ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.228.2019:66
sp. zn. 1 As 228/2019 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobkyně:
Žlab s. r. o., se sídlem Ostrožská Lhota 413, zastoupené Mgr. Romanem Klimusem, advokátem
se sídlem Vídeňská 188/119d, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje,
se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, za účasti: Honební společenstvo Ostrožská Lhota,
se sídlem Ostrožská Lhota 162, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem
se sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 26. 8. 2015, č. j. KUZL 45807/2015, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné
na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2019, č. j. 29 A 140/2015 – 117,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Osoba zúčastněná na řízení ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů n ep ři zn áv á .
IV. Osoba zúčastněná na řízení je p o v i nna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
řízení částku 4.114 Kč, a to do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám
jejího zástupce Mgr. Romana Klimuse, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Krajský soud v Brně (již podruhé) svým rozsudkem č. j. 29 A 140/2015 – 117
ze dne 5. 6. 2019 zrušil rozhodnutí žalovaného č. j. KUSP 45807/2015 ŽPZE-AO
ze dne 26. 8. 2015. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí
Městského úřadu Uherské Hradiště (dále jen „městský úřad“) ze dne 29. 5. 2015,
č. j. OŽP/39822/2015/KreS (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl Ing. R. K. podle
§35 odst. 7 ve spojení s §13 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, odvolán z funkce
mysliveckého hospodáře ustanoveného pro honitbu Ostrožská Lhota užívanou žalobkyní.
[2] V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že dle §35 odst. 7 ve spojení s §13
odst. 2 zákona o myslivosti je možné zrušit ustanovení mysliveckého hospodáře,
pokud se prokáže, že byla ustanovena na podkladě nesprávných údajů. Nesprávným podkladem
byla v daném případě smlouva o nájmu honitby Lhotsko ze dne 13. 3. 2013, dle které právně
neexistující Honební společenstvo Lhotsko pronajalo žalobkyni neexistující honitbu Lhotsko.
Správný název honitby je Ostrožská Lhota. Nájemní smlouva tedy neopravňovala žalobkyni
k užívání honitby ani k ustanovení mysliveckého hospodáře a mysliveckých stráží. Jelikož byla
tato smlouva vadná již v základních bodech, nebyla její oprava v rámci zákona možná,
a proto nebylo účelné provádět další dokazování. Žalobkyně si od počátku musela být vědoma,
že nájemní smlouvu na honitbu Ostrožská Lhota nepředložila, a proto se nemůže domáhat
ochrany práv nabytých v dobré víře. Smlouva o nájmu honitby nevykazovala pouhou jazykovou
vadu v označení osoby. Došlo k uzavření nájemní smlouvy mezi blíže neurčeným subjektem,
jejímž předmětem byla neexistující honitba.
[3] Závěry žalovaného napadla žalobkyně žalobou, které krajský soud vyhověl, a rozhodnutí
žalovaného zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Tomuto rozsudku předcházel rozsudek
krajského soudu ze dne 19. 9. 2017, čj. 29 A 140/2015 – 74, který však byl zrušen rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2018, č. j. 1 As 350/2017 – 43, z procesních důvodů.
[4] Důvodem, pro který krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného, bylo předčasné
hodnocení neplatnosti smlouvy správními orgány, které neprověřily všechny skutkové okolnosti
pro vyslovení takového závěru. Krajský soud se neztotožnil s názorem osoby zúčastněné
na řízení, tj. Honebního společenstva Ostrožská Lhota, podle níž je nutno posuzovat
tuto smlouvu přísněji, než jiné soukromoprávní závazkové vztahy s ohledem na veřejnoprávní
prvky vztahu, regulované zákonem o myslivosti. Naopak bylo nezbytné dokazováním
dále zjišťovat skutkový stav tak, jak navrhovali žalobci, zvláště když krajský soud dokazováním
sám zjistil, že v posuzované věci se nejednalo o naprosto blanketní, nesrozumitelnou či neurčitou
smlouvu. Krajský soud současně odmítl srovnávání z judikatury plynoucích nároků na smlouvy
o věcných právech s požadavky na smlouvy o závazcích, jehož se dovolávala osoba zúčastněná
na řízení a žalovaný. Odkazovaná soudní rozhodnutí vždy upřednostňovala výklad,
který by zachoval platnost smlouvy před formalistickým přístupem. Smlouvy o věcných
(vlastnických) právech působí vůči všem, zatímco závazkové vztahy zavazují jeho účastníky
a požadavek jejich určitosti by bylo možné vztahovat i vůči orgánu státní správy myslivosti.
Samotné prohlášení osoby zúčastněné na řízení o tom, že nikdy smlouvu o nájmu z 13. 3. 2013
nesjednal, je nutno, s ohledem na změnu v obsazení orgánů osoby zúčastněné na řízení
a provázanost původního osazenstva těchto orgánů s orgány žalobkyně poměřovat s okolnostmi
v době uzavření smlouvy. Z těchto důvodů hodnotil soud rozhodnutí obou správních orgánů
jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, když nebylo dostatečně prokázáno naplnění
podmínek stanovených v §13 odst. 2 zákona o myslivosti.
[5] Současně krajský soud jako předčasné odmítl námitky osoby zúčastněné na řízení,
že žalobkyně není, resp. ke dni uzavření smlouvy nebyla subjektem způsobilým uzavřít nájemní
vztah k honitbě, protože nebyla českou právnickou osobou, která na pozemcích v předmětné
honitbě zemědělsky nebo lesnicky hospodařila nebo která měla myslivost uvedenu v předmětu
své činnosti [§32 odst. 3 písm. c) zákona o myslivosti].
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobce a další okolnosti
[6] Osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatel“) napadla v záhlaví uvedený rozsudek
krajského soudu kasační stížností, kterou s odkazem na §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s. “) vytýkala krajskému soudu nesprávné
právní posouzení věci.
[7] Jako nesprávný hodnotí stěžovatel závěr krajského soudu, že nelze posoudit smlouvu
o nájmu honitby ze dne 13. 3. 2013 jako neplatnou pro neurčitost ve vymezení smluvních stran
a předmětu smlouvy bez doplnění dokazování před správním orgánem směřujícího k objasnění
skutečné vůle smluvních stran.
[8] Dále považuje za nesprávný závěr krajského soudu, že soud nemůže vyslovit závěr
o neplatnosti této smlouvy pro rozpor s §32 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti,
pokud se touto otázkou nezabýval správní orgán. Podle stěžovatele byl krajský soud povinen
z úřední povinnosti přihlédnout k absolutní neplatnosti nájemní smlouvy pro rozpor
se zákonem, která je významnou skutečností pro rozhodnutí z hlediska hmotného práva.
V této souvislosti odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2018,
č. j. 6 As 181/2018 – 29. Proto stěžovatel navrhoval rozsudek krajského soudu zrušit
a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[9] Žalobkyně se ve svém vyjádření ze dne 4. 11. 2019 ztotožnila se závěry Krajského soudu
v Brně. K námitce absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu honitby pro rozpor s §32 odst. 3
zákona o myslivosti uvedla, že pro soulad se smyslem a účelem zákona o myslivosti postačí,
splní-li nájemce podmínky §32 odst. 3 zákona o myslivosti k okamžiku účinnosti smlouvy.
[10] Stěžovatel v následné replice odmítl argumenty žalobkyně, zopakoval, že podmínky §32
odst. 3 zákona o myslivosti musí být splněny již při uzavření smlouvy, a doložil v mezidobí
vydaný, nepravomocný rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 22. 11. 2019,
č. j. 9 C 246/2018 - 229. Tímto rozsudkem soud zamítl žalobu na určení, že nájemní vztah
mezi žalobkyní a stěžovatelem trvá, neboť dospěl k závěru, že smlouva o nájmu honitby
ze dne 13. 3. 2013 je neplatná pro rozpor s §32 odst. 3 písm. a) zákona o myslivosti.
[11] Žalovaný informoval soud, že rozhodnutím č. j. KUZL 26663/2018 ze dne 11. 4. 2018
znovu rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Uherské Hradiště
ze dne 29. 5. 2015, č. j. OŽP/39822/2015/KreS tak, že jej zrušil a věc vrátil městskému úřadu
k novému projednání.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[13] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud předesílá, že rozsudkem ze dne 8. 4. 2020, č. j. 1 As 229/2019 - 76,
již rozhodl ve věci týkající se týchž účastníků řízení a mající stejný skutkový základ
a v nyní posuzovaném případě neshledává důvod, pro který by se měl od předešlého rozhodnutí
odchýlit.
[15] Stěžovatel uplatnil dva kasační důvody. První se týkal nesprávného posouzení smluvního
vztahu, který byl základem pro ustanovení Ing. R. K. mysliveckým hospodářem a vycházel tedy z
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Druhý napadal nedostatek úvah krajského soudu o dalších
podmínkách, pro které nemohlo podle stěžovatele dojít k ustanovení Ing. R. K. mysliveckým
hospodářem. Jednalo se tedy o vytýkaný nedostatek důvodů rozhodnutí podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
[16] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry, které krajský soud vedly ke zrušení
rozhodnutí žalovaného. Právní hodnocení platnosti nájemné smlouvy ve vztahu k vytýkaným
nedostatkům v označení smluvních stran a předmětu nájmu skutečně nebylo možné provést
pro nedostatky skutkových zjištění před správními orgány. Právě s odkazem na přiléhavé odkazy
krajského soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale nakonec i s ohledem na další právní
námitky stěžovatele, je zřejmá potřeba doplnění dokazování směrem, který krajský soud naznačil.
[17] Stěžovatelem uváděná paralela s formální přísností písemných smluv, jež jsou podkladem
pro zápis do katastru nemovitostí, k níž dospěl s ohledem na veřejnoprávní prvek nájmu honitby
podle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009 ve věci sp. zn. I. ÚS 104/09 a s ohledem
na potřebu ochrany práv třetích osob, není na místě. Přísnější posuzování soukromoprávních
věcněprávních závazků s publikačními důsledky je totiž výjimkou při hodnocení skutečné vůle
smluvních stran, kterou je proto nutné používat restriktivně. Současně nelze předpokládat,
že by se s textem smlouvy měl seznamovat každý, kdo by měl zájem na případném odškodnění,
jak příkladmo stěžovatel uváděl. Případný poškozený by naopak jistě vycházel „jen“ z evidence
honiteb, vedené orgánem státní správy myslivosti podle §34 odst. 1 zákona o myslivosti.
[18] Pokud tedy krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil podle §78 odst. 1 s. ř. s.
pro nezákonnost, spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, nelze
jeho rozsudku v tomto směru nic vytýkat.
[19] Stejně tak není možné spatřovat nezákonnost rozsudku krajského soudu
v tom, že v něm soud nenahradil chybějící právní posouzení správních orgánů.
Již podle závěrů, vyjádřených například v rozsudcích Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 7. 2015, č. j. 9 As 206/2014 - 48, č. 3283/2015 Sb. NSS, nebo ze dne 27. 8. 2009,
č. j. 4 As 30/2008 – 102, je zřejmé, že žalobu nelze zamítnout proto, že výrok správního rozhodnutí
může popřípadě obstát z jiných soudu zřejmých právních důvodů, o které však své rozhodnutí správní orgán
neopřel a ani se jimi nezabýval. Odkaz stěžovatele na rozsudek 6 As 181/2018 – 29 není přiléhavý.
V odkazované věci totiž byly skutkové námitky, které vedly k závěru o absolutní neplatnosti
smlouvy o nájmu honitby, činěny již před správními orgány. Došlo jen k jejich nesprávnému
posouzení v řízeních, předcházejících řízení o kasační stížnosti. Je tedy na stěžovateli,
aby v dalším řízení před žalovaným uplatnil nové skutečnosti, pro které považuje posuzovanou
smlouvu za neplatnou tak, aby na jeho skutkové námitky mohli reagovat také ostatní účastníci
řízení.
[20] Výše uvedené není podle Nejvyššího správního soudu v rozporu s jeho judikaturními
závěry o povinnosti soudu přihlížet ex offo k případné absolutní neplatnosti právních jednání,
k nimž se váže přezkoumávané rozhodnutí správního orgánu (např. rozsudek ze dne 22. 2. 2006,
č. j. 1 Afs 157/2004 - 70). Případná absolutní neplatnost právního jednání proto může být
důvodem, pro nějž soud i nad rámec žalobních důvodů zruší žalobou napadené správní
rozhodnutí, které na platnosti takového jednání stojí. Nemůže však vést k tomu,
aby z tohoto důvodu v soudním přezkumu obstálo správní rozhodnutí, které je založeno
na jiných, podle soudu chybných nebo nedostatečných důvodech.
[21] Rozsudek krajského soudu proto není nezákonný pro nesprávné posouzení právní otázky
a není ani nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[22] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[23] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému žádné pak náklady nad rámec jeho úřední činnosti v souvislosti s tímto řízením
nevznikly, proto mu právo na náhradu nákladů řízení přiznáno nebylo. Zamítnutí kasační
stížnosti je procesním úspěchem žalobkyně, jíž proto svědčí právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložila, proti stěžovateli, který řízení o kasační stížnosti vyvolal,
avšak neměl v něm procesní úspěch. Proto bylo stěžovateli uloženo, aby žalobkyni zaplatil částku
odpovídající nákladům vynaloženým v řízení o kasační stížnosti podle vyúčtování žalobkyně.
[24] Tyto náklady představují podle §57 odst. 1 a 2 s. ř. s. odměnu zástupce žalobkyně,
který je advokátem, za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření ke kasační stížnosti) v souladu
s §7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 ve spojení s §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní
tarif, v částce 3.100 Kč, provozní výdaje zástupce žalobkyně nahrazované paušálně v souladu
s §13 odst. 4 advokátního tarifu v částce 300 Kč za tento úkon právní služby a náhradu odvodu
daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z nahrazované odměny a hotových výdajů, tj. v částce
714 Kč v souladu s §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
(zaokrouhleno podle §146 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád). Celkem tedy náklady
řízení o kasační stížnosti dosahovaly 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. října 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu