ECLI:CZ:NSS:2017:1.AS.196.2017:25
sp. zn. 1 As 196/2017 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: M. Ž., zastoupen
Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 461/5, Brno,
proti žalovanému: Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, o žalobě
na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2017, č. j. 6 A 1/2015 – 48,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2017, č. j. 6 A 1/2015 - 48, se z r u š u j e
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před městským soudem
[1] Žalobce byl dne 31. 10. 2014 předveden na služebnu Policie ČR strážníky Městské policie
poté, co odmítl na úřední výzvu strážníků přeparkovat své vozidlo, jež dle strážníků stálo
na místě vyhrazeném pro vozidlo přepravující osobu těžce zdravotně postiženou,
přičemž vozidlo žalovaného neobsahovalo potřebné označení.
[2] Dne 31. 12. 2014 podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze, kterou se domáhal
určení, že zásah strážníků, spočívající v jeho předvedení, byl nezákonný.
[3] Městský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.
[4] K námitce žalobce, že byl pod vlivem alkoholu, městský soud uvedl, že z pořízeného
videozáznamu ani z úředního záznamu žalobcovo tvrzení nevyplývá,
neboť o tom na videozáznamu nehovořil, ani to není z videozáznamu nijak patrné. Stejně tak
žalobcovu námitku o hrubém a nepřiměřeném počínání strážníků shledal městský soud
nedůvodnou, neboť na videozáznamu žádné nepřiměřené jednání není zachyceno, strážníci
s žalobcem pouze komunikovali.
[5] Žalobcovu námitku, že předvedení bylo realizováno násilně, městský soud odmítl
s poukazem na její obecnost. Z toho důvodu městský soud odmítl provést výslech žalobcem
navržených svědků, neboť dle jeho názoru nebylo co dokazovat. Žalobce neuvedl, jaká újma
mu byla způsobena, dále soud poukázal na to, že v úředním záznamu není uvedeno, že by proti
žalobci bylo při předvedení použito donucovacích prostředků.
[6] K podezření ze spáchání přestupku městský soud uvedl, že předmětné parkovací místo
bylo označeno svislou dopravní značkou „vyhrazené parkoviště“ (č. IP 12), která byla doplněna
vodorovnou dopravní značkou „vyhrazené parkoviště pro vozidlo přepravující osobu těžce
zdravotně postiženou“ (č. V 10f), která však byla na vozovce hůře rozpoznatelná. Dále uvedl,
že je nesporné, že žalobce neměl vozidlo označeno parkovacím průkazem osoby se zdravotním
postižením, podezření ze spáchání přestupku tak bylo jednoznačně dáno.
[7] Tvrzení žalobce, že v případě výzvy k přeparkování se jedná pouze o neformální výzvu,
jejíž neuposlechnutí nemůže být přestupkem, městský soud odmítl s poukazem na §2 písm. h)
zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii (dále jen „ zákon o obecní policii“). Jedním z úkolů
strážníků je též odhalování přestupků. Jelikož strážníci odhalili přestupek žalobce, a proto,
že žalobce odmítl zaplatit blokovou pokutu, a z toho důvodu byl přestupek předán k projednání
příslušnému správnímu orgánu, nezbývalo strážníkům než vyzvat žalobce k přeparkování vozidla
tak, aby bylo zaparkováno v souladu s příslušnými předpisy. Žalobce tak byl vyzván k tomu,
aby parkoval v souladu se zákonem, a z tohoto pohledu tak nelze výzvu strážníků hodnotit
jako nezákonnou. Strážníci při výzvě postupovali zcela v souladu s §7 odst. 4 zákona o obecní
policii a žalobce tak byl povinen podle odst. 5 téhož ustanovení jejich výzvy uposlechnout.
V daném případě se tak nestalo, a proto se stal žalobce důvodně podezřelým ze spáchání
přestupku podle §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
[8] Oprávnění předvést žalobce pak městský soud dovodil z §13 zákona o obecní policii,
neboť žalobce i přes výzvu strážníků pokračoval v jednání narušujícím pořádek, když parkoval
neoprávněně na vyhrazeném parkovišti.
[9] K podmínce subsidiarity pak uvedl, že v daném případě mohlo být jedním z řešení
odtažení vozidla, nicméně vzhledem k tomu, že žalobce se na místo osobně dostavil a situaci
se strážníky řešil, byla výzva k přeparkování vozidla zcela legitimním úkonem.
II. Kasační stížnost
[10] První námitka stěžovatele směřuje proti posouzení toho, zda místo, na kterém stěžovatel
odstavil motorové vozidlo, bylo označeno vodorovnou dopravní značkou „vyhrazené parkoviště
pro vozidlo přepravující osobu těžce zdravotně postiženou“ a tedy zda jednání stěžovatele mohlo
být vůbec přestupkem. Stěžovatel uvádí, že na základě jím předložené fotodokumentace místa
ze dne 30. 1. 2015, je patrné, že na vozovce byla pouze změť bílých skvrn, ze kterých nejde
rozpoznat, co bylo na vozovce kdysi vyznačeno. Stěžovatel tedy trvá na tom, že vodorovná
značka na místě odstavení vozidla nebyla a nedopustil se tak tvrzeného dopravního přestupku.
Pokud tedy soud tvrdí, že podezření ze spáchání přestupku bylo jednoznačně dáno, nemá takové
zjištění oporu ve spisu, neboť listiny v něm obsažené svědčí o opaku.
[11] Druhá stěžovatelova námitka směřuje proti posouzení zákonnosti výzvy k přeparkování
vozidla městským soudem. Stěžovatel namítá, že s neuposlechnutím výzvy k přeparkování
vozidla zákon nespojuje oprávnění strážníků osobu předvést. Předvedení je dle §13 odst. 3
zákona o obecní policii možné, pokud osoba přes opětovnou výzvu strážníka pokračuje v jednání
narušujícím veřejný pořádek nebo ohrožujícím život nebo zdraví jiných osob anebo své vlastní
nebo majetek a nelze jí jiným způsobem v takovém jednání zabránit. K tomu stěžovatel uvádí,
že nevyhovění výzvě přeparkovat vozidlo není jednáním, nýbrž opominutím a nadto v daném
případě bylo možno daný stav vyřešit odtažením vozidla. Pokud městský soud dovodil,
že odtažení vozidla mohlo být v dané situaci řešením, nicméně výzva strážníků byla
také legitimním úkonem, nepochopil dle stěžovatele §13 odst. 3 zákona o obecní policii,
neboť ten podmiňuje předvedení až nemožností dosáhnout toho, aby předváděná osoba
nepokračovala v jednání narušujícím veřejný pořádek, jiným způsobem. Stěžovatel dále poukazuje
na to, že předvedením nebylo dosaženo domněle zákonného stavu, neboť vozidlo nadále zůstalo
na stejném místě.
[12] Dále stěžovatel namítá, že při hodnocení komunikace mezi strážníky a stěžovatelem vyšel
městský soud pouze z krátkého a neúplného videozáznamu, který žalovaný soudu poskytl. Jeho
neúplnost stěžovatel u soudu namítl a pro případ, že by nebyl k dispozici záznam úplný, navrhl
provedení důkazu mimo jiné výslechem svědků. Městský soud však dle stěžovatele vyšel z toho,
že záznam je úplný a co na něm není uvedeno, se nestalo. Jako příklad uvádí stěžovatel
své tvrzení, že byl opilý a nemohl tedy řídit motorové vozidlo. Soud neprovedl ani žádný jiný
ze stěžovatelem navrhovaných důkazů, aniž by to patřičně zdůvodnil.
[13] Poslední námitkou stěžovatel brojí proti závěru městského soudu, že předvedení žalobce
nebylo násilné, neboť to není uvedeno v úředním záznamu. Prvně stěžovatel upozorňuje,
že nezákonné bylo již samotné předvedení a otázka použití násilí je otázkou podružnou.
Dále uvádí, že v případech jako je tento nemůže soud vycházet pouze z toho, co uvedly samotné
protiprávně jednající osoby do úředního záznamu. Zvláště v řízení o zásahové žalobě
je dle stěžovatele nutné, aby soud formuloval pečlivě svá skutková zjištění na základě řádně
provedeného dokazování a měl pro ně dostatečný podklad ve spisu. Není možné, aby soud
po stěžovateli požadoval prokázání všech tvrzení a ignoroval jím navržené důkazy a u žalovaného
aby postačovalo, že určité skutečnosti uvede do úředního záznamu a z jeho veřejnoprávního
postavení pak vyplývá presumpce správnosti tohoto záznamu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Kasační stížnost je projednatelná.
[15] Nejvyšší správní soud je dle §109 odst. 4 s. ř. s. vázán důvody kasační stížnosti.
To neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné či bylo-li zatíženo vadou, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, neboje-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné. Takové vady zkoumá Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti.
[16] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[17] Městský soud se ve svém rozhodnutí dostatečně nezabýval otázkou splnění podmínek
pro předvedení stěžovatele dle §13 odst. 3 zák ona o obecní policii, zejména podmínkou
subsidiarity takového zásahu. Na straně 8 v odstavci 3 rozsudku dovodil, že v daném případě
bylo odtažení vozidla jedním z možných řešení, nicméně vzhledem k tomu, že stěžovatel
byl osobně přítomen na místě a s policisty situaci řešil, byla výzva k přeparkování vozidla zcela
legitimním úkonem. Tuto argumentaci Nejvyšší správní soud nerozporuje. Městský soud však
již dále vůbec neposoudil zákonnost samotného předvedení stěžovatele poté, co tuto legitimní
výzvu neuposlechl, přičemž nezákonný zásah, proti kterému stěžovatel brojí, měl spočívat právě
v předvedení.
[18] §13 odst. 3 zákona o obecní policii zní: „strážník je oprávněn předvést na policii osobu,
která přes opětovnou výzvu strážníka pokračuje v jednání narušujícím veřejný pořádek nebo ohrožujícím život
nebo zdraví jiných osob anebo své vlastní nebo majetek a nelze jí jiným způsobem v takovém jednání zabránit.“
V současně projednávaném případě došel Nejvyšší správní soud k závěru, že nebyla naplněna
poslední část citovaného ustanovení, totiž, že by jednání stěžovatele (respektive protiprávnímu
stavu, který svým jednáním vyvolal) nešlo zabránit jiným způsobem. Z §6 téhož zákona také
vyplývá, že strážník je při provádění zákroků a úkonů k plnění úkolů obecní policie povinen dbát
toho, aby případný zásah do práv a svobod dotčených osob nepřekročil míru nezbytnou
k dosažení účelu sledovaného zákrokem nebo úkonem. Vzhledem k tomu, že předvedením
je dotčená osoba krátkodobě omezena na své osobní svobodě, jeví se zcela jistě možnost
odtažení vozidla, v případě, že stěžovatel odmítl z jakéhokoliv důvodu své vozidlo přeparkovat,
jako možnost, která méně zasahuje do práv a svobod stěžovatele. Zároveň toto opatření
umožňuje dosáhnout účelu původně zamýšleného strážníky, totiž aby v souladu s právními
předpisy na vyhrazeném parkovacím místě parkovalo pouze vozidlo k tomu oprávněné.
[19] Omezení osobní svobody v podobě předvedení nebylo v současném případě
ani nezbytné ani přiměřené k okolnostem případu. Ani samotné neuposlechnutí úřední výzvy
strážníka nemůže být kvalifikováno jako jednání narušující veřejný pořádek
dle §13 odst. 3 zákona o obecní policii. Pokud by bylo možné předvést osobu
pouze pro neuposlechnutí samotné úřední výzvy bez ohledu na jednání, k němuž je vyzývána
(případně k jeho zanechání atd.) a které odmítá, postrádala by celá konstrukce §13 odst. 3
uvedeného zákona smysl. Předvedení je konstruováno jako nejzazší prostředek řešení určité
situace. Předvedení proto nelze odůvodnit jako důsledek samotného neuposlechnutí úřední
výzvy, tak jak to podal žalovaný. Stěžovatel se neuposlechnutím úřední výzvy stal podezřelým
z přestupku dle §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Úkolem
strážníků v takovém případě bylo sepsat o tomto úřední záznam, zajistit důkazní prostředky
a předat celou věc k řešení příslušnému správnímu orgánu. Bez spojení s podstatou sporu
je samotné neuposlechnutí úřední výzvy pouze vyjádřením nesouhlasu s příkazem strážníka,
z čehož pro stěžovatele mohou samozřejmě plynout další negativní důsledky v přestupkovém
řízení, nemůže to však být jediným důvodem pro jeho předvedení.
[20] Z výše uvedeného plyne, že postup strážníků spočívající v předvedení stěžovatele poté,
co neuposlechl úřední výzvu k přeparkování vozidla, byl nezákonný.
[21] K posouzení, zda se však jednalo o nezákonný zásah dle §82 s. ř. s, vůči kterému
je poskytována soudní ochrana, je třeba dále určit, zda byl tímto postupem stěžovatel zkrácen
na svých právech.
[22] Městský soud se však nedostatečně vypořádal s rozporem mezi provedenými důkazy
ve formě úředního záznamu a videozáznamu a neposoudil tak, zda stěžovatel
s dostavením se na místní oddělení Městské policie souhlasil (jak je uvedeno v úředním záznamu)
či zda se skutečně jednalo o nucené předvedení.
[23] Z provedeného neúplného dokazování navíc nebylo spolehlivě zjištěno, zda bylo
předvedení realizováno násilně – městský soud použití násilí odmítl s poukazem na videozáznam
a úřední záznam. Z videozáznamu však, ačkoliv může být úplný, není patrný způsob, jakým byl
stěžovatel dopraven do vozidla strážníků poté, co odmítl uposlechnout výzvu k přeparkování,
neboť videozáznam nezachycuje celou událost - ani příchod stěžovatele na místo, ani samotné
předvedení. Nelze z něho tedy ve vztahu ke způsobu předvedení činit žádné závěry.
[24] Nejvyšší správní soud došel k závěru, že městský soud pochybil, když neprovedl
ani řádně neodůvodnil neprovedení důkazů, jež navrhoval jak žalovaný, tak zejména stěžovatel
při ústním jednání.
[25] Provedení důkazu výslechem strážníků, kteří předmětný zákrok prováděli, navrhoval
v případě nedostatečně jasné situace žalovaný. Stěžovatel pak v žalobě ze dne 31. 12. 2014
navrhoval k prokázání skutkového stavu zejména spisové matriály Policie ČR, týkající se trestního
oznámení, které na strážníky stěžovatel podal, a výslech M. Š., očitého svědka incidentu. Při
ústním jednání dále zástupce stěžovatele navrhl výslech samotného stěžovatele a také předložení
zdravotní dokumentace stěžovatele.
[26] Kromě rozhodnutí o neprovedení výslechu svědka M. Š., které městský soud odůvodnil
(dle názoru Nejvyššího správního soudu však ne dostatečně přesvědčivě) na straně 7 v závěru
druhého odstavce, však na žádný z důkazních návrhů nereagoval. Tím svoje rozhodnutí zatížil
významnou procesní vadou, neboť dle konstantní judikatury jak Nejvyššího správního,
tak Ústavního soudu musí být dána účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení
pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka
pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout, a pokud jim nevyhoví,
ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Tzv. opomenuté
důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo rozhodnuto, zakládají ve svém důsledku
nepřezkoumatelnost rozhodnutí a rozpor s požadavky spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2009,
sp. zn. I. ÚS 854/09).
[27] V současném případě je provedení některých z výše uvedených opomenutých důkazů
nezbytné ke zjištění úplného skutkového stavu a zodpovězení pro řízení podstatných otázek
nastíněných výše.
[28] Rozsudek městského soudu je třeba zrušit z důvodu nesprávného posouzení právní
otázky a zároveň nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, jež mohl mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[29] Pouze na okraj se Nejvyšší správní soud vyjádří i k první stěžovatelově kasační námitce,
na kterou dosud nereagoval. Námitka ohledně souladu svislého a vodorovného dopravního
značení není v tomto případě žádným způsobem relevantní. Strážníci Městské policie založili
svoje kroky na podezření z přestupku, nikoliv na jistotě o jeho spáchání, což však postačovalo
k tomu, aby jejich prvotní krok, tedy výzva řidiči k přeparkování vozidla, byl v souladu
se zákonem. Samotná okolnost, tedy zda na vozovce vodorovné značení bylo či nebylo,
je pak podstatná pouze pro správní řízení o přestupku, ve kterém by měla být náležitě zkoumána
a prokázána.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[30] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, proto napadený
rozsudek městského soudu podle §110 odst. 1, věty první, s. ř. s. zrušil a vrátil mu věc k dalšímu
řízení. V dalším řízení městský soud doplní dokazování a bude se zabývat otázkou, zda bylo
postupem strážníků stěžovateli zasaženo do práv a zda bylo jeho předvedení realizováno násilně.
[31] V dalším řízení je Městský soud v Praze vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). Ve svém rozsudku rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu