ECLI:CZ:NSS:2022:1.AS.299.2021:36
sp. zn. 1 As 299/2021 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Ing. J. M., zastoupený
JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem Lukavická 2012/22, Plzeň, proti žalovanému: Velitel
vzdušných sil, se sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 11. 7. 2019, č. j. MO 205152/2019-3031, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2021, č. j. 31 Ad 15/2019 - 95,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci k rukám jeho zástupce JUDr. Jana Klaila,
advokáta se sídlem Lukavická 2012/22, Plzeň, na náhradě nákladů řízení částku ve výši
4.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 14. 8. 2008 „žádost o náhradu na ušlé mzdě“ v souvislosti s výkonem
služeb LZS (letecká záchranná služba) a SAR (služba pátrání a záchrany) v období od založení
233. vrtulníkové letky v Plzni-Líních (v roce 1998) do podání žádosti. Svůj nárok odůvodnil
tím, že služby LZS a SAR vykonával v rámci 24hodinových směn, které byly pouze formálně
rozděleny na 12 hodin výkonu služby a 12 hodin služební pohotovosti. Za dobu označenou jako
služební pohotovost tedy byla žalobci vyplacena pouze příslušná náhrada, ačkoliv z materiálního
hlediska se stále jednalo o výkon služby a měl mu náležet plat včetně všech případných příplatků.
[2] Správní orgány ve věci vydaly již několik rozhodnutí, jimiž žádost žalobce zamítly.
Jednotlivá tato rozhodnutí, potažmo rozhodnutí o odvolání následně v průběhu soudního
přezkumu zrušil Krajský soud v Ostravě (nejprve rozsudkem ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 22 Ca 58/2009 - 61, a následně rozsudkem ze dne 9. 7. 2015, č. j. 22 Ad 20/2014 - 69).
Naposled o žádosti žalobce rozhodl velitel vojenského útvaru 2427 Sedlec, Vícenice u Náměště
nad Oslavou (dále jen správní orgán I. stupně). Rozhodnutím ze dne 16. 1. 2019,
č. j. MO 20030/2019-242 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jí částečně vyhověl a přiznal
žalobci odměnu za práci přesčas ve výši 169.655 Kč, včetně úroků z prodlení. Ve zbytku žádost
zamítl, a pokud se jedná o nároky uplatněné za období do 15. 8. 2005, shledal je promlčenými.
Odvolání žalobce žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 7. 2019, č. j. MO 205152/2019-3031 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), zamítl.
II. Rozsudek krajského soudu
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále
jen „krajský soud“), který jí v záhlaví specifikovaným rozsudkem vyhověl, napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Soud poukázal na skutečnost, že podle správních orgánů byla žalobci služební pohotovost
nařizována organizačními rozkazy vydávanými na období kalendářního roku, ve spojení
s denními rozkazy. Z těchto podkladů (jakož ani dalších dokumentů založených ve spise) není
patrné, jakou formou byla služební pohotovost nařizována v letech 2005 a 2006 (tedy,
zda se jednalo o rozkazy ústní, či písemné). Pokud se jedná o rok 2008, ve vztahu k tomuto
období nařizování služební pohotovosti žalobci nevyplývá, a to ani z částí organizačních rozkazů
založených ve spise, ani z týdenních (denních) rozkazů, které svědčí pouze o tom, že v konkrétní
dny byl žalobce určen do směny (nikoliv však již, zda se jednalo o službu nebo pohotovost).
Formální nařízení služební pohotovosti měl soud za prokázané pouze v období roku 2007. Dodal
však, že s ohledem na vyjádření účastníků lze předpokládat (navzdory nedostatkům
ve shromážděných podkladech řízení), že organizace směn byla po celé sporné období
(tj. v letech 2005 – 2008) totožná.
[5] Soud se dále zabýval splněním podmínky důležitého zájmu služby (§30 odst. 1 zákona
č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání). Shledal, že tato podmínka splněna nebyla, neboť důležitý
zájem služby nelze spatřovat v dlouhodobém nahrazování nedostatku osob zvýšenými nároky
na stávající personál. Absence důležitého zájmu služby je patrná i z toho, jakým způsobem byla
pohotovost nařizována (prostřednictvím organizačního rozkazu na období celého kalendářního
roku). Soud tedy shledal, že služební pohotovost byla žalobci nařízena v rozporu se zákonem.
I přesto však považoval pro posouzení oprávněnosti jeho nároku za potřebné postavit najisto,
jaké činnosti žalobce v rámci nařízené služební pohotovosti vykonával, tedy zda byl charakter
činností během služební pohotovosti a během výkonu služby identický.
[6] Soud poukázal na obsah svědeckých výpovědí (provedených v průběhu správního řízení).
Shrnul, že podle některých svědků byla doba služby a doba pohotovosti co do náplně totožná
a jednalo se o 24hodinovou službu. Někteří svědci sice vypověděli, že většinu času nečinili vojáci
nic, přesto však určitou činnost vykonávali (byla jim nařízena). Soud tedy uzavřel, že i v době
služební pohotovosti vykonávali vojáci stejné činnosti jako v době služby. Shoda nepanuje
v tom, zda probíhala v době pohotovosti stejným způsobem i letová příprava.
[7] Soud dále uvedl, že správní orgány dostatečně nevyhodnotily všechny svědecké výpovědi
a nevysvětlily, jaký byl průběh služby a pohotovosti co do obsahu těchto režimů. Není přitom
rozhodné, že v době označené jako pohotovost byla konkrétní vykonaná činnost proplácena.
Ani za této situace totiž není vyloučeno, že režim v době pohotovosti (od 19 h do 7 h
následujícího dne) byl totožný jako v době výkonu služby. Obdobně správní orgány nevysvětlily,
jakým způsobem se lišil výkon služeb LZS a SAR. Tyto rozpory je nezbytné v rámci správního
řízení odstranit.
[8] Soud se dále zabýval tvrzením žalobce, že správní orgány uplatnily námitku promlčení
v rozporu s dobrými mravy. K tomu uvedl, že žalobci nic nebránilo, aby se proti výkladu
zastávanému služebními orgány včasně bránil. Promlčení představuje obecné pravidlo, k jehož
prolomení musí existovat závažné důvody. Správní orgán I. stupně ani žalovaný nicméně
uspokojivě nevysvětlili, proč došlo k promlčení nároku na dorovnání ušlého platu za červenec
roku 2005.
[9] Soud tedy závěrem shrnul, že není sporné, ve kterých dnech byl žalobce přítomen
na stanovišti LZS či SAR na letišti Plzeň-Líně. Přetrvávají však pochybnosti o tom, zda byla
žalobci na část zde strávené doby nařízena služební pohotovost, či nikoliv. V dalším řízení bude
na žalovaném, aby doplnil podklady vztahující se k nařízení služební pohotovosti za roky 2005,
2006 a 2008. Dále pak bude nezbytné, aby postavil najisto, jak konkrétně probíhala v případě
žalobce doba, na níž měl mít nařízenou pohotovost, a jak se lišila od běžné služby,
a to i s ohledem na prováděnou letovou přípravu. V neposlední řadě soud žalovanému uložil,
aby osvětlil, jakým způsobem dospěl k závěru o promlčení nároku za červenec roku 2005.
III. Obsah kasační stížnosti
[10] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalovaný (stěžovatel) kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[11] Žalobce dovozuje oprávněnost svého nároku ze skutečnosti, že mu byla pohotovost
nařízena v rozporu se zákonem, potažmo v absenci důležitého zájmu služby. Uvedenou
konstrukci považuje stěžovatel za nesprávnou, neboť dle jeho mínění je rozhodné pouze
to, zda žalobce v dotčeném období plnil služební úkoly, což však neprokázal.
[12] K výtce krajského soudu, že ze spisového materiálu není zřejmé, na základě jakých
skutečností byla žalobci služební pohotovost nařízena v letech 2005, 2006 a 2008, stěžovatel
odkazuje na výpovědi svědků a organizační dokumenty (Směrnice pro činnost LZS a SAR 233.
vrtulníkové letky ze dne 17. 1. 2006, dále jen „Směrnice LZS/SAR“; Organizační rozkazy
č. 1/2008 a č. 200/2008 a denní rozkazy).
[13] Žalobce si pak byl nepochybně vědom toho, že směny LZS a SAR vykonává v režimu 12
hodin služby a 12 hodin služební pohotovosti, neboť docházku stvrdil svým podpisem. Případná
nahodilá činnost v průběhu služební pohotovosti sloužila jako závazný podklad k vyplacení platu.
Uvedené skutečnosti vyplývají ze svědeckých výpovědí. Stěžovatel odkazuje na rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2015, č. j. 22 Ad 20/2014 - 69, z něhož vyplývá,
že i v případě nezákonně nařízené pohotovosti je pro případné vyplacení platu rozhodné,
zda dotyčný v průběhu pohotovosti vykonával službu.
[14] Stěžovatel se neztotožňuje s tvrzením krajského soudu, že není zjevná odlišnost
mezi činnostmi vykonávanými v rámci služby a pohotovosti. Ze svědeckých výpovědí naopak
vyplývá, že žalobce plnil běžné služební úkoly pouze v době výkonu služby a v době pohotovosti
byl toliko připraven ke vzletu v případě aktivace. Skutečnost, že v době služební pohotovosti
plnil též jiné úkoly na rozkaz nadřízeného (a tyto mu byly započítány jako výkon služby), není
a priori v rozporu s institutem služební pohotovosti, jehož podstatou je přítomnost vojáka
na pracovišti a připravenost plnit služební úkoly. Pokud přitom svědci hovořili o předletové
či poletové přípravě v době pohotovosti, jednalo se o let v případě aktivace a s tím související
přípravu.
[15] Jedná-li se o otázku promlčení, tu stěžovatel posoudil totožně jako správní orgán
I. stupně. V napadeném rozhodnutí je zjevná písařská chyba. Žalobce uplatnil nárok na doplacení
platu za červenec roku 2005 včas, avšak za toto období nevznikl žádný rozdíl k doplacení.
[16] Krajský soud stěžovateli uložil, aby doplnil spisový materiál. Ten však obsahuje veškeré
relevantní podklady. Absence organizačních rozkazů za roky 2005 a 2006 je nahrazena
svědeckými výpověďmi. Stěžovatel tedy zjistil skutkový stav takovým způsobem, že o něm
nejsou důvodné pochybnosti a další doplnění dokazování by nebylo účelné. Žalobce nadto
nepředložil žádný důkaz, který by prokazoval oprávněnost jeho nároku.
[17] Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV. Podstatný obsah vyjádření žalobce
[18] Žalobce podal ke kasační stížnosti obsáhlé vyjádření, v němž zpochybnil správnost
tvrzení stěžovatele. Současně se však ohradil vůči odůvodnění rozsudku krajského soudu, neboť
má za to, že ze shromážděných podkladů již jednoznačně vyplývá oprávněnost jeho nároku.
[19] K argumentaci stěžovatele se vyjádřil s tím, že neexistuje žádný rozkaz (s uvedením jeho
jména, příjmení, data, času a místa), jímž by mu byla nařízena služební pohotovost. Ze spisu
naopak vyplývá, že byl vždy zařazován do 24hodinové služby. Dále zdůraznil, že služby LZS
a SAR je nezbytné zabezpečovat nepřetržitě. Rozdělení směny na 12 hodin výkonu služby
a 12 hodin služební pohotovosti bylo veskrze formální, toliko za účelem dosažení rozdílného
odměňování.
[20] Na podporu svých tvrzení žalobce vznesl několik argumentů. Poukázal na skutečnost,
že v rámci výkonu služby a služební pohotovosti podléhají vojáci odlišnému velení. Pokud
by byla žalobci skutečně nařízena služební pohotovost, nevztahovala by se na něj Směrnice
LZS/SAR, pročež by mu ani nemohl vydat pokyn ke vzletu službu konající lékař (jako je tomu
v případě výkonu služby). Jediný, kdo by tak mohl učinit, by byl kmenový velitel, který
se ale v době od 19 hodin do 7 hodin následujícího dne v místě výkonu služby nezdržoval.
Ve skutečnosti však žádný z vojáků nikdy nepochyboval o tom, že i v nočních hodinách podléhá
témuž velení jako přes den. Obdobně pak žalobce setrval na tvrzení, že i v době údajně nařízené
služební pohotovosti bylo třeba kontinuálně vykonávat předletovou přípravu. Stejně
tak zpochybnil argumentaci žalovaného týkající se čerpání dob odpočinku a uvádí, že i v době
označené jako služební pohotovost běžně docházelo k provádění letů, aniž by byly posádky
vystřídány.
[21] Žalobce nečiní sporným, že si do výkazů zaznamenával 12 hodin služby a 12 hodin
pohotovosti. Takový postup měl však nařízený od velitelů a nemohl činit jinak. Uvedené výkazy
se nicméně zpracovávaly se zpožděním několika měsíců a jednalo se pouze o formální podklady,
které neodrážely skutečný stav.
[22] Pokud se jedná o rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2015,
č. j. 22 Ad 20/2014 - 69, ten dle mínění žalobce trpí zásadní vadou, neboť se vůbec
nevypořádává s otázkou, zda byla služební pohotovost nařízena, a pokud ano, zda to bylo
na dobu výkonu služby. Nutnost prokazovat, jakou činnost žalobce v době služební pohotovosti
vykonával, by přicházela v úvahu pouze tehdy, pokud by měl žalobce na dobu služební
pohotovosti plánovaný nepřetržitý odpočinek mezi směnami. V posuzované věci tomu
tak nebylo, přičemž i ze svědecké výpovědi vyplývá, že každý voják předem věděl, že bude
na pracovišti zajišťovat 24hodinovou směnu. Úvahy krajského soudu by mohly ad absurdum vést
až k situaci, že by bylo přezkoumáváno, jakou činnost (a zda vůbec nějakou) žalobce vykonával
i v době nařízeného výkonu služby (v některých dnech vůbec ke vzletu vrtulníku ani v době
výkonu služby nemuselo dojít). V této souvislosti zdůraznil, že i v době údajné služební
pohotovosti byly vykonávány lety na záchranu života v rámci služby LZS či SAR. Pakliže
tedy krajský soud shledal, že nařízení služební pohotovosti bylo nezákonné, nemohl současně
aprobovat nezákonný stav spočívající v nevyplacení platu.
[23] Žalobce se dále vyjádřil k obsahu svědeckých výpovědí. Jediným svědkem, který tvrdil,
že vydával ústní rozkazy o nařízení služební pohotovosti, byl Ing. J. J.. Jeho výpověď
je však nevěrohodná a nepravdivá, neboť ani jeho zástupce Ing. Š. vydávání ústních rozkazů
nepotvrdil. Je tedy otázkou, kdo by tak činil v době nepřítomnosti Ing. J.. Je rovněž nelogické,
aby Ing. J. vydával písemné rozkazy o nařízení výkonu služby a následně obcházel jednotlivé
vojáky, aby jim ústně nařídil, že od 19 hodin již nemají službu, ale služební pohotovost.
Od 1. 12. 2005 do 30. 9. 2008 byl velitelem letky Ing. M. P. a jeho zástupcem Ing. V. E.. I k této
době existují písemné rozkazy o nařízení služby na 24 hodin, velitel letky přitom popřel,
že by komukoliv ústně nařizoval služební pohotovost.
[24] Ve vztahu k promlčení žalobce odkázal na obsah samotné žaloby. Zdůraznil, že je třeba
zabývat se komplexně celým obdobím od roku 1998. Pokud mu byl po celé uvedené období plat
odpírán, je vyloučeno, aby se jednalo o omyl. Z obsahu spisu naopak vyplývá, že nezákonný
postup služebních orgánů byl od počátku motivovaný toliko finanční úsporou.
[25] Žalobce tedy navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl, avšak aby v odůvodnění postavil najisto, že k nařízení služební pohotovosti nikdy nedošlo
a stěžovatel je povinen doplatit žalobci plat za vykázané doby služební pohotovosti, včetně všech
příplatků, a to za 10 let zpětně.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[26] Nejvyšší správní soud posuzoval splnění podmínek řízení, přičemž shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která je ve smyslu
§102 s. ř. s. přípustná. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, současně zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by byl
nucen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[27] Kasační stížnost není důvodná.
[28] Podstatou nyní projednávané věci je posouzení zákonnosti způsobu, jakým byly od roku
1998 minimálně do roku 2008 zabezpečovány služby LZS a SAR v rámci 233. vrtulníkové letky
na letišti Plzeň-Líně, a s tím související oprávněnosti uplatněných platových nároků vojáků
zařazovaných do uvedených služeb. Na úvod soud poznamenává, že žalobce je toliko jedním
z několika desítek vojáků sloužících v rozhodném období u označené letky, který
se před správními soudy domáhá doplacení platu za doby služební pohotovosti v souvislosti
s výkonem služeb LZS či SAR (např. řízení vedená u Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 1 As 247/2021, sp. zn. 1 As 321/2021 a mnohá další).
[29] V posuzované věci není sporu o tom, že uvedené služby byly vykonávány v režimu
12 hodin „standardní“ služby (od 7 do 19 hodin), na niž bezprostředně navazovalo 12 hodin
služební pohotovosti. Mezi účastníky řízení však nepanuje shoda, zda byla žalobci služební
pohotovost nařízena a zda rozdělení 24hodinové směny nebylo toliko formální, tj. zda žalobce
z materiálního hlediska i v době označené jako služební pohotovost nevykonával službu.
[30] Problematika služební pohotovosti je upravena v §30 zákona o vojácích z povolání,
podle něhož (ve znění účinném v době, do níž spadají uplatněné nároky) platilo, že „[v]yžaduje-li
to důležitý zájem služby, může nadřízený nařídit vojákovi služební pohotovost. Podle odst. 2 téhož
ustanovení se služební pohotovostí „rozumí přítomnost vojáka ve vojenských objektech nebo na jiných
místech, která určí nadřízený, a to mimo dobu služby.“
[31] Krajský soud vycházel v přezkoumávaném rozsudku z předpokladu, že pro posouzení
oprávněnosti nároku žalobce na doplacení ušlého platu je nezbytné posoudit tři okruhy otázek:
1) zda existuje rozkaz, jímž byla žalobci služební pohotovost nařízena, 2) zda byl dán důležitý
zájem služby pro nařízení služební pohotovosti (první dvě podmínky tvoří formální aspekt věci,
tj. zda byla pohotovost nařízena v souladu se zákonem) a 3) jakou činnost žalobce v době
označené jako služební pohotovost fakticky vykonával (materiální aspekt).
[32] Obdobného schématu se bude držet i Nejvyšší správní soud. Pokud jde o otázku
formálního nařízení služební pohotovosti, krajský soud se jí velmi podrobně zabýval v bodech
16 – 29 rozsudku, přičemž dovodil, že spisový materiál neobsahuje podklady, z nichž
by vyplývalo, že žalobci byla v letech 2005, 2006 a 2008 nařizována služební pohotovost
(tj. nejsou v něm založeny žádné rozkazy, které by tuto skutečnost dokládaly). Nařízení služební
pohotovosti měl za prokázané toliko ve vztahu k roku 2007. Proti uvedenému závěru se ohradil
stěžovatel v kasační stížnosti, přičemž odkázal především na obsah organizačních rozkazů
ve spojení s denními rozkazy. V případě absence konkrétních rozkazů pak poukázal na obsah
svědeckých výpovědí, z nichž dle jeho mínění jednoznačně vyplývá, že k nařízení služební
pohotovosti došlo.
[33] Kasační soud předně podotýká, že bude-li se zabývat otázkou existence rozkazů, jimiž
měla být žalobci nařízena služební pohotovost, bude tak činit ve vztahu k období let 2005 – 2008.
Nároky za dřívější období označily správní orgány za promlčené, čemuž přisvědčil i krajský soud,
který neshledal, že by byla námitka promlčení ze strany správních orgánů uplatněna v rozporu
s dobrými mravy. K totožným závěrům již ostatně dospěl v předchozím zrušujícím rozsudku
ze dne 9. 7. 2015, č. j. 22 Ad 20/2014 - 69, Krajský soud v Ostravě (viz oddíl J rozsudku).
Vzhledem k tomu, že otázka promlčení již byla soudy pravomocně rozřešena (k problematice
promlčení se nevztahuje žádná kasační námitka vyjma určitých nejasností ohledně měsíce
července roku 2005 – k tomu viz níže), Nejvyšší správní soud z těchto závěrů vychází. V řízení
o kasační stížnosti jsou tedy předmětem posouzení toliko nároky za období tří let před podáním
žádosti.
[34] Ve vztahu k uvedenému období se kasační soud ztotožňuje se závěry krajského soudu,
že správní spis neobsahuje podklady, z nichž by bylo možné učinit jednoznačný závěr
o formálním nařízení služební pohotovosti žalobci v letech 2005, 2006 a 2008. Vzhledem k tomu,
že krajský soud se uvedené otázce věnoval velmi podrobně, nepovažuje kasační soud za potřebné
obsáhle opakovat již jednou vyřčené. Proto se k věci vyjádří již poměrně stručně
s tím, že ve zbytku odkazuje na relevantní pasáže přezkoumávaného rozsudku.
[35] Odvolává-li se stěžovatel na existenci organizačních rozkazů, nelze přehlédnout,
že k období let 2005 a 2006 správní spis žádné organizační rozkazy neobsahuje. Ve spise jsou
založeny pouze části organizačních rozkazů ze dne 2. 1. 2007, 2. 1. 2008 a 30. 9. 2008. Jen prvně
uvedený organizační rozkaz však obsahuje relevantní pasáže ve vztahu k členění služeb LZS
a SAR, režimu, v jakém byly vykonávány, jakož i k otázce nařizování služební pohotovosti.
Příloha rozkazu se věnuje mimo jiné stanovení časového rozvrhu směn LZS a SAR
s tím, že doba od 19 h do 7 h následujícího dne je označena jako „pohotovost na pracovišti“.
V příloze je dále uvedeno, že „[v]elitel 233. vtl. zabezpečí uveřejnění plánu pracovní doby příslušníků letky
zařazovaných do LPZS ve svém rozkaze, velitel 232. vtl. a náčelník skupiny záchranné a výsadkové přípravy
v rozkaze velitele 23. zVrL vždy týden dopředu (poslední prac. den v týdnu – na týden následující).“. Naopak
výňatky organizačních rozkazů z roku 2008 ohledně výkonu směn LZS a SAR v režimu služební
pohotovosti nic nestanovují.
[36] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že k části sporného období organizační rozkazy
ve spise absentují. Ostatní rozkazy obsahují více či méně kusé informace, z žádného z nich
však nelze samostatně dovodit nařízení služební pohotovosti žalobci. Jedná se totiž o obecné
dokumenty, které nestanovují žádné povinnosti konkrétním vojákům sloužícím směny LZS
a SAR. Kasační soud souhlasí s žalobcem, že předpokladem prokázání formálního nařízení
služební pohotovosti je existence „personálního“ rozkazu jmenovitě ve vztahu k dotčenému
vojákovi (v nynější věci k žalobci), a to i s uvedením data, času a popřípadě místa, v němž bude
držet pohotovost. Těmto požadavkům nemohou organizační rozkazy dostát.
[37] Pokud stěžovatel tvrdí, že k nařízení pohotovosti došlo organizačními rozkazy ve spojení
s denními rozkazy, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že správní spis obsahuje pouze několik
týdenních (či denních, jak je označuje stěžovatel) rozkazů obsahujících rozpis směn LZS a SAR
na jednotlivé dny se jmény vojáků zařazených do služby (příkladmo lze zmínit rozkaz ze dne
24. 4. 2006, ze dne 5. 3. 2007, či ze dne 7. 4. 2008, v podrobnostech viz již odkazované pasáže
rozsudku krajského soudu). Ze zmíněných rozkazů však vyplývá pouze tolik, že žalobce byl
na uvedené dny zařazen do služeb LZS či SAR, nikoliv však, že by část směny vykonával
v režimu služební pohotovosti.
[38] Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvádí, že nařizování služební pohotovosti vyplývá
z provedených svědeckých výpovědí. Zejména tvrdí, že výpovědi prokazují existenci
organizačních rozkazů z let 2005 a 2006. Současně trvá na tom, že denní rozkazy ohledně určení
vojáků do služební pohotovosti byly vydávány ústně. Pokud se jedná o organizační rozkazy,
Nejvyšší správní soud již shora osvětlil, že ty samy o sobě nepředstavují podklady, na jejichž
základě by byla jakémukoliv konkrétnímu vojákovi nařízena pohotovost. K otázce vydávání
denních rozkazů ústní formou pak vykazují svědecké výpovědi značné rozpory. Ačkoliv někteří
ze svědků vydávání ústních rozkazů potvrdili (zejména Ing. J.), jiní dotazovaní uvedený postup
striktně odmítli. Kupříkladu Ing. P. uvedl, že vojáky vždy určoval do služby na celých 24 hodin
a vydávání ústních rozkazů výslovně popřel. Rozdělení služby na „režim 12/12“ označil
za veskrze formální. S ohledem na nejednotně vyznívající svědecké výpovědi proto nelze učinit
závěr, že by z nich vyplývalo nařizování služební pohotovosti (tím méně pak konkrétně ve vztahu
k žalobci). Kasační soud pro úplnost poznamenává, že podobně jako žalobce považuje
za nelogické, aby velitel vydával písemné rozkazy, jimiž určil jednotlivé vojáky do 24hodinové
služby, a vedle toho následně týmž vojákům ústně nařizoval, že na dobu od 19 do 7 hodin mají
být připraveni pouze v režimu služební pohotovosti.
[39] V neposlední řadě nařízení služební pohotovosti žalobci neprokazují ani další
stěžovatelem odkazované dokumenty, jako je Směrnice LZS/SAR, či předpis Let-1-1. Jedná
se o dokumenty organizačního charakteru, které nestanovují povinnosti konkrétním osobám.
[40] Nejvyšší správní soud tedy souhlasí s krajským soudem, že podklady shromážděné
správními orgány neskýtají oporu pro závěr, že žalobci byla v letech 2005, 2006 a 2008 formálně
na části směn SAR či LZS v době od 19 do 7 hodin následujícího dne nařízena služební
pohotovost. Pokud se jedná o rok 2007, zde nařizování služební pohotovosti nasvědčuje
obsah organizačního rozkazu ze dne 2. 1. 2007. Jakkoliv má tedy Nejvyšší správní soud
pochybnosti o vhodnosti postupu (zejména kombinace více typů rozkazů, které jsou určeny
různým adresátům), lze připustit, že organizačním rozkazem na rok 2007, ve spojení
s jednotlivými týdenními (denními) rozkazy, jimiž byl žalobce určen do konkrétních směn LZS
či SAR (jako kapitán vrtulníku), došlo k formálnímu nařízení služební pohotovosti.
[41] Kasační soud je nicméně přesvědčen, že podmínku (ne)existence bezvadných formálních
rozkazů, jakožto jednoho z předpokladů pro nařízení služební pohotovosti, nelze v posuzované
věci přeceňovat. Ačkoliv soud nemíní povinnost služebních orgánů spočívající ve vydávání
jednoznačných a srozumitelných rozkazů bagatelizovat, z obsahu správního spisu a ostatně
i z jednotlivých podání žalobce v průběhu soudního řízení (ať již samotná žaloba či kupříkladu
vyjádření ke kasační stížnosti) je patrné, že žalobce si byl rozdělení směny na 12 hodin výkonu
služby a 12 hodin služební pohotovosti dobře vědom. Zda byl takový postup v souladu
se zákonem a zda se nejednalo o rozdělení čistě účelové, je pak otázkou, jíž se bude soud v tomto
rozsudku dále zabývat. Není ovšem pochyb o tom, že i pokud z formálního hlediska nebyla
služební pohotovost řádně nařízena, žalobce měl povědomost o tom, že vykonává 24hodinové
směny, z nichž doba od 19 do 7 hodin je mu vykazována jako služební pohotovost. Od toho
se odvíjela i odlišná výše finanční odměny než v době výkonu „standardní“ služby (tj. od 7 do 19
hodin). Pokud by tedy existoval důležitý zájem služby pro nařízení pohotovosti (byť z formálního
hlediska řádně nařízena nebyla) a současně by žalobce v určeném období fakticky pouze držel
pohotovost (aniž by pravidelně vykonával činnosti, které jsou náplní služby LZS a SAR), nemohl
by být jeho nárok na doplacení ušlého platu oprávněný.
[42] S ohledem na tuto skutečnost se kasační soud dále zabýval podmínkou pro nařízení
pohotovosti vyplývající z §30 zákona o vojácích z povolání, jíž je existence důležitého zájmu
služby. Krajský soud se této otázce věnoval v bodech 31 – 33 rozsudku a dovodil, že důležitý
zájem služby pro nařízení služební pohotovosti dán nebyl. K totožnému závěru dospěl i Nejvyšší
správní soud.
[43] Stěžovatel spatřuje důležitý zájem služby v tom, že službu LZS a SAR je s ohledem
na mezinárodní závazky nezbytné zabezpečit po celý rok, a to 24 hodin denně. Nepovažuje
za problematické, aby byla část této doby pokryta pouze služební pohotovostí. S uvedeným
názorem však kasační soud nesouhlasí. Služební pohotovost představuje výjimečný institut, který
typicky nastupuje v případě nutnosti pokrytí nahodilých a ne zcela předvídatelných událostí
(a to ať již kupříkladu v důsledku náhlé zdravotní indispozice vojáka, či jakékoliv z vnějších
příčin, která vyústí v nutnost povolání většího množství vojáků, než je obvyklé). Lze jí užívat
pouze v nezbytně nutné míře, a nikoliv k pokrytí pravidelné činnosti, jejíž výkon je nezbytné
zajistit trvale.
[44] Důležitý zájem služby nelze spatřovat v nutnosti zajištění běžné náplně služby,
a to ani v případě dlouhodobého nedostatku personálu (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011 - 126, či rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 26. 1. 2017, č. j. 11 Ad 7/2015 - 47). Právě o takovou situaci se přitom zjevně zčásti
jednalo v nyní posuzované věci (viz např. výpovědi Ing. P. či Ing. H.). Služební pohotovost
nebyla užívána v reakci na mimořádné události, nýbrž jako běžný prostředek zajištění chodu
letky, o čemž svědčí i skutečnost, že byla plánována na rok dopředu, pro účely pokrytí části všech
směn LZS a SAR. Je tedy zjevné, že v posuzované věci nebyl dán důležitý zájem služby, jak
vyplývá z §30 zákona o vojácích z povolání.
[45] Na tomto místě proto činí Nejvyšší správní soud dílčí závěr, že pro nařízení služební
pohotovosti nebyly splněny zákonné podmínky. Po celé posuzované období absentoval
předpoklad pro využití služební pohotovosti spočívající v existenci důležitého zájmu služby.
Pokud se pak jedná o roky 2005, 2006 a 2008, ve vztahu k tomuto období správní spis
neobsahuje ani písemné podklady (rozkazy), které by dokládaly formální nařízení služební
pohotovosti žalobci. Výhrady lze mít i k podkladům k roku 2007 (viz bod [40] tohoto rozsudku).
Jakkoliv přitom stěžovatel žalobci vytýká neprokázání oprávněnosti nároku na doplacení ušlého
platu, ve vztahu k nařizování služební pohotovosti to byly právě správní orgány, které tížilo
důkazní břemeno. Žalobce může jen stěží prokazovat negativní skutečnost (že mu nebyla
pohotovost nařízena). Správní orgány přitom nebyly schopny ani za dobu více než 13 let
od zahájení řízení snést důkazy, z nichž by nařízení služební pohotovosti žalobci (za uvedené
období) vyplývalo. Za těchto okolností již nepovažuje Nejvyšší správná soud za potřebné
(na rozdíl od krajského soudu), aby stěžovatel doplňoval dokazování za účelem prokázání,
že žalobci byla zákonným způsobem pohotovost nařízena. Ostatně stěžovatel v této souvislosti
zjevně ani žádnými dalšími důkazy nedisponuje, neboť i v kasační stížnosti dává najevo,
že předložené podklady jsou dostačující a není mu zřejmé, jaké další důkazy by měl obstarat.
Především však kasační soud, s ohledem na další učiněná zjištění (neexistenci důležitého zájmu
služby a materiální aspekt věci – k tomu viz níže), shledává doplnění dokazování k uvedené
otázce za nadbytečné.
[46] Pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce je totiž potřeba zodpovědět především
otázku, jaká byla faktická náplň činnosti v době od 19 do 7 hodin, tj. v době označené jako
služební pohotovost. Na tento aspekt klade důraz i stěžovatel, který má za to, že žalobce v tomto
ohledu neunesl důkazní břemeno.
[47] Krajský soud vycházel při rozřešení uvedené otázky částečně z organizačních dokumentů
založených ve spise, především však z obsahu svědeckých výpovědí, které podrobně
zrekapituloval (viz zejména body 34 – 51 rozsudku). Uzavřel přitom, že jakkoliv nejsou svědecké
výpovědi zcela jednotné, lze z nich dovodit, že i v době služební pohotovosti vykonávali vojáci
stejné činnosti jako v době výkonu služby. Nejasnosti však panovaly ohledně toho, jak probíhala
letová a obdobná příprava. Proto stěžovateli uložil, aby se touto otázkou zabýval a aby objasnil,
jak fakticky probíhal výkon služební pohotovosti v případě žalobce a zda se od sebe nějakým
způsobem odlišovaly směny LZS a SAR. Ke zmiňovaným závěrům má však Nejvyšší správní
soud zásadní výhrady.
[48] Především není zřejmé, z jakého důvodu klade krajský soud zvýšený důraz
na to, aby stěžovatel objasnil, jakým způsobem probíhala letová příprava. Dle přesvědčení
kasačního soudu se jedná o otázku zcela podružnou, neboť již na základě dosud shromážděných
podkladů je patrné, že rozdělení služeb LZS a SAR na 12 hodin „standardního“ výkonu služby
a 12 hodin služební pohotovosti bylo veskrze formální.
[49] Pokud jde o svědecké výpovědi, je pravdou, že nejsou zcela bezrozporné. Někteří svědci
totiž uváděli, že mezi dobou výkonu služby a služební pohotovostí nebyl žádný rozdíl (zejména
Ing. P., Ing. H.), jiní pak tvrdili, že vojáci v době od 19 do 7 hodin následujícího dne drželi pouze
hotovost a mohli odpočívat či se seznamovat s úkoly pro další období (viz výpověď Ing. J.
či Ing. K.). V zásadě ze všech výpovědí nicméně vyplývá (na což ostatně upozornil i krajský
soud), že určitou činnost vojáci vykonávali, a to ať se již jednalo toliko o lety na záchranu
lidského života a lety k pátrání, či o předletovou a poletovou přípravu, nebo dokonce o další
činnosti, jako je výcvik, lety na udržení a obnovení rozlétanosti apod.
[50] Dle mínění Nejvyššího správního soudu tedy lze mít za prokázané, že vojákům, kteří
formálně vykonávali službu LZS a SAR v režimu služební pohotovosti, byla v jejím průběhu
nařizována minimálně činnost, která je právě hlavní náplní uvedených služeb (tj. lety za účelem
záchrany života či pátrání). To ostatně vyplývá již z podstaty věci, neboť režim 12/12 sloužil
právě k zabezpečení služeb LZS a SAR, které je nezbytné vykonávat nepřetržitě. V daném
případě se přitom nejednalo o situaci, kdy by i v nočních hodinách (či přesněji v době od 19 do 7
hodin) někteří vojáci vykonávali „standardní službu“ LZS a SAR a jiní byli připraveni v režimu
služební pohotovosti pro případ nutnosti povolání dalších vojáků do služby (např. jako posil
či náhrady v důsledku náhlé indispozici pravidelného člena posádky). Vojáci, kteří se měli
nacházet v režimu služební pohotovosti, totiž toho času představovali jediné členy letky
připravené k provádění úkolů služeb LZS a SAR. Tímto způsobem pak velitelství letky plánovaně
zajišťovalo její provoz v průběhu celého roku (na základě opakovaně zmiňovaných organizačních
rozkazů).
[51] Nejvyšší správní soud tedy nemá pochyb o tom, že rozdělení směn LZS a SAR bylo čistě
formální a účelové, zřejmě vedené snahou o finanční úsporu či v důsledku dlouhodobé
personální poddimenzovanosti letky (jak to ostatně vyplývá i ze svědeckých výpovědí). Soud
nemůže vyloučit, že vojáci určení do služeb LZS a SAR podstatnou část doby označené jako
služební pohotovost žádné úkoly nevykonávali a že se kupříkladu mohli věnovat odpočinku.
To však nic nemění na skutečnosti, že to byli pouze a výlučně oni, kdo museli být stále připraveni
vykonávat činnost, která je náplní služby LZS a SAR, stejně jako v době od 7 do 19 hodin.
Přitom doba ke vzletu vrtulníku činila čtyři minuty přes den a deset minut v noci pro vrtulník
LZS, deset minut v jakoukoliv denní dobu pak pro vrtulník SAR.
[52] Ačkoliv správní spis neobsahuje podrobné informace o náplni služeb LZS či SAR,
vyplývá z něj minimálně tolik, že jejich specifičnost spočívá v tom, že zásadním aspektem
je neustálá připravenost ke vzletu vrtulníku, přestože k němu fakticky nemusí dojít. V době
od 7 do 19 hodin byli přitom vojáci zařazení do služby LZS a SAR finančně ohodnoceni
za výkon služby, a to bez ohledu na to, jakou činnost (a zda vůbec nějakou) fakticky vykonávali.
Neposuzovalo se tedy, zda došlo k aktivaci vrtulníku či nikoliv. Stěžovatel přitom nepředestřel
žádné relevantní argumenty, pro něž by mělo být na dobu od 19 do 7 hodin nahlíženo jinak. Sám
uvádí, že vojáci museli být připraveni ke vzletu vrtulníku (přičemž se na ně vztahovaly shora
zmiňované časové limity 4/10 minut) a v kasační stížnosti dokonce připouští, že jim byly
nařizovány i jiné činnosti. Tyto skutečnosti tedy ve svém souhrnu svědčí o závěru,
že pro rozdělení směn neexistoval žádný legitimní důvod a ze strany služebně nadřízených orgánů
žalobce se jednalo o snahu o obcházení zákona (krácení žalobce na jeho platových nárocích),
která nemůže požívat právní ochrany.
[53] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že stěžovatel neprokázal, že by žalobci, jakožto vojáku
vykonávajícímu služby LZS a SAR, byla v rozhodném období (či minimálně po většinu tohoto
období) formálně nařízena služební pohotovost. Pro takový postup nebyla splněna ani další
podmínka spočívající v existenci důležitého zájmu služby (či taková skutečnost minimálně
neplyne ze spisu a ani ji nikdo netvrdil). V neposlední řadě soud zjistil, že v době označené jako
služební pohotovost vykonávali vojáci (a tedy i žalobce) tutéž činnost, která je náplní činnosti
LZS a SAR, a to zcela pravidelně. Z materiálního hlediska tedy žalobce vykonával 24hodinové
služby, za které mu náleží příslušný plat, včetně případných dalších příplatků.
[54] Konečně se soud zabýval rovněž poslední námitkou stěžovatele, která se týkala promlčení
nároku za červenec roku 2005. Stěžovatel konkrétně uvedl, že napadené rozhodnutí obsahuje
pouze zjevnou písařskou chybu (16. 7. 2008 namísto 16. 8. 2008) a nárok za červenec roku 2005
tedy žalobce uplatnil včasně. Žádný mu však nevznikl, neboť žalobce v uvedeném období
nesloužil ani jednu směnu LZS či SAR. Nejvyšší správní soud nevylučuje, že v napadeném
rozhodnutí skutečně došlo k chybě v psaní. Vysvětlení, které stěžovatel podal v kasační stížnosti,
však z uvedeného rozhodnutí seznatelné není, což jej činí v relevantní pasáži
nepřezkoumatelným. Bude tedy na stěžovateli, aby v průběhu dalšího řízení uvedený nedostatek
odstranil a řádně osvětlil, které nároky (od jakého data) považuje za promlčené a proč žalobci
případně za období července roku 2005 žádná náhrada platu nenáleží.
VI. Závěr a náklady řízení
[55] Nejvyšší správní soud námitkám stěžovatele nepřisvědčil. V řízení pak nevyšly najevo
ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti a pro něž by byl nucen napadený
rozsudek zrušit (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[56] Navzdory tomu byl kasační soud nucen korigovat část argumentace krajského soudu.
Jakkoliv totiž souhlasí s jeho závěrem, že napadené rozhodnutí neobstojí, pročež bylo třeba
přikročit k jeho zrušení, nesdílí některé jeho úvahy.
[57] Nejvyšší správní soud proto vyslovuje, že z dosud shromážděného materiálu jednoznačně
plyne oprávněnost nároku žalobce na doplacení ušlého platu, a to na rozdíl od krajského soudu,
který stěžovateli uložil doplnit spisovou materii a odstranit existující rozpory v dosavadních
zjištěních. To v současném stavu skutkových zjištění není zapotřebí.
[58] Nejvyšší správní soud zvažoval, zda by formálně neměl kasační stížnosti vyhovět a vrátit
věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Takový postup však nepovažoval za účelný, neboť
krajskému soudu by nezbylo, než přejmout závazný právní názor vyslovený v tomto rozsudku
a nemohl by do věci již vnést žádnou zásadní novou argumentaci. S ohledem
na již tak neúnosnou délku dosavadního řízení proto tuto variantu opustil.
[59] Dále soud zvažoval, zda by neměl přikročit ke zcela výjimečnému kroku spočívajícímu
ve zrušení rozsudku krajského soudu za současného zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného
(srov. rozsudek ze dne 25. 6. 2020, č. j. 8 As 135/2018 - 23). Ani k tomuto postupu
však neshledal předpoklady. Je tomu tak zejména proto, že rozsah soudního přezkumu v řízení
o žalobě byl částečně odlišný od řízení o kasační stížnosti. Krajský soud se totiž krom stěžejní
sporné otázky zabýval rovněž námitkou promlčení. Vzhledem k tomu, že o této otázce již krajský
soud pravomocně rozhodl (správnost jejího posouzení nebyla zpochybněna v kasační stížnosti,
vyjma posouzení promlčení za měsíc červenec roku 2005), nemohl se jí Nejvyšší správní soud
zabývat a v případě zrušení rozsudku krajského soudu by tedy zůstala nezodpovězena.
[60] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Při novém posouzení
věci je však stěžovatel vázán jak závěry krajského soudu (v tom rozsahu, v němž je kasační soud
aproboval), tak závěry uvedenými v tomto rozsudku. Především tedy musí vycházet z názoru
vyjádřeného kasačním soudem, že nárok žalobce na doplacení ušlého platu, včetně případných
dalších příplatků, je důvodný. Je pak na stěžovateli, aby určil (s ohledem na zjištěné odsloužené
doby), jaká bude konkrétní výše tohoto nároku.
[61] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch. Ve věci měl úspěch žalobce, pročež mu Nejvyšší správní soud přiznal náhradu nákladů
řízení za jeden úkon právní služby, který zástupce žalobce učinil v řízení o kasační stížnosti,
a to sepis vyjádření ke kasační stížnosti [tj. úkon podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátního tarif)]. Za tento úkon náleží odměna ve výši 3.100 Kč a paušální částka 300 Kč.
Zástupce žalobce je plátcem DPH, soud proto zvýšil odměnu o částku příslušné daně. Celkově je
tedy stěžovatel povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2022
JUDr. Lenka Kaniová v. r.
předsedkyně senátu