ECLI:CZ:NSS:2007:1.AS.10.2007
sp. zn. 1 As 10/2007 - 123
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně R. G.,
a. s., zastoupené JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem se sídlem Sokolovská 49, 186 00 Praha 8,
proti žalované Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, 120 21
Praha 2, proti rozhodnutí ze dne 27. 8. 2002, č. j. Rpo/13/02, o kasační stížnosti žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2006, č. j. 5 Ca 22/2006 - 98,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2856 Kč
k rukám jejího zástupce, advokáta JUDr. Pavla Fráni, ve lhůtě 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 27. 8. 2002 uložila žalovaná žalobkyni pokutu
ve výši 500 000 Kč za neplnění licenčních podmínek podle §60 odst. 2 písm. g)
zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání
(dále jen „zákon č. 231/2001 Sb.“).
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze. Soud
neshledal v napadeném rozhodnutí vady v právním úsudku a ani řízení, z nějž toto rozhodnutí
vzešlo, netrpělo podle něj vadami; výši uložené pokuty však posoudil jako zjevně
nepřiměřenou. Svým rozsudkem ze dne 23. 4. 2004 proto snížil pokutu na částku 250 000 Kč
a v ostatním ponechal výrok rozhodnutí nedotčen.
Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalované tento rozsudek zrušil
svým rozsudkem ze dne 30. 11. 2005. Ztotožnil se s městským soudem ve většině
jeho závěrů; vytkl mu však, že snížení pokuty nezdůvodnil. Městský soud v Praze v novém
řízení tuto vadu napravil a do odůvodnění svého rozsudku ze dne 20. 11. 2006 zahrnul
i důvody, pro něž pokutu snížil. Doba neplnění licenčních podmínek byla dosti krátká
(dva dny); navíc žalobkyně neporušila licenční podmínky výlučně svým vlastním jednáním.
Skutečná sledovanost vysílání žalobkyně byla dlouhodobě relativně nízká, a porušením
licenčním podmínek tak byla dotčena jen malá část divácké veřejnosti. Soud proto pokutu
snížil tak, aby se více blížila spodní hranici zákonné sazby, nebyla však při samé spodní
hranici, neboť neplnění licenčních podmínek v případě, že jde o 24hodinové terestricky šířené
místní vysílání v Praze a Hradci Králové, je za všech okolností závažným porušením zákona.
Žalovaná napadla i tento rozsudek městského soudu kasační stížností; rozsudku
zde vytkla nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Zdůraznila,
že ve svém rozhodnutí uvedla, co brala při stanovení výše pokuty v úvahu. Ve vztahu
k postavení žalobkyně na mediálním trhu hodnotila žalovaná objektivní údaje,
jež měla k dispozici, tedy zejména časový a územní rozsah vysílání, aniž považovala
za významné opatřovat si jako podklad pro rozhodnutí komerční údaj o sledovanosti.
Podle §78 odst. 2 s. ř. s. může správní soud rozhodnout o moderaci trestu na základě
skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán a který soud případně vlastním dokazováním
v nikoli zásadních směrech doplnil. Městský soud ovšem skutkový stav žádným vlastním
dokazováním nedoplnil, a pokud snad ano, z odůvodnění jeho rozhodnutí to nevyplývá.
Pokud tedy městský soud nepovažoval za potřebné doplnit dokazování, musel při moderaci
pokuty vycházet ze shodného skutkového stavu, z jakého vycházela žalovaná, a neměl
proto přihlížet ke sledovanosti, neboť žalovaná takový údaj nezahrnula do dokazování
ve správním řízení. Městský soud nevyložil, na základě jakého konkrétního hodnocení dospěl
k závěru o snížení pokuty na polovinu, ani v čem konkrétně je pokuta udělená žalovanou
zjevně nepřiměřená. Městský soud nevysvětlil ani to, v čem spatřuje nesprávné hodnocení
§61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., což by snad mohlo být důvodem k závěru o zjevné
nepřiměřenosti pokuty, a mohlo by tedy jedině vést k její moderaci. Rozsudek městského
soudu by proto měl být zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ke kasační stížnosti vyjádřila tak, že pokuta jí vůbec neměla být udělena,
a pokud už udělena byla, pak se tak mělo stát nanejvýš na spodní hranici zákonné sazby.
Se závěry městského soudu se žalobkyně ztotožnila.
Kasační stížnost není důvodná.
Žalovaná v prvé řadě zdůrazňuje, že při rozhodování hodnotila všechny objektivní
údaje, které měla k dispozici, a v rozhodnutí je také uvedla. V náznaku zde zaznívá výtka,
kterou žalovaná uplatnila již v předchozí kasační stížnosti – totiž že pokud správní orgán
hodnotil všechna zákonná kritéria a výši pokuty řádně odůvodnil, nemůže již správní
soud výši pokuty měnit. V tom se však žalovaná mýlí, jak již zdejší soud vysvětlil
ve svém předchozím rozsudku ze dne 30. 11. 2005. Užije-li správní soud moderačního práva,
neznamená to, že by správnímu orgánu vytýkal vadný postup při aplikaci sankčního
ustanovení nebo opomenutí některého ze zákonných kritérií pro uložení pokuty: takové
pochybení správního orgánu by bylo důvodem k zrušení přezkoumávaného rozhodnutí
pro nezákonnost či vady řízení a pouhá moderace trestu by nebyla s to takové pochybení
zhojit. Užitím moderačního práva soud toliko vstupuje do správního uvážení žalovaného
orgánu, aniž zpochybňuje zákonnost jeho postupu a respektování mezí správního uvážení:
pouze jeho úsudek nahrazuje úsudkem vlastním.
Dále žalovaná namítá, že při svém rozhodování nezvažovala hledisko sledovanosti;
městský soud tedy rovněž neměl toto hledisko zvažovat, pokud v tomto směru neprovedl
dokazování. Ani této námitce nemůže zdejší soud přisvědčit, neboť žalovaná vzala v úvahu
i toto hledisko, ačkoli je nevyjádřila procentuálně. V samotném závěru svého rozhodnutí
žalovaná uvádí, že „z hlediska pokrytí obyvatelstva se jedná o 3. – 4. největšího provozovatele
televizního vysílání na základě licence v České republice, i když je skutečná sledovanost
jeho vysílání z hlediska postavení na celorepublikovém trhu dlouhodobě relativně nízká“.
V rozboru věci ze dne 22. 8. 2002, který předložil žalované její právní odbor
a který je založen ve správním spisu, se žalované doporučuje přihlédnout ke skutečnosti,
že „účastník řízení je provozovatelem místního vysílání, jeho vysílání může sledovat relativně
malý počet diváků (celorepublikově) a ve skutečnosti je jeho sledovanost z hlediska podílu
na trhu minimální“. Městský soud tedy nic dokazovat nemusel, neboť své úvahy založil
na skutečnostech zjištěných žalovanou a vyjádřených v neurčitých pojmech („ relativně
nízká“, „minimální“, „malý počet“). Sama žalovaná z těchto skutečností vyvodila závěr
o určité závažnosti jednání žalobkyně a zjištěné závažnosti přizpůsobila zcela konkrétní
výši pokuty; je tedy zřejmé, že takto obecně formulované zjištění jí pro účely rozhodnutí
o pokutě postačovalo, a nic nebrání tomu, aby z něj vycházel i městský soud. Proto městský
soud nijak neprověřoval a nehodnotil žalobní tvrzení o tom, že sledovanost dosáhla
v příslušných týdnech 1 % a 0 %, neboť obecněji vyjádřená úvaha žalované
(malý počet diváků, nízká sledovanost) mu pro úvahu o správné výši pokuty postačovala.
Sluší se připomenout, že jedním z kritérií pro ukládání pokuty podle §61 odst. 2 zákona
č. 231/2001 Sb. je postavení provozovatele vysílání na mediálním trhu; o tomto postavení
nepochybně vypovídá nejen velikost provozovatele z hlediska pokrytí obyvatelstva,
ale i sledovanost jeho vysílání, kteréžto hledisko vzala v úvahu již žalovaná
a ještě více je zdůraznil městský soud.
Žalobkyně se domnívá, že městský soud řádně neobjasnil, proč považuje pokutu
uloženou ve správním řízení za zjevně nepřiměřenou; tato domněnka je však v rozporu
s odůvodněním rozsudku městského soudu. Zde se označuje – jak už bylo popsáno shora –
několik důvodů, které vedly městský soud k závěru o tom, že uložená pokuta je příliš vysoká
(krátká doba trvání deliktu, nezákonné jednání třetí osoby, nevýznamné dotčení televizní
veřejnosti), a k jejímu následnému snížení.
Je pravda, že městský soud nevysvětlil, proč snížil pokutu zrovna na polovinu původní
výše; zdůraznil však v obecnější rovině, co bylo jeho cílem – totiž přiblížit pokutu ke spodní
hranici zákonné sazby, ovšem tak, aby se k ní nepřiblížila natolik, že by přestala plnit
svůj účel. Těžko chtít po soudu, aby předkládal přesnější kritéria než ta, která uvedl,
když ani z rozhodnutí žalované není zřejmé, proč byla pokuta stanovena zrovna ve výši jedné
desetiny horní zákonné sazby, a ne třeba ve výši 400 000 nebo 600 000 Kč. To zdejší
soud nemíní jako výtku vůči žalované – jen jako upozornění na to, že představa o správné
výši pokuty nebude většinou ani u správního orgánu, ani u správního soudu vystupovat
v podobě konkrétní číselné hodnoty, nýbrž se bude pohybovat v určitých mezích. Konkrétní
výše pokuty, ke které dospěl městský soud, tak odpovídá hlediskům, kterými ohraničil
své uvážení; stejně tak by obstála snížená pokuta ve výši například 300 000 nebo 200 000 Kč,
protože i taková pokuta by se blížila ke spodní hranici zákonné sazby více než pokuta
původní, a přesto by nebyla bagatelní.
Žalovaná konečně namítá, že městský soud jí nevytk l žádné pochybení při výkladu
§61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb.; jedině takové pochybení by přitom mohlo
být důvodem k moderaci pokuty. Zde je nutno odkázat na dřívější rozsudek Nejvyššího
správního soudu v této věci, vydaný dne 30. 11. 2005, a na výše řečené. Městský soud
nezjistil, že by žalovaná pochybila v tom smyslu, že by opomněla zvážit někter á
ze zde uvedených kritérií, nebo naopak vnášela do svého rozhodování kritéria
jiná; nelze tedy říci, že žalovaná zmíněná ustanovení porušila. Jelikož však žalobkyně
výslovně zpochybnila i výši pokuty, byl městský soud povinen zkoumat
i to, k čemu konkrétně žalovaná při tomto poměřování jednotlivých kritérií dospěla, a o výši
pokuty uvážil samostatně, nez ávisle na uvážení žalované. Právě v tom spočívá podstata
moderačního práva soudu – tedy možnost změnit rozhodnutí správního orgánu i v případě,
že správní orgán se důkladně zabýval jednotlivými hledisky pro uložení pokuty,
ovšem přisoudil jim jiný význam, než jaký by jim na jeho místě přisoudil správní soud.
Žalovaná se svými námitkami tedy neuspěla; jelikož v řízení o kasační stížnosti
nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3
s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů
řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaná neměla
ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalobkyni je pak žalovaná
povinna uhradit k rukám jejího zástupce náklady řízení spočívající v odměně advokáta
a úhradě jeho paušálních výdajů v souhrnné výši 2400 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 3
písm. f), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 advokátního tarifu (vyhláška č. 177/1996 Sb.)
ve znění pozdějších předpisů]. Jelikož je zástupce plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se částka 2400 Kč o částku 456 Kč odpovídající dani, kterou je zástupce povinen odvést
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů. Celkem tedy zástupci náleží 2856 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu