ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.338.2018:34
sp. zn. 1 As 338/2018 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: V. L., zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2016, č. j. 929/DS/2016,
JID:44385/2016/KUUK/Bal, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2018, č. j. 78 A 16/2016 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce n emá pr á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Magistrát města Chomutova shledal rozhodnutím ze dne 9. 6. 2015 žalobce vinným
ze spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 19. 2. 2016 (dále
jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil tím, že dne 30. 4. 2015 v 11:12 hodin
v obci Chomutov na silnici č. 1/13, při řízení osobního motorového vozidla tovární značky
BMW, r. z. X, překročil maximální dovolenou rychlost mimo obec 90 km/h, když mu byla
silničním radarovým rychloměrem naměřena rychlost 156 km/h, po odečtení odchylky ± 3 %
tedy 151 km/h, za což mu byla uložena pokuta ve výši 5.000 Kč, zákaz řízení motorových
vozidel na dobu 6 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení. Rozhodnutí napadl žalobce
odvoláním, které žalovaný zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Ústí
nad Labem. Krajský soud žalobu neshledal důvodnou a zamítl ji.
[3] K námitce, že žalobce nebyl přes svou žádost dle §15 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, informován o tom, kdo bude o jeho odvolání rozhodovat, aby mohl případně
uplatnit námitku podjatosti, krajský soud uvedl, že cílem tohoto ustanovení je zejména
transparentnost správního řízení. Přisvědčil žalobci, že postup žalovaného, jenž jej v dané věci
i přes výslovnou žádost o osobách zmocněných rozhodnout o jím podaném odvolání
neinformoval, lze považovat za vadu řízení. Povinnosti dle §15 odst. 4 správního řádu se přitom
žalovaný nemohl zprostit ani postupem, kdy zástupci žalobce již dne 10. 7. 2015 pro všechny
budoucí případy zaslal odkaz na své oficiální webové stránky se seznamem veškerých osob,
jež pro něj zajišťují agendu rozhodování o odvolání na úseku dopravních přestupků.
[4] Krajský soud však dodal, že ne každá vada způsobuje nezákonnost napadeného
rozhodnutí. Přestože se žalovaný ve vztahu k žalobci dopustil pochybení, žalobci v jeho důsledku
nevznikla žádná újma, resp. nedošlo k žádnému poškození jeho procesních práv, a to ani jeho
práva na obhajobu. Argumentaci, že nechtěl doplnit odvolání dříve, než bude informován
o zmocněném úředníku, protože se obával ustanovení podjaté osoby, jež by v řízení mohla
působit v jeho neprospěch, je nutné odmítnout jako účelovou. I pakliže by se totiž jeho obavy
následně ukázaly jako oprávněné a jím podané doplnění odvolání by bylo ze strany žalovaného
„ztraceno“ či „zamlčeno“, měl by nepochybně k dispozici hned několik procesních prostředků,
jímž by své tvrzení o podání doplnění odvolání mohl prokázat. Jen stěží lze automaticky
předpokládat zaujatost oprávněných úředních osob vůči účastníkům řízení a postup nejen
v rozporu se správním řízením, ale dokonce i způsobem, jenž by mohl založit jejich trestněprávní
odpovědnost. Námitku proto krajský soud neshledal důvodnou.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.
[6] Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením krajského soudu, že mu porušením §15 odst. 4
správního řádu nevznikla žádná újma. Účelovým neposkytnutím informace o konkrétní
oprávněné úřední osobě bylo žalobci znemožněno proti této úřední osobě podat námitku
podjatosti. Žalobce byl tedy zkrácen na možnosti nechat přezkoumat, zda v jeho věci rozhoduje
nestranný orgán, přičemž s ohledem na okolnosti případu je navíc nasnadě, že pochybnosti
o nepodjatosti byly dány.
[7] Stěžovatel chtěl námitku podjatosti vznést po zrušení napadeného rozhodnutí,
což avizoval. Domníval-li se krajský soud, že námitku může vznést i po vydání napadeného
rozhodnutí, měl stěžovatele poučit.
[8] Dle stěžovatele se ze strany žalovaného nejedná o ojedinělý postup, neboť některé krajské
úřady často na žádost podle §15 odst. 4 správního řádu nereagují či odkážou na seznam úředníků
odboru dopravy na internetu. Tím však není naplněn smysl a účel uvedeného ustanovení. Pokud
správní soudy takový postup aprobují tím, že tvrdí, že nejde o podstatnou vadu řízení, umožňují
neférové řízení o přestupku. Pokud správní orgán tuto informaci neposkytne a nebude
to mít pro něj žádný negativní následek, jedná se spíše o obsoletní ustanovení.
[9] Z účelového nesdělení informace o oprávněné úřední osobě a rovněž i z vyjádření
žalovaného k žalobě jednoznačně vyplývá, že postup v rozporu s §15 odst. 4 správního řádu
byl motivován antipatiemi oprávněné úřední osoby vůči zmocněnci stěžovatele.
[10] Dále stěžovatel odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2018,
č. j. 30 A 197/2016 – 34, ze kterého cituje.
[11] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu
a odkazuje též na komentář k §15 odst. 4 správního řádu (JUDr. Josef Vedral, 2006) a nález
Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 1811/14. Dále uvádí, že argumentaci považuje
pouze za účelovou taktiku právních zástupců stěžovatele. Stěžovatel byl ve správním řízení
zastupován Ing. M. J., zmocněncem, který často zastupuje obviněné osoby ve věcech dopravních
přestupků a který v letech 2014 až 2017 používal typizovaný text odvolání proti rozhodnutí
správních orgánů prvního stupně. Součástí těchto odvolání byl i požadavek na sdělení, kdo bude
v předmětné věci rozhodovat, a to navzdory tomu, že jedinou oprávněnou úřední osobou
žalovaného je již od roku 2013 JUDr. et Mgr. S. K., čehož si byl Ing. J., stejně jako právní
zástupce Mgr. Jaroslav Topol, vědom. V žalobě ani v kasační stížnosti přitom stěžovatel neuvedl
žádný konkrétní důvod, který by měl opodstatňovat podjatost shora jmenované oprávněné
úřední osoby. Žalovaný dále odkazuje na obdobné kauzy vedené u Krajského soudu v Ústí nad
Labem pod sp. zn. 75 A 7/2018 a 15 A 130/2018. V těchto případech byla zástupci žalobců
jména oprávněných osob sdělena a námitka podjatosti nebyla uplatněna. Z uvedených důvodů
považuje kasační stížnost za nedůvodnou.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[13] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[14] Dle §15 odst. 4 správního řádu: „O tom, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou, se provede
záznam do spisu a správní orgán o tom účastníka řízení na požádání informuje. Oprávněná úřední osoba
na požádání účastníka řízení sdělí své jméno, příjmení, služební nebo obdobné označení a ve kterém organizačním
útvaru správního orgánu je zařazena.“
[15] Otázka nesdělení jména oprávněné úřední osoby a vliv nesdělení na zákonnost následně
vydaného rozhodnutí byla v judikatuře Nejvyššího správního soudu již několikrát řešena
(a to zejména ke kasačním námitkám stěžovatelů zastoupených týmž právním zástupcem jako
v nyní projednávané věci).
[16] V rozsudku ze dne 22. 3. 2017, č. j. 2 As 322/2016 – 39, zdejší soud uvedl (zvýraznění
přidáno): „Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nesprávného posouzení skutečnosti, že stěžovatelce
nebyla k její výslovné žádosti poskytnuta informace o oprávněných úředních osobách, které měly o jejím odvolání
rozhodovat. Podle krajského soudu uvedené představovalo vadu řízení, ovšem takovou, která nemohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci, pro kterou by muselo být dle §76 odst. 1 s. ř. s. zrušeno.
Posouzení krajským soudem je správné. Právo na informaci o oprávněné úřední osobě představuje důležitou součást
práva na spravedlivý proces. Neposkytnutí této informace k výslovné žádosti tak nepochybně zatížilo správní
řízení před odvolacím orgánem vadou. Nejvyšší správní soud se však ztotožnil s názorem krajského soudu, že tato
vada neměla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci, které by bylo třeba zrušit. Nejpozději z předmětného
rozhodnutí se stěžovatelka jméno oprávněné úřední osoby dozvěděla, a mohla námitku podjatosti vůči této osobě
následně uplatnit v žalobě; pokud by taková námitka byla důvodná, bylo by nepochybně třeba rozhodnutí
odvolacího orgánu zrušit. V daném případě však stěžovatelka neuvádí žádné důvody podjatosti úřední osoby,
takže není ani prostor k posuzování, zda by takovéto důvody k závěru o podjatosti vedly, anebo ne.“
[17] V nyní projednávané věci se jedná o skutkově prakticky totožnou situaci, kdy stěžovatel
namítal nesdělení jména osoby rozhodující o jeho odvolání, s tím, že mu tak byla znemožněno
podat proti této osobě námitku podjatosti, ovšem v žalobě žádná konkrétní tvrzení,
v čem podjatost spatřuje, neuvedl. Nejvyšší správní soud tak nemá důvod se od výše uvedených
závěrů odchýlit (totožně srov. např. rozsudek ze dne 8. 6. 2017, č. j. 1 As 47/2017 – 47, či ze dne
21. 3. 2018, č. j. 8 As 178/2017 – 48).
[18] Nesdělil-li stěžovatel důvody tvrzené podjatosti v žalobě, považuje Nejvyšší správní soud
uplatněnou námitku pouze za účelovou a bez relevance k napadenému rozhodnutí žalovaného.
Smyslem úpravy zakotvené v §15 odst. 4 správního řádu není podávání nedůvodných námitek
podjatosti proti oprávněným úředním osobám. Porušení tohoto práva je proto třeba hodnotit
s ohledem na skutečnost, zda mohlo mít za následek, že by ve věci nerozhodovala nestranná
osoba. Právě pro ověření možného skutečného zásahu do stěžovatelových práv rozhodováním
podjatou úřední osobou bylo potřeba, aby stěžovatel v žalobě uvedl důvody, pro které měla
být rozhodující oprávněná úřední osoba podjatá. Pokud takové důvody neuvedl, shledává
Nejvyšší správní soud, že dotčení jeho práv včasným neoznámením jejího jména je pouze
hypotetické (srov. rozsudek ze dne 2. 3. 2017, č. j. 7 As 332/2016 - 44). Proti dalším závěrům
krajského soudu týkajícím se věcné správnosti rozhodnutí žalovaného pak stěžovatel v kasační
stížnosti nic nenamítal.
[19] Nebylo povinností krajského soudu poučit žalobce o tom, co konkrétně má v žalobě
tvrdit. Řízení o žalobě ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou. Krajský soud
zásadně přezkoumá rozhodnutí žalovaného pouze v rozsahu uplatněných žalobních bodů.
Argumentace vyjádřená v žalobě je pak předmětem nezávislého a nestranného posouzení
soudem, které se odrazí v rozhodnutí o důvodnosti či nedůvodnosti žaloby.
[20] Odkaz stěžovatele na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2018,
č. j. 30 A 197/2016 – 34, kterým krajský soud zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje,
není pro projednávanou věc relevantní. Za prvé v dané věci krajský soud shledal, že, na rozdíl
od nyní řešeného případu, žalobce v žalobě vyjádřil, z jakého důvodu má za to, že rozhodující
osoba byla podjatá, a proto rozhodnutí zrušil. Za druhé rozhodnutím krajského soudu není
Nejvyšší správní soud vázán. Nadto byla proti danému rozsudku žalovaným podána kasační
stížnost, o které dosud nebylo rozhodnuto, a závěry krajského soudu tak přezkoumá Nejvyšší
správní soud.
[21] Uvádí-li nyní v kasační stížnosti stěžovatel spekulace ohledně antipatií rozhodující úřední
osoby vůči jeho zmocněnci, jedná se o námitky, které mohl a měl uplatnit již řízení před krajským
soudem. Protože tak neučinil, v řízení o kasační stížnosti nejsou přípustné a Nejvyšší správní
soud k nim nepřihlíží.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[23] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi právo
na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2019
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu