ECLI:CZ:NSS:2016:1.AS.170.2016:36
sp. zn. 1 As 170/2016 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobců: a) A. V.,
b) Ing. L. V., oba zastoupeni JUDr. Miroslavou Srbovou, advokátkou se sídlem Korunní 104,
Praha 10, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11,
Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2014, čj. 080021/2014/KUSK, za
účasti osoby zúčastněné na řízení: PAYCOa. s., se sídlem Přístavní 1363/1, Praha 7, zastoupené
Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem Kaplická 1037/12, Praha 4, v řízení o kasační
stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2016,
čj. 47 A 11/2014 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Osoba zúčastněná na řízení je povinna zaplatit žalobcům náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto
rozsudku.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobci uzavřeli dne 13. 11. 2002 s Ing. V. K. smlouvu o spolupráci, jejímž předmětem
byla úprava vzájemné spolupráce při realizaci prodeje a vybudování inženýrských sítí včetně
přístupových komunikací na pozemcích v kat. území V. (LV č. X), které byly ve vlastnictví
žalobců. Obsahem smlouvy bylo rovněž zplnomocnění Ing. K. k zastupování žalobců v řízeních
před stavebním úřadem souvisejících s vybudováním inženýrských sítí a komunikací. Plnou mocí
ze dne 2. 10. 2006 opětovně zmocnil žalobce b) Ing. K. k jeho zastupování v řízení před
stavebním úřadem. Dne 27. 12. 2006 obdržel Městský úřad Kostelce nad Černými lesy (dále jen
„stavební úřad“) žádost o stavební povolení na vybudování předmětných inženýrských sítí a
komunikací, přičemž žádost podal Ing. K., avšak jako žadatele označil společnost PAYCO, a. s.,
ve které působí jakožto předseda představenstva. Dne 19. 4. 2007 udělili žalobci souhlas
s vydáním stavebního povolení na výstavbu výše uvedených inženýrských sítí a komunikací, a to
pro žadatele PAYCO, a. s. Následně stavební úřad vydal dne 10. 5. 2007 stavební povolení.
[2] Dne 18. 7. 2012 žalobci podali na stavební úřad „žádost o změnu stavebníka“, ve které uvedli,
že došlo k odstoupení od smlouvy o spolupráci, čímž tato smlouva od samého počátku zanikla
a zaniklo tak i jakékoli propojení mezi žalobci a společností PAYCO, a. s. Tato společnost byla
již pět let nečinná, a proto žalobci zároveň odvolali svůj souhlas s tím, aby stavebníkem podle
stavebního povolení byla právě tato společnost. Požádali o vydání rozhodnutí, jehož obsahem
bude změna stavebníka stavby inženýrských sítí a komunikací, které byly povolené předmětným
stavebním povolením. Stavebníky se stanou žalobci jakožto vlastníci dotčených pozemků.
[3] Stavební úřad vyhodnotil žádost žalobců a zahájil řízení o změně stavby před jejím
dokončením [§118 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen
„stavební zákon“)]. Nejprve žádosti vyhověl, avšak po odvolání společnosti PAYCO, a. s.,
resp. po zrušení jeho rozhodnutí žalovaným, ji posoudil podruhé jako právně nepřípustnou
a řízení o ní zastavil podle §66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen
„spr. ř.“). Žalovaný následně odvolání žalobců zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.
[4] Krajský soud napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného i stavebního úřadu
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Uvedl, že napadené rozhodnutí je zatíženo vadou,
která měla vliv na jeho zákonnost podle §76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Tato vada spočívala v nesprávném posouzení žádosti žalobců
o změnu stavebníka, neboť se nejednalo o žádost o zahájení řízení o změně stavby
před jejím dokončením, nýbrž se jednalo o žádost o vydání deklaratorního rozhodnutí ve smyslu
§142 spr. ř. Žádost nebyla dostatečně určitá a ani neobsahovala veškeré náležitosti, a proto měl
stavební úřad vyzvat žalobce k odstranění vad podání podle §37 odst. 3 spr. ř. Krajský soud
rozsáhle citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2016, čj. 6 As 196/2015 - 33,
který se týkal vymezení pojmu stavebník ve smyslu §2 odst. 2 písm. c) stavebního zákona.
Dále uvedl, že v posuzované věci došlo k převedení subjektivního soukromého práva provést
stavbu ze společnosti PAYCO, a. s. na žalobce. Je nesporné, že došlo k zániku smlouvy o
spolupráci s Ing. K. a rovněž k odvolání souhlasu k provedení stavby touto společností.
Tyto skutečnosti představují dostatečný podklad pro závěr, že společnosti PAYCO, a. s. zaniklo
právo k provedení stavby. Zároveň se obnovilo právo žalobců stavbu provést, jelikož se žalobci
stali právním nástupcem společnosti PAYCO, a. s.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobců a žalovaného
[5] Proti napadenému rozsudku podala společnost PAYCO, a. s. jakožto osoba zúčastněná
na řízení (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost pro nesprávné posouzení právní otázky a pro
jinou vadu řízení před soudem [§103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního]. Navrhla
zrušit napadený rozsudek a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Stěžovatelka uvedla, že závěry krajského soudu považuje za nesprávné. Dle jejího názoru
vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2006, čj. 7 As 64/2005 - 53,
na který odkázal krajský soud, pouze to, že ve správním řízení může dojít ke změně stavebníka
a k tomu je třeba splnění zákonných podmínek. Rovněž z dalšího odkazovaného rozsudku
(Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2011, čj. 57 A 75/2010 - 91) soud pominul další závěr,
a to, že pro vlastníka pozemku či stavby je pravomocné stavební povolení závazné a případný
souhlas se stavbou nelze odvolat po nabytí právní moci stavebního povolení. Krajský soud opřel
své závěry o skutečnosti s tímto řízením nesouvisející, tj. že došlo k zániku smlouvy o spolupráci
a odvolání souhlasu se stavbou, který však nelze po právní moci stavebního povolení odvolat.
Na straně 9 napadeného rozsudku krajský soud uvedl, že ve věci není sporu o tom, že došlo
k platnému odvolání souhlasu s provedením stavby. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí
a takovýto závěr nemá oporu ve spisech, neboť se k účinkům úkonu žalobců nevyjádřila, a tudíž
nelze tvrdit, že se jedná o nespornou skutečnost.
[7] Namítla, že stavební povolení bylo vydáno o několik let dříve, než byl souhlas žalobců
s provedením stavby odvolán, a proto nemohl být odvolán platně. Žalobce nelze považovat
za právní nástupce stěžovatelky, jelikož zde absentuje právní důvod pro převod práva stavbu
provést. Obecně může dojít ke změně stavebníka, avšak pouze za splnění zákonných podmínek,
což se v posuzované věci nestalo, a proto nelze žalobce považovat za stavebníky. Rovněž uvedla,
že není možný postup, jaký nastínil krajský soud na straně sedm v prvním odstavci. Dle něj,
pokud by žalobci zahájili provádění stavby, stali by se ze zákona stavebníky vedle stěžovatelky,
resp. by se nejednalo o stavbu nepovolenou. Tímto postupem by byla stěžovatelka zkrácena
na veřejné subjektivním právu na provedení stavby založeném stavebním povolením výhradně
pro ni či pro jejího právního nástupce. Rovněž by byla dotčena na právu na odměnu
za provedená plnění. Vyřazením stěžovatelky z procesu rozhodování o změně stavebníka dochází
ke krácení na jejích právech. Dále zde vyvstala otázka, zda svévolný vstup vlastníků pozemků
do práv stavebníka dle stavebního povolení, který na své náklady zajistil stavební povolení,
zakládá za stavbu odpovědnost ve vztahu ke správním orgánům, a kdo je fakticky oprávněn
stavbu provádět. V tomto konkrétním případě je totiž stavba umístěna i na pozemcích
ve vlastnictví jiných osob. Pokud by i tyto další osoby byly považovány za stavebníky, nastává
neřešitelná situace, neboť by stavební činnost všech stavebníků kolidovala, což by se projevilo
i ve vztahu k odpovědnosti. Stavební úřad zastavil řízení o žádosti žalobců oprávněně, neboť
žalobci neprokázali, že by byli právními nástupci stěžovatelky ve vztahu k vydanému stavebnímu
povolení.
[8] Žalobci se vyjádřili přípisem ze dne 18. 7. 2016, ve kterém uvedli, že stěžovatelka měla
stavbu provést pro Ing. K., nikoli pro sebe, a na jeho náklady, o čemž se domluvil se žalobci ve
smlouvě o spolupráci. Stěžovatelka se nestala stavebníkem, který by byl oprávněn provádět
stavbu pro sebe na cizím pozemku. Investorem stavby byl podle smlouvy Ing. K. a objednatelem
žalobci, kteří měli investorovi zaplatit z prostředků získaných prodejem pozemků. Stěžovatelka
byla několik let nečinná a v roce 2011 odstoupil Ing. K. od smlouvy o spolupráci. Bylo tedy
zřejmé, že stěžovatelka, v jejímž statutárním orgánu je Ing. K., nebude realizovat činnost podle
stavebního povolení, jelikož odpadl hmotněprávní titul pro provedení stavby. Žalobci následně
odvolali plné moci udělené Ing. K. a zároveň souhlas s provedením stavby stěžovatelkou.
Žalobcům je znemožněno realizovat územní rozhodnutí, které obdrželi k využití pozemků
v jejich vlastnictví, a rovněž tak i využít stavební povolení. Paralelně je vedeno civilní řízení o
vydání bezdůvodného obohacení u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 236/2010. Žalobci
souhlasí ze závěry krajského soudu ohledně převodu práva provést stavbu ze stěžovatelky na
žalobce. Navrhli zamítnutí kasační stížnosti.
[9] Žalovaný pouze odkázal na svá vyjádření učiněná v řízení před krajským soudem.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje,
že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102 s. ř. s.) a stěžovatelka
je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
[11] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti. Zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud předesílá, že krajský soud zrušil správní rozhodnutí pro vadu,
kterou byl povinen přezkoumat ex offo. Tím byl dán rozsah přezkumu v rámci řízení o kasační
stížnosti, ve kterém kasační soud posoudí zákonnost a správnost postupu krajského soudu.
[13] Ze žádosti žalobců o změnu stavebníka vyplývá, že se domáhali „[…] vydání rozhodnutí,
jehož obsahem bude změna stavebníka stavby […] povolené stavebním povolením čj. 5226/2006-4 ze dne
10. 5. 2006 ve znění změn […]”, přičemž stavebníkem se stanou žalobci jakožto vlastníci dotčených
pozemků. Stavební úřad žalobce nikterak nevyzval k doplnění této žádosti či upřesnění toho,
čeho se domáhají, a naopak zahájil řízení o změně stavby před jejím dokončením ve smyslu
§118 stavebního zákona.
[14] Podle §118 odst. 1 stavebního zákona „[s]tavební úřad může na odůvodněnou žádost stavebníka
nebo jeho právního nástupce povolit změnu stavby před jejím dokončením. Žádost obsahuje kromě obecných
náležitostí popis změn a jejich porovnání se stavebním povolením a s projektovou dokumentací ověřenou stavebním
úřadem, popřípadě autorizovaným inspektorem ve zkráceném stavebním řízení. K žádosti se připojí projektová
dokumentace změn stavby, nebo kopie ověřené projektové dokumentace s vyznačením navrhovaných změn.“
Změnou stavby před jejím dokončením se pak ve smyslu §2 odst. 6 téhož zákona rozumí změna
v provádění stavby oproti jejímu povolení nebo dokumentaci stavby ověřené stavebním úřadem.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2008, čj. 8 As 20/2006 - 129, publ.
pod č. 1601/2008 Sb. NSS, stavební zákon rozlišuje: a) změny, jimiž se stavby zvyšují, b) změny,
jimiž se stavby půdorysně rozšiřují a c) změny, při nichž se zachovává vnější půdorysné i výškové
ohraničení stavby. Odborná literatura k problematice řízení o změně stavby před dokončením
uvádí, že „[z]měnou stavby před jejím dokončením se rozumí změna v provádění stavby, která spočívá
v odlišnostech oproti původnímu stavebnímu povolení nebo stavebním úřadem či autorizovaným inspektorem
(srov. §117) ověřené stavební dokumentaci.“ (viz Potěšil, L., Roztočil, A., Hrůšová, K., Lachmann, M.
Stavební zákon - komentář. 3.vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, §2.).
[15] Z výše uvedeného je patrné, že úprava řízení o změně stavby před jejím dokončením má
v právním řádu zcela odlišnou úlohu, než se stavební úřad domníval. Předmětem tohoto druhu
řízení je posouzení a rozhodnutí podstatné změny stavebního záměru pravomocně povoleného,
avšak za předpokladu, že stavba nebyla ještě dokončena. Jinými slovy, v tomto řízení se povolují
změny stavby oproti schválené projektové dokumentaci či podmínkám stanoveným ve stavebním
povolení. Nejedná se však o řízení, ve kterém by se konstitutivně rozhodovalo o změně osoby
stavebníka. Nejvyšší správní soud proto souhlasí se závěry krajského soudu, že stavební úřad
i žalovaný nesprávně vyhodnotili žádost žalobců a že bylo zcela namístě, aby je vyzvali
k upřesnění jejich žádosti. Žalovaný i stavební úřad skutečně zatížili svá rozhodnutí vadou,
pro kterou je musel krajský soud zrušit ex offo. Po upřesnění obsahu žádosti by se zřejmě jednalo
o žádost o vydání deklaratorního rozhodnutí ve smyslu §142 spr. ř., avšak tento závěr lze učinit
až poté, kdy bude žádost patřičně upřesněna a doplněna.
[16] Nejvyšší správní soud se dále zabýval spornou otázkou ohledně určení osoby stavebníka,
resp. zda došlo k přechodu práva provést stavbu na žalobce. Tato otázka úzce souvisí
s posouzením povahy žádosti žalobců. Kasační soud předesílá, že ne zcela souhlasí se závěry
krajského soudu v této otázce, avšak tato skutečnost nemá vliv na zákonnost jeho rozsudku.
[17] Dle §2 odst. 2 písm. c) stavebního zákona se stavebníkem myslí „[…] osoba, která pro sebe
žádá vydání stavebního povolení nebo ohlašuje provedení stavby, terénní úpravy nebo zařízení, jakož i její právní
nástupce, a dále osoba, která stavbu, terénní úpravu nebo zařízení provádí, pokud nejde o stavebního podnikatele
realizujícího stavbu v rámci své podnikatelské činnosti; stavebníkem se rozumí též investor a objednatel stavby“.
[18] V odborné literatuře převládá materiální pojetí pojmu „stavebník“. Uvádí se například,
že „[…] je nutno jako stavebníka chápat i případného právního nástupce, tedy osobu, která se stavebníkem
zpravidla stává teprve v průběhu již započaté realizace záměru“, dále že „objednatel je stavebníkem také tehdy,
kdy pro něj, resp. za něj, o vydání příslušného povolení realizace stavby žádá na podkladě smlouvy projektant“,
a též že stavebníkem je „[…] nejen osoba, která pro sebe žádá vydání stavebního povolení nebo která ohlašuje
stavbu a která ji na základě získaných povolení provádí, ale též osoba, která stavbu realizuje bez příslušného
povolení vyžadovaného zákonem“ (Machačková, J. a kol.: Stavební zákon. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2013, 899 s., str. 15). S tím koresponduje tvrzení, že stavební zákon „[…] považuje
za stavebníka i osobu, která fakticky provádí stavbu, terénní úpravu či zařízení. Nerozhoduje, zda provedení
předcházelo povolení či ohlášení“ (Potěšil, L., Roztočil, A., Hrůšová, K., Lachmann, M. Stavební zákon
- komentář. 3.vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, §2). Doktrína dovozuje s odkazem
na §73 odst. 2 správního řádu, že „[s]tavebníkem je i právní nástupce osoby, která stavbu, terénní úpravy
nebo zařízení provádí, právní nástupce investora i právní nástupce objednatele“ (Hegenbart, M., Sakař, B.
a kol.: Stavební zákon, 1. vydání, Praha 2008, 504 s., str. 9). Lze se setkat s názorem, že „[s]lova
investor, stavebník a objednatel stavby se pro účely zákona považují za synonyma“ (Doležal, J., Mareček, J.,
Sedláčková, V., Sklenář, T., Tunka, M., Vobrátilová, Z.: Nový stavební zákon v teorii a praxi
a předpisy související. Linde Praha, a. s. 2006. 703 s., str. 43).
[19] Jediný komentář se přiklání k formálnímu pojetí zákonných znaků vymezujících pojem
stavebníka (Malý, S. Stavební zákon. Komentář. 2., aktualizované vyd. Praha: Wolters Kluwer
ČR, 2013. 896 s., str. 9 a násl.). Autor sám se však v dalším výkladu od striktně formálního pojetí
odklání přinejmenším v případě právního nástupnictví: „[s]tavební povolení se vždy váže nikoliv k určité
(konkrétní) osobě, ale k určité věci (zde buď k pozemku, nebo ke stavbě) a s přechodem vlastnického práva
k pozemku nebo stavbě přechází stavební povolení, které je svou povahou oprávněním (opravňuje adresáta k určité
činnosti – zde k provedení stavby), automaticky na nového vlastníka (stavebníka)“. Formální pojetí tak lze
vysledovat jen v přístupu autora ke třetí části definice v rozdělení naznačeném výše; autor
dovozuje, že tato slouží v zásadě jen pro označení osoby, „[…] která stavbu (stavební činnost) provádí
bez potřebného povolení stavebního úřadu, tj. osobu, která provádí tzv. černou stavbu“ a k uplatnění nástrojů
státního dozoru vůči ní.
[20] Vymezení pojmu stavebník se věnovala judikatura správních soudů, zejména pak
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2016, čj. 6 As 196/2015 - 33. Soud zde uvedl,
že „[h]lavním úkolem první a druhé části definice je vymezit pojem „stavebník“ pro účely těch procesů podle
stavebního zákona, jejichž cílem je vznik veřejného subjektivního práva provést stavbu. První část definice
je založena na formálním hledisku. Žadatel o stavební povolení, resp. ten, kdo ohlašuje stavbu, se tedy stává
stavebníkem pro účely daného řízení, resp. procesu. Stavební zákon oproti §27 odst. 1 písm. a) správního řádu
pouze doplňuje podmínku, že stavebník musí žádat vydání stavebního povolení „pro sebe“. To znamená,
že žádá-li o vydání stavebního povolení stavební podnikatel pro objednatele stavby v rámci inženýrské činnosti, měl
by být vybaven plnou mocí, žádost podat objednatelovým jménem a jako stavebník by v žádosti měl být označen
objednatel.“ Dále soud konstatoval, že „[p]odíváme-li se nyní na třetí část definice, má být stavebníkem též
„osoba, která stavbu, terénní úpravu nebo zařízení provádí, pokud nejde o stavebního podnikatele realizujícího
stavbu v rámci své podnikatelské činnosti“. Z šíře vymezení je zřejmé, že po vzniku veřejného subjektivního práva
provést stavbu se již může „legálním“ stavebníkem stát kdokoliv, nikoliv nutně jen žadatel. Opět je z kontextu
zřejmé, že musí stavbu provádět pro sebe, tedy nikoliv pro jiného jako stavební podnikatel či zhotovitel
(srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 1999 čj. 5 A 63/97 - 20). Čtvrtá část definice,
podle níž se stavebníkem „rozumí též investor a objednatel stavby“, již danou myšlenku pouze rozvádí a rozšiřuje
tak dosah definice stavebníka (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. května 2015
čj. 10 As 14/2015 - 59). Její praktický význam spočívá podle Nejvyššího správního soudu jednak v tom,
že demonstrativně, resp. názorně označuje typické stavebníky, jednak v tom, že usnadňuje při realizaci dozorových
oprávnění identifikaci osoby stavebníka tam, kde by nalezení osoby provádějící pro sebe stavbu vyžadovalo složité
svědecké dokazování, zatímco k identifikaci investora či objednatele zpravidla postačí listinné důkazy.“ Nejvyšší
správní soud v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že „[k]dokoliv, kdo stavbu pro sebe buduje,
se stává ze zákona stavebníkem na základě třetí, resp. čtvrté části definice, a tudíž jsou pro něj závazné nejen
požadavky, jež na stavebníka klade stavební zákon, nýbrž i podmínky vydaného stavebního povolení, příp. jiného
aktu zakládajícího veřejné subjektivní právo stavby na daném místě. Lze tedy říci, že třetí a čtvrtá část definice
stavebníka nabývají na významu až po skončení stavebního řízení či korespondujícího zjednodušeného procesu,
přičemž se jedná o zvláštní zákonné ustanovení ve smyslu §73 odst. 2 věta druhá správního řádu, podle níž
pro jiné osoby je pravomocné rozhodnutí závazné v případech stanovených zákonem v rozsahu v něm uvedeném.“
[21] Nejvyšší správní soud vzal v potaz celý kontext posuzované věci. Ze spisové
dokumentace vyplývá, že žalobci uzavřeli smlouvu o spolupráci s Ing. K., který se zavázal na
vlastní náklady vybudovat inženýrské sítě a komunikace a obstarat si pro to příslušné stavební
povolení do pěti kalendářních měsíců od podpisu smlouvy, k čemuž ho žalobci zmocnili
smlouvou i plnou mocí. Strany si rovněž sjednaly, že Ing. K. může svoje povinnosti delegovat na
třetí osobu. Je tedy zřejmé, že zde existovala dohoda mezi žalobci a Ing. K. o vybudování
inženýrských sítí a komunikací, přičemž již bylo ponecháno na Ing. K., jakým způsobem splní
povinnosti ze smlouvy mu vyplývající. Je zřejmé, že stěžovatelka je personálně propojena s Ing.
K., který působí jako předseda jejího představenstva. Klíčové ve smyslu definice stavebníka podle
§2 odst. 2 písm. c) stavebního zákona je, zda žadatel o stavební povolení, tedy stěžovatelka, žádal
o vydání stavebního povolení pro sebe. Z celého kontextu tato skutečnost nevyplývá. Nejvyšší
správní soud tedy konstatuje, že žalobci se nalézali v pozici objednatelů stavby, Ing. K. byl
investorem stavby a stěžovatelka stavebním podnikatelem.
[22] Úprava §2 odst. 2 písm. c) stavebního zákona nevylučuje, aby se v pozici stavebníka
u jednoho stavebního záměru nalézalo více subjektů, kterým přísluší toto postavení z různých
titulů. V posuzované věci se žalobci nacházeli v pozici objednatelů stavby, a proto jim příslušelo
postavení stavebníka již od počátku. Nemuselo a ani nedošlo k přechodu práva stavbu provést,
neboť jím již žalobci nadáni byli.
[23] Případné odvolání souhlasu vlastníka pozemku s vydáním stavebního povolení po nabytí
právní moci povolení nemá vliv na jeho vykonatelnost, případně jiné právní účinky.
V posuzované věci je však podstatné, že k výkonu práv vyplývajících ze stavebního povolení
je třeba soukromoprávní titul, který v současné době stěžovatelka nemá.
[24] Ostatní námitky stěžovatelky nejsou důvodné, resp. nejsou relevantní ve vztahu k mezím
přezkumu kasačním soudem. Nejvyšší správní soud pouze ve stručnosti konstatuje, že právo
na odměnu nebo jiná plnění vyplývající ze smlouvy o spolupráci či jiných dohod nelze uplatňovat
ve správním soudnictví, nýbrž v soudnictví civilním.
[25] Nejvyšší správní soud shrnuje, že neshledal v postupu krajského soudu pochybení takové
intenzity, aby mělo vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Námitky stěžovatelky nejsou důvodné.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
námitky stěžovatele nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední
věty, zamítl jako nedůvodnou.
[27] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch,
a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Jelikož podanou kasační
stížností iniciovala zahájení řízení, je povinna uhradit žalobcům níže uvedenou náhradu nákladů
řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly. Soud tedy rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
[28] Žalobci byli v řízení o kasační stížnosti úspěšní. Prostřednictvím zástupce podali vyjádření
ke kasační stížnosti, které představuje úkon právní služby podle §11 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměně advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif). Odměna za jeden úkon právní služby činí podle §7 bodu 5, aplikovaného
na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, 3 100 Kč a podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu je třeba k ní přičíst 300 Kč na úhradu hotových výdajů. Zástupce žalobců je plátcem DPH,
a proto je nutné nárok na náhradu nákladů řízení navýšit o 714 Kč odpovídající DPH. Celkem
tedy žalobcům náleží náhrada nákladů řízení ve výši 4 114 Kč. K uhrazení náhrady nákladů řízení
byla stěžovatelce stanovena přiměřená lhůta v délce jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2016
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu