ECLI:CZ:NSS:2016:1.AS.101.2016:77
sp. zn. 1 As 101/2016 - 77
ed\
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: I. Š., zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2015, čj. KrÚ 10357/2015/ODSH/8, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze
dne 6. 4. 2016, čj. 52 A 57/2015 - 75,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Pardubice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) vydal dne
14. 10. 2014 rozhodnutí o vině žalobce v přestupkovém řízení. Měl totiž za prokázané, že dne
7. 4. 2014 jako řidič vozidla překročil nejvyšší povolenou rychlost na dálnici o 32 km/h, čímž
porušil §18 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu). Tímto jednáním měl žalobce spáchat přestupek
podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu. Vzhledem ke skutečnosti,
že tento přestupek spáchal v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců již podruhé,
byla mu uložena sankce podle odst. 5 stejného ustanovení spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel na dobu 2 měsíců, pokuta ve výši 3.500 Kč a povinnost nahradit náklady
spojené s projednáním přestupku ve výši 1.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala zástupkyně
žalobce blanketní odvolání, které bylo odvolacím orgánem zamítnuto a výše uvedené rozhodnutí
bylo potvrzeno.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke krajskému soudu. V ní namítal
nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, jelikož měření rychlosti bylo provedeno zařízením, které
potenciálně nebylo kalibrováno po výměně pneumatik. Takové měření je dle žalobce v rozporu
s návodem k obsluze, a je proto neprůkazné. Dále také vyslovil výhradu proti vyhodnocování
videozáznamu – označil měření pravítkem za nepřesné a deklaroval počítačovým programem
zjištěnou odchylku 2 pixely. Při prvním jednání ve věci vznesl žalobce novou námitku spočívající
ve skutečnosti, že v předmětném rozhodnutí správního orgánu není dostatečně konkretizován
přestupek, kterého se měl dopustit v období uplynulých dvanácti po sobě jdoucích kalendářních
měsíců, ale je uvedeno pouze datum jeho spáchání.
[3] Krajský soud neshledal žalobu důvodnou. Jednání žalobce označil za účelové, kvůli
čemuž mu několikrát zabránil v dalším rozvádění argumentace. Upozornil žalobce na roli
správního soudnictví a poukázal na znaky záměrného obcházení odvolací instance žalobcem, což
podpořil i četnými citacemi rozsudků Nejvyššího správního soudu. Žalobcem předložený důkaz
o nedodržení návodu k obsluze měřícího zařízení soud vyhodnotil jako záměrně upravený.
Ohledně námitky týkající se specifikace prvního přestupku ve výroku rozhodnutí se krajský soud
ztotožnil s názorem žalovaného, že výrok je dostatečně specifikován již samotným uvedením data
spáchání. Neuvedení ostatních skutečností nemá vliv na zákonnost rozhodnutí, ale pouze na výši
uložené sankce.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační
stížností. V ní namítal nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí, tedy důvod dle
§103 odst. 1. písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stížnost odůvodňuje tím, že mu bylo před krajským soudem znemožněno rozvíjet
argumentaci k nově přednesené žalobní námitce ohledně nedostatečné specifikace skutku
v rozhodnutí správního orgánu. Sám z tohoto důvodu považuje rozhodnutí za nezákonné
a namítá porušení jak trestněprávních zásad, tak i porušení zásady projednací.
[6] Stěžovatel dále rozporuje zákonnost rozhodnutí krajského soudu z důvodu nedodržení
postupu řízení stanoveného v §49 odst. 8 s. ř. s. Vadu spatřuje ve znemožnění přednést
závěrečnou řeč pod hrozbou udělení pořádkové pokuty. Krajský soud žalobci umožnil pouhý
přednes žalobního petitu bez shrnutí vlastní skutkové a právní argumentace.
[7] Následně stěžovatel uvádí námitky týkající se zjištěného skutkového stavu. Namítá
nedostatečnou průkaznost záznamu z důvodu změny vzdálenosti mezi měřeným a měřícím
vozidlem s tím, že i zdánlivě malý rozdíl ve velikosti vozidla může zapříčinit velkou rychlostní
odchylku. Stejně jako v žalobě, tak i v kasační stížnosti namítá nedodržení návodu k obsluze
měřícího zařízení PolCam PC 2006 a uvádí, že buď učinil krajský soud vadné skutkové zjištění,
anebo existují dvě různé verze návodu. Z toho důvodu navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu,
aby nesrovnalost v důkazech odstranil při vlastním jednání.
[8] Poslední námitka stěžovatele směřuje k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu,
neboť dle něj v rozhodnutí absentuje zdůvodnění, proč nebylo provedeno dokazování
obrazovým záznamem přestupku.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na evidenční kartu řidiče, která
je součástí správního spisu, čímž zpochybňuje námitku nedostatečné specifikaci spáchaného
přestupku. Ostatní námitky žalobce zpochybnil citacemi rozsudku krajského soudu a také
citacemi rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, čj. 2 As 215/2014 - 43, ze dne
24. 8. 2011, čj. 1 As 42/2011 - 115, a ze dne 2. 5. 2013, čj. 3 As 9/2013 - 35. Žalovaný z těchto
důvodů navrhuje, aby soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Dle stěžovatele pokud správní orgány dospěly k závěru o jeho recidivním chování, měly
jednoznačně předchozí přestupek zakládající recidivu specifikovat (včetně uvedení čísla
jednacího, dne vydání rozhodnutí, jeho nabytí právní moci a konkrétního přestupku) ve výroku
rozhodnutí.
[13] Na tomto místě je nutno podotknout, že stěžovatel tuto námitku nevznesl ve správním
řízení ani v žalobě podané ke krajskému soudu dne 29. 5. 2015. Zástupce stěžovatele tuto
připomínku vznesl až při ústním jednání u krajského soudu dne 6. 4. 2016, a jedná se tak
o opožděně uplatněný žalobní bod (§71 odst. 2 s. ř. s.), který není přípustný v řízení před
krajským soudem ani nyní v řízení o kasační stížnosti.
[14] Vzhledem k tomu, že se krajský soud touto námitkou zabýval, považuje Nejvyšší správní
soud za vhodné uvést, že i kdyby byla stěžovatelem tato námitka uplatněna včas, nebyla
by důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 11. 6. 2015, čj. 10 As 206/2014 - 33, bod 39,
konstatoval: „Na uvedeném základě se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěry krajského soudu, že bylo
dostačující a v souladu se zákonem, pokud správní orgány v projednávané věci uvedly ve výroku rozhodnutí
k ukládané sankci zákazu řízení motorových vozidel odkaz na §125c odst. 5 zákona o silničním provozu
a slovní vyjádření „dopustil uvedeného přestupku v období dvanácti po sobě jdoucích měsíců dvakrát a vícekrát“,
pokud v odůvodnění rozhodnutí konkretizovaly, že stěžovatel se přestupku se stejnou právní kvalifikací dopustil
v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců dvakrát, přičemž k předchozímu spáchání došlo dne
30. 3. 2012.“
[16] Součástí správního spisu v nyní projednávané věci je evidenční karta řidiče. Ze záznamů
v ní uvedených je možné dostatečně identifikovat přestupek, kterého se žalobce dopustil dne
8. 4. 2013; přestupek byl řešen blokovou pokutou a byl nahlášen Magistrátem města Hradce
Králové, čj. P/598/2013/OS1/Hej.
[17] Z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v nyní projednávané věci vyplývá,
že stěžovatel byl shledán vinným ze spáchání přestupků dle §125c odst. 1 písm. f) bod 3,
§125c odst. 4 písm. c) a §125c odst. 5 zákona o silničním provozu. Ve výroku správního
orgánu prvního stupně je skutek specifikován
takto:„…čímž spáchal přestupek podle
§125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť překročil nejvyšší dovolenou
rychlost mimo obec o 30km/h a více, kdy tento přestupek spáchal v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních
měsíců dvakrát, když první přestupek se stal dne 8. 4. 2013…Za spáchaný přestupek se podle §125c odst. 5
zákona o provozu na pozemních komunikacích ukládá obviněnému…“ Taková specifikace původního
přestupku je zcela dostatečná a v souladu s výše uvedenou judikaturou.
[18] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá, že mu bylo soudem při jednání znemožněno
rozvíjet jeho žalobní argumentaci. Z protokolu o jednání ze dne 6. 4. 2016, založeného ve spise
krajského soudu na č. l. 70, je však zřejmé, že v průběhu jednání bylo stěžovateli několikrát
uděleno slovo. Stěžovatel měl příležitost k přednesení nové námitky i argumentace k ní, kterou
také využil a vše přednesl. Skutečnost, že soudce v určitém momentu stěžovatele zarazil v jeho
snaze opakovat tytéž argumenty a protahovat jednání, je projevem funkce soudce, který jednání
vede a je oprávněn odejmout účastníkovi řízení slovo, pokud se jeho argumentace opakuje.
Námitka není důvodná.
[19] Ve stejném duchu stěžovatel namítá také znemožnění přednesu závěrečné řeči.
Z protokolu o jednání je zřejmé, že stěžovatel v závěrečné řeči přednesl soudu konečný návrh
výroku ve věci. Podle ustanovení §49 odst. 8 s. ř. s. musí být účastníkům na závěr jednání
uděleno slovo ke konečným návrhům. Komentář k dotčenému ustanovení uvádí, že „v konečném
návrhu účastník stručně shrne své skutkové a právní argumenty a navrhne soudu, jak má rozhodnout ve věci
samé, zpravidla tedy zopakuje žalobní petit.“ (srov. Jemelka, L., Podhrázský, M., Vetešník, P.: Soudní
řád správní. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 394). I odborná literatura tedy
akcentuje stručnost závěrečné řeči, v níž by soudu mělo být především navrženo, jak má věc
rozhodnut. Soud nepřekročil svou pravomoc, pokud neakceptoval takové jednání účastníka, který
argumentoval pouze pro samotnou argumentaci a snažil se jednání protahovat.
[20] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav. Údajně zde
existuje důvodná pochybnost, že u měřícího vozidla došlo v mezidobí mezi kalibrací měřícího
zařízení PolCam 2006 a samotným měřením obviněného k výměně pneumatiky. Touto výměnou
se přitom mohl změnit vnější obvod kola, což dle názoru stěžovatele mohlo mít vliv na přesnost
měření.
[21] Krajský soud v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 5. 2013, čj. 3 As 9/2013 - 35, ve kterém soud uvedl, že „stěžovatel upozorňuje na nutnost shodných
provozních podmínek (stejné pneumatiky) v době kalibrace měřícího zařízení a v době samotného měření. Ani tyto
námitky nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodné. Městský soud správně dovodil, že právě pro případy, kdy
by mohlo být podobnými vlivy měření zkresleno, počítá se s odchylkou měřícího zařízení 3 %, která je na výsledek
měření aplikována.“ (obdobný závěr je vyjádřen též např. v rozsudku ze dne 26. 1. 2015,
čj. 8 As 109/2014 - 71).
[22] Z průběhu dosavadního řízení je zřejmé, že podkladem pro rozhodnutí bylo oznámení
o spáchání přestupku, osvědčení o proškolení zasahujících policistů pro užívání systému PolCam
PC2006, ověření měřícího zařízení (ověřovací list č. 247/13) a záznam průběhu měření
ze systému PolCam PC2006 zaznamenaný na digitálním nosiči dat-CD. To byly stěžejní důkazy
pro určení, zda se stěžovatel dopustil přestupku či nikoliv (srov. rozhodnutí NSS ze dne
24. 4. 2008, čj. 7 As 39/2007 - 66, či ze dne 21. 9. 2015, čj. 1 As 79/2015 - 56).
[23] Jestliže měl stěžovatel pochybnosti o kvalitě měření, mohl v průběhu řízení rozporovat
jeho přesnost podle §11a zákona č. 505/1990 Sb., zákona o metrologii. To však nečiní. Navíc,
jelikož stěžovatelova naměřená rychlost převyšovala dovolenou rychlost o 32 km/h, i minimální
odchylka by na zjištěné skutkové okolnosti nevrhala stín pochybností.
[24] Dále stěžovatel namítá, že v průběhu měření rychlosti nebyla dodržena stejná vzdálenost
mezi měřeným a měřícím vozidlem, čímž muselo dojít ke zkreslení reálné rychlosti stěžovatele.
Správní orgány při porovnávání šíře vozidla na počátku a konci měření zjistily, že šíře měřeného
vozu zůstala po celou dobu stejná – 35 mm změřených pravítkem přiloženým k monitoru.
K významné změně vzdálenosti mezi vozidly proto nemohlo dojít. Stěžovatel takový způsob
měření označil za absurdní a tvrdí, že přesnější je měřit šíři vozu pomocí počtu pixelů
na videozáznamu. Pomocí počítačového programu přitom zjistil, že zatímco na počátku měření
mělo měřené vozidlo šíři 74 pixelů, ke konci už to bylo pouze 72 pixelů.
[25] Nejvyšší správní soud se stěžovatelovým názorem, že měření šíře na pixely je přesnější
než pravítkem, souhlasí, avšak zastává názor, že rozdíl 2 pixely je zanedbatelný a je třeba opět
připomenout, že právě kvůli těmto minoritním vedlejším vlivům se u měřícího zařízení PolCam
PC2006 počítá s odchylkou 3% z celkové naměřené rychlosti. Nutno podotknout, že i u jiných
měřících zařízení, kde je možných vedlejších vlivů méně, se počítá také s odchylkou. Není možné
rozumně požadovat, aby byla v průběhu měření vzdálenost mezi vozidly naprosto stejná po celou
dobu. V takovém případě by řidič překračující rychlost mohl například opakovaně zrychlovat
a zpomalovat, čímž by naprosto znemožnil jakékoliv měření. Pro účely posouzení vzdálenosti
vozidel tak v dané věci plně postačilo pravítko.
[26] K samotnému přezkumu návodu k obsluze měřícího zařízení PolCam PC2006 zdejší
soud nepřistoupil. Měřící zařízení bylo ověřeno metrologickým ústavem v souladu se zákonem
o metrologii. Proto platí, že měřící zařízení bylo schopné správně změřit rychlost vozidla.
Ověřovací list je přitom veřejnou listinou, u níž se presumuje správnost (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, čj. 3 As 9/2013 - 35). Nadto lze uvést, že by bylo
proti smyslu a účelu úpravy, kdyby metrologický ústav vydával ověření s platností na 1 rok
i přesto, že na služebních vozech Policie ČR jsou pneumatiky pravidelně měněny v závislosti
na ročním období. Jak již bylo uvedeno výše (rozsudky ze dne 24. 4. 2008, čj. 7 As 39/2007 - 66,
ze dne 21. 9. 2015, čj. 1 As 79/2015 - 56), je k prokázání viny z přestupku potřeba především
ověřovací list vydaný metrologickým ústavem, osvědčení zasahujících policistů pro užívání
systému PolCam PC2006 a záznam průběhu měření na datovém nosiči. Vzhledem k tomu,
že správní spis všechny tyto dokumenty obsahuje, nebylo nutné provádět další dokazování.
Námitka není důvodná.
[27] Na závěr kasační stížnosti nesouhlasí stěžovatel s odůvodněním odmítnutí návrhu
na provedení důkazu obrazovým záznamem o přestupku. Nejvyšší správní soud souhlasí
se závěrem krajského soudu o jeho nadbytečnosti a opakuje, že ve věci provedené důkazy byly
dostatečné k objasnění skutkového stavu věci. Zvláště pak za situace, kdy sám stěžovatel
nepopíral, že to byl on, kdo byl změřen při jízdě, a toliko tvrdil, že nesouhlasí s použitím důkazů
a způsobem měření (srov. argumentaci k dokazování uvedenou výše a také rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 8. 2011, čj. 1 As 42/2011 - 121, odst. 36).
[28] Krajský soud tedy při svém rozhodování vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu
věci a žalobu správně zamítl jako nedůvodnou. V projednávané věci bylo skutkové zjištění
správních orgánů dostačující k vydání rozhodnutí, že se stěžovatel dopustil přestupku
spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti. Výše zmíněné podklady, které správní
orgány použily k zjištění skutkového stavu a k prokázání viny stěžovatele, plně postačovaly
k vydání rozhodnutí, že se přestupku dopustil.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[29] Nejvyšší správní soud tak, s ohledem na výše uvedené, neshledal námitky stěžovatele
důvodnými a dle §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[30] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů nenáleží. Žalovaný náhradu nákladů nežádal a ostatně mu ani žádné náklady,
nad rámec vyplývající z jeho úřední činnosti, nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu