ECLI:CZ:NSS:2014:1.AS.156.2013:24
sp. zn. 1 As 156/2013 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce: M. K.,
zastoupený Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem Kopečná 11, 602 00 Brno,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, 601
82 Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 7. 2011, č. j. JMK 29408/2011, sp. zn. S-JMK
29408/2011/OD/St, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
13. 11. 2013, č. j. 57 A 125/2011 – 99,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních činností, ze dne
11. 1. 2011, č. j. ODSČ-36836/PZ-10-Kuc, byl žalobce uznán vinným tím, že dne 9. 8. 2010
v 8:50 hodin v Brně na ulici Zelný trh 9 stál s osobním motorovým vozidlem Seat Toledo, RZ x,
čtyřmi koly na chodníku, čímž porušil §53 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění
pozdějších předpisů, a spáchal tak přestupek podle §22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Za popsané jednání byla žalobci uložena pokuta ve
výši 1.500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Žalobce napadl citovaného
rozhodnutí odvoláním, o němž rozhodl žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím tak, že
podané odvolání zamítl.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou u Krajského soudu v Brně;
ten nejprve rozsudkem ze dne 25. 1. 2012, č. j. 57 A 125/2011 - 29, žalobu zamítl. Citovaný
rozsudek krajského soudu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 9. 2012,
č. j. 1 As 60/2012 - 28, ke kasační stížnosti žalobce zrušil pro nepřezkoumatelnost. V novém
řízení krajský soud rozsudkem ze dne 12. 12. 2012, č. j. 57 A 125/2011 - 57, napadené
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rovněž v pořadí druhý rozsudek
krajského soudu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 3. 2013, č. j. 1 As 5/2013 - 25,
zrušil pro nepřezkoumatelnost. Poté krajský soud rozsudkem ze dne 19. 6. 2013,
č. j. 57 A 125/2011 - 82, opětovně zrušil napadené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. I tento rozsudek krajského soudu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
11. 9. 2013, č. j. 1 As 76/2013 – 27, zrušil, tentokrát pro nesprávné posouzení otázky zavinění
krajským soudem. Následně krajský soud v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 13. 11. 2013,
č. j. 57 A 125/2011 – 99, žalobu zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační
stížností namítaje, že jsou dány důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
a nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů.
[4] Zopakoval, že krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl a uložil žalobci
povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 43.080 Kč, přestože žalovanému
žádné náklady nevznikly, ani vzniknout nemohly. Dále stěžovatel zdůraznil, že v projednávané
věci se jedná již o několikátou kasační stížnost. V posledním rozsudku Nejvyšší správní soud
konstatoval, že žalobce měl vědět o tom, že parkuje na chodníku, protože je řidičem od
roku 1974 a dlouhodobě bydlí v dané lokalitě. Argumentace Nejvyššího správního soudu ovšem
podle stěžovatele není správná. Přestože na dané adrese bydlí prakticky celý život, nikdy nebyl
pokutován za parkování před svým domem. S ohledem na posedlost městských strážníků
při trestání banálních dopravních přestupků je naprosto vyloučeno, že by stěžovatel dlouhodobě
mohl uniknout pokutě za nedovolené parkování. Ani strážníci netušili, že místo, kde stěžovatel
parkoval, je chodníkem.
[5] Podle stěžovatele je velmi smutné, že o nemožnosti parkování v dané lokalitě nevěděli
kromě stěžovatele ani strážníci nebo správní orgán. O parkování na chodníku se správní orgán
prokazatelně dozvěděl až ze sdělení o určení druhu komunikace dne 16. 11. 2010. Ještě tristnější
je, že sám soud včetně nejvyšší správní autority až na základě 6 rozsudků dospěl k závěru,
že opravdu jde o nedovolené parkování. Za takové situace není možno vinit z nedbalosti řidiče
parkujícího v místě, kde není zákazová značka ani vyvýšený chodník, pokud samotné soudy
k vyslovení předmětného závěru potřebovaly více než tři roky. V případě, že existovaly důvodné
pochybnosti o charakteru pozemní komunikace, bylo věcí státní správy (resp. místní samosprávy),
aby pochybnosti odstranila. Odstranění pochybností ale nepředstavuje potvrzení stanovené
sankce a uložení povinnosti samostudia katastrálních map. Schopnost rozeznat, zda se jednalo
v daném případě o chodník, nijak nesouvisí se způsobilostí držitele řidičského oprávnění, nýbrž
je předmětem právnického vzdělání.
[6] Žalovaný i soud chápou podle stěžovatele chybně význam slova prevence. Právní stát má
svým občanům ukládat jen takové povinnosti, které po nich lze spravedlivě požadovat.
Předcházející řízení porušuje základní principy přestupkového řízení. Negarantuje jistotu
přesvědčivého a spravedlivého rozhodnutí, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Úkolem státu
je občany vychovávat, nikoli nespravedlivě trestat. Stěžovatel má za to, že nevěděl ani vědět
nemohl, že parkuje na chodníku. Na zmíněném místě dlouhodobě parkoval, jedná se o místo
s vysokým výskytem strážníků, kteří stěžovatele nikdy dříve nepokutovali ani nepoučili o zákazu
parkování.
[7] Z výše popsaných důvodů je rozsudek krajského soudu nezákonný. Proto stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud zmiňovaný rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
[8] Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti nebylo podáno.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou.
[10] S ohledem na to, že se jedná o kasační stížnost podanou proti rozhodnutí krajského
soudu, který byl při svém rozhodování vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem ve zrušujícím rozhodnutí v téže věci, bylo třeba se nejprve zabývat přípustností kasační
stížnosti.
[11] Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako
důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
K aplikaci tohoto ustanovení se vyslovil i Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 136/05, http://nalus.usoud.cz, poukázal na to, že „ustanovení §104 odst. 3 písm. a)
soudního řádu správního zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát
svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud
tímto právním názorem řídil.“ Podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nepřípustný návrh soud usnesením
odmítne.
[12] Stěžovatel v kasační stížnosti uváděl, že podává kasační stížnost z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti však plyne, že jeho námitky brojí
věcně pouze proti právnímu posouzení otázky zavinění krajským soudem. Podává tedy kasační
stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Ve vztahu ke stížnímu důvodu podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. stěžovatel toliko odkázal na text zákonného ustanovení, aniž
by vylíčil a blíže konkretizoval, jakého typu nepřezkoumatelnosti či jiné vady řízení
se v projednávaném případě dovolává. Pouhou citaci právního předpisu však nelze považovat
za skutkové, na daný případ individualizované výtky, které by představovaly kasační námitky
(k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, publikované
pod č. 2162/2011 Sb. NSS; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná
na www.nssoud.cz).
[13] K námitce nesprávného posouzení otázky zavinění stěžovatele krajským soudem
lze odkázat na předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2013,
č. j. 1 As 76/2013 – 27. V něm Nejvyšší správní soud v souladu s §4 odst. 1 písm. b) zákona
o přestupcích zohlednil jak okolnosti daného případu, tak osobní poměry žalobce a vyslovil,
že stěžovatel spáchal předmětný přestupek v nevědomé nedbalosti. Uvedl, že „různorodá dlažba
a její uspořádání na předmětném místě byla vysvětlitelná právě odlišným funkčním využitím chodníku a ostatní
komunikace, nikoliv pouze estetickým uspořádáním dlažby na náměstí (…). Žalobce tak vzhledem ke svým
osobním poměrům a okolnostem případu mohl a měl vědět, že obrubníkem oddělená část ostatní komunikace
přiléhající k divadlu, na níž své vozidlo zaparkoval, je určena pro pěší a je tedy chodníkem, na němž je zakázáno
parkovat, není-li na místě jiné dopravní značení.“ Ani skutečnost, že stěžovatel na daném místě
dlouhodobě parkoval a nikdy nebyl za takové jednání pokutován, zavinění žalobce podle
Nejvyššího správního soudu vyloučit nemohla. Zavinění stěžovatele bylo dáno tím, že „žalobce
vzhledem k okolnostem případu (chodník byl oddělen od ostatní komunikace obrubníkem, struktura dlažby
chodníku a ostatní komunikace byla odlišná a pouhým pohledem bylo zjevné odlišné funkční využití těchto ploch,
přestože chodník nebyl nikterak vyvýšen) a svým osobním poměrům (žalobce je řidič s dlouholetou znalostí
stavebně-technických charakteristik předmětného místa a musí mu tedy být známo, jaké plochy náměstí Zelný
trh slouží k pohybu vozidel a jaké jsou určeny pro pěší) měl a mohl vědět, že parkuje na chodníku.“
[14] Krajský soud v Brně vázán tímto právním názorem dle §110 odst. 4 s. ř. s. žalobu nyní
přezkoumávaným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Ve svém rozhodnutí převzal argumentaci
Nejvyššího správního soudu uvedenou ve zrušovacím rozsudku. Stěžovatel v projednávané věci
nenamítal, že by se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího právního soudu,
nýbrž snaží se polemizovat s názorem vysloveným a dostatečně pregnantně formulovaným
v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 76/2013 – 27, který je pro Krajský soud v Brně
přímo závazný. Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost nepřípustnou podle
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
[15] Stěžovatelovy výtky, že i nejvyšší správní autoritě trvalo několik let, než dovodila,
že místo, na kterém parkoval, je chodníkem, Nejvyšší správní soud odmítá. Komplexní závěry
k věci samé sice Nejvyšší správní soud vyslovil až téměř dva roky po podání žaloby ve správním
soudnictví, na vině tu však nebyla „nejvyšší správní autorita“, jak mylně uvádí stěžovatel, ale fakt,
že krajskému soudu trvalo přes dvacet měsíců než (napotřetí) vydal rozsudek, který by bylo
možné podrobit věcnému přezkumu v řízení o kasační stížnosti. Předtím sice Nejvyšší správní
soud ve věci již dvakrát rozhodoval, nicméně prvé dva rozsudky krajského soudu, proti němuž
kasační stížnosti směřovaly, nevyhovovaly zákonným požadavkům na přezkoumatelnost
soudních rozhodnutí a Nejvyšší správní soud byl nucen zrušit je pro nepřezkoumatelnost.
K podstatě projednávané věci se tak Nejvyšší správní soud mohl vyjádřit poprvé až v řízení
o kasační stížnosti směřující proti rozsudku krajského soudu ze dne 19. 6. 2013,
č. j. 57 A 125/2011 – 82. Z jeho závazných závěrů následně vyšel i krajský soud v nyní
napadeném rozsudku a tyto závěry (výše shrnuté) již nyní Nejvyššímu správnímu soudu
přehodnocovat nepřísluší (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, publikované pod č. 1723/2008 Sb. NSS, nebo usnesení
rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, publikované pod č. 2365/2011
Sb. NSS).
[16] Pro úplnost lze dodat, že stěžovatel kromě výroku o zamítnutí žaloby, proti němuž (jak
bylo vyloženo v bodě [14] výše) kasační stížnost přípustná není, v prvém odstavci podané kasační
stížnosti povšechně napadá i výrok o nákladech řízení. K tomu Nejvyšší správní soud připomíná,
že podle §104 odst. 2 s. ř. s. je nepřípustná i kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech
řízení. Je-li kasační stížnost do výroku o věci samé z některého z důvodů uvedených v §104 s. ř. s.
nepřípustná, pak osud této kasační stížnosti směřující proti výroku ve věci samé bude následován
i tou její částí, kterou bude napaden výrok o nákladech řízení (srov. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64, publikované
pod č. 2116/2010 Sb. NSS). Pokud tedy Nejvyšší správní soud vyslovil nepřípustnost kasační
stížnosti směřující proti výroku krajského soudu o zamítnutí žaloby (viz bod [14] shora), nemůže
připustit ani věcný přezkum výroku o nákladech řízení.
[17] Nad rámec svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud přesto považuje za nutné se k otázce
náhrady nákladů řízení ve stručnosti vyjádřit. Krajský soud druhým výrokem napadeného
rozsudku přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 43.080 Kč vůči žalobci
s odůvodněním, že žalobci vznikla povinnosti uhradit žalovanému zmíněnou částku, neboť
na základě předchozího rozsudku krajského soudu č. j. 57 A 125/2011 - 82 žalovaný žalobci
náklady v řízení v této výši nahradil a zmíněný rozsudek byl následně Nejvyšším správním
soudem zrušen. Odůvodnění výroku o nákladech řízení krajským soudem je hrubě nesprávné.
Krajský soud ve své úvaze zcela pominul, že byl-li jeho předchozí rozsudek
č. j. 57 A 125/2011 - 82, na jehož základě žalovaný stěžovateli náhradu nákladů řízení zaplatil,
Nejvyšším správním soudem zrušen, byl stěžovatel povinen zaplacenou částku žalovanému vrátit,
jinak by se bezdůvodně obohatil (žalovaný mu plnil na základě právního důvodu, který později
odpadl). Důvod pro vrácení částky vyplacené žalobci jako náhrada nákladů řízení tak žalovanému
vznikl již právní mocí zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 76/2013 – 27.
Uložil-li krajský soud v nyní napadeném rozsudku stěžovateli povinnost uhradit žalovanému,
co prve zaplatil na základě nesprávného výroku rozsudku krajského soudu
č. j. 57 A 125/2011 - 82, de facto stanovil stěžovateli novou povinnost zaplatit žalovanému částku
43.080 Kč. V situaci, kdy Nejvyšší správní soud odmítá kasační stížnost žalobce jako celek
pro nepřípustnost, neboť neobsahuje žádnou námitku, která by přípustnost kasační stížnosti
mohla založit, není možné věcně přezkoumat zákonnost výroku o nákladech řízení (ani jej pro
nezákonnost zrušit). Bude tedy na shovívavosti žalovaného, aby chybně konstruovaný výrok
o nákladech řízení v napadeném rozsudku krajského soudu překlenul velkorysým výkladem
a dvakrát částku 43.080 Kč po žalobci nevymáhal.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud proto ze všech shora uvedených důvodů rozhodl o odmítnutí
kasační stížnosti podle §120 ve spojení s §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., protože podaná kasační
stížnost je tohoto zákona nepřípustná.
[19] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením
§60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu