ECLI:CZ:NSS:2013:1.AFS.55.2013:37
sp. zn. 1 Afs 55/2013 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně:
TIPGAMES, a. s., se sídlem Václavské náměstí 56, Praha 1, zastoupena Mgr. Martinem
Reisingerem, advokátem se sídlem Pod Sychrovem I 40, Praha 10, proti žalovanému: Magistrát
města Brna, se sídlem Dominikánské náměstí 1, Brno-střed, o žalobách proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 24. 1. 2011, čj. MMB/0025178/2011 a čj. MMB/0025202/2011, a ze dne
16. 8. 2011, čj. MMB/0306804/2011, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2013, čj. 30 Af 56/2011 – 92,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobkyni byl platebním výměrem Úřadu městské části města Brna, Brno-Bystrc, ze dne
7. 6. 2011, čj. 11-09562/OF/VYOR, vyměřen podle §11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních
poplatcích, ve spojení s vyhláškou statutárního města Brna č. 9/2010 místní poplatek
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí (dále jen „místní poplatek“) ve výši 20.000 Kč. Platební výměr se týkal 4 jiných
technických herních zařízení a zdaňovacího období 1. 6. – 31. 8. 2010. K odvolání žalobkyně
byl platební výměr změněn rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 8. 2011,
čj. MMB/0306804/2011, tak, že zdaňovací období je 1. 7. – 30. 9. 2010.
[2] Dále platebním výměrem Úřadu městské části města Brna, Brno-střed, ze dne
10. 11. 2010, čj. 100078051/VANJ/VHA/003, byl žalobkyni vyměřen místní poplatek ve výši
110.000 Kč za 22 jiných technických herních zařízení za zdaňovací období 1. 7. – 30. 9. 2010.
Odvolání žalobkyně bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 1. 2011, čj. MMB/0025178/2011,
zamítnuto a platební výměr potvrzen.
[3] Platebním výměrem Úřadu městské části města Brna, Brno-střed, ze dne 1. 12. 2010,
čj. 100078051/VANJ/VHA/004, byl žalobkyni vyměřen místní poplatek ve výši 110.000 Kč
za 22 jiných technických herních zařízení za zdaňovací období 1. 10. – 31. 12. 2010. Odvolání
žalobkyně bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 1. 2011, čj. MMB/0025202/2011, zamítnuto
a platební výměr potvrzen.
[4] Žalovaný ve všech třech rozhodnutích o odvolání dospěl k závěru, že není povolán
k tomu, aby posuzoval soulad právní úpravy místního poplatku s ústavním pořádkem.
Za tzv. jiné technické herní zařízení je třeba považovat každé koncové zařízení centrálního
loterijního systému. Předmětem poplatku je povolené jiné technické herní zařízení, aniž
by muselo být provozováno.
[5] Žalobkyně podala proti každému z rozhodnutí žalovaného samostatnou žalobu. Krajský
soud spojil všechny tři žaloby ke společnému projednání a zamítl je v záhlaví označeným
rozsudkem. Odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12, uvedl,
že zákon č. 183/2010 Sb., jímž byl novelizován zákon o místních poplatcích, nebyl přijat ústavně
nekonformním způsobem. Jiným technickým herním zařízením se dle soudu rozumí zařízení
odlišné od výherního hracího přístroje ve smyslu §17 zákona o loteriích, které slouží k realizaci
loterie nebo jiné podobné hry a které je z pohledu funkční nedělitelnosti schopno v důsledku
napojení na centrální řídící jednotku realizovat celý herní proces podle §1 odst. 1 zákona
o loteriích. Předmětem místního poplatku je každý koncový interaktivní videoloterijní terminál.
Již pouhý gramatický výklad §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích ukazuje, že povinnost
platit poplatek nezávisí na faktickém provozu jiného technického herního zařízení. Vyhláška
statutárního města Brna č. 9/2010 váže v souladu se zákonem o místních poplatcích vznik
poplatkové povinnosti na den vydání povolení k provozování jiného technického zařízení. Soud
nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, že v takovémto případě má místní poplatek totožnou funkci
jako správní poplatek za vydání povolení k provozování jiného technického herního zařízení.
Místní poplatek má funkci regulační, fiskální a poskytuje se za něj ekvivalent v podobě tolerance
zařízení, které může negativně ovlivnit osudy jednotlivců, jejich blízkých a ve svém důsledku
i širšího okolí.
II.
Argumenty obsažené v kasační stížnosti
[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu včasnou
kasační stížnost z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem
krajského soudu, že za místní poplatek dostává protiplnění ve formě tolerance zařízení na území
obce. Tolerance provozu loterií a jiných podobných her je předmětem regulačních vyhlášek.
V případě místního poplatku se nejedná o regulatorní pravomoc obcí, jde o místní daň, která
má fiskální charakter.
[7] Neztotožňuje se s podřazením videoloterijních terminálů pod pojem „jiné technické herní
zařízení“. Pod tento pojem lze zařadit pouze taková zařízení, která se podobají výherním hracím
přístrojům, tzn. že naplňují vlastnosti definované §17 odst. 1 zákona o loteriích a jiných
podobných hrách. Výherní hrací přístroje jsou kompaktním zařízením, na rozdíl
od videoloterijních terminálů, které dosahují stejného účelu jako výherní hrací přístroj pouze
ve své celistvosti. Interaktivní videoloterijní terminál skutečně není kompaktním zařízením
a sám o sobě není schopen realizovat celý herní proces. Nelze tedy říci, že má podobné vlastnosti
jako výherní hrací přístroj. Na této chybné úvaze přitom krajský soud založil své rozhodnutí.
Stěžovatelka pak nesouhlasí s krajským soudem ani v tom, že je relevantní, jaký dojem
z koncových interaktivních videoloterijních terminálů má hráč, popř. zda je může vizuálně
zaměnit za výherní hrací přístroje. Nesouhlasí ani s odkazem na úmysl zákonodárce, který
považuje za dosti pochybný, neboť novela byla připravována ve značném chvatu a o její nekvalitě
není sporu.
[8] Stěžovatelka dále namítá, že předmětem poplatku je pouze povolené jiné technické herní
zařízení, které je umístěno na konkrétním místě uvedeném v povolení k provozu a je uvedeno
do provozu (je zahájena činnost předpokládaná povolením). Stěžovatelka si nedovede představit,
jak by místnímu poplatku mohla podléhat zařízení, která vůbec nebyla fakticky umístěna
na území obce. V takovém případě by byla zcela setřena hranice mezi správním poplatkem
a místním poplatkem, týž úkon by byl zatížen dvojí odvodovou povinností.
[9] Stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a dále
rozhodnutí žalovaného i správce daně.
[10] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 18. 6. 2013 bez jakéhokoliv odůvodnění navrhl,
aby soud kasační stížnost zamítl.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Stěžovatelka činí prostřednictvím kasační činnosti spornou dvě právní otázky [§103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. V prvé řadě se domnívá, že koncové zařízení interaktivního
videoloterijního terminálu není tzv. jiným technickým herním zařízením ve smyslu §10a odst. 1
zákona o místních poplatcích (III.A.). Pro případ, že by byl tento názor nesprávný,
je přesvědčena, že předmětem místního poplatku mohou být pouze herní zařízení umístěná
na místo uvedené v povolení k provozu hry a uvedená do provozu (III.B.).
[13] Nejvyšší správní soud se oběma otázkami ve své rozhodovací činnosti již zabýval,
a to např. v rozsudku ze dne 31. 5. 2013, čj. 2 Afs 37/2013 – 26 ve věci SYNOT TIP, a. s.,
a v rozsudku ze dne 13. 6. 2013, čj. 2 Afs 31/2013 – 36 ve věci multigate, a. s. Neshledal žádný
důvod, proč by se v nyní projednávané věci měl od své dosavadní judikatury odchýlit.
III.A.
Koncové zařízení videoloterijního terminálu jako tzv. jiné technické herní zařízení
[14] Předmětem sporu je výklad §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích, dle něhož
poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení
povolené Ministerstvem financí.
[15] Nejvyšší správní soud předně připomíná, že pro jeho rozhodování (stejně jako
pro stěžovatelku) nejsou závazné jakékoli metodiky či stanoviska Ministerstva financí,
kterými stěžovatelka argumentuje, nýbrž toliko text zákona, jak vyplývá ve vztahu ke stěžovatelce
z čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a ve vztahu k soudu z jejího čl. 95 odst. 1. Nejvyšší správní soud
tak bude ve svém výkladu vycházet pouze z textu citovaného ustanovení, v kontextu dalších
zákonných a ústavních norem. Ve výkladu ovšem nutně vychází ze své dosavadní judikatury,
stejně jako z judikatury Ústavního soudu.
[16] Pojem „jiné technické herní zařízení“ vnesl do zákona o místních poplatcích zákon
č. 183/2010 Sb. Ústavní konformitu přijetí této novely zákona o místních poplatcích posuzoval
Ústavní soud, který legislativní proces, jež v průběhu řízení o žalobě stěžovatelka napadala,
neshledal za ústavně nekonformní [viz nález ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12 (39/2013 Sb.)].
[17] Výkladem pojmu „jiné technické herní zařízení“ se důkladně zabýval krajský soud
v odůvodnění rozsudku napadeného nyní projednávanou kasační stížností. Ve svých závěrech
vyšel ze zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, a zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích
a jiných podobných hrách (dále jen „zákon o loteriích“), z judikatury Ústavního soudu a také
z vůle zákonodárce odvozené ze záznamů z projednávání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně
a Senátu Parlamentu České republiky. Nejvyšší správní soud se s úvahami krajského soudu
ztotožňuje.
[18] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou, že aby bylo možno považovat technické
zařízení za tzv. jiné technické herní zařízení ve smyslu zákona o loteriích, musí takové zařízení
do určité míry naplnit vlastnosti výherního hracího přístroje obsažené v ustanovení §17 odst. 1
zákona o loteriích. Tyto vlastnosti však nelze dovozovat primárně z technických parametrů
přístroje, jak činí stěžovatelka, nýbrž především z jejich funkce. Na tzv. jiná technická herní
zařízení nelze nicméně klást stejné požadavky jako na výherní hrací přístroje (např. pokud
jde o požadavek kompaktnosti). V takovém případě by nebylo třeba konstruovat vedle výherních
hracích přístrojů novou kategorii tzv. jiných technických herních zařízení. Jak zevrubně dovodil
krajský soud, zákonodárce dal svým postupem při projednávání zákona č. 183/2010 Sb. jasně
najevo vůli postavit na roveň hrací přístroje a interaktivní videoloterijní terminály jakožto „jiné
technické herní zařízení“, a to právě z hlediska poplatkové povinnosti potencionálně stanovené
místní samosprávou. S tímto názorem se zdejší soud plně ztotožňuje.
[19] Z toho důvodu lze přisvědčit krajskému soudu, že z hlediska poplatkové povinnosti není
rozhodné, na jakém principu či prostřednictvím čeho je povolená loterie provozována.
Stěžovatelka nemá pravdu, když striktně rozlišuje mezi loterií či jinou podobnou hrou jako
takovou a „kanálem“, jehož prostřednictvím je hra realizována. Žalovaný ani krajský soud
neinterpretovali aplikovatelnou právní úpravu svévolně. Striktně totiž vyšli ze shora uvedené
novely zákona o místních poplatcích a správně si vyložili její dopad též na interaktivní
videoloterijní terminály.
[20] Pokud stěžovatelka tvrdí, že interaktivní videoloterijní terminály nelze zahrnout
pod zákonné pojmy uváděné v zákoně o místních poplatcích, vychází při svém výkladu daných
norem ze striktně technických parametrů. S tím nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit.
Interpretace zákona o místních poplatcích nemůže vycházet pouze a jedině ze znalosti
technických parametrů. Pokud by byl připuštěn tento postup odporující základním východiskům
podoby a interpretace právních norem, právě tehdy by se stávalo dotčené ustanovení
nesrozumitelným. Navíc by byl před faktickým smyslem a účelem právní normy upřednostněn
technický či odborný parametr, což nelze akceptovat.
[21] Technické odlišnosti interaktivního videoloterijního terminálu a „klasického“ výherního
hracího přístroje nebyly v řízení nikým zpochybněny. Z pohledu právní kvalifikace interaktivního
videoloterijního terminálu jako tzv. jiného technického herního zařízení nejsou nicméně
relevantní. Soud neprovedl důkaz stěžovatelkou předloženými listinným důkazy – stanoviskem
Institutu kontroly, o. p. s. ze dne 28. 2. 2013, čj. IK/22/2013, a odborným vyjádřením 1/2013
pana Ing. J. K. ze dne 4. 3. 2013. Tyto důkazní prostředky mají povahu právních stanovisek,
nejsou znaleckými posudky. Posuzování právních otázek je bytostně spjato se soudním
rozhodováním a je doménou soudu. Proces poznávání práva směřující k odhalení obsahu
právních norem není předmětem dokazování. S právními argumenty v těchto stanoviscích
uvedenými se soud v tomto rozsudku vypořádal.
[22] Dále je třeba zdůraznit, že pokud by soud akceptoval stěžovatelkou nabízenou
interpretaci, ztratil by místní poplatek fakticky smysl. Předmětem poplatku by totiž byla pouze
centrální loterijní jednotka. Provozovatelé interaktivních videoloterijních terminálů by pak mohli
umístit v obci nespočet koncových zařízení určených pro hru, čímž by byl naprosto popřen smysl
a účel daného poplatku a přijatých norem. Nehledě na to, že stěžovatelkou prosazovaný výklad
koliduje s judikaturou Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10
(N 151/62 SbNU 315; 293/2011 Sb.)]. Proto Nejvyšší správní soud naprosto souhlasí s krajským
soudem, že z hlediska poplatkové povinnosti není rozhodné, na jakém principu a prostřednictvím
čeho je povolená loterie provozována, ale především její vnější forma zpřístupněná uživateli.
Do této logiky proto zapadá zpoplatňování videoterminálů vždy v závislosti na konkrétním počtu
koncových zařízení, a to proto, že právě s nimi přichází uživatelé her do kontaktu.
[23] K naposledy uvedenému se také váže otázka, zda v případě stanovení, vyměření a výběru
místního poplatku se jedná pouze o vztah mezi provozovatelem a obcí, jak tvrdí stěžovatelka,
a nikoli o vztah mezi provozovatelem a hráčem. Dle stěžovatelky je tudíž právně bezvýznamné,
jaký dojem má hráč z koncových terminálů, případně zda je může zaměnit za výherní hrací
přístroje. Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že stanovení poplatku je dáno veřejnoprávním
vztahem a tento vztah je uskutečňován mezi veřejnoprávní korporací (obec) a provozovatelem.
Stěžovatelce však nelze přisvědčit v tom, že u tohoto poplatku je vyloučena regulatorní pravomoc
obcí, neboť akceptuje toliko jeho fiskální funkci. Takovýto výklad je čistě formalistický
a neodráží smysl a účel dané právní úpravy (k tomu, že místní poplatky obecně neplní toliko
fiskální funkci, nýbrž též funkci regulační a ochrannou, viz Bakeš, M. – Karfíková, M. – Kotáb,
P. – Marková, H. a kol. Finanční právo. 5. vydání. C. H. Beck: Praha 2009, s. 251).
[24] Správce poplatku totiž při stanovení a vyměření poplatku může (ba dokonce musí)
vycházet z konkrétních reálií, protože pouze tak naplní při stanovení a vyměření poplatku zásadu
dobré správy. Pokud tedy s ohledem na fakticitu podoby a provozu výherních automatů (jakožto
výherních hracích přístrojů) a interaktivních videoloterijních terminálů (jakožto „jiných
technických herních zařízení“) tyto považuje za přístroje fakticky totožné a při stanovení
místního poplatku vychází ze znění zákona a dotčené obecně závazné vyhlášky, nelze proti jeho
postupu nic namítat. Ve skutečnosti totiž primárně nejde o to, zda může dojít k „vizuální
záměně“ terminálů s hracími přístroji, nýbrž o regulaci stejného jevu obcemi (byť realizovanému
poněkud odlišnými technickými prostředky), který tyto obce zpravidla a z velmi dobrých důvodů
považují za negativní až nebezpečný.
[25] Místní poplatek plní v tomto případě regulační funkci, byť samozřejmě nikoliv tím,
že by stanovil, zda, kde a v jakém počtu mohou být na území obce interaktivní videoloterijní
terminály umístěny. K takové regulaci slouží administrativní nástroje právní regulace (rozhodnutí
Ministerstva financí, vyhlášky obcí). Místní poplatek je ekonomickým nástrojem regulace, jehož
účelem je stimulovat provozovatele interaktivních videoloterijních terminálů ke společensky
žádoucímu chování. Právě to, že určitá právně významná skutečnost je zatížena finanční
povinností, má vést k tomu, aby subjekt provozující tuto činnost pečlivě zvažoval své jednání,
a to právě při vědomí, že jeho činnost (společensky nežádoucí, nicméně legální) bude zatížena
speciální daní.
[26] Nejvyšší správní soud odmítá rovněž tvrzení stěžovatelky, že odkaz na úmysl
zákonodárce je dosti pochybný. Mezi běžně používané metody výkladu práva patří také zdroje,
příčiny či důvody vzniku právních norem (tzv. historický zákonodárce). Přijetí předmětné úpravy
přitom zjevně reflektovalo diskuse a kritiky nad tehdejší faktickou dvojkolejností výběru poplatku
za hrací přístroje (obce za hrací automaty vs. Ministerstvo financí ČR za videoloterijní terminály)
a nad faktickou nemožností regulace videoloterijních terminálů obcemi. Uvedené okolnosti
projednávání a schvalování zákona tedy ukazují, že zákonodárce jednoznačně zamýšlel postavit
výherní hrací přístroje a interaktivní videoloterijní terminály na roveň. Jakkoliv tedy lze do určité
míry souhlasit se stěžovatelkou, že znění citovaného zákonného ustanovení není terminologicky
nejpřesnější, vůle zákonodárce je jasně patrná z průběhu parlamentních debat (v podrobnostech
viz stranu 7 rozsudku krajského soudu) a nevzbuzuje výraznější interpretační pochybnosti. V nyní
posuzované věci lze s pomocí historického výkladu spolehlivě přiřadit zákonem užitému
neurčitému pojmu konkrétní obsah. Jedná se tedy o validní způsob interpretace normy.
[27] Jak bylo zmíněno výše, nelze souhlasit se stěžovatelkou ani v tom směru, že v případě
vybírání posuzovaného místního poplatku má tento poplatek výlučně fiskální charakter, aniž
by souvisel i s regulatorní pravomocí obcí. Je pravdou, že rozhodnutí Ústavního soudu
(viz bod [22] shora) řešilo především otázku možnosti zákazu provozu interaktivních
videoloterijních terminálů obecně závaznou vyhláškou, to však nikterak nerozporuje,
že i samotná poplatková povinnost má regulatorní charakter. Ačkoli lze přisvědčit stěžovatelce,
že u místních poplatků hrají fiskální otázky důležitou roli, jejich stanovením může docházet
též k regulaci určitých aktivit.
[28] Typickým příkladem je třeba poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem
do vybraných míst a částí měst [§1 písm. f) zákona o místních poplatcích]. Jeho cílem je právě
omezit frekvenci vjezdu motorových vozidel do určitých míst, pokud obec považuje za vhodné
a nezbytné vjezd do těchto míst regulovat. Totéž platí o místním poplatku za provozovaný
výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení. Stanovením poplatku, který se výší
vymyká jiným místním poplatkům, se obec nejenom snaží získat příjmy do rozpočtu,
ale nespornou funkcí tohoto poplatku je i snaha o regulaci těchto přístrojů, včetně možného
snížení jejich počtu v dané obci. Normativní zakotvení daného poplatku totiž reflektuje negativní
dopady spojené s provozem těchto přístrojů (především patologické hráčství) a v žádném případě
ho nelze považovat pouze za zdroj obecních příjmů. Podobně jako poplatek za psa či poplatek
za užívání veřejného prostranství v sobě nese očekávání vynaložených příjmů obcí či strpění
některých negativních jevů na území obce. Neboli, jak uvedl krajský soud ve svém odůvodnění,
u poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj lze toto protiplnění spatřovat v toleranci
zařízení sloužících k provozování loterií nebo jiných podobných her.
[29] Otázka, zda je za místní poplatek poskytováno poplatníkovi nějaké protiplnění,
je významná z hlediska teoretického, neboť právě protiplnění je charakteristickým znakem
odlišujícím poplatek od daně (srov. Bakeš, M. – Karfíková, M. – Kotáb, P. – Marková, H. a kol.
Finanční právo. 5. vydání. C. H. Beck: Praha 2009, s. 154). Z pohledu zákonnosti rozhodnutí
o vyměření místního poplatku je rozhodující pouze to, zda tato veřejnoprávní platba byla
stěžovatelce vyměřena v souladu se zákonem, nikoliv to, zda jde z hlediska teoretického
o daň či poplatek. Jinými slovy řečeno, i kdyby stěžovatelce nebylo ze strany obce poskytováno
žádné protiplnění, jak naznačuje stěžovatelka, nečinilo by to vyměřování místního poplatku
nezákonným.
[30] V této souvislosti Nejvyšší správní soud též zdůrazňuje nezbytně silnou pozici
samosprávy na poli regulace výherních hracích zařízení. Jak uvedl i Ústavní soud, „je notorietou,
že loterie a jiné podobné hry se vyskytují převážně na okraji společensky akceptovaných aktivit, samozřejmě v míře
různé podle typu a parametrů té které hry. Svými skutečnými dopady mohou negativně ovlivnit individuální osudy
jednotlivců, jejich blízkých a ve svém důsledku i širšího okolí. (…) Ústavní soud má tak vážné pochybnosti o tom,
zda by tato oblast jako celek neměla být legislativou svěřena do výkonu samosprávy obcí a zda tedy příčina nyní
posuzovaného návrhu spíše netkví v samotné právní úpravě obsažené v loterijním zákoně.“ (viz nález
sp. zn. Pl. ÚS 56/10, cit. v bodě [22] shora). Jakékoli snížení možností místní samosprávy
regulovat tuto oblast bez zřejmé zákonné opory nelze tedy akceptovat, protože by tak bylo
zasahováno do práva obcí na samosprávu.
[31] Soud tedy uzavírá, že interaktivní videoloterijní terminál coby koncové zařízení
(zobrazovací jednotka) centrálního loterijního systému lze podřadit pod pojem „jiné technické
herní zařízení“, užitý §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích (v rozhodném znění).
Předmětem místního poplatku tak je každé koncové zařízení.
[32] Námitka je nedůvodná.
III.B.
Povolený, avšak neprovozovaný interaktivní videoloterijní terminál jako předmět poplatku
[33] Dále je třeba posoudit, zda místnímu poplatku podléhá pouze provozovaný interaktivní
videoloterijní terminál, nebo je dostačující, že bylo příslušným orgánem vydáno povolení k jeho
provozování.
[34] Dle §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích podléhá poplatku každý povolený hrací
přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Článek 2 vyhlášky
statutárního města Brna č. 9/2010 stanoví, že „poplatku podléhá každý povolený výherní hrací přístroj
nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“. Svým zněním tedy doslovně kopíruje
příslušnou část §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích a nikterak nevybočuje z textu zákona.
[35] Se stěžovatelkou lze částečně souhlasit v tom, že znění §10a odst. 1 zákona o místních
poplatcích je do určité míry nejednoznačné, protože zatímco jeho prvá část hovoří o poplatku
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení [podobně srov.
též ustanovení §1 písm. g) stejného zákona], dle druhé části podléhá tomuto poplatku každý
povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení. Nejvyšší správní soud však připomíná,
že zatímco pasáž „poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní
zařízení“ je spíše jakýmsi označením daného poplatku, jeho konstrukční prvky upravuje druhá
část, ve které se již hovoří o povoleném hracím přístroji. Zákonodárce takto presumoval,
že v případě povolení hracího přístroje bude přístroj též umístěn a bude na něm hra
provozována. Nekladl tedy důraz na fakt, zda je na něm ve skutečnosti daná hra provozována,
nýbrž vyšel z logické domněnky, že tomu tak bude. To lze považovat za jasně vyjádřený úmysl
zákonodárce.
[36] Ostatně finanční zatížení některých aktivit bez ohledu na jejich faktické využívání není
v právním řádu ojedinělé. Za příklad lze uvést povinnost vlastníka vozidla uzavřít pojistnou
smlouvu o pojištění odpovědnosti dle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti
z provozu vozidla (tzv. povinné ručení). Rozhodujícím kritériem je zde vlastnictví registrovaného
vozidla a nikoli fakt, zda je dané vozidlo skutečně provozováno. Z místních poplatků
pak podobně poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání
a odstraňování komunálních odpadů musí platit každá osoba, která má ve vlastnictví stavbu
určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům [srov. §10b písm. b) zákona o místních
poplatcích] a není rozhodné, zda v daném místě nějaký odpad vyprodukuje či se vůbec v dané
nemovitosti zdržuje. Stejně tak může být místní poplatek za výherní hrací automat vybírán
též za přístroj povolený a není nezbytné jeho faktické uvedení do provozu.
[37] K argumentaci krajského soudu usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 9. 1999,
sp. zn. I. ÚS 249/99 (U 55/15 SbNU 309), soud uvádí, že vskutku míří k jinému časovému
aspektu slovního spojení „provozovaný přístroj“. Totiž vylučuje, že by při stanovení výše
místního poplatku mohla být zohledněna otevírací doba provozovny, poruchovost přístroje,
délka odstávky apod. Ve vztahu k nyní posuzovanému právnímu problému nemá právní názor
zaujatý Ústavním soudem přílišnou relevanci. Závěr krajského soudu vyjádřený v rozsudku
napadeném kasační stížností nicméně nekoliduje s právním názorem Ústavního soudu.
[38] Pokud tedy statutární město Brno stanovilo ve vyhlášce č. 9/2010 za rozhodnou
skutečnost povolení daného videoloterijního terminálu Ministerstvem financí, nepřekročilo
zákonné meze své normotvorby. Nejvyšší správní soud samozřejmě nikterak nerozporuje,
že obec mohla stanovit i jinou rozhodnou skutečnost pro vznik této poplatkové povinnosti
a některé obce takto ve svých vyhláškách navázaly vznik poplatkové povinnosti až na samotný
provoz hracího přístroje či interaktivního loterijního terminálu (viz např. obecně závazná
vyhláška statutárního města Teplice č. 4/2010). Obce jsou oprávněny zakotvit určitý poplatek
v méně invazní míře oproti rozsahu předpokládanému v zákoně, ale naopak nemohou zákonné
hranice překročit, protože takovýto postup by musel být brán za porušení zásady vázanosti
zákonem. Pokud se však obecně závazná vyhláška přidržela doslovného znění ustanovení zákona
o místních poplatcích, nelze její obsah nikterak právně zpochybňovat.
[39] Je plně v dispozici stěžovatelky, aby požádala o vydání povolení k provozování loterie
nebo jiné podobné hry (resp. o jeho změnu) v okamžiku, kdy skutečně hodlá videoloterijní
terminál na konkrétním místě umístit a uvést do provozu. Sama stěžovatelka tedy může svým
jednáním ovlivnit délku prodlevy mezi vydáním povolení a uvedením zařízení do provozu.
Nechce-li stěžovatelka platit místní poplatek za již povolené videoloterijní terminály, které reálně
nejsou v provozu, stačí, aby požádala o změnu povolení k provozování loterie nebo jiné podobné
hry. Motivuje-li konstrukce místního poplatku k tomu, aby se počet formálně povolených
zařízení přiblížil počtu reálně provozovaných zařízení, jde o pozitivní efekt.
[40] Stěžovatelka se mýlí, pokud správní poplatek za přijetí žádosti o vydání povolení
k provozování loterie nebo jiné podobné hry (položka 21 přílohy zákona č. 634/2004 Sb.,
o správních poplatcích) a místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné
technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí považuje za dvojí zpoplatnění téže
skutečnosti. Účelem správního poplatku je přispět paušálně stanovenou částkou na náklady státní
správy související s vyřízením žádosti o vydání povolení (příspěvek na náklady správního řízení).
Jde o jednorázový poplatek v částce 5.000 Kč (v případě žádosti o změnu povolení činí správní
poplatek jen 3.000 Kč). Naproti tomu místní poplatek je hrazen za to, že trvá oprávnění držitele
umístit na území obce výherní hrací zařízení či jiné technické hrací zařízení. Neuhrazení místního
poplatku není důvodem zániku platnosti povolení. Místní poplatek je příjmem rozpočtu
samosprávy a plní s ohledem na jeho výši, periodicitu a závislost výše na počtu hracích zařízení
regulační funkci (tu naopak postrádá správní poplatek). Místní poplatek naproti tomu
nepředstavuje příspěvek na úhradu nákladů státní správy souvisejících s vyřizováním agendy
povolení loterií a jiných podobných her.
[41] Soud tedy uzavírá, že předmětem místního poplatku je jiné technické herní zařízení, které
bylo povoleno příslušným orgánem, a to ačkoliv doposud nebylo uvedeno do provozu. Námitka
je nedůvodná.
IV.
Závěr a náklady řízení
[42] Na závěr soud k námitce stěžovatelky, která se vine celým řízením před správními soudy,
dodává, že zásada in dubio pro mitius skutečně představuje jednu ze základních zásad správního
(a potažmo celého veřejného) práva. Tento princip však nelze vykládat natolik široce,
že by jakoukoli odlišnou interpretaci právní normy podanou stěžovatelkou měly správní orgány
zohlednit jakožto dvojí výklad. Jak pravil Ústavní soud, „v právním státě je třeba tvorbě právních
předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka
samotného, tak z abstraktnosti právních norem, jakož i z omezenosti lidského poznání, stejně jako z dynamické
povahy sociální reality“ [nález ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 783/06 (N 210/47 SbNU 709)].
Uvedená víceznačnost však musí dosáhnout obecně přijatelné míry a musí jít o rovnocenný
konkurenční výklad práva, ne pouze o výklad obtížně obhajitelný; v takové situaci aplikace zásady
in dubio pro mitius nepřipadá v úvahu. A právě výklad předestřený stěžovatelkou vychází
z významně formalistických až technologických hledisek a naprosto nezohledňuje smysl a účel
dotčených norem ani předchozí judikaturu. Proto ho nelze považovat za rovnocenný výklad
s výkladem poskytnutým krajským soudem či žalovaným a Nejvyšší správní soud
tak neshledal ani porušení zásady in dubio pro mitius.
[43] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Neshledal přitom žádnou
vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[44] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, a proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v tomto řízení žádné náklady převyšující náklady
běžné administrativní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu