ECLI:CZ:NSS:2011:1.AS.113.2010:77
sp. zn. 1 As 113/2010 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce P. V.,
zastoupeného Mgr. Marcelou Habdákovou, advokátkou se sídlem Kuřimská 42, Brno,
proti žalovanému Nejvyššímu státnímu zastupitelství, se sídlem Jezuitská 4, Brno, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2010, č. j. 1 NZN 2690/2010-14, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2010,
č. j. 31 A 41/2010 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včasnou kasační stížností žalobce brojil proti výše uvedenému usnesení, jímž Krajský
soud v Brně odmítl dle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e) a §70 písm. a) s. ř. s.
pro nepřípustnost jeho žalobu proti v záhlaví označenému „rozhodnutí“ žalovaného. Jím
žalovaný žalobci k jeho podnětu ze dne 4. 3. 2010 sdělil, že žalobcem požadovaná kontrola
podle §12 odst. 3 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve skončené věci vedené
u Okresního státního zastupitelství Brno-venkov pod sp. zn. ZN 2664/2006, nebyla nařízena.
[2] Krajský soud v odůvodnění usnesení uvedl, že žalobou byl napaden správní akt,
který nemá povahu rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Takové akty však soudy
nepřezkoumávají. Jedná se o pouhé sdělení (přípis), kterým byl žalobce vyrozuměn o tom,
že nebyla zahájena mimořádná kontrola dle §12 odst. 3 zákona o státním zastupitelství.
Jde o intimát, který je dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008,
č. j. 7 As 55/2007 - 71 (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), vyloučen ze soudního přezkumu.
[3] Žalobce (dále též stěžovatel) v kasační stížnosti namítl, že rozhodnutí nejvyšší státní
zástupkyně o tom, že kontrola předmětné trestní věci podle §12 odst. 3 zákona o státním
zastupitelství nebude nařízena, je rozhodnutím podléhajícím soudnímu přezkumu dle soudního
řádu správního. Nejvyšší státní zástupkyně není orgánem moci soudní, ani zákonodárné,
ale orgánem moci výkonné, ve věci se tak bezesporu jedná o rozhodnutí správního orgánu.
[4] Žalobce se dále zabýval rozporem s §68 s. ř. s. Konstatoval, že v řízení, které předcházelo
podání podnětu dle §12 odst. 3 zákona o státním zastupitelství, vyčerpal všechny řádné opravné
prostředky, které mu zákony coby poškozenému v trestním řízení umožňují. Rozhodnutí
žalovaného není rozhodnutím v soukromoprávní věci podle §68 písm. b) s. ř. s. Současně
zasahuje do subjektivních práv žalobce, a to zejména práv poškozeného v trestním řízení,
a dále i do oblasti veřejnoprávní, tedy do práv, na jejichž ochraně má primárně zájem stát.
Podle §2 trestního řádu je státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví.
Základním účelem trestního zákona je pak poskytování ochrany zájmům společnosti, práv
a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob. Z trestního spisu v žalobcově věci je zřejmé,
že v daném případě došlo k porušení zákonem chráněného zájmu v oblasti ochrany života
a zdraví jednotlivce. Tuto ochranu přitom jednotlivcům může poskytovat pouze stát. Žalobce
od počátku trestního řízení poukazoval na procesní vady, což je patrné i ze žaloby. Z ní pak
plyne, že se zrušení rozhodnutí žalovaného nedomáhal z důvodu nicotnosti, ani že by napadal jen
jeho důvody.
[5] K rozporu s §70 s. ř. s. žalobce uvedl, že krajský soud se zabýval pouze písemností,
tj. vyrozuměním žalovaného ze dne 2. 4. 2010, kterým bylo sděleno, že kontrola nebyla nařízena.
Soud se však měl zabývat rozhodnutím nejvyšší státní zástupkyně, kterým tato rozhodla
o neprovedení kontroly, a které předcházelo předmětnému vyrozumění, jímž byl žalobce o tomto
rozhodnutí vyrozuměn. Zrušení tohoto rozhodnutí, tedy nikoli vyrozumění, se žalobce domáhal
podanou žalobou. Rozhodnutí podle §12 odst. 3 zákona o státním zastupitelství může vydat
pouze nejvyšší státní zástupce. Tímto rozhodnutím sui generis bylo podstatným způsobem
a autoritativně zasaženo do práv žalobce, který jím jako poškozený ztratil poslední možnost
domoci se znovuotevření případu, v němž orgány činné v trestním řízení nepostupovaly
podle §160 trestního řádu. Tím došlo k okleštění jeho práv trestním řízení. Jde tak o poslední
právní institut umožňující poškozenému v trestním řízení ochranu práv.
[6] Bylo pouze na uvážení nejvyšší státní zástupkyně, zda žalobci ochranu poskytne. Kdyby
tak učinila, byla by odstraněna závažná pochybení orgánů činných v trestním řízení a došlo by
k objasnění podstatných skutečností v rámci vyšetřování. Trestní řád neumožňuje poškozenému
navrhovat důkazy potřebné k došetření případu, zasahovat do postupu vyšetřovatelů, ani podat
návrh na povolení obnovy trestního řízení. Rozhodnutí žalovaného tak významně zasáhlo
do práv žalobce, neboť mu neumožnilo domoci se ochrany jeho zájmů v trestním řízení,
který bylo předčasně ukončeno. Žalobcův případ nebyl nikdy řádně došetřen.
[7] Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] V daném věci nutno posoudit, zda se v případě rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně,
že ve skončené věci vedené u Okresního státního zastupitelství Brno-venkov
pod sp. zn. ZN 2664/2006, nebyla nařízena kontrola ve smyslu §12 odst. 3 zákona o státním
zastupitelství (resp. v případě přípisu žalovaného ze dne 2. 4. 2010, jímž byl žalobce o tomto
rozhodnutí formálně vyrozuměn), jedná o rozhodnutí přezkoumatelné ve správním soudnictví.
[11] Dle §2 a §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu
veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob tím, že rozhodují o žalobách
proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního
samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim
bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné
správy (dále jen „správní orgán“).
[12] Státní zastupitelství je podle §1 odst. 1 zákona o státním zastupitelství soustavou úřadů
státu, určených k zastupování státu při ochraně veřejného zájmu ve věcech svěřených zákonem
do působnosti státního zastupitelství. Žalované Nejvyšší státní zastupitelství je bezesporu
orgánem veřejné moci. Ze systematického zařazení státního zastupitelství v Ústavě České
republiky (čl. 80) je pak nesporné, že se jedná o orgán moci výkonné. Správním orgánem
podle výše uvedené definice zakotvené v §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. by však mohlo být pouze
tehdy, pokud by mu v konkrétním případě bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech
fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy.
[13] Podle §12 odst. 3 téhož zákona může nejvyšší státní zástupce nařídit, aby Nejvyšší státní
zastupitelství nebo jím pověřené státní zastupitelství provedlo kontrolu skončených věcí, v nichž bylo příslušné
státní zastupitelství činné, a uložilo v případě pochybení opatření k nápravě. Toto jeho oprávnění je
koncipováno jako oprávnění mimořádné (nejde o standardní, ale pouze výjimečnou a specifickou
formu kontroly) a fakultativní (jeho uplatnění je odvislé od uvážení nejvyššího státního zástupce).
Nelze je přitom považovat za formu dohledu (§12c a násl. zákona o státním zastupitelství),
ale za zvláštní kontrolní oprávnění vedle dohledu. Toto mimoprocesní oprávnění směřuje
k zabezpečení toho, aby kontrolovaný subjekt vykonával působnost v mezích právních předpisů,
a byť jeho výsledkem může být též „znovuotevření“ již skončené věci, jde o oprávnění směřující
čistě dovnitř systému státního zastupitelství, tedy adresáty jeho působení jsou pouze
kontrolovaná státní zastupitelství. Lze je přitom uplatnit ohledně kterékoli věci z výkonu vlastní
působnosti státních zastupitelství, tedy jak v oblasti trestní, tak v oblasti netrestní.
[14] Zde je nutno zdůraznit, že právě svou mimoprocesní povahou a svým zaměřením se
na činnost kontrolovaných orgánů se předmětné oprávnění výrazně odlišuje od dozorčích
prostředků, jejichž předmětem je přezkoumání postupu správního orgánu v konkrétní věci
ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení.
[15] Poznatků získaných při provádění kontrol dle §12 odst. 3 zákona o státním zastupitelství
lze samozřejmě využít při přijímání opatření vedoucích až k již zmíněnému „znovuotevření“
dříve skončené věci, tedy např. při uplatnění dozorových či instančních oprávnění podle jiných
zákonů (zejména podle trestního řádu). V takovém případě je pak ochrana práv fyzických
a právnických osob zúčastněných na řízení a tímto postupem „postižených“ zajišťována
příslušnými právními instituty (opravnými a dozorčími prostředky) zakotvenými v procesních
předpisech regulujících řízení ve věci samé.
[16] Soudní kontrola podle soudního řádu správního se pohybuje v hranicích oblasti veřejné
správy. Ve správním soudnictví tak lze, nestanoví-li zákon jinak, přezkoumat pouze takové
aktivity orgánů, které patří do působnosti ve veřejné správě a zasahují do veřejných subjektivních
práv fyzických a právnických osob. Kontrolní oprávnění nejvyššího státního zástupce dle §12
odst. 3 zákona o státním zastupitelství však takovou činností není.
[17] Lze uzavřít, že žalovaný v souzené věci nerozhodoval jako správní orgán ve smyslu
definice obsažené v §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a proto tu není dána pravomoc soudů
rozhodujících ve správním soudnictví. V takovém případě nastal neodstranitelný nedostatek
podmínky řízení a krajský soud měl žalobu odmítnout podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[18] Krajský soud žalobu stěžovatele sice správně odmítl, avšak z nesprávného důvodu
[pro nepřípustnost dle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e) a §70 písm. a) s. ř. s.].
Za daných okolností by ale zrušení usnesení krajského soudu pouze pro toto pochybení bylo
přepjatým formalismem, neboť jediným účelem takového postupu by bylo, aby krajský soud
žalobu znovu odmítl, tentokrát z důvodu správného. To by dále neúměrně prodlužovalo délku
řízení před správními soudy, což by nepochybně bylo na újmu ústavně zaručenému právu
stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů (č. l. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod). Na závěru, že rozhodnutí žalovaného nemůže být podrobeno soudnímu přezkumu,
nelze nic změnit.
[19] Nejvyšší správní soud tedy shledal žalobcovy námitky nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109
odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[20] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému,
kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo,
náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2011
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu