ECLI:CZ:NSS:2015:1.AS.146.2015:88
sp. zn. 1 As 146/2015 - 88
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: V. B., zastoupen
JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2,
proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, se sídlem Na Popelce 2, Praha 5, o žalobě proti
rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 12. 4. 2010, čj. 56/2010-NBÚ/07-
OP, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
28. 4. 2015, čj. 11 A 123/2010 – 231,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 29. 11. 2007 žádost dle §94 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně
utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, v rozhodném znění (dále jen „zákon
o utajovaných informacích“), o vydání osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení „Důvěrné“.
Na základě této žádosti, jež byla potvrzena Českou národní bankou (dále jen „ČNB“) jako jeho
tehdejším zaměstnavatelem, provedl Národní bezpečnostní úřad (dále jen „úřad“) bezpečností
řízení dle §107 odst. 1 uvedeného zákona. Vycházel při tom z údajů uvedených žalobcem
v dotazníku fyzické osoby, prohlášení k osobní způsobilosti, prohlášení o způsobilosti k právním
úkonům, dále z údajů, které sdělil při pohovoru dne 12. 9. 2008, a z informací vyžádaných
dle zákona o utajovaných informacích. Na základě zjištěných skutečností úřad u žalobce
konstatoval bezpečnostní riziko dle §14 odst. 3 písm. d) zákona o utajovaných informacích
(tj. chování, které má vliv na důvěryhodnost nebo ovlivnitelnost osoby a může ovlivnit její
schopnost utajovat informace), čímž žalobce nesplnil podmínku bezpečnostní spolehlivosti
dle §12 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Úřad proto rozhodl o nevydání osvědčení (rozhodnutím
ze dne 9. 4. 2009, čj. 35603/2009-NBÚ/P).
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, jemuž ředitel úřadu vyhověl a věc vrátil
k novému projednání a rozhodnutí. Ve zrušovacím rozhodnutí ze dne 9. 7. 2009,
čj. 125/2009-NBÚ/07-OP, vyslovil názor, že měl úřad řízení zastavit, protože žalobce
neposkytoval potřebnou součinnost, a z toho důvodu nebylo možno na základě zjištěného
skutkového stavu o jeho žádosti o vydání osvědčení rozhodnout.
[3] V rámci nového projednání úřad provedl výslech matky žalobce a samotného žalobce
opakovaně vyzval k doplnění údajů. Nakonec dospěl k závěru, že žalobce dostatečně
nespolupracuje za účelem objektivního zjištění, zda jsou splněny podmínky pro vydání osvědčení.
Vydal proto dne 16. 12. 2009 rozhodnutí čj. 117024/2009-NBÚ/P, kterým řízení v souladu
s §113 odst. 1 písm. h) zákona o utajovaných informacích zastavil. Podle uvedeného ustanovení
úřad zastaví řízení tehdy, pokud účastník řízení podal nepravdivou nebo neúplnou výpověď nebo
neposkytuje jinou nezbytnou součinnost a na základě daného stavu věci nelze rozhodnout.
[4] Proti rozhodnutí o zastavení řízení podal žalobce opět rozklad, který ředitel úřadu
v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítl. Konstatoval, že vzhledem k nejednoznačným
odpovědím žalobce na otázky kladené úřadem nebyly dostatečně objasněny jeho finanční
poměry. Žalobce sice vždy reagoval na jednotlivé výzvy úřadu, většinou však předkládal obecná
sdělení, nikoliv konkrétní informace o svých majetkových a finančních poměrech.
[5] Žalobce se žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí ředitele úřadu; tvrdil
zejména nezákonnost správního řízení pro rozpor s §89 odst. 1 a 2 zákona o utajovaných
informacích. Nesouhlasil s tím, že by správnímu orgánu neposkytl dostatečnou součinnost
k řádnému zjištění podstatných okolností nezbytných pro posouzení jeho žádosti.
II. Stručné shrnutí rozsudku městského soudu
[6] Městský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.
[7] Zdůraznil, že žalovaný netvrdil, že by žalobce získal své finanční zdroje nelegální cestou,
ale že nemá dostatek podkladů, aby mohl konstatovat, že tomu tak skutečně nebylo. Žalobce
tím, že na některé otázky reagoval poskytnutím pouze neúplných informací, neumožnil
žalovanému opatřit úplné podklady, které by zcela vyloučily existenci případného bezpečnostního
rizika. Úřad žalobce zcela konkrétně vyzýval k doložení dalších informací, žalobce však
své odpovědi vždy nekonkretizoval.
[8] Městský soud také zamítl žalobní námitky týkající se obsahu některých listin založených
ve správním spise. Žalobce nemůže brojit proti listině, kterou je pouze předkládán žalobcův
rozklad proti prvostupňovému rozhodnutí, neboť jde o zcela neformální a nezávazný dokument,
který nemůže nijak zasáhnout do práv účastníka řízení. Obdobné uvedl soud i ve vztahu
k námitce směřující proti obsahu listiny - sdělení adresované matce žalobce, že úřad postupoval
ve vztahu k žalobci v souladu se zákonem.
[9] Soud neshledal důvodnou žalobní námitku, v rámci níž žalobce tvrdil, že bezpečnostní
řízení bylo vedeno snahou co nejvíce poškodit jeho pověst, což vyvozoval zejména
ze skutečnosti, že se úřad dotazoval bezpečnostního ředitele jeho zaměstnavatele (České národní
banky), zda stále trvá zaměstnanecký poměr žalobce, a z toho, že první rozhodnutí o neudělení
osvědčení bylo adresováno k rukám tohoto bezpečnostního ředitele a nikoliv k rukám žalobce.
Žalobce si sám jako doručovací adresu zvolil adresu svého zaměstnavatele, proto mu bylo první
rozhodnutí úřadu zasláno na tuto adresu, to však k jeho rukám, nikoliv k rukám bezpečnostního
ředitele. Soud ani nepovažoval za nestandardní postup úřadu, který žádal od zaměstnavatele
žalobce vyjádření mezi jiným na „nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných
látek, projevy agresivního či násilného chování“. Ničím nepodložené je také konstatování
žalobce, že se správní orgán snažil sehnat jakýkoliv kompromitující materiál, který by mohl
eventuálně použít k jeho vydírání za účelem získání jeho finančních prostředků. Podle soudu není
z postupu správního orgánu patrný žalobcem tvrzený subjektivní zájem o zastavení řízení. Soud
nepovažoval za důvodné ani námitky žalobce napadající konkrétní tvrzení správního orgánu
a konkrétní výzvy o doložení informací.
[10] Žalovaný postupoval správně, pokud žalobci nezpřístupnil utajovanou část správního
spisu. Soud se s utajovanou částí spisu v rámci přezkumu rozhodnutí seznámil a konstatoval,
že závěry žalovaného mají oporu v obsahu tohoto spisového materiálu.
[11] Důvodná nebyla ani námitka napadající délku bezpečnostního řízení. Žalobce navíc
ani nevyužil své možnosti uplatnit opatření proti nečinnosti, či podat žalobu na ochranu před
nečinností. Pokud měl žalobce pochybnosti o konkrétní správnosti postupu některých
zaměstnanců, mohl se na úřad obrátit se stížností, popř. námitkou podjatosti, což neučinil. Soud
však tvrzené odvetné reakce zaměstnanců na základě informací obsažených ve správním spisu
neshledal.
[12] Soud zamítl jako nedůvodné též námitky proti tomu, že v novém řízení po zrušení
rozhodnutí ředitelem úřadu vyřizoval věc stejný pracovník úřadu a proti složení rozkladové
komise. Souhlasil také s tvrzením žalovaného, že žalobcem uvedené měsíční výdaje byly
podhodnocené. Městský soud nedal žalobci za pravdu, že by se mu podařilo dostatečně prokázat
původ finančních částek (resp. různých vkladů na bankovní účty), na něž byl úřadem dotazován.
Městský soud neshledal ani řadu dalších pochybení žalovaného, které žalobce ve své žalobě
obsáhle namítal.
III. Důvody kasační stížnosti
[13] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu obsáhlou kasační stížnost,
ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil pro jeho nezákonnost,
a požádal, aby věc byla vrácena městskému soudu s vyloučením členů původního senátu č. 11.
[14] Vzhledem k rozsahu kasační stížnosti jsou v této části rozsudku shrnuty hlavní a spíše
obecnější námitky; konkrétní námitky (očíslované čísly 1 až 31) jsou pro přehlednost uvedeny
až v samotném právním posouzení věci Nejvyšším správním soudem.
[15] První okruh kasačních námitek směřuje proti vadám řízení před městským soudem.
Stěžovatel je přesvědčen, že nebyla dodržena zásada rovnosti stran před soudem, neboť
mu nebylo umožněno se seznámit s celým správním spisem. Navrhl, aby proti soudkyním
městského soudu Haně Veberové a Jitce Hroudové bylo zahájeno kárné řízení pro zaviněné
porušení povinností soudce, pro narušení důstojnosti soudcovské funkce a pro ohrožení důvěry
v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Část jednání před soudem nebyla patrně
vedena v jazyce českém, nýbrž v jazyce ženském, který stěžovatel neovládá. Jednání bylo vedeno
způsobem zakládajícím diskriminaci vůči pohlaví, proto stěžovatel žádá, aby posouzení jeho
argumentů bylo nadále prováděno primárně muži s ohledem na složité logické konstrukce,
kterých ve svých vyjádřeních používá a jež prostupují i napadeným bezpečnostním spisem.
[16] Stěžovatel namítl, že účastníkům nebylo na závěr soudního jednání uděleno slovo
ke konečným návrhům dle §49 odst. 8 zákona č. 105/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). Tento úkon není možné nahradit písemným podáním učiněným v okamžiku,
kdy je vyloučeno, že by mohlo jít o závěr jednání. Soud tak porušil stěžovatelovo právo domáhat
se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Souhrnné jednání předsedající soudkyně
by bylo možno kvalifikovat i přímo jako trestný čin, kdy se z příslušnosti k organizované skupině
věnuje potlačování základních práv a svobod občanů České republiky.
[17] Celé řízení bylo vyplněno velkým množstvím lží ze strany soudu; předsedající soudkyně
na listech 47 a 48 uvedla, že nemůže umožnit nahlížení do spisu, což bylo v rozporu s dikcí
soudního řádu správního. Jednalo se tak o jeden z případů křivého poučení a tím porušení
§36 odst. 1 s. ř. s. Soudkyně také lhala v tom, že k dotazu v průběhu jednání uvedla,
že o důkazních návrzích soud rozhodne do dalšího jednání, což následně neučinil. Zásadních
chyb se soud dopustil při doručování písemností stěžovateli, který jej včas a jednoznačně
informoval o změně doručovací adresy (č. l. 52), přesto mu soud po celý další rok posílal
písemnosti na zrušenou adresu. Docházelo tak k poškozování stěžovatele, který musel
monitorovat na týdenní či měsíční bázi činnost soudu. Stěžovatel upozornil též na chyby
písemností Nejvyššího správního soudu založené ve spise městského soudu a porušení zákona
shledal i v usnesení Nejvyššího správního soudu o nepodjatosti soudkyň Hany Veberové a Jitky
Hroudové. Je tak pořád možné, že ve věci rozhodovaly podjaté soudkyně. Stěžovatel
na posledním soudním jednání usiloval o vznesení nové námitky podjatosti na základě nově
zjištěných skutečností o nich, což mu ale bylo soudkyní Veberovou znemožněno, proto námitku
vznesl v tomto podání. Stěžovatel též namítá, že mu nebyl dán prostor uvést další rozhodné
skutečnosti o věci samé. Napadl také zjevnou manipulaci se správním spisem, který byl navíc celý
vrácen žalovanému ještě před pravomocným skončením věci.
[18] Druhý okruh kasačních námitek se týká nezákonnosti napadeného rozsudku způsobené
tím, že soud nevycházel z úplných informací a opominul velkou řadu podstatných skutečností
zjištěných ve správním řízení. Soud nezjistil a nepovažoval za podstatné konkrétní doklady
o příjmech stěžovatele. Stěžovatel chápe, že „pro soud jde o informace, se kterými je vůbec obtížné
byť jen se seznámit a pochopit je, nicméně s ohledem na jejich rozsah, kdy tyto informace v podstatě tvoří větší část
celého správního spisu a s ohledem na jejich celkovou vypovídací sílu není možné na tyto velmi detailní a konkrétní
informace při rozhodování prakticky rezignovat“. Správní orgán získal tyto informace typicky
pro potěchu svých zaměstnanců, aby se osobně mohl seznámit s některými niterními
informacemi stěžovatele, a aby co nejhlouběji narušil a poškodil práva stěžovatele v oblasti
ochrany osobních údajů. Tyto informace jsou také přístupné na internetu jako součást
zveřejněných rozsudků. Soud některé informace zkresluje a uvádí zavádějící informace, které mají
patrně nabudit dojem, že stěžovatel některé informace zatajil. Stěžovatel dále chápe jako útok
proti své osobní cti vyjádření soudu v posledním odstavci na straně 8, že by snad četl napadená
rozhodnutí. To nikdy nečinil, pouze vhodným způsobem v nezbytné míře citoval jejich krátké
části tak, aby mohl rozvíjet své námitky alespoň na přijatelně pochopitelné úrovni. Nesouhlasí
také s tím, že se vyjadřoval k jednotlivým listinám správního spisu údajně „bez vztahu k žalobním
námitkám“. Namítl také nesprávné vyhodnocení jeho podání soudem, které bylo neúplné a soud
ho proto měl vyzvat k jeho doplnění. Nelze také přisvědčit tvrzení soudu o zneužívání práva
ze strany stěžovatele. Stěžovatel též namítá, že mu měl soud umožnit seznámit se s částí
bezpečnostního spisu, ve které jsou beztak obsaženy nepravdivé informace.
[19] Stěžovatel zdůraznil, že se svou žalobou domáhal především toho, aby bylo bezpečnostní
řízení jako celek přezkoumáno s ohledem na §89 odst. 1 a 2 zákona o utajovaných informacích.
Několik procedurálních otázek, které uvádí, navíc již není tou podstatou, ale není možno
je posuzovat odděleně od jeho základní námitky. Stěžovatel se domnívá, že bezpečnostní řízení
probíhá tak, že „pokud účastník odmítne vydat alespoň větší část svého majetku, úřad v řízení postupuje
tak, aby nebyl úplně a přesně zjištěn stav věci nezbytný k rozhodnutí a klade na účastníka řízení požadavky
tak, aby je nemohl splnit, […] a ještě ho u toho pokud možno šikanuje“. Městský soud se hlavním
principem žaloby zabýval pouze okrajově a velmi se snažil o to, aby nějakým způsobem
vypreparoval části argumentace vytržené z kontextu jako údajné žalobní námitky proto,
aby na těchto částech vydal definitivní odsudek proti stěžovateli a navíc postupoval tak, jako
by článek 38 odst. 3 Listiny zněl, státní orgán má vždy pravdu.
[20] Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by neposkytl úřadu dostatečnou součinnost, naopak
má zato, že poskytl veškerou součinnost, o kterou byl žádán, neboť plnil zadání výzvy. Městský
soud však jako neúplnou odpověď žalobci vytýká, že neuvedl informace, o které vůbec výzvou
žádán nebyl. Městský soud tak fakticky činí účastníka řízení odpovědného za to, aby zcela vyvrátil
bezpečnostní rizika své osoby. Neexistence bezpečnostního rizika však nemůže být prokázána
žádnou odpovědí ani dokumentem. Správní orgán navíc nemůže žádat takové informace, jimiž
účastník řízení ani nedisponuje.
IV. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[21] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje
se závěry rozsudku městského soudu. K námitce stěžovatele týkající se porušení jeho práv
zaručených Listinou uvedl, že procesní práva stěžovatele byla omezena příslušnými ustanoveními
zákona o utajovaných informacích. V průběhu bezpečnostního řízení se žalovaný řídil
čl. 4 odst. 4 Listiny a učinil vše proto, aby stěžovatelova práva byla omezena pouze v nejmenší
míře, pokud takto stanoví zákon a v nezbytně nutném rozsahu. Pro úplnost podotkl, že existují
povolání nebo činnosti, u nichž jsou ve veřejném zájmu v souladu s čl. 26 odst. 2 Listiny
stanoveny další speciální podmínky, ať už na vzdělání či bezpečnostní spolehlivost. Stěžovatel
měl proto poskytnout kvalifikovanou součinnost, aby bylo možno určit, zda je osobou
bezpečnostně spolehlivou či nikoliv. Žalovaný dále upozornil, že v bezpečnostním řízení nelze
uplatnit zásadu rovnosti stran, neboť úřad v tomto řízení není procesní stranou, ale orgánem
rozhodujícím v rozsahu zákonem svěřené pravomoci. O rovnosti stěžovatele a úřadu lze hovořit
až v řízení před soudem, kdy jsou oba účastníky řízení, tedy stranami.
[22] Ke stěžovatelově námitce vztahující se k jeho nemožnosti seznámit se s utajovanou částí
bezpečnostního spisu žalovaný uvedl, že stěžovatel sice je držitelem osvědčení pro seznamování
se s dokumenty pro stupeň „vyhrazené“, nicméně dle §6 zákona o utajovaných informacích musí
fyzická osoba pro přístup k informacím stupně utajení Vyhrazené splňovat i další podmínku,
a to že přístup k utajované informaci nezbytně nutně potřebuje k výkonu své funkce, pracovní
nebo jiné činnosti. Je však zřejmé, že tato „potřeba znát“ nebyla v případě stěžovatele naplněna.
Nutno také konstatovat, že utajovaná část bezpečnostního svazku nebyla pro rozhodnutí ředitele
úřadu o zamítnutí rozkladu relevantní; na tyto písemnosti ani ve svém rozhodnutí o rozkladu
neodkazoval.
[23] Vzhledem k výše uvedenému žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[24] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[25] Pro přehlednost Nejvyšší správní soud strukturoval odůvodnění svého rozhodnutí
následujícím způsobem. Nejprve se zabýval tvrzenými procesními pochybeními městského soudu
a námitkami směřujícími proti soudkyním, které v této věci rozhodovaly (viz kap. V.A). Dále
se věnoval namítané nezákonnosti napadeného rozsudku, kterou stěžovatel spatřoval zejména
v nesprávném posouzení otázky, zda bylo bezpečnostní řízení vedeno v souladu s §89 odst. 1 a 2
zákona o utajovaných informacích (viz kap. V.B). V další části se zaměřil na stěžovatelovo
tvrzení, že městský soud některé skutečnosti ve správním spise záměrně dezinterpretoval
(viz kap. V.C). Svou pozornost také zaměřil na namítaná procesní pochybení v rámci
bezpečnostního řízení (viz kap. V.D). Poslední kapitola této části odůvodnění rozsudku patří
stručnému shrnutí (viz kap. V.E).
[26] Po přezkoumání všech námitek soud dospěl k závěru, že kasační stížnosti není důvodná.
[27] Na úvod Nejvyšší správní soud poznamenává, že nepřehlédl stěžovatelovu žádost
o „maximální možné prodloužení lhůty“ pro doplnění jeho kasační stížnosti o další podrobnější
argumentaci, nejlépe do 15. září 2015. Vzhledem k tomu, že soud rozhodoval až po tomto datu,
měl stěžovatel možnost svou kasační stížnost doplnit, ovšem tak neučinil. Navíc je třeba uvést,
že kasační stížnost obsahuje dostatečné kasační námitky a poměrně vyčerpávající argumentaci,
proto nebylo nutno stěžovateli (případně jeho zástupci) určovat lhůtu pro její doplnění.
V.A Namítaná procesní pochybení městského soudu
[28] Stěžovatel namítá porušení zásady, podle které jsou si účastníci v řízení před soudem
rovni. Jako důvod uvádí zejména skutečnost, že mu nebylo umožněno seznámit se s utajovanou
částí bezpečnostního svazku a byl tak vystaven nepříznivé informační asymetrii. Tuto námitku
stěžovatel postupně rozvíjí v rámci dalších kasačních námitek s tím, že informace obsažené
v utajovaném spise jsou smyšlené a že by měl mít možnost na ně reagovat.
[29] Nejvyšší správní soud upozorňuje, že nemožnost účastníka řízení (stěžovatele) nahlížet
do utajované části bezpečnostního svazku vyplývá přímo ze zákona o utajovaných informacích
a je dána specifickou povahou tohoto řízení, v rámci něhož dochází k prověřování bezpečnostní
spolehlivosti fyzických osob. O specifické povaze bezpečnostního řízení se podrobně zmínil
v napadeném rozsudku městský soud, který také odkázal na nálezy Ústavního soudu, podle nichž
není možné v tomto řízení s ohledem na zájem na ochraně utajovaných informací garantovat
všechna procesní práva prověřovaných osob, nicméně nelze rezignovat na zajištění ústavní
ochrany jejich práv (viz nález ÚS ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 28/02 a ze dne 12. 7. 2001,
sp. zn. Pl. ÚS 11/2000).
[30] Městský soud správně uzavřel, že správní orgán nemohl stěžovatele seznámit
s utajovanou částí bezpečnostního spisu, která obsahuje zprávou zpravodajské služby o výsledku
šetření ohledně jeho osoby. Tento závěr jednoznačně vyplývá z §89 odst. 7 zákona
o utajovaných informacích, podle kterého „účastník řízení a jeho zástupce mají před vydáním rozhodnutí
právo nahlížet do bezpečnostního svazku a činit si z něj výpisy, s výjimkou té části bezpečnostního svazku
(§124), která obsahuje utajovanou informaci“.
[31] Stejně tak ani městský soud nemohl stěžovateli umožnit do utajované části správního
spisu nahlížet.
[32] Omezení práva nahlížet do spisu upravuje v obecné rovině §45 odst. 3 s. ř. s., podle
něhož předseda senátu vyloučí z nahlížení ty části spisu, které podle označení správního orgánu
obsahují utajované informace chráněné zvláštním zákonem (zákonem o utajovaných informacích)
nebo jiné informace chráněné podle zvláštních zákonů. Podle §45 odst. 4 s. ř. s. z nahlížení nelze
vyloučit části spisu uvedené v odst. 3, jimiž byl nebo bude prováděn důkaz soudem. Z nahlížení
nelze vyloučit ani ty části spisu, do nichž měl účastník právo nahlížet v řízení před správním
orgánem.
[33] Speciální úpravu nahlížení do utajovaných částí spisu ovšem zakotvuje zákon
o utajovaných informacích, konkrétně §133 (viz rozsudek NSS ze dne 27. 1. 2010,
čj. 9 As 29/2009 – 84). Podle odst. 2 tohoto ustanovení se dokazování v soudním řízení provádí
tak, aby byla šetřena povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích obsažených
ve výsledcích šetření nebo v údajích z evidencí zpravodajských služeb nebo policie. Odstavec 3
zmíněného ustanovení uvádí, že „úřad označí okolnosti uvedené v odstavci 2, o kterých tvrdí, že ve vztahu
k nim nelze zprostit mlčenlivosti, a předseda senátu rozhodne, že části spisu, k nimž se tyto okolnosti váží, budou
odděleny, jestliže činnost zpravodajských služeb nebo policie může být ohrožena nebo vážně narušena;
do oddělených částí spisu účastník řízení, jeho zástupce a osoby zúčastněné na řízení nahlížet nemohou.
V ostatním nejsou ustanovení zvláštního právního předpisu o dokazování, označování částí spisu a nahlížení
do něj dotčena.“
[34] Z uvedených ustanovení je zřejmé, že o oddělení příslušné části spisu rozhoduje soud,
respektive předseda příslušného senátu, a to za předpokladu, že dospěje k závěru, že jsou pro
vyloučení určitých informací z nahlížení do spisu splněny shora uvedené zákonné předpoklady.
Zákon o ochraně utajovaných informací přitom neváže postup stanovený v §133 odst. 3
na skutečnosti klasifikované konkrétním určitým stupněm utajení, ale tento postup se v obecné
rovině uplatní na jakékoliv utajované informace (od vyhrazených až po přísně tajné), které jsou
obsaženy ve výsledcích šetření nebo v údajích z evidencí zpravodajských služeb nebo policie,
pokud by jejich zpřístupněním mohlo dojít k ohrožení či vážnému narušení činnosti
zpravodajských služeb nebo policie, jsou-li současně označeny úřadem, který o nich tvrdí,
že ve vztahu k nim nelze zprostit mlčenlivosti (viz rozsudek NSS ze dne 15. 7. 2010,
čj. 9 As 9/2010 - 94).
[35] V posuzované věci předsedkyně senátu stěžovateli k jeho žádosti o zpřístupnění celého
správního spisu k nahlížení přípisem ze dne 20. 1. 2011 sdělila, že mu s ohledem na předmět
řízení nemůže povolit nahlédnout do utajované části spisu. Odkázala přitom na §89 odst. 7
zákona o utajovaných informacích. Toto ustanovení však upravuje nahlížení do spisu
v bezpečnostním řízení, nikoliv v řízení před soudem. Až opatřením ze dne 8. 10. 2014
předsedkyně senátu vyloučila z nahlížení část správního spisu žalovaného, a to doklady označené
žalovaným jako doklady, ke kterým se váže povinnost mlčenlivosti a jsou žalovaným označeny
jako „Důvěrné“. Toto opatření však následně nahradila opatřením ze dne 9. 10. 2014, ve kterém
nahradila chybně uvedené označení „Důvěrné“ za označení „Vyhrazené“. Uvedla,
že jde o doklady obsahující skutečnosti chráněné zvláštním zákonem a těmito doklady nebude
prováděn důkaz soudem. S tímto důvodem pro upření práva nahlížet do spisu se Nejvyšší správní
soud zcela ztotožňuje. Pokud navíc dotčenou částí spisu soud neprováděl důkaz, nebyl zde žádný
důvod, aby stěžovatel do této části spisu nahlížel. Nebyl tak ani důvod pro aplikaci §133 odst. 3
zákona o utajovaných informacích jako speciální úpravy k §45 odst. 4 s. ř. s. Až v případě,
kdy by soud touto částí spisu důkaz prováděl, musel by dále zvážit, zda ji stěžovateli zpřístupní
k nahlížení, nebo zda rozhodne dle §133 odst. 3 zákona o utajovaných informacích o oddělení
této části spisu a znemožnění nahlížení do ní.
[36] Na uvedený závěr nemá žádný vliv ani skutečnost, že stěžovatel disponuje oprávněním
seznamovat se skutečnostmi označenými jako „Vyhrazené“. Jak správně uvedl žalovaný, v tomto
případě nebyly splněny podmínky §6 odst. 1 zákona o utajovaných informacích upravující
podmínky přístupu fyzické osoby k informacím označeným tímto stupněm utajení.
[37] Postupu městského soudu, který neumožnil stěžovateli nahlédnout do části spisu, jenž
žalovaný označil jako část obsahující utajované informace, proto nelze nic zásadního vytknout.
Nebyla tak ani porušena zásada rovného zacházení. Nelze hovořit ani o informační asymetrii,
protože městský soud ani před tím žalovaný z této části spisu nevycházely. Nedůvodná je také
stěžovatelova námitka, že jej předsedkyně senátu v tomto směru křivě poučila.
[38] Na okraj Nejvyšší správní soud uvádí, že z kasační stížnosti stěžovatele je patrné, že jeho
úsilí nahlédnout do utajované části spisu je motivováno zejména jeho silným přesvědčením,
že tato část spisu obsahuje nepravdy a skutečnosti, které stěžovatele poškozují, a má tak potřebu
se k nim vyjádřit a vysvětlit je. Tomu ovšem Nejvyšší správní soud po podrobném prostudování
utajované části spisu nemůže přisvědčit. Naopak se ztotožňuje s městským soudem v tom,
že tento spis neobsahuje žádné rozhodné informace pro přezkum napadeného rozhodnutí
o zastavení řízení ani informace, jež by stěžovatele nějakým způsobem poškozovaly.
[39] Stěžovatel dále brojil proti tomu, že městský soud neprovedl jím navrhované dokazování,
a to pouze s poznámkou, že dokazování ve správním soudnictví není běžné.
[40] Pokud jde o navrhovaný výslech svědkyně – stěžovatelovy matky L. B., městský soud
správně uvedl, že provedení tohoto výslechu bylo nadbytečné, jelikož svědkyně již byla
vyslechnuta v bezpečnostním řízení (viz protokol o výpovědi svědka ze dne 22. 9. 2009, č. l. 228
správního spisu). Smyslem soudního řízení nebylo zjišťovat původ stěžovatelových finančních
prostředků, nýbrž posouzení, zda byly tyto skutečnosti dostatečně prokázány v průběhu
bezpečnostního řízení. Případné dodatečné informace o původu stěžovatelova majetku, které
byla svědkyně připravena poskytnout, by tak pro soud nebyly relevantní.
[41] Tvrzení stěžovatele, že na svědkyni byl při výslechu před úřadem vyvíjen tlak,
ze správního spisu nijak nevyplývá. Svědkyně sama po skončení výslechu na dotaz žalovaného
uvedla, že nemá žádné výhrady k chování pracovníků úřadu v průběhu pohovoru či ke způsobu
jeho protokolace. Svým podpisem také stvrdila, že jí byla dána možnost vyjádřit se ke všem
skutečnostem, které byly předmětem její výpovědi. Lze souhlasit s městským soudem,
že z obsahu protokolu nevyplývá, že by svědkyně nerozuměla otázkám nebo nebyla orientována.
Prohlásila, že úplně a pravdivě odpověděla na všechny položené otázky s ohledem na svůj
věk. Svoje výhrady k postupu pracovníků úřadu vyjádřila svědkyně ve svém dopise
ze dne 8. 10. 2009 adresovaném Mgr. Š., nicméně zde si konkrétně nestěžovala na jakýkoliv
nátlak vyvíjený na ni v průběhu výslechu, nýbrž na postup vůči stěžovateli. Údajný nátlak
pak popsala až ve svém čestném prohlášení ze dne 1. 11. 2014 předloženém městskému soudu.
Nejvyššímu správnímu soudu se však takové tvrzení jeví jako velmi nepravděpodobné
a motivované stěžovatelovým neúspěchem s jeho žádostí, nežli založené na pravdě.
[42] Poznámkou, že ve správním soudnictví není dokazování běžné, se sám městský soud
snažil vysvětlit, že smyslem soudního přezkumu správního rozhodnutí není provádění rozsáhlého
dokazování, které stěžovatel navrhoval (mimo jiné dokazování výslechem řady svědků),
nýbrž přezkum rozhodnutí správního orgánu podle skutkového a právního stavu, jenž
tu byl ke dni jeho rozhodování (viz §75 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
se závěrem městského soudu, že provedení navržených důkazů by pro přezkum toho,
zda stěžovatel v bezpečnostním řízení vynaložil dostatečnou součinnost, bylo zcela nadbytečné.
[43] Stěžovatel se v soudním řízení domáhal toho, aby byl sám vyslechnut jako svědek.
V tomto Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že stěžovatel v řízení vystupoval
v pozici žalobce, a nebylo proto namístě, aby byl vyslýchán jako svědek. Městský soud proto
ani nepochybil, pokud se nevyjádřil k návrhu stěžovatele na provedení polygrafického vyšetření.
[44] Pokud jde o námitku pochybení městského soudu týkající se doručování písemností
stěžovateli, ani tu Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou. Stěžovatel sice soudu písemností
ze dne 20. 9. 2012 založenou na č. l. 52 soudního spisu oznámil, že skončila platnost doručovací
adresy na jeho osobu, nicméně ze soudního spisu nevyplývá, že by uvedl jinou doručovací adresu,
na níž by mu měl soud písemnosti doručovat. Je sice jistým pochybením, že soud po určitou
dobu nadále doručoval stěžovateli písemnosti na tuto adresu, není však pochyb o tom, že by byla
nějakým způsobem krácena stěžovatelova práva, neboť se všemi písemnostmi založenými
ve spise se podrobně seznámil při opakovaných nahlížení do spisu. Během těchto nahlížení
na doručování na chybnou adresu neupozornil. Od písemnosti ze dne 19. 8. 2014 (předvolání
na ústní jednání – viz č. l. 146 spisu městského soudu) již městský soud doručoval stěžovateli
na jeho adresu v P. Stěžovatel přitom i nadále pravidelně monitoroval činnost soudu
prostřednictvím nahlížení do spisu.
[45] Soud se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatele týkající se porušení §49 odst. 8 s. ř. s.,
podle kterého musí být na závěr soudního jednání účastníkům uděleno slovo ke konečným
návrhům. Ze soudního spisu je patrné, že v průběhu ústních jednání předsedkyně senátu
stěžovatele opakovaně vyzývala, aby obsáhle necitoval znění jednotlivých písemností založených
ve spise, jež jsou soudu známy, a soustředil své námitky proti napadenému rozhodnutí a případně
proti obsahu jednotlivých listin obsažených v soudním spise. Jelikož stěžovatel tyto výzvy
nerespektoval, dospěl městský soud k závěru, že zneužívá zásadu ústnosti a zásadu projednací
na úkor zásady rychlosti a hospodárnosti řízení. Aby však nedošlo ke zkrácení procesních práv
účastníků řízení, uložil jim usnesením ze dne 11. 11. 2014, čj. 11 A 23/2010 – 174, aby svá další
vyjádření včetně závěrečného návrhu a specifikace nákladů řízení, učinili k soudu v písemné
formě a stanovil jim k tomu přiměřenou lhůtu 15 dnů od doručení tohoto usnesení. Nejvyšší
správní soud v tomto postupu nespatřuje jakékoliv pochybení městského soudu, naopak
jej považuje za efektivní a souladný se zásadou rychlosti řízení. Tento postup má také oporu
v zákoně, konkrétně v §37 odst. 1 s. ř. s., podle kterého může předseda senátu vždy uložit,
aby byl úkon proveden písemně nebo ústně do protokolu. Byť tedy městský soud
měl za to, že stěžovatel zneužívá zásady ústnosti a vyjadřuje se nad rámec předmětu řízení,
umožnil mu předložit své vyjádření písemně, a to včetně konečného návrhu. Stěžovatel
tak měl možnost se plně vyjádřit a nelze proto shledat, že by byl jakkoliv zkrácen na svých
procesních právech. Nejvyšší správní soud se navíc s názorem městského soudu, že stěžovatel
zneužíval zásady ústnosti, ztotožňuje. I přes opakované výzvy soudu totiž nebyl schopen
koncentrovat své námitky k jádru problému. Nemůže proto ani přesvědčit námitce, že městský
soud stěžovatele urazil na cti, když ho vyzval k tomu, aby nečetl správní rozhodnutí, která jsou
soudu známa.
[46] Stejně tak Nejvyšší správní soud neshledal, že by městský soud neoprávněně manipuloval
se soudním spisem. Konkrétně stěžovatel namítl, že správní spis byl žalovanému vrácen ještě
před rozhodnutím soudu ve věci. Z doručenky založené ve spise městského soudu je však zjevné,
že úřad zásilku se správním spisem převzal dne 25. 5. 2015, tedy až po datu rozhodnutí
městského soudu dne 28. 4. 2015.
[47] Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v řízení před
soudem nebyla porušena procesní práva stěžovatele. Městský soud se nedopustil takových
pochybení, která by měla vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
[48] Stěžovatel dále brojí, a to poměrně nevybíravým způsobem, proti soudkyním
rozhodujícího senátu městského soudu, předsedkyni JUDr. Haně Veberové a člence senátu
JUDr. Jitce Hroudové. Vytýká jim jednak zkreslování informací zjištěných ze správního spisu,
celkové nepochopení problematiky a nedostatek erudice pro rozhodování ve věci. V obecné
rovině uvádí, že jejich jednání narušuje důstojnost soudcovské funkce a ohrožuje důvěru
v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.
[49] Nejvyšší správní soud považuje námitky směřující přímo proti osobám zmiňovaných
soudkyň za velmi nepřípadné. Stěžovatel v nich dává zejména najevo svůj pocit nadřazenosti
a také nespokojenost s jejich postupem, který není v souladu s jeho představami. Tvrzení
stěžovatele, že soudkyně hovoří jazykem ženským, a že by ve věci měli rozhodovat raději muži,
považuje soud za velmi urážející a se sklonem k diskriminaci na základě pohlaví. Nejvyšší správní
soud se těmito námitkami nehodlá pro jejich naprostou nepatřičnost zabývat. Osobní urážky
soudkyň týkající se jejich nepochopení problematiky či bývalého členství v komunistické straně
nelze považovat za relevantní námitky, ale spíše za obecné vyjádření nesouhlasu stěžovatele
s postupem soudu a jeho rozhodnutím.
[50] Otázku případné podjatosti soudkyň vyřešil Nejvyšší správní soud ve svém usnesení
ze dne 27. 11. 2013, čj. Nao 58/2013 – 107, kde vyslovil, že tyto soudkyně nejsou
pro rozhodování v dané věci podjaté. Toto rozhodnutí již stěžovatel nemůže napadat
a nepřípustné jsou také jeho připomínky k obsahu písemností Nejvyššího správního soudu
založených ve spise městského soudu, neboť ty nyní nemohou být předmětem
přezkumu. Námitku podjatosti navíc může účastník řízení uplatnit do jednoho týdne
ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit
při tomto jednání. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží (viz §8 odst. 5 s. ř. s.).
Z vyjádření stěžovatele ani není patrné, že by měl jakékoliv nové skutečnosti, které by podjatost
soudkyň městského soudu zakládaly. Tyto důvody spíš stěžovatel konstruuje v podobě jejich
nedostatečné erudice či členství v komunistické straně nebo ničím nepodloženého zájmu
stěžovateli uškodit. Vzhledem k výše uvedenému nemůže stěžovatel námitku podjatosti
uplatňovat v kasační stížnosti, kdy o věci již bylo městským soudem rozhodnuto. Jednalo
by se totiž o námitku jednak nepřípustnou (neboť ve věci již bylo rozhodnuto) a jednak
opožděnou (vzhledem k tomu, že již uplynula týdenní lhůta pro podání námitky podjatosti).
V.B Námitka porušení §89 odst. 1 a 2 zákona o utajovaných informacích
[51] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že předmětem řízení je přezkum rozhodnutí úřadu
o zastavení bezpečnostního řízení dle §113 odst. 1 písm. h) zákona o utajovaných informacích.
Podle tohoto ustanovení úřad bezpečnostní řízení zastaví, pokud „účastník řízení podal nepravdivou
nebo neúplnou výpověď nebo neposkytuje jinou nezbytnou součinnost a na základě daného stavu věci nelze
rozhodnout“. Konkrétně správní orgány dospěly k závěru, že stěžovatel nedostatečně reagoval
na výzvy úřadu, a proto nebyly dostatečně prokázány jeho finanční poměry. Není tak možné
zjistit, zda splňuje podmínky pro vydání osvědčení. Úkolem městského soudu v rámci soudního
přezkumu správních rozhodnutí bylo zhodnotit, zda stěžovatel (ne)poskytoval dostatečnou
součinnost v bezpečnostním řízení, a jestli tedy byly dány důvody pro zastavení řízení.
[52] Stěžovatel sám akcentoval, že jeho primární námitkou je rozpor postupu žalovaného
v bezpečnostním řízení s §89 odst. 1 a 2 zákona o utajovaných informacích. Je totiž přesvědčen,
že vždy přesně a úplně reagoval na výzvy soudu a podával mu úplné a pravdivé informace.
Byť by se mohly jevit jako nevěrohodné, tento fakt z jejich úplnosti a pravdivosti nijak neubírá
a ani ubírat nemůže. Stěžovatel je toho názoru, že úřad nemůže přenášet svou povinnost prověřit
bezpečnostní riziko žadatele na samotného žadatele.
[53] Podle §89 odst. 1 a 2 zák ona o utajovaných informacích „úřad v bezpečnostním řízení […]
postupuje tak, aby byl úplně a přesně zjištěn stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Při řízení musí
být šetřena osobní čest a důstojnost všech osob řízením dotčených.“
[54] Nejvyšší správní soud považuje za podstatné připomenout, že v případě stěžovatele
se jednalo o řízení o žádosti ve smyslu §94 zákona o utajovaných informacích o osvědčení
ve stupni „Důvěrné“. Již ze samotné povahy řízení o žádosti vyplývá, že žadatel musí vyvinout
určité úsilí, aby doložil a prokázal splnění podmínek pro vyhovění žádosti. V případě žádosti
o přístup k utajovaným skutečnostem je třeba splnit poměrně přísné zákonem stanovené
podmínky, které jsou z důvodu ochrany bezpečnostních zájmů státu nastaveny tak, že je splňuje
pouze omezený okruh osob. Význam §89 odst. 1 zákona o utajovaných informacích tkví
v tom, že správní orgán musí co nejdůkladněji prověřit osobu žadatele a získat co nejvíce
informací, na základě kterých bude moci posoudit naplnění podmínek pro vyhovění žádosti.
Vychází tak zejména z podkladů doložených stěžovatelem – z dotazníku fyzické osoby (§95);
podmínky pro vydání osvědčení si může ověřit z informací od příslušných orgánů státu,
právnické osoby či podnikající fyzické osoby (§107 odst. 1). Pokud mu některé skutečnosti
nejsou z těchto podkladů jasné, vyzve žadatele, aby případné nesrovnalosti odstranil nebo
vysvětlil možné nejasnosti (viz §103). Od žadatele se pak očekává součinnost v tom smyslu,
že bude dostatečně konkrétním způsobem na tyto výzvy reagovat a svá tvrzení patřičně doloží,
případně konkrétně odkáže na doklady již založené v bezpečnostním spise.
[55] Nejvyšší správní soud nepovažuje námitku porušení §89 odst. 1 zákona o utajovaných
informacích za důvodnou, protože dospěl k závěru, že úřad postupoval tak, aby co nejpodrobněji
zjistil majetkové poměry stěžovatele. Stěžovatel mu však způsobem svého odpovídání na jeho
dotazy dostatečná zjištění neumožnil. I když na všechny dotazy úřadu odpověděl, jeho odpovědi
byly často nejednoznačné a nedostatečně konkrétní. Sám stěžovatel uvedl, že jeho reakce
na výzvy úřadu se mohly jevit jako nevěrohodné. Podotkl také, že úřad po něm žádal stále další
a další informace, což jen svědčí o tom, že se snažil co nejpodrobněji zjistit skutkový stav věci.
[56] Stěžovatel se dále bránil tím, že podrobnější informace, než které úřadu doložil, nemá.
Z jeho žaloby i kasační stížnosti je však zřejmé, že například původ některých finančních částek
dokázal v soudním řízení lépe vysvětlit, zatímco úřadu odpověděl pouze stroze, případně obecně
odkázal na již předložené podklady, aniž by svůj odkaz konkretizoval a vysvětlil. Nejvyšší správní
soud chápe, že stěžovatel již nemusí mít vzhledem k určitému časovému odstupu všechny
podklady týkající se jeho majetkových transakcí, nicméně lze očekávat, že by tyto transakce
měl být schopen alespoň dostatečně konkrétně sám vysvětlit.
[57] Kasační soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že by městský soud rezignoval
na zjištění informací obsažených v podkladech předložených stěžovatelem ve správním řízení,
či že by vycházel z neúplných informací. V rámci přezkumu správních rozhodnutí soud neměl
sám z dalších dokladů či tvrzení zjišťovat původ stěžovatelova majetku, nýbrž se měl omezit
na přezkum toho, jestli stěžovatel ve správním řízení dostatečně jasně své majetkové poměry
vysvětlil. Po přezkumu napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud zjistil, že se městský soud
naopak podrobně a s pochopením zabýval jednotlivými reakcemi stěžovatele.
[58] Stěžovatel také městskému soudu vytkl, že některé dílčí žalobní námitky vytrhl z kontextu
a chybně je neposuzoval v návaznosti na hlavní žalobní námitku, a tedy porušení §89 odst. 1 a 2
zákona o utajovaných informacích. Nejvyšší správní soud je naopak názoru, že městský soud
se snažil pečlivě vypořádat s veškerými stěžovatelovými námitkami a z obsahu jeho rozhodnutí
je patrné, že si je vědom stěžejní argumentace stěžovatele i kontextu, do kterého měly námitky
zapadat. Spíše je namístě vytknout stěžovateli, že podstatu své žaloby i kasační stížnosti rozmělnil
velkým množstvím námitek, jež často nemají žádné procesní vyústění ani konkrétně nebrojí proti
zastavení bezpečnostního řízení, a není tak zcela jednoduché se v jeho podáních orientovat.
[59] Celou kasační stížností se prolíná také pocit stěžovatele, že zjišťování informací o jeho
osobě a původu jeho majetku bylo prováděno pouze pro potěchu zaměstnanců úřadu, se snahou
stěžovatele poškodit a narušit jeho práva v oblasti ochrany osobních údajů. Nejvyšší správní soud
však s těmito nařčeními v žádném případě nesouhlasí. Stěžovatel si musí uvědomit a pochopit,
že pokud žádá o osvědčení o bezpečnostní prověrce dle zákona o utajovaných informacích,
je třeba, aby podstoupil a snesl poměrně podrobné prověření své osoby týkající se jeho
spolehlivosti a schopnosti zachovávat mlčenlivost. Pokud se jedná o výtku, že informace o jeho
osobě jsou zveřejněny v rozsudcích, k tomu soud uvádí, že rozsudky podléhají anonymizaci
tak, aby v nich nebyly účastníci řízení – fyzické osoby – identifikovatelné.
[60] Stěžovatel se dále vyjadřuje k jednotlivým dle žalovaného nedostatečně prokázaným
majetkovým poměrům. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel skutečně uváděl
ve svých odpovědích na dotazy úřadu natolik neurčité a obecné odpovědi, že je třeba žalovanému
přisvědčit, že neposkytl při prověřování jeho osoby dostatečnou součinnost. Tento závěr rozvádí
soud níže v návaznosti na stěžovatelovy námitky zabývající se jednotlivými údaji, které
dle žalovaného a městského soudu nebyly dostatečně prokázány.
[61] Stěžovatel se domnívá, že dostatečně odpověděl na dotaz úřadu (viz výzva
ze dne 5. 10. 2009, k otázce 3. odstavce druhé strany), zda byla dodržena podmínka uvedená
v kupní smlouvě na nemovitost, ve které se stěžovatel zavázal, že sjednanou kupní cenu
v celkové výši 1.240.480 Kč zaplatí na účty prodávajících nejpozději do 5 dnů od předložení
výpisu z listu vlastnictví, kde bude kupující uveden jako vlastník předmětného pozemku. Z výpisu
katastru nemovitostí pak bylo zjištěno, že právní účinky vkladu vlastnického práva
se datují ke dni 21. 5. 2007. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem
v tom, že ze stěžovatelovy odpovědi (viz písemnost ze dne 21. 10. 2009, č. l. 239 správního spisu)
vyplynula pouze obecná informace, že transakce byla úspěšně završena a žádná ze stran nevznesla
k uzavřené smlouvě námitky; úřadu se tak nedostalo odpovědi, jestli byla kupní cena uhrazena
v termínu dle smlouvy nebo ne. V porovnání s ostatními odpověďmi stěžovatele však soud
považuje tuto ještě za poměrně konkrétní, zejména se však nejednalo o klíčovou otázku
k posouzení původu stěžovatelova majetku, proto i případné nesprávné posouzení soudu této
námitky by nemělo vliv na výsledek řízení.
[62] Dále stěžovatel soudu vytýká nesprávné posouzení předloženého přehledu úspor
(bod č. 12 kasační stížnosti), ke kterému stěžovatel přiložil přesný popis, co které jednotlivé číslo
znamená, v případě nesrozumitelnosti se mohl úřad stěžovatele doptat. Soud tak v rozporu
se zákonem nepovažoval některé podstatné informace za relevantní, patrně proto, že obsahovaly
velké množství číselných údajů. Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že stěžovatel jako
přehled úspor za 31 let své života (tj. od narození do věku 31 let), které představovaly částku více
než 2 mil. Kč a pocházely zejména z drobných příspěvků od rodičů, předložil tabulku, jejíž
jednotlivé sloupce představovaly jednotlivé roky s tím, že každému roku patří 365 řádků.
Popisované roky se dle jeho slov pohybovaly od prvního roku cca na hladině 80 Kč a každý další
rok jeho života se mohly o 5 Kč zvyšovat s tím, že průměrné zhodnocení naspořených
prostředků se navíc patrně pohybovalo na úrovni 5 % p. a. Také Nejvyšší správní soud považuje
tuto tabulku za nevypovídající. Úřad se totiž stěžovatele dotazoval na výši a původ jeho úspor,
výnosů z investičního portfolia a z dědictví z toho důvodu, že mělo jít o prostředky, které
stěžovatel investoval do fondu Sporoinvest ve výši 1.428.000 Kč ke dni 19. 9. 2003 a do fondu
ESPA ve výši 1.724.927 Kč. Úřad požadoval přesný původ těchto částek, což se z odpovědi
stěžovatele (byť velmi podrobné) nedozvěděl. Podstata otázky totiž směřovala k původu těchto
úspor, na což stěžovatel odpověděl pouze tak, že se jednalo o drobné příspěvky od rodičů.
Vzhledem k tomu, že ve výsledku byla takto uspořena částka převyšující 2 miliony Kč, nejedná
se dle názoru soudu o zcela běžné drobné příspěvky od rodičů a bylo proto třeba původ těchto
příspěvků lépe specifikovat.
[63] Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem, že by dostatečně vysvětlil své měsíční
náklady v posledních pěti letech (viz body č. 13 a č. 25 kasační stížnosti). Stěžovatel argumentoval
tím, že úřad žádal celkové výdaje, nikoliv jednotlivé výdaje za bydlení, stravu atd., které
byly ve výzvě uvedeny v závorce. Soud podle jeho názoru tuto výzvu parafrázoval
tak, aby to vypadalo, že stěžovatel měl uvést zvlášť výdaje za bydlení, dopravu, stravu atd. Uvedl,
že jeho výdaje byly v posledních pěti letech do sta tisíc korun, a průměrné měsíční výdaje v tomto
období odhaduje řádově do 1.000 Kč. Stěžovatel v kasační stížnosti podrobně zdůvodňuje výši
těchto svých nákladů. Nejvyšší správní soud uvádí, že vzhledem k tomu, že stěžovatelovy náklady
jsou velmi nízké, což způsobuje jejich nevěrohodnost, bylo na něm, aby pravdivost tohoto svého
tvrzení doložil. Například jen výdaje na bydlení či běžný provoz domácnosti obyčejně značně
převyšují stěžovatelem uvedenou částku, proto bylo namístě, aby rozvedl, jak tyto náklady hradí,
resp. kdo je hradí za něj. I kdyby tedy soud uvěřil tvrzení stěžovatele, že jeho způsob života
je založen čistě prakticky „na chlebu, vodě a vzdělání“, není dost dobře představitelné, že by z částky
1.000 Kč měsíčně byl při běžném životě opravdu schopen uhradit všechny nezbytné náklady.
Neuvedl přitom, že by žil u někoho, kdo za něj část nákladů hradí, nebo cokoliv,
co by vysvětlovalo jeho situaci. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s městským soudem,
že obecné tvrzení o měsíčních výdajích stěžovatele nemá vypovídací hodnotu.
[64] Stěžovatel se dále domnívá, že nikdy nebyl tázán na vlastníky nemovitostí, ve kterých
se zdržoval. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že úřad se opravdu zcela konkrétně na vlastníky
nemovitostí nezeptal, jejich sdělení se ovšem dalo očekávat, a to i na základě požadavku úřadu
na předložení případných nájemních smluv.
[65] Podle stěžovatele úřad údajně nesprávně uvedl, že docházelo k rozporům mezi částkami
uvedenými stěžovatelem a jeho matkou (viz bod č. 15). Upozornil také, že časový odstup vysoce
přesahoval zákonem stanovený časový horizont pro posuzování žádosti pro stupeň „Důvěrné“.
Kasační soud zjistil, že konkrétně se mělo jednat o informaci, za jakou částku stěžovatel převedl
svá členská práva v bytovém družstvu. Existoval zde totiž rozpor mezi tvrzením jeho matky jako
svědkyně, která uvedla, že se jednalo o částku 550.000 Kč, zatímco stěžovatel uvedl,
že šlo o částku 850.000 Kč. Stěžovatel sice v kasační stížnosti uvedl, že rozdílnost těchto částek
je dána tím, že se každý vyjadřovali k něčemu jinému, nicméně toto tvrzení nijak nerozvedl.
[66] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem i žalovaným v tom, že stěžovatel
nedostatečně odpověděl na dotaz úřadu týkající se specifikace jeho publikační a přednáškové
činnosti (viz bod č. 11) a obecně příjmů po dobu studia i později (viz bod č. 16). Stěžovatel uvedl
pouze obecné informace, jako že dostával zhruba 1.000 Kč za přednášku, finanční prostředky mu
byly vypláceny zpravidla ve formě různých druhů stipendií, které nelze rozeznat od odměn, nemá
žádné doklady ani smlouvy a příjmy odhadl obecně na částku v řádu milionu korun. Kasační soud
je toho názoru, že jestliže se jedná o poměrně vysokou částku 1 mil. Kč, měl by být stěžovatel
schopen alespoň zhruba původ této částky prokázat, například si mohl vyžádat potvrzení
od studijních či personálních oddělení příslušných institucí. Pouhé uvedení institucí, od kterých
tyto příjmy získal s tím, že si úřad měl podrobnosti získat sám, zcela jistě není dostatečné.
[67] Dále stěžovatel vysvětluje, že dostatečně odpověděl na dotazy žalovaného ohledně
sporných finančních částek (bod č. 26). Žalovaný dle jeho názoru nemohl mít pochybnosti
o původu částky 535.000 Kč, protože informace o prodeji emise ESPA byla součástí správního
spisu, naprosto stejně jako u částky 53.855 Kč. Stěžovatele nenapadlo, že patrně došlo k nějaké
technické chybě při prodeji, úřad však nemůže transakci zpochybnit. V případě částky 241.000 Kč
soud zpochybňuje prakticky všechno, co může, plete si ČNB a ČSOB, data i roky apod., zároveň
překrucuje povahu komunikace stěžovatele s úřadem o této věci. Ohledně částky 232.000 Kč
je rozsudek soudu vnitřně sporný. Soud sice správně konstatuje, že žalovaný nezohlednil listiny,
které jsou ve správním spise, ale stěžovateli vytýká, že na konkrétní výzvu reagoval obecným
sdělením. I pro částku 210.000 Kč je ve spise dostatek konkrétních podkladů pro vyhodnocení
původu celé částky. Dokumentace o výhře u TV Nova je součástí správního spisu, úřad ji však
zcela ignoroval. Údajná nejasná vyjádření jsou dle stěžovatele pouze zástupným problémem
nedostatku kvalifikace na straně úřadu.
[68] Nejvyšší správní soud tyto informace o prokázání uvedených částek ověřil ve správním
spisu a dospěl k závěru, že stěžovatelově námitce o dostatečném prokázání původu svého
majetku nemůže přisvědčit. Stěžovatel ostatně ani v kasační stížnosti neuvádí nic konkrétního,
čím by závěry městského soudu v tomto směru vyvrátil.
[69] Ohledně částky 535.000 Kč stěžovatel ve své odpovědi (č. l. 239 správního spisu)
stěžovatel uvedl, že tuto částku převedl na účet u ČNB v souvislosti s transakcemi při nákupu
pozemku a tato částka pocházela z jeho dalších úspor. Úspory, které měl z let do roku 2001,
pocházely zejména z drobných příspěvků od rodičů. Stěžovatel tedy úřadu na jeho dotaz
k upřesnění nespecifikoval, že se jednalo o částku získanou z prodeje emise ESPA. Pokud
stěžovatel uvádí, že tyto informace jsou ve správním spise založeny, měl to k upřesňujícímu
dotazu úřadu sdělit, případně odkázat na konkrétní dokument, ze kterého tak vyplývá. Pokud
to však neučinil a pouze obecně odpověděl, že se jedná o prostředky z úspor, nepodařilo
se mu původ této částky dostatečně objasnit.
[70] Pokud se jedná o vklad částky 241.000 Kč na účet u ČNB ze dne 15. 5. 2007, stěžovatel
ve své odpovědi na výzvu k doplnění uvedl, že tuto částku vložil v uvedeném období na tento
účet patrně jako iniciační prostředky pro v této době nově založený účet a patrně šlo zejména
o přesun prostředků z rušeného účtu u ČSOB. Jak však uvedl žalovaný i městský soud, tento
vklad nebyl prokázán, neboť ze spisu vyplývá, že z účtu č. X vedeného u ČSOB byly ve dnech
10. 5. 2007 a 21. 5. 2007 převedeny částky ve výši 300.000 Kč a 169.880 Kč na účet č. X vedený
ČNB. Z výpisů není patrné, že by byla z účtu vybrána částka 300.000 Kč v hotovosti, jak
stěžovatel uvedl v řízení před městským soudem. Nebylo tedy doloženo, že by sporná částka
241.000 Kč byla z účtu ČSOB převedena.
[71] Vklad částky 232.000 Kč na účet u ČSOB v říjnu roku 2005 stěžovatel ve své odpovědi
na výzvu k doplnění vysvětlil tak, že šlo opět o iniciační částku při založení účtu a její původ
je v úsporách z jeho činnosti v předchozích měsících, kdy získával výplatu v rámci své práce
v hotovosti a nepracoval proto s účtem v bance. Stěžovatel však nekonkretizoval, o jakého
zaměstnavatele se jednalo, a upřesňující otázku zodpověděl pouze obecně. Ze správního spisu
sice vyplývá, že stěžovatel byl v období od září roku 2004 do září roku 2005 zaměstnán
u Národohospodářského ústavu AV ČR, což žalovaný nesprávně zhodnotil, avšak právě proto
se úřad stěžovatele doptával na podrobnosti, aby si tyto skutečnosti ujasnil.
[72] Ani původ částky 210.000 Kč nepovažuje Nejvyšší správní soud za perfektně
zdůvodněný. Jednalo se o rozdíl mezi částkou 1 mil. Kč vloženou na účet vedený Českou
spořitelnou, a. s. dne 19. 5. 2003 a částkou 789.310,71 Kč, kterou stěžovatel obdržel
dne 19. 5. 2003 jako náhradu vkladu od Fondu pojištění vkladů (viz podání ze dne 19. 9. 2008),
a to z titulu výplat náhrad vkladů klientů Union banky, a. s. Tyto příjmy se opět k dotazu úřadu
stěžovateli nepodařilo dostatečně zdůvodnit, neboť tento rozdíl nijak konkrétně nevysvětlil.
[73] Nejvyšší správní soud shrnuje, že stěžovatel skutečně nebyl schopen konkrétně
k uvedeným částkám v řádu statisíců korun uvést jejich původ. Lichý je jeho odkaz
na to, že informace vysvětlující tyto částky jsou založeny ve spise. Z výzvy k doplnění údajů
ze dne 5. 10. 2009 je totiž zřejmé, že úřad původ těchto částek ze stěžovatelem předložených
listin nezjistil, a proto se ho také na tyto informace dotazoval. Na obhajobu úřadu je třeba uvést,
že stěžovatel předložil velké množství podkladů, ve kterém nebylo zcela snadné se zorientovat,
a proto je naprosto legitimní, pokud si své nejasnosti ohledně některých částek (byť by jejich
původ alespoň částečně z důkazního materiálu vyplýval) snažil vyjasnit výzvou k doplnění těchto
údajů. Bylo tak na stěžovateli, aby úřadu konkrétně původ uvedených částek vysvětlil a případně
odkázal na konkrétní listiny obsažené ve správním spisu, které toto dokládají. Nejvyšší správní
soud je přesvědčen, že stěžovatel mohl vyvinout větší snahu k objasnění původu finančních
prostředků (nikoliv pouhé obecné odkázání na dokumenty ve spise bez bližšího vysvětlení nebo
odvolání se na rodinné úspory), to však neučinil a omezil se pouze na obecná tvrzení, která
k vyjasnění nesrovnalostí úřadu v přehledu částek, nepřispěla.
V.C Dezinterpretace některých písemností městským soudem
[74] Další okruh námitek se týká dezinterpretace některých písemností ze správního spisu
městským soudem, které jsou dle stěžovatele vedeny snahou soudu, aby to vypadalo,
že stěžovatel neodpověděl na všechny otázky ve výzvách, byť tomu tak nebylo (viz bod č. 8),
nebo že některé informace týkající se jeho majetku zatajil. K této námitce Nejvyšší správní soud
nejprve v obecné rovině uvádí, že stěžovatel zcela nepřípadně „převrací každé slovo“ rozsudku
městského soudu a snaží se najít jakékoliv nesprávné nebo alespoň ne zcela jednoznačné
vyjádření, které ihned převrací proti sobě a odvolává se na neutuchající snahu městského soudu
stěžovatele poškodit. Lze se tak zcela ztotožnit s tvrzením městského soudu, že smyslem
přezkumu správních rozhodnutí není rozbor jednotlivých vět odůvodnění rozhodnutí nebo
jednotlivých písemností. Cílem by naopak měl být přezkum rozhodných okolností týkajících
se podstaty věci.
[75] Po prostudování správního spisu a spisu městského soudu dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že toto tvrzení není důvodné. Pokud městský soud zestručnil některé skutečnosti
uvedené ve správním spise, činil tak z důvodu úspornosti a výstižnosti; z postupu městského
soudu ani z tvrzení stěžovatele není zřejmá žádná snaha soudu stěžovatele poškodit nebo
jakýkoliv zájem na vytvoření konstrukce, že stěžovatel zatajil rozhodné údaje o svém majetku.
Např. to, že soud ve výčtu uvedl, že správní orgán zjistil vlastnictví nemovitosti v k. ú. Babice
nijak nezpochybňuje skutečnost, že mu tuto informaci sdělil sám stěžovatel.
[76] Pokud jde o desinterpretaci znaleckého posudku znalce PhDr. Marka Preisse, Ph.D.
je třeba stěžovateli přisvědčit, že soud nesprávně uvedl, že osobnost stěžovatele je podle tohoto
rozsudku akcentovaná, a to ve smyslu vysokého zaměření se na výkon, malé interpersonální
citlivosti a empatie oproti značné nejistotě a nedostatečné míře citlivosti. Místo slova nejistotě
zde totiž mělo být naopak slovo sebejistotě, jak je to uvedeno v textu znaleckého posudku. Podle
názoru Nejvyššího správního soudu se však jedná o pouhou chybu v psaní, která neměla
pro věc žádné následky. Je také pravdou, že znalec se výslovně v posudku nezmiňuje
o konfliktnosti stěžovatele, nicméně soud toto z posudku vyvodil, což taktéž není žádným
pochybením. Pokud se jednalo o to, že úřad v písemnosti č. 260 uvedl, že „mezi zájmy účastníka
patří spor“, pak je zjevné, že zde mělo být uvedeno místo slova spor slovo sport,
jak je to obsaženo ve znaleckém posudku. Jedná se o pouhou zjevnou písařskou chybu. V této
souvislosti stěžovatel brojí (viz jeho vyjádření k bodu č. 10 rozsudku) proti dokumentu
založenému na č. l. 200 správního spisu. Kasační soud k tomu uvádí, že se jedná pouze o určité
shrnutí či interpretaci znaleckého posudku osobnosti stěžovatele; závěry této písemnosti vyplývají
z posudku a není zřejmé, proč je stěžovatel považuje za šílené.
[77] Je též nutno připomenout, že městský soud neposuzoval samotnou bezpečnostní
spolehlivost stěžovatele, nýbrž pouze to, zda dostatečně doložil své finanční poměry. Městský
soud tedy sice shrnul výsledky znaleckého posudku, nicméně pro posouzení dostatečnosti
prokázání majetkových poměrů pro něj nebyly nijak klíčové.
[78] Stěžovatel dále soudu vytýká jeho mnohá dílčí vyjádření, která naprosto nemají žádný vliv
na jeho rozhodnutí. Jde například o to, že soud údajně nesprávně odkazuje na výslech stěžovatele
místo pohovoru atd.
[79] Absolutně bez významu pro výsledek řízení je také stěžovatelova výtka směřující proti
bodu č. 9 rozsudku, podle které úřad neobdržel odpověď stěžovatele dne 22. 10. 2009
ale dne 21. 10. 2009, což do jisté míry uznává i sám stěžovatel.
V.D Namítaná procesní pochybení v bezpečnostním řízení
[80] Stěžovatel brojí proti délce řízení před žalovaným (bod č. 20), která dle něj dokládá
i velmi nízký respekt před zákonem. K této obecné námitce Nejvyšší správní soud uvádí,
že s ohledem na lhůty pro ukončení řízení o vydání osvědčení fyzické osoby stanovené v §117
zákona o utajovaných informacích, je vskutku nutno považovat bezpečnostní řízení vedené
se stěžovatelem za velmi dlouhé. Na druhou stranu je třeba podotknout, že délka řízení je vždy
závislá také na chování žadatele a na úrovni jeho spolupráce s úřadem při dokládání
požadovaných údajů. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neposkytoval dostatečné odpovědi a úřad
ho musel opakovaně vyzývat k doplnění údajů, nelze vytýkat dlouhou délku řízení pouze
žalovanému.
[81] Stěžovatel se domnívá (bod č. 22), že rozhodnutí vydané ve druhém stupni bylo
jednoznačně ovlivněno Mgr. Š., který jako oprávněná úřední osoba rozhodoval v I. stupni. Brojí
přitom zejména proti tomu, že tento pracovník úřadu vypracoval předkládací zprávu k rozkladu,
jež je v podstatě nejzásadnějším podkladem rozhodnutí. Podle zákona je však osoba, která
rozhodovala v I. stupni vyloučena ze zákona z celé druhostupňové fáze. Nejvyšší správní soud
k tomu uvádí, že tyto námitky vypovídají o nepochopení bezpečnostního řízení před úřadem, jež
je popsáno v části IV. zákona o utajovaných informacích. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že
z řízení je vyloučena úřední osoba, která se účastnila řízení v téže věci na jiném stupni řízení (viz
§90 odst. 2 uvedeného zákona). Předložení věci k rozhodnutí o rozkladu spolu se stanoviskem
k tomuto rozkladu (předkládací zprávou) ovšem není činností probíhající v rámci
druhostupňového řízení. Tento postup je zcela v souladu se zákonem o utajovaných informacích,
který uvádí, že „nerozhodne-li Úřad o rozkladu podle odstavce 1 nebo podle §128, předloží jej se svým
stanoviskem a s veškerým spisovým materiálem do 15 dnů od doručení rozkladu řediteli Úřadu“
(viz §129 odst. 3). Ostatně obdobné pravidlo je obsaženo i v obecné úpravě správního řízení
(viz §152 ve spojení s §88 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu). Jde tedy o úkon, který
provádí dle zákona správní orgán I. stupně, a nejedná se ještě o samotnou „druhostupňovou fázi
řízení“, jak se domnívá stěžovatel. Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že by z rozhodování
věci v I. stupni měl být vyloučen Mgr. Š. pro jeho podjatost, neboť jeho předchozí rozhodnutí
bylo zrušeno správního orgánem I. stupně (bod č. 23). Tato skutečnost totiž podjatost úřední
osoby nezakládá. Stejně tak nemá smysl v rámci soudního přezkumu správního rozhodnutí brojit
proti předkládací zprávě k rozkladu, neboť obsah této listiny nemá v tomto kontextu žádnou
relevanci.
[82] Stěžovatel brojí také proti složení rozkladové komise (bod č. 24). Zákon i vnitřní předpis
žalovaného totiž vyžaduje pětičlennou rozkladovou komisi, zatímco z dokumentu o jednání
rozkladové komise přímo vyplývá, že tato komise byla tříčlenná a nevyplývá z něj, že by snad
měla další dva nepřítomné členy. S touto námitkou se zcela vyčerpávajícím způsobem a správně
vypořádal městský soud. Složení rozkladové komise bylo v souladu s §130 zákona o utajovaných
informacích, podle kterého je rozkladová komise minimálně pětičlenná, jednat může
za přítomnosti nadpoloviční většiny svých členů, tj. tří. Podle §3 tohoto ustanovení „většinu členů
rozkladové komise tvoří zaměstnanci státu zařazení v jiných orgánech státu než v Úřadu“. Ve věci stěžovatele
přitom rozhodovala tříčlenná komise, což je naprosto v souladu se zákonem. Není přitom nutné,
aby uvedení dalších dvou nepřítomných členů rozkladové komise bylo uvedeno v zápisu o jejím
jednání. Stěžovatel ostatně ani nezmiňuje žádné konkrétní pochybnosti o nesprávném složení
rozkladové komise, spíše se jedná o jeho ničím nepodložené spekulace.
[83] Dále stěžovatel namítá (bod č. 28), že jeho skutečnost, že ho Mgr. Š. odvedl na odlehlé
místo a dopustil se korupčního jednání, nelze objektivně prokázat jiným způsobem než jeho
svědectvím. Neexistenci této schůzky neměl ředitel úřadu jak zjistit. Nejvyšší správní soud
souhlasí se závěrem městského soudu, že k tomuto tvrzení stěžovatele neexistují žádné důkazy
a takovému jednání Mgr. Š. nic nenasvědčuje. Městský soud trefně poukázal na skutečnost, že
stěžovatel tuto tvrzenou schůzku s Mgr. Š. oznámil žalovanému až více než měsíc po jejím
údajném konání, což také nepřispívá věrohodnosti tohoto tvrzení.
[84] Nejvyšší správní soud také souhlasí s městským soudem v tom, že žalovaný
nediskriminoval stěžovatele na základě jeho vzdělání (viz bod č. 17). Žalovaný pouze výstižně
poznamenal, že vzhledem k jeho vzdělání a aktivitám je nepravděpodobné, že by alespoň část
dokladů prokazující původ jeho majetku neměl k dispozici. Jednalo se tak spíše o podpůrnou
argumentaci.
[85] Podle stěžovatele byl úřad v řízení veden snahou co nejvíce stěžovatele poškodit a aktivně
usiloval o to, aby stěžovatel přišel o svou práci a úřad tak mohl řízení zastavit (viz bod č. 5).
Nejvyšší správní soud této námitce nepřisvědčuje. Nevypovídají o tom ani stěžovatelem tvrzené
nesrovnalosti v doručování některých písemností, které měly být adresovány bezpečnostnímu
řediteli ČNB. Je zřejmé, že stěžovateli se všechny písemnosti dostaly do rukou a případné dílčí
nesrovnalosti v doručování neměly vliv na zákonnost napadených správních rozhodnutí. Nejvyšší
správní soud se nedomnívá, že by cílem úřadu bylo připravit stěžovatele o jeho práci v České
národní bance a řízení pak zastavit. Jak městský soud správně zmínil, úřad doručoval stěžovateli
písemnosti na adresu jeho zaměstnavatele, kterou sám stěžovatel jako doručovací adresu uvedl.
Zcela srozumitelné je také vyjádření městského soudu k písemnosti úřadu založené na č. l. 225,
ve které úřad žádal od zaměstnavatele stěžovatele vyjádření mimo jiné na nadměrné požívání
alkoholických nápojů nebo omamných látek, projevy agresivního či násilného chování. Tento
dotaz je v případě zjišťování bezpečnostní spolehlivosti zajisté namístě, a to i v případě,
kdy stěžovatel znaky takového jednání za dobu správního řízení nijak neprojevoval.
[86] Nejvyšší správní soud se nedomnívá, že by měl úřad jakýkoliv subjektivní zájem o získání
nějakého kompromitujícího materiálu na účastníka řízení, který by mohl být použit na vydírání
stěžovatele za účelem získání jeho peněženích prostředků, o nichž se úřad v průběhu řízení
dozvěděl. Tyto námitky již stěžovatel v kasační stížnosti blíže nespecifikoval a Nejvyšší správní
soud jejich důvodnost v obecné rovině neshledal. Podle jeho názoru se jedná spíše o spekulace
stěžovatele pramenící jednak z nespokojenosti s výsledkem bezpečnostního řízení a jednak
z pocitu nelibosti způsobeného důkladným prověřováním jeho osoby.
V.E Shrnutí
[87] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud neshledal, že by bezpečnostní řízení
bylo vedeno v rozporu s §89 odst. 1 zákona o utajovaných informacích. Potvrdil tak závěr
žalovaného i městského soudu, že stěžovatel neposkytoval v průběhu bezpečnostního řízení
dostatečnou součinnost ke zjištění rozhodných okolností pro rozhodnutí věci. Úřad proto
postupoval správně, pokud řízení o žádosti stěžovatele z tohoto důvodu zastavil.
[88] Žalovaný se nedopustil v průběhu bezpečnostního řízení ani porušení §89 odst. 2 zákona
o utajovaných informacích, neboť se neprokázalo, že by úřad jakkoliv znevažoval osobní čest
a důstojnost osob řízením dotčených.
[89] Postupem městského soudu nedošlo k porušení stěžovatelova práva na svobodnou volbu
povolání ani práva získávat prostředky pro své potřeby prací. V souladu se čl. 26 odst. 2 Listiny
totiž zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností.
Pokud žalovaný řízení o žádosti o osvědčení ve stupni Důvěrné, které bylo vyžadováno
pro výkon stěžovatelova povolání, v souladu se zákonem zastavil a městský soud správně potvrdil
zákonnost takového rozhodnutí, neznamená to neoprávněné odepření práva na svobodnou
volbu povolání ani práva získávat prostředky pro své potřeby prací.
VI. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[90] Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
námitky stěžovatele nejsou důvodné. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední
věty, zamítl jako nedůvodnou.
[91] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl,
že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu