ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.346.2018:33
sp. zn. 1 As 346/2018 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: P. Ž., zastoupen Mgr. Jiřím
Mulačem, advokátem se sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice, proti žalovanému: ředitel
Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ve věcech služebního poměru, se sídlem
Lannova třída 193/26, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
10. 11. 2017, č. j. ŘKŘ-11101/2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2018, č. j. 51 A 1/2018 – 26,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2018, č. j.
51 A 1/2018 – 26, se zrušuje .
II. Rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ve věcech služebního
poměru ze dne 10. 11. 2017, č. j. ŘKŘ-11101/2017, se zrušuje a věc
se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci k rukám jeho zástupce, Mgr. Jiřího Mulače,
advokáta, na náhradě nákladů soudního řízení 18.200 Kč do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
IV. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů soudního řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a rozsudek krajského soudu
[1] Náměstek ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje pro ekonomiku
(dále též „prvostupňový správní orgán“) rozhodnutím ze dne 26. 4. 2016, č. j.
KRPC-76305-59/ČJ-2013-0200VO, nepřiznal žalobci podle §102 odst. 2 zákona č. 361/2003
Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním
poměru“) náhradu za ztrátu na služebním příjmu po dobu další neschopnosti ke službě
od 5. 8. 2015. Rozhodnutím ze dne 12. 7. 2016, č. j. KRPC-49655-12/ČJ-2016-0200VO,
prvostupňový správní orgán nepřiznal žalobci náhradu za ztrátu na služebním příjmu
po skončení neschopnosti ke službě podle §103 odst. 1 zákona o služebním poměru
a jednorázové odškodnění podle §105 téhož zákona.
[2] Žalovaný k žalobcovu odvolání změnil výroky obou prvostupňových rozhodnutí,
nicméně po věcné stránce zůstaly výroky shodné. Ve zbytku odvolání proti rozhodnutím zamítl.
[3] Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích, který ji zamítl. Podle soudu není sporu o tom, že žalobce utrpěl dne 5. 6. 2013
služební úraz. Je však nutno postavit najisto, zda dlouhodobá zdravotní nezpůsobilost k výkonu
služebního poměru byla primárně zapříčiněna právě tímto služebním úrazem. Soud přisvědčil
žalobci, že lékařský posudek nemá povahu správního rozhodnutí. Z obsahu správního spisu
neplynou žádné pochybnosti ohledně závěrů správních orgánů o příčinách další pracovní
neschopnosti žalobce založených na vyjádření ošetřující lékařky a služebního lékaře.
[4] Za nedůvodnou označil soud námitku, že žalovaný neprovedl důkaz posudkem
doc. MUDr. F.rantiška Vorla, CSc. – z odůvodnění rozhodnutí plyne opak. Při posuzování
znaleckého posudku musí krajský soud zohlednit nejen právní korektnost, ale i věcnou správnost.
Znalecké posudky nemají větší důkazní sílu než jiné důkazy, a proto je třeba hodnotit je stejně
pečlivě jako jiné důkazy a nepřebírat bez dalšího závěry v nich obsažené. Žalovaný vyhodnotil,
že znalecký posudek MUDr. Vorla sice splňuje veškeré náležitosti, ale MUDr. Vorel jako znalec
z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, nebyl příslušný zpracovat znalecký posudek
pro dané odvětví. Žalovaný proto nechal zpracovat u Institutu postgraduálního vzdělávání
ve zdravotnictví revizní posudek (dále též „posudek IPVZ“), jehož cílem bylo potvrzení,
vyvrácení, doplnění či upřesnění závěrů tohoto posudku. Takový postup považoval krajský soud
za správný.
[5] Krajský soud zhodnotil revizní znalecký posudek jako přesvědčivý, jednoznačně
a srozumitelně zodpovídající veškeré položené otázky. Znalecký kolektiv sdělil, že MUDr. Vorel
je znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, kterému nepříslušelo vyjadřovat
se ke správnosti a nesprávnosti postupu lékařů v klinických oborech, ani se vyjadřovat
k posudkům lékařů pracovně-lékařské služby. Krajský soud přisvědčil názoru žalovaného,
že znalecký posudek musí zpracovat znalec v oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy
a nemoc z povolání a posudkové lékařství. Zpracování posudku v souzené věci podle krajského
soudu nespadalo do specializace MUDr. Vorla. Zpracovávání znaleckých posudků
na nemateriální újmu na zdraví jsou naprosto odlišnou disciplínou nekorespondující
s posouzením, zda pozbytí zdravotní způsobilosti žalobce k výkonu služby bylo důsledkem
služebního úrazu. K posouzení příčinné souvislosti mezi služebním úrazem a pozbytím zdravotní
způsobilosti pro výkon služby je jistě nejvhodnější znalec, jehož specializací jsou pracovní úrazy
a nemoci z povolání.
[6] K námitce, že žalovaný měl nejprve vyslechnout MUDr. Vorla a teprve poté případně
zadat revizní posudek, se krajský soud ztotožnil se žalovaným – správní orgán si může učinit
úsudek o tom, zda byl znalecký posudek vypracován znalcem z příslušného oboru a jeho odvětví.
Žalovaný správně vyhodnotil, že MUDr. Vorel nebyl znalcem kompetentním k vypracování
znaleckého posudku, nepřistoupil proto ani k jeho výslechu, nýbrž zadal zpracování revizního
znaleckého posudku. V daném případě nešlo ani o situaci, kdy existují dva rovnocenné znalecké
posudky, u kterých by bylo zapotřebí rozpor v závěrech vyřešit výslechem nebo dalším
znaleckým posudkem.
[7] Krajský soud byl přesvědčen, že stav věci byl zjištěn úplně a nevyvstávají o něm žádné
důvodné pochybnosti. Revizní posudek vycházel ze všech informací o zdravotním stavu žalobce,
které měl k dispozici, vzájemně je posuzoval, dovozoval jednotlivé souvislosti a poukazoval
na nesprávnosti ve sdělení ošetřující praktické lékařky, ve sdělení lékaře pracovně-lékařské služby
(kterého označil za nekompetentního k posouzení příčiny trvání pracovní neschopnosti). Závěry
revizního posudku nebyly žádným relevantním způsobem zpochybněny. Pokud žalobce
disponoval lékařskými zprávami či jinými materiály, které prokazovaly opačné závěry,
měl je předložit. Posudek není absolutně nepřezkoumatelný – skutečnost, že nebylo provedeno
osobní vyšetření žalobce, neshledal krajský soud „jako přitěžující“. Znalecký kolektiv vycházel
z lékařských zpráv a sdělení z doby vzniku služebního úrazu a z doby následné rekonvalescence
až po okamžik mimořádné preventivní prohlídky, při níž bylo zjištěno dlouhodobé pozbytí
zdravotní způsobilosti pro výkon služby.
[8] K navrhovanému doplnění dokazování soud uvedl, že opatření dokumentace tělesných
příprav od roku 2003 a vyžádání a doplnění lékařského posudku zpracovaného v souvislosti
s nástupem žalobce do služby je nadbytečné, neboť takové doplnění by do věci nepřineslo žádné
nové relevantní skutečnosti.
II. Kasační stížnost
[9] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (stěžovatel) kasační stížností.
[10] Stěžovatel shrnuje, že v jeho věci jde předně o zkoumání příčinné souvislosti mezi
úrazovým dějem a poúrazovým stavem. Toto zkoumání je pak založeno na právní otázce, jaká
konkrétní specializace v rámci oboru zdravotnictví je nezbytná pro posouzení této příčinné
souvislosti. Stěžovatel zdůrazňuje, že zadání posudku u MUDr. Vorla, nebylo iniciativou
stěžovatele, ale důsledkem neochoty správních orgánů k zadání znaleckého posudku k posouzení
příčinné souvislosti. Stěžovatel si byl vědom, že znalecké závěry budou pro věc rozhodující
a budou přezkoumávány, proto se posudek snažil zadat u uznávaného nezávislého znalce, který
je Policií ČR a soudy ustanovován v bezpočtu případů a především tehdy, jde-li o komplikované
věci. Stěžovatel osobu znalce sdělil v září 2016 služebnímu orgánu, který k němu nevyjádřil žádné
výhrady. Znalec po seznámení se závěry krajského soudu zcela kategoricky vyloučil, že by neměl
dostatek odborné způsobilosti pro posouzení příčinné souvislosti mezi úrazem a poúrazovým
stavem.
[11] Závěr krajského soudu, že nejvhodnější by byl znalec specializovaný na pracovní úrazy
a nemoci z povolání, je nepodložený a odůvodněný pouze tvrzením, že soudní lékařství je zcela
odlišnou disciplínou, které ovšem není podložené žádnou exaktní skutečností nebo předpisem.
Podle stěžovatele je nutno závěr o patřičné specializaci založit na analýze obsahu odvětví
soudního lékařství. Rozdělení znalců podle oborů a odvětví neurčuje obecně závazný předpis,
obsah odvětví je tedy nutno zkoumat z hlediska odborných předpokladů, které musí každý znalec
daného oboru splňovat podle příslušných navazujících norem, či stavu vědeckého poznání.
Soudní lékařství má specifické postavení, je základním medicínským oborem podle zákona
č. 95/2004 Sb., podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované
způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta (dále
jen „zákon o podmínkách odborné způsobilosti“), a podle vyhlášky č. 185/2009 Sb., o oborech
specializačního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů a oborech certifikovaných kurzů
(dále jen „vyhláška“). Je v podstatné míře zaměřeno na znaleckou činnost a založeno na blízkém
a prakticky neoddělitelném vztahu zdravotnictví a znalecké činnosti. Stěžovatel je přesvědčen,
že s ohledem na teoretické znalosti a praktické dovednosti požadované pro vykonávání oboru
soudní lékařství, je právě posouzení příčinné souvislosti úrazu a jeho následku na zdraví postižené
osoby nedílnou součástí odbornosti soudního znalce z oboru soudní lékařství. Je scestné
a nepodložené jakkoli uměle rozlišovat, zda k úrazu došlo při výkonu práce, či jakékoli jiné
činnosti.
[12] Závěr krajského soudu i žalovaného, že MUDr. Vorel nemá znaleckou odbornost
pro posouzení příčinné souvislosti zdravotní újmy a současného zdravotního stavu stěžovatele,
je tedy založen na nesprávném právním posouzení věci, a je proto nezákonný.
[13] Správní orgány ani soud vůbec nebraly v potaz odborné závěry obsažené v tomto
posudku a vycházely pouze za závěrů druhého (revizního) posudku IPVZ. Rozpory
a nesrovnalosti mezi znaleckými závěry je nutno v prvé řadě odstranit prostřednictvím výslechu
znalce. Pokud takový postup nepostačuje, je třeba nechat znalecký posudek přezkoumat jiným
znalcem. Služební orgán tento postup obešel konstatováním, že MUDr. Vorel nemá znaleckou
odbornost, a postupoval, jako by ve věci dosud žádný znalecký posudek nebyl. Ze stejného IPVZ
důvodu upustil od revizního postupu, závěry MUDr. Vorla nijak nebral v potaz. Stejně nesprávně
postupoval i krajský soud. Závěry obou znaleckých posudků jsou v podstatě protichůdné,
oba posudky jsou i koncepčně rozdílné. IPVZ své zkoumání zakládá pouze na přepisu
dokumentace ze znaleckého posudku MUDr. Vorla, který se otázkou příčinné souvislosti zabýval
přímo. Je otázkou, nakolik lze považovat rozsah vstupních informací IPVZ za dostatečný
pro zpracování znaleckého posudku a náležité zodpovězení položené otázky. IPVZ své závěry
odůvodňuje izolovanou částí výpovědi jednoho svědka a přehlíží ostatní výpovědi,
což je nepřijatelné. Stěžovatel opakovaně navrhoval, aby bylo zjištěno, kdo další byl přítomen
při nácviku (za účelem provedení dalších svědeckých výslechů)- Nelze přehlížet ani to, že osoba
vedoucí cvičení logicky má svůj osobní zájem na věci z hlediska své případné odpovědnosti.
Stěžovatel je přesvědčen, že řízení před služebním orgánem trpělo natolik závažnými nedostatky,
pro které je konečný závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi úrazem a zdravotním stavem
stěžovatele věcně nesprávný.
[14] Stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu, případně i rozhodnutí žalovaného,
a vrácení věci k dalšímu řízení.
III. Posouzení kasační stížnosti
[15] Při posuzování kasační stížnosti soud hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl
k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou,
a je tedy projednatelná.
[16] Kasační stížnost je důvodná.
III.a) Relevantní právní úprava a skutkové okolnosti
[17] Podle §102 odst. 1 zákona o služebním poměru se náhrada za ztrátu na služebním příjmu
příslušníkovi poskytuje po dobu jeho neschopnosti ke službě z důvodu služebního úrazu nebo
nemoci z povolání v takové výši, aby se spolu se služebním příjmem nebo s nemocenským
rovnala jeho průměrnému služebnímu příjmu před vznikem škody.
[18] Podle §103 odst. 1 cit. zákona se náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení
neschopnosti ke službě poskytuje po dobu trvání služebního poměru nebo v případě, že služební
poměr skončil podle §42 odst. 1 písm. h) v důsledku služebního úrazu nebo nemoci z povolání.
[19] Podle §105 odst. 1 zákona o služebním poměru se jednorázové odškodnění ve výši
230.000 Kč poskytne příslušníkovi, jehož služební poměr skončil podle §42 odst. 1 písm. h)
v důsledku služebního úrazu nebo nemoci z povolání.
[20] Stěžovatel dne 5. 6. 2013 utrpěl při služební tělesné přípravě během nácviku použití
donucovacích prostředků služební úraz. Vzhledem k tomu, že byla shledána 100 % odpovědnost
bezpečnostního sboru za způsobený služební úraz, byla stěžovateli přiznána náhrada za ztrátu
na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě. Stěžovatelova pracovní neschopnost trvala
od 5. 6. 2013 do 8. 4. 2015. Následně nastoupil stěžovatel zpět do služby, během níž dodržoval
úlevy stanovené služebním lékařem. Od 5. 8. 2015 byl stěžovatel opět v pracovní neschopnosti.
[21] Lékařským posudkem Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra – Oblastní
zdravotnické zařízení České Budějovice ze dne 22. 9. 2015 byla stěžovateli stanovena zdravotní
klasifikace „D“ – dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti pro výkon služby v bezpečnostním
sboru. Ze závěru lékařské komise vyplývá, že zdravotní obtíže, pro které byla stěžovateli
stanovena zdravotní klasifikace „D“, nejsou v přímé a příčinné souvislosti se služebním úrazem
z 5. 6. 2013.
[22] Na základě uvedeného lékařského posudku bylo se stěžovatelem zahájeno řízení
ve věcech služebního poměru. Žalovaný pak dne 21. 10. 2015 rozhodl o propuštění stěžovatele
ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru (podle lékařského
posudku poskytovatele pracovnělékařských služeb dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost
k výkonu služby).
[23] Stěžovatel následně (dne 15. 1. 2016) požádal o náhradu za ztrátu na služebním příjmu
po dobu neschopnosti ke službě od 5. 8. 2015 a dne 14. 3. 2016 vyzval prvostupňový správní
orgán k plnění náhrad podle §103 a §105 zákona o služebním poměru (náhrada za ztrátu
na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě a jednorázové odškodnění). Pro případ,
že by plnění nebylo poskytnuto, navrhl stěžovatel vyhotovení nezávislého znaleckého posudku,
který by jednoznačně prokázal, že ztráta způsobilosti k výkonu služby nastala v příčinné
souvislosti se služebním úrazem.
[24] K žádosti ze dne 15. 1. 2016 doložil stěžovatel vyjádření ošetřující lékařky, která uvedla,
že vzhledem k časové proluce pozdější pracovní neschopnost nevztahovala k pracovnímu úrazu.
Nicméně připustila, že pracovní neschopnost od 5. 8. 2015 mohla být považována
za pokračování pracovního úrazu, neboť stěžovatel mezi jednotlivými pracovními
neschopnostmi čerpal dovolenou. Služební lékař ve zprávě z 22. 1. 2016 uvedl, že pracovní
neschopnost od 5. 8. 2015 nebyla v přímé souvislosti se služebním úrazem.
[25] Na základě těchto podkladů prvostupňový správní orgán rozhodnutím ze dne 26. 4. 2016
náhradu za ztrátu na služebním příjmu nepřiznal. Dospěl totiž k závěru, že nebyla splněna
podmínka existence příčinné souvislosti mezi služebním úrazem a pracovní neschopností.
Ze stejného důvodu nepřiznal stěžovateli náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení
pracovní neschopnosti a jednorázové odškodnění (rozhodnutí ze dne 12. 7. 2016). Žalovaný
řízení o odvolání proti dvěma prvostupňovým rozhodnutím spojil ke společnému projednání
(15. 9. 2016).
[26] Ve vyjádření ze dne 10. 8. 2016 stěžovatel vyslovil svůj nesouhlas k výpisu ze zdravotní
dokumentace a současně sdělil, že se sám rozhodl požádat o odborné posouzení otázky příčinné
souvislosti mezi aktuálním zdravotním stavem a služebním úrazem znalce z oboru lékařství.
Dne 30. 9. 2016 upřesnil, že jde o MUDr. Vorla. Stěžovatel předložil znalecký posudek
MUDr. Vorla vypracovaný v oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, žalovanému dne
1. 12. 2016.
[27] Otázka zadaná znalci zněla: „Je zranění stěžovatele, které utrpěl dne 5. 6. 2013, v přímé
příčinné souvislosti s tím, že dle lékařského posudku o zdravotní způsobilosti příslušníka
bezpečnostního sboru k výkonu služebního místa ze dne 22. 9. 2015 pozbyl dlouhodobě
zdravotní způsobilost pro výkon služby?“ MUDr. Vorel ve znaleckém posudku dospěl k závěru,
že stěžovatel utrpěl při dopravní nehodě v roce 2007 podvrtnutí krční páteře. Jde o zranění
obdobné jako dne 5. 6. 2013, tj. vzniklé násilným pohybem hlavou. Od roku 2007
do posuzovaného úrazu 5. 6. 2013 však ve zdravotnické dokumentaci nejsou zaznamenány žádné
známky potíží následkem úrazu z roku 2007. Znalec sice připustil, že podvrtnutí krční páteře
může vést ke snížení odolnosti krční páteře vůči zevnímu násilí, a tím mohlo starší zranění
umožnit vznik úrazu v roce 2013. To však nic nemění na existenci příčinné souvislosti mezi
úrazem 5. 6. 2013 a zdravotní nezpůsobilostí pro výkon služby. Jinak řečeno, pokud by nedošlo
k úrazu dne 5. 6. 2013, stěžovatel by nepozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost. Současně
i bez úrazu v roce 2007 mohlo dojít k úrazu dne 5. 6. 2013 se všemi uvedenými následky.
[28] Žalovaný usnesením ze dne 11. 5. 2017 ustanovil k vypracování revizního znaleckého
posudku v oboru zdravotnictví Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Žalovaný
IPVZ uložil posoudit a zodpovědět tyto otázky:
„1) Vysvětlete a popište mechanismus vzniku zranění, které bývalý příslušník utrpěl při dopravní nehodě dne
30. 10. 2007, uveďte, jaká je obvyklá doba léčení u tohoto druhu zranění, a zda toto zranění zanechalo trvalé
následky, které se mohly podílet na vzniku zranění, ke kterému došlo dne 5. 6. 2013.
2) Vysvětlete a popište mechanismus vzniku zranění, které bývalý příslušník utrpěl dne 5. 6. 2013 při služební
tělesné přípravě a uveďte, jaká je obvyklá doba léčení u tohoto druhu zranění a zda toto zranění zanechalo trvalé
následky.
3) Zhodnoťte celkový zdravotní stav bývalého příslušníka zjištěný z dostupných lékařských zpráv ke dni
2. listopadu 2015, kdy byl bývalý příslušník propuštěn ze služebního poměru.
4) Uveďte, zda příp. objektivně zjištěné zdravotní obtíže jsou v přímé příčinné souvislosti se služebním úrazem,
který bývalý příslušník utrpěl dne 5. 6. 2013.
5) Pokud bude shledána přímá příčinná souvislost, zda byl služební úraz hlavní příčinnou zjištěných obtíží
a zda jde o příčinu důležitou, podstatnou a značnou.
6) Vyjádřete se k závěrům předloženého znaleckého posudku číslo 8986 v oboru zdravotnictví, odvětví soudní
lékařství vypracovaného doc. MUDr. Františkem Vorlem, CSc.
7) Uveďte další důležité skutečnosti pro posouzení dané věci, které popř. vyplynou ze znaleckého zkoumání.“
[29] Lze shrnout, že IPVZ dospěla k závěru, že v žádném případě nelze neschopnost
k výkonu služby od 5. 8. 2015 do 30. 11. 2015 dávat do přímé příčinné souvislosti s úrazem
ve službě ze dne 5. 6. 2013. Délka pracovní neschopnosti při obdobném zranění obvykle
nepřesahuje čtyři týdny; z předložené dokumentace vyplývá, že nebyl důvod trvání neschopnosti
ke službě pro podvrtnutí krční páteře nejpozději od druhého týdne měsíce srpna 2013. Neshledal
ani souvislost poranění při dopravní nehodě v roce 2007 se zraněním dne 5. 6. 2013.
Ke znaleckému posudku MUDr. Vorla IPVZ uvedl, že je nutné jej celý odmítnout, protože
byl zpracován soudním znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, tedy znalcem,
kterému nepřísluší posuzovat správnost či nesprávnost postupu lékařů v klinických oborech
a ani se vyjadřovat k posudkům lékařů pracovnělékařské služby. Znalcem provedené posouzení
klinického stavu a způsobilosti k výkonu služby nelze z tohoto důvodu akceptovat. Znalec
v oboru soudního lékařství neměl podle názoru znaleckého kolektivu takto vymezený znalecký
úkol přijmout s tím, že je mimo jeho znaleckou odbornost.
[30] Žalovaný ve svém rozhodnutí plně vycházel ze závěrů znaleckého posudku IPVZ. Uvedl,
že posudek řádně objasnil skutkový stav a vypořádal všechny otázky, které mu byly položeny.
Ačkoli to žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvádí, lze dovodit, že se ztotožnil
též se závěrem, že MUDr. Vorel neměl příslušnou specializaci pro vypracování znaleckého
posudku. Stejný názor zastává též krajský soud.
III.b) Meritum sporu
[31] Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené konstatuje, že v souzené věci není
sporné, že úraz, který stěžovatel utrpěl dne 5. 6. 2013, je služebním úrazem. Spor panuje ohledně
toho, zda existuje přímá příčinná souvislost mezi služebním úrazem a dlouhodobou zdravotní
nezpůsobilostí stěžovatele k výkonu služby.
[32] Posuzování příčinné souvislosti mezi služebním úrazem a zdravotním poškozením
je nepochybně otázkou skutkovou, k jejímuž posouzení je třeba mít odborné znalosti
ze základního oboru zdravotnictví a příslušné zdravotnické specializace. Vzhledem k tomu,
že právní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou služebním úrazem, která je obsažena
v zákoně o služebním poměru, má svůj předobraz v obecném institutu odpovědnosti za škodu
způsobenou pracovním úrazem, která je tradičně upravena v zákoníku práce, přičemž obě právní
úpravy jsou co do předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu shodné, lze poukázat i na civilní
judikaturu vymezující pojem příčinné souvislosti. O vztah příčinné souvislosti se tak jedná tehdy,
vznikla-li škoda následkem služebního úrazu (tj. bez služebního úrazu by škoda nevznikla
tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů
odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku
služebního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavena najisto.
Služební úraz přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin,
avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne
27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11,
roč. 1976, str. 35, dále viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn.
21 Cdo 2824/2011).
[33] Řízení o žádosti příslušníka bezpečnostního sboru o přiznání nároku na náhradu dle §102
a §103 zákona o služebním poměru a odškodnění dle §105 téhož zákona je zvláštním druhem
správního řízení, které je upraveno zákonem o služebním poměru příslušníků bezpečnostních
sborů. Byť tento zákon neobsahuje ustanovení o subsidiárním použití zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, je třeba takové pravidlo dovodit z §1 odst. 1 a 2 správního řádu. Správní řád
se vztahuje na řízení vedená správními orgány, pokud zvláštní zákon nestanoví jiný postup.
Zákon o služebním poměru nevylučuje aplikaci správního řádu, jehož ustanovení je tak třeba
použít v případě, že zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů neobsahuje
vlastní úpravu dané otázky.
[34] Služební funkcionář je povinen v řízení zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Za tím účelem je povinen opatřit
si potřebné podklady pro rozhodnutí (§180 odst. 1 zákona o služebním poměru). Důkazem
je přitom vše, co může přispět k zjištění skutkového stavu věci, zejména mj. odborná vyjádření
a znalecké posudky (§180 odst. 2 cit. zákona). Toto řízení je ovládáno zásadou materiální pravdy,
čemuž odpovídá zásada vyšetřovací, podle níž je za objasnění skutkového stavu odpovědný
správní orgán. Je tedy na rozhodujícím služebním funkcionáři, aby zjistil skutkový stav, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, účastník řízení pak má procesní práva a povinnosti v rozsahu
dle §174 (viz rozsudek ze dne 13. 1. 2011, č. j. 3 Ads 132/2010 – 109). Mezi tato práva patří
právo vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu jejich zjištění
a navrhnout jejich doplnění. Současně má právo klást otázky znalcům.
[35] Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů neupravuje způsob
prokazování skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. V takovém případě se uplatní §56
správního řádu, podle něhož závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba
odborných znalostí, které úřední osoby nemají, a jestliže odborné posouzení skutečností nelze
opatřit od jiného správního orgánu, správní orgán usnesením ustanoví znalce. Usnesení
se oznamuje pouze znalci. O zamýšleném ustanovení znalce, popřípadě o ustanovení znalce
správní orgán vhodným způsobem účastníky vyrozumí. Správní orgán znalci uloží, aby posudek
vypracoval písemně a předložil mu jej ve lhůtě, kterou současně určí. Může znalce také
vyslechnout.
[36] Nejvyšší správní soud již připustil analogickou aplikací §127a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (o. s. ř.), že i ve správním řízení mohou účastníci řízení předkládat
tzv. soukromé znalecké posudky, tj. posudky podané soudními znalci, kteří za účelem podání
znaleckého posudku nebyli ustanoveni správním orgánem, nýbrž vyhotovili posudek na žádost
účastníka řízení (viz rozsudek ze dne 2. 7. 2015, č. j. 9 As 206/2014 – 48, srov. též rozsudek
ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6 Ads 12/2013 - 22). Ustanovení §127a o. s. ř. vyžaduje, aby znalecký
posudek předložený účastníkem obsahoval všechny zákonem stanovené náležitosti a doložku
znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku (tj. především
trestněprávních následků). O tom, že posudek MUDr. Vorla náležitosti stanovené v §127a o. s. ř.
splňuje, není mezi účastníky řízení sporu.
[37] V souzené věci záviselo posouzení žádostí stěžovatele na odborných znalostech z oblasti
zdravotnictví, jimiž služební funkcionář rozhodující v I. stupni, ani služební funkcionář
rozhodující o odvolání nedisponují. Jelikož mezi kompetence příslušného bezpečnostního sboru
obecně, i konkrétních služebních funkcionářů nepatří otázky posuzování zdravotního stavu osob,
nelze presumovat, že správní orgány (služební funkcionáři) mají z titulu výkonu své funkce
odborné znalosti v oblasti zdravotnictví.
[38] V posuzované věci služební funkcionář vycházel primárně z posudkových závěrů
Lékařského zařízení Ministerstva vnitra ze dne 22. 9. 2015. Tento posudek sice nelze považovat
za znalecký posudek ve smyslu §56 správního řádu. Nicméně vzhledem k tomu,
že jde o analogický posudek k pracovnělékařskému posudku ve smyslu zákoníku práce,
lze v souladu s civilní judikaturou konstatovat, že se jedná o nezávazné „dobrozdání“
o zdravotním stavu příslušníka bezpečnostního sboru z hlediska jeho zdravotní způsobilosti
k práci, který může sloužit ke zjištění skutkového stavu věci, a to tehdy, jestliže k jeho závěrům
nejsou výhrady (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1276/2016).
[39] V situaci, kdy posudkový závěr lékařského zařízení byl zpochybněn posudkem znalce
navrženým jako důkaz stěžovatelem (§127a o. s. ř.), mohl žalovaný za účelem odstranění rozporů
buďto přikročit k výslechu znalce a členů lékařské komise za účelem vysvětlení rozporů,
či vyžádat doplnění posudku, nebo vyžádat revizní znalecký posudek, který by rozpory
v odborných závěrech odstranil (srov. obdobně rozsudek ze dne 10. 5. 2013, č. j.
6 Ads 12/2013 – 22). Soud tedy nesouhlasí se stěžovatelovým názorem, že postup žalovaného,
který uložil zpracování revizního posudku, byl nesprávný. Jde totiž o jednu z možností jak účinně
odstranit rozpory existující mezi dvěma (či více) odbornými závěry, které v řízení vyšly najevo.
[40] Žalovanému proto nelze nic vytknout z hlediska jeho postupu, kterým ustanovil IPVZ
ke zpracování revizního znaleckého posudku. Tento postup přezkoumatelně odůvodnil
v usnesení o ustanovení IPVZ ze dne 11. 5. 2017. Zde uvedl, že závěr předloženého znaleckého
posudku MUDr. Vorla je v rozporu se závěry lékařské komise Zdravotnického zařízení
Ministerstva vnitra. Žalovaný se proto rozhodl přibrat IPVZ k vypracování znaleckého posudku,
neboť k vydání rozhodnutí ve věci je zapotřebí odborných znalostí, kterými odvolací orgán
nedisponuje.
[41] Nejvyšší správní soud se však neztotožňuje s hodnocením znaleckého posudku IPVZ,
jak jej provedl žalovaný a krajský soud.
[42] Obecně hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry
posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto
ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu
s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům
logického myšlení. Důkaz znaleckým posudkem tedy správní orgán hodnotí jako každý jiný
důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. rozsudek ze dne
21. 6. 2013, č. j. 6 Ads 19/2013 – 35, a dále srov. též rozsudek NS ze dne 25. 4. 2002,
sp. zn. 25 Cdo 583/2001, a usnesení NS ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013, závěry
v nich vyslovené jsou s ohledem na jejich obecnou platnost využitelné i pro správní řízení, které
nevykazuje ve vztahu k hodnocení jednotlivých typových důkazních prostředků žádná specifika).
[43] Posudek, který splňuje požadavek úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti, a který
se vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi, bývá zpravidla klíčovým důkazem
pro posouzení správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Pokud posudek splňuje
všechny tyto parametry, soud (resp. správní orgán) jeho odborné závěry přejímá
(srov. např. rozsudky ze dne 4. 7. 2012, č. j. 6 Ads 61/2012 – 15, nebo ze dne 11. 10. 2013, č. j.
4 Ads 42/2013 – 43).
[44] Stěžovateli je třeba přisvědčit, že posudek IPVZ a z něj vycházející rozhodnutí
žalovaného jsou ve vztahu k vypořádání závěrů posudku MUDr. Vorla nepřezkoumatelné.
Žalovaný IPVZ mimo jiné uložil, aby se ve znaleckém posudku vypořádal se závěry obsaženými
v posudku MUDr. Vorla. Tyto závěry ostatně byly hlavním důvodem, pro který žalovaný
zpracování revizního posudku zadal. IPVZ nicméně této povinnosti nedostál, a jeho posudek
proto nelze označit za úplný a přesvědčivý. Posudek IPVZ vůbec nesplnil funkci revizního
posudku, tedy odstranění rozporu mezi dvěma existujícími posudky. Vypořádání znaleckého
posudku MUDr. Vorla totiž spočívá v jeho celkovém odmítnutí kvůli údajné nevhodné
specializaci zpracovatele posudku. Tento závěr jednak IPVZ ve svém posudku nijak
neodůvodňuje; nevyplývá z něj tedy, proč by znalec v oboru zdravotnictví, odvětví soudního
lékařství (resp. nemateriální újmy), nemohl předloženou otázku posoudit. Co je podstatnější, pro
tento závěr IPVZ vůbec nepřistoupil k věcnému vypořádání závěrů obsažených ve znaleckém
posudku MUDr. Vorla; postupoval tedy tak, jakoby tento posudek (a závěry v něm obsažené)
vůbec neexistovaly.
[45] Nelze pominout, že IPVZ otázku zadanou žalovaným pod bodem 6) při rekapitulaci
otázek k zodpovězení zcela pominul. Revizní znalecký posudek byl ovšem zadán zejména kvůli
závěrům, které vyplynuly z posudku MUDr. Vorla a které byly rozporné se závěry lékařské
komise. Žalovaný právě pro nedostatek odborných znalostí potřeboval od IPVZ tyto rozpory
objasnit. Lze proto důvodně pochybovat o správnosti a úplnosti znaleckého posudku IPVZ,
který tuto klíčovou otázku pomíjí, resp. se k závěrům MUDr. Vorla věcně nijak nevyjadřuje,
a to pouze na základě nepřezkoumatelného poukazu na nedostatek jeho odborné specializace.
[46] Krajský soud neodůvodněný závěr IPVZ a žalovaného o nesprávné odbornosti
MUDr. Vorla převzal. Doplnil jej pouze o úvahu, že zpracování posudků v odvětví nemateriální
újma je naprosto odlišnou disciplínou, nekorespondující s posouzením příčinné souvislosti mezi
služebním úrazem a pozbytím zdravotní způsobilosti. Vůbec však nereflektoval skutečnost,
že posudek postrádá nejpodstatnější část, pro kterou žalovaný zadal jeho vyhotovení, tedy
vypořádání závěrů MUDr. Vorla. Bez tohoto posouzení se ve své podstatě nejedná o revizní
posudek, ale o další, samostatné, hodnocení zdravotního stavu stěžovatele, které nijak
nezohledňuje závěry dřívějších posudků. Závěr krajského soudu, že znalecký posudek IPVZ
je přesvědčivý a jednoznačně a srozumitelně zodpovídající veškeré otázky, proto nemůže obstát.
Posudek IPVZ jednak nezodpovídá veškeré otázky (přičemž nezodpovězená otázka byla pro věc
tou nejpodstatnější) a současně namísto odpovědi na otázku č. 6) předestírá pouze
nepřezkoumatelný závěr o nedostatku kompetence MUDr. Vorla.
[47] Lze tedy shrnout, že žalovaný a následně též krajský soud nesprávným hodnocením
znaleckého posudku vypracovaného IPVZ nedostatečně zjistili skutkový stav. Tato vada přitom
mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Je proto třeba zrušit jak rozsudek krajského
soudu, tak rozhodnutí žalovaného a jemu vrátit věc k dalšímu řízení.
[48] V dalším řízení bude na žalovaném, aby neúplnost a nepřesvědčivost znaleckého posudku
IPVZ odstranil, a to buď výzvou k upřesnění či doplnění závěrů týkajících se odpovědi na otázku
zadanou pod bodem 6), či přímo výslechem znaleckého kolektivu. V řízení nebylo pochyb o
tom, že posudek MUDr. Vorla splňuje náležitosti znaleckého posudku podle §127a o. s. ř. Zadal-
li žalovaný zpracování revizního znaleckého posudku, musí trvat na tom, aby IPVZ řádně
odpověděl na všechny otázky, které mu byly zadány. Věcnému vypořádání otázky pod bodem 6)
se pak IPVZ nemůže vyhnout paušálním a ničím neodůvodněným poukazem na nedostatek
odvětvové specializace MUDr. Vorla. Soud neupírá IPVZ právo setrvat na tomto závěru, který
ovšem bude nutno dostatečně odůvodnit. V každém případě ovšem bude muset věcně reagovat
na závěry obsažené v jeho znaleckém posudku. Teprve poté, co budou nedostatky posudku
IPVZ odstraněny, může žalovaný dostatečně spolehlivě zjistit skutkový stav a rozhodnout
o žádostech stěžovatele.
IV. Závěr a náklady řízení
[49] Soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
Vzhledem k tomu že vytýkané vady nejsou odstranitelné v řízení před krajským soudem,
ale lze je odstranit toliko v řízení před správním orgánem, zrušil soud současně i rozhodnutí
žalovaného, který je vázán v dalším řízení právním názorem vysloveným výše.
[50] Za této situace je soud povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3 věta
druhá s. ř. s.). Žalovaný ve věci úspěch neměl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží.
Stěžovatel měl ve věci plný úspěch, proto mu soud přiznal dle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. náhradu nákladů řízení proti žalovanému. Tyto náklady řízení jsou tvořeny částkou
8.000 Kč za soudní poplatky (soudní poplatek za žalobu ve výši 3.000 Kč a soudní poplatek
za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč) a dále náklady na zastoupení.
[51] Stěžovatel byl v soudním řízení zastoupen advokátem, pro určení výše nákladů
na zastoupení se užije vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Stěžovatelův zástupce učinil celkem tři úkony
právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a podání kasační
stížnosti [§11 písm. a) a d) advokátního tarifu]. Za každý úkon právní služby náleží zástupci
mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5.
advokátního tarifu]. Soud tedy přiznal stěžovatelově zástupci odměnu za tři úkony právní služby
ve výši 3 x 3.100 Kč a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 x 300 Kč (§13 odst. 4
advokátního tarifu), tedy 10.200 Kč. Náklady řízení celkem činí 18.200 Kč. Uvedenou částku
je žalovaný povinen zaplatit stěžovateli k rukám jeho zástupce Mgr. Jiřího Mulače, advokáta
ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu