ECLI:CZ:NSS:2013:1.AFS.78.2012:56
sp. zn. 1 Afs 78/2012 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: SKOKY, a.s.,
se sídlem Kremnická 3031, Praha 4, zastoupena JUDr. Romanou Javornickou, advokátkou
se sídlem Staroměstské náměstí 17, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy,
se sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2009,
čj. S-MHMP 256737/2009/DPC-1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2012, čj. 11 Ca 213/2009 - 41,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2012, čj. 11 Ca 213/2009 - 41,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Úřad městské části Praha 2 (správní orgán I. stupně) zamítl dne 3. 2. 2009 žádost
žalobkyně o vydání povolení k provozování výherního hracího přístroje. Její odvolání žalovaný
zamítl rozhodnutím označeným v záhlaví. Důvodem bylo, že žalobkyně hodlala provozovat
výherní hrací přístroje na místě, kde to neumožňuje vyhláška č. 19/2007 Sb. hl. m. Prahy, kterou
se stanoví místa a čas, na kterých lze provozovat výherní hrací přístroje.
[2] Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala žalobu k městskému soudu. Ten jí rozsudkem
označeným v záhlaví zamítl. V odůvodnění se městský soud nejdříve věnoval otázce souladu
vyhlášky č. 19/2007 Sb. hl. m. Prahy se zákonem č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných
hrách. Dospěl k závěru, že obec využila zákonem dané možnosti a stanovila obecně závaznou
vyhláškou místa a čas, na kterých lze provozovat výherní hrací přístroje, v mezích zákonem
daného zmocnění. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2011,
sp. zn. Pl. ÚS 22/11. Městský soud se neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že vyhláška vymezuje
adresáty konkrétně. Na místech vymezených vyhláškou může výherní hrací přístroje provozovat
neomezený počet provozovatelů. Takto stanovená vyhláška proto dopadá na všechny
provozovatele, kteří by chtěli na území hlavního města Prahy tyto přístroje provozovat. Žádá-li
žalobkyně o povolení k provozování takového přístroje v místě, které není uvedeno v příloze
vyhlášky, nesplnila jednu z podmínek pro vydání povolení.
II.
Stručné shrnutí argumentů v kasační stížnosti
[3] Kasační stížností, resp. jejím doplněním ze dne 21. 9. 2012, se žalobkyně (dále
jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení uvedeného rozsudku městského soudu, a to z důvodů podle
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti stěžovatelka setrvává na svých žalobních
námitkách. Hlavní námitkou je, že žalovaný zamítl její žádost o povolení na základě
podzákonného právního předpisu (obecně závazné vyhlášky hlavního města Prahy
č. 19/2007 Sb. hl. m. Prahy), který je v rozporu se zákonem i ústavním pořádkem. Uvedená
vyhláška totiž vymezuje místa k provozování výherních hracích přístrojů příliš konkrétně - přímo
stanoví názvy ulic a konkrétní čísla popisná jednotlivých budov. Tím však ztrácí svůj obecný
charakter, coby imanentní vlastnost právního předpisu.
[4] Stěžovatelka nezpochybňuje samotnou pravomoc obcí regulovat místa provozování,
ale způsob, jakým je tato pravomoc na podzákonné úrovni v daném případě realizována. Původní
znění vyhlášky před její novelizací v roce 2008 zahrnovalo všechna místa, kde byly tehdy výherní
hrací přístroje v Praze provozovány. Následnou novelizací v roce 2008 došlo k vyřazení
některých původně akceptovaných míst a tím k zúžení okruhu provozovatelů. Mimo jiné došlo
i k vyřazení adresy provozovny stěžovatelky. Adresy zařazené do předmětné vyhlášky však
nezahrnuly a nezahrnují žádné budovy, kde by v příslušné době výherní hrací přístroje nebyly
provozovány. Stěžovatelka z uvedeného dovozuje, že provedené vymezení jednotlivých budov
se opírá právě o již existující skupinu provozovatelů a dochází tak k selekci individuálních
případů. Je přesvědčena, že jednotlivá místa mohou být vymezena vždy jen jako určité zóny (širší
okruhy, jednotlivé ulice, vymezené úseky delších ulic). Tvrdí, že takto vymezená místa
nepředstavují nedůvodnou nerovnost mezi provozovateli, protože taková úprava platí
pro obecně vymezené okruhy osob. Naproti tomu současný model výběru adres dle stěžovatelky
vytváří „obrovský prostor pro mimoprávní ‚soutěž‘ konkurenčních subjektů.“
[5] V souvislosti s otázkou míry obecnosti právního předpisu stěžovatelka polemizuje
i se závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 56/10. Závěr Ústavního
soudu, že požadavek obecnosti zákonných norem nelze vztahovat ve stejné míře na obecně
závazné vyhlášky, je pro ni překvapivý. Přesto stěžovatelka z citovaného nálezu též dovozuje,
že i pro Ústavní soud „bylo příliš velkým soustem“ zdůrazňovat, že vymezení konkrétními
adresami provozoven je opodstatněné, což je ve shodě s tím, co uvádí sama stěžovatelka.
Stěžovatelka proto zásadně zpochybňuje závěr městského soudu v napadeném rozsudku,
že na místech uvedených ve vyhlášce může provozovat výherní hrací přístroje neomezený počet
provozovatelů. Pouhý zdravý rozum dává tušit, že obsazení určité adresy vylučuje ostatní.
Stěžovatelka dále uvádí, že postupem žalovaného vznikají absurdní situace, kdy ve dvou domech
ve stejné ulici vzdálených od sebe několik desítek metrů mohou být výherní hrací přístroje
provozovány, ale v budově, která se nachází přímo uprostřed mezi nimi, již nikoliv. Způsob
stanovení výčtu adres dle stěžovatelky jednoznačně ukazuje vazbu na existující provozovatele.
[6] Dále stěžovatelka namítá, že rozhodnutí vydaná v předmětné věci jsou v rozporu
s koncepcí vzniku oprávnění k provozování výherních hracích přístrojů dle zákona o loteriích.
Tento zákon dle stěžovatelky v zásadě uvádí dvojí režim vydávání povolení (povolovací
a koncesní režim), přičemž hry uvedené v částech první až čtvrté zákona o loteriích (kam spadá
i nyní posuzovaná věc) jsou nároková, tj. jsou-li splněny veškeré zákonem stanovené podmínky,
povolení se vydá. Způsob vymezení míst v předmětné vyhlášce tento režim v podstatě eliminuje
a v rozporu se zákonnou úpravou vytváří koncesní režim na celém území Prahy; pouze namísto
správních rozhodnutí výsledek správních řízení předurčuje právní předpis. V této části považuje
stěžovatelka napadený rozsudek za nepřezkoumatelný.
[7] Stěžovatelka též rozvíjí své úvahy, jakým způsobem lze stávající stav změnit. K tomu,
aby mohl budoucí provozovatel dosáhnout zařazení své adresy do výhlášky, bude muset iniciovat
novelizaci předmětné přílohy u orgánů městské části a až poté dosáhnout povolení. Konkrétnost
podzákonného předpisu je tedy dle stěžovatelky zjevná. Dále odkazuje i na korespondenci
se starostkou Městské části Praha 2, v níž se opakovaně domáhala odpovědi na otázku,
kam by měla přemístit svou provozovnu, aby byla napříště opět zařazena do seznamu předmětné
vyhlášky. Upozorňuje na zcela rozporuplné důvody, které z odpovědí starostky vyplývají
(ohrožení bezpečnosti obyvatel, následně zvláštní význam dané lokality), k nimž se však městský
soud vůbec nevyjádřil. K tomu stěžovatelka dodává, že historická hodnota lokality Tylova
náměstí v Praze se vůbec nezměnila, nevidí proto důvody, proč byla v roce 2008 adresa její
provozovny ve vyhlášce zařazena a v roce 2009 již nikoliv. Dále stěžovatelka uvádí, že správní
orgány se zaštiťovaly tzv. principem zvláštního významu dané lokality, tento princip má však
pouze subsidiární charakter a lze ho použít teprve v případě, že předchozí uplatnění teritoriálního
ani provozního principu nezajistí odstranění přetrvávajících nežádoucích jevů. Dle tvrzení
stěžovatelky jiná hlediska uplatňována nebyla, ale odůvodnění použití tohoto postupu
v rozhodnutí žalovaného a městského soudu chybí. Předmětná vyhláška tak nezákonně supluje
individuální správní akt, který je vždy nutno náležitě odůvodnit.
[8] Stěžovatelka je dle svých vlastních tvrzení „motivována silnou touhou po spravedlnosti“.
Uvědomuje si, že citovaný nález Ústavního soudu není pro tento případ závazný. Je však
pro ni „nesmírně významné, jak tyto otázky posoudí Nejvyšší správní soud“. Jelikož stěžovatelka
považuje ze všech uvedených důvodů vyhlášku 19/2007 Sb. hl. m. Prahy za protizákonnou,
ba dokonce protiústavní, měl dle jejího názoru městský soud postupovat dle čl. 95 Ústavy a tento
předpis neaplikovat.
[9] Konečně, stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že městský soud při posuzování dané
věci vycházel z nesprávného znění zákona o loteriích, tedy nikoliv ze znění účinného
do 13. 10. 2011, které je pro tuto věc rozhodné.
[10] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby zdejší soud rozsudek městského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalovaného
[11] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 25. 9. 2012 uvedl, že pokud
stěžovatelka napadá zákonnost obecně závazné vyhlášky č. 19/2007 Sb. hl. m. Prahy, měla
se obrátit se stížností na dozorový orgán (Ministerstvo vnitra) a žádat o její zrušení. Rovněž
tak její žaloba měla směřovat na ověření zákonnosti obecně závazné vyhlášky. Žalovaný dále
uvádí argumenty, proč se domnívá, že předmětná vyhláška je v souladu se zákonem o loteriích.
V době žádosti stěžovatelky o vydání povolení byla obecně závazná vyhláška č. 19/2007 Sb.
hl. m. Prahy účinná a pro správní orgány závazná. Stěžovatelka navíc neuvádí konkrétní rozpor
předmětné vyhlášky se zákonem o loteriích. Dne 10. 10. 2012 zaslal žalovaný zdejšímu soudu
další vyjádření. V něm se podrobněji vyjádřil k jednotlivým odstavcům kasační stížnosti. Odkázal
přitom na napadené rozhodnutí, své vyjádření k žalobě, napadený rozsudek městského soudu
a na své vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 25. 9. 2012. Žalovaný považuje kasační stížnost
za nedůvodnou a navrhuje, aby zdejší soud kasační stížnost zamítl.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[12] Důvodnost kasační stížnosti posoudil soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); námitka nepřezkoumatelnosti, kterou je povinen se zabývat
i bez návrhu, byla součástí kasačních námitek.
[13] Soud dále vycházel ze zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách,
ve znění účinném do 13. 10. 2011, a z obecně závazné vyhlášky č. 19/2007 Sb. hl. m. Prahy,
kterou se stanoví místa a čas, na kterých lze provozovat výherní hrací přístroje, ve znění obecně
závazné vyhlášky č. 19/2008 Sb. hl. m. Prahy (dále též jen „vyhláška č. 19/2007 Sb.
hl. m. Prahy“).
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Stěžovatelka již v žalobě tvrdila, že obecně závazná vyhláška č. 19/2007 Sb. hl. m. Prahy,
na jejimž základě stěžovatelce nebylo uděleno povolení k provozování výherního hracího
přístroje, je v rozporu s §50 odst. 4 zákona o loteriích. Současně je podle ní vyhláška
protiústavní, neboť území, na němž je v Praze možno provozovat výherní hrací přístroje,
vymezuje konkrétními adresami. Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje v tom, že její adresa
bez jakéhokoliv zdůvodnění (resp. s rozporuplným odůvodněním) ve výčtu těchto adres chybí.
Stěžovatelka se obrací na soudy, neboť ty mají podle čl. 95 Ústavy pravomoc neaplikovat
podzákonný právní předpis, pokud je v rozporu se zákonem.
[16] Nejvyšší správní soud k tomuto zvážil následující.
[17] Městský soud ve svém rozsudku jako východisko vlastních úvah správně použil
argumentaci judikaturou Ústavního soudu. Ten již v nálezu ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 56/10
(N 151/62 SbNU 315; 293/2011 Sb.) zamítl návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky města
Františkovy Lázně, rovněž regulující výherní hrací přístroje tak, že byla stanovena adresa
(v případě Františkových Lázní dokonce jediná), na níž bylo možno tyto přístroje provozovat.
Právní názory v tomto nálezu uvedené jsou součástí dnes již ustálené rozhodovací praxe
Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 22/11 ze dne 27. 9. 2011 (N 169/62
SbNU 489; 328/2011 Sb.)].
[18] Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10 zvážil, zda takové omezení je v souladu s dikcí
ustanovení §50 odst. 4 zákona o loteriích, podle něhož obec mj. může stanovit obecně závaznou
vyhláškou vydanou v samostatné působnosti, že výherní hrací přístroje mohou být provozovány
pouze na místech a v čase vyhláškou určených. Ústavní soud se v nálezu zabýval i argumenty
srovnatelnými s těmi, které snáší v žalobě i kasační stížnosti stěžovatelka. Podle Ústavního soudu
vztahovat bez dalšího požadavek obecnosti ve stejné míře na obecně závazné vyhlášky, které
regulují aktivity a důsledky lidské činnosti v obcích podle místních specifik, by bylo nepřípadné.
„Ve vztahu k obecně závazným vyhláškám, zejména označují-li na základě výslovné zákonné autorizace
[§10 písm. a) obecního zřízení či §50 odst. 4 loterijního zákona] konkrétní místa (ať už označením čtvrti, ulic
a jejich částí či návsi nebo konce v malé vesnici), je nutno požadavek obecnosti regulace interpretovat tak,
že se vymezení míst musí opírat o racionální důvody, neutrální a nediskriminační ve vztahu ke konkrétním
osobám, na něž regulace při aplikaci dopadá. Nevyplývá-li důvod vymezení konkrétních míst z okolností nebo
povahy věci, tíží nakonec obec, jež obecně závaznou vyhlášku vydala, povinnost v řízení před soudem takové
racionální a neutrální důvody předestřít a obhájit“ (bod 40). Ústavní soud dospěl k závěru,
že je představitelné dokonce i to, „aby provozování obec omezila pouze na jedno místo v obci, byť by to bylo
právě a jenom kasino“ (bod 38).
[19] Z tohoto důvodu jsou nedůvodné argumenty stěžovatelky, podle níž je vyhláška
protiústavní a nezákonná jen proto, že není dostatečně obecná. Není ani na místě hovořit o tom,
že by snad právní názor Ústavního soudu nebyl pro správní soudy závazný, jak tvrdí stěžovatelka.
Je tomu právě naopak. Správní soudy musí respektovat názory Ústavního soudu o otázkách
ústavnosti, neboť Ústavní soud je konečným a autoritativním interpretem ústavního pořádku
(čl. 83, čl. 89 odst. 2 Ústavy). Možnost vyslovit odlišný právní názor by správní soudy mohly
mít jen v situaci, kdy by šlo o právní názor ojedinělý, nebo snad dokonce o exces z ustálené
ústavní judikatury. Tak tomu ovšem v tomto případě není. Názor Ústavního soudu vychází
důsledně z dlouholetého judikatorního trendu, započatého již nálezem ze dne 11. 12. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 45/06 (N 218/47 SbNU 871; 20/2008 Sb.).
[20] Jelikož městský soud neshledal nezákonnost ani neústavnost vyhlášky č. 19/2007 Sb.
hl. m. Prahy, jasně vyloučil i tvrzení stěžovatelky, podle níž je tato vyhláška nezákonná, neboť
skrytě zavádí koncesní systém. Tato námitka byla totiž provázáná s tezí o tom, že vyhláška
nahrazuje individuální právní akt (srov. k tomu žalobu, část VI.). Potud je tedy rozsudek
městského soudu v pořádku, je plně přezkoumatelný a současně správný.
[21] Ústavní soud nicméně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10 dále upozornil, že k posouzení
zákonnosti a ústavnosti obecně závazné vyhlášky je třeba použít tzv. test čtyř kroků [bod 29
nálezu, srov. k tomu již nález ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 63/04 (N 61/36 SbNU 663,
210/2005 Sb.)]. Ústavní soud v rámci tohoto testu postupně zkoumá, zda měla obec pravomoc
vydat napadené ustanovení obecně závazné vyhlášky (1. krok testu), zda se obec při vydávání
napadených ustanovení obecně závazné vyhlášky nepohybovala mimo zákonem vymezenou
věcnou působnost, tedy zda nejednala ultra vires (2. krok testu), zda obec při jejich vydání
nezneužila zákonem jí svěřenou působnost (3. krok testu) a konečně zda obec přijetím
napadeného ustanovení nejednala zjevně nerozumně (4. krok testu). Pokud správní orgán
zasáhne do veřejného subjektivního práva provozovatele tím, že mu nevydá povolení v důsledku
obecně závazné vyhlášky, může se provozovatel bránit správní žalobou. „Správní soud
je pak oprávněn posoudit všechny individuální okolnosti případu, tj. případně i to, zda obec zařazením té které
nemovitosti do textu vyhlášky nejednala libovolně či diskriminačně. Je to také správní soud, který má možnost
v této části obecně závaznou vyhlášku případně neaplikovat“ (bod 42 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/10,
srov. obdobně nález ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 5/07; N 80/49 SbNU 165; 287/2008 Sb.).
[22] Stěžovatelka v žalobě obsáhle argumentovala jednak tím, že obecně závazná vyhláška
je ve vztahu ke stěžovatelce šikanózní, jednak tím, že neplní s ohledem na danou lokalitu žádnou
rozumnou funkci. Jde konkrétně o argument, že Tylovo náměstí dle stěžovatelky nemá takový
historický význam, který zabraňuje provozování výherních hracích přístrojů. Státní ústav
památkové péče neměl při kolaudaci její herny námitek. Provedením komparace míst uvedených
v příloze předmětné vyhlášky je zřejmé, že tato umožňuje provozovat výherní hrací přístroje
na místech, jejichž historická hodnota je nesrovnatelně vyšší. Stěžovatelka také nevidí důvody,
proč v roce 2008 adresa její provozovny ve vyhlášce zařazena byla a následně došlo k jejímu
vyřazení; historická hodnota Tylova náměstí se vůbec nijak nezměnila. Z odpovědí starostky
Městské části Praha 2 ze dne 15. 4. 2009, 5. 5. 2009 a z 27. 5. 2009 vyplývají zcela rozporuplné
důvody, které k vyřazení vedly. Pokud je neudělení povolení odůvodněno historickým významem
dané lokality, měli prý být zástupci Městské části Praha 2 schopni na výslovný dotaz stěžovatelky
uvést, kde překážka v podobě historického významu nehrozí. Postupem žalovaného dle názoru
stěžovatelky vzniká absurdní situace, kdy ve dvou domech ve stejné ulici vzdálených od sebe
několik desítek metrů mohou být výherní hrací přístroje provozovány, ale v budově, která
se nachází přímo uprostřed mezi nimi, již nikoliv. Vyhláška již podle své uvozující klauzule
kategorizuje provozovatele výherních hracích přístrojů podle toho, zda se jedná zároveň
o provozovatele sázkových her v kasinu, či nikoliv. V kasinu lze kromě sázkových
her provozovat též výherní hrací přístroje, které nepovoluje obecní úřad, ale Ministerstvo financí.
Vyhláška tyto výherní hrací přístroje ze své věcné působnosti nedůvodně vyřazuje. K tomu
stěžovatelka dále v žalobě dodává, že z existenčních důvodů způsobených přijetím vyhlášky byla
nucena pronajmout část prostor své provozovny jinému provozovateli, který do ní umístil
tzv. videoloterijní terminály. Jejich povolování nespadá do působnosti obce. Tím se však značně
zpochybňuje smysluplnost provedených restriktivních opatření.
[23] Právě uvedené žalobní argumenty odpovídají třetímu a čtvrtému kroku testu
naznačenému v bodě [21]. Městský soud ale na tyto žalobní body vůbec nereagoval. Tím zatížil
své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Současně městský soud rozhodl v přímém rozporu
s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 56/10, jakkoliv jej jinak citoval.
[24] Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že aplikace testu zjevné nerozumnosti
je kvalitativně odlišná od aplikace testu proporcionality. Aplikace testu zjevné nerozumnosti
ze strany soudu musí být velmi restriktivní a měla by se omezit jen na případy, kdy se rozhodnutí
obce jeví jako zjevně absurdní. Za zjevnou absurdnost lze přitom považovat jen případ,
kdy soudem provedený přezkum vede jen k jedinému možnému (v protikladu k preferovanému
nebo rozumnému) závěru, který je absurdní, a tento soudem rozpoznaný závěr zůstal naopak
obcí nerozpoznán. Kritérium nerozumnosti nesmí být použito jako záminka k zásahu do obcí
přijatého rozhodnutí proto, že soud s rozhodnutím obce věcně nesouhlasí. Aplikace principu
nerozumnosti tedy přichází v úvahu jen za extrémních okolností, nesmí být jen možným jiným
názorem, aniž by byla zároveň vyvrácena možná rozumnost názoru obce [srov. nález ze dne
14. 6. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 29/10 (N 110/61 SbNU 625; 202/2011 Sb.), bod 54].
[25] Stěžovatelka má tedy pravdu, že rozsudek městského soudu je v podstatné části
nepřezkoumatelný.
[26] Stěžovatelka dále upozornila, že městský soud vycházel ze znění §50 odst. 4 zákona
o loteriích účinného v době rozhodování soudu, nikoliv ve znění rozhodném pro stěžovatelčin
případ, tj. do 13. 10. 2011.
[27] Podle §75 odst. 1 s. ř. s. [p]ři přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Z předložených spisů vyplývá, že stěžovatelka
požádala o povolení provozování výherního hracího přístroje na adrese Tylovo nám. 668/5 dne
28. 1. 2009. Správní orgán I. stupně rozhodnutím čj. OE-OSMP/09/004748-000023 ze dne
3. 2. 2009, provozování VHP nepovolil. Pro danou věc je proto nutno použít znění zákona
o loteriích, které bylo účinné v době rozhodování správního orgánu.
[28] V roce 2009 stanovil §50 odst. 4 zákona o loteriích následující: Obec může stanovit obecně
závaznou vyhláškou vydanou v samostatné působnosti, že výherní hrací přístroje mohou být provozovány
pouze na místech a v čase vyhláškou určených, nebo stanovit, na kterých veřejně přístupných místech v obci
je provozování výherních hracích přístrojů zakázáno. S účinností od 14. 10. 2011 bylo uvedené
ustanovení změněno zákonem č. 300/2011 Sb.
takto:Obec může stanovit obecně závaznou vyhláškou,
že sázkové hry podle §2 písm. e), g), i), l), m) a n) a loterie a jiné podobné hry podle §2 písm. j) a §50 odst. 3
mohou být provozovány pouze na místech a v čase touto vyhláškou určených, nebo stanovit,
na kterých místech a v jakém čase je v obci provozování uvedených loterií a jiných podobných her zakázáno, nebo
úplně zakázat provozování uvedených loterií a jiných podobných her na celém území obce.
[29] Pokud městský soud v napadeném rozsudku na s. 6 cituje §50 odst. 4 zákona o loteriích
ve znění zákona č. 300/2011 Sb., jde jistě o pochybení, které lze podřadit pod důvod podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Použití právního předpisu nebo jeho ustanovení, která na věc nedopadají,
je však důvodem zrušení přezkoumávaného rozsudku krajského soudu jen tehdy, mohlo-li mít
za následek nesprávné posouzení pro věc rozhodujících skutkových či právních otázek
obsažených v námitkách (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 7. 2009,
čj. 8 Afs 51/2007 - 87, č. 1926/2009 Sb. NSS). Porovnáním obou cit. ustanovení zákona
o loteriích lze snadno dospět k závěru, že novější (aktuální) znění §50 odst. 4 zákona o loteriích
je ve vztahu k obsahu obecně závazných vyhlášek širší. Umožňuje totiž obci provozování loterií
či her zakázat zcela, a to na celém území dané obce. Tento rozdíl však nebyl pro danou
věc podstatný, protože z napadeného rozsudku městského soudu jasně vyplývá, že se zabýval
pouze tou částí normy, která zůstala novelou č. 300/2011 Sb. nedotčena. Pochybení městského
soudu spočívající v nesprávném posouzení časové působnosti §50 odst. 4 zákona o loteriích
proto nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Tato námitka je tak nedůvodná.
V.
Závěr a náklady řízení
[30] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110
odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.).
[31] Městský soud je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.). V novém rozhodnutí přezkoumatelným způsobem posoudí všechny
přípustné žalobní námitky stěžovatelky, současně rozhodne i o nákladech tohoto řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu