ECLI:CZ:NSS:2013:1.AFS.91.2012:36
sp. zn. 1 Afs 91/2012 – 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: SOLARPARK
gama a. s., se sídlem Olomoucká 7, Brno, zastoupena JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr. ,
advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: E.ON Distribuce, a. s.,
se sídlem F. A. Gerstnera 6, České Budějovice, zastoupena JUDr. Vojtěchem Augustinem,
advokátem se sídlem Senovážné náměstí 2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí
Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2011, čj. 4949/1 1-1200, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
25. 9. 2012, čj. 10 Af 289/2011 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobkyně vlastní a provozuje fotovoltaickou elektrárnu v obci Borek, okres České
Budějovice. Vyrobenou elektrickou energii dodává do distribuční sítě společnosti
E.ON Distribuce, a. s., a to za cenu určenou cenovým rozhodnutím Energetického regulačního
úřadu. Předmětem sporu se stala platba za elektřinu dodanou do distribuční sítě v měsíci lednu,
únoru, březnu a dubnu 2011. Žalobkyně vyfakturovala společnosti E.ON Distribuce částku
ve výši 300.280,80 bez DPH (leden 2011), 858.025,20 Kč bez DPH (únor 2011), 1.517.860,90 Kč
bez DPH (březen 2011) a 1.806.369,60 Kč bez DPH (duben 2011). Společnost E.ON Distribuce
však uhradila žalobkyni jen část z fakturovaných částek. Žalobkyně ji požádala o vysvětlení podle
§237 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Společnost E.ON Distribuce svů j postup
odůvodnila tím, že jako plátce daně byla povinna z platby odvést odvod z elektřiny ze slunečního
záření dle §7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů
energie (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů).
[2] Žalobkyně, jakožto poplatník daně, následně podala proti postupu společnosti
E.ON Distribuce, jakožto plátci daně, stížnost dle §237 odst. 3 daňového řádu. Finanční úřad
v Českých Budějovicích zamítl stížnost žalobkyně rozhodnutími ze dne 4. 7. 2011,
čj. 341551/11/077910302673 (leden až březen 2011) a čj. 341558/11/077910302673 (duben
2011). Finanční úřad poukázal na text §7a násl. zákona č. 180/2005 Sb., ve znění zákona
č. 402/2010 Sb. Z něho plyne, že provozovatel přenosové soustavy je povinen z platby za výkup
elektřiny vyrobené ze slunečního záření srazit, vybrat a odvést odvod, neboť byly splněny
všechny zákonné podmínky. Finanční úřad uzavřel, že plát ce daně postupoval v souladu
se zákonem, a proto je stížnost nedůvodná.
[3] Proti rozhodnutím finančního úřadu se žalobkyně odvolala. Žalovaný však v záhlaví
označeným rozhodnutím odvolání zamítl a obě rozhodnutí finančního úřadu potvrdil
(pozn.: o odvoláních původně rozhodovalo Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, které však bylo ke dni
31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky. Jeho působnost přešla
na Odvolací finanční ředitelství, přičemž dle §20 odst. 2 zákona č. 456/2011 Sb. platí, že jsou -li
v rozhodnutích vydaných při správě daní uvedeny územní finanční orgány, zde tedy Finanční ředitelství v Českých
Budějovicích, rozumí se jimi orgány finanční správy příslušné dle zákona č. 456/2011 Sb., v tomto případě tedy
Odvolací finanční ředitelství). Žalovaný se plně ztotožnil s názorem finančního úřadu. Doplnil,
že územní finanční orgány nejsou oprávněny posuzovat soulad aplikované právní normy
s ústavním pořádkem. Toto hodnocení přísluší výlučně Ústavnímu soudu.
[4] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou. Krajský soud žalobu zamítl, neboť
dospěl k závěru, že je nedůvodná. Soud uvedl, že finanční úřad i žalovaný postupovali v souladu
se zákonem. Ústavností právní úpravy zavádějící odvod z elektřiny ze slunečního záření
se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, jehož stěžejní důvody krajský soud
v odůvodnění rozsudku shrnul a dále na ně v podrobnostech odkázal. Odůvodnění nálezu
Ústavního soudu se plně vypořádává i s argumentací žalobkyně.
II.
Argumenty obsažené v kasační stížnosti
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu včasnou
kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatelka namítá, že zavedení
odvodu z elektřiny ze slunečního záření je v rozporu s principem rovnosti. Pro takto podstatný
rozdíl v daňovém zatížení výroben v závislosti na datu uvedení do provozu neexistují žádné
relevantní věcné, tím méně právní důvody. Již v minulosti došlo v České republice k nárůstu
cen elektřiny o více než 10%, z čehož profitoval dominantní český výrobce elektřiny. Tenkrát
však zákonodárce nepřistoupil k dodatečnému zřízení daňové povinnosti. Stěžovatelka dále
poukazuje na to, že doba návratnosti fotovoltaických elektráren se dosti liší, neboť jednotliví
výrobci využívají různé formy financování. Důsledkem zavedení odvodu je zásah do rovnosti
v přístupu k právu podnikat dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod.
[6] Stěžovatelka dále namítá, že odvod, jímž de facto došlo ke snížení garantovaných
výkupních cen o 26% (výše odvodu totiž závisí pouze na ceně vyrobeného množství elektřiny,
přičemž sazba je stanovena fixně), odporuje zákazu retroaktivity a principu ochrany legitimního
očekávání. V době, kdy se stěžovatelka rozhodovala o výstavbě fotovoltaické elektrárny, její
rentabilitě a způsobu financování, vycházela ze záruky udržení výše výkupních cen . Jestliže
následně stát dospěl k závěru, že parametry pro určení výkupních cen stanovil nesprávně, nemůže
náprava spočívat v uložení odvodu na základě data uvedení zařízení do provozu. V době uvedení
zařízení do provozu nebylo toto datum relevantní z pohledu daňového režimu. Z judikatury
Ústavního soudu vyplývá, že stát může určité skupině osob poskytnout méně výhod než jiné,
může tak však učinit pouze ve veřejném zájmu a nikoliv libovolně. Zákonodárce při přijímání
zákona č. 402/2010 Sb. existenci veřejného zájmu netvrdil, ani neprokázal. Zavedením odvodu
bylo neoprávněně zasaženo do legitimního očekávání stěžovatelky, tedy do majetkového práva
chráněného čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
[7] Stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že mechanicky přejal a aplikoval právní názor
vyslovený v nálezu Ústavního soudu, ačkoliv z nálezu plyne, že Ústavní soud neposkytl generální
záruku ústavní konformity uplatnění odvodu z elektřiny ze slunečního záření ve všech případech.
Důsledkem srážení odvodu z elektřiny ze slunečního záření je nedodržení návratnosti investice
stěžovatelky garantované §6 odst. 1 zákona o podpoře obnovitelných zdrojů. Tyto skutečnosti
hodlá stěžovatelka prokázat účetními doklady a finanční analýzou, ktero u však bude možné
v ekonomicky věrohodné podobě předložit až po skončení tříleté doby trvání povinnosti
k úhradě odvodu z elektřiny ze slunečního záření. Stěžovatelka navrhuje, aby soud řízení přerušil
do doby uplynutí tří let od zavedení povinnosti hradit odvod. Krajský soud se reálnými dopady
srážení odvodu nezabýval, nezohlednil je a neumožnil stěžovatelce navrhnout důkazy k jejich
prokázání, ač právě na nutnost zcela individuálního posouzení dopadů odvodu do právní sféry
stěžovatelky poukazuje nález Ústavního soudu. Postup krajského soudu představuje vadu řízení,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[8] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu
i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil posledně uvedenému k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[9] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 21 . 11. 2012 navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl. Odkázal v něm na právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Žalovaný poukazuje na to, že Ústavn í soud nedospěl k závěru,
že by předpokládaná patnáctiletá doba návratnosti investice byla přijetím právní úpravy odvodu
z elektřiny ze slunečního záření zásadním způsobem zpochybněna. Stěžovatelka svoji
argumentaci o nesplnění této garance v kasační stížnosti žádným způsobem nedoložila, jde pouze
o obecné tvrzení.
[10] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Stěžovatelka kasační stížností brojí především proti posouzení právní otázky,
zda lze na její případ aplikovat úpravu odvodu z elektřiny ze slunečního záření obsaženou v hlavě
třetí zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů [IV.A., §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Dále
se domnívá, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí [IV.B., §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]
IV.A.
Soulad právní úpravy odvodu z elektřiny ze slunečního záření s ústavním pořádkem
[13] Stěžovatelka v obecné rovině namítá, že právní úprava odvodu za elektřinu ze slunečního
záření porušuje princip rovnosti, legitimního očekávání a zákaz retroaktivity. S těmito argumenty
se vypořádal Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (220/2012 Sb.), jímž
rozhodl o návrhu skupiny senátorů na zrušení části zákona o podpoře využívání obnovitelných
zdrojů, upravující právě odvod z elektřiny ze slunečního záření. Vykonatelné nálezy Ústavního
soudu jsou dle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby, tedy též pro Nejvyšší
správní soud. Pro polemiku stěžovatelky s právním názorem Ústavního soudu, která je vedena
pouze v obecné rovině bez konkretizace na individuální situaci stěž ovatelky, není proto v řízení
o kasační stížnosti místo.
[14] Účastníkům tohoto řízení je odůvodnění shora uvedeného nálezu nepochybně dobře
známé, neboť oba ve svých podáních na ně odkazují. Postačí tedy pouze stručně shrnout stěžejní
názory Ústavního soudu, které se týkají podstatné části argumentace stěžovatelky uplatněné
v kasační stížnosti.
[15] Právní úprava odvodu z elektřiny ze slunečního záření ve svých důsledcích, které
má na provozovatele fotovoltaických elektráren, jimž patnáctileté období garancí dle §6 odst. 1
zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů počalo plynout před zavedením odvodu,
působí účinky nepravé retroaktivity. Nepravá retroaktivita právní normy je v zásadě přípustným
jevem, přesto nelze vyloučit, že by mohly existovat legitimní důvody pro zachování předchozí
právní úpravy, ačkoliv zákonodárce deklaroval veřejný zájem na její změně. V případě zákona
č. 402/2010 Sb., jímž byl zaveden odvod z elektřiny ze slunečního záření, však Ústavní soud
žádný zájem převažující nad veřejným zájmem na změně právní úpravy neshledal (podrobně
viz část VIII./a nálezu Ústavního soudu).
[16] Nová právní úprava zavádějící odvod není v rozporu s principem ochrany legitimního
očekávání. Uvedený princip totiž nesměřuje k zakonzervování existujícího stavu právní úpravy,
nýbrž toliko k ochraně očekávání nabytí majetku. Zákon o podpoře využívání obnovitelných
zdrojů založil provozovatelům fotovoltaických elektráren oče kávání, že investice do jejich
vybudování a provozu se jim vrátí díky garantovaným cenám do patnácti let od připojení
elektrárny do distribuční soustavy. I přes zavedení odvodu je díky výši garantovaných výkupních
cen v porovnání s náklady na pořízení fotovoltaických elektráren, které dramaticky poklesly,
zajištěna návratnost investice v horizontu patnácti let. K porušení zákonem založeného
legitimního očekávání tedy nedošlo. Pokud provozovatelé fotovoltaických elektráren
předpokládali s ohledem na velmi štědře nastavený systém po dpory, že náklady na pořízení
a provoz fotovoltaických elektráren se jim vrátí dříve než za patnáct let, pak toto je jich očekávání
nepodléhá ochraně, jelikož jim nebylo založeno zákonem, nýbrž pouze subjektivním
přesvědčením, že nedojde k žádné změně podmínek podpory výroby elektřiny ze slunečního
záření. Předpoklad naprosté neměnnosti právní úpravy z požadavků právního státu v žádném
případě nevyplývá (v podrobnostech viz bod 65 až 72 nálezu).
[17] Pokud jde o druhou z garancí, tedy záruku zachování výše výnosů za jednotku elektřiny
po dobu 15 let od roku uvedení zařízení do provozu jako minimální se zohledněním indexu
cen průmyslových výrobců, k té Ústavní soud uvedl, že nedosahuje ústavněprávní intenzity
(viz bod 87 nálezu). Dodal, že nebylo zjištěno, že by výnosem ve s myslu §6 odst. 1 písm. b)
bodu 2. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů měla být určitá konkrétní výše čistého
zisku. Pokud Ústavní soud nedospěl k závěru, že zavedení odvodu za elektřinu ze slunečního
záření je v rozporu se zásadou ochrany legitimního očekávání z důvodu porušení záruky
obsažené v §6 odst. 1 písm. b) bodě 2. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů,
nepřísluší zdejšímu soudu s tímto závěrem finálního interpreta ústavy polemizovat. Tím méně,
že detailnímu abstraktnímu přezkumu ústavnosti normy ze strany Ústavního soudu v daném
případě nic nebránilo, neboť posouzení této otázky nezávisí na individuální situaci konkrétní
osoby. Otázka tedy nezní tak, zda je odvod (tedy daň), jímž se snižuje faktický příjem
stěžovatelky, protiústavní z důvodu porušení §6 odst. 1 písm. b) bodu 2. zákona o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů, nýbrž zda minimální státem garantovaná cena, za níž je elektřina
vykupována, je stanovena Energetickým regulačním úřadem v dostatečné výši (i s ohledem
na povinný odvod srážený z výkupní ceny). V nyní projednávané věci se soud zabývá pouze
otázkou daňovou a neshledal, že by aplikaci §7a a násl. zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů bránil §6 odst. 1 písm. b) bod 2. téhož zákona. Lze doplnit, že z pohledu
naplnění legitimního očekávání stěžovatelky je mnohem významnější garance návratnosti
investice v horizontu 15 let než garance výše výnosu za jednotku elektřiny, která je podstatná
pouze z hlediska krátkodobého financování (cash-flow), jehož nepříznivý vývoj lze korigovat
nástroji uvedenými v bodě 89 nálezu Ústavního soudu.
[18] Důvodnou nemůže být ani námitka narušení rovnosti. Ústavní soud poukázal na to,
že rozdílný přístup k odlišným skupinám jednotlivců je ústavně akce ptovatelný, pokud je založen
na objektivních a rozumných důvodech. Odvod se vztahuje na fotovoltaické elektrárny, které
byly uvedeny do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. V tomto období došlo
k dramatickému poklesu pořizovacích nákladů jednotlivých komponentů fotovoltaické elektrárny
(o více než 40%). Dle stávající právní úp ravy však na to mohl Energetický regulační úřad reagovat
pouze pětiprocentním snížením garantovaných cen. I přes tento omezený zásah by byli
provozovatelé fotovoltaických elektráren uvedených do provozu po 1. 1. 2009 nejvíce
zvýhodněnou skupinou výrobců energie. Proto stát přistoupil k zavedení odvodu, jímž částečně
snížil podporu poskytovanou této skupině výrobců elektrické energie. Důvody pro jeho zavedení
jsou tedy racionální a ústavně souladné (více viz body 74 až 7 6 nálezu). K tomu lze dodat,
že cílem uvalení odvodu na elektřinu produkovanou ze slunečního záření v zařízeních uvedených
do provozu po 1. 1. 2009 bylo obnovení rovnosti mezi jednotlivými skupinami výrobců elektrické
energie z obnovitelných zdrojů. Tato rovnost byla narušena prudkým propadem cen komponentů
fotovoltaických elektráren, takže garantované ceny za výkup elektřiny byly vzhledem k poklesu
nákladů nepřiměřeně vysoké, a to právě i v porovnání s ostatními obnovitelnými zdroji energie.
[19] Otázkou, zda právní úprava odvodu z elektřin y ze slunečního záření je v souladu
se svobodou podnikání, zaručenou čl. 26 Listiny základních práv a svobod, se Ústavní soud
výslovně nezabýval. Nejvyšší správní soud k této dílčí námitce stěžovatelky nejprve poukazuje
na to, že v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se lze svobody podnikání
domáhat pouze v mezích zákonů, které ji upravují. Z judikatury Ústavního soudu přitom plyne,
že případná omezení svobody podnikání musí šetřit podstatu a smysl svobody [čl. 4 odst. 4
Listiny základních práv a svobod, viz např. nález ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08 (N 83/53
SbNU 51; 151/2009 Sb.)]. Zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření neomezuje
hospodářskou soutěž, nestanoví žádné podmínky pro výkon podnikatelské činnosti, tedy přímo
nezasahuje do svobody podnikání. Jelikož však snižuje výnosy dosahované v rámci podnikatelské
činnosti, ovlivňuje svobodu podnikání nepřímo. Státní regulace, která je p ro energetický sektor
typická a k níž dochází v několika aspektech [přednostní právo na připojení do distribuční
soustavy (§4 odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů) , stanovení
garantovaných obchodních podmínek, včetně ceny (§4 odst. 4 téhož zákona) atd.], musí
při stanovení ceny zohlednit i možnost tvorby zisku, jinak dojde ke znemožnění určité oblasti
podnikatelské aktivity, a tedy porušení čl. 26 Listiny základních práv a svobod [srov. nález ze dne
23. 5. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 24/99 (N 73/18 SbNU 135; 167/2000 Sb.) ].
[20] Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 dovodil, že i přes zavedení odvodu z elektřiny
ze slunečního záření je provozovatelům fotovoltaických elektráren garantován zisk. Nejvyšší
správní soud dodává, že v případě investičních záměrů vyznačujících se vysokými počátečními
pořizovacími náklady není možné očekávat, že bude okamžitě po uvedení zařízení do provozu
dosahován zisk v účetním slova smyslu. Investice do výroby energie ze slunečního záření
je investicí dlouhodobou. Garance poskytnutá zákonem je postavena na tom, že do 15 let
od uvedení fotovoltaické elektrárny do provozu se vlastníkovi elektrárny vrátí náklady vynaložené
na její pořízení. V následujících letech až do konce životnosti elektrárny (vyhláška
č. 475/2005 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů, předpokládá životnost nové výrobny elektřiny ze slunečního záření v délce
20 let) již naproti výnosům realizovaným provozem elektrárny budou stát jen běžné náklady
na provoz. Tím výrazně stoupne zisk.
[21] Ústavní soud nicméně připustil, že v některých případech může mít uvalení tzv. odvodu
rdousící efekt. Pak by aplikace zákona č. 402/2010 Sb. protiústavní byla. Jde však pouze o případy,
kdy by odvod měl likvidační účinky či zasahoval samotnou majetkovou podstatu výrobce
elektrické energie. Přitom je třeba hodnotit jednak dodržení garancí ve smyslu §6 odst. 1 zákona
o podpoře využívání obnovitelných zdrojů v jejich patnáctiletém trvání, jednak okamžité účinky
odvodu.
[22] Stěžovatelka se snaží v kasační stížnosti přesvědčit Nejvyšší správní soud, že právě v jejím
individuálním případě bude mít zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření za následek,
že nebude dosaženo návratnosti investice v zákonem garantované lhůtě (tedy 15 let). Toto
své naprosto obecné tvrzení stěžovatelka blíže nekonkretizovala, ani ne označila na podporu
svého tvrzení žádné důkazní prostředky, které by byly okamžitě k dispozici. Důkazní prostředek,
který hodlá stěžovatelka předložit (finanční analýza), bude k dispozici až na počátku roku 2014
(po uplynutí tří let od zavedení odvodu z elektřiny).
[23] Nejvyšší správní soud v prvé řadě poukazuje na to, že tvrzení o nemožnosti dosáhnout
zákonem garantované doby návratnosti investice vznesla stěžovatelka poprvé až v kasační
stížnosti, ačkoliv jí nic nebránilo učinit tak již v řízení před krajským soudem. Nález Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 byl vydán dne 15. 5. 2012, krajský soud rozhodl o žalobě až dne
25. 9. 2012. Stěžovatelka tak mohla v průběhu těchto čtyř měsíců poukázat na tuto skutečnost,
a umožnit tak krajskému soudu, aby se s ní vypořádal. Namísto toho však stěžovatelka zůstala
pasivní, nestřežila řádně svá práva a neumožnila krajskému soudu zohlednit její konkrétní situaci.
[24] Stěžovatelka, ačkoliv svojí kasační stížností směřuje k aplikaci výjimky z pravidla, kterou
Ústavní soud připustil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, zůstává pohříchu u naprosto obecného
tvrzení. Stěžovatelka soudu svoji hospodářskou situaci nepopsala, neuvedla, jaké náklady
vynaložila na pořízení fotovoltaické elektrárny, kolik stojí běžný provoz elektrárny, jaké n áklady
doposud vynaložila, jakými disponuje vlastními a cizími zdroji, v jakých lhůtách jsou splatné její
závazky, jakých výnosů dosahuje atd. Na základě paušální ho, nic neříkajícího tvrzení o tom,
že v jejím případě nebude dodržena zákonem garantovaná doba návratnosti investice, nemůže
Nejvyšší správní soud dospět k závěru o protiústavnosti aplikace odvodu z elektřin y
ze slunečního záření na příjmy stěžovatelky. Není přitom na místě, aby soud vyzýval stěžovatelku
ke konkretizaci jejích tvrzení. Kasační stížnost obsahuje řádně formulované námitky a jako
taková je projednatelná.
[25] Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 24. 8. 2010,
čj. 4 As 3/2008 – 78 (č. 2162/2011 Sb. NSS), čím je žalobní bod či kasační námitka obecnější,
tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě,
aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které
žalobu (kasační stížnost) podporují. Je tedy plně na odpovědnosti stěžovatelky, aby předložila
soudu v podrobnosti všechny údaje (z hlediska procesního jde o tvrzení), které by umožnily
soudu zhodnotit aktuální hospodářskou situaci stěžovatelky a na tomto základě pak učinit závěr
o ústavnosti podrobení příjmů stěžovatelky z výroby elektrické energie ze slunečního záření
odvodu. I kdyby směl soud ke skutečnostem nově uvedeným v kasační stížnosti přihlédnout,
nemohl by se otázkou působení odvodu na finanční situaci stěžovatelky zabývat detailněji, neboť
stěžovatelka nevznesla konkrétní tvrzení. Ústavní soud nadto spojuje eventuální protiústavnost
aplikace odvodu z elektřiny s prokázáním „rdousícího“, likvidačního efektu odvodu. O tom,
že by zavedení odvodu mělo likvidační dopad, stěžovatelka v kasační stížnosti nehovoří.
[26] K tomu je ještě třeba poznamenat, že stěžovatelku netíží v soudním řízení správním
jen povinnost tvrzení, ale též povinnost důkazní [srov. §71 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Stěžovatelka
neoznačila k prokázání svého obecného tvrzení o nemožnosti dosáhnout zákonem garantované
doby návratnosti investice žádný v současné době existující důkazní prostředek. Obsahem
správního spisu, z něhož soud při přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí vždy vychází, není
žádný dokument, který by osvědčoval majetkové poměry st ěžovatelky. Soud by se tedy
při hodnocení této otázky nemohl opřít ani o obsah správního spisu. Není rozhodně věcí soudu,
aby za stěžovatelku vyhledával důkazní prostředky prokazující její tvrzení. I kdyby tedy
stěžovatelka konkretizovala své tvrzení o nemožnosti dosáhnout zákonem garantované doby
návratnosti investice, samo o sobě by to nepostačilo k úspěchu žaloby či kasační stížnosti.
Na podporu svých tvrzení by totiž stěžovatelka dále musela označit důkazní prostředky, které
by měl soud dle jejího názoru provést (např. finanční plán podnikatelského záměru, účetní
výkazy, dokumentace k závazkům stěžovatelky vůči třetím osobám apod.) a které jsou k dispozici.
[27] Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přerušení řízení o kasační stížnosti,
jak navrhovala stěžovatelka (viz bod [7] shora). Správní soudy vycházejí při přezkumu zákonnosti
správního rozhodnutí ze skutkového stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§75
odst. 1 s. ř. s.). Má- li dojít v soudním řízení správním k doplnění skutkových zjištění správního
orgánu dokazováním, musí se navržené důkazní prostředky vztahovat ke skutečnostem
existujícím v době vydání rozhodnutí žalovaného. Stěžovatelka by tedy musela navrhnout takový
důkazní prostředek, jímž by prokázala, že dne 18. 10. 2011 bylo zřejmé, že nebude dosažena
zákonem garantovaná doba návratnosti investice. Není proto jakéhokoliv důvodu pro přerušení
řízení o kasační stížnosti za účelem zpracování finanční analýzy ke dni 31. 12 . 2013.
Nic stěžovatelce nebránilo v tom, aby svoji důkazní povinnost splnila již v řízení před krajským
soudem předložením např. finanční analýzy sestavené ke dni 18. 10. 2011, zachycující
i předpokládaný budoucí vývoj, částečně verifikovaný v mezidobí docílenými hospodářskými
výsledky. Jinou otázkou je, zda by pomocí této analýzy byla stěžovatelka vůbec s to unést důkazní
břemeno ve vztahu ke svému tvrzení, že nebude dosažena patnáctiletá doba návratnosti investice.
[28] Námitka je nedůvodná.
IV.B.
Vada řízení před krajským soudem
[29] Stěžovatelka spatřuje vadu řízení před krajským soudem jednak v tom, že se soud
nezabýval konkrétní situací stěžovatelky, jednak v tom, že jí neumožnil navrhnout důkazní
prostředky k prokázání reálných dopadů odvodu z elektřiny ze slunečního záření na situaci
stěžovatelky.
[30] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v žalobě, ani později v průběhu řízení před krajským
soudem neuvedla, jaké konkrétní dopady má zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření
na její osobní situaci, nelze krajskému soudu vyčítat, že při vypořádávání žalobních bodů
nezohlednil individuální situaci stěžovatelky. Ostatně ani v řízení o kasační stížnosti nebyla
stěžovatelka schopná alespoň s určitou mírou detailnosti soudu vypovědět, do jaké hospodářské
situace ji zavedení odvodu uvrhlo. Rozsudek krajského soudu není zatížen vadou
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, jak se mylně domnívá stěžovatelka. V situaci,
kdy stěžovatelka sama nespecifikovala dopady právní úpravy odvodu do své majetkové sféry,
mohl krajský soud bez dalšího odkázat na závěry plenárního nálezu Ústavního soudu a věcí
se blíže nezabývat (shodně viz rozsudek NSS ze dne 28. 11. 2012, čj. 8 Afs 60/2012 – 27, ve věci
INVEST SOLAR, bod 15).
[31] Pokud jde o námitku, že krajský soud neumožnil stěžovatelce navrhnout důkazní
prostředky k prokázání své osobní situace, bylo by lze soudu vytknout, že nerozhodl nejprve
o pokračování v řízení a teprve poté s přiměřeným časovým odstupem meritorně o věci samé.
Namísto toho soud jedním rozhodnutím, které bylo v souladu se zákonem vydáno bez jednání,
rozhodl o pokračování v řízení a o zamítnutí žaloby. Postup krajského soudu by tedy bylo
lze hodnotit jako překvapivý. Na druhé straně ovšem nelze opomenout, že k přerušení řízení
došlo na návrh stěžovatelky, jež navrhla přerušení do doby, než Ústavní soud rozhodne o věci
projednávané pod sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Je přitom vysoce pravděpodobné, že se stěžovatelka,
která byla v řízení o žalobě zastoupena advokátem a jejíž finanční situace do značné míry závisela
právě na tom, jak Ústavní soud r ozhodne o návrhu na zrušení zákona č. 402/2010 Sb., dozvěděla
o vyhlášení nálezu Ústavního soudu bezprostředně poté. Vyhlášení nálezu v této věci věnovala
pozornost i mnohá média. Ve Sbírce zákonů byl nález publikován dne 29. 6. 2012 (částka 77).
Stěžovatelka tak musela vědět, že důvod pro přerušení řízení odpadl, a tedy že bude ve věci
vydáno rozhodnutí (přičemž stěžovatelka vyjádřila implicitní souhlas s rozhodnutím bez nařízení
jednání). Bylo proto především v jejím zájmu, aby bezprostředně po vyhlášení nálezu Ústavního
soudu reagovala na závěry v nálezu uvedené.
[32] Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že shora popsaný postup
krajského soudu představuje vadu řízení, jež mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí,
a to především z toho důvodu, že stěžovatelka v kasační stížnosti žádný relevantní důkazní návrh
neuplatnila. Takovým návrhem nemůže být žádost o přeruše ní řízení na dobu cca 1 roku
za účelem vytvoření finanční analýzy (viz bod [27] shora). Důkazní pasivita stěžovatelky v řízení
o kasační stížnosti nejlépe dokládá, že postup krajského soudu, který se vyznačuje částečnou
nepředvídatelností, nemohl zkrátit stěžovatelku na jejím právu navrhnout důkazní prostředky
za účelem doplnění skutkového stavu věci. Proto tento postup, jakkoliv byl nevhodný, nelze
označit za vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. K jiným
vadám řízení (tedy těm, které nemohou mít vliv na zákonnost rozhodnutí) se v soudním řízení
správním nepřihlíží.
[33] Námitka je nedůvodná.
V.
Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Neshledal přitom žádnou
vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[35] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, a proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v tomto řízení žádné náklady převyšující náklady
běžné administrativní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Osoba zúčastněná na řízení má dle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náh radu jen těch nákladů, které
jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení však nebyla
osobě zúčastněné na řízení uložena žádná povinnost, a proto soud rozhodl, že nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu