ECLI:CZ:NSS:2009:1.AFS.87.2009:51
sp. zn. 1 Afs 87/2009 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce společnosti
KSW a. s., se sídlem Vinohradská 82, Brno, zastoupeného JUDr. Janem Hostinským, advokátem
se sídlem Drobného 45a, Brno, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně,
se sídlem nám. Svobody 4, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2007,
č. j. 2409/07-1400-701836, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 30. 3. 2009, č. j. 30 Ca 199/2007 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včasnou kasační stížností se stěžovatel (dále i „žalobce“) domáhal zrušení výše
označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti shora
uvedenému rozhodnutí žalovaného. Jím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí
Finančního úřadu Brno II ze dne 4. 12. 2006 - platebnímu výměru; jím byla žalobci vyměřena daň
z převodu nemovitostí ve výši 84 190 Kč.
Žalobce se včasnou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného; důvody žaloby
směřoval vůči nesprávné interpretaci §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., o dani
dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí. Finanční orgány totiž špatně vyložily pojem
„zánik účasti společníka ve společnosti“. V důsledku toho pak na něho nedopadlo osvobození
od této daně. Ve společnosti se nadále účastnil, a to svojí finanční účastí jako tichý společník.
Další námitku směřoval do zániku práva vyměřit daň z převodu nemovitostí. Toto právo
bylo již v době rozhodování finančních orgánů prekludováno, neboť ze zjištěného skutkového
stavu je nepochybné, že účast vkladatele a současně právo na osvobození od daně zaniklo k datu
19. 8. 2002. Dle znění §20 odst. 6 písm. e) zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu
nemovitostí a jeho §21 odst. 2 je začátkem běhu prekluzivní lhůty den 31. 12. 2002. Úkonem
přerušujícím běh prekluzivní lhůty není, dle žalobcova názoru, výzva k odstranění pochybností,
neboť nesměřuje k vyměření daně, ale pouze právě k odstranění oněch pochybností. Lhůta,
jež počala plynout koncem roku 2002 tedy marně uplynula.
Krajský soud žalobu zamítl; uvedl, že počátek běhu tříleté lhůty pro vyměření daně
je nutno odvíjet od konce roku, v němž byl žalobce povinen podat daňové přiznání, tedy ode dne
31. 12. 1999. Protože v takovýchto případech neběží prekluzivní lhůta po dobu pěti let od vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí, tedy od 24. 6. 1998 do 24. 6. 2003, pak až od konce
pětileté „čekací“ doby (od 24. 6. 2003) se rozbíhá tříletá prekluzívní lhůta pro vyměření daně.
Tato lhůta tedy v žalobcově případě skončila dne 24. 6. 2006. Protože dne 30. 11. 2005 vydal
správce daně výzvu podle §43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále „daňového
řádu“), zahájil tak vytýkací řízení, tento úkon evidentně směřuje k vyměření daně, běh prekluzivní
lhůty se tak tímto okamžikem přerušil a počala běžet nová tříletá lhůta k vyměření daně. Žalovaný
rozhodl o dani dne 7. 6. 2007 (právní moci rozhodnutí nabylo dne 19. 6. 2007), rozhodl
proto včas; k prekluzi práva vyměřit daň nedošlo.
Soud odmítl správnost i další žalobní námitky, tedy že k osvobození od daně postačuje
pouhé tiché společenství účasti žalobce na podnikatelských aktivitách společnosti, kde se podílí
svými finančními vklady. Soud zdůraznil, že pro osvobození od daně naopak je třeba pětiletá
účast ve společnosti. Postavení společníka obchodní společnosti a tichého společníka jsou zcela
odlišné kategorie. Za vklad společníka obchodní společnosti je nutno považovat vklad společníka
do základního kapitálu společnosti, přičemž se musí jednat o společníka, jehož účast
ve společnosti je zjistitelná z výpisu z obchodního rejstříku. Na základě společného návrhu
na změnu zápisu do obchodního rejstříku žalobce a Ing. K. (původních společníků společnosti
MALTOP, a. s., později KORCO holding a. s.) dne 19. 8. 2002 se společnost KORCO holding
a. s. vymazává z obchodního rejstříku, neboť zanikla sloučením s nástupnickou společností
KORCO spol. s r. o. Na tuto společnost, jako na univerzálního právního nástupce přešlo
veškeré jmění společnosti KORCO holding a. s. a jejím jediným společníkem se stal Ing. J. K.
Žalobcova účast ve společnosti skončila; nebyl proto splněn pětiletý test žalobcovy účasti
ve společnosti, jehož splnění je podmínkou pro osvobození od daně.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas kasační stížnost z důvodů podřaditelných
pod §103 odst. 1 písm. a) a písm.d) s. ř. s.
V kasační stížnosti v podstatě zopakoval žalobní námitky, argumentaci k nim
však rozvinul.
Soudu vytkl, že nesprávně posoudil podmínky pro zánik práva vyměřit daň. Otázkou zde
je, zda v daném případě skutečně skončila prekluzivní lhůta uplynutím pěti let od vkladu
vlastnického práva a nikoliv dříve, neboť správce daně měl možnost sám zjistit již dříve
z veřejných listin zánik účasti stěžovatele ve společnosti. Stěžovatel má za to, že nastaly-li
podmínky pro doměření daně z důvodu zániku účasti stěžovatele ve společnosti, běh tříleté
prekluzivní lhůty se odvíjí od tohoto okamžiku a nikoliv až od uplynutí celých pěti let.
Je na finančních orgánech, aby vznik podmínek pro doměření daně samy zjistily z veřejně
dostupných listin. Závěr krajského soudu, že běh tříleté prekluzivní lhůty se počíná odvíjet
až od uplynutí pěti let od okamžiku vkladu nemovitosti do základního kapitálu společnosti,
je nesprávný. Podle stěžovatelova názoru se běh této lhůty odvíjí objektivně od okamžiku,
k němuž zanikla účast společníka ve společnosti. Vždyť poplatníkovi počíná povinnost uhradit
daň právě proto, že podmínka „odkladu“ zanikla. Přestože povinnost daňového poplatníka
doplatit daň již vznikla, lhůta pro vyměření daně dosud neběží; ta počne běžet až uplynutím pěti
let.
Další námitkou míří stěžovatel do počítání prekluzivní lhůty soudem; ten se dopustil
chyby, neboť její běh odvíjel od nesprávných dat. Výzva správce daně ze dne 30. 11. 2005,
č. j. 172076/289960/5414, k odstranění pochybností není úkonem směřujícím k vyměření daně
a proto neprolamuje běh prekluzivní lhůty a nepůsobí běh lhůty nové. V době jejího vydání
již měl finanční úřad žalobcem předloženy veškeré doklady, které potřeboval k vyměření daně
a proto tento úkon svým materiálním obsahem nebyl úkonem směřujícím k vyměření daně.
Není-li úkon jasně označen jako „úkon směřující k vyměření daně“, nemůže působit s vlivem
na běh prekluzivní lhůty. Výzva nesplňovala požadavek přesnosti a určitosti. Úkon označený
jako výzva k odstranění pochybností správce daně lze vyložit jen tak, že o něčem existují
pochybnosti, nikoliv tak, že se chystá k vyměření daně.
Na závěr stěžovatel obecně brojil též proti úsudku krajského soudu ohledně otázky
tichého společenství z pohledu podmíněného odložení osvobození od daně. Navrhl, aby Nejvyšší
správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítl pro nesprávnost stěžovatelovy kasační
důvody. Odkázal na své podrobné vyjádření k žalobě a ztotožnil se se závěry krajského soudu.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžejní kasační námitkou je nesprávnost postupu krajského soudu při zodpovězení
otázky prekluze práva vyměřit předmětnou daň.
Pro nalezení správné odpovědi nyní soud připomíná podstatná skutková data, od nichž je
nutno v daném případě běh prekluzivní lhůty odvíjet a jež nejsou v souzené věci sporná.
Právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí k předmětným
nemovitostem (zápis na LV č. 1377 pro k. ú. Černovice, obec Brno, okres Brno – město) nastaly
dnem 24. 6. 1998, dle rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno – město č. j. V5-4917/98, vklad byl
zapsán dne 10. 8. 1998.
Předmětem daně z převodu nemovitostí je podle §9 odst. 1 písm. a) zákona
č. 357/1992 Sb., úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem.
Podle §20 odst. 6 téhož zákona jsou od daně z převodu nemovitostí osvobozeny v tomto
ustanovení vyjmenované převody a přechody vlastnictví k nemovitostem. Podle jeho písm. e)
jsou osvobozeny i vklady vložené podle zvláštního zákona do obchodních společností
nebo družstev (dále jen "vklad"). Je-li vkladem nemovitost, osvobození se neuplatní,
jestliže do pěti let od vložení vkladu zanikne účast společníka obchodní společnosti nebo člena
v družstvu (dále jen "společník"), s výjimkou případu úmrtí společníka, a nemovitost není
společníku vrácena, přičemž po dobu těchto pěti let neběží lhůta pro vyměření daně. Zánik účasti
ve společnosti nebo členství v družstvu do pěti let od vložení nemovitosti jako vkladu je
společník povinen oznámit do 30 dnů ode dne zániku účasti nebo členství místně příslušnému
správci daně; součástí tohoto oznámení je i sdělení o způsobu vypořádání.
Ustanovení §21 odst. zákona určuje lhůtu pro podání přiznání k této dani; poplatník je
tedy povinen podat místně příslušnému správci daně přiznání k dani z převodu nemovitostí
nejpozději do 30 dnů ode dne v němž je smlouva s doložkou o povolení vkladu do katastru
nemovitostí nebo rozhodnutí či jiná listina, kterými příslušný státní orgán potvrzuje
nebo osvědčuje vlastnické vztahy k nemovitostem, doručena poplatníkovi daně darovací
nebo daně z převodu nemovitostí.
Lhůty pro vyměření daně jsou upraveny v §22 téhož zákona; jsou upraveny obdobně,
jako je tomu v §47 daňového řádu. Z §22 zákona o dani dědické, darovací a z převodu
nemovitostí tedy plyne, že daň nelze vyměřit ani doměřit po uplynutí tří let od konce
kalendářního roku, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání. Byl-li před uplynutím této
lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá
lhůta znovu od konce roku, v němž byl poplatník o tomto úkonu zpraven. Vyměřit a doměřit daň
však lze nejpozději do deseti let od konce kalendářního roku, v němž vznikla povinnost podat
daňové přiznání.
V dané věci není sporný okamžik vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí;
je jím den 24. 6. 1998. Sporné mezi stranami není ani to, že nemovitost byla vložena
do základního kapitálu obchodní společnosti. Sporným učinil stěžovatel běh prekluzivní lhůty
v případě, kdy pominuly důvody pro osvobození daně.
K otázce vzniku rozhodné skutečnosti, od níž se odvíjí běh pětileté lhůty účasti
společníka ve společnosti, se již opakovaně Nejvyšší správní soud vyjadřoval a uzavřel, že doba
pěti let, během níž se neuplatní osvobození od daně z převodu nemovitostí, které jsou
podle obchodního zákoníku vloženy do základního kapitálu obchodní společnosti [§20 odst. 6
písm. e) zákona č. 357/1992 Sb.], počíná běžet dnem, kdy obchodní společnost nabude
vlastnické právo k těmto nemovitostem. (viz např. rozsudek ze dne 7. 12. 2005,
č. j. 7 Afs 20/2004 - 48; citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz).
Jak je zmíněno shora, ode dne účinků vkladu (tedy ke dni převodu vlastnického práva
k nemovitostem - od 24. 6. 1998) se po dobu pěti let pozastavuje běh prekluzivní lhůty; tato lhůta
neběží v tomto konkrétním případě do 24.6. 2003.
Podle §22 zákona č. 357/1992 Sb. nelze daň vyměřit ani doměřit po uplynutí tří let
od konce kalendářního roku, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání. Jak plyne
z judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/2007; judikatura
dostupná na htpp://nalus.usoud.cz), běh prekluzivní lhůty pro vyměření daně je nutno odvíjet
nikoliv od zákonného procesního pokynu k podání daňového přiznání k dani, ale od okamžiku
materiální podmínky vzniku daňové povinnosti a tou je převod vlastnického práva. Znamená to,
že od konce roku 1998 běží tříletá prekluzivní lhůta pro vyměření daně; to však platí jen
v případě, že její běh může být aktivován, není-li tedy zákonem „odložen“ či pozastaven. Čeká-li
se však v souladu s §20 odst. 6 písm. e) zákona, zda budou dodrženy podmínky pro osvobození
daně, neběží žádná lhůta pro její vyměření; její běh je pozastaven.
Konec běhu prekluzivní lhůty pro vyměření daně je zřejmý; vznikla-li daňová povinnost
v roce 1998 a běh tříleté lhůty pro vyměření daně končí uplynutím tří let od tohoto okamžiku,
pak se konec lhůty musí shodovat s koncem roku 2001; den 31. 12. 2001 by byl posledním dnem,
v němž by bylo možno daň vyměřit (nenastaly-li by okolnosti, které běh lhůty rozbíhají znovu
či nebyl-li by její běh pozastaven). Na tomto místě je však nutné zmínit i počátek lhůty
pro vyměření, tedy okamžik, od kterého nejdříve může správce daně přistoupit k vyměření daně.
Protože zákon sám přiznává daňovému subjektu jistý časový prostor k tomu, aby po právní
skutečnosti, jež je podrobena dani (převod vlastnického práva) daňovou povinnost sám vypočítal
a přiznal, před uplynutím této lhůty není proto správce daně oprávněn daňovou povinnost
vyměřil. Kupř. pokud byl převod vlastnického práva k nemovitosti zapsán dne 10. 8. 1998, dne
26. 9. 1998 doručena poplatníkovi smlouva s doložkou o povolení vkladu do katastru nemovitostí
nebo rozhodnutí či jiná listina, kterými příslušný státní orgán potvrzuje nebo osvědčuje vlastnické
vztahy k nemovitostem, pak žalobce měl povinnost podat daňové přiznání nejpozději do 30 dnů
od této skutečnosti (do 26. 10. 1998); před posledním dnem lhůty pro podání přiznání nemůže
správce daně tuto daňovou povinnost vyměřit (jednak její výši dosud nezná a především do jejího
uplynutí může dokonce sám daňový subjekt výši daně měnit – viz §41 zákona o správě daní a
poplatků). Počátkem lhůty pro její vyměření je tak (v nejobvyklejších případech) poslední den
této lhůty, tedy 26. 10. 1998 (§46 zákona o správě daní a poplatků). Správce daně by měl de facto
k vyměření daně tři roky, dva měsíce a pět dnů. Tuto dobu má proto zachovánu i v případě,
uběhne-li ona pětiletá doba, po kterou prekluzivní lhůta neběží.
Počátek běhu prekluzivní lhůty podle §22 zákona č. 357/1992 Sb. na tomto místě zmínil
Nejvyšší správní soud proto, aby bylo lze dovodit konec „celkové“ prekluzivní lhůty
pro vyměření, v níž je započteno jak oněch pět let osvobození [§20 odst. 6 písm. e)], tak obecná
prekluzivní tříletá lhůta (§22).
V souzeném případě neběžela prekluzivní lhůta od 24. 6. 1998 do 24. 6. 2003.
Na poslední den lhůty musí navázat běh tříleté prekluzivní lhůty pro vyměření daně garantované
§22 zákona o dan i dědické, darovací a z převodu nemovitostí. Lhůta pro vyměření daně
z převodu nemovitostí by v nyní zkoumaném případě skončila 29. 8. 2006 [po uplynutí tří let,
dvou měsíců a pěti dnů od pominutí překážky pozastavení běhu této lhůty normované v §20
odst. 6 písm. e)]. Krajský soud dospěl v tomto ohledu k závěru, že by konec prekluzivní lhůty
dopadl na den 24. 6. 2006, tato nesprávnost však nemá vliv na celkové posouzení věci s dopadem
na prekluzi práva vyměřit daň; v této souvislosti je proto tento úsudek nepodstatný.
Přezkoumávané rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci 19. 6. 2007.
Na věc má však vliv i odst. 2 §22 zákona č. 357/1992 Sb. Podle něho totiž, byl-li
před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému
stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl poplatník o tomto úkonu zpraven.
Vyměřit a doměřit daň však lze nejpozději do deseti let od konce kalendářního roku,
v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání.
K problematice úkonů způsobilých přerušení běhu prekluzivní lhůty, tedy těch,
jež směřují k vyměření daně existuje bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu (usnesení
Rozšířeného senátu ze dne 2. 8. 2007, č. j. 1 Afs 20/2006 - 60, č. 1438/2008 Sb. NSS, ze dne
23. 10. 2007, č. j. 9 Afs 86/2007 - 161, č. 1542/2008 Sb. NSS či ze dne 11. 10. 2007,
č. j. 5 Afs 155/2006 - 90, č. 1441/2008 S. NSS). Jednoznačně z ní lze dovodit, že se musí jednat
nejen o úkony, které směřují k vyměření daně, ale musí to být úkony faktické, neplynoucí
z liknavého postupu finančních orgánů a svojí procesní logikou a návazností směřující k vyměření
daně.
V souzeném případě tuto vlastnost úkonu přerušujícího běh prekluzivní lhůty
a vyvolávajícího běh nové lhůty k vyměření daně krajský soud (i žalovaný) přisoudil výzvě
správce daně ze dne 30. 11. 2005, č. j. 172076/05/289960/5414, vydané dle §43 daňového řádu,
která byla žalobci doručena dne 5. 12. 2005. Zmíněné vlastnosti právě této výzvy stěžovatel
v kasační stížnosti zpochybňuje.
Správce daně sám, ještě před uplynutím pětileté doby, po kterou prekluzivní lhůta neběží,
zjistil, že podmínky pro osvobození od daně u žalobce pominuly již dne 19. 8. 2002. Výzva,
o níž se stěžovatel zmiňuje (ze dne 30. 11. 2005) obsahuje v záhlaví odkaz na §43 daňového
řádu. Správce daně tak v rámci zahájeného vytýkacího řízení vyzval žalobce, aby …“ prokázal účast
společníka obchodní společnosti na základě prohlášení vkladatelů o vložení nemovitosti do základního jmění..“.
Odkázal přitom na §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. a stanovil žalobci lhůtu
k vyjádření. Výzva byla žalobci doručena dne 5. 12. 2005.
Z výzvy, jakož i z dalších na ni navazujících úkonů je zřejmé, že jednoznačně směřovala
k vyměření daně a je tak úkonem přerušujícím běh prekluzivní lhůty. Stěžovatel namítá, že výzva
obsahovala název ..“k odstranění pochybností“ a nikoliv…“k vyměření daně“ a proto se nemůže jednat
o kvalifikovaný úkon. Tento stěžovatelův poněkud zjednodušující závěr Nejvyšší správní soud
nesdílí; mnohokrát již i v jiných souvislostech vyslovil, že podstatný je materiální obsah
prováděného úkonu, ne jeho pouhé formální označení. Bez vyjasnění podmínek účasti žalobce
ve společnosti nemohl správce daně dostát své povinnosti, která mu plyne mj. i z §1 odst. 2
daňového řádu, tedy stanovit daň ve správné výši. Doručením výzvy (5. 12. 2005) se přerušil běh
prekluzivní lhůty ve smyslu §22 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb. a počala běžet tříletá lhůta nová,
jež končí v roce 2008. Protože však rozhodnutí nabylo právní moci již dne 19. 6. 2007, bylo
vydáno včas. V tomto ohledu (jak s včasností vyměření daně, tak i s vlastnostmi předmětné
výzvy) se Nejvyšší správní soud se závěry krajského soudu ztotožnil.
Nejvyšší správní soud odmítá správnost i stěžovatelovy výtky, že běh prekluzivní lhůty
pro vyměření daně (§22 zákona č. 357/1992 Sb.) je nutno odvíjet od okamžiku, kdy nastaly
podmínky pro vyměření daně (od pominutí osvobození od daně) a nikoliv až od uplynutí pětileté
lhůty uvedené v §20 odst. 6 písm. e) tohoto zákona. K této problematice se již Nejvyšší správní
soud vyslovoval v rozsudku ze dne 15. 10. 2008, č. j. 5 Afs 62/2008 - 52 tak, že „za situace,
kdy povinnost oznámit ukončení účasti ve společnosti má daňový subjekt, který stíhá i důkazní břemeno dle §31
odst. 9 zákona o správě daní, nelze nalézt legitimní odůvodnění pro stanovení povinnosti (přenesení důkazního
břemene) správci daně a požadovat, aby sám v průběhu pěti let ověřoval a zjišťoval, zda podmínky pro osvobození
trvají, nebo zda kdy již zcela pominuly (condicione pendente)“.
Zcela obdobná situace nastala i v nyní posuzovaném případě. Přesto, že žalobce ukončil
svoji účast ve společnosti již 19. 8. 2002, tuto skutečnost správci daně neoznámil, ačkoliv
jej zákon k takovému postupu zavazuje; není možné přenášet na správce daně bezpodmínečnou
povinnost v každém z množiny myslitelných různých případů a okolností zjišťovat,
zda-li náhodou, kdykoliv v průběhu oněch pěti let, jež jsou podmínkou pro osvobození
od daně, se účast osob ve společnosti nezměnila. To zkoumá až poté, co uplyne celá doba účasti
ve společnosti, kterou zákon pro osvobození požaduje.
Na druhou stranu si však lze, zcela hypoteticky a nad rámec daného konkréta představit
situaci odlišnou, kdy například již první rok následující po vzniku daňové povinnosti daňový
subjekt účast ve společnosti ukončí a tuto okolnost řádně oznámí správci daně. V takovém
případě není rozumný důvod pro to, aby správce daně čekal celé zbývající čtyři roky a byl
nečinný. Již v okamžiku oznámení odpadnutí podmínek pro osvobození daňovým subjektem má
ve své moci podstatné informace a zákonný důvod prověřit situaci a přistoupit k případnému
vyměření daně.
K velmi obecné kasační námitce ohledně otázky tichého společenství z pohledu
podmíněného odložení osvobození od daně, nezbývá pro její stručnost a obecnost než uvést,
že se tento soud rovněž ztotožnil se závěrem krajského soudu, že „tiché společenství“ není účastí
ve společnosti, jež je požadována §20 odst. 6 písm. e) zákona pro osvobození od daně.
Důvodem či cílem osvobození od daně je podpora rozvoje a vznik obchodních
společností a družstev, pro něž je třeba vytvořit základní kapitál. Ten může být tvořen nejen
peněžními vklady společníků, ale též vklady nepeněžními, jejichž předmětem může být
nemovitost a společník jako protihodnotu získává obchodní podíl. Prostřednictvím něho
je společník ve společnosti účasten. Tichý společník (jak správně uvedl krajský soud) není účasten
ve společnosti, pouze finančně participuje na zisku, jehož dosáhne společník, nikoliv on sám
a jeho příjmy jsou tak odvozeny od příjmů osoby jiné. Ostatně, tichý společník může být
i osobou anonymní, jejíž identifikace nemusí vůbec vyjít najevo a proto jeho příjmy (či podíl
na zisku podnikatele) jsou podrobovány dani zcela odlišně, nežli společníků obchodních
společností,a to u zdroje těchto příjmů formou zvláštní sazby daně dle §36 zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů).
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Žalobce nedosáhl v řízení procesního úspěchu, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, úspěšný žalovaný právo na náhradu nákladů řízení neuplatnil, ostatně
ani mu žádné náklady, nad rámec jeho běžné úřední činnosti, nevznikly (§60 odst. 1
a §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2009
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu