ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.175.2012:34
sp. zn. 1 As 175/2012 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: V. L., zastoupen
Mgr. Lenkou Vítkovou, advokátkou se sídlem Borská 13, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců , se sídlem náměstí Hrdinů 3,
Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 8. 2. 2010, čj. MV-94276/VS-2009,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2012,
čj. 6 A 44/2010 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Dne 25. 5. 2009 podal žalobce žádost o povolení trvalého pobytu. Ministerstvo vnitra
rozhodnutím ze dne 2. 10. 2009, čj. OAM -3952-10/TP-2009, žádost zamítlo z důvodu,
že žalobce závažným způsobem narušil veřejný pořádek. Trestním příkazem byl totiž v roce 2006
uznán vinným, že v podnapilém stavu napadl policisty Policie ČR a strážníky Městské policie
Kutná Hora, čímž spáchal trestný čin výtržnictví a trestný čin útoku na veřejného činitele.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce rozklad. Poukazoval v něm především na to,
že uvedené trestní odsouzení je již zahlazeno, jednalo se o ojedinělý exces z jinak
bezproblémového chování na území České republiky. Ministr vnitra shora označeným
rozhodnutím rozklad zamítl, neboť se ztotožnil s tím, že deliktní jednání žalobce představuje
závažné narušení veřejného pořádku.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí ministra vnitra žalobou u městského soudu. Ten však žalobu
jako nedůvodnou zamítl. Městský soud uvedl, že pojem „veřejný pořádek“ a „narušení veřejného
pořádku závažným způsobem“ jsou neurčité právní pojmy. Žalovaný řádně objasnil,
co je obsahem těchto pojmů, z rozhodnutí je patrné, jaká kritéria považoval za rozhodná a jakými
úvahami se řídil při jejich právním hodnocení. Soud se zto tožnil s názorem žalovaného,
že jednání žalobce představuje porušení veřejného pořádku, tak jak byl správními orgány
vymezen, a to způsobem, který lze považovat za závažný. Zahlazení odsouzení žalobce
neznamená, že se jednání nedopustil, a tedy že by k němu nemohl žalovaný při svém
rozhodování v rámci řízení o povolení trvalého pobytu přihlédnout a hodnotit ho jako závažné
porušení veřejného pořádku.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel namítá, že žalovaný
i městský soud nesprávně vyložili pojem „závažné narušení veřejného pořádku“ a chybně
jej aplikovali na jeho případ. Tento pojem je třeba vykládat eurokonformně a restriktivně.
Narušením veřejného pořádku může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné,
aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Stěžovatel
se dopustil pouze jednoho protiprávního jednání, jehož nízká společenská nebezpečnost se
odrazila v uložení mírného trestu. Odsouzení nadto bylo ještě před rozhodnutím žalovaného
zahlazeno. Nehledě na to, že krátce po spáchání trestného činu mu bylo cizineckou policií
prodlouženo povolení k dlouhodobému pobytu. Stěžovatel se snaží svým vzorným přístupem
k práci odčinit své dřívější protiprávní jednání, od jehož spáchání uplynulo již více než pět let.
[5] Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil ro zsudek městského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 3. 1 . 2013 uvedl, že se ztotožňuje s argumentací
městského soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Spornou právní otázkou je výklad neurčitého právního pojmu „závažné narušení
veřejného pořádku“ a jeho aplikace na stěžovatelův případ [§103 odst. 1 pí sm. a) s. ř. s.].
[9] Je vhodné předeslat, že stěžovatel není občanem České republiky ani jiného členského
státu Evropské unie, nýbrž občanem třetí země. Nejedná se ani o rodinného příslušníka občana
České republiky či jiného členského státu EU. Případ stěžovatele spadá do rozsahu věcné
působnosti směrnice Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí,
kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty ( Úř. věst. L 16, 23. 1. 2004, s. 44 – 53, zvláštní
vydání v českém jazyce: kapitola 19, s vazek 06, s. 272 – 281).
[10] Danou právní otázkou týkající se užití pojmu veřejného pořádku v kontextu zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) ,
se zabýval rozšířený senát NSS. V usnesení ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010 – 151
(č. 2420/2011 Sb. NSS), na jedné straně konstatoval, že veřejný pořádek je nutno ch ápat
a vykládat v kontextu dané právní úpravy a vycházet přitom z jejího účelu. Na druhé straně
je však třeba mít na zřeteli, že zákon o pobytu cizinců pojem „veřejný pořádek“, resp. „závažné
narušení veřejného pořádku“ užívá na více místech a v různých ustanoveních. Rozšířený senát
se nedomnívá, že by ke všem těmto ustanovením zákona, jež se zmiňují o veřejném pořádku,
bylo možno přistupovat jednotně. Při výkladu pojmu „veřejný pořádek“ je tak nutné na tento
pojem nahlížet nejen v kontextu určitého zákona a jeho účelu, ale rovněž v kontextu daného
ustanovení, a zkoumat účel přímo dotčeného ustanovení, okolnosti jeho vzniku a původu apod.
Konkrétní závěry učiněné v souvislosti s jedním ustanovením pak nelze bez dalšího přebírat
a použít v případě ustanovení jiných, nýbrž je potřeba přihlížet ke specifickým okolnostem
vzniku, původu a účelu ustanovení, stejně jako je třeba dané ustanovení vyložit ve vztahu
k individuálním okolnostem jednotlivého případu.
[11] V dalším se pak již rozšířený senát zabýval výkladem pojmu „veřejný pořádek“ ve vztahu
k ustanovení §119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, které upravuje problematiku
správního vyhoštění, nikoli problematiku trvalého pobytu, jež je předmětem právě projednávané
věci a jež se svým účelem významně odlišuje.
[12] Ustanovení §119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců aplikované ve věci předložené
rozšířenému senátu i ustanovení §75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, jež bylo
aplikováno v nyní souzené věci, sice stanoví podmínky pro přijetí opatření omezující právo
volného pohybu cizince na území České republiky, ovšem tato opatření mají zcela odlišnou
intenzitu. Zatímco vyhoštění [z důvodu dle §119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců]
představuje faktickou derogaci práva vstupu a pobytu na území České republiky, nepřiznání
trvalého pobytu cizinci neznamená, že by cizinec nemohl setrvat a legálně pobývat na území
České republiky na základě jiného pobytového oprávnění (doposud tak stěžovatel činil na základě
povolení k dlouhodobému pobytu). Cizinci je pouze odepřena možnost požívat výhod
vyplývajících ze statutu cizince pobývajícího na území České republiky v rámci trvalého pobytu
(např. možnost pracovat bez povolení k zaměstnání, vstup do systému veřejného zdravotního
pojištění, pobírání dávek ze systému sociálního zabezpečení a podpory v nezaměstnanosti,
obdobně srov. rozsudek NSS ze dne 22. 9. 2011, čj. 7 As 112/2011 – 65). Intenzita zásahu státu
do práv cizince se v obou případech liší natolik, že při výkladu §75 odst. 2 písm. f) zákona
o pobytu cizinců, ve znění účinném do 31. 12. 2010, nelze bez dalšího převzít úvahy rozšířeného
senátu vyslovené ve vztahu k §119 odst. 2 písm. b) tohoto zákona.
[13] Z uvedeného plyne, že je na místě nejprve přistoupit k autonomnímu výkladu §75 odst. 2
písm. f) zákona o pobytu cizinců, a to v intencích naznačenýc h právě rozšířeným senátem,
tj. zejména na základě smyslu a účelu uvedeného ustanovení, okolností jeho vzniku a původu;
teprve poté lze uvedené ustanovení zákona o pobytu cizinců aplikovat ve vztahu k individuálním
okolnostem nyní projednávané věci (obdobně srov. rozsudek NSS ze dne 16. 11. 2011,
čj. 9 As 58/2010 – 119).
[14] Dle §75 odst. 2 pí sm. f) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 31. 12. 2010,
zamítne ministerstvo žádost o vydání povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinec závažným
způsobem narušil veřejný pořádek nebo ohrozil bezpečnost jiného členského státu Evropské
unie, a to za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska zásahu do soukromého
nebo rodinného života cizince. V důvodové zprávě k zákonu č. 161/2006 Sb., jímž byla
komplexně změněna úprava trvalého pobytu, je uvedeno, že novelizace byla provedena
v návaznosti na směrnici 2003/109/ES (sněmovní tisk č. 1107, Poslanecká sněmovna
Parlamentu, volební období 2002 – 2006, www.psp.cz). Z toho plyne, že §75 odst. 2 písm. f)
zákona o pobytu cizinců je třeba vykládat eurokonformně v návaznosti na čl. 6 odst. 1 směrn ice.
Dle něho mohou členské státy zamítnout přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího
rezidenta z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti. Při přijímání takového
rozhodnutí členský stát posoudí závažnost nebo druh protiprávního jednání proti veřejnému
pořádku nebo veřejné bezpečnosti nebo nebezpečí, které od také osoby hrozí, s přiměřeným
ohledem na délku pobytu a vazby na zemi pobytu. Vzhledem k tomu, že neudělení povolení
k trvalému pobytu představuje méně intenzivní zásah do právní sféry stěžovatele, postačí
pro kvalifikaci určitého jednání žadatele jakožto závažného porušení veřejného pořádku relativně
menší intenzita [v porovnání s vyhoštěním cizince na základě §119 odst. 2 písm. b) zákona
o pobytu cizinců].
[15] Soud připomíná, že §75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců je zaměřen do minulosti
(„cizinec závažným způsobem narušil veřejný pořádek“ ), aniž by bylo třeba z tohoto jednání dovozovat
jakékoliv předpoklady ve vztahu k budoucímu jednání stěžovatele [opačně viz §75 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců]. Není tedy rozhodující, zda z jednání stěžovatele
lze dovozovat, že v budoucnosti závažným způsobem naruší veřejný pořádek. Naproti tomu
je však nezbytné, aby jednání stěžovatele bylo možné hodnotit jako vskutku závažné na rušení
veřejného pořádku. Obdobně je formulován i §119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
jehož výkladem se zabýval rozšířený senát a ve vztahu k němuž formuloval požadavek
skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení veřejného pořádku. Není tedy žádný
důvod, proč tyto požadavky nevztáhnout i na §75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců,
ovšem s tím rozdílem, že především aktuálnost a dostatečnou závažnost ohrožení veřejného
pořádku je třeba pro účely trvalého pobytu vykládat odlišně než v případě vyhoštění občana EU
či jeho rodinného příslušníka.
[16] Žalovaný ve svém rozhodnutí ze dne 2. 10. 2009 z totožnil pojem závažného narušení
veřejného pořádku s jednáním, jež dosahuje takové intenzity, že je lze kvalifikovat jako porušení
či obcházení zákona. Takovým jednáním má být v případě stěžovatele verbální a fyzické napadení
veřejných činitelů, způsobení škody, to vše ve spolupachatelství a v podnapilém stavu. Od doby
spáchání trestného činu uplynula dle žalovaného krátká doba. Nelze proto vyloučit, že stěžovatel
bude opětovně porušovat právní předpisy, popř. páchat trestnou činnost na území ČR. Ministr
vnitra ve svém rozhodnutí ze dne 8. 2. 2010 k tomu poznamenal, že trvalý pobyt jakožto nejvyšší
pobytové oprávnění může být udělováno pouze cizincům, kteří právní předpisy ctí a dodržují.
Zahlazení odsouzení nemění nic na tom, že stěžovatel se dopustil jedn ání, které závažným
způsobem narušilo veřejný pořádek. Městský soud se ve svém rozsudku ztotožnil jak s výkladem
pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“, tak s jeho aplikací žalovaným na daný případ.
[17] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný i městský soud nesprávně
interpretovali neurčitý právní pojem „závažné narušení veřejného pořádku“. Žalovaný vyložil,
že o závažné narušení veřejného pořádku jde pokaždé, kdy ž cizinec poruší či obchází právní
normu. Městský soud tomuto názoru přisvědčil. Takovýto výklad však dle Nejvyššího správního
soudu zcela pomíjí existenci slova „závažné“. To mimo jiné implikuje, že se musí jednat
o intenzivní poruchové jednání, nikoliv pouze o bagatelní prohřešek. No rmy správního práva
trestního a trestního práva hmotného přitom pokrývají často i méně závažná jednání, jimiž
dochází k ohrožení zájmů chráněných zákonem (tedy veřejného pořádku). Typová společenská
škodlivost (nebezpečnost) správních a trestních deliktů je vyjádřena trestní sazbou. Samotná
skutečnost, že stěžovatel byl odsouzen pro trestný čin, neznamená, že se dopustil jednání vážně
narušujícího veřejný pořádek. V takovém případě je třeba především hodnotit konkrétní
společenskou nebezpečnost protiprávního jednání cizince a také jeho jednání po spáchání deliktu
(srov. rozsudek NSS ze dne 19. 4. 2012, čj. 7 As 6/2012 – 29).
[18] Byť tedy žalovaný vyšel z nesprávné premisy, tedy že závažným narušením veřejného
pořádku je každé porušení právní normy, zabýval se v obou rozhodnutích závažností
protiprávního jednání stěžovatele. Proto soud nepřikročil v tomto okamžiku ke zrušení rozsudku
městského soudu a rozhodnutí ministra vnitra pro nesprávný výklad neurčitého právního pojmu,
ale zaměřil se dále na posouzení, zda jednání stěžovatele lze hodnotit jako závažné narušen í
veřejného pořádku, a to v kontextu hodnocení nebezpečnosti jednání stěžovatele žalovaným.
[19] Žalovaný spatřoval závažné narušení veřejného pořádku v tom, že stěžovatel dne
10. 3. 2006 v Kutné Hoře před hernou Carda společně s dalším ukrajinským občanem
v podnapilém stavu verbálně i fyzicky napadl policisty Policie ČR a strážníky městské policie
při provádění blíže nespecifikovaného služebního zákroku. Stěžovatel nakopl nohou jednoho
strážníka městské policie do pravého stehna, dále dva policisty natlačil na služební vozidlo a kopl
do krytky víčka palivové nádrže služe bního vozu (škoda ve výši 500 Kč). Trestním příkazem
Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 28. 3. 2006, čj. 2 T 32/2006 – 37, byl stěžovatel uznán
pro tento skutek vinným z trestných činů výtržnictví a útoku na veřejného činitele.
Za to mu byl uložen peněžitý trest ve výši 7.000 Kč, který stěžovatel ihned (tj. 4. 4. 2006) zaplatil.
Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 4. 2009, sp. zn. 1 Nt 144/2008, bylo toto
odsouzení zahlazeno.
[20] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se žalovaným i městským soudem, že ačkoliv bylo
odsouzení pro shora uvedený skutek zahlazeno, nebrání to žalovanému v tom, aby totéž jednání
hodnotil pro účely řízení o žádosti o povolení trvalého pobytu jako závažné porušení veřejného
pořádku. Hypotéza §75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců totiž není postavena na tom,
že byl cizinec odsouzen pro trestný čin, resp. že má záznam v trestním rejstříku [na rozdíl od §75
odst. 2 písm. c) ve spojení s §174 zákona o pobytu cizinců], nýbrž na tom, že se dopustil určitého
jednání. Zahlazení odsouzení nenastoluje fikci, že se čin, skutek nestal. Pouze se na pachatele
hledí, jako by nebyl odsouzen (§70 odst. 1 trestního zákona, shodně §106 trestního zákoníku).
Neznamená to však, že by rozhodnutí o zahlazení bylo pro posouzení zákonnosti rozhodnutí
žalovaného zcela bez významu. Usnesení prokazuje, že stěžovatel vedl po odsouzení řádný život,
nedopustil se dalšího trestného činu ani přestupku, nejsou evidovány žádné stížnosti spo luobčanů
na chování stěžovatele. Pakliže tedy správní orgán neprokázal opak, musí při svých úvahách
o závažnosti narušení veřejného pořádku jednáním stěžovatele v ycházet mimo jiné z toho,
že po spáchání trestného činu vedl stěžovatel po celou dobu řádný ži vot.
[21] Soud dává zapravdu stěžovateli, že druh a výměra uloženého trestu odráží společenskou
nebezpečnost jednání (§31 odst. 1 trestního zákona). Okresní soud uložil stěžovateli pouze
peněžitý trest ve výši 7.000 Kč (dle §53 odst. 1 trestního zákona činilo rozpětí výše peněžitého
trestu od 2.000 Kč do 5.000.000 Kč), tedy alternativní trest, a to výrazně při spodní hranici sazby.
Tato skutečnost samozřejmě zpochybňuje hodnocení deliktního jednání stěžovatele jako
závažného narušení veřejného pořádku.
[22] Na druhou stranu je třeba dodat, že žalovaný ve sv ých rozhodnutích akcentoval,
že terčem útoku se stali příslušníci Polic ie ČR a Městské policie Kutná Hora, tedy veřejní činitelé.
To samozřejmě významným způsobem zvyšuje závažnost narušení veřejného pořádku. Úkolem
Policie ČR a městské policie je právě dohlížet na dodržování veřejného pořádku . Pokud
při plnění tohoto jejich úkolu (tj. při provádění služebního zákroku) stěžovatel napadl příslušníky
policie a strážníky městské policie, svědčí to o nedostatku úcty stěžovatele k osobám zajišťujícím
udržování veřejného pořádku. Právě s ohledem na tuto skutečnost se soud ztotožňuje
s hodnocením městského soudu a žalovaného, že jednání stěžovatele představuje závažné
narušení veřejného pořádku. Sice nikoliv kvůli inten zitě útoku, nýbrž kvůli významu ohroženého
společenského zájmu.
[23] Soud nicméně dodává, že ačkoliv lze jednání stěžovatele hodnotit jako závažné narušení
veřejného pořádku, je rovněž třeba vzít do úvahy časový odstup mezi jednáním a okamžikem,
k němuž žalovaný rozhodoval o žádosti stěžovatele (tedy aktuálnost narušení veřejného pořádku).
Svého deliktního jednání se stěžovatel dopustil dne 10. 3. 2006, žalovaný vydal své rozhodnutí
dne 2. 10. 2009 a ministr vnitra dne 8. 2. 2010. V době rozhodování žalovaného a ministra vnitra
tak uplynulo od spáchání trestného činu 3,5 roku, resp. necelé 4 roky. Byť se jedná o ojedinělý
exces, od jeho spáchání neuplynula do dne rozhodování správního orgánu dostatečně dlouhá
doba na to, aby bylo možné slevit z hodnocení jednání stěžovatele jakožto závažného narušení
veřejného pořádku. Je třeba si uvědomit, že povolení k trvalému pobytu není jediným titulem,
na jehož základě by byl stěžovatel oprávněn pobývat na území. Naopak, jedná se o „nejvyšší“
pobytový titul, jehož může cizinec na území České republiky dosáhnout a který vede
ke zrovnoprávnění cizince s občany České republiky v mnoha oblastech veřejného práva.
Odepření povolení k trvalému pobytu současně neznamená, že by žadatel nebyl nadále oprávněn
pobývat na území České republiky. Proto je legitimní požadovat, aby chování uchazeče
o povolení k trvalému pobytu nevykazovalo po relativně dlouhou dobu žádné excesy,
ani ojedinělé. Byť by se s odstupem 3,5 roku, resp. 4 let mohlo zdát, že deliktní jednání
stěžovatele, jímž závažně narušil veřejný pořádek, je neaktuální, nelze této domněnce přisvědčit,
a to s ohledem na specifické dopady rozhodnutí o udělení trvalého pobytu (viz shora).
[24] Soud nicméně považuje za důležité poznamenat, že od doby vydání rozhodnutí ministra
vnitra uplynuly další tři roky, které však soud nyní nemůže vzhledem k §75 odst. 1 s. ř. s. vzít
do úvahy. Pokud by však stěžovatel v současné době znovu požádal o udělení trvalého pobytu,
musel by se žalovaný znovu důkladně vypořádat s tím, zda hodnocení deliktního jednání z roku
2006 jako závažného narušení veřejného pořádku i nadále obstojí (tedy po 7 letech od jeho
spáchání).
[25] Stěžovatel dále poukazuje na to, že i po odsouzení v roce 2006 bylo stěžovateli vydáno
povolení k dlouhodobému pobytu. K tomu soud poznamenává, že trvalý pobyt je exkluzivní
formou pobytového oprávnění. Bylo-li stěžovateli v minulosti i po odsouzení za trestný
čin uděleno povolení k dlouhodobému pobytu, nelze z toho dovozovat, že rovněž pro účely
trvalého pobytu by mělo být odhlédnuto od protiprávního jednání stěžovatele. Stěžovateli
nic nebrání v tom, aby na území ČR nadále pobýval na základě jiného pobytového titulu,
než jakým je trvalý pobyt. Lze tolerovat, že při rozhodování o méně významných pobytových
titulech posuzují správní úřady splnění podmínek mírněji než v případě trvalého pobytu.
[26] Soud tak shrnuje, že i přes výše uvedené výhrady, jimiž korigoval některé úvahy
žalovaného a městského soudu, žalovaný správně podřadil jednání stěžovatele pod §75 odst. 2
písm. f) zákona o pobytu cizinců. Námitka nesprávné aplikace právní normy je proto nedůvodná.
IV.
Závěr a náklady řízení
[27] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Neshledal přitom žádnou
vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[28] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud na základě §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nem á právo na náhradu nákladů
řízení. Žalované v tomto řízení žádné náklady převyšující náklady běžné administrativní činnosti
nevznikly, a proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu