ECLI:CZ:NSS:2010:1.AS.17.2010:294
sp. zn. 1 As 17/2010 - 294
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobců: a) REMA Systém, a. s.,
se sídlem Budějovická 1667/64, 140 00 Praha 4, b) eD´ systém Czech, a. s., se sídlem
Novoveská 1262/95, 709 00 Ostrava - Mariánské Hory, oba zastoupeni JUDr. et Mgr. Tomášem
Sequensem, advokátem se sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, 100 00 Praha 10, proti rozhodnutí ministra
životního prostředí ze dne 30. 5. 2006, č. j. 3228/M/06, 39691/ENV/06, sp. zn. R/1829-A, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného, kasační stížnosti stěžovatele ASEKOL s. r. o., se sídlem
Československého exilu 2062/8, 143 00 Praha 4, zastoupeného Mgr. Janem Kořánem, advokátem
se sídlem Hybernská 1271/32, 110 00 Praha 1, a kasační stížnosti stěžovatelů: 1. MASCOM s. r. o.,
se sídlem U Pejřárny 97, 142 00 Praha 4, 2. ASBIS CZ, spol. s r. o., se sídlem Obchodní 103,
251 01 Čestlice, 3. BaSys CS, s. r. o., se sídlem Sodomkova 1478/8, 102 00 Praha 10, 4. Samsung Zrt.,
česká organizační složka, se sídlem Sokolovská 394/17, 180 00 Praha 8, 5. PANASONIC CZECH
REPUBLIC, s. r. o., se sídlem Thámova 289/13, 186 00 Praha 8, zastoupených Mgr. Janem Kořánem,
advokátem se sídlem Hybernská 1271/32, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 15. 4. 2009, č. j. 5 Ca 187/2006 - 113,
takto:
I. Kasační stížnost stěžovatele ASEKOL s. r. o. a kasační stížnost stěžovatelů MASCOM s. r. o.,
ASBIS CZ, spol. s r. o., BaSys CS, s. r. o., Samsung Zrt., česká organizační složka,
a PANASONIC CZECH REPUBLIC, s. r. o., se o d m í t a j í .
II. Kasační stížnost žalovaného se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti stěžovatele
ASEKOL s. r. o. a o kasační stížnosti stěžovatelů MASCOM s. r. o., ASBIS CZ, spol. s r. o.,
BaSys CS, s. r. o., Samsung Zrt., česká organizační složka, a PANASONIC CZECH
REPUBLIC, s. r. o.
IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o své kasační stížnosti.
V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
žalovaného ve výši 4836 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. et Mgr. Tomáše Sequense, advokáta.
Odůvodnění:
I. Řízení před žalovaným a městským soudem
Rozhodnutím ze dne 30. 5. 2006, č. j. 3228/M/06, 39691/ENV/06, sp. zn. R/1829-A, zamítl
ministr životního prostředí rozklad žalobce a) a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2006,
č. j. 5194/ENV/720/05. Tímto rozhodnutím rozhodl žalovaný o zápisu žalobce a) do Seznamu
výrobců elektrozařízení (dále jen „Seznam“) jako provozovatele kolektivního systému pod evidenčními
čísly provozovatele kolektivního systému KH007/05-ECZ a K008/05-ECZ (výrok A1). Dále žalovaný
rozhodl o zápisu do Seznamu výrobců elektrozařízení uvedených v příloze č. 1 k rozhodnutí [mimo jiné
i žalobce b)] pro zajištění plnění povinností a zajištění financování odděleného sběru, zpětného odběru,
zpracování, využití a odstranění elektroodpadu a eletrozařízení z blíže specifikovaných skupin
(výrok A2). Výrokem B1 žalovaný zamítl návrh na zápis žalobce a) do Seznamu jako provozovatele
kolektivního systému pro zajištění financování nakládání s historickými elektrozařízeními ze skupin 3,
4, 6, 7 a 9. Výrokem B2 žalovaný zamítl návrh na zápis do Seznamu výrobců uvedených v příloze č. 2
k rozhodnutí [mimo jiné i žalobce b)] pro skupiny 3, 4, 6, 7 a 9.
Proti rozhodnutí ministra životního prostředí podali žalobci žalobu, v níž tvrdili nezákonnost
výroků B1 a B2 ve vztahu k historickým elektrozařízením ze skupiny 3. Městský soud v Praze
po provedeném ústním jednání napadené rozhodnutí ministra životního prostředí zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Stěžejními důvody pro zrušení předmětného rozhodnutí byla skutečnost, že v dané
věci nebylo vedeno společné řízení o žádostech všech provozovatelů kolektivních systémů o zápis
do Seznamu pro zajištění financování nakládání s historickými elektrozařízeními ze skupiny 3
a že rozhodnutí ministra bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů v části týkající se podílu
na trhu u žalobce a).
II. Kasační stížnost žalovaného
Rozsudek městského soudu napadl žalovaný včasnou kasační stížností. Žalovaný namítá,
že výtky soudu týkající se okruhu účastníků správního řízení a vedení společného řízení nejsou na místě.
Oba žalobci byli po celou dobu řízení pokládáni za účastníky řízení a práva účastníků řízení jim bylo
umožněno vykonávat v plném rozsahu – žalobci nebyli žalovaným nijak poškozeni, a proto tato
argumentace nemůže být podkladem pro zrušení rozhodnutí ministra o rozkladu, neboť §65 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), vylučuje, aby se zrušení správního
rozhodnutí domáhal někdo, jehož právo porušeno nebylo. Městský soud zřejmě směšuje správní řízení
vedené s žalobcem a správní řízení vedené se společností ASEKOL s. r. o.
(pod čj. 5193/ENV/720/05). Eventuální porušení práv žalobců v řízení vedeném se společností
ASEKOL s. r. o. (rozhodnutí v této věci napadli žalobci samostatnými žalobami) nemůže být důvodem
pro zrušení napadeného rozhodnutí, neboť takové porušení není předmětem žaloby.
Podle žalovaného městský soud nesprávně vymezil účastníky správního řízení na základě úvahy,
že rozhodnutí o zápisu do Seznamu je rozhodnutím o právech a povinnostech výrobců elektrozařízení
a provozovatelů kolektivních systémů. Podle žalovaného nelze §14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), vykládat extenzivně, a poukazuje rovněž na ohrožení právní jistoty
těch, kteří jednali v dobré víře, že správní orgán jednal se všemi účastníky správního řízení. Žalovaný
tvrdí, že práva a povinnosti výrobcům elektrozařízení nevznikají zápisem do Seznamu, nýbrž pramení
přímo ze zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon
o odpadech“), a jsou konkretizována vyhláškou č. 352/2005 Sb., o podrobnostech nakládání
s elektrozařízeními a elektroodpady a o bližších podmínkách financování nakládání s nimi (vyhláška
o nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady), k čemuž odkazuje též na nález pléna Ústavního soudu
ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 28/06. Z tohoto nálezu podle žalovaného vyplývá rovněž to,
že činnost kolektivních systémů není podnikáním, resp. hospodářskou činností, jak dovozuje městský
soud. Zápisem jednoho systému do Seznamu tedy nemůže být dotčeno ani právo jiného kolektivního
systému (jde o plnění povinností, nikoliv o podnikání). Předmětem řízení o zápisu není dle mínění
žalovaného rozhodování o vzniku povinnosti výrobců, ale pouze o způsobu zajištění plnění povinnosti
vyplývající přímo ze zákona. Žalovaný poukazuje na směrnici Evropského parlamentu
a Rady 2002/96/ES ze dne 27. ledna 2003 o odpadních elektrických a elektronických zařízeních
(OEEZ), Úř. věst. L 37, 13. 2. 2003, s. 24 - 39, zvláštní vydání v českém jazyce Kapitola 15, Svazek 07,
s. 359 - 374, jakož i na zákon o odpadech a jeho prováděcí vyhlášku, podle nichž kolektivní systémy
nejsou prostředkem k dosažení zisku, nýbrž představují pouze neziskové platformy vytvořené výrobci
k plnění jejich zákonných povinností. Kolektivní systémy budou od výrobců elektrozařízení vybírat jen
příspěvky nutné k zajištění výkonu zákonných povinností; případné rezervy nebudou vyplaceny
žádnému ze společníků systému, ale použity k výkonu elektroodpadových povinností. Odrazem této
skutečnosti je mimo jiné to, že příspěvky vybírané kolektivními systémy nejsou předmětem daně
z příjmů. Extenzivní výklad okruhu účastníků řízení žalovaný označuje za absurdní: účastníky řízení by
tak mohli být i všichni spotřebitelé, kteří při nákupu nového elektrozařízení hradí i příspěvek
na zajištění financování nakládání s historickým elektrozařízením pocházejícím z domácností odváděný
konkrétnímu kolektivnímu systému. Jelikož každý kolektivní systém používá jiný model financování
a jiné sazebníky příspěvků, byli by tak spotřebitelé přímo dotčeni na svých právech.
Žalovaný zdůraznil, že rozhodnutí žalovaného není konečné bez ohledu na případnou právní
moc na základě úpravy v §37i odst. 5 zákona o odpadech. Pokud žalovaný dospěje k závěru, že důvody
pro vedení výrobce v Seznamu zanikly, může z úřední povinnosti zahájit řízení o výmazu takového
výrobce ze Seznamu. Účastníkem řízení jsou pak výrobci, kterých se možný výmaz týká, popřípadě
provozovatel kolektivního systému, v němž jsou tito výrobci zapojeni, pokud by výmaz těchto výrobců
znamenal současně výmaz provozovatele kolektivního systému.
Za významnou považuje žalovaný i skutečnost, že závěry soudu vedou k nepřiměřeně
rozsáhlému okruhu účastníků, takže správní řízení by nemohlo být nikdy pravomocně ukončeno
(k tomu odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 171/97). Navíc
předmětné správní řízení probíhalo podle správního řádu z roku 1967, který problematiku řízení
s velkým počtem účastníků (včetně otázek doručování) neupravoval uspokojivě. Žalovaný se
nedomnívá, že by bylo snadné okruh účastníků zjistit podle podaných návrhů na zápis do Seznamu
pro skupiny elektrozařízení č. 3. Tento návrh podaly minimálně tři kolektivní systémy a dále existovala
řada výrobců elektrozařízení, kteří návrh na svůj zápis do Seznamu nepodali vůbec. Výrobcem
elektrozařízení jsou ve smyslu §37g písm. e) zákona o odpadech též dovozci, což představuje velkou
a nestálou skupinu subjektů. Je proto možné, že někteří výrobci, kteří podali návrh na zápis
do Seznamu, v průběhu řízení charakter výrobce ztratili (ukončili dovoz elektrozařízení): není pak
zřejmé, jak by žalovaný mohl tuto skutečnost v průběhu správního řízení zjistit a reagovat
na ni odejmutím postavení účastníka řízení takovým výrobcům. Nadto je celková množina výrobců
elektrozařízení v průběhu času velmi proměnlivá. Výrobci elektrozařízení, kteří nově vstoupí na trh by
navíc byli znevýhodnění oproti ostatním výrobcům: jelikož v době jejich vstupu na trh již byl kolektivní
systém zapsán, nemohli by se stát účastníky řízení o tomto zápisu, zatímco ostatní výrobci tuto
možnost měli. To je podle žalovaného zcela neodůvodnitelná diskrepance.
Městský soud dále podle žalovaného ignoroval také to, že správní řád z roku 1967 vedení
společného správního řízení o více návrzích různých kolektivních systémů neumožňoval. Tento právní
předpis neobsahoval institut společného řízení a ke spojení věcí mohl správní orgán přistoupit jen
tehdy, když mu to umožňovala zvláštní právní úprava, což zákon o odpadech nečinil. Podle žalovaného
je neakceptovatelné vytýkat správnímu orgánu, že učinil něco, co podle platného procesního předpisu
ani učinit nemohl, a zavazovat tak správní orgán právním názorem, který je v rozporu s právními
předpisy.
Žalovaný rovněž nesouhlasí se závěrem městského soudu o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
ministra. V prvé řadě uvedl, že podle §13 odst. 1 vyhlášky č. 352/2005 Sb. zajišťuje financování
nakládání s historickými elektrozařízeními pro každou skupinu elektrozařízení jeden kolektivní systém.
Žalovaný postupoval podle §40 odst. 1 správního řádu z roku 1967, tj. byl vázán pravomocným
rozhodnutím ze dne 22. 12. 2005, č. j. 5194/ENV/720/05, kterým byl mimo jiné pro zajištění
nakládání s historickým elektrozařízením ze skupiny 3 zapsán kolektivní systém ASEKOL s. r. o. –
žalovaný musel z tohoto rozhodnutí vycházet a neměl jinou možnost, jak v dané věci rozhodnout jinak.
Žalovaný poukazuje také na to, že pojem „podíl na trhu“ není nikde v zákoně o odpadech
definován, nicméně ve vyhlášce č. 352/2005 Sb. je mezi požadovanými náležitostmi podání návrhu
na zápis do Seznamu doložení hmotnostního nebo kusového množství elektrozařízení uvedených
na trh v České republice v roce předcházejícímu podání návrhu. Tyto údaje nejsou statisticky sledovány
a nelze je proto porovnat např. s údaji Českého statistického úřadu. Za výrobce, kteří pověřili podáním
návrhu na zápis do Seznamu provozovatele kolektivních systémů, uváděli množství elektrozařízení
uvedených na trh v minulém roce souhrnně tito provozovatelé. Zároveň byli provozovatelé
kolektivních systémů povinni v návrhu na zápis uvést předpokládaný podíl na trhu všech výrobců
zapojených do příslušného kolektivního systému. V rámci ochrany citlivých obchodních údajů
jednotlivých výrobců elektrozařízení umožňuje vyhláška č. 352/2005 Sb. provozovatelům kolektivních
systémů doložit v zápisu pouze sumární údaj o množství elektrozařízení v jednotlivých skupinách
uvedených svými výrobci na trh. Závazným podkladem pro rozhodnutí žalovaného byly tedy pouze
návrhy jednotlivých kolektivních systémů: odpovědnost za pravdivost a správnost návrhů pak nesou
samotní výrobci elektrozařízení, kteří prostřednictvím kolektivního systému návrh na zápis do Seznamu
podali. Žalovaný poskytl všem provozovatelům kolektivních systémů shodnou lhůtu pro doplnění
jejich návrhů na zápis do Seznamu do 15. 12. 2009 (patrně míněno „2005“ – pozn. soudu). Každý
provozovatel kolektivního systému tak měl povinnost uvést pravdivý a ověřený údaj o množství
elektrozařízení uváděných svými výrobci na trh bez ohledu na to, jaký údaj uvedl v původním návrhu.
Podle žalovaného z jeho rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že závazným podkladem rozhodnutí byly
pouze předložené návrhy na zápis do Seznamu, a proč nebylo přihlédnuto k podáním žalobce ze dne
22. 12. 2005, 27. 12. 2005 a 12. 1. 2006. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je taktéž zřejmé, že prvý
žalobce ve stanovené lhůtě nepředložil takový návrh na zápis do Seznamu, na jehož základě by mohl
být zápis proveden, naopak takový návrh předložili jiní provozovatelé. Jelikož pro zajištění financování
nakládání s historickým elektrozařízením pocházejícím z domácností je možné pro danou skupinu
elektrozařízení zapsat pouze jednoho provozovatele kolektivního systému, bylo podle žalovaného
v rozhodnutí o rozkladu možné pouze odkázat na pravomocná rozhodnutí již zapsaných provozovatelů
kolektivních systémů.
Žalovaný konečně v kasační stížnosti tvrdí, že zpochybnění rozhodnutí o zápisech do Seznamu
by mohlo mít za následek zhroucení systému zpětného odběru a odděleného sběru elektroodpadu
v České republice. Poukázal na dlouhodobě fungující systémy míst zpětného odběru, které by mohly
přestat fungovat, na negativní dopady pro životní prostředí, na možný přesun elektroodpadové zátěže
na obce a stát, na zvýšení podílu free ridingu, na vytvoření stavu právní nejistoty, na daňové dopady
a možné škody způsobené výrobcům elektrozařízení.
Závěrem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Kasační stížnosti dalších stěžovatelů
Proti rozsudku městského soudu podal dále kasační stížnost stěžovatel ASEKOL s. r. o.
a společnou kasační stížnost stěžovatelé MASCOM s. r. o., ASBIS CZ, spol. s r. o., BaSys CS, s. r. o.,
Samsung Zrt., česká organizační složka, a PANASONIC CZECH REPUBLIC, s. r. o. Obě kasační
stížnosti jsou obsahově shodné s kasační stížností žalovaného; stěžovatelé však navíc tvrdí, že se
městský soud dopustil vady řízení, když je opomenul jako osoby zúčastněné na řízení. Z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2008, č. j. 3 As 21/2007 - 305 a z usnesení rozšířeného
senátu tohoto soudu ze dne 23. 5. 2006, č. j. 8 As 32/2005 - 81, dovozují, že opomenutí osob
zúčastněných na řízení představuje důvod ke zrušení rozsudku vydaného ve správním soudnictví.
V daném případě městský soud sice vyrozuměl stěžovatele ASEKOL s. r. o. [spolu s výrobci
zapojenými do kolektivního systému žalobce a)] prostřednictvím své úřední desky, to však stěžovatel
ASEKOL s. r. o. považuje za zcela nedostačující a ryze formalistický postup vzhledem k množství
vyrozumění a dalších písemností publikovaných na této desce, kterým fakticky došlo ke zkrácení práva
tohoto stěžovatele na účast v předmětném řízení (vyjádřit se k žalobě, pořídit si kopie ze spisu).
Vyrozumění prostřednictvím úřední desky může přicházet v úvahu pouze v krajních případech –
nikoliv v případě stěžovatel ASEKOL s. r. o. Městskému soudu je z jeho úřední činnosti dobře známo,
že se stěžovatel ASEKOL s. r. o. zdržuje na svém zapsaném sídle a písemnosti řádně přebírá. Soud měl
proto doručovat písemnosti standardní cestou. Stěžovatel ASEKOL s. r. o. se táže, zda fikce doručení
osobě zúčastněné na řízení vyvěšením na úřední desce nastává vždy či pouze v případech taxativně
uvedených v §50i o. s. ř. Městskému soudu bylo z jeho úřední činnosti rovněž známé, že se stěžovatel
ASEKOL s. r. o. účastní jiného řízení týkajícího se zápisu žalobce a) pod sp. zn. 6 Ca 223/2006.
Jestliže městský soud vytýká žalovanému, že měl o návrzích různých kolektivních systémů na zápis
do Seznamu vést společné řízení, lze stejně dobře namítat, že měl městský soud vést společné řízení
o žalobách, které se týkají zápisu jednoho a téhož kolektivního systému do Seznamu. Stěžovatel
ASEKOL s. r. o. v této souvislosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud k prokázání práva stěžovatele
na účast v řízení včetně práva podat tuto kasační stížnost provedl důkaz obsahem spisu Městského
soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 223/2006.
Obdobně, je-li správný názor městského soudu, že jednotliví výrobci elektrozařízení
a kolektivní systémy byly dotčeny napadeným rozhodnutím o zápisu a že mělo být vedeno společné
řízení, měli být výrobci zapsaní v kolektivním systému ASEKOL s. r. o. (mimo jiné stěžovatelé
MASCOM s. r. o., ASBIS CZ, spol. s r. o., BaSys CS, s. r. o., Samsung Zrt., česká organizační složka,
a PANASONIC CZECH REPUBLIC, s. r. o.) též účastníky řízení o zápis žalobce a) a též osobami
zúčastněnými na řízení vedeném městským soudem v Praze. Městský soud však své vyrozumění
vyvěšené na úřední desce soudu adresoval pouze konkrétním osobám, mezi nimiž nefiguruje žádný
z výrobců elektrozařízení, kteří žádali o zápis v rámci kolektivního systému ASEKOL s. r. o. Stejně tak
městský soud opomenul kolektivní systémy RETELA, s. r. o. a ELEKTROWIN a. s. a jejich výrobce
elektrozařízení. To podle stěžovatelů představuje podstatnou vadu řízení.
Z těchto důvodů stěžovatelé shodně navrhli, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV. Vyjádření žalobců
Ke kasačním stížnostem podali vyjádření žalobci, kteří předně nesouhlasí s argumenty
žalovaného týkajícími se účastenství ve správním řízení a vedení společného řízení. Pokud žalobcům
nebyla dána možnost seznámit se s tvrzeními a podklady předkládanými ostatními žadateli o zápis
do Seznamu, a tedy ani možnost zpochybňovat tvrzení o dosaženém podílu ze strany subjektu,
který byl následně pro danou skupinu do Seznamu zapsán, a to přestože zápis tohoto subjektu
představoval překážku jejich zápisu, lze jen těžko uzavřít, že práva žalobců nebyla rozhodnutím
správního orgánu porušena a že jim byla v řízení umožněna práva v plném rozsahu vykonávat.
Předmětné řízení bylo výběrem mezi více kolektivními systémy – zápis jednoho provozovatele
kolektivního systému pak de facto i de iure vyloučil zápis všech dalších provozovatelů kolektivních
systémů a jimi zastoupených výrobců elektrozařízení. Žalobci se proto ztotožňují s názorem městského
soudu, že správní orgán měl vést jedno řízení o všech žádostech o totéž, v rámci kterého měl provést
řádné dokazování, který ze žadatelů o zápis má největší podíl na trhu pro danou skupinu
elektrozařízení, a jednotliví žadatelé mohli využít svých příslušných procesních práv.
Rozhodnutí o zápisu do Seznamu (v rozsahu oprávnění zajišťovat financování nakládání
s historickým elektrozařízením pocházejícím z domácností) je podle žalobců nepochybně rozhodnutím
o právech a povinnostech výrobců elektrozařízení a provozovatelů systémů, neboť ode dne jeho právní
moci je provozovatel zapsaného kolektivního systému oprávněn a současně povinen zajišťovat
financování nakládání s historickým elektrozařízením pro skupinu, pro kterou byl zapsán. Navíc jsou
výrobci elektrozařízení z této skupiny povinni přispívat na zajištění financování nakládání
s elektrozařízením právě prostřednictvím tohoto systém a nikoliv systému, s kterým jsou obecně
ve smluvním vztahu ohledně zajištění dalších povinností vyplývajících ze zákona o odpadech.
V žádném případě nemá zápis do Seznamu pouze evidenční charakter a všechny osoby, jejichž práva
jsou či mohou být zápisem dotčena, musí být nutně účastníky řízení.
Argumentace žalovaného nikdy neuzavřeným okruhem účastníků řízení a znevýhodněním
nových výrobců není na místě, neboť o zápis pro zajištění financování pro příslušnou skupinu
historických elektrozařízení usilovali celkem tři provozovatelé kolektivních systémů, přičemž okruh
účastníků řízení byl v okamžiku vydání správního rozhodnutí známý. Nepřijatelný je podle žalobců
výklad žalovaného, podle nějž není rozhodnutí o zápis do Seznamu definitivní a je možné jej
bez ohledu na právní moc změnit: žalovaný se zřejmě domnívá, že může vydávat nezákonná
rozhodnutí s odůvodněním, že takové rozhodnutí stejně není konečné. Žalobci se neztotožňují
ani s námitkami žalovaného ohledně absence úpravy spojení věci a vedení společného řízení
ve správním řádu z roku 1967: tento právní předpis nepochybně znal institut jediného řízení,
kterého by se účastnilo více žadatelů, k čemuž žalobci odkazují na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2006, č. j. 8 As 32/2005 - 81.
Žalobci rovněž nesouhlasí s argumentací žalovaného týkající se nepřezkoumatelnosti žalobou
napadených správních rozhodnutí a odkazují k tomu na svá písemná podání učiněná v řízení
před městským soudem. Závěrem vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného žalobci uvádějí,
že zpochybněním rozhodnutí o zápisech do Seznamu v žádném případě nedojde ke zhroucení systému
zpětného odběru a odděleného sběru v České republice. Za prvé §15 odst. 4 vyhlášky č. 352/2005 Sb.
explicitně řeší situaci, kdy není pravomocně zapsán žádný provozovatel kolektivního systému k zajištění
financování s historickým elektrozařízením. Za druhé nelze směšovat obecnou problematiku zpětného
odběru a odděleného sběru elektrozařízení a elektroodpadu, což mohou vykonávat všechny
do Seznamu zapsané kolektivní systémy, a problematiku zajišťování financování nakládání
s historickým elektrozařízením pocházejícím z domácností určité skupiny, kde platí princip jediného
kolektivního systému. Žalobci poukazují i na to, že společnost ASEKOL s. r. o., která měla vytvořit
systém nakládání s historickými elektrozařízeními pocházejícími z domácností ve skupině 3,
tak doposud neučinila. Ve stavu právní nejistoty se pak výrobci elektrozařízení nacházejí vinou
žalovaného, přičemž zrušení nezákonných rozhodnutí je dle názoru žalobců jednoznačně v souladu
s veřejným zájmem i oprávněnými zájmy účastníků
Kasační stížnost stěžovatele ASEKOL s. r. o. a kasační stížnost stěžovatelů MASCOM s. r. o.,
ASBIS CZ, spol. s r. o., BaSys CS, s. r. o., Samsung Zrt., česká organizační složka, a PANASONIC
CZECH REPUBLIC, s. r. o., je podle žalobců na místě odmítnout. Stěžovatelé totiž nejsou osobami
zúčastněnými na řízení, a proto nebyly ve smyslu §102 s. ř. s. oprávněny kasační stížnosti podat.
S odkazem na §34 odst. 2 a §42 odst. 4 s. ř. s. Přes vyrozuměn í o předsedkyně senátu o probíhajícím
řízení vyvěšeném dne 5. 2. 2009 na úřední desce městského soudu přístupné i prostřednictvím internetu
žádný ze jmenovaných stěžovatelů neučinil ve stanovené patnáctidenní lhůtě oznámení, že bude
v tomto řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Možnost stát se osobou zúčastněnou
na řízení tedy těmto stěžovatelům odepřena nebyla, avšak nevyužili ji. Pokud jde o obsah jejich
kasačních stížností, je totožný s kasační stížností žalovaného, a proto žalobci odkazují na svoji
argumentaci ke kasační stížnosti žalovaného. K tomu dodávají, že z porovnání kasačních stížností je
zřejmé, že žalovaný se stěžovateli spolupracoval, což žalobci pokládají v demokratickém právním státě
za zcela nepřijatelné a alarmující.
V. Přípis Asociace spotřební elektroniky
Dne 5. 5. 2010 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno vyjádření k řízení o kasační
stížnosti zaslané Asociací spotřební elektroniky. Obsahem vyjádření je rozbor unijní a české právní
úpravy týkající se nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady, jakož i rozbor následků, které by mělo
zpochybnění stávajících zápisů kolektivních systémů do Seznamu (jde o obdobné argumenty, které jsou
obsahem kasační stížnosti žalovaného i dalších stěžovatelů). Vyjádření bylo dáno na vědomí
účastníkům řízení a byla jim dána možnost se k němu vyjádřit.
K přípisu podali vyjádření žalobci. Primárně zdůraznili, že Asociace spotřební elektroniky není
účastníkem ani osobou zúčastněnou na řízení, a proto by k zaslanému podání nemělo být v rámci řízení
o podaných kasačních stížnostech vůbec přihlíženo. Dále pak uvedli, že členy Asociace spotřební
elektroniky jsou výhradně společníci společnosti ASEKOL s. r. o., mimo jiné
i společnosti MASCOM s. r. o., ASBIS CZ, spol. s r. o., BaSys CS, s. r. o., Samsung Zrt., česká
organizační složka, a PANASONIC CZECH REPUBLIC, s. r. o.; ti však podali samostatné kasační
stížnosti. Asociace spotřební elektroniky není tedy podle žalobců nezávislou odbornou organizací,
ale subjektem bezprostředně zainteresovaným na výsledku soudního řízení. Ve zbývající části vyjádření
pak žalobci polemizovali se závěry Asociace spotřební elektroniky týkajícími se následků, ke kterým by
vedlo zpochybnění stávajících zápisů kolektivních systémů do Seznamu.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem žalobců v tom smyslu, že Asociace spotřební
elektroniky není účastníkem řízení ani osobou zúčastněnou na řízení o podaných kasačních stížnostech.
Nesvědčí jí proto ani právo disponovat s řízením či jeho předmětem, ani právo podat k věci vyjádření,
nahlížet do spisu či obdržet konečné rozhodnutí (§34 odst. 3 s. ř. s.). Předmětný přípis byl proto
založen do spisu a Nejvyšší správní soud k němu dále nepřihlížel.
VI. Posouzení kasačních stížností stěžovatele ASEKOL s. r. o. a stěžovatelů
MASCOM s. r. o., ASBIS CZ, spol. s r. o., BaSys CS, s. r. o., Samsung Zrt., česká organizační
složka, a PANASONIC CZECH REPUBLIC, s. r. o.
Citovaní stěžovatelé odvíjí své právo podat kasační stížnost proti rozsudku městského soudu
ze skutečnosti, že měli být osobami zúčastněnými na řízení. Nejvyšší správní soud proto musel v prvé
řadě zkoumat, zda byly naplněny zákonné podmínky pro to, aby s těmito stěžovateli bylo v rámci řízení
před městským soudem jednáno jako s osobami zúčastněnými na řízení. Pokud by tomu tak bylo, byl
by dán důvod pro zrušení napadeného rozsudku městského soudu v souladu s judikaturou,
na níž stěžovatelé poukazují (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2008,
č. j. 3 As 21/2007 - 305 a usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 23. 5. 2006,
č. j. 8 As 32/2005 - 81, obě rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz).
K získání postavení osoby zúčastněné na řízení je třeba v souladu s §34 odst. 1 a 2 s. ř. s. splnit
kritérium formální (tj. výslovné oznámení, že osoba bude vykonávat v řízení práva osoby zúčastněné)
a současně s tím splnit alespoň jedno ze dvou materiálních kritérií (prvním z nich je přímé dotčení práv
a povinností těchto osob správním rozhodnutím, resp. nečinností správního orgánu; druhým pak
možné dotčení těchto práv či povinností zrušením správního rozhodnutí soudem či vydáním soudního
rozhodnutí podle návrhu). K podrobnějšímu teoretickému rozboru institutu osoby zúčastněné na řízení
a těchto kritérií lze dokázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008,
č. j. 1 Afs 76/2008 - 246, www.nssoud.cz.
Pokud jde o formální kritérium, může jednak sama osoba ze své vůle soudu oznámit, že práva
osoby zúčastněné na řízení hodlá vykonávat, jednak §34 odst. 2 s. ř. s. zakotvuje aktivní roli soudu
v této věci, neboť předseda senátu má povinnost vyrozumět v úvahu připadající osoby o probíhajícím
řízení a vyzvat je, aby ve lhůtě, kterou jim k tomu současně stanoví, oznámily, zda v řízení budou
uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení; takové oznámení lze učinit pouze v této lhůtě. Současně
s vyrozuměním je poučí o jejich právech. Nejvyšší správní soud podtrhuje, že v předmětném
vyrozumění je vždy určena lhůta, do které osoby zúčastněné na řízení musí soudu sdělit, zda v řízení
hodlají vystupovat jako osoby zúčastnění na řízení. Pokud osoba, jež je vyrozuměna, v určené lhůtě
nereaguje, resp. sdělí soudu svou vůli uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení až po uplynutí
stanovené lhůty, práva osoby zúčastněné na řízení ji nenáleží a soud s ní nadále jako s osobou
zúčastněnou na řízení nejedná.
Pro posouzení věci je dále podstatné, že podle §42 odst. 4 s. ř. s. je osobám zúčastněným
na řízení možné na základě opatření předsedy senátu doručovat vyvěšením rozhodnutí nebo jiné
písemnosti na úřední desce soudu, pokud by doručování těmto osobám bylo neúměrně zdlouhavé,
nákladné, administrativně náročné anebo nemožné, zejména pro jejich velký počet nebo proto, že je
nelze jednotlivě určit.
V projednávané věci je zřejmé, že žalobci v žalobě označili jako možné osoby zúčastněné
na řízení stěžovatele ASEKOL s. r. o. a dále výrobce obsažené v příloze č. 3 (jedná se o seznam
cca 270 subjektů). Městský soud opatřením předsedkyně senátu na č. l. 74 soudního spisu na úřední
desce soudu a na jeho internetových stránkách vyvěsil vyrozumění o probíhajícím řízení s poučením
o právech osob zúčastněných na řízení a s výzvou, aby osoby, které chtějí uplatňovat práva osoby
zúčastněné na řízení, do 15 dnů od doručení vyrozumění soudu tuto skutečnost sdělily. Takové
oznámení lze učinit pouze v této lhůtě. Vyrozumění bylo vyvěšeno na úřední desce městského soudu
dne 5. 2. 2009 a sejmuto dne 20. 2. 2009. Ve stanovené lhůtě patnácti dnů žádná osoba soudu nesdělila,
že hodlá uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Stěžovatel ASEKOL s. r. o. kontaktoval soud
poprvé dne 29. 4. 2009 s žádostí o nahlédnutí do spisu, stěžovatel MASCOM s. r.o. dne 5. 6. 2009
oznámením o uplatňování práv osoby zúčastněné na řízení, stěžovatelé ASBIS CZ, spol. s r. o.,
BaSys CS, s. r. o., Samsung Zrt., česká organizační složka, a PANASONIC CZECH
REPUBLIC, s. r. o., pak až dne 19. 6. 2009 podanou kasační stížností.
Nejvyšší správní soud zastává názor, že byly splněny zákonné podmínky pro to, aby s výše
uvedenými stěžovateli nebylo zacházeno jako s osobami zúčastněnými na řízení, neboť jim bylo řádně
doručeno vyrozumění o probíhajícím řízení, na které ve stanovené lhůtě nereagovali. Vyrozumění
učiněné prostřednictvím úřední desky soudu nepovažuje Nejvyšší správní soud za formalistické
a v projednávaném případě bylo zcela na místě s ohledem na počet v úvahu přicházejících osob –
cca 270 známých subjektů a další stovky, jejichž adresy soudu známy vůbec nebyly (zejména výrobci
elektrozařízení zapojení do kolektivního systému ASEKOL s. r. o. a RETELA, s. r. o.). Bylo tak
naplněno hned několik podmínek doručování prostřednictvím úřední desky, které zmiňuje §42
odst. 4 s. ř. s. – nákladnost klasického doručování, administrativní náročnost, velký počet těchto osob.
Na tomto závěru nemůže změnit nic tvrzení stěžovatele ASEKOL s. r. o., že je městskému soudu
z úřední činnosti dobře znám, že se zdržuje v zapsaném sídle a řádně přebírá písemnosti. Poukazuje-li
tento stěžovatel na ustanovení §50i zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), nelze
toto ustanovení ve věci aplikovat, neboť ustanovení §42 odst. 4 je vůči němu ustanovením speciálním
týkajícím se výhradně doručování osobám zúčastněným na řízení ve správním soudnictví.
Rovněž se nelze ztotožnit s tím, že by městský soud adresoval předmětné vyrozumění vyvěšené
na úřední desce pouze společnosti ASEKOL s. r. o. a dalším výrobcům elektrozařízení uvedeným
v příloze č. 3 žaloby. Vyrozumění samo je zcela obecné, a je tak určeno komukoliv. Pokud k němu soud
dodatečně připojil seznam subjektů přicházejících v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení, neomezil
tím rozsah svého vyrozumění, ale pouze vyzdvihl ty subjekty, které by se podle označení v žalobě mohli
stát osobami zúčastněnými na řízení a které měl jmenovitě k dispozici.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje také to, že stěžovatelé mohli soudu oznámení o uplatňování
práv osoby zúčastněné na řízení zaslat kdykoliv z vlastní iniciativy, tj. jejich účast v řízení nebyla vázána
striktně na aktivitu soudu a doručení příslušného vyrozumění (to ostatně předvídá i §34 odst. 4 s. ř. s.
ukládající soudu rozhodnout o tom, že ten do se domáhá postavení osoby zúčastněné na řízení,
a podmínky pro to nesplňuje, není osobou zúčastněnou na řízení). Stěžovatelé však žádnou aktivitu
v tomto směru nevyvinuli. Ve věcech zápisu kolektivních systémů do Seznamu pro jednotlivé skupiny
historických elektrozařízení je přitom patrná značná rivalita mezi jednotlivými kolektivními systémy a je
vedena řada sporů, a proto stěžovatelé mohli předpokládat, že rozhodnutí správního orgánu učiněná
v těchto věcech budou předmětem žalobních řízení před Městským soudem v Praze.
Pokud stěžovatel ASEKOL s. r. o. uvádí, že je účastníkem řízení v související věci vedené
u městského soudu pod sp. zn. 6 Ca 223/2006, nemůže ani tato skutečnost změnit výše uvedený závěr.
Předmětná věc je v současné době vedena u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 5 As 56/2010.
Předmětem tohoto řízení je však jiné rozhodnutí ministra životního prostředí o rozkladu,
přičemž řešenou otázkou je to, zda ministr správně zamítl rozklad podaný společností ASEKOL s. r. o.
pro nepřípustnost, neboť byl podán osobou zjevně neoprávněnou. V takové situaci nelze hovořit
o nutnosti spojení této věci s právě projednávaným případem před městským soudem, a tudíž
postupem městského soudu nemohlo dojít ke zkrácení práv stěžovatele ASEKOL s. r. o. (z rozsudku
městského soudu ze dne 31. 12. 2009, č. j. 6 Ca 223/2009 - 69 navíc plyne, že bylo stěžovateli
ASEKOL s. r. o. v této věci vyhověno a rozhodnutí o rozkladu zrušeno).
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jmenovaní stěžovatelé nebyli
osobami zúčastněnými na řízení a nebyli městským soudem neprávem opomenuti. Jelikož v souladu
s §102 s. ř. s. může kasační stížnost podat pouze účastník předchozího soudního řízení nebo osoba
na takovém řízení zúčastněná, je zřejmé, že kasační stížnosti stěžovatelů jsou podány osobami zjevně
neoprávněnými. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnosti těchto stěžovatelů podle §46 odst. 1
písm. c) ve spojení s §120 s. ř. s. odmítl.
Závěrem k této části považuje Nejvyšší správní soud za nutné dodat, že stěžovatelé nebudou
ochuzeni o odpovědi na námitky, které učinili obsahem svých kasačních stížností, neboť totožné
námitky obsahuje i kasační stížnost žalovaného, kterou zdejší soud posoudí věcně (viz níže). Totožnost
námitek je přitom v některých případech absolutní včetně použití shodných slovních obratů a spojení.
Z kasačních stížností není zřejmé, kdo od koho „opisoval“, případně zda spolu stěžovatelé s žalovaným
přímo spolupracovali. Pokud by snad k takové spolupráci došlo, považuje to Nejvyšší správní soud
za nepřijatelné, v příkrém rozporu se zásadou nestrannosti správních orgánů a významně snižující
důvěru veřejnosti v žalovaného.
VII. Posouzení kasační stížnosti žalovaného
Nejvyšší správní soud tedy přistoupil k posouzení kasační stížnosti žalovaného, kterou shledal
přípustnou, nikoliv však důvodnou. Nejprve považoval za vhodné provést charakteristiku relevantní
právní úpravy a poté se již věnoval jednotlivým okruhům kasačních námitek – otázce okruhu účastníků
řízení a vedení společného řízení a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí ministra.
VII.1. Relevantní právní úprava
S účinností od 6. 1. 2005 byl do zákona o odpadech vložen nový díl 8 nazvaný elektrická
a elektronická zařízení stanovící povinnosti výrobců těchto zařízení a dalších subjektům ve vztahu
k těmto zařízením, která se stala odpadem. Tato právní úprava je transpozicí výše uvedené
směrnice 2002/96/ES, jejímž cílem bylo mimo jiné zavedení odpovědnosti výrobců elektrozařízení
za sběr, zpracování, využití a odstranění odpadních elektrických a elektronických zařízení včetně
financování těchto aktivit (bod 12 a 20 odůvodnění směrnice). Zákon o odpadech zahrnuje pod pojem
výrobce elektrozařízení v souladu se směrnicí nejen samotné výrobce elektrozařízení, ale i jejich
prodejce a dovozce [§37g písm. e) zákona o odpadech, článek 3 písm. i) směrnice]. Zákon o odpadech
pak rozlišuje zpětný odběr elektroodpadu, pod nímž rozumí odebírání použitých elektrozařízení
nepocházejících z domácností od konečných uživatelů na místě k tomu výrobcem určeném (tzv. business
to business) a zpětný odběr elektrozařízení, tj. odebírání použitých elektrozařízení pocházejících
z domácností od spotřebitelů bez nároku na úplatu na místě k tomu výrobcem určeném. Výrobci
mohou přitom své povinnosti plnit buď samostatně nebo společně s jinými výrobci
nebo prostřednictvím jiné osoby – tzv. kolektivního systému.
V projednávaném případě je předmětem sporu zejména otázka zajištění financování
pro nakládání s tzv. historickými elektrozařízeními. V případě elektrozařízení pocházejících
z domácností totiž zákon o odpadech rozlišuje, kdy tato zařízení byla uvedena na trh. Pokud byla
uvedena na trh do 13. 8. 2005, jedná se o tzv. historická elektrozařízení. K zajištění zpětného odběru,
zpracování, využití a odstranění těchto historických elektrozařízení, která byla zpětně odebrána, jsou
výrobci povinni vytvořit systém, do kterého v odpovídajícím rozsahu, zejména podle podílu na trhu,
přispívají všechny osoby, které jsou podnikatelsky činné v okamžiku vzniku příslušných nákladů (§37n
odst. 3 zákona o odpadech; to na rozdíl od elektrozařízení uvedených na trh po zmiňovaném datu,
kde jsou výrobci povinni financovat předmětné činnosti pouze u těch elektrozařízení, jichž jsou výrobci
– tj. pouze u svých značek).
Ke stanovení bližších podmínek zajištění financování nakládání s historickými elektrozařízeními
vydalo ministerstvo životního prostředí prováděcí vyhlášku č. 352/2005 Sb. Ustanovení §13 odst. 1
této vyhlášky pak stanovilo, že pro každou skupinu elektrozařízení (skupiny jsou vymezeny v příloze
č. 7 zákona o odpadech) zajišťuje společné plnění financování nakládání s historickými
elektrozařízeními pouze jeden kolektivní systém. Provozovatelé kolektivních systémů, kteří měli zájem
o to, být tím kolektivním systémem, který bude zajišťovat financování nakládání s historickými
elektrozařízeními pro určitou jejich skupinu, pak museli podat návrh na zápis do tzv. Seznamu
nejpozději do 12. 10. 2005 (§15 odst. 4 vyhlášky). Z řízení o těchto zápisech před žalovaným
pak vzešlo rozhodnutí, které bylo předmětem žaloby před městským soudem.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné zmínit, že vyhláška č. 352/2005 Sb., byla na základě
návrhu skupiny poslanců předmětem abstraktního přezkumu před Ústavním soudem. Skupina poslanců
požadovala zrušení vyhlášky, neboť dle jejich názoru překročila zmocnění obsažené v zákoně
o odpadech zejména tím, že pro zajištění financování nakládání s historickými elektrozařízeními
pro určitou skupinu elektrozařízení umožnila zapsat pouze jeden kolektivní systém (na rozdíl
od elektrozařízení uvedených na trh po 13. 8. 2005 a od elektroodpadu, kde může být zapsáno
kolektivních systémů více). Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 28/06, návrh
zamítl. Ačkoliv Nejvyšší správní soud deklaruje, že se ztotožňuje spíše s názory disentujících soudců
(zejména Elišky Wagnerové a Jiřího Muchy), kteří argumentovali pro zrušení předmětné vyhlášky,
je v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán názorem většiny pléna. Respektujíc tento nález bude
proto Nejvyšší správní soud vycházet ze skutečnosti, že financování nakládání s historickými
elektrozařízeními pro jednotlivé skupiny elektrozařízení může zajišťovat vždy pouze jeden kolektivní
systém. Tento závěr není rozporný ani s požadavky směrnice 2002/96/ES, neboť ta v čl. 8 odst. 3
umožňuje, aby byla tato činnost zajišťována jedním nebo více systémy (výběr je přitom ponechán
na členských státech).
Nejvyšší správní soud současně neshledal za nutné předložit v této věci předběžnou otázku
Soudnímu dvoru Evropské unie podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve článek
234 Smlouvy o založení Evropského společenství), neboť jsou splněny podmínky vyplývající
z judikatury Soudního dvora pro rozhodnutí věci bez předložení předběžné otázky. Soudní dvůr
Evropské unie ve věci 238/81 Srl CILFIT a Lanificio di Tabardo SpA proti Ministerstvu zdravotnictví [1982]
Recueil s. 3415 vyslovil názor, že překládací povinnost soudu odpadá v případě tzv. acte clair,
tj. když výklad ustanovení evropského práva je tak zřejmý, že neponechává prostor pro žádnou
rozumnou pochybnost o způsobu vyřešení položené otázky. Dříve, než vnitrostátní soud rozhodne
o tom, že takováto situace vznikla, musí si být jist, že stejnou jistotu by měly soudy ostatních členských
států a Soudní dvůr (bod 16 rozsudku). Přitom je třeba brát v úvahu různé jazykové verze daného
ustanovení, autonomní terminologii používanou evropským právem, jakož i otázky systematické,
teleologické a temporální (body 18 až 20 rozsudku). Nejvyšší správní soud má za to, že výše uvedené
znění směrnice nezavdává žádné pochybnosti o jejím výkladu, tj. že zajištění financování nakládání
s historickými elektrozařízeními pro jednotlivé skupiny elektrozařízení může být realizováno buď
jedním nebo více systémy, přičemž jiné jazykové verze tento výklad potvrzují (srov. např. anglická shall
be provided by one or more systems, německá wird von einem oder mehreren Systemen getragen, francouzská est assuré
par un ou plusieurs systemes, polská zapewnia się w ramach jednego lub większej liczby systemów nebo slovenská
sa ustanoví prostredníctvom jedného alebo viacerých systémov).
VII.2. Okruh účastníků řízení a vedení společného řízení
Pokud jde o dotčení práv a povinností jednotlivých provozovatelů kolektivních systémů
a jednotlivých výrobců, ztotožňuje se Nejvyšší správní soud s argumentací žalobců a městského soudu.
Z citované právní úpravy vyplývá, že pro zajištění financování nakládání s historickými
elektrozařízeními pro určitou skupinu elektrozařízení bude žalovaným vybrán jeden provozovatel
kolektivního systému, a to primárně na základě podílu na trhu v předmětné skupině elektrozařízení
v předcházejícím roce. Rozhodnutím o zápisu do Seznamu vzniká zapsanému provozovateli
kolektivního systému právo a povinnost zajišťovat předmětné financování, tj. vybírat příspěvky
od jednotlivých výrobců a používat je na plnění povinností vymezených v zákoně o odpadech (zejména
zpětný odběr, zpracování a využití elektrozařízení). Naopak ostatním provozovatelům kolektivních
systémů, kteří rovněž usilovali o zápis do Seznamu pro stejnou skupinu historických elektrozařízení je
toto oprávnění odepřeno. Konečně i výrobcům vzniká rozhodnutím o zápisu povinnost plnit své
příspěvkové povinnosti právě prostřednictvím provozovatele kolektivního systému zapsaného
pro danou skupinu historických elektrozařízení. Takto konkrétně určená práva a povinnosti
přitom před vydáním rozhodnutí neexistovala – ze zákona ani z vyhlášky bez rozhodnutí žalovaného
nebylo zřejmé, který provozovatel kolektivního systému bude zapsán do seznamu pro příslušnou
skupinu historických elektrozařízení.
Z těchto důvodů nemůže mít rozhodnutí o zápisu do Seznamu v případě zajištění financování
historických elektrozařízení jen evidenční charakter, jak tvrdí žalovaný. Jakkoliv práva a povinnosti
výrobců elektrozařízení a provozovatelů kolektivních systémů vyplývají ze zákona o odpadech,
rozhodnutí o zápisu do Seznamu konstitutivně stanoví, který provozovatel je oprávněn a povinen
zajišťovat financování nakládání s historickými zařízeními určité skupiny. O evidenci je možno hovořit
tam, kde je zaevidován každý subjekt, který splní příslušné podmínky evidence, nikoliv tam, kde lze
vybrat a zapsat pouze subjekt jediný. Jinými slovy evidencí nemůže být výběr jednoho provozovatele
kolektivního systému z mnoha. Tomuto závěru soudu nijak neodporuje žalovaným zmiňovaný nález
Ústavního soudu Pl. ÚS 28/06. Jak bylo již výše uvedeno, v tomto nálezu posuzoval Ústavní soud
primárně soulad prováděcí vyhlášky č. 352/2005 Sb. se zákonem o odpadech a charakterem rozhodnutí
o zápisu do Seznamu se ani výslovně ani implicitně nezabýval. Pokud jde o žalovaným konkrétně
odkazovanou pasáž v bodu 51 nálezu, zde Ústavní soud posuzoval, zda stanovením jednoho
kolektivního systému nebyla uložena primární povinnost výrobcům, jež může být vyslovena pouze
zákonem. Ústavní soud dospěl k závěru, že §13 odst. 1 vyhlášky takovou primární povinnost nestanoví
(podle většiny pléna vyplývá tato povinnost již z §37n odst. 3, resp. §37n odst. 5 zákona o odpadech).
Naplnění ústavní podmínky stanovení povinností pouze zákonem – normativním právním aktem –
však nemá nic společného s tím, zda rozhodnutí o zápisu do Seznamu jako individuální právní akt má
či nemá evidenční charakter.
Tyto závěry soudu nemohou být vyvráceny poukazem na neziskovost kolektivních systémů,
která v prvé řadě – i kdyby se ukázala býti pravdivou – nasvědčuje jen málo o charakteru sporného
rozhodnutí o zápisu do Seznamu. Tvrzená neziskovost je nicméně z pohledu zdejšího soudu
přinejmenším nejednoznačná. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že směrnice 2002/96/ES (bod 20
odůvodnění, čl. 8 odst. 3) jakož i zákon o odpadech (§37n odst. 3) vychází z předpokladu, že náklady
na nakládání s historickými elektrozařízeními nesmí převyšovat náklady skutečně vzniklé,
resp. že příspěvek na historické elektrozařízení, kterým výrobce přispívá zapsanému kolektivnímu
systému, má sloužit právě a jen k zajištění zpětného odběru, zpracování, využití a odstranění
historického elektrozařízení. To však samo o sobě neříká nic o tom, zda zajištění financování nakládání
s historickými elektrozařízeními je hospodářskou činností, a to dokonce činností i značně lukrativní.
Nejvyšší správní soud se v tomto ohledu zcela ztotožňuje s bodem 15 odlišného stanoviska soudce
Jiřího Muchy k nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/06, který pro jeho výstižnost považuje
za vhodné ocitovat. „Pro vyhovující nález nemělo být rovněž podstatné, že v případě financování nakládání
s historickým elektrozařízením nejde o podnikání v úzkém smyslu. Podle směrnice (čl. 8 odst. 3) a zákona o odpadech
(§37n odst. 3 in fine) nesmějí náklady na sběr, zpracování a environmentálně šetrné odstraňování historických
elektrozařízení převýšit náklady skutečně vzniklé. To však neznamená, že se v tomto případě nejedná o jinou
hospodářskou činnost, která je rovněž chráněna čl. 26 odst. 1 Listiny, když při ní vznikají určité náklady, výnosy,
provádějí se obchodní a účetní operace, kolektivní systém je financován a rozvíjen, má rezervní a účelové fondy, mohou
vzniknout ztráty, které je třeba hradit zpravidla z rezervního fondu, provozovatelé mají základní kapitál atd. jako
při každém hospodaření. Konečně o hospodaření v této souvislosti hovoří i příloha č. 3 k napadené vyhlášce.
To odůvodnění nálezu zcela pomíjí. Zákonem předpokládaný neziskový charakter (maximálně krytí skutečných
nákladů) na tom nemůže nic změnit již proto, že povinnosti v této souvislosti stanovené bezprostředně s podnikatelskou
činností souvisejí. To konečně dokládá jak doplnění vyjádření účastníka, tak zejména materiály uvedené sub 17, 29
až 31, stejně jako vehemence, s jakou monopolní provozovatelé hájili možnost své "neziskové" činnosti a s jakou jiní
výrobci usilují o to, aby si mohli v intencích zákona vytvořit svůj kolektivní systém. Je sice pravda, že nejde o trh v pravém
smyslu slova. U historických elektrozařízení jsou pravidla financování nakládání s tímto odpadem stanovena tak,
že existující výrobci (ne např. skuteční původci, podle zásady polluters pay) se podle podílu na trhu podílejí na financování
nakládání s odpadem, který byl vyroben či dovezen ve smyslu §37g písm. e) zákona o odpadech před účinností právní
úpravy, takže náklady (příspěvek na financování nakládání) nebyly kalkulovány v jeho ceně. Výrobcům nejde
proto bezprostředně o dosažení nejvyššího podílu na trhu, jak by tomu nasvědčovala argumentace účastníka, se kterou se
většina ztotožnila, nýbrž o to, aby platili co nejmenší příspěvky. V rámci ústavního pořádku České republiky v tomto
směru, s ohledem na pravidla hospodářské soutěže, právního státu, zákazu diskriminace a svobody hospodářské činnosti,
nelze dle mého názoru pouhou vyhláškou nad rámec zákona omezit možnost (řekněme konkurence systémů) výrobců
v soutěži při hledání cest k minimalizaci těchto nákladů na placení příspěvků stanovených ve vztahu ke skutečnostem,
které vznikly před účinností právní úpravy.“
Nejvyšší správní soud se s ohledem na argumenty uvedené v citovaném disentu ztotožňuje
s názorem městského soudu, že se v daném případě jedná o hospodářskou činnost. Tento závěr přitom
není v přímém rozporu s názorem pléna Ústavního soudu, neboť to se zabývalo pouze tím, zda mohlo
dojít k porušení práva na podnikání zakotveném v článku 26 Listiny základních práv a svobod. Dospělo
k tomu (viz bod 52 nálezu), že předmětného práva se lze domáhat jen v mezích zákonů, které ho
provádějí. V daném případě podle názoru většiny pléna byla regulace nakládání s historickými
elektrozařízeními stanovena zákonem a rovněž vymezení jednoho kolektivního systému bylo
provedeno na základě zákona a v jeho mezích, a proto k porušení článku 26 Listiny základních práv
a svobod nedošlo.
Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že zajištění financování nakládání s historickými
elektrozařízeními je hospodářskou činností a že rozhodnutí žalovaného o zápisu určitého kolektivního
systému do Seznamu pro zajištění této činnosti pro určitou skupinu historických elektrozařízení je
rozhodnutím o právech a povinnostech provozovatelů kolektivních systémů i výrobců elektrozařízení.
Z ustanovení §14 odst. 1 správního řádu z roku 1967 potom jednoznačně plyne, že přinejmenším
provozovatelé kolektivních systémů, kteří podali žádost o zápisu do Seznamu pro zajištění financování
nakládání s historickými elektrozařízeními pro určitou skupinu elektrozařízení, a výrobci elektrozařízení,
kteří jsou zastoupeni těmito provozovateli, musí být účastníky správního řízení o takovém zápisu
do Seznamu. Tento výklad nelze považovat za extenzivní, neboť jakýkoliv jiný by nutně vedl
k porušení práv těch, kteří by se příslušného správního řízení účastnit nemohli. Argumentuje-li
žalovaný tím, že účastníky řízení by v takovém případě mohli být i spotřebitelé, není podle Nejvyššího
správního soudu na místě se tím blíže zabývat, neboť tato otázka nebyla v průběhu správního řízení
řešena. Není úkolem správních soudů vyslovovat se k otázkám, ke kterým neměl možnost nejprve
zaujmout kvalifikované stanovisko sám správní orgán v průběhu správního řízení (zásada subsidiarity
soudního přezkumu zakotvená v §5 s. ř. s.).
Namítá-li žalovaný, že závěry soudu vedou k nepřiměřeně rozsáhlému okruhu účastníků,
takže správní řízení by nemohlo být nikdy pravomocně skončeno, nelze se s ním ztotožnit.
Jestliže právní úprava (zákon o odpadech případně relevantní procesní předpis – správní řád
z roku 1967) okruh účastníků předmětného řízení neomezuje, nelze jen z důvodu velkého počtu těchto
účastníků některé z nich pominout a libovolně si vybrat, s kterými řízení vedeno bude a s kterými ne.
Nejvyšší správní soud navíc nesdílí pochyby žalovaného, že správní řád z roku 1967 neupravoval
uspokojivě otázky doručování v případě velkého počtu účastníků řízení. Tento zákon totiž v §26
předvídal doručování osobám, které správnímu orgánu nejsou známy, veřejnou vyhláškou.
K podrobnému rozboru postupu správního orgánu podle citovaného ustanovení v řízení s velkým
počtem účastníku, kde někteří účastníci jsou správnímu orgánu známi a někteří ne, lze přitom odkázat
na rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 Ans 2/2008 - 52, publikovaném
pod č. 1626/2008 Sb. NSS. Žalovaným odkazované usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 10. 1998,
sp. zn. IV. ÚS 171/97, http://nalus.usoud.cz, není možné v projednávané věci aplikovat.
Toto usnesení se týkalo registrace ústavy náboženské společnosti u Ministerstva kultury,
přičemž Ústavní soud zaujal názor, že účastníkem tohoto řízení může být pouze sama náboženská
společnost a nikoliv její jednotliví členové. Kromě toho, že se i zde jednalo o otázku účastenství
v řízení, však nelze shledat s projednávaným případem žádné styčné body s ohledem na zcela odlišnou
hmotněprávní úpravu. V usnesení se také Ústavní soud nijak nezbýval „přiměřeností“ okruhu účastníků
řízení.
S žalovaným se nelze ztotožnit ani v tom, že výrobci elektrozařízení, kteří vstoupí na trh
až po zápisu kolektivního systému do Seznamu, by byli znevýhodněni oproti výrobcům, kteří se mohli
řízení o zápisu účastnit. Správní řízení vždy probíhá v určitém časovém rámci, jenž ohraničuje
i subjekty, které jsou jeho účastníky. Pokud po pravomocném skončení správního řízení o zápisu
do Seznamu dojde ke změnám v subjektech, které byly jeho účastníky, nemá to na jeho výsledek
jakýkoliv vliv: bez správního řízení totiž o jeho účastnících nelze vůbec hovořit. Jakkoliv se tedy
rozhodnutí o zápisu bude nepochybně dotýkat i nově na trh vstoupivších výrobců elektrozařízení, tito
výrobci musí respektovat pravomocné rozhodnutí správního orgánu. Vstupují proto na trh právě
s vědomím, že do Seznamu byl zapsán ten který kolektivní systém, a že tedy své povinnosti
podle zákona o odpadech mají plnit jeho prostřednictvím. V tom Nejvyšší správní soud nespatřuje
žádnou diskrepanci.
Výše uvedené úvahy o účastenství v řízení stejně jako charakter řízení (výběr jedné z více
konkurujících si žádostí) vedou k nevyhnutelnému závěru, že o všech žádostech provozovatelů
kolektivních systémů o zápis do Seznamu pro zajištění financování nakládání s historickými
elektrozařízeními pro určitou skupinu elektrozařízení mělo být vedeno společné řízení. Jestliže
do Seznamu je v tomto případě možné podle zákona o odpadech a jeho prováděcí vyhlášky
č. 352/2005 Sb. zapsat pro každou skupinu historických elektrozařízení pouze jeden kolektivní systém
– ten s největším podílem na trhu – a o zápis zároveň žádá více provozovatelů kolektivních systémů,
kteří tvrdí, že disponují tímto největším podílem, musí mít tito provozovatelé možnost svá tvrzení
prokázat a případně zpochybnit tvrzení konkurentů. To je samozřejmě nemožné, vede-li správní orgán
o každé žádosti samostatné řízení, jehož účastníkem je vždy pouze žádající provozovatel kolektivního
systému a výrobci elektrozařízení, které tento provozovatel zastupuje. Takovým postupem správního
orgánu dochází k porušení práv účastníků řízení vyjádřit se k projednávané věci a k prováděným
důkazům a je rovněž závažně narušena rovnost účastníků řízení: porušení těchto práv má
přitom ústavní rozměr.
Žalovanému je třeba přisvědčit v tom, že správní řád z roku 1967, podle nějž se správní řízení
vedlo, neobsahoval úpravu společného řízení (případně spojení věcí). Nejvyšší správní soud však již
v rozsudku ze dne 13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008 - 77, publikovaném pod č. 1684/2008 Sb. NSS,
vyslovil, že „smysl procesních norem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy nelze
vnímat jako samoúčelné (samonosné) a tím spíše nemohou představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručené
hmotněprávní normy.“ Podle názoru zdejšího soudu je třeba obdobně přistupovat i k situacím,
v nichž potřebná procesní norma chybí. Pokud zákonodárce stanoví hmotněprávní úpravu, jejíž povaha
vyžaduje aplikaci specifického procesního institutu správním orgánem, nelze akceptovat, aby tento
orgán s odkazem na absenci tohoto institutu vedl řízení podle obecných procesních ustanovení,
jejichž použitím však dochází k závažnému porušení ústavně zaručených práv účastníků řízení (rovnost
účastníků řízení a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod). Povinností správního orgánu naopak je tato práva respektovat
a k chybějícímu institutu se dobrat za použití základních zásad správního řízení a případně i analogie iuris.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že se nemůže jednat o absenci kompletní procesní úpravy,
ale toliko o absenci jednotlivých procesních institutů – např. právě společného řízení. Jak totiž vyslovil
Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/04, publikovaném pod č. 240/2005 Sb.,
„připouští-li vůbec doktrína použití analogie v oboru správního řízení, pak toliko za omezujících podmínek - pouze
v omezeném rámci za účelem vyplňování mezer procesní úpravy a dále pouze ve prospěch ochrany práv účastníků
správního řízení. Nelze z těchto stanovisek ale dovodit závěr, dle něhož by bylo lze považovat za akceptovatelné použitím
analogie vytvořit procesní úpravu správního řízení v celé její úplnosti.“ Použití analogie v oboru správního řízení
za účelem vyplňování mezer procesní úpravy a pouze ve prospěch ochrany práv účastníků správního
řízení ostatně dovodila již judikatura prvorepublikového Nejvyššího správního soudu
(srov. Boh. F 7048/34 a Boh. F 805/43, též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2007,
č. j. 1 As 16/2007 - 106, dostupný na www.nssoud.cz). Použití analogie iuris v případě konkrétní mezery
ve správním řádu z roku 1967 pak aproboval i Ústavní soud v usnesení ze dne 8. 12. 2000,
sp. zn. II. ÚS 298/99, dostupném na http://nalus.usoud.cz (institut změny návrhu).
V projednávaném případě měl tedy žalovaný v souladu se zásadou právní jistoty, součinnosti
a hospodárnosti řízení vést o všech žádostech společné řízení. Pokud jde o nahrazení chybějící úpravy
ve správním řádu z roku 1967, Nejvyšší správní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že institut společného
řízení a spojení věcí je imanentní součástí procesního práva a je zakotven v řadě procesních předpisů
[viz např. §39 s. ř. s., §112, 235b a 250b o. s. ř., §20 a 23 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení
soudním, §57 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, §298 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon,
§38 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech
mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže)]. Vhodnou procesní
úpravou, kterou mohl žalovaný použít, pak bezpochyby byla úprava licenčního řízení v zákoně
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, kde jde
také o výběr jedné z více žádostí, konkrétně analogické použití §15 odst. 4. Takový postup žalovaného
by byl v souladu s limity stanovenými Ústavním soudem, neboť by se jednalo o vyplnění dílčí mezery
ve správním řádu z roku 1967, které by bylo ve prospěch účastníků řízení (byla by zajištěna jejich práva
podle čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Konečně je třeba poukázat i na to, že po celou dobu správního řízení byl platný – a v době
řízení o rozkladu i účinný – zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, který výslovně upravuje otázku spojení
věcí, vedení společného řízení i řízení o výběru žádosti, jež odpovídá potřebám řízení o zápisu
do Seznamu pro zajištění financování nakládání s historickými elektrozařízeními pro určitou skupinu
elektrozařízení (§140 a 145). Ustanovení §108 odst. 1 navíc zakotvilo oprávnění správních orgánů
použít správní řád z roku 2004 i tam, kde se postupuje podle dosavadních předpisů a tyto předpisy
správní řízení v celém rozsahu neupravují, což je i případ absence vedení společného řízení ve správním
řádu z roku 1967. Ostatně jelikož městský soud správně dospěl k závěru o zrušení napadeného
rozhodnutí ministra o rozkladu pro vady řízení a pro nepřezkoumatelnost – viz níže – bude se
v souladu s přechodným ustanovením §179 odst. 1 věta druhá správního řádu z roku 2004 při vydávání
nového rozhodnutí postupovat právě podle správního řádu z roku 2004, který příslušné chybějící
instituty komplexně upravuje.
Žalovaný dále tvrdí, že žalobci nebyli nijak poškozeni, neboť celou dobu správního řízení s nimi
bylo zacházeno jako s účastníky řízení. Z toho dovozuje, že rozhodnutí ministra o rozkladu nemohlo
být zrušeno, neboť §65 odst. 1 s. ř. s. vylučuje, aby se zrušení správního rozhodnutí domáhal někdo,
jehož právo porušeno nebylo. Tuto argumentaci nemůže Nejvyšší správní soud akceptovat. Žalovaný
totiž směšuje otázku aktivní legitimace k podání žaloby proti správnímu rozhodnutí s otázkou
důvodnosti této žaloby. Ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. zakotvuje právě podmínky aktivní legitimace,
přičemž žalobu proti správnímu rozhodnutí může podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen
přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se
zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti. Požadavky aktivní legitimace jsou
tedy splněny již pouhým tvrzením (k tomu viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, publikované pod č. 906/2006 Sb. NSS, a ze dne 21. 10. 2008,
č. j. 8 As 47/2005 - 86, publikované pod č. 1764/2009 Sb. NSS); zda příslušné právo bylo opravdu
porušeno, resp. právní sféra žalobce dotčena napadeným rozhodnutím, je již otázka meritorního
přezkumu, na niž §65 odst. 1 s. ř. s. nemá žádný vliv.
Skutečnost, že s žalobci bylo zacházeno jako s účastníky správního řízení, nemůže však být
v tomto případě ani důvodem k zamítnutí žaloby. Podle žalovaného mohla být práva žalobců porušena
pouze v řízení vedeném o žádosti o zápis společnosti ASEKOL s. r. o., nikoliv v řízení o zápisu
žalobce a). S tím ovšem v kontextu celého případu nelze souhlasit. Jestliže o všech podaných žádostech
mělo být vedeno společné řízení, byla práva žalobců dotčena právě tím, že se nemohli v tomto
společném řízení vyjádřit k žádostem ostatních provozovatelů kolektivních systémů, nemohli vyvracet
jejich tvrzení a dokládat svoje tvrzení o podílu na trhu, nahlížet do spisu apod. Jinými slovy práva
žalobců byl v řízení o zápisu žalobce a) do Seznamu porušena již tím, že nebylo o všech žádostech
vedeno společné řízení.
Nejvyšší správní soud neshledal za důvodnou ani poslední část argumentace žalovaného týkající
se §37i odst. 5 zákona o odpadech. Podle tohoto ustanovení provede Ministerstvo na základě
oznámení nebo vlastního zjištění rozhodnutím změnu v zápisu v Seznamu nebo osobu,
u které zákonné důvody pro vedení v Seznamu zanikly, ze Seznamu vyřadí. Žalovaný z toho dovozuje,
že rozhodnutí o zápisu do Seznamu není konečné bez ohledu na případnou právní moc. S tím zdejší
soud nemůže souhlasit, neboť rozhodnutí žalovaného o zápisu do Seznamu zcela jistě konečné je.
Pokud žalovaný rozhoduje o výmazu podle §37i odst. 5 zákona o odpadech, jedná se o nové řízení se
zcela jiným předmětem (žalovaný v něm zjišťuje naplnění důvodů pro výmaz subjektu, tj. zánik důvodů
pro vedení subjektu v Seznamu, např. že subjekt již není výrobcem elektrozařízení ve smyslu zákona
o odpadech), nikoliv o pokračování řízení o zápisu. Navíc z kontextu ustanovení §37i vyplývá, že je
zaměřeno primárně na výmaz jednotlivých výrobců elektrozařízení ze Seznamu; k výmazu kolektivního
systému by zřejmě mohlo dojít pouze v případě, kdyby byli ze Seznamu smazáni všichni výrobci,
kteří jsou pod takovým kolektivním systémem zapsáni. Konečně se Nejvyšší správní soud musí plně
ztotožnit s argumentací žalobců k této otázce: představa žalovaného, že může vydávat nezákonná
rozhodnutí, neboť je bez ohledu na právní moc může postupem podle §37i odst. 5 zákona o odpadech
změnit, je v rozporu s fundamentálním principem právního státu – principem právní jistoty, jakož i se
základními zásadami a instituty správního řízení, jako je právní moc a systém opravných prostředků
(zákonem dovolené změny nepravomocných a pravomocných rozhodnutí). Ustanovení §37i odst. 5
zákona o odpadech tudíž nemůže mít žádný vliv na závěry učiněné městským soudem.
VII.3. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí ministra
K otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí ministra o rozkladu Nejvyšší správní soud připomíná
§47 odst. 3 správního řádu z roku 1967, podle nějž platí, že v odůvodnění rozhodnutí správní orgán
uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů
a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Ze své judikatury pak zdejší soud
považuje za nutné zdůraznit, že „rozhodnutí správního orgánu musí obstát samo o sobě. Pokud v jeho odůvodnění
nejsou uvedeny důkazy na jejichž podkladě správní orgán dovozuje svoje závěry, pak nutno dospět k závěru, že nejsou
splněny podmínky ustanovení §47 odst. 3 správního řádu, a rozhodnutí je třeba považovat za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů“ (rozsudek ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003 - 51, publikovaný
pod č. 638/2005 Sb. NSS).
V rozkladu a poté i v žalobě bylo primárně namítáno, že žalovaný a posléze ministr nijak
neodůvodnili svá rozhodnutí ve vztahu k podílu žalobce a) – a dalších žadatelů o zápis – na trhu
elektrozařízení ze skupiny č. 3, který, jak již bylo výše zmíněno, je určující pro zápis žalobce a)
do Seznamu pro zajištění financování nakládání s historickými elektrozařízeními pro skupinu č. 3
historických elektrozařízení. Ministr v rozhodnutí o rozkladu k této otázce fakticky uvedl pouze toto:
„na základě doloženého souhrnného množství elektrozařízení uvedených na trh v roce 2004 odvolatel nedisponuje
ve smyslu ustanovení §37n odst. 3 zákona o odpadech ve spojení s ustanovením §5 odst. 9 vyhlášky o nakládání
s elektrozařízeními a elektroodpady největším podílem na trhu pro skupinu 3 elektrozařízení pocházejících
z domácností.“
Citované odůvodnění v žádném případě nevyhovuje požadavkům §47 odst. 3 správního řádu
z roku 1967 a Nejvyšší správní soud se v jeho hodnocení plně ztotožňuje se závěry městského soudu.
Ministr v rozhodnutí o rozkladu nijak nekonkretizoval, jaký podíl na trhu vzal za prokázaný u žalobce
a) a u jiných žadatelů o zápis do Seznamu pro příslušnou skupinu elektrozařízení a jaký podíl na trhu
prokázal žadatel, který byl do Seznamu zapsán. Ministr rovněž neuvedl, na základě jakých dokladů
či jiných důkazů ke svým závěrům dospěl. Poukazuje-li žalovaný na skutečnost, že podíl na trhu není
v zákoně o odpadu definován a že údaje o těchto podílech nejsou statisticky sledovány, nemůže to mít
vliv na závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí ministra o rozkladu: jak žalovaný, tak i ministr zjevně
podle „něčeho“ rozhodovali (i přes absenci definice příslušného pojmu a přes chybějící srovnávací
statistiku). To „něco“ však v rozhodnutích neuvedli. Ve vztahu k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
ministra o rozkladu ohledně podílu žalobce a) na trhu je dále irelevantní jak odkaz žalovaného
na údajnou ochranu citlivých obchodních údajů, kvůli níž umožňuje vyhláška č. 352/2005 Sb.
provozovatelům kolektivních systémů doložit v zápisu pouze sumární údaj o množství elektrozařízení
v jednotlivých skupinách uvedených svými výrobci na trh, tak i tvrzení, že odpovědnost za pravdivost
a správnost návrhů nesou samotní výrobci elektrozařízení. Tyto argumenty nemohou nijak nahradit
absentující odůvodnění v rozhodnutí o rozkladu. V neposlední řadě Nejvyšší správní soud poukazuje
na skutečnost, že ke shodnému závěru o nepřezkoumatelnosti (byť rozhodnutí žalovaného,
nikoliv ministra, které je ale argumentačně obdobné), dospěla již rozkladová a výkladová komise
ministra životního prostředí (viz zápisy z jednání ze dne 10. 5. a ze dne 15. 2. 2006).
Obstát nemůže ani námitka žalovaného, že nebylo možné v řízení o rozkladu rozhodnout jinak,
neboť žalovaný byl vázán předchozím pravomocným rozhodnutím, jímž byl do Seznamu pro zajištění
financování nakládání s historickými elektrozařízeními pro skupinu č. 3 historických elektrozařízení
zapsán kolektivní systém ASEKOL s. r. o. Za prvé, tato skutečnost opět nemůže nahradit chybějící
odůvodnění ve vztahu k podílu na trhu žalobce a) případně ostatních žadatelů o zápis do Seznamu.
Za druhé nelze argumentovat rozhodnutím, které žalobci a) nemohlo být známo a řízení o němž se
žalobci nemohli účastnit. Za třetí o všech žádostech mělo být vedeno společné řízení, a proto nelze
argumentovat rozhodnutím, které tuto skutečnost nerespektovalo.
VII.4. Závěr
Jelikož žalovaný nevedl společné řízení o všech žádostech o zápis určitého kolektivního systému
do Seznamu pro zajištění financování nakládání s historickými elektrozařízeními pro určitou skupinu
historických elektrozařízení, dopustil se těžké vady řízení, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, a proto byl městský soud oprávněn rozhodnutí ministra o rozkladu
i bez jednání zrušit podle §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Městský soud rovněž správně uzavřel, že napadené
rozhodnutí ministra o rozkladu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, čímž byl dán důvod
pro jeho zrušení podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Na městským soudem učiněná skutková zjištění, výklad příslušných právních předpisů
a vyvozené závěry pak nemohou mít vliv žalovaným prezentované možné důsledky zrušení rozhodnutí
o zápisech do Seznamu (zhroucení systému zpětného odběru a odděleného sběru elektroodpadu
v České republice, negativní dopady pro životní prostředí, zvýšení podílu free ridingu, daňové dopady
a možné škody způsobené výrobcům elektrozařízení atd.). Soudci správních soudů zajisté nežijí
ve slonovinové věži a uvědomují si dopad svých rozhodnutí na účastníky řízení a případně
i na společnost. Tyto důsledky, které mohou mít pozitivní i negativní charakter, však nemohou převážit
ústavní princip vázanosti soudů zákonem. Pokud jsou tedy naplněny zákonné podmínky pro zrušení
rozhodnutí správního orgánu, nemůže soud jen z důvodu možných nepříjemných dopadů takového
rozsudku postupovat v rozporu se zákonem a rozhodnout opačně.
S ohledem na vše výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalovaného
nedůvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
VIII. Rozhodnutí o nákladech řízení
O náhradě nákladů řízení uvážil Nejvyšší správní soud takto. Jelikož kasační stížnosti
stěžovatele ASEKOL s. r. o. a stěžovatelů MASCOM s. r. o., ASBIS CZ, spol. s r. o., BaSys CS, s. r. o.,
Samsung Zrt., česká organizační složka, a PANASONIC CZECH REPUBLIC, s. r. o., byly odmítnuty,
rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o těchto kasačních stížnostech. Ohledně náhrady
nákladů řízení o kasační stížnosti žalovaného pak Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 s. ř. s. Žalovaný neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci
naopak ve věci měli plný úspěch; náklady řízení v jejich případě tvoří mimosmluvní odměna jejich
zástupce podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, a to za každého zastupovaného žalobce snížená
o 20 % (§12 odst. 4 advokátního tarifu). Soud proto přiznal žalobcům částku 3360 Kč za jeden
společný úkon právní služby spočívající v podání vyjádření ke kasačním stížnostem, [§7 ve spojení s §9
odst. 3 písm. f) a §12 odst. 4 advokátního tarifu] a dále částku 300 Kč jako paušální náhradu výdajů
s tímto úkonem spojených (§13 odst. 3 advokátního tarifu). K této částce pak soud připočetl 370 Kč
jako náhradu hotových výdajů za pořízení kopií ze spisu (§13 odst. 1 advokátního tarifu).
Jelikož zástupce žalobců je plátcem daně z přidané hodnoty, zvýšil soud náklady řízení ve smyslu §35
odst. 8 s. ř. s. o 806 Kč. Celkem tedy žalobcům na náhradě nákladů řízení náleží částka ve výši 4836 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2010
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu