ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.318.2018:41
sp. zn. 1 As 318/2018 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: K. C.,
zastoupena Mgr. Adamem Biňovcem, advokátem se sídlem Bykoš 41, Bykoš, proti žalovanému:
Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2, Liberec 2, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 28. 6. 2017, čj. OD 664/17-2/67.1/17180/NL, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne
27. 8. 2018, čj. 59 A 82/2017-51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před správními orgány
[1] Magistrát města Liberec (správní orgán prvního stupně) rozhodnutím ze dne 31. 3. 2017,
čj. MML029729/17/1174/OD/Hai, shledal žalobkyni odpovědnou za správní delikt
provozovatele vozidla podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve spojení
s porušením §10 odst. 3 téhož zákona. Správního deliktu se dopustila tím, že jako
provozovatelka vozidla BMW, registrační značky X, nezajistila, aby při užití motorového vozidla
na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích stanovené zákonem o silničním provozu. Dne 12. 7. 2016 minimálně v době od
13:02 do 13:09 hod. v ulici nám. Sokolovské v Liberci stál řidič s výše uvedeným vozidlem na
vyhrazeném parkovišti s parkovacím automatem (označeném dopravní značkou IP 13c) bez
viditelně umístěného platného dokladu o zaplacení parkovného, čímž byl porušen §4 písm. c)
zákona o silničním provozu a jednání vykazovalo znaky přestupku podle §125c odst. 1 písm. k)
téhož zákona.
[2] Ze správního spisu vyplývá, že městská policie oznámila dne 7. 9. 2016 přestupek
neznámého pachatele správnímu orgánu spolu s příslušnými podklady. Správní orgán prvního
stupně zjistil, že provozovatelkou vozidla je žalobkyně, proto ji dne 8. 11. 2016 vyzval k zaplacení
určené částky za správní delikt provozovatele vozidla a současně ji poučil o tom, že může označit
řidiče vozidla, který se uvedeného přestupkového jednání s vozidlem dopustil. Žalobkyně
na výzvu nereagovala. Dne 15. 2. 2017 správní orgán prvního stupně provedl záznam o odložení
věci a příkazem z téhož dne žalobkyni uznal vinnou ze správního deliktu podle §125f odst. 1
zákona o silničním provozu. Proti příkazu podala žalobkyně dne 24. 2. 2017 odpor, správní orgán
prvního stupně tedy pokračoval ve správním řízení. Podaný odpor obsahoval informaci o tom,
že žalobkyně není vlastníkem předmětného vozidla. Tím se na základě kupní smlouvy ze dne
27. 6. 2016 stal pan L. M., který měl dle ústní dohody provést převod vozidla v registru silničních
vozidel, k čemuž obdržel od žalobkyně plnou moc. Svědkem uzavření této ústní dohody, kterou
kupující nedodržel, měl být pan T. Č. Změna v registru vozidel nebyla dosud provedena
z důvodu nekontaktnosti nového vlastníka. Magistrát hlavního města Prahy žádosti o změnu
zápisu bez souhlasu nového vlastníka nevyhověl. Žalobkyně v odporu vyjádřila přesvědčení, že se
jí podaří dosáhnout výmazu své osoby jako provozovatelky vozidla, odkazovala na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2016, čj. 7 As 254/2016-33.
[3] Dne 29. 3. 2017 správní orgán prvního stupně projednal shora popsaný správní delikt
při ústním jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila. Žalobkyni uložil podle §125f odst. 3
zákona o silničním provozu pokutu ve výši 1.500 Kč a povinnost nahradit náklady správního
řízení ve výši 1.000 Kč.
[4] Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podala žalobkyně odvolání. Žalovaný
v záhlaví označeným rozhodnutím ze dne 28. 6. 2017 její odvolání zamítl a prvostupňové
rozhodnutí potvrdil.
II. Posouzení věci krajským soudem
[5] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu. Krajský soud v Ústí
nad Labem - pobočka Liberec (dále jen „krajský soud“) ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.
[6] Krajský soud nejprve posuzoval otázku, zda správní orgán prvního stupně splnil
podmínku projednatelnosti správního deliktu provozovatele vozidla, tedy zda provedl nezbytné
kroky ke zjištění pachatele přestupku. Uvedl, že žalobkyně byla vyzvána k podání vysvětlení
již výzvou k úhradě ze dne 8. 11. 2016. Na tuto výzvu nereagovala, resp. nesdělila údaje
o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Již v této fázi řízení žalobkyně měla
správní orgán prvního stupně informovat o převodu vlastnického práva k vozidlu, s nímž byl
přestupek spáchán, i když totožnost řidiče vozidla v době spáchání přestupku neznala,
resp. si jeho totožností nemohla být jistá. Takto je třeba podle krajského soudu také rozumět
konstatování správního orgánu prvního stupně, že žalobkyně měla kupní smlouvu předložit
již před odložením přestupku. Za situace, kdy neexistovaly skutečnosti odůvodňující zahájení
řízení proti konkrétní osobě, správní orgán prvního stupně postupoval správně, pokud věc
odložil a zahájil řízení o správním deliktu.
[7] Krajský soud dospěl k závěru, že p ostavení provozovatele vozidla (a tedy i jeho
odpovědnost za správní delikt podle §125f zákona o silničním provozu) právní úprava spojuje
se zápisem jeho vlastníka v registru vozidel, nikoli s vlastnictvím vozidla jako takovým. Jinými
slovy je nerozhodné, kdo je vlastníkem vozidla ve smyslu předpisů soukromého práva, podstatné
je, kdo je jako vlastník vozidla zapsán v registru vozidel. Dle karty vozidla obsažené ve správním
spise je vlastnicí a provozovatelkou předmětného vozidla žalobkyně. Je to tedy nepochybně
žalobkyně, kdo je odpovědný za to, aby s tímto vozidlem nebyla porušována pravidla silničního
provozu, a to bez ohledu na skutečnost, zda toto vozidlo již prodala. Jedinou možností,
jak se této odpovědnosti může provozovatel vozidla zprostit (mimo označení skutečného řidiče)
je pak liberace ve smyslu §125f odst. 5 písm. a) a b) zákona o silničním provozu. Liberační
důvod uvedený pod písm. b) pamatuje na situaci změny provozovatele. Žalobkyně
však neprokázala a ani netvrdila, že před porušením pravidel provozu na pozemních
komunikacích podala žádost o zápis změny provozovatele vozidla, proto jí tento liberační důvod
nesvědčí, stejně jako jí nesvědčí liberační důvod uvedený pod písm. a) tohoto ustanovení, neboť
se nejednalo o odcizení vozidla ani tabulky s přidělenou poznávací značkou.
III. Obsah kasační stížnosti
[8] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
a nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
[9] Stěžovatelka se domnívá, že krajský soud pochybil, když zvolil nesprávný restriktivní
výklad liberačních důvodů z odpovědnosti provozovatele vozidla za správní delikt. V této
souvislosti odkázala na nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16.
Dovozuje z něj, že úspěšné provedení testu proporcionality aplikovaného Ústavním soudem
při posuzování ústavnosti objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla podle §125f zákona
o silničním provozu je podmíněno i kladnou odpovědí na otázku, zda osoba považovaná
za „provozovatele“ vozidla ve smyslu této právní úpravy má objektivní možnost dosáhnout
naplnění vymezeného (legitimního, tj. ústavně aprobovaného) cíle, tedy zda může působit
na řidiče tak, aby se do budoucna nedopouštěl s použitím předmětného vozidla porušení svých
právních povinností. Podle stěžovatelky tato podmínka nemůže být splněna v situaci,
kdy domnělý provozovatel vozidla nemá vůči řidiči či ve vztahu k vozidlu samotnému jakákoli
práva či právně relevantní oprávnění (tj. ani holé vlastnické právo), resp. jakékoli právní nástroje,
kterými by na řidiče, popř. samotné vozidlo coby věc, mohl působit tak, aby právně závadnému
jednání řidiče do budoucna předešel. Jinými slovy v situaci, kdy řidič užívá vozidlo nezávisle
na právní sféře domnělého „provozovatele“, a ten objektivně nemá možnost jej právně
konformním způsobem v tomto užívání omezit, zamezit mu, či jej jinak ovlivnit. Nemožnost
splnění tvrzené povinnosti domnělého „provozovatele“ (tj. zajistit, že vozidlo bude užíváno
v souladu se zákonem) je v takovém případě nesporně objektivní a nespočívá toliko v obtížnosti
či neekonomičnosti k tomu potřebných opatření. Z výše podaného výkladu je podle stěžovatelky
zřejmé, že výčet liberačních podmínek podle §125f odst. 5 písm. a) a b) zákona o provozu
na pozemních komunikacích nelze považovat za taxativní, ale toliko demonstrativní, když právní
názor opačný by se v kontextu citovaného nálezu Ústavního soudu dostal do flagrantního
rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
[10] Stěžovatelka dále uvádí, že již správní orgán prvního stupně informovala o skutečném
vlastníku vozidla, a to včetně předložení jeho identifikačních údajů, a následně ještě v průběhu
správního řízení založila do správního spisu i kopii uzavřené kupní smlouvy. Označení
skutečného vlastníka vozidla bylo prvním úkonem stěžovatelky v řízení vedenému proti ní podle
§125f zákona o silničním provozu, a to bezprostředně následujícím po jeho zahájení, když vůbec
prvním úkonem tohoto řízení bylo vydání příkazu správním orgánem prvního stupně. Výzva,
kterou se správní orgán prvního stupně na stěžovatelku obracel před doručením příkazu, zahájení
správního řízení vůči stěžovatelce předcházela. Stěžovatelka rovněž nenachází oporu pro tvrzení
správních orgánů, že by na tyto podklady a doložená tvrzení stěžovatelky coby účastníka
správního řízení nemohl být brát zřetel, nejsou-li předloženy ještě před začátkem správního řízení
podle §125f zákona o silničním provozu. Představuje-li ze shora popsaných důvodů předchozí
pozbytí vlastnictví k dotčenému vozidlu rovněž i ztrátu pasivní legitimace stěžovatelky
coby účastnice správního řízení vedeného podle §125f zákona o silničním provozu, je správní
orgán povinen zkoumat takovouto legitimaci coby jednu z podmínek řízení ex officio. Dojde-li
přitom ke ztrátě pasivní legitimace účastnice kdykoli za řízení, nelze s ní v témže správním řízení
dále pokračovat v postavení obviněné ze spáchání správního deliktu (přestupku).
[11] Pokud pak jde o domnělou nutnost dokladování ztráty vlastnictví k vozidlu
prostřednictvím (pravomocného) soudního rozsudku o určení vlastnictví, stěžovatelka uvádí,
že tento požadavek jde dalece nad rámec obecně závazných právních předpisů a nelze jej označit
jinak než jako šikanózní. Je povinností správního orgánu přistoupit k otázce dokazování
zodpovědně a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §51 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu. Sezná-li správní orgán, že některý z podkladů je nepřesvědčivý,
může přistoupit k opatřením vedoucím k odstranění takové nejistoty.
[12] V souvislosti s odst. 33 rozsudku krajského soudu pak stěžovatelka uvádí, že rozhodnutí
je v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Stěžovatelka ve své žalobě odkazovala
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2016, čj. 7 As 254/2016-33, z něhož
vyplývá, že zápis vlastníka vozidla v registru vozidel v rozporu se skutečným stavem je porušením
práva na ochranu osobních údajů. Je zjevné, že totožná vada bude postihovat i výpis z registru
vozidel, jehož součástí bude týž chybný zápis. Ergo i důkaz provedený takovýmto vadným
výpisem z registru vozidel bude postižen toutéž vadou, a bude se tedy jednat o důkaz nezákonný
a nepřípustný podle §51 odst. 1 správního řádu. Je-li pak jediným důkazem o domnělé pasivní
legitimaci stěžovatelky právní důkaz nepřípustný, je s podivem nejen výrok rozhodnutí obou
správních orgánů, ale zejména krajského soudu, který se touto otázkou zcela a bez jakéhokoli
odůvodnění odmítl zabývat.
IV. Vyjádření žalovaného
[13] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí
a navrhl, aby Nejvyšší správní soud stížnost zamítl.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
a) Dotčená právní úprava
[16] Předmětem sporu je odpovědnost stěžovatelky za správní delikt provozovatele vozidla
podle §125f zákona o silničním provozu, ve znění účinném ke dni spáchání správního deliktu,
tj. ke dni 12. 7. 2016.
[17] Podle §10 odst. 3 zákona o silničním provozu [p]rovozovatel vozidla zajistí, aby při užití
vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích stanovená tímto zákonem.
[18] Podle §125f odst. 1 téhož zákona [p]rávnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím,
že jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly
dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.
[19] Podle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu [o]becní úřad obce s rozšířenou působností
správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a
a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité
osobě, nebo
b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.
[20] Podle §125f odst. 5 zákona o silničním provozu [p]rovozovatel vozidla za správní delikt
neodpovídá, jestliže prokáže, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních
komunikacích
a) bylo vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací
značkou, nebo
b) podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel.
[21] Podle §125h odst. 1 zákona o silničním provozu [o]becní úřad obce s rozšířenou působností
bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku vyzve provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání
přestupku, k uhrazení určené částky, pokud
a) jsou splněny podmínky podle §125f odst. 2,
b) totožnost řidiče vozidla není známa nebo není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku a
c) porušení je možné projednat uložením pokuty v blokovém řízení.
[22] Podle §125h odst. 4 zákona o silničním provozu [v]ýzva podle odstavce 1 musí obsahovat popis
skutku s označením místa a času jeho spáchání, označení přestupku, jehož znaky skutek vykazuje, výši určené
částky, datum splatnosti určené částky a další údaje nezbytné pro provedení platby a poučení podle odstavců 6 a 7.
Podle §125h odst. 6 téhož zákona platí, [n]euhradí-li provozovatel vozidla určenou částku, může obecnímu
úřadu obce s rozšířenou působností, který jej vyzval k uhrazení určené částky, písemně sdělit údaje o totožnosti
řidiče vozidla v době spáchání přestupku ve lhůtě podle odstavce 3. Toto sdělení se považuje za podání vysvětlení.
O tomto postupu poučí obecní úřad obce s rozšířenou působností provozovatele vozidla ve výzvě podle odstavce 1.
Ustanovení §125h odst. 7 zákona o silničním provozu pak stanoví, že [j]e-li určená částka uhrazena
po dni splatnosti, obecní úřad ji bezodkladně vrátí provozovateli vozidla.
[23] Podle §2 písm. b) zákona o silničním provozu [p]ro účely tohoto zákona provozovatel vozidla
je vlastník nebo jiná osoba, která je jako provozovatel zapsána v registru silničních vozidel podle zvláštního
právního předpisu nebo obdobné evidenci jiného státu. Tomuto vymezení provozovatele vozidla
pak odpovídá i právní úprava obsažená v §2 odst. 15 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách
provozu vozidel na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o podmínkách provozu“), podle
něhož [p]rovozovatelem silničního vozidla je osoba, která je v registru silničních vozidel zapsána jako vlastník
tohoto vozidla, není-li jako jeho provozovatel v registru silničních vozidel zapsána jiná osoba.
b) K námitce nepřezkoumatelnosti
[24] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu pro nedostatek důvodů, protože byla-li by shledána tato vada, mohla
by představovat překážku posouzení důvodnosti ostatních kasačních námitek.
[25] Stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že se nezabýval otázkou nepřípustného důkazu,
za který stěžovatelka považuje výpis z registru vozidel, který v rozporu se skutečností obsahoval
chybné údaje o vlastníku předmětného vozidla.
[26] Námitka nepřezkoumatelnosti není důvodná.
[27] Z odůvodnění rozsudku krajského soudu, konkrétně z namítaného odst. 33 rozsudku,
je zcela zřejmé, z jakých důvodů se krajský soud otázkou správnosti údajů v registru vozidel
nezabýval. V odst. 33 odůvodnění uvedl, že případné porušení zákona o ochraně osobních údajů
správcem osobních údajů v registru silničních vozidel nemohlo být předmětem projednávané
žaloby. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Předmětem přezkumu v této věci
je odpovědnost stěžovatelky za správní delikt provozovatele vozidla podle §125f zákona
o silničním provozu. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku zcela přezkoumatelně vysvětlil,
z jakých skutečností a právních závěrů dovozuje odpovědnost stěžovatelky za uvedený správní
delikt. Skutečnost, že stěžovatelka s právním posouzením krajského soudu věcně nesouhlasí,
nečiní její námitku nepřezkoumatelnosti důvodnou.
c) K odpovědnosti provozovatele vozidla
[28] Soud se dále zabýval námitkou stěžovatelky týkající se nesprávného restriktivního výkladu
liberačních důvodů z odpovědnosti provozovatele vozidla. Stěžovatelka v této souvislosti
odkazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16, z něhož
mj. dovozuje, že výčet liberačních důvodů uvedených v §125f odst. 5 zákona o silničním
provozu je demonstrativní, nikoliv taxativní.
[29] Nejvyšší správní soud konstatuje, že z odkazovaného nálezu Ústavního soudu takový
závěr neplyne, Ústavní soud se otázkou taxativnosti, resp. demonstrativnosti výčtu liberačních
důvodů uvedených v §125f odst. 5 zákona o silničním provozu v tomto nálezu nezabýval.
Zkoumal objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za porušení povinností řidiče z pohledu
požadavků vyplývajících z ústavního pořádku, přičemž dospěl k závěru, že právní úprava
obsažená v §125f odst. 1 zákona o silničním provozu ústavnímu pořádku neodporuje.
[30] V souvislosti se subsidiaritou stíhání správního deliktu provozovatele vozidla (§125f
odst. 1 zákona o silničním provozu) vůči stíhání příslušného přestupku řidiče vozidla (125f
odst. 4, §125h téhož zákona) Ústavní soud uvedl: „Pokud ale dojde k zahájení řízení o uložení pokuty
za správní delikt, je tím podle §125g odst. 1 tohoto zákona – s výjimkou zproštění odpovědnosti provozovatele
vozidla podle jeho §125f odst. 5 – vyloučeno zahájení řízení o přestupku pro stejné porušení povinnosti řidiče
nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích.“ (odst. 67 nálezu). K možnosti liberace
provozovatele vozidla Ústavní soud uvedl: „Odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt podle
§125f odst. 1 zákona o silničním provozu je věcně opodstatněna tím, že právě na provozovateli vozidla, kterým
je buď vlastník, nebo jiná osoba se souhlasem vlastníka, zpravidla závisí, kdo vozidlo užívá. To, že zákonná
úprava předpokládá možnost provozovatele vozidla ovlivnit osobu jeho řidiče, je patrné i z §125f odst. 5 zákona
o silničním provozu. Toto ustanovení vylučuje jeho odpovědnost za správní delikt v případech odcizení vozidla,
nebo změny vlastníka, jestliže bylo zažádáno o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel.“
(odst. 75 nálezu). Ústavní soud v neposlední řadě zdůraznil, že [d]ůvod, pro který zákonodárce
přistoupil ke stanovení objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla nad rámec již existující úpravy přestupků
podle zákona o silničním provozu, spočívá ve snaze odstranit stav, kdy některé z těchto přestupků nebylo možné
ve velkém počtu případů postihovat. Bylo sice spolehlivě prokázáno, že se přestupek stal, chyběly však účinné
prostředky ke zjištění osoby řidiče, který se ho měl dopustit. Automatizované technické prostředky často
nezaznamenaly pachatele, nebo jej nezaznamenaly natolik ostře, aby jej bylo možno ztotožnit s konkrétní osobou.
V případě neoprávněného zastavení nebo stání pak bránila identifikaci řidiče jeho nepřítomnost. Jiné možnosti
zjištění osoby řidiče byly zpravidla velmi omezené. Přehled o tom, kdo vozidlo užíval, by nicméně vždy měl mít jeho
provozovatel.“ (odst. 79 nálezu).
[31] Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že Ústavní soud při posuzování přípustnosti
objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla vycházel z požadavku splnitelnosti právní
povinnosti, tj. nepřípustnosti uložit zákonem nesplnitelnou povinnost. Podle stěžovatelky tento
požadavek nemůže být naplněn v situaci, kdy domnělý provozovatel vozidla nemá vůči řidiči
či ve vztahu k vozidlu samotnému jakákoli práva či právně relevantní oprávnění (tj. ani holé
vlastnické právo). Jinými slovy nemá žádné právní nástroje, kterými by na řidiče, popř. samotné
vozidlo coby věc, mohl působit tak, aby právně závadnému jednání řidiče předešel.
[32] Nejvyšší správní soud předně podotýká, že stěžovatelka interpretuje závěry citovaného
nálezu Ústavního soudu značně extenzivně a směšuje přitom dvě otázky – otázku objektivní
odpovědnosti provozovatele vozidla (která nastupuje subsidiárně ve vztahu ke stíhání řidiče
vozidla) a otázku, kdo je podle příslušné právní úpravy provozovatelem vozidla. Ústavní
soud se z hlediska ústavního požadavku splnitelnosti právní povinnosti zabýval samotnou
přípustností objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla. Naproti tomu otázce, kdo je podle
příslušné právní úpravy provozovatelem vozidla, se v citovaném nálezu nijak blíže nevěnoval.
[33] Pokud jde o přípustnost objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla z hlediska
ústavního požadavku splnitelnosti právní povinnosti, Ústavní soud dospěl k závěru,
že „[o]bjektivní odpovědnost není nepřípustným ani nijak neobvyklým právním institutem. Jakkoliv lze zásadu,
že každý odpovídá jen za své vlastní jednání, považovat za jakési přirozené východisko odpovědnostních právních
vztahů, efektivní regulace některých oblastí lidského jednání může v tomto ohledu vyžadovat zvláštní úpravu. Účel
objektivní odpovědnosti se pak může lišit v závislosti na předmětu právní úpravy. Zpravidla bude spočívat
ve snaze o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi právy a povinnostmi účastníků některých právních vztahů,
případně v zjednodušení a zpřehlednění právních vztahů mezi dotčenými subjekty, aby lépe odpovídaly jejich
praktickým potřebám. Stanovení objektivní odpovědnosti není vyloučeno ani ve správním právu. Správní delikty,
jichž se pachatel dopustí nesplněním povinnosti bez ohledu na zavinění, mají své opodstatnění zejména v případech,
kdy je regulován určitý provoz, respektive určitá kvalifikovaná činnost, na níž se může podílet větší počet osob.
Není podstatné, jakým způsobem povinný subjekt zajistí splnění určité povinnosti, ale výlučně to, zda došlo
nebo nedošlo k jejímu porušení.“ (odst. 60 a 61 nálezu).
[34] Odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt podle §125f odst. 1 zákona
o silničním provozu je tedy odpovědností objektivní (nezkoumá se existence zavinění), přičemž
tato odpovědnost výslovně váže provozovatele vozidla. Objektivní odpovědnost provozovatele
vozidla nastupuje až subsidiárně, pokud nelze jako viníka přestupku určit konkrétní fyzickou
osobu (řidiče vozidla). V projednávané věci byla podmínka projednatelnosti správního deliktu
provozovatele vozidla podle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu splněna. Stěžovatelka byla
k podání vysvětlení vyzvána (v souladu s §125h odst. 6 zákona o silničním provozu) výzvou
k úhradě podle §125h odst. 1 zákona o silničním provozu ze dne 8. 11. 2016. Na tuto výzvu
však nijak nereagovala, resp. nesdělila údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání
přestupku. Krajský soud proto správně konstatoval, že správní orgán prvního stupně v dané věci
neměl – bez označení řidiče provozovatelem vozidla a za neexistence jiných podkladů vedoucích
k možnosti určení konkrétního řidiče – reálnou příležitost přestupce zjistit. Postup, kterým
správní orgán prvního stupně věc odložil a zahájil správní řízení o správním deliktu podle §125f
odst. 1 zákona o silničním provozu, byl proto zcela správný.
[35] V řízení o správním deliktu stěžovatelka namítala, že již není provozovatelkou vozidla,
resp. předmětný vůz již nevlastní. Otázku, kdo je provozovatelem vozidla upravuje §2 písm. b)
zákona o silničním provozu, podle něhož je provozovatelem vozidla vlastník nebo jiná osoba,
která je jako provozovatel zapsána v registru silničních vozidel. Obdobně §2 odst. 15 zákona
o podmínkách provozu v této souvislosti stanoví, že provozovatelem silničního vozidla je osoba,
která je v registru silničních vozidel zapsána jako vlastník tohoto vozidla, není-li jako jeho provozovatel
v registru silničních vozidel zapsána jiná osoba. Důvodová zpráva k novele č. 239/2013 Sb.,
kterou se s účinností od 1. 1. 2015 v §2 písm. b) zákona o silničním provozu měnila definice
provozovatele vozidla, přitom uvádí, že „[z]áměrem změny definice provozovatele vozidla
je, aby za provozovatele vozidla ve smyslu zákona o silničním provozu byl považován subjekt zapsaný
jako provozovatel vozidla v registru silničních vozidel, a není-li takový subjekt, pak se provozovatelem vozidla
rozumí vlastník silničního vozidla. Pojem provozovatele vozidla v §2 písm. b) zákona o silničním
provozu je tedy vymezen na základě evidenčního principu.
[36] Z citované právní úpravy vyplývá, že postavení provozovatele vozidla ve smyslu §2
písm. b) zákona o silničním provozu a jeho odpovědnost za správní delikt podle §125f odst. 1
téhož zákona jsou spojeny se zápisem vlastníka nebo jiné osoby v registru silničních vozidel
jako provozovatele vozidla, nikoli s pouhým vlastnictvím vozidla jako takovým. V projednávané věci
je tedy nerozhodné, kdo je vlastníkem vozidla ve smyslu předpisů soukromého práva, podstatné
je, kdo je jako provozovatel vozidla zapsán v registru silničních vozidel. Podle karty vozidla,
jež se nachází ve správním spise, byla v registru vozidel jako provozovatelka (i vlastnice)
předmětného vozidla zapsána stěžovatelka. Je to tedy právě stěžovatelka, kdo je odpovědný
za to, aby s tímto vozidlem nebyla porušována pravidla silničního provozu, a to bez ohledu
na skutečnost, zda toto vozidlo již prodala.
[37] Jedinou možností, jak se této odpovědnosti může provozovatel vozidla zprostit
(mimo označení skutečného řidiče - což však stěžovatelka v projednávané věci neučinila)
je liberace podle §125f odst. 5 zákona o silničním provozu (dnes §125f odst. 6 tohoto zákona).
Odkazované ustanovení stanoví dva liberační důvody, a to jestliže provozovatel vozidla prokáže,
že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích
1) bylo vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou
státní poznávací značkou [§125f odst. 5 písm. a) zákona o silničním provozu], anebo 2) podal
žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel [§125f odst. 5 písm. b)
téhož zákona].
[38] Z jiných než uvedených liberačních důvodů (např. samotné změny vlastnictví
bez následného nahlášení v registru vozidel) není zproštění odpovědnosti provozovatele vozidla
možné, neboť uvedené důvody nelze rozšiřovat na rámec zákona (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 11. 2014, čj. 1 As 131/2014-45, odst. 22). Právě druhý z uvedených
liberačních důvodů přitom pamatuje na situaci změny provozovatele vozidla v registru silničních
vozidel. Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem krajského soudu, že stěžovatelka neprokázala
a ani netvrdila, že před porušením pravidel provozu na pozemních komunikacích podala žádost
o zápis změny provozovatele vozidla, proto jí tento liberační důvod nesvědčí, stejně
jako jí nesvědčí první liberační důvod, neboť v projednávané věci se nejednalo o odcizení vozidla
ani tabulky s přidělenou poznávací značkou.
[39] Samotnou změnu údajů o vozidle v registru silničních vozidel přitom není možno
realizovat v rámci řízení o správním deliktu podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu,
jehož předmětem je rozhodování o vině a trestu za uvedený správní delikt provozovatele vozidla.
Postup pro změnu údajů v registru silničních vozidel a řízení o ní je upraveno samostatně
a relativně komplexně v §8 a násl. zákona o podmínkách provozu.
[40] Nelze přitom než souhlasit se závěrem krajského soudu, že pokud stěžovatelka
k provedení přepisu vozidla zmocnila kupujícího, svěřila mu dobrovolně další osud stavu údajů
zapsaných v registru vozidel, včetně údajů o vlastníkovi, resp. provozovateli vozidla. Jakkoliv
Nejvyšší správní soud rozumí tomu, že se v podmínkách projednávané věci stěžovatelce může
jevit posouzení jejího případu subjektivně nespravedlivým, je nutno mít na paměti, že o svá práva
je nezbytné dbát (v duchu římské zásady vigilantibus iura scripta sunt aneb zákony jsou psány
pro bdělé). Jednání stěžovatelky, která k provedení přepisu vozidla v registru silničních vozidel
zplnomocnila kupujícího, lze tak označit přinejmenším za velice neobezřetné.
VI. Závěr a náklady řízení
[41] S ohledem na předeslané Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[42] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu