ECLI:CZ:NSS:2005:1.AFS.62.2004
sp. zn. 1 Afs 62/2004 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Lenky Kaniové, v právní věci žalobkyně Mgr. B. D.,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, Velká Hradební 61, Ústí nad
Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2002, č. j. 3313/12/130/02, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 5. 2004,
č. j. 15 Ca 382/2002 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Finanční úřad v Ústí nad Labem (dále též „správce daně“) rozhodnutím ze dne 7. 9. 2001,
č. j. 172168/01/214912/6343, vydal platební výměr na daň z přidané hodnoty
za 1. čtvrtletí 1999, jíž podle §44 a §46 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků
(dále též „daňový řád“) žalobkyni stanovil podle pomůcek základ daně a vlastní daňovou
povinnost ve výši 22 888 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, v němž zejména namítala,
že nikdy nebyla plátcem daně z přidané hodnoty, nikdy nesplnila podmínky dané tehdy platným
zákonem č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále též „daňový zákon“),
ani se nepřihlásila jako dobrovolný plátce daně z přidané hodnoty, není jí jasné na základě
čeho správce daně rozhodl, že je od 1. 3. 1996 plátcem této daně, a namítala,
že pokud by jí byla, měl ji správce daně na to upozornit již v roce 1996, nikoliv až v roce 2001.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 6. 2002 odvolání zamítl. Žalovaný přezkoumal napadené
rozhodnutí v intencích §50 odst. 5 daňového řádu a dospěl k závěru, že rozhodnutí bylo vydáno
v souladu se zákonem. Správce daně při kontrole daně z příjmů fyzických osob prováděné
v době od 29. 9. 1998 – 4. 12. 1998 zjistil, že vyplacením částky 820 000 Kč odvolatelčin obrat
v lednu 1996 přesáhl částku 750 000 Kč, toto zjištění bylo potvrzeno i v odvolacím řízení
tj. v řízení o odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru na základ daně,
daň a ztrátu z příjmů fyzických osob za období roku 1996) a odvolatelka se tak podle §5 odst. 1
daňového zákona stala od 1. 3. 1996 plátcem daně z přidané hodnoty. Odvolatelka nepodala
za předmětné zdaňovací období daňové přiznání k dani z přidané hodnoty (dále též „DPH“),
správce daně ji proto výzvou ze dne 11. 6. 2001, č. j. 129378/98/214912/6343, vyzval k podání
daňového přiznání a poučil ji o tom, že nebude-li daňové přiznání podáno ve stanovené lhůtě,
může jí být stanovena daň podle pomůcek; odvolatelka ani na základě této výzvy daňové
přiznání nepodala, proto jí správce daně za použití §44 daňového řádu stanovil podle pomůcek
vlastní daňovou povinnost. Odvolatelka se stala plátcem daně ze zákona, není proto podstatné,
že osvědčení o registraci k dani z přidané hodnoty (odvolatelka byla pro vlastní nečinnost
registrována z moci úřední) jí bylo doručeno až v roce 2001.
Žalobkyně se žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhala zrušení napadeného
rozhodnutí. Zejména namítala, že se plátcem DPH nestala, neboť v lednu 1996 žádné faktury
na částku 820 000 Kč nevystavila, v době jejich vystavení byla prokazatelně mimo území ČR,
faktury byly padělány, věc je nadále řešena orgány činnými v trestním řízení a navrhla
provedení důkazu trestním spisem. Dále namítala, že správce daně jí vystavil osvědčení
o registraci až v roce 2001 se zpětnou účinností od 1. 3. 1996, ač jí to mohl oznámit
již na základě daňové kontroly v roce 1998, namítala, že není zřejmé, z jakých pomůcek
správce daně vycházel a zejména namítala, že byla zbavena možnosti, aby se před vydáním
rozhodnutí mohla vyjádřit k jeho podkladu a ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout
jeho doplnění a z rozhodnutí není seznatelné, jaké osoby byly vyslýchány a jaké důkazy
byly provedeny.
Krajský soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2004 žalobu zamítl. V odůvodnění rozhodnutí
poukázal na to, že správce daně na základě výsledků kontroly daně z příjmů fyzických osob
dospěl ke zjištění, že žalobkyně dosáhla v lednu 1996 příjmy, jejichž celková výše přesáhla
částku 750 000 Kč, a proto se stala podle §5 odst. 1 věty první daňového zákona plátkyní DPH.
Soud uvedl, že správce daně tak v souladu s §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu prokázal
existenci skutečností vyvracejících úplnost účetnictví a na žalobkyni tak přešlo důkazní
břemeno prokázat všechny skutečnosti, které byla povinna uvádět v daňovém přiznání,
bylo tak na ní předložit nebo navrhnout důkazy, a teprve pokud by takové důkazy prokázaly
tvrzení, která k rozhodným skutečnostem uvedla, by přešlo důkazní břemeno podle §31 odst. 8
písm. c) daňového řádu zpět na správce daně. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně v průběhu
řízení o vyměření daně z přidané hodnoty za rozhodné zdaňovací období nenamítala,
že uvedené faktury nevystavila a na jejich základě tak neobdržela žádné příjmy, již vůbec
pak nepředložila důkazní prostředky ani nenavrhla jejich provedení; v průběhu tohoto řízení
pouze podala odvolání proti platebnímu výměru a ani v něm se nezmínila, že účetní doklady
nevydala. Žalobkyně neunesla své důkazní břemeno, které tak nemohlo přejít zpět na správce
daně a proto správce daně nepochybil, jestliže žalobkyni stanovil daňovou povinnost
za příslušné zdaňovací období. Jestliže až v žalobě žalobkyně namítala, že příslušné faktury
nevystavila a ani na jejich základě nezískala žádný zdanitelný příjem a navrhla provedení
důkazu příslušným trestním spisem, soud tento důkaz neprovedl s tím, že zákonná konstrukce,
podle níž soud vychází při přezkumu ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu, vylučuje, aby soud mohl ve správním soudnictví provádět
na návrh žalobce důkazy, které tento nenavrhl ani neoznačil v rámci daňového řízení.
Soud rovněž konstatoval, že konkrétní osoba se nestává plátcem daně registrací, ale přímo
ze zákona a proto bylo možno vydat osvědčení o registraci žalobkyně plátkyní daně z přidané
hodnoty kdykoliv po zjištění, že v lednu 1996 překročil její obrat částku 750 000 Kč.
Důvodnou neshledal ani žalobkyninu námitku, že nebylo zřejmé na základě jakých pomůcek
správce daně vycházel při vyměření daňové povinnosti a odkázal v tomto směru na správní
spis.
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu včasnou kasační
stížností opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Konkrétně namítala,
že rozsudek krajského soudu je zmatečný, nemá oporu ve spisech a zejména soud neprovedl
stěžovatelkou navržené důkazy. Shodně jako v žalobě namítala, že předmětné faktury
nevystavila, v průběhu daňové kontroly jí nebylo nic sděleno k platbě DPH, neměla proto žádný
důvod k tomu, aby se registrovala jako plátce DPH, osvědčení o registraci vydal správce daně
až 5 let poté s účinností od 1. 3. 1996. Nesouhlasí s krajským soudem v tom, že teprve
až v řízení o žalobě namítala, že předmětné faktury nevystavila, tuto skutečnost tvrdila
již od samého počátku a navrhovala i důkazy trestním spisem, o trestním řízení se dozvěděla
až následně, žalovaný jí odmítl sdělit jméno svědka v daňovém řízení, nikdy neměla k dispozici
předmětné účetní doklady a ani je nemá v účetní evidenci, nemohla se proto stát plátcem daně
z přidané hodnoty za něco, co nikdy nepřijala a ani přijmout nemohla, proto žádala o provedení
důkazu trestním spisem, tento důkaz však soud neprovedl.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí.
Zopakoval, že správce daně při prováděné kontrole daně z příjmů fyzických osob zjistil,
že obrat stěžovatelky v lednu 1996 přesáhl částku 750 000 Kč, stěžovatelka se tak podle §5
odst. 1 daňového zákona stala plátkyní DPH, správce daně ji vyzval k podání daňového
přiznání a jelikož tak stěžovatelka neučinila, vyměřil podle §44 daňového řádu stěžovatelce
podle pomůcek vlastní daňovou povinnost ve výši 22 888 Kč. Vzhledem k tomu,
že stěžovatelka nereagovala na výzvu k podání žádosti o registraci, zaregistroval správce daně
stěžovatelku z moci úřední. Ve vyjádření žalovaný poukázal na to, že pokud jde o sporné účetní
doklady vycházel podpůrně z usnesení PČR, okresní ředitelství, služba kriminální policie
a vyšetřování, ze dne 9. 7. 2002, z něhož je patrné, že originály předmětných faktur
byly zaslány na kriminalistickou expertízu se zaměřením na zjištění pořadí, ve kterém
byly na jednotlivé faktury napsány strojové texty, otisky razítek a podpisy stěžovatelky
a tato expertíza zjistila a doložila, že faktury musely být nejprve strojem vypsány s uvedením
příslušných částek, přes tento text byly opatřeny otisky razítek a teprve přes tato razítka
a strojový text byly faktury podepsány stěžovatelkou, když tato pravost svého podpisu na obou
fakturách nepopírá; není tak možné, jak uváděla na svou obhajobu stěžovatelka, že tyto faktury
jen podepsala a opatřila otiskem svého razítka a následně je jiná osoba vyplnila.
Ze správních spisů vyplývá, že v době od 29. 9. 1998 do 4. 12. 1998 se u žalobkyně
uskutečnila daňová kontrola daně z příjmů fyzických osob za roky 1995 – 1996; ze zprávy
o kontrole vyplývá mj. kontrolní zjištění, že správce daně při své kontrolní činnosti u firmy L.,
s. r. o., zjistil, že tato firma má zaúčtovány faktury přijaté od žalobkyně na celkovou částku
820 000 Kč a doklady o jejím vyplacení v hotovosti žalobkyni; žalobkyně v průběhu daňové
kontroly i ke zprávě o daňové kontrole namítala, že předmětné faktury nevystavila a peníze
nepřijala. Dodatečným platebním výměrem ze dne 24. 2. 1999, č. j. 34039/99/214912/5481, byl
žalobkyni dodatečně stanoven základ daně (zvýšený mj. o příjmy z uvedených sporných faktur)
a dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1996. Platební výměr žalobkyně
napadla odvoláním, v němž mj. namítala, že s předmětnými fakturami nesouhlasí, v době
vystavení faktur byla prokazatelně v zahraničí a celá záležitost je v šetření Policie ČR.
Rozhodnutím správce daně ze dne 11. 8. 2000, č. j. 130993/00/214912/5481, byl dodatečný
platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za rok 1996 částečně změněn, změna se však
netýkala sporných příjmů z uvedených faktur; v odůvodnění rozhodnutí správce daně obsáhle
zdůvodnil svůj závěr o tom, že sporná částka byla příjmem žalobkyně. Proti tomuto rozhodnutí
podala žalobkyně dne 17. 9. 2000 opět odvolání, v němž mj. zásadně nesouhlasila s navýšením
příjmů z předmětných sporných faktur, popřela, že by tyto faktury vystavila a tvrdila,
že jsou zfalšované. V průběhu odvolacího řízení správce daně vyslechl svědka Ing. K.
(v nepřítomnosti odvolatelky a její zástupkyně, které, ač byly o konání výslechu vyrozuměny,
se nedostavily); ten vypověděl, že předmětné faktury byly pravděpodobně předány stěžovatelce
osobně (svědek a stěžovatelka byli jednatelé a společníci společnosti L., s. r. o., a byli v denním
osobním kontaktu), jako společník rozhodl o převzetí, akceptaci a vyplacení těchto faktur proto,
že došlo k naplnění smlouvy, peníze osobně v hotovosti stěžovatelce vyplatil a ta je převzala.
Následně správce daně vydal dne 18. 12. 2000, č. j. 183998/00/214912/5481, další rozhodnutí o
odvolání, jímž podanému odvolání opět částečně vyhověl, nevyhověl však stěžovatelce pokud
jde o předmětné sporné faktury a příjmy z nich. Rozhodnutí dne 29. 5. 2001 nabylo právní
moci.
Výzvou ze dne 13. 8. 1998, č. j. 122811/98/214900/5842, doručenou dne 18. 8. 1998,
byla stěžovatelka vyzvána k registraci DPH. Ve spise se nachází osvědčení o registraci vydané
z moci úřední správcem daně dne 5. 6. 2001, č. j. 127072/01/214900/5074, podle něhož
je stěžovatelka s účinností od 1. 3. 1996 registrována plátcem DPH se čtvrtletním zdaňovacím
obdobím. Daňové přiznání k DPH za 1. čtvrtletí 1999 se ve spise nenachází.
Výzvou ze dne 11. 6. 2001, č. j. 129378/01/214912/6343, doručenou dne 21. 8. 2001,
vyzval správce daně stěžovatelku podle §40 daňového řádu k podání daňového přiznání k DPH
za předmětné období ve lhůtě do 15 dnů od doručení výzvy. Výzva obsahovala poučení
ve smyslu §44 daňového řádu o tom, že nepodá-li daňové přiznání ve stanovené lhůtě,
je správce daně oprávněn zjistit základ daně a stanovit daň podle pomůcek, popřípadě
je oprávněn předpokládat, že stěžovatelka vykázala v daňovém přiznání daň ve výši nula.
Stěžovatelka daňové přiznání nepodala, správce daně následně platebním výměrem
ze dne 7. 9. 2001 podle §44 a 46 daňového řádu stanovil základ daně a vyměřil stěžovatelce
vlastní daňovou povinnost ve výši 22 888 Kč. Ve spise se nachází úřední záznam správce daně
ze dne 8. 8. 2001 obsahující zpracování pomůcky DPH dle požadavku vyměřovacího oddělení
pro jednotlivá čtvrtletí roků 1996 - 1999.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §40 odst. 1 daňového řádu je daňové přiznání povinen podat každý, komu vzniká
v souladu s tímto zákonem nebo zvláštním předpisem tato povinnost, nebo ten, koho k tomu
správce daně vyzve. Nebylo-li podáno daňové přiznání včas, a to ani po výzvě správce daně,
je správce daně oprávněn zjistit základ daně a stanovit daň podle pomůcek,
které má k dispozici, anebo které si sám opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem.
Pokud daňový subjekt nepodá daňové přiznání ani na výzvu správce daně, je správce daně
oprávněn předpokládat, že daňový subjekt vykázal v daňovém přiznání daň ve výši nula
(§44 odst. 1 daňového řádu).
Z výše uvedených ustanovení vyplývá, že není-li podáno daňové přiznání a nestane-li
se tak ani na výzvu správce daně ve lhůtě, kterou mu k tomu stanovil, zákon dává správci daně
na výběr oprávnění buď stanovit základ daně a daň podle pomůcek, nebo vyjít z předpokladu,
že daňový subjekt vykázal v daňovém přiznání daň ve výši nula, vyměřit daň v této výši
a eventuálně provést místní šetření, popřípadě zahájit daňovou kontrolu podle §16 daňového
řádu a v rámci ní prověřit daňový základ a další okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně
u daňového subjektu. Ve výběru které z oprávnění užije je správce daně limitován tím,
že stanovit základ daně a daň podle pomůcek může jen tehdy, má-li dostatek podkladů
pro závěr o tom, že daňovému subjektu svědčí daňová povinnost a daňovou povinnost lze podle
pomůcek stanovit.
Pokud správce daně postupuje v intencích §44 odst. 1 daňového řádu tak, že základ daně
a daň vyměří podle pomůcek, je zákonnost takového postupu dána tím, že daňový subjekt
má daňovou povinnost, a ani na výzvu správce daně nepodal ve stanovené lhůtě daňové
přiznání. Zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek jsou tak v tomto případě
jiné než tehdy, má-li být tímto náhradním způsobem stanovena daňová povinnost podle §31
odst. 5 daňového řádu, kdy mohou být užity pomůcky až tehdy, nemohla-li být daňová
povinnost pro nesplnění některé ze zákonných povinností daňovým subjektem při dokazování
dokazováním stanovena. Stanovit daň dokazováním totiž předpokládá, že daňový subjekt podal
daňové přiznání a dokazováním se prokazují skutečnosti, které v daňovém přiznání uvedl,
popř. měl uvést, při provádění dokazování se pak uplatňuje důkazní břemeno a jeho přenášení
mezi daňovým subjektem a správcem daně v intencích §31 odst. 8 a 9 daňového řádu
způsobem, jak jej krajský soud předestřel ve svém rozhodnutí. Pokud však daňový subjekt
daňové přiznání ani na výzvu správce daně nepodá, je stanovení daňové povinnosti
dokazováním pojmově vyloučeno a daňový subjekt se tak vlastní vinou zbavuje možnosti
prokázat základ daně a daň (i s nulovým daňovým základem a nulovou daní), neboť daňový
subjekt v takovém případě nemá co prokazovat a správce daně případně co vyvracet.
Jestliže v důsledku nesplnění základní povinnosti daňového subjektu, spočívající v podání
daňového přiznání, zákon dává správci daně oprávnění stanovit základ daně a daň pomocí
pomůcek, je zákonným důvodem pro jeho užití doložení, že daňovému subjektu daňová
povinnost svědčí, existence výzvy k podání daňového přiznání ve stanovené lhůtě a nepodání
daňového přiznání ani po této výzvě a existence pomůcek, na základě nichž lze daňovou
povinnost stanovit. Zákonnou podmínkou pro stanovení daňové povinnosti tímto náhradním
způsobem je dále i aplikace §46 daňového řádu, ukládající správci daně povinnost přihlédnout
také ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly
za řízení uplatněny.
Vyměřením základu daně a daně podle pomůcek je též limitován rozsah přezkumu
rozhodnutí správce daně v odvolacím řízení odvolacím orgánem, neboť podle §50 odst. 5
daňového řádu odvolací orgán v tomto případě zkoumá pouze dodržení zákonných podmínek
pro použití tohoto způsobu stanovení daně; shledá-li odvolací orgán, že zákonné podmínky
byly dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne. Z takto vymezeného rozsahu
přezkumu v odvolacím řízení vyplývá, že předmětem přezkumu a tím i případného dokazování
již nemůže být samotná vlastní výše základu daně a daň, přezkum a případné dokazování
se může týkat již jen zákonných podmínek pro stanovení daňové povinnosti podle pomůcek.
Je tak na daňovém subjektu, aby namítal, které z těchto zákonných podmínek nebyly dány
a nese důkazní břemeno doložit či navrhnout důkazy k těmto tvrzením v intencích §31 odst. 9
daňového řádu a na daňový orgán by eventuelně mohlo důkazní břemeno následně přejít
jen z důvodů uvedených v §31 odst. 8 písm. a) a c) daňového řádu.
V projednávané věci stěžovatelka v odvolání uplatnila jen obecnou výhradu, že nebyla
plátcem DPH a namítala vadnost postupu správce daně jestliže zpětně vydal osvědčení
k registraci DPH. Žalovaný proto nepochybil, jestliže dospěl k závěru, že správcem daně byla
dodržena zákonná podmínka pro stanovení daně podle pomůcek spočívající v existenci daňové
povinnosti stěžovatelky a shledal souladným se zákonem, jestliže správce daně vycházel
ze zjištění daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob za rok 1996 a následného řízení,
jež skončilo vydáním pravomocného rozhodnutí - dodatečného platebního výměru na tuto daň,
o tom, že obrat stěžovatelky v lednu 1996 přesáhl částku 750 000 Kč a stěžovatelka
se tak podle §5 odst. 1 daňového zákona stala plátcem DPH; správně též posoudil, že daňová
povinnost vznikla ze zákona a není podstatná skutečnost, kdy stěžovatelka obdržela osvědčení
o registraci k DPH. Žalovaný přezkoumal, zda byly dodrženy i další zákonné podmínky
pro stanovení daňové povinnosti podle pomůcek; stěžovatelka v předmětném zdaňovacím
období daňové přiznání nepodala a nepodala ho ani ve lhůtě, kterou jí k tomu správce daně
ve výzvě k podání daňového přiznání stanovil, správce daně v souladu s §46 odst. 3 daňového
řádu při stanovení daně podle pomůcek též přihlédl ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají
výhody pro daňový subjekt a splnil tak i tuto zákonnou podmínku.
Nepochybil proto ani krajský soud, dospěl-li k závěru, že žalobkyně v řízení o stanovení
DPH nezpochybnila vystavení faktur a příjem z nich v lednu 1996, neunesla důkazní břemeno
tvrdit a prokázat, že nedosáhla příjmy, které daňovou povinnost založily, jestliže v jediném
právním úkonu – odvolání - netvrdila a ani nenavrhla důkazy o tom, že účetní doklady nevydala
a pokud tuto námitku uplatnila a navrhla provedení důkazu až v soudním řízení, v něm již,
s ohledem na konstrukci rozvržení důkazního břemene mezi správce daně a daňový subjekt,
nelze důkazy provádět a navržený důkaz proto neprovedl.
Žalobkyni nelze přisvědčit v tom, že v daňovém řízení namítala neexistenci faktur,
od nichž správce daně odvíjí její zákonné postavení plátce DPH a předložila a navrhovala
důkazy k prokázání tohoto tvrzení. Je třeba mít na zřeteli, že správce daně vedl o daňové
povinnosti stěžovatelky dvě samostatná daňová řízení. Jedním z nich bylo daňové řízení o dani
z příjmů fyzických osob za rok 1996, v němž v rámci daňové kontroly a následného daňového
řízení stěžovatelka existenci předmětných faktur a poskytnutého plnění z těchto faktur popírala
a ve výsledku skončilo pravomocným rozhodnutím vydaným správcem daně, jímž částečně
odvolání stěžovatelky vyhověl, druhým samostatným daňovým řízením bylo daňové řízení
o povinnosti stěžovatelky platit DPH na období 1. čtvrtletí roku 1999. I když zjištění správce
daně o daňové povinnosti stěžovatelky jako plátce DPH ze zjištění řízení o dani z příjmů
fyzických osob vycházelo, jednalo se o samostatné daňové řízení, v němž absence daňového
přiznání opravňovala správce daně k postupu podle §44 daňového řádu.
Stěžovatelka se v řízení o DPH tím, že daňové přiznání nepodala, zbavila možnosti namítat
a prokázat daňový základ a daň. Dále však obecností výhrad a nedoložením a ani nenavržením
důkazů v odvolacím řízení též neunesla důkazní břemeno prokázat v soudním řízení tvrzenou
neexistenci příjmů tuto daňovou povinnost ve smyslu §5 odst. 1 daňového zákona
zakládajících jako jedné ze zákonných podmínek pro stanovení daně podle §44 odst. 1 věty
první daňového řádu. Krajský soud proto nepochybil, jestliže s odkazem na §75 odst. 1 s. ř. s.
a konstrukci přenášení důkazního břemene v daňovém řízení dospěl k závěru, že v soudním
řízení již nelze provádět důkazy ke skutečnostem, které mohly mít právní relevanci
pouze tehdy, pokud by byly uplatněny v daňovém řízení. V řízení před krajským soudem,
ale ani v daňovém řízení, jehož předmětem byla DPH, nemohla stěžovatelka rovněž účinně
namítat vady daňového řízení, jehož předmětem byla daň z příjmů fyzických osob za rok 1996;
tyto námitky mohla stěžovatelka uplatnit pouze podáním odvolání proti rozhodnutí správce
daně ze dne 18. 12. 2000, kterým částečně vyhověl jejímu předchozímu odvolání, a v případě
neúspěchu v odvolacím řízení se domáhat přezkoumání rozhodnutí soudem ve správním
soudnictví; této zákonné možnosti však stěžovatelka nevyužila.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost nedůvodnou zamítl a podle §110
odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
Žalobkyně neměla ve věci úspěch, nenáleží jí proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti náleželo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu