ECLI:CZ:NSS:2021:1.AS.108.2020:44
sp. zn. 1 As 108/2020 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Josefa Baxy a v právní věci žalobce: Ministerstvo zahraničních
věcí, se sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, o žalobě proti rozhodnutí předsedy
žalovaného ze dne 4. 1. 2018, č. j. ÚOHS-R0195/2017/VZ-00308/2018/323/KKř, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2020,
č. j. 31 Af 18/2018 – 131,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný n emá pr á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 10. 2017, č. j. ÚOHS-S0321/2017/VZ-29765/2017/541/JCh
(dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) shledal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle §120
odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění do 30. 9. 2016 (dále jen
„ZVZ“). Tohoto přestupku se měl dopustit tím, že zadal veřejnou zakázku s názvem „Podpora
a rozvoj konzulárních systémů ePasy a EVC2 MZVv letech 2016 – 2019“ v jednacím řízení
bez uveřejnění, aniž dodržel postup stanovený v §21 odst. 2 ZVZ a aniž byly splněny podmínky
vymezené v §23 odst. 4 písm. a) téhož zákona. Podle nich lze použít tohoto postupu tehdy,
pokud veřejná zakázka může být splněna z technických či uměleckých důvodů, z důvodu ochrany
výhradních práv nebo z důvodů vyplývajících ze zvláštního právního předpisu pouze určitým
dodavatelem. Postup žalobce přitom mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky.
[2] Za tento přestupek uložil žalovaný žalobci pokutu ve výši 500.000 Kč. Proti
prvostupňovému rozhodnutí brojil žalobce rozkladem, který předseda žalovaného zamítl
rozhodnutím ze dne 4. 1. 2018, č. j. ÚOHS R0195/2017/VZ-00308/2018/323/KKř (dále
jen „napadené rozhodnutí“) a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[3] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský
soud“) žalobu, které krajský soud vyhověl, a zrušil jak napadené rozhodnutí, tak prvostupňové
rozhodnutí. Důvodem zrušení napadeného rozhodnutí bylo nedostatečné zjištění skutkového
stavu v důsledku procesního pochybení při vedení spisu a nevyhotovení a neprovedení důkazu
znaleckým posudkem navrženým žalobcem. Žalovaný totiž neučinil obsahem spisového
materiálu všechny podklady, které mu byly žalobcem zaslány k prokázání oprávněnosti použití
jednacího řízení bez uveřejnění. Do spisu založil pouze dokumenty, které sám posoudil jako
„relevantní“ pro provedení dokazování. Žalovaný tak hodnotil obsah dokumentů nezařazených
do spisu, aniž by se s nimi seznámil zákonem předpokládaným způsobem, takto provedené
hodnocení blíže jakkoliv nezdůvodnil. Napadené rozhodnutí je pak postavené na závěru,
že žalobce neunesl důkazní břemeno, ačkoliv sám žalovaný znemožnil provedení navrhovaných
a předložených dokumentů. V případě navrženého znaleckého posudku krajský soud konstatoval,
že se jedná o relevantní důkazní prostředek. Žalovaný měl na tento důkazní návrh reagovat buď
zadáním znaleckého posudku, nebo alespoň vyzváním žalobce k jeho předložení, což v řízení
neučinil.
[4] Protože byl žalovaným nedostatečně zjištěný skutkový stav, vyjádřil se dále krajský soud
pouze obecně k východiskům pro využití jednacího řízení bez uveřejnění s přihlédnutím
k uplatněným žalobním námitkám. V napadeném rozsudku se tak dále vyjádřil k rozložení
důkazního břemene při prokazování naplnění výjimek pro využití jednacího řízení bez uveřejnění,
žalobcově povinnosti předkládat podklady a označovat jejich konkrétní části, jichž se dovolává,
k zavinění tzv. vendor lock-in efektu žalobcem a ke zkoumání ekonomické výhodnosti zadání
veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodu nesprávného posouzení právní otázky podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) a z důvodu nepřezkoumatelnosti
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[6] Stěžovatel uvádí, že z napadeného rozsudku není zřejmé, jakými úvahami se krajský soud
řídil, když zařadil kritéria „prosté“ a „zásadní“ ekonomické nevýhodnosti do podmínek
pro využití jednacího řízení bez uveřejnění. Vedle toho není ani zřejmé, jakým způsobem
by se tato kritéria měla hodnotit. Krajský soud také založil napadený rozsudek na zohlednění
ekonomického kritéria. Stěžovatel přitom odkazuje na posun ve vnímání tohoto kritéria a uvádí,
že je nutné hospodárnost postupu zadání veřejné zakázky v jednacím řízení bez uveřejnění
prokazovat kvalifikovanou ekonomickou analýzou, což ale žalobcem předložená analýza není.
[7] Stěžovatel dále brojí proti závěrům krajského soudu ohledně přenesení důkazního
břemene. Nesouhlasí s tím, že by na základě žalobcem předložených dokumentů bez odkazu
na konkrétní pasáže, které mají dokládat naplnění podmínek pro jednací řízení bez uveřejnění,
měl tyto dokumenty podrobně studovat a vyhledávat v nich žalobcem neoznačené důkazy.
To totiž fakticky znamená obrácení důkazního břemene a jeho přenesení na stěžovatele,
což je dle jeho názoru v rozporu s citovanou judikaturou.
[8] Další kasační námitka se zabývá povinností nechat vyhotovit znalecký posudek a závěrem
krajského soudu, že žalobce unese důkazní břemeno k prokázání, že splnil podmínky pro využití
jednacího řízení bez uveřejnění, toliko navržením důkazů, a nikoliv i jejich předložením.
Stěžovatel namítá, že neví a ani nemůže vědět, jaké skutečnosti chce žalobce prokázat. Dle jeho
názoru tak žalobci svědčí i povinnost důkazy předkládat, a to včetně povinnosti nechat
vypracovat znalecký posudek.
[9] Stěžovatel také nesouhlasí se závěrem krajského soudu ohledně naplnění materiální
podmínky užití jednacího řízení bez uveřejnění s ohledem na stav právního prostředí v době
zadání veřejné zakázky. Stěžovatel je toho názoru, že nemůže brát ohled na dobu zadání původní
veřejné zakázky, pokud již tehdy musela být poptávka po navazujícím plnění jistá. Dochází
přitom k závěru, že v tomto případě tomu tak bylo.
[10] Konečně stěžovatel namítá, že závěr krajského soudu ohledně procesního pochybení
při vedení spisu je nezákonný a v rozporu s jeho dosavadní praxí. Přitom argumentuje,
že množství žalobcem předložených podkladů nebylo jakkoliv způsobilých prokázat jeho tvrzení,
pročež nebyly zařazeny do spisu. To ale neznamená, že tyto podklady nebyly stěžovatelem
důkladně přezkoumány a hodnoceny. Pokud krajský soud označil v napadeném rozsudku
konkrétní dokumenty, které dle jeho názoru měly být do správního spisu zařazeny, mohl si je
vyžádat, což v jiných řízeních pravidelně činí. K tomu stěžovatel také dodává, že v době, kdy byly
spisy vedeny pouze v papírové (materiální) podobě, byla zadávací dokumentace vedena pouze
jako příloha spisu, která se vracela zadavateli. V rozhodnutí pak stěžovatel neuváděl, že jednotlivé
dokumenty v příloze nejsou pro danou věc relevantní. Takový postup nebyl soudy nikdy
rozporován a stěžovatel proto nerozumí, proč je tomu tak až nyní.
[11] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti upozorňuje, že důvody kasační stížnosti a k nim
se vážící argumentace stěžovatele se míjí s napadeným rozsudkem. Krajský soud totiž zrušil
napadené a prvostupňové rozhodnutí z důvodu zcela zásadní procesní vady (nesprávného vedení
spisu). Stěžovatel nicméně staví svoji kasační stížnost na otázce neunesení důkazního břemene,
která je nyní předčasná.
[12] Úvahy krajského soudu, které stěžovatel napadá, jsou pak podle žalobce pouze základními
vodítky, podle kterých by mělo být dále v řízení postupováno, ale nejednalo se o důvody
pro zrušení jeho rozhodnutí. I pokud by se tak kasační soud ztotožnil s těmito námitkami
stěžovatele, nemělo by to jakýkoliv dopad na zákonnost nebo přezkoumatelnost napadeného
rozsudku. S ohledem na to, že právní otázky týkající se kritéria hospodárnosti, ekonomické
(ne)výhodnosti, obracení důkazního břemene a nezbytnosti vypracování znaleckého posudku
nejsou základem pro napadený rozsudek krajského soudu, jsou dle názoru žalobce kasační
námitky směřující proti těmto úvahám krajského soudu nepřípustné. Z toho důvodu se také
žalobce k argumentaci stěžovatele blíže nevyjadřuje.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, a proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[14] Po posouzení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
1. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
[15] V souladu se svou judikaturou (srov. např. rozsudky ze dne 27. 6. 2007, č. j.
3 As 4/2007 - 58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, ze dne 8. 4. 2004, č. j.
4 Azs 27/2004 - 74, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, či ze dne 5. 11. 2014, č. j.
3 As 60/2014 - 85) přikročil kasační soud nejprve k posouzení námitky nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. Pokud by taková námitka byla důvodná, bylo by nezbytné napadený
rozsudek bez dalšího zrušit.
[16] Stěžovatel v rámci této námitky brojí proti obecným pojmům „prostá“ a „zásadní“
ekonomická nevýhodnost, užitých krajským soudem bez bližšího vysvětlení. Nejvyšší správní
soud k tomu uvádí, že tyto úvahy krajského soudu se nacházejí v části napadeného rozsudku
(odst. 46), v níž se se krajský soud pouze obecně vyjadřuje k jednacímu řízení bez uveřejnění
(srov. odst. 26 napadeného rozsudku).
[17] Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu (usnesení rozšířeného senátu ze dne
5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016-123, č. 3667/2018 Sb. NSS, odst. 30), zrušení rozhodnutí
krajského soudu pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů má výjimečné postavení, které
nemůže být založeno na tom, že odůvodnění napadeného rozsudku je „pouze stručné
či argumentačně chudé“. K aplikaci tohoto důvodu je tak třeba přistupovat krajně zdrženlivě.
Jeho použití je namístě např. tehdy, pomine-li krajský soud podstatná skutková tvrzení opřená
o obsah správního spisu či podložená důkazními návrhy, mohou-li reálně vést k přehodnocení
merita věci.
[18] Absence vymezení hranice mezi „prostou“ a „zásadní“ ekonomickou nevýhodností
nezakládá v projednávaném případě nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Jednak tento
závěr není součástí důvodů, pro které bylo napadené rozhodnutí zrušeno (srov. odst. [23] tohoto
rozsudku) a jednak byl vysloven jako součást obecných úvah krajského soudu, které
ze své podstaty ani nemohou dosáhnout stěžovatelem požadované míry konkrétnosti.
[19] Nadto kasační soud výslovně uvádí, že po přezkoumání napadeného rozsudku z úřední
povinnosti jej shledává přezkoumatelným a nosné důvody vedoucí ke zrušení rozhodnutí
stěžovatele (blíže viz dále) jsou z něj jasně patrné. Stěžovatelova námitka nepřezkoumatelnosti
je tak nedůvodná.
[20] Druhá část stěžovatelovy námitky nepřezkoumatelnosti se zabývá užitím ekonomického
kritéria údajně nad rámec jeho přípustného zohlednění při hodnocení podmínek pro jednací
řízení bez uveřejnění. Nejvyšší správní soud nicméně posuzuje kasační námitky podle jejich
obsahu a nikoliv formálního označení (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 11. 2007,
č. j. 8 As 52/2006 – 74, č. 1655/2008 Sb. NSS). Z obsahu této námitky je zřejmé, že nemíří proti
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], ale proti nesprávnému
právnímu posouzení krajským soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Touto námitkou se proto
bude Nejvyšší správní soud zabývat dále (viz odst. [24] tohoto rozsudku).
2. K přípustnosti jednotlivých kasačních námitek
[21] Z judikatury Nejvyššího správního soudu (již citované usnesení rozšířeného senátu ze dne
21. 11. 2007, č. j. 8 As 52/2006 – 74) plyne, že kasační stížnost brojící proti nesprávnému
právnímu posouzení krajského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. může směřovat
toliko proti nosným důvodům rozhodnutí, které jsou pro správní orgán závazné. Kasační
námitky proti částem rozhodnutí, které nejsou závazné, nejsou kasačními důvody podle §103
s. ř. s., v důsledku čehož jsou dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné.
[22] Z odst. 53 napadeného rozsudku vyplývá, že nosným důvodem pro zrušení
prvostupňového a napadeného rozhodnutí byl nedostatečně zjištěný skutkový stav,
a to v důsledku procesního pochybení stěžovatele při vedení spisu a neprovedení důkazu
znaleckým posudkem. Ostatní úvahy krajského soudu ohledně postupu stěžovatele nebyly
důvodem pro zrušující výrok, neboť jak sám krajský soud konstatoval, nedostatečné zjištění
skutkového stavu mu znemožnilo komplexní posouzení věci (srov. odst. 26 napadeného
rozsudku).
[23] Nejvyšší správní soud proto vyhodnotil jako přípustné pouze kasační námitky
týkající se těchto otázek (vypracování znaleckého posudku a pochybení při vedení spisu), neboť
pouze ty směřují proti důvodu, na kterém krajský soud postavil napadený rozsudek. Ostatní
kasační námitky napadající nesprávné právní posouzení krajským soudem podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. se netýkají důvodů, na kterých je napadený rozsudek vystavěn a které vedly
ke zrušení správních rozhodnutí. Krajský soud se v obsáhlém odůvodnění věnoval nad rozsah
vlastních zrušovacích důvodů celé řadě dalších otázek, avšak ty představují toliko obecné úvahy
a východiska pro další postup stěžovatele v řízení. S ohledem na to nepovažuje kasační soud
za možné a účelné, aby se k nim v rámci přezkumu napadeného rozsudku věcně vyjadřoval
či dokonce směřoval ke sjednocení údajně roztříštěné judikatury Krajského soudu v Brně,
k čemuž stěžovatel v kasační stížnosti mimo jiné vyzývá. Námitky stěžovatele, které jsou navíc
konstruovány tak, že z těchto obecných vodítek formulovaných krajským soudem vytrhují
jednotlivé části či argumenty z jejich kontextu, jsou proto nepřípustné dle §104 odst. 4 s. ř. s.
3. K námitce ohledně vypracování znaleckého posudku
[24] S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud věcně zabýval námitkou, podle
níž krajský soud stěžovateli nesprávně vytknul neprovedení znaleckého posudku, jehož
vypracování a proveden coby důkazu navrhl v průběhu správního řízení žalobce. Základem této
námitky je otázka, zda byl stěžovatel povinen takovému důkaznímu návrhu vyhovět a nechat
znalecký posudek vypracovat, anebo zda na žalobci leží v případě prokazování naplnění
podmínek pro užití jednacího řízení bez uveřejnění jak povinnost důkazy navrhovat,
tak i předkládat. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem a kasační námitku shledal
nedůvodnou.
[25] Oproti „tradičnímu“ správnímu řízení [ovládanému zásadou materiální pravdy
dle §3 zákona č. 150/2004 Sb., správního řádu, ve znění do 31. 10. 2018 (dále jen „správní řád“)]
je důkazní břemeno v případě prokazování naplnění výjimek pro jednací řízení bez uveřejnění
dle soudní judikatury přesunuto na zadavatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 3. 2018, č. j. 2 As 292/2017-34, odst. 18 a tam obsáhle citovanou judikaturu anebo
odst. 30 napadeného rozsudku). Zadavatel je povinen stěžovateli vysvětlit, z jakého důvodu
využil tuto výjimku z obecné povinnosti postupovat v otevřenějších typech zadávacích řízení.
[26] S tím také úzce souvisí povinnost stěžovatele opatřovat podklady pro rozhodnutí
(§50 odst. 2 správního řádu). Jelikož zadavatel musí mít k dispozici dostatečné podklady
pro odůvodnění využití jednacího řízení bez uveřejnění ještě před zadáním veřejné zakázky
v tomto řízení, není možné požadovat obstarání takovýchto dokumentů po stěžovateli. Ty bude
zadavatel povinen předložit pro podporu svých tvrzení a v rámci povinnosti poskytovat
správnímu orgánu veškerou potřebnou součinnost (§50 odst. 2 správního řádu in fine), chce-li
unést na něm ležící důkazní břemeno. Na druhou stranu však není přenesení povinnosti
obstarávat dokumenty podporující tvrzení zadavatele o možnosti využití jednacího řízení
bez uveřejnění absolutní a neuplatní se u všech důkazů. Přesně taková situace nastala v nyní
projednávané věci, v níž žalobce navrhl vypracování znaleckého posudku až ve správním řízení.
Jedná se tedy o dokument, kterým žalobce nedisponuje (protože neexistuje). Nadto nic nebrání
ani vypracování znaleckého posudku až v průběhu správního řízení před stěžovatelem – užití
jednacího řízení bez uveřejnění je totiž možné obhajovat i podklady vzniklými až po zadání
veřejné zakázky (blíže srov. odst. 33 napadeného rozsudku a tam citovanou judikaturu).
[27] Dle kasačního soudu tak v projednávaném případě není důvodu, aby žalobce stíhala
i povinnost nechat vyhotovit znalecký posudek, jehož vypracování navrhl až v průběhu správního
řízení, jak se domnívá stěžovatel. Zde se uplatní obecná povinnost správního orgánu obstarat
podklady pro rozhodnutí. Tento závěr pak platí tím spíše, že sám stěžovatel považoval daný
znalecký posudek za vhodný důkazní prostředek (srov. odst. 50 napadeného rozhodnutí).
[28] V projednávaném případě nelze nechat bez povšimnutí ani to, že žalobce ve svém podání
stěžovateli navrhl, že znalecký posudek nechá na své náklady vyhotovit a předloží jej (dokument
poř. č. 30 správního spisu). Nejvyššímu správnímu soudu tak není zřejmé, proč stěžovatel,
odmítal-li sám nechat znalecký posudek vypracovat, na tento procesní návrh žalobce nereagoval
a omezil se pouze na obecně koncipovanou výzvu podle §39 odst. 1 správního řádu
a konstatování, že na základě této výzvy žalobce znalecký posudek nepředložil (odst. 126
prvostupňového rozhodnutí).
[29] Není důvodu, aby v tomto případě neplatila obecná povinnost stěžovatele obstarat
podklady potřebné pro rozhodnutí vyplývající z §50 odst. 2 správního řádu. Kasační soud
se tak ztotožňuje s názorem krajského soudu, že nevypracování znaleckého posudku založilo
nedostatečně zjištěný skutkový stav. Lze se také ztotožnit s názorem krajského soudu,
že nehodlal-li stěžovatel nechat znalecký posudek sám vypracovat, měl žalobce, navíc zjevně
připraveného zajistit jeho vypracování a předložení, k tomu alespoň konkrétně vyzvat.
4. K námitce nepochybení při vedení spisu
[30] V další přípustné kasační námitce stěžovatel rozporuje závěr krajského soudu o zásadním
pochybení při vedení správního spisu. Postup, při němž nezařadil do správního spisu dokumenty
předložené žalobcem, které vyhodnotil jako nezpůsobilé prokázat daná tvrzení žalobce, naopak
označuje za zákonný. Ani tuto námitku nepovažuje kasační soud za důvodnou.
[31] Právní úprava vedení spisu je obsažena ve správním řádu, zákonu č. 499/2004 Sb.,
o archivnictví a spisové službě, ve znění do 23. 4. 2019, a prováděcí vyhlášce č. 259/2012 Sb.,
o podrobnostech výkonu spisové služby, ve znění do 31. 3. 2019. Podle §17 odst. 1 správního
řádu platí, že spis tvoří zejména podání, protokoly, záznamy, písemná vyhotovení rozhodnutí
a další písemnosti, které se vztahují k dané věci. Judikatura k tomu dodává, že správní spis tvoří
všechny dokumenty týkající se téže věci, přičemž toto pravidlo se neuplatní pouze v případě,
že zákon stanoví jinak (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j.
1 Afs 58/2009 – 541, odst. 81).
[32] Stěžovatel postavil svoji námitku na argumentu, že žalobcem poskytnuté dokumenty
nebyly způsobilé jakkoliv prokázat jeho tvrzení, pročež stěžovatel nebyl povinen je učinit součástí
spisu. Jak se ale podává z §17 odst. 1 správního řádu, podmínka pro zařazení dokumentu
do spisu je postavena na existenci vztahu dokumentu k dané věci, a nikoliv na správním orgánem
provedeném hodnocení relevance dokumentu pro následné dokazování v řízení.
[33] V tomto případě je nutné odlišit dvě věci: zařazování dokumentů do spisu
(§17 odst. 1 správního řádu) a následnou práci s nimi (např. §51 odst. 1 správního řádu). Správní
orgán má zákonnou povinnost učinit obsahem spisu jakýkoliv dokument, který se vztahuje
k dané věci (s výjimkou zákonem stanovených výjimek). Podmínka relevantnosti k dané věci
ovšem není totožná s tím, zda daný dokument je (ať už subjektivně či objektivně) způsobilý
prokázat nebo vyvrátit určitá tvrzení účastníka řízení či nikoliv. Odlišnou věcí je následné
nakládání s dokumenty ve spise. Zde může jít např. o krajským soudem zmíněnou možnost
správního orgánu hodnotit potřebnost provedení takového dokumentu jako důkazu (odst. 22
napadeného rozsudku). Automaticky totiž neplatí, že všechny dokumenty ve spisu je nutné
provádět jako důkazy. Šlo by například o situace, kdy by navržený důkaz byl nadbytečný
pro zjištění skutkového stavu, prokazoval by nerelevantní skutečnost anebo pokud by vůbec
neměl schopnost danou skutečnost prokázat. Takový závěr ovšem musí být správním orgánem
přezkoumatelně odůvodněn a dokument nadále zůstává součástí spisu (či se do něj i přes tento
závěr zařadí) – nemůže dojít k jeho vyřazení. Nejedná se tedy o důvody, pro které nemusí být
dokumenty zařazeny do spisu, jak se v kasační stížnosti mylně domnívá stěžovatel.
[34] V projednávaném případě je navíc závěr o povinnosti zařadit sporné dokumenty zcela
zřejmý již ze samotného znění §17 odst. 1 správního řádu, který výslovně uvádí, že součástí spisu
jsou podání (účastníka), což se z podstaty věci vztahuje i na přílohy těchto podání.
[35] Nejvyšší správní soud tak souhlasí s názorem krajského soudu, že postup stěžovatele
je flagrantním procesním pochybením, neboť znemožňuje přezkoumávat správnost jeho úvahy
o relevantnosti dokumentů a obsah spisu tak záleží na jeho libovůli (odst. 17 napadeného
rozsudku). Zásadním aspektem v projednávaném případě je i fakt, že stěžovatel založil
své rozhodnutí na neunesení důkazního břemene žalobcem, přičemž však některé jím poskytnuté
dokumenty hodnotil jako irelevantní a jejich nezařazením do spisu učinil tento postup
nepřezkoumatelným.
[36] Se stěžovatelovým poukazem na praxi v době, kdy se spisy vedly pouze v materiální
podobě a zadávací dokumentace byla pouze přílohou spisu a po řízení se vracela zadavateli,
se zcela správně vypořádal již krajský soud, na jehož argumentaci kasační soud pro stručnost
odkazuje (odst. 19 a 20 napadeného rozsudku).
[37] Stěžovatelova námitka, že při vedení spisu nepochybil a že jeho postup byl v souladu
se zákonem, tak není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[38] Z výše uvedených důvodů neshledal Nejvyšší správní soud stěžovatelovy námitky
důvodné, a kasační stížnost proto jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s. Zároveň
je ale na místě zdůraznit, že se kasační soud nezabýval všemi námitkami stěžovatele z důvodu
jejich nepřípustnosti.
[39] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení proto nemá.
Procesně úspěšnému žalobci v řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2021
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu