ECLI:CZ:NSS:2008:1.ANS.1.2008:50
sp. zn. 1 Ans 1/2008 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: I. M.,
zastoupeného JUDr. Vítězslavem Blahutem, advokátem se sídlem Škrobálkova 17, Ostrava,
proti žalovanému: Finanční úřad Ostrava II, se sídlem Horní 63, Ostrava,
- o žalobě proti rozhodnutí žalovaného o tom, že se nebude zabývat odvoláními žalobce
ze dne 12. 10. 2006 proti platebním výměrům žalovaného ze dne 10. 10. 2006,
č. j. 145303/06/389911/1214, č. j. 145304/06/389911/1214 a č. j. 145305/06/389911/1214,
a odvoláním žalobce ze dne 21. 11. 2006 proti výzvě žalovaného ze dne 16. 11. 2006,
č. j. 160343/06/389911/1214,
- o žalobách na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve věci odvolání žalobce
proti platebním výměrům žalovaného ze dne 10. 10. 2006, č. j. 145303/06/389911/1214,
č. j. 145304/06/389911/1214 a č. j. 145305/06/389911/1214, a ve věci odvolání žalobce
proti výzvě žalovaného ze dne 16. 11. 2006, č. j. 160343/06/389911/1214,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2007,
č. j. 22 Ca 258/2007 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku č. I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
1. 11. 2007, č. j. 22 Ca 285/2007 – 25, se zamítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2007, č. j. 22 Ca 285/2007 – 25,
se ve výroku č. II. zrušuje ; žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu
ve věci odvolání žalobce proti výzvě žalovaného ze dne 16. 11. 2006,
č. j. 160343/06/389911/1214, se odmítá , ve zbývající části se věc vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
III. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2007, č. j. 22 Ca 285/2007 – 25,
se ve výroku č. III. zrušuje .
IV. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2007, č. j. 22 Ca 285/2007 – 25,
se ve výroku č. IV., v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení
o žalobě na ochranu proti nečinnosti ve věci odvolání žalobce
proti platebním výměrům žalovaného ze dne 10. 10. 2006, č. j. 145303/06/389911/1214,
č. j. 145304/06/389911/1214 a č. j. 145305/06/389911/1214, a o žalobě na ochranu
proti nečinnosti správního orgánu ve věci odvolání žalobce proti výzvě žalovaného ze dne
16. 11. 2006, č. j. 160343/06/389911/1214, zrušuje .
V. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti proti výroku
č. I. rozsudku krajského soudu.
VI. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti proti výroku č. I. rozsudku krajského soudu.
VII. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě na ochranu
proti nečinnosti správního orgánu ve věci odvolání žalobce proti výzvě žalovaného ze dne
16. 11. 2006, č. j. 160343/06/389911/1214, a kasační stížnosti proti výroku č. II.
rozsudku krajského soudu.
VIII. Odměna advokáta JUDr. Vítězslava Blahuta se u r č u je částkou 5355 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Shora uvedeným rozsudkem rozhodl krajský soud v řízení vedeném na základě návrhu
žalobce podaného elektronicky se zaručeným podpisem dne 27. 7. 2007, v němž žalobce vymezil
celkem šest žalob. V prvé řadě žalobce brojil proti dopisu žalovaného
č. j. 22567/07/389040/4755, v němž měl žalovaný rozhodnout o tom, že se nebude zabývat jeho
odvoláním proti v záhlaví označeným platebním výměrům žalovaného podaným elektronicky
se zaručeným podpisem dne 12. 10. 2006, a jeho odvoláním proti v záhlaví označené výzvě
žalovaného podaným rovněž elektronicky se zaručeným podpisem dne 21. 11. 2006.
Dále se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného, pokud jde o jeho odvolání
proti v záhlaví označeným platebním výměrům žalovaného podané elektronicky se zaručeným
podpisem dne 12. 10. 2006 a pokud o jeho odvolání proti v záhlaví označené výzvě žalovaného
podané rovněž elektronicky se zaručeným podpisem dne 21. 11. 2006. Zároveň žalobce
požadoval, aby žalovaný v souladu se zákonem č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu,
potvrdil přijetí jeho odvolání podaného elektronicky se zaručeným podpisem dne 12. 10. 2006
a odvolání podaného rovněž elektronicky se zaručeným podpisem dne 21. 11. 2006.
II.
Krajský soud posoudil uvedené podání žalobce tak, že šlo o tři žaloby.
Výrokem č. I. shora označeného rozsudku krajský soud dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
odmítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného o tom, že se nebude
zabývat jeho odvoláním ze dne 12. 10. 2006 proti v záhlaví označeným platebním výměrům
žalovaného a jeho odvoláním ze dne 21. 11. 2006 proti v záhlaví označené výzvě. Důvodem
odmítnutí byl neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, jenž krajský soud spatřoval
v tom, že rozhodnutí, jehož zrušení se žalobce domáhá, nebylo nikdy vydáno. Podle krajského soudu
zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “daňový řád”),
neumožňuje, s výjimkou konkludentního vyměření daně, vydání ústního či konkludentního (faktického)
rozhodnutí, protože rozhodování v daňovém řízení je postaveno na zásadě vydávání písemných
rozhodnutí dle §32 daňového řádu. Jestliže žalobce v této souvislosti odkazoval na přípis žalovaného
ze dne 24. 4. 2007, č. j. 8723/07/389040/4755 (poznámka NSS: žalobce odkazoval na přípis ze dne
8. 2. 2007, č. j. 22567/07/389040/4755), krajský soud poukázal na to, že se jednalo o vyjádření
žalovaného ke kasační stížnosti, jež v žádném případě nemůže být rozhodnut ím v daňovém řízení.
Výrokem č. II. shora označeného rozsudku krajský soud zamítl žalobu, kterou se žalobce
domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného ohledně jeho odvolání proti platebnímu výměru
ze dne 10. 10. 2006 a odvolání proti výzvě ze dne 21. 11. 2006. S poukazem na §34c daňového
řádu krajský soud uvedl, že žalobce měl možnost bránit se proti nečinnosti žalovaného v rámci
daňového řízení. To žalobce patrně zamýšlel učinit svým elektronickým podáním ze dne
13. 6. 2007 (poznámka NSS: dle podkladů Finančního ředitelství v Ostravě však bylo podání
odesláno dne 14. 6. 2007), adresovaným Finančnímu ředitelství v Ostravě a Ministerstvu financí.
Finanční ředitelství žalobci odpovědělo, že na jeho podnět nemůže relevantně reagovat
a prošetřit jej, neboť z něj nevyplývá, ve kterém daňovém řízení je správce daně nečinný,
ani v čem konkrétně žalobce nečinnost správce daně spatřuje. S tímto závěrem finančního
ředitelství se krajský soud plně ztotožnil; uvedl, že finančnímu ředitelství nelze vytýkat,
že se podnětem žalobce nezabýval, a to navíc za situace, kdy na tyto nedostatky podnětu žalobce
upozornilo. Žalobce tedy nepodal řádně podnět na ochranu proti nečinnosti, a nevyčerpal tak
bezvýsledně prostředek ochrany proti nečinnosti, který mu poskytuje předpis platný pro správní
řízení. Přitom bezvýsledné vyčerpání takového prostředku ochrany je dle krajského soudu
základní podmínkou úspěšnosti žaloby na ochranu proti nečinnosti.
Výrokem č. III. rozsudku krajský soud pro nedostatek podmínek řízení dle §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s. odmítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaný potvrdil přijetí
jeho elektronických podání, jak mu ukládá vyhláška č. 496/2004 Sb. o elektronických
podatelnách, vydaná k provedení §20 odst. 4 zákona č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu.
Podle krajského soudu se žalobce také touto žalobou domáhal ochrany proti nečinnosti
žalovaného. Žalobou na ochranu proti nečinnosti se však nelze domáhat potvrzení příjmu
elektronického podání, neboť se nejedná o postup správního orgánu, jehož účelem je vydání
rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení (§79 odst. 1 s. ř. s.).
III.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasnou kasační stížností
podanou elektronicky se zaručeným podpisem.
Proti výroku č. I. rozsudku krajského soudu žalobce v kasační stížnosti namítá,
že jestliže žalovaný vydá písemné rozhodnutí, v němž uvede, že jeho podání zaslané elektronicky
se zaručeným podpisem nebude akceptovat, tak je zcela jisté, že jde o rozhodnutí žalovaného.
K argumentaci krajského soudu ustanovením §32 daňového řádu žalobce uvedl, že každé
rozhodnutí žalovaného je rozhodnutím svým způsobem, ať je písemné či ústní.
Pokud jde o výrok č. II. rozsudku krajského soudu, žalobce připomněl, že tentýž senát
krajského soudu v červenci roku 2007 rozhodl, že žalobce podal správný podnět na ochranu proti
nečinnosti, jeho vyřízení však nevyčkal a jeho dřívější žalobu zamítl. Nyní však tento soud dospěl
k závěru, že jeho námitka byla pouze obecná. Žalobce trvá na svém stanovisku, že v souladu
s §34c daňového řádu podal podnět na ochranu proti nečinnosti, s tím, že zákon nenařizuje,
že takový podnět musí být konkrétní. Navíc podání podnětu je právo žalobce, nikoli
jeho povinnost. Kromě toho je žalobce toho názoru, že za námitku lze považovat i samotnou
žalobu, jíž se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti.
Výrok č. III. rozsudku krajského soudu napadá žalobce s tím, že žalovaný porušuje zákon
č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a jeho prováděcí vyhlášku, jestliže má veřejnou adresu
na internetu a nepotvrzuje přijetí elektronických podání. Dále uvedl, že podstatou jeho žaloby
bylo to, že žalovaný odmítá „brát za právoplatná“ podání, jež podal elektronicky se zaručeným
podpisem, přičemž šlo o běžná podání, nikoli o daňová přiznání.
IV.
Z dostupného správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaný vydal
dne 10. 10. 2006 platební výměry na daňové penále č. j. 145303/06/389911/1214,
č. j. 145304/06/389911/1214, a č. j. 145305/06/389911/1214. Tyto byly žalobci doručeny
12. 10. 2006 a téhož dne žalobce zaslal na elektronickou adresu podatelny žalovaného podání
označené jako odvolání. Skutečnost, zda bylo toto odvolání podáno se zaručeným elektronickým
podpisem podle zvláštního předpisu žalovaný neověřil, žalobci elektronickou cestou obratem
sdělil, že pro podání v daňových věcech je třeba použít aplikaci EPO s udáním příslušné
internetové adresy a dále jej informoval o tom, že podání zaslané na emailovou adresu
podatelna@mfcr.cz, byť opatřené elektronickým podpisem, je třeba do tří dnů písemně
nebo ústně do protokolu zopakovat.
Dne 16. 11. 2006 žalovaný vydal žalobci dle §73 odst. 1 daňového řádu výzvu,
č. j. 160343/06/389911/1214, k zaplacení nedoplatku ve výši 18 221 Kč v náhradní lhůtě. Výzva
byla žalobci doručena dne 21. 11. 2006, žalobce téhož dne zaslal žalovanému elektronické podání
označené jako odvolání. Zda bylo podání opatřeno zaručeným elektronickým podpisem
podle zvláštního předpisu žalovaný neověřil a elektronickou cestou informoval žalobce
o týchž skutečnostech, jako v případě odvolání proti platebním výměrům.
Součástí spisu je i vyjádření žalovaného ze dne 8. 2. 2007, č. j. 22567/07/389040/4755,
ke kasační stížnosti žalobce v jiném řízení, vedeném krajským soudem
pod sp. zn. 22 Ca 448/2006. Žalovaný v něm uvedl, že k výše popsaným podáním žalobce
nepřihlížel, neboť nebyla i přes výslovné upozornění opakována písemně nebo ústně
do protokolu ve lhůtě tří dnů, jak vyžaduje §21 odst. 5 daňového řádu.
Z podkladů poskytnutých finančním ředitelstvím vyplývá, že dne 14. 6. 2007, zaslal
žalobce na elektronickou adresu podatelny Finančního ředitelství v Ostravě podání označené
jako „fú – podnět – 13. 6. 07“, v němž uvedl, že upozorňuje na to, že správce daně nepostupuje
v několika jeho řízeních bez zbytečných průtahů a odkázal na §34c daňového řádu. Není zřejmé,
zda finanční ředitelství ověřovalo, zda bylo toto podání učiněno se zaručeným elektronickým
podpisem. Přípisem ze dne 21. 6. 2006, doručeným žalobci dne 25. 6. 2007, finanční ředitelství
žalobci sdělilo, že nemůže na jeho podnět relevantně reagovat a prošetřit jej, neboť žalobce
v něm nijak nespecifikoval daňové řízení, v němž by měl být správce daně nečinný
a v čem konkrétně by měla tato nečinnost spočívat.
V.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
krajského soudu v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které žalobce
uplatnil ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je částečně důvodná.
V prvé řadě musí Nejvyšší správní soud korigovat posouzení, které krajský soud učinil
v otázce, čeho se žalobce svým návrhem domáhal a v důsledku toho i „počtu“ v jeho návrhu
obsažených žalob. Z obsahu návrhu žalobce je zřejmé, že se domáhal ochrany proti postupu
žalovaného, který spočívá v tom, že žalovaný nečinil žádné úkony ohledně odvolání,
jimiž žalobce napadl v záhlaví označené platební výměry a výzvu a o odvoláních žalobce
nerozhodl. Za tím účelem zvolil dva způsoby ochrany, a to jednak žalobu proti rozhodnutí
upravenou v §65 a násl. s. ř. s., a jednak žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu
podle §79 a násl. s. ř. s.
Přestože žalobce ve svém návrhu vymezil dvě samostatné žaloby proti rozhodnutí
žalovaného, v obou jako napadaný vymezil tentýž úkon žalovaného, a to přípis ze dne 8. 2. 2007,
č. j. 22567/07/389040/4755. Krajský soud tedy správně posoudil, že se jedná pouze o jedinou
žalobu.
Pokud však jde o žalobcem samostatně vymezené žaloby na ochranu proti nečinnosti,
je nutné nejprve odlišit žalobu týkající se odvolání žalobce proti platebním výměrům a žalobu
týkající se odvolání žalobce proti výzvě; žalobcem tvrzená nečinnost se v těchto případech
vztahuje ke dvěma samostatným úkonům žalobce.
Dále je však třeba uvést, že pokud se žalobce ve svém návrhu domáhal, aby žalovaný
dodatečně žalobci v zákonem stanovené formě potvrdil, že jeho elektronická podání - odvolání
proti platebním výměrům a výzvě přijal a že byla opatřena zaručeným elektronickým podpisem,
bylo na místě, aby krajský soud s ohledem na celkový obsah žaloby posoudil, zda se skutečně
jedná o samostatné žaloby, nebo jde o žalobní body již výše vymezených žalob na ochranu
proti nečinnosti. Jak již zdejší soud výše uvedl, z návrhu žalobce je zcela zřejmé, že se domáhal
ochrany proti postupu žalovaného, který spočíval v tom, že žalovaný nečinil žádné úkony
ohledně odvolání, jimiž žalobce napadl v záhlaví označené platební výměry a výzvu
a o odvoláních žalobce nerozhodl. Jestliže přitom tvrdil, že podal svá odvolání žalovanému
elektronicky se zaručeným podpisem, pak součástí meritorního rozhodování výše vymezených
žalob na ochranu proti nečinnosti je také posouzení otázek, zda žalobce zaslal svá podání
žalovanému v náležité formě a na elektronickou adresu k tomu řádně určenou,
a tedy zda měl žalovaný povinnost učinit žalobcem požadované potvrzení či nikoli.
Proto pokud žalobce ve svém návrhu poukazoval na to, že žalovaný přijetí jeho odvolání
nepotvrdil, jak měl, šlo ve skutečnosti o součást výše vymezených žalob na ochranu
proti nečinnosti, nikoli o samostatné žaloby. To ostatně žalobce potvrdil ve své kasační stížnosti,
kde výslovně uvádí, že podstatou jeho námitek je, že žalovaný odmítá považovat jeho podání
za taková, která byla učiněna v náležité formě, a proto se jimi nezabývá.
Naproti tomu krajský soud z návrhu žalobce vymezil další žalobu na ochranu
proti nečinnosti, kterou výrokem č. III. rozsudku odmítl, protože dospěl k závěru, že žalobcem
tvrzená nečinnost spočívala v absenci jiného úkonu žalovaného, než je vydání rozhodnutí
ve věci samé či osvědčení. S ohledem na shora popsané však Nejvyšší správní soud uvedený
výrok bez dalšího zrušil (výrokem č. III. tohoto rozsudku) a dále rozhodoval pouze o žalobcem
skutečně vymezeném předmětu řízení.
V/a
Nejvyšší správní soud se tedy zabýval kasační námitkou, jíž žalobce brojil proti výroku
č. I. rozsudku krajského soudu. Jestliže tímto výrokem byla žaloba proti rozhodnutí odmítnuta,
přichází z hlediska systematiky kasačních důvodů dle §103 odst. 1 s. ř. s. v úvahu v zásadě
pouze důvod dle písm. e). Skutečnost, že žalobce v kasační stížnosti svou námitku
tomuto písmenu výslovně nepodřadil, však nebrání jejímu projednání.
Otázku, zda je proti určitému úkonu správního orgánu přípustná žaloba
dle části třetí, hlavy II soudního řádu správního, je třeba posuzovat především podle příslušných
ustanovení této části zákona. Podle §65 odst. 1 s. ř. s. je rozhodnutím takový úkon správního
orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti subjektu. Ustanovení §70
s. ř. s. pak upravuje tzv. kompetenční výluky, vymezuje tedy druhy úkonů správních orgánů,
jejichž samostatný přezkum v režimu dle §65 a násl. s. ř. s. je vyloučen. Výklad ustanovení §65
odst. 1 i §70 s. ř. s. je dále precizován judikaturou správních soudů. Způsoby vymezení pojmu
rozhodnutí pro účely ať již obecného správního řízení nebo daňového řízení
proto nejsou pro posouzení přípustnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu zcela
rozhodující.
Ze žaloby a kasační stížnosti, je zřejmé, že žalobce za rozhodnutí, resp. za formu
jeho sdělení, považoval vyjádření žalovaného ze dne 8. 2. 2007, č. j. 22567/07/389040/4755,
ke kasační stížnosti žalobce v jiném řízení, vedeném krajským soudem
pod sp. zn. 22 Ca 448/2006.
Svým vyjádřením ke kasační stížnosti v jiné věci však žalovaný pouze, coby účastník
jiného soudního řízení, učinil procesní úkon adresovaný soudu předvídaný v §108 odst. 1 s. ř. s.
Využil tedy svého procesního práva podat soudu vyjádření k obsahu opravného prostředku
jiného účastníka řízení, ve kterém toliko popsal soudu svůj postup ohledně odvolání žalobce
proti výše uvedeným platebním výměrům a výzvě, uvedl své právní hodnocení tohoto postupu
a navrhl soudu, aby v oné věci projednávanou kasační stížnost zamítl. Tímto úkonem žalovaného
tak nemohla být založena, změněna ani zrušena jakákoli práva či povinnosti žalobce, ani nedošlo
k jejich závaznému určení.
Rovněž nelze souhlasit s tím, že uvedené vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
v jiném řízení mělo být pouze formou sdělení rozhodnutí, které žalovaný před tím učinil v ústní
či faktické formě, jak naznačuje žalobce ve své kasační stížnosti. Žalobce zjevně zaměňuje pojem
rozhodnutí coby úkonu správního orgánu, kterým správní orgán v rámci své pravomoci projevuje
navenek svou vůli zákonem stanovenou formou, s jiným postupem žalovaného správního
orgánu, kdy si tento vyhodnotil úkony žalobce učiněné elektronickou formou dne 12. 10. 2006
a dne 21. 11. 2006 a dospěl k závěru, že odvolání proti shora označeným platebním výměrům
a výzvě podána nebyla. Toto zhodnocení situace se projevilo tak, že žalovaný nečinil žádné úkony
dle §49 daňového řádu a o žalobcových podáních ani žalovaný, ani jemu nadřízený správní orgán
nerozhodl. Výsledkem tedy byla nečinnost žalovaného správního orgánu, popřípadě
jemu nadřízeného správního orgánu. Jestliže se však ve svém hodnocení ohledně podání odvolání
žalovaný správní orgán mýlil, šlo o takovou nečinnost, proti níž se lze, za splnění dalších
podmínek stanovených zákonem, bránit dle §79 a následujících soudního řádu správního.
To ostatně žalobce také ve svém návrhu ke krajskému soudu učinil.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost v části směřující
proti výroku rozsudku krajského soudu č. I. za důvodnou a výrokem č. I tohoto rozsudku
jí zamítl.
V/b
Žaloby na ochranu proti nečinnosti ve věci odvolání proti v záhlaví označeným platebním
výměrům a výzvě krajský soud zamítl, protože podle jeho názoru nebyla splněna podmínka
bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany stanoveného procesním předpisem platným
pro řízení před správním orgánem podle §79 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal zamítavý výrok krajského soudu ve vztahu
k žalobě na ochranu proti nečinnosti ve věci odvolání žalobce proti platebním výměrům. Dospěl
přitom k závěru, že v této části je kasační stížnost, v níž žalobce trvá na tom, že podmínku
bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany splnil, důvodná.
Podle §34c odst. 1 daňového řádu v rozhodném znění je daňový subjekt v určitých
případech oprávněn svým podnětem upozornit nejblíže nadřízeného správce daně, že správce daně nepostupuje
v řízení bez zbytečných průtahů. Podle odst. 2 nadřízený správce daně podnět prověří, a pokud je důvodný,
učiní v tomto ustanovení popsaná opatření. Neshledá-li nejblíže nadřízený správce daně podnět
oprávněným, pak podle odst. 3 tento podnět odloží a daňový subjekt o tom vyrozumí s uvedením důvodů.
V případě žalobce přichází v úvahu využití podnětu na ochranu proti nečinnosti
podle §34c odst. 1 písm. a) daňového řádu, podle něhož ačkoliv uplynulo 6 měsíců
ode dne, kdy byl vůči daňovému subjektu učiněn poslední úkon v řízení, kterého se předpokládaná nečinnost
týká. Žalobce tvrdí, že náležitě podal odvolání proti platebnímu výměru ke správci daně,
který tento platební výměr vydal, avšak tento správce daně o jeho podání nerozhodl dle §49
odst. 1 a 2 daňového řádu, ani dle §49 odst. 4 daňového řádu nepostoupil odvolání odvolacímu
orgánu.
Krajský soud však dospěl k závěru, že žalobce neuplatnil prostředek ochrany
proti nečinnosti dle §34c daňového řádu řádně a účinně, protože podání, které žalobce dne
14. 6 2007 zaslal finančnímu ředitelství (a patrně i Ministerstvu financí), bylo natolik neurčité,
že se jím finanční ředitelství nemohlo vůbec zabývat.
Tomuto závěru však nelze přisvědčit.
Ustanovení §34c daňového řádu nestanoví formu a obsah podnětu, ani způsob
odstranění jejich nedostatků. Podnětem na ochranu proti nečinnosti je aktivován určitý dílčí,
zákonem předvídaný postup nadřízeného správce daně, a proto je třeba tento podnět považovat
za jiné podání ve smyslu §21 odst. 3 daňového řádu. Na podání podnětu, jeho náležitosti
a odstraňování jejich nedostatků se tak vztahuje obecná úprava obsažená v §21 daňového řádu
Po podání podnětu na ochranu proti nečinnosti by měl správce daně postupovat
podle §21 odst. 8 a 9 daňového řádu. Pokud tedy žalobce podal takový podnět,
který nebyl dostatečně konkrétní, a tato vada bránila jeho prošetření, avšak byla odstranitelná,
finanční ředitelství mělo dle §21 odst. 8 daňového řádu, žalobce vyzvat,
aby tuto vadu podle jeho pokynu a ve stanovené lhůtě odstranil. Současně mělo žalobce poučit
o následcích spojených s neodstraněním vady podání; zejména s tím, že v případě neodstranění
vad se na jeho podnět hledí, jako by vůbec nebyl učiněn (§21 odst. 9 daňového řádu).
Jestliže však finanční ředitelství svým přípisem ze dne 21. 6. 2007 žalobci pouze sdělilo,
že jeho podnět nemohlo prošetřit, byť tento svůj postup odůvodnilo vadami podnětu, nedostálo
svým povinnostem podle §21 odst. 8 a 9 daňového řádu. K naplnění postupu dle citovaných
ustanovení nestačí, že finanční ředitelství ve svém přípisu vady podnětu žalobce popsalo,
či, jak uvádí krajský soud žalobce na vady „upozornilo“, pokud jej zároveň nevyzvalo
k jejich odstranění a nestanovilo mu k tomu lhůtu. Naopak způsob, jakým finanční ředitelství
věc vyřídilo se ve svém důsledku rovnal odložení podnětu dle §34c odst. 3 daňového řádu.
Pochybení finančního ředitelství nelze přičítat k tíži žalobce v tom směru, že účinně
neuplatnil prostředek ochrany proti nečinnosti, který mu daňový řád stanoví. Teprve v případě,
kdy by žalobce na základě výzvy finančního ředitelství vadu podnětu neodstranil, by bylo možné
hledět na jeho podnět tak, jako by nebyl vůbec podán. V takovém případě by mohl závěr
krajského soudu obstát.
Pro posouzení, zda žalobce podal podnět podle §34c náležitou formou, není podstatné,
že z podkladů poskytnutých finančním ředitelstvím není zřejmé, zda bylo ověřeno, že žalobce
svůj podnět ze dne 14. 6. 2007 podal elektronicky se zaručeným podpisem. Z těchto podkladů
totiž jednoznačně vyplývá, že finanční ředitelství žalobce identifikovalo a jeho podnětem
se, alespoň pokud jde o posouzení jeho „prošetřitelnosti“, zabývalo.
Z uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud zrušil výrok č. II. rozsudku krajského soudu
v té části, která se týká žaloby na ochranu proti nečinnosti ve věci odvolání proti v záhlaví
označeným platebním výměrům, a vrátil věc k dalšímu řízení před krajským soudem – výrok č. II.
tohoto rozsudku. Zde vysloveným právním závěrem je krajský soud v dalším řízení vázán (§110
odst. 3 s. ř. s.).
Nad rámec již uvedeného lze poznamenat, že pokud krajský soud dospěl k závěru,
že žalobce nevyčerpal bezvýsledně prostředek k ochraně proti nečinnosti upravený v §34c
daňového řádu, měl žalobu na ochranu proti nečinnosti odmítnout, nikoli o ní meritorně
rozhodnout. Zdejší soud již např. v rozsudku ze dne 25. 7. 2007, č. j. 2 Ans 4/2007 - 53, uvedl,
že podmínka vyčerpání prostředků, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu
stanoví k ochraně proti nečinnosti, daná v §79 odst. 1 s. ř. s. má zabránit tomu, aby byl aktivován soud
tam, kde lze nápravy dosáhnout přímo u správních orgánů. ... Neuspěje-li (daňový subjekt s podnětem dle §34c
daňového řádu), teprve nastupuje ochrana mocí soudní. ... Povinnost využít prostředek ochrany proti nečinnosti
správního orgánu podle §34c daňového řádu je podmínkou pro podání žaloby podle §79 odst. 1 s. ř. s.; nebyla-li
tato možnost využita nejsou splněny podmínky řízení a krajský soud takovou žalobu odmítne podle §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Ochrana veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob poskytovaná
správními soudy má subsidiární povahu ve vztahu k ochraně poskytované správními orgány.
Tam, kde se lze ochrany domoci v rámci systému veřejné správy, je na subjektu, jehož práva
byla ohrožena nebo porušena, aby nejprve využil této možnosti. Teprve nedosáhne-li nápravy
tímto způsobem, otevírá se mu cesta ke správnímu soudu. To odpovídá základní koncepci
správního soudnictví jako kontroly veřejné správy a nikoli náhrady v její věcné kompetenci.
Bezvýsledné vyčerpání prostředku ochrany proti nečinnosti upraveného v předpisu platném
pro řízení před správní orgány je tedy podmínkou řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu, nikoli podmínkou úspěšnosti takové žaloby, jak uvedl krajský soud.
V/c
Ohledně žaloby na ochranu proti nečinnosti ve věci odvolání proti v záhlaví označené
výzvě, Nejvyšší správní soud uvádí, že je mu z jeho úřední činnosti známo,
že krajský soud se již dříve žalobou v této věci zabýval. Rozsudkem ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 22 Ca 156/2007 – 23, krajský soud zamítl žalobu, jíž žalobce brojil proti nečinnosti žalovaného
ve věci odvolání proti výzvě. Nejvyšší správní soud však ke kasační stížnosti žalobce tento rozsudek
krajského soudu svým rozsudkem ze dne 8. 11. 2007, č. j. 1 Ans 10/2007 - 46, zrušil a současně
žalobu odmítl. Dospěl totiž k závěru, že pro řízení o této žalobě nebyla dána pravomoc soudu
a krajský soud měl žalobu pro nedostatek této podmínky řízení podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
odmítnout. Žalobou na ochranu proti nečinnosti se lze domáhat ochrany u soudu
jen tehdy, pokud je správní orgán nečinný ve vydání rozhodnutí, kterým má být rozhodováno
o právech nebo povinnostech; výzva k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě dle §73
odst. 1 daňového řádu, resp. rozhodnutí o odvolání proti ní, v zásadě není rozhodnutím,
které zakládá, mění, ruší nebo závazně určuje práva nebo povinnosti, ale úkonem,
jímž se upravuje vedení řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 1. 2004, č. j. 2 Afs 28/2003 - 48, publikovaný pod č. 187/2004 Sb. NSS),
přičemž v případě žalobce nenastaly takové okolnosti, které by svědčily o opaku
(jako tomu bylo v případě, jehož se týká nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 78/05).
Jestliže krajský soud ve věci meritorně rozhodoval a žalobu zamítl, bylo řízení před soudem
zmatečné a Nejvyšší správní soud proto za použití ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. napadený
rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a současně rozhodl o odmítnutí
žaloby. Pro úplnost lze odkázat na odůvodnění rozsudku zdejšího soudu ze dne 8. 11. 2007,
č. j. 1 Ans 10/2007 - 46, který byl účastníkům nynějšího řízení doručen a nabyl právní moci dne
17. 12. 2007.
Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od svého dřívějšího stanoviska odchylovat.
Proto výrok č. II. nyní napadeného rozsudku v té části, v níž krajský soud zamítl žalobu
na ochranu proti nečinnosti ve věci odvolání žalobce proti v záhlaví označené výzvě, zrušil
a tuto žalobu odmítl – viz výrok tohoto rozsudku č. II.
VI.
Pokud jde o náhradu nákladů řízení, rozhodl Nejvyšší správní soud (s výjimkou určení
odměny a hotových nákladů advokáta) zvlášť o náhradě nákladů v řízení o kasační stížnosti
proti výroku č. I. rozsudku krajského soudu a zvlášť o náhradě v řízení o kasační stížnosti
proti výroku č. II., a to rovněž odděleně, pokud jde o žalobu na ochranu proti nečinností
ve věci odvolání proti platebním výměrům a žalobu na ochranu proti nečinností ve věci odvolání
proti výzvě.
Kasační stížnost žalobce proti výroku č. I. rozsudku, jímž krajský soud odmítl žalobu
proti rozhodnutí, byla jako nedůvodná zamítnuta. Žalobce neměl v řízení o této kasační stížnosti
úspěch a proto nemá podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení
(výrok č. V. tohoto rozsudku NSS). Žalovanému náklady v řízení o této kasační stížnosti
nevznikly (výrok č. VI. tohoto rozsudku NSS).
Výrokem svého rozsudku č. IV. krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení
všech tří před ním vedených řízení; výrok č. IV. rozsudku krajského soudu tak navazuje
na jemu předcházející výroky č. I. a II. Proto s ohledem na zrušení výroku rozsudku
č. II. Nejvyšší správní soud zrušil také výrok č. IV. rozsudku krajského soudu v té části,
v níž krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o žalobách na ochranu proti nečinnosti
(výrok č. IV. tohoto rozsudku NSS).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zrušil výrok rozsudku krajského soudu č. II.
a žalobu na ochranu proti nečinnosti ve věci odvolání žalobce proti výzvě odmítl, musel zároveň
rozhodnout (§109 odst. 2 s. ř. s.) o nákladech řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti
ve věci odvolání proti výzvě před krajským soudem i o nákladech řízení o kasační
stížnosti proti výroku č. II. rozsudku krajského soudu v tomu odpovídající části (výrok
č. VII. tohoto rozsudku NSS). Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. v případě odmítnutí
žaloby nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení.
Pokud jde o žalobu na ochranu proti nečinnosti ve věci odvolání žalobce proti platebním
výměrům, Nejvyšší správní soud zrušil část výroku č. II. rozsudku krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení pak krajský soud rozhodne o náhradě
nákladů řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti ve věci odvolání žalobce proti platebním
výměrům a také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti proti výroku č. II. přezkoumávaného
rozsudku krajského soudu, v té části, v níž byl tento výrok na základě kasační stížností stížnosti
zrušen a věc byla krajskému soudu vrácena (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Odměna a hotové výdaje ustanoveného advokáta (§35 odst. 8 s. ř. s.) byly stanoveny
podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v tomto případě za jeden úkon právní služby
spočívající v převzetí a přípravě zastoupení ve třech věcech, které byly projednány společně,
a náhrady hotových výdajů, tedy ve výši (1 + 1 + 1 )x 2100 Kč a 1 x 300 Kč [§7, §9 odst. 3
písm. f), §11 odst. 1 písm. b), §12 odst. 3, §13 odst. 3 citované vyhlášky] celkem 4500 Kč.
Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku
855 Kč, odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§57 odst. 2
s. ř. s.). Ustanovenému advokátovi se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 5355 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. března 2008
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu