ECLI:CZ:NSS:2017:1.AS.180.2017:43
sp. zn. 1 As 180/2017 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně:
Královéhradecká provozní, a. s., se sídlem Víta Nejedlého 6, Hradec Králové, zastoupena
Mgr. Lukášem Nohejlem, advokátem se sídlem Římská 14, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 18. 6. 2015, č. j. 19581/15/5000-10610-711414, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2017, č. j. 31 Af 52/2015 - 92,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2017, č. j. 31 Af 52/2015 - 92,
se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně podala u Krajského soudu v Hradci Králové žalobu proti rozhodnutí
žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Specializovaného finančního
úřadu ze dne 4. 3. 2015, č. j. 40772/15/4127-20735-607803.
[2] Tímto rozhodnutím Specializovaný finanční úřad žalobkyni uložil pokutu ve výši
900.000 Kč podle §16 odst. 4 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „zákon
o cenách“), a to za spáchání správního deliktu dle §16 odst. 1 písm. d) zákona o cenách. Tohoto
správního deliktu se měla žalobkyně dopustit tím, že nerespektovala závazný postup při tvorbě
ceny nebo při kalkulaci ceny podle §6 odst. 1 písm. c) zákona o cenách, a to za období
od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012. Podle §2 odst. 7 písm. a) zákona o cenách se za ekonomicky
oprávněné náklady považují technologicky nezbytné přímé a nepřímé náklady a náklady oběhu.
Náklady na reklamu a propagaci, náklady na podporu ochranné známky, které žalobkyně
zahrnula do kalkulací cen vody pitné a vody odvedené v položkách správní režie, nebyly uznány
za ekonomicky oprávněné náklady oběhu ve smyslu účelnosti a efektivity, a to s přihlédnutím
ke zvláštnostem daného zboží. Pro vodu dodanou a vodu odvedenou tak žalobkyně sjednala
a požadovala ceny, jejichž výše nebo kalkulace nejsou v souladu s podmínkami věcného
usměrňování cen podle §6 odst. 1 písm. c) zákona o cenách. Současně Specializovaný finanční
úřad rozhodl o povinnosti nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč.
[3] Krajský soud v záhlaví popsaným rozsudkem ze dne 4. 4. 2016, č. j. 10 A 21/2016 – 47,
žalobu zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Žalobkyně (stěžovatelka) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatelka namítá vadu řízení před krajským soudem, neboť i přes stěžovatelčin
výslovný a včas oznámený nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, soud rozhodl
o žalobě, aniž by jednání nařídil.
[6] Dále stěžovatelka namítá nesprávné posouzení věci krajským soudem, zejména
nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že náklady na reklamu, propagaci a na podporu
ochranné známky nejsou ekonomicky oprávněnými náklady, že nejde o náklady oběhu zboží
a že postupem správního orgánu nebylo zasaženo do stěžovatelčiných ústavně chráněných práv.
Stěžovatelka namítá též nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu, neexistenci opory
pro zjištěný skutkový stav ve spisu a porušení předpisů v řízení před správním orgánem
(porušení základních zásad správního řízení, neurčitost důvodů správního rozhodnutí).
S ohledem na níže uvedené závěry Nejvyšší správní soud nepovažuje za účelné tyto další kasační
námitky v této fázi řízení podrobně rekapitulovat.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost je důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovatelce, že řízení před krajským soudem bylo
zatíženou vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
[10] Podle §51 odst. 1 s. ř. s. „[s]oud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci
shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou
týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě
poučen.“ Nezbytnými předpoklady fikce souhlasu, na základě které soud může o návrhu
rozhodnout bez jednání, je tedy doručení výzvy k vyjádření, zda účastník souhlasí s tímto
postupem, a marné uplynutí lhůty k vyjádření. Rozhodne-li soud ve věci samé bez nařízení
jednání před uplynutím dvoutýdenní lhůty pro vyjádření nebo nepřihlédne-li k řádně a včas
uplatněnému nesouhlasu, dopustí se vady řízení, která může mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. např. rozsudky ze dne
29. 11. 2005, č. j. 4 As 46/2004 – 58, nebo ze dne 30. 9. 2009, č. j. 8 As 49/2008 – 62). Současně
tím soud poruší také právo účastníka řízení na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, včetně
možnosti vyjádřit se k věci, které je v ústavněprávní rovině zaručeno čl. 38 odst. 2 Listiny.
[11] Byť krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že „o věci samé rozhodl bez nařízení jednání
(žalovaný vyslovil s takovým projednáním věci výslovný souhlas, žalobce se k výzvě předsedkyně senátu zaslané dle
§51 odst. 1 s. ř. s. nevyjádřil)“, toto tvrzení nemá oporu v obsahu soudního spisu. Na č. listu 66
se nachází pokyn k odeslání „výzvy dle §51 odst. 1 s. ř. s. a poučení dle §8 odst. 5 s. ř. s.“ zástupci
stěžovatelky, samotný přípis obsahující i výzvu podle §51 s. ř. s. se nachází na č. listu 68.
Z doručenky datové zprávy zaslané zástupci stěžovatelky připojené k č. listu 66 vyplývá,
že zpráva byla doručena ve středu 2. 9. 2015. Dvoutýdenní lhůta k vyjádření podle §51 s. ř. s.
uplynula ve středu 16. 9. 2015. Na č. listu 70 soudního spisu se pak nachází stěžovatelčino
sdělení k výzvě soudu doručené dne 14. 9. 2015, které obsahuje též výslovný nesouhlas
s rozhodnutí o věci samé bez nařízení jednání. Krajský soud dne 30. 3. 2017 žalobu bez nařízení
jednání projednal a zamítl, ačkoli pro takový postup, jak vyplývá z výše uvedeného, nebyly
splněny zákonem stanovené podmínky.
[12] V posuzované věci nebyly naplněny ani jiné okolnosti, výslovně předvídané soudním
řádem správním, kdy by soud mohl rozhodnout o věci samé bez jednání, neboť žaloba byla
zamítnuta (srov. §51 odst. 2 ve spojení s §76 s. ř. s. a contrario). Krajský soud proto pochybil,
rozhodl-li ve věci samé bez nařízení jednání.
[13] Nejvyšší správní soud se v tomto okamžiku nemůže vyjádřit k dalším námitkám
uplatněným v kasační stížnosti, protože nelze předjímat další vývoj věci v návaznosti na jednání
před krajským soudem. Vypořádání těchto námitek by bylo předčasné a potvrzení nebo popření
správnosti závěrů krajského soudu by postrádalo svůj význam.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[14] Nejvyšší správní soud uzavřel, že krajský soud zatížil řízení vadou, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, proto napadený rozsudek zrušil a vrátil věc
krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1. s. ř. s.). V něm krajský soud rozhodne vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4
s. ř. s.), tedy k projednání žaloby nařídí jednání. Krajský soud rozhodne v novém rozhodnutí
rovněž o nákladech řízení o této kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu