ECLI:CZ:NSS:2012:1.AFS.6.2012:34
sp. zn. 1 Afs 6/2012 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce F. R., zastoupeného
JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem Rooseveltova 37, Český Krumlov,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 3a,
České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2014/11-1100, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 10.
2011, č. j. 10 Af 58/2011 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Včasnou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku, kterým krajský soud zamítl žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí
žalovaného; žalovaný zamítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu
ve Vimperku ze dne 29. 9. 2010, čj. 27501/10/102970303553, kterým byla žalobci doměřena
daň z příjmů fyzických osob zdaňovacího období 2006 ve výši 67 780 Kč a sděleno penále ve výši
13 556 Kč a ze dne 6. 10. 2010, čj. 27936/10/102970303553, kterým byla žalobci dodatečně
vyměřena tato daň za rok 2007 ve výši 4737 Kč a sděleno penále ve výši 947 Kč.
[2] Krajský soud v odůvodnění rozsudku nejprve zrekapituloval průběh daňových řízení.
Zdůraznil, že předmětem sporu mezi účastníky řízení je otázka, zda byly v uvedených řízeních
splněny zákonné podmínky pro stanovení daně za použití pomůcek podle §31 odst. 5 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), a zda daň byla stanovena
tímto způsobem oprávněně. Dospěl přitom k závěru, že obě podmínky nutné
k tomu, aby správce daně mohl přistoupit ke stanovení daně za užití pomůcek, v daných
případech byly splněny. Žalobce v daňovém řízení při dokazování jím uváděných skutečností
nesplnil některé ze svých zákonných povinností, a to tak, že nebylo možno stanovit daňovou
povinnost dokazováním podle §31 odst. 1 až 4 cit. zákona. Krajský soud konečně konstatoval
spolehlivost stanovení daně za užití pomůcek; konkrétně vzal za rozhodné, že žalobce nevedl
řádně daňovou evidenci, kterou mu ukládá §7b zákona o daních z příjmů a žalobce přes mnohé
výzvy a příležitosti k dokazování v průběhu řízení neprokázal osud nakoupeného materiálu,
neprokázal tedy řádně příjmy ze zakázek získaných v oboru topenářské a instalatérské práce,
nevedl řádně inventarizaci ani přehled o zadaných a předaných (tedy vyfakturovaných) zakázkách.
V důsledku těchto pochybení přistoupil správce daně ke stanovení daňové povinnosti za roky
2006 a 2007 za užití pomůcek, které měl k dispozici. Soud odkázal i na způsob „výpočtu“
náhradně stanovené daně, neboť ten se současně s úvahami správce daně, nacházel ve správním
spisu. S odůvodněním takto stanovené daně i její přiměřeností se soud ztotožnil a žalobu
proto zamítl. Zdůraznil přitom, že při stanovení daně za užití pomůcek zkoumá jak odvolací
orgán, tak i soud pouze podmínky pro stanovení daně tímto náhradním způsobem; upozornil
rovněž, že dokazování se již neprovádí. Příležitostí k dokázání příjmů i výdajů a stanovení
základu daně za užití důkazů měl daňový subjekt více než dostatek a to ve fázi řízení,
kdy se o výši daně a též o způsobu jejího stanovení rozhodovalo – tedy v rámci vyměřovacího
řízení.
[3] Krajský soud se rovněž neztotožnil s žalobcovou námitkou o nezákonnosti rozhodnutí
ze dne 9. 1. 1997, kterým mu správce daně uložil vést záznamní povinnost (knihu zakázek,
evidenci jízd); při jednání před krajským soudem žalobce sice navrhl provést důkaz
tímto rozhodnutím, soud mu však nevyhověl. Bylo tomu tak proto, že žalobci nebylo vytýkáno,
že v důsledku nesplnění záznamní povinnosti (plynoucí z tohoto rozhodnutí) mu byla stanovena
daň podle pomůcek; správce daně mu vytýkal neunesení důkazního břemene, neboť pro špatné
(nepřehledné a neúplné) vedení daňové evidence nebyl žalobce schopen prokázat, zda výše
příjmů za instalatérské a topenářské práce byla úplná, neboť nebyl žalobcem vyfakturován
veškerý nakoupený a spotřebovaný materiál. Z tohoto úhlu pohledu byla již nad rámec úvaha,
že žalobce nevedl uložené evidence, plynoucí z namítaného rozhodnutí; i bez jejich neplnění
se dostal do důkazní nouze, jím předložená evidence neodpovídala obsahu §7b zákona o daních
z příjmů, nebylo z ní možno nijak zjistit základ daně. Z toho důvodu také finanční orgány užily
náhradního způsobu stanovení daně.
II.
[4] Proti rozsudku podal žalobce kasační stížnost; uplatnil námitky ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Namítá tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž soud
vycházel, nemá oporu ve spisech a jiné vady řízení před soudem, které mohly mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, neboť se soud, dle jeho názoru, nevypořádal
se všemi žalobními důvody.
[5] Stěžovatel především namítal, že při stanovení jeho daňové povinnosti správní orgány
porušily zákonná pravidla pro stanovení daně pomůckami; předně stanovily daň nesmyslně
vysokou, svá odůvodnění budovaly na přesvědčení, že žalobce nevedl řádně daňovou evidenci
a především neplnil záznamní povinnost, kterou správce daně uložil v roce 1997.
Právě pro tyto vady mu byla daň doměřena náhradním způsobem. Krajský soud nesprávně
přitakal úvahám i postupu správních orgánů. Žalobce je přesvědčen, že daň mu nebyla stanovena
dostatečně spolehlivě.
[6] Žalobce nesouhlasí se závěry správních orgánů i krajského soudu spočívající
v přesvědčení, že žalobce nevedl daňovou evidenci způsobem, který by umožňoval zjistit,
že veškerý nakoupený materiál byl zapracován do zakázek a vyfakturován. Avšak daňová
evidence, kterou má žalobce povinnost vést, mu neukládá evidovat rozpracované zakázky.
Z jeho evidence bylo patrné, komu bylo fakturováno, jaká výše, nákup materiálu v průběhu
účetního období i inventury ke konci tohoto období. Žádná povinná evidence nechyběla
a evidence uložená rozhodnutím správce daně byla uložena v rozporu se zákonem. Žalobce
je přesvědčen, že neměl povinnost evidovat spotřebovaný materiál na každém dokladu,
přesto však právě z tohoto důvodu správce daně dovodil, že daň nelze stanovit dokazováním
a stanovil ji nesmyslně pomůckami.
[7] V daném případě byl postup správce daně stejný, jako kdyby měl žalobce povinnost vést
účetnictví. Při kontrole příjmových dokladů správce daně vypsal soupis materiálu,
který byl uvedený v příjmových dokladech, tento soupis porovnal s nakoupeným materiálem
v průběhu účetního období a s inventurními soupisy. Tak vznikl rozdíl v hodnotě materiálu,
neboť žalobce materiál na všech dokladech nevypisoval (zákazníci to nevyžadovali).
Spotřebovaný materiál se však vykazuje v daňové evidenci v povinných inventurních seznamech
na počátku a konci účetního období a na účetních výdajových dokladech v průběhu roku
a v daňové evidenci. Ze skutečnosti, že část materiálu nebyla uvedena na žádném příjmovém
dokladu a nebyl ani součástí inventur správce dovodil, že se jedná o materiál prodaný „načerno“.
Tento úsudek potvrdil i krajský soud.
[8] Stěžovatel již v odvolání a poté i v žalobě namítal, že výpočet správce daně byl nesprávný,
neboť vycházel z chybných dokladů a nebo bylo některé plnění zahrnuto do jiného zdaňovacího
období. Na tuto námitku však krajský soud nereagoval, resp. uvedl, že se jedná o nekonkrétní
námitky. Stěžovatel však úmyslně volil pouze příkladmý odkaz na konkrétní doklady, aby se stále
neopakoval.
[9] Nadto správce daně nad rámec zákona stěžovateli uložil záznamní povinnost. Stěžovatel
hodlal tuto skutečnost prokázat při soudním jednání a ačkoliv je rozhodnutí o uložení záznamní
povinnosti soudně přezkoumatelné, soud jeho návrhu nevyhověl; k samotnému obsahu tohoto
rozhodnutí se nevyjádřil vůbec a vznesenou námitku neplatnosti zcela opomenul. Závěrem
kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný využil svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti. Shrnul celý průběh daňových
řízení, týkajících se zdaňovacích období roku 2006 a 2007. Zdůraznil, že stěžovatel nepředložil
žádnou evidenci, kterou měl povinnost vést; v daňové kontrole nebylo možno zjistit jaké přijal
zakázky, jaké dokončil a jaké byly rozpracovány, stěžovatel neprováděl ani inventarizaci majetku
a nebylo proto možno žádným způsobem zjistit, jaký materiál na zakázky použil. Předložená
daňová evidence vykazovala takové vady (s nimiž byl opakovaně stěžovatel v průběhu kontroly
seznámen a bezvýsledně vyzván k jejich odstranění), že ji nebylo možné považovat
za věrohodnou. Stěžovatel neunesl své důkazní břemeno a správce daně proto musel využít
pro stanovení daně pomůcky.
[11] Žalovaný odmítá stěžovatelovo kasační tvrzení, že správce daně vycházel z nesprávných
propočtů a žalovaný se takovou námitkou vůbec nezabýval. Vždyť na str. 8 napadeného
rozhodnutí žalovaný důkladně popsal postup a způsob výpočtu, jakož i své úvahy k výpočtu
se vztahující.
[12] K námitce nezákonnosti rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti žalovaný zdůraznil,
že podstatné ve věci je pouze to, že stěžovatel přes opakované výzvy nedoložil relevantní
evidence, z nichž by bylo možno zjistit, zda vykázaný daňový příjem a uplatněné daňové výdaje
odpovídají skutečnosti. Stěžovatelem vedená evidence neposkytovala podklad pro stanovení
daňové povinnosti stěžovateli za použití důkazů. Žalovaný závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), zkoumal při tom, zda napadené
rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Podstatou sporu je, zda byly v předmětných řízeních splněny podmínky
pro stanovení daně za použití pomůcek podle §31 odst. 5 daňového řádu. Zejména pak otázka,
jaké jsou vlastně povinnosti daňového subjektu v rámci vedení daňové evidence a navazující
otázka zda byla daň tímto způsobem stanovena dostatečně spolehlivě.
[15] K otázce stanovení daňové povinnosti za užití pomůcek se Nejvyšší správní
soud již mnohokráte vyjadřoval a odkazuje v tomto ohledu na svoji konstantní
judikaturu - viz např. rozsudky ze dne 23. 2. 2005, č. j. 1 Afs 74/2004 - 64,
publ. pod č. 633/2005 Sb. NSS, ze dne 30. 11. 2005, č. j. 1 Afs 79/2005 - 52, či ze dne
29. 3. 2006, č. j. 1 Afs 55/2005 - 92, publ. pod č. 939/2006 Sb. NSS; všechna zde citovaná
rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz. V uvedených rozhodnutích zdejší soud, souhrnně
řečeno, zdůraznil, že předpokladem uplatnění tohoto způsobu stanovení daně je splnění
dvou podmínek, a to porušení zákonné povinnosti ze strany daňového subjektu při dokazování
jím uváděných skutečností a současně nemožnost stanovit daňovou povinnost dokazováním.
Mezi těmito předpoklady musí být dána příčinná souvislost. Stanoví-li správce daně základ daně
a daň podle pomůcek, odvolací orgán podle §50 odst. 5 daňového řádu následně zkoumá
pouze dodržení uvedených podmínek a zda byla daň tímto způsobem stanovena dostatečně
spolehlivě (§31 odst. 7 citovaného zákona).
[16] Konstrukce způsobu stanovení daňové povinnosti je podle §31 daňového řádu založena
na jisté hierarchii postupů správce daně. Prioritu má stanovení daně dokazováním.
Při tomto postupu je nejširším způsobem zajištěna faktická účast daňového subjektu
na prováděném řízení, může navrhovat provedení jednotlivých důkazů, popřípadě důkazy
pro své tvrzení správci daně předkládat sám. Nastane-li však taková absence důkazních
prostředků, že již daň nelze stanovit za pomoci důkazů, nastupuje v pořadí druhý způsob
stanovení daně, tedy užití pomůcek, které si je oprávněn správce daně obstarat sám, i bez účasti
daňového subjektu (§31 odst. 5 daňového řádu). Nastane-li dokonce nemožnost stanovení
daně pomocí pomůcek, pak se daň sjedná (§31 odst. 7 daňového řádu). Důležitá
je rovněž skutečnost, že správce daně při stanovení daňové povinnosti zjišťuje rozhodné
skutečnosti buď zcela dokazováním, nebo zcela podle pomůcek (není přípustné, aby základ daně
byl zjištěn kombinací obou metod – tímto směrem však námitky stěžovatele necílí).
[17] Stěžovatel na více místech v kasační stížnosti v zásadě namítal, že plnil povinnost
vést daňové evidence tak, jak je stanoveno v zákoně; rozhodnutí o uložení záznamní povinnost
bylo nezákonné, a proto mu nemohla být stanovena daň pomůckami. Pokud se tak však stalo,
daň byla vypočítána špatně, protože správce daně vycházel z nesprávných podkladů.
[18] K tomu Nejvyšší správní soud opakovaně zdůrazňuje, že daňové řízení je postaveno
na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, tedy má břemeno tvrzení,
ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. má i břemeno důkazní. Toto své břemeno daňový
subjekt plní v důkazním řízení, které vede správce daně. Podle ustanovení §31 odst. 9 daňového
řádu daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení
a vyúčtování nebo k jejichž prokázání byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván;
má tedy povinnost prokázat veškeré skutečnosti, které podle jeho tvrzení mají vliv na základ
daně, který je tvořen, velmi zjednodušeně řečeno, rozdílem příjmů a výdajů. Pravidlo,
že v daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, má některé výjimky – ve věci
stěžovatele je podstatné zejména ustanovení §31 odst. 8 písm. c) citovaného zákona,
podle něhož správce daně prokazuje existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost,
správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým
subjektem. Uvedená ustanovení daňového řádu vytvářejí vyvážený komplex povinností tvrzení
a důkazních povinností mezi daňovým subjektem a správcem daně.
[19] K rozložení těchto povinností se zdejší soud již opakovaně vyjádřil, viz např. rozsudek
ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119. Podle něj splní daňový subjekt „svoji povinnost důkazní
ve vztahu k tvrzením, která správci daně předestře, prokáže-li tato tvrzení svým účetnictvím, ledaže správce
daně prokáže [§31 odst. 8 písm. c) d. ř.], že ve vztahu k těmto tvrzením je účetnictví daňového subjektu
nevěrohodné, neúplné, neprůkazné nebo nesprávné. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém
účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen
prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným,
neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. Ne každá chyba v účetnictví proto bude způsobovat
takto požadovanou intenzitu pochybností; budou to pouze takové nesrovnalosti, jež přímo (nedostatkem
spolehlivých informací o konkrétním účetním případu) či nepřímo (celkovou nevěrohodností účetnictví,
i když toto na první pohled o konkrétním účetním případu předepsané informace poskytuje) zatemní obraz
o hospodaření daňového subjektu. Správce daně je zde povinen identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě
nichž hodnotí předložené účetnictví jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné.“ K dané otázce
lze rovněž (jak případně argumentuje žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti) odkázat
na judikaturu Ústavního soudu, např. na jeho nález ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95
(publikováno ve sbírce zákonů pod č. 130/1996 Sb.). Zde Ústavní soud konstatoval, že správce
daně samozřejmě nemůže postupovat zcela libovolně a požadovat po daňovém subjektu
prokázání čehokoliv, nicméně je zcela v souladu s §31 odst. 9 daňového řádu, pokud požaduje
prokázání toho, co daňový subjekt sám tvrdí.
[20] V případě, který je nyní předmětem přezkumu, pojal správce daně pochyby o průkaznosti
údajů obsažených v daňové evidenci stěžovatele proto, že v rámci kontroly daně z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 a následně i roku 2007 zjistil následující
nesrovnalosti.
[21] V daňovém přiznání za rok 2006 vykázal daňový subjekt základ daně ve výši 57 600 Kč
a daň ve výši 6912 Kč. V rámci daňové kontroly vznikly správci daně konkrétní pochybnosti
ve vztahu k daňové evidenci, kterou stěžovatel vedl a které se týkaly hlavně přehledu o zakázkách
sjednaných, provedených a vyfakturovaných v roce 2006 a též o stavu materiálu,
který byl nakoupen a o němž nebyla vedena inventarizace. Pochybnosti správce daně
se však týkaly rovněž provozu aut pro účely podnikání, evidence účelu jízd u automobilu,
který si odepisoval, nákupu čtyř kusů mobilních telefonů pro účely jeho podnikání a rovněž
nesrovnalostí v evidenci u zemědělské výroby. Při jednání před správcem daně dne 3. 6. 2009
(k podstatný pochybnostem pro danou věc) stěžovatel uvedl, že u faktur, kde není přiložen
dodací list s materiálem, se jednalo pouze o dodanou práci a rovněž tam, kde byla cena stanovena
dohodou není uveden rozpis užitého materiálu. K nesrovnalostem v evidenci pohledávek uvedl,
že se musí poradit s účetní. Poté následovala další jednání před správcem daně, kde byl stěžovatel
veden k vysvětlení nejasností plynoucích z jím vedené evidence. Protože nejasnosti přetrvávaly,
vyzval správce daně stěžovatele výzvou ze dne 2. 9. 2009 k jejich vysvětlení; především
šlo o to, že správce daně z předložené evidence zjistil, že stěžovatel nakoupil materiál
ve výši 1 305 103 Kč, avšak minimálně ve výši 478 027 Kč vyfakturován nebyl a není ani veden
v inventarizačních knihách ani ve skladové evidenci. K tomu subjekt sdělil, že tento materiál
v uváděné hodnotě byl vyfakturován až v roce 2007. Správce daně tedy zahájil i daňovou
kontrolu období roku 2007, zmíněné výtky se opakovaly i ve vztahu k tomuto období, ovšem
tvrzení ohledně rozdílu na nakoupeném materiálu a spotřebovaném v následujícím zdaňovacím
období se mu nepodařilo prokázat; některé výtky týkající se mobilních telefonů a chybějící
evidence jízd stěžovatel uznal již v této fázi řízení. Výsledek obou kontrol byl shrnut ve zprávách
z kontrol, kde byly velmi obsáhle popsány veškeré výtky, pochybnosti správce daně,
jakož i reakce stěžovatele na ně. Závěr byl shrnut do poznatku, že pro naprosté neunesení
důkazního břemene nemohl správce daně stanovit daň dokazováním právě vzhledem k různosti
a mnohosti pochybností jako celku, ovlivňujícího konstrukci a stavbu daně; byl tedy nucen
stanovit daň náhradním způsobem. Podstatné však je rovněž to, že v této fázi vyměřovacího
(nalézacího) řízení měl již stěžovatel právní zastoupení; zástupkyně při projednání výsledků
kontrolního zjištění ničeho neuvedla, nedoplnila, nevznesla žádnou otázku či výtku
proti uvedeným závěrům a zprávu podepsala. Lze učinit závěr, že pro užití náhradního způsobu
stanovení daně (pomůckami) správci daně postačilo prokázat, že existují natolik vážné a důvodné
pochyby, že činí daňovou evidenci nevěrohodnou, neprůkaznou a neúplnou, a to se správci daně podařilo
(k tomu též srov. rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2008, čj. 32 Afs 24/2007 - 119, nebo ze dne
23. 7. 2009, čj. 5 Afs 72/2008 - 71).
[22] Nejvyšší správní soud se ztotožnil i s postupem při volbě pomůcek, ovlivňujících výši
takto stanovené daně (k problematice volby pomůcek a spolehlivosti daně stanovené za užití
pomůcek viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005,
č. j. 1 Afs 74/2004 - 64, publ. pod č. Sb. NSS 633/2005).
[23] Zákonnou podmínkou při stanovení daně pomůckami je i její dostatečná spolehlivost;
tento element je vnímán judikaturou soudu jako její proporcionalita. Znamená to, že správce
daně musí proto svoji úvahu o volbě pomůcek a rovněž tak o skutečnostech,
které z nich dovozuje popsat a vyjevit právě proto, aby i tento zákonný požadavek mohl
být případně soudy ve správním soudnictví přezkoumán. Tak tomu bylo i v tomto případě
(jeho úvaha je podrobně obsažena v napadeném rozhodnutí); žalobce ostatně tuto výtku
ani neučinil předmětem kasační stížnosti.
[24] Kasační soud odmítá rovněž relevanci námitek stěžovatele proti nezákonnosti rozhodnutí
o uložení záznamní povinnosti ( ze dne 9. 1. 1997) a potažmo i jeho vlivu na stanovení daně
pomůckami v nyní zkoumaných zdaňovacích obdobích. K tomu soud konstatuje, že povinnost
vést daňovou evidenci o příjmech a výdajích, v členění potřebném pro zjištění základu daně
je stanovena v §7b zákona o daních z příjmů; doplněna je i v §39 zákona o správě daní
a poplatků tak, že ukládala povinnost daňovým subjektům, kteří v rámci své podnikatelské
nebo jiné samostatné výdělečné činnosti přijímali nebo vydávali platby v hotovosti, vést průběžně
evidenci těchto plateb, pokud nezaznamenává údaje o těchto platbách v jiné evidenci stanovené
zákonem. Smyslem tohoto zjednodušeného systému daňové evidence však je zajištění údajů
o příjmech a výdajích nutných pro určení základu daně, jakož i údajů o pohybu majetku
(tj. pohledávkách a závazcích).
[25] Podstatou nejasností v dané věci byl faktický stav objemu (hodnoty) materiálu,
který žalobce nakoupil (resp. uplatňoval výdaj za jeho nakoupení jako výdaj ovlivňující základ
daně), avšak v příjmech (po jeho případném zapracování do výrobků) jej žalobce nepromítl.
Neprokázal tedy vůbec (k opakovaným výzvám správce daně) „osud nakoupeného materiálu“,
nebyly o něm ani vedeny inventarizační záznamy a právě proto pojal správce daně pochybnosti
o úplnosti žalobcem evidovaných příjmů. To bylo také podstatou vytýkaných vad a důvodem
doměření daně pomůckami pro neprůkazné vedení daňové evidence a nikoliv to, že žalobce
porušil záznamní povinnost, která mu byla před lety správcem daně uložena; obsah ani kvalita
rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti z roku 1997 proto neměla v dané situaci žádný vliv.
K námitce takto shodně vznesené i v žalobě se vymezil i krajský soud; námitku
nepřezkoumatelnosti rozsudku v tomto ohledu považuje NSS za nedůvodnou.
[26] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že souhlasí se závěry učiněnými žalovaným i krajským
soudem v předchozích fázích řízení. Stěžovatel porušil v daňovém řízení své zákonné povinnosti
při dokazování jím uváděných skutečností, a to takovým způsobem, že nebylo možno stanovit
daňovou povinnost dokazováním. Správce daně proto mohl a měl přistoupit k vyměření daně
za užití pomůcek.
IV.
[27] Kasační stížnost byla s ohledem na shora uvedené důvody shledána nedůvodnou
a Nejvyšší správní soud ji proto dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[28] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. února 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu