ECLI:CZ:NSS:2018:1.AS.347.2017:32
sp. zn. 1 As 347/2017 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: MIXENTIS s. r. o.,
se sídlem třída Míru 90, Pardubice, zastoupena Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem
Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem
Komenského nám. 125, Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovavého ze dne 2. 9. 2016,
č. j. KrÚ 62355/2016/ODSH/12 v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 31. 8. 2017, č. j. 52 A 111/2016 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá pr á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se ne př i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 11. 11. 2014 v době minimálně od 14:01 do 14:06 hodin v ulici Jindřišská
v Pardubicích nezjištěný řidič nezastavil vpravo ve směru jízdy s vozidlem tovární značky X
(registrační značky vozidla X), čímž se dopustil přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o
silničním provozu) pro porušení §25 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Provozovatelem tohoto
vozidla byl podle zjištění správních orgánů žalobce.
[2] Dne 8. 6. 2016 rozhodl Magistrát města Pardubic tak, že se žalobce jako provozovatel
vozidla dopustil správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Tento skutek
spočíval v tom, že nezajistil v rozporu s §10 zákona o silničním provozu, aby při užití
jím provozovaného vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány výše zmíněné povinnosti
řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem [tj. §125c
odst. 1 písm. k) ve spojení s §25 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu].
[3] Za spáchaný správní delikt byla žalobci podle §125f odst. 3 zákona o silničním provozu
a podle §125c odst. 4 písm. f) téhož zákona uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a dále mu byla
na základě §79 odst. 5 správního řádu uložena povinnost nahradit paušální částku nákladů řízení
ve výši 1.000 Kč.
[4] Žalovaný v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí
magistrátu potvrdil.
II. Řízení před krajským soudem
[5] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou ke Krajskému soudu
v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích.
[6] Ve svém rozsudku krajský soud na úvod zdůraznil, že srozumitelnost výroku rozhodnutí
o přestupku je významná zejména z pohledu nezaměnitelnosti skutku, což je klíčové právě
z důvodu zachování zásady ne bis in idem (ne dvakrát v téže věci). Tomuto požadavku na výrok
rozhodnutí ve věcech správního trestání magistrát v nyní projednávané věci beze zbytku dostál.
[7] Krajský soud konstatoval, že obousměrný úsek dopravní značkou vyznačován není,
protože je zcela standardní. Naopak dopravním značením jsou značeny úseky, které jsou
jednosměrné. Z fotografií nadto jednoznačně plyne, že šlo o obousměrnou komunikaci. Námitka
žalobce o tom, že nebyla prokázána skutečnost o obousměrném úseku, byla dle soudu zcela
nedůvodná a účelová.
[8] K naplnění materiálního znaku přestupku nedojde pouze v případě, kdy není porušen
ani ohrožen chráněný zájem společnosti, nikoliv toliko právem chráněný zájem konkrétního
účastníka silničního provozu, jak se mylně domníval žalobce.
[9] Soud shledal veškeré námitky žalobce jako nedůvodné a žalobu zamítl.
III. Kasační stížnost
[10] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost podle §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[11] Podle stěžovatele krajský soud nevypořádal námitku, že z výroku není zřejmé, kde přesně
vozidlo zastavilo. Nepřezkoumatelné je též hodnocení fotodokumentace, v rámci kterého správní
orgán pouze uvedl, co z něj „jasně plyne“. Blíže se k této žalobní námitce krajský soud nijak
nevyjádřil, čímž založil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí pro nedostatek důvodů.
[12] Stěžovateli z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, z čeho soud dovodil
skutečnost, že ve výroku nemusí být zaznamenáno, zda se jedná o obousměrnou komunikaci.
Specifikace skutku v odůvodnění nestačí. Z judikatury krajských soudů plyne, že tento údaj
o příp. jednosměrnosti musí být ve výroku uveden. Soud judikaturu citoval a následně se s jejími
závěry nevypořádal, čímž zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Soudem citovaná
judikatura již byla dávno překonána.
[13] Nebylo prokázáno, že se jedná o obousměrnou komunikaci. Závěr, že zde přechodná
značka byla, plyne z vyjádření správních orgánů - správní orgán však nemá smysly a nemůže
vypovídat o tom, kde značka fakticky stála. Nadto je jejich vyjádření irelevantní, neboť nebyly
přítomny na dané ulici v daný čas a nemohou proto relevantně vypovídat o tom, jaký platil
faktický stav dopravního značení. Případně měl být konkrétní úředník, který značení v daný
den kontroloval, vyslechnut jako svědek, aby žalobce dostal možnost mu klást otázky. Závěr
o obousměrné komunikaci tak plyne toliko z oznámení o přestupku, ten je však úředním
záznamem. Krajský soud, jakož i správní orgány, tak pochybily, když závěr o existenci značení
opřely jen a pouze o toto oznámení.
[14] Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozsudku, protože soud se s namítaným
nedostatečným posouzením materiální stránky přestupku ze strany správních orgánů nevypořádal
a jeho úvahy jsou v tomto směru nedostatečné.
[15] Stěžovatel namítal protiústavnost §10 odst. 3 zákona o silničním provozu, s níž se krajský
soud vypořádal odkazem na nepřiléhavé rozhodnutí. Bylo na místě řízení přerušit a vyčkat
rozhodnutí Ústavního soudu.
[16] Prvostupňový správní orgán se nijak nezabýval tím, zda byl naplněn jeden ze znaků
daného správního deliktu, a totiž tím, zda údajné porušení pravidel provozu mělo či nemělo
za následek dopravní nehodu podle §125f odst. 2 písm. c) zákona o silničním provozu. Správní
orgán splnění tohoto znaku skutkové podstaty ani nijak neprokazoval a tedy ani neprokázal.
[17] Podle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť žádný
ze správních orgánů a ani krajský soud se nezabývaly tím, zda novější právní úprava, která nabyla
účinnosti v době projednávání údajného správního deliktu, není pro něj příznivější, čímž došlo
k porušení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Přitom v mezidobí nabyl účinnosti
též zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a krajský soud se tedy měl touto otázkou
nepochybně zabývat.
[18] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrval na své dosavadní argumentaci.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[19] Kasační stížnost je přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal rozhodnutí krajského
soudu v mezích uplatněných důvodů a vad, ke kterým je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[20] Kasační stížnost není důvodná.
[21] Nejprve Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení přezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, ke kterému je povinen podle §109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti
i bez námitky stěžovatele. Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu,
že napadené rozhodnutí je srozumitelné a vychází z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč
krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[22] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že napadený rozsudek opomíjí některé námitky
a nevysvětluje zřetelně skutkové a právní závěry, k nimž dospěl, příp. je nevysvětluje dostatečně.
Rovněž namítal některé nepřípadné odkazy na judikaturu.
[23] V obecné rovině je rozhodnutí soudu třeba považovat za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů zejména tehdy, pokud není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého
důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné nebo proč nepovažoval právní
argumentaci v žalobě za důvodnou (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS). Tyto závěry platí rovněž pro rozhodnutí
správních orgánů.
[24] Podle kasačního soudu napadený rozsudek odpovídá požadavkům na jeho
přezkoumatelnost. Veškeré závěry, k nimž krajský soud dospěl, jsou dostatečně zdůvodněny.
Rovněž závěry, které soud pojal z hodnocení fotodokumentace, byly logicky zdůvodněny.
Krajský soud nepochybil, když se rámci některých ostatních námitek zaměřil na vysvětlení
klíčových důvodů, ze kterých právní názor stěžovatele nemohl obstát. Úkolem soudu
je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace a krajský soud této povinnosti v nyní
projednávané věci beze zbytku dostál (srov. rozsudek kasačního soudu ze dne 30. 4. 2009
č. j. 9 Afs 70/2008 - 130). Způsob, jakým soud přezkoumal zákonnost správního rozhodnutí,
byl zcela dostatečný a napadený rozsudek je rovněž vnitřně koherentní.
[25] Stěžovatel byl ve správním řízení zastoupen obecným zmocněncem, společností FLEET
Control, s.r.o. Kasační soud proto pokládá za vhodné upozornit rovněž na rozsudek ze dne
30. 3. 2017, č. j. 1 As 158/2016 - 28. V tomto rozhodnutí jsou přiblíženy procesní taktiky
zmíněné společnosti (i dalších osob s ní spojených), které zastupují obviněné z přestupků v řadě
správních řízení. Námitky jsou ve správních řízeních uplatňovány de facto strojově, ve velmi
obdobných podáních. Tyto postupy mají za cíl dosáhnout prekluze projednávaného přestupku
tím, že vytvoří řadu procesních komplikací, v jejichž důsledku se správní orgány v určité menšině
případů vlivem lidského faktoru zmýlí. Jednou z těchto metod je i opožděné namítání důkazních
návrhů, které následuje omluvu z jednání, které již proběhlo, příp. rozporování fakticity doručení
předvolání. Takové jednání zmocněnců přinejmenším hraničí se zneužitím práva, kterému není
nutné poskytnout ochranu.
[26] Pochopitelně však i u těchto zástupců, kteří opakovaně vystupují jako zástupci účastníka
ve správních řízeních a jejichž obstrukční praktiky jsou známy správním orgánům z jejich vlastní
úřední činnosti, je namístě, aby správní orgány postupovaly se zvýšenou opatrností a činily kroky
nanejvýš obezřetně, v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 8. 2017, č. j. 1 As 352/2016 – 36).
[27] Podle stěžovatele není z výroku zřejmé, kde přesně měl řidič zastavit a zda šlo
o jednosměrnou či obousměrnou komunikaci, přičemž krajský soud podle něj v rozporu
se zákonem považoval výrok za dostatečný.
[28] V usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008
Sb. NSS, tento soud vyslovil: „Vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu proto
vždy musí spočívat ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným.
(…) V rozhodnutí trestního charakteru (…) je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt
postižen - to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu
spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.“
Požadavek výslovného popisu skutku, za který je ukládán správní trest, ve výroku rozhodnutí
se tedy týká pouze takových skutkových okolností, které jsou určující pro nezaměnitelnost
skutku, netýká se tedy všech okolností relevantních pro rozhodnutí o vině a trestu.
[29] Kasační soud k tomu konstatuje, že magistrát, jakožto prvostupňový správní orgán,
ve výroku uvedl všechna rozhodná ustanovení a specifikoval dokonce konkrétní místo ulice,
kde k přestupku došlo „Jindřišská (u křižovatky ulic Jindřišská a třída Míru)“. Dále uvedl, že řidič
„nezastavil vpravo ve směru jízdy“. Nepochybil, když do výroku nezaznamenal, že se jednalo
o obousměrnou komunikaci – tato povinnost totiž v rozporu s názorem stěžovatele z judikatury
neplyne.
[30] I podle stěžovatelem namítaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
1. 6. 2012, č. j. 16 A 1/2011 - 73, „[r]ozhodnutí o přestupku musí obsahovat popis skutku s uvedením místa,
času a způsobu spáchání, popřípadě i s uvedením jiných skutečností, jež je třeba k tomu, aby skutek nemohl
být zaměněn s jiným, a dále musí být skutek popsán tak, aby byly naplněny veškeré zákonné znaky uvedené
skutkové podstaty.“ (zvýraznění doplněno NSS). Myslí se tím tedy rozhodnutí jako celek.
Fakt, že byla silnice v době spáchání přestupku obousměrná, doložil magistrát listinami
založenými ve správním spise, na něž v odůvodnění svého rozhodnutí řádně odkázal a s nimiž
se stěžovatel měl možnost seznámit (jedná se zejm. o stanovení přechodné úpravy na pozemních
komunikacích vydané odborem dopravy úřadu městského obvodu Pardubice I). Takovému
postupu nelze nic vytknout, neboť je plně v souladu s výše citovaným usnesením rozšířeného
senátu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 46.
[31] Jak vyplývá již z výše uvedeného, není pravdou ani to, že skutkový závěr o obousměrném
provozu byl dovozen toliko z oznámení o přestupku. Krom zmíněných vyjádření správních
orgánů se jednalo rovněž o fotodokumentaci pořízenou strážníky Městské policie Pardubice.
K použitelnosti těchto fotografií a k nadbytečnosti případného výslechu policistů ve věci
dopravního značení krajský soud zcela případně odkázal na bod 9 usnesení Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 2017, č. j. III. ÚS 1319/2017. Za takové situace by totiž byl i podle kasačního soudu
výslech policistů zcela nadbytečný - stěžovatel by tím směřoval spíše k obstrukcím v dané věci.
[32] Nebylo ani závažným pochybením správních orgánů, které by mohlo mít vliv
na zákonnost jejich rozhodnutí, jestliže ve svých rozhodnutích výslovně nekonstatovaly,
že vytýkané porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích nemělo za následek
dopravní nehodu. Jde sice o jednu z podmínek odpovědnosti provozovatele vozidla [§125f
odst. 2 písm. c) zákona o silničním provozu], rozhodné však je, že v posuzované věci nikdy
nevznikla ani jen pochybnost o splnění této negativní podmínky a ani stěžovatel nic takového
netvrdil. Rovněž tato námitka je proto nedůvodná.
[33] Stěžovatel namítá pochybení krajského soudu, jakož i rozhodnutí správních orgánů
z důvodu, že se nezabývaly ústavní zásadou vtělenou do čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv
a svobod, podle kterého se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného
v době, kdy byl čin spáchán. Tato zásada se uplatní i ve věcech správního trestání, přičemž podle
usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46, č. 3528/2017 Sb. NSS,
je k této zásadě povinen přihlédnou rovněž správní soud k datu vydání svého rozsudku.
[34] K posuzování této skutečnosti vzhledem k projednávanému případu však dochází vždy
ex offo. To mimo jiné znamená, že pokud pozdější příznivější právní úpravu nelze uplatnit, taková
úvaha správního orgánu (s negativním závěrem) nemusí mít odraz v konečném rozhodnutí.
Námitka, že správní orgány a krajský soud pochybily, když tuto úvahu nepromítly do svých
rozhodnutí, je tak nedůvodná. Kasační soud pak toliko v souvislosti s touto námitkou podotýká,
že ani k datu tohoto rozsudku nedošlo k takové změně právní úpravy, kterou by soud mohl
v tomto smyslu zohlednit.
[35] Co se týče namítané protiústavnosti §10 odst. 3 zákona o silničním provozu, plénum
Ústavního soudu již v mezidobí rozhodlo tak, že návrh zamítlo a objektivní odpovědnost
provozovatele vozidla tak shledalo ústavně konformní (nález ze dne 16. 5. 2018 pod sp. zn.
Pl. ÚS 15/16).
[36] Krajský soud nepochybil, když v době před projednáním tohoto návrhu řízení nepřerušil.
Obligatorní přerušení v případě předložení návrhu Ústavního soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy
se ostatně týká jen návrhů v téže věci. V nyní projednávaném případě tak přicházelo v úvahu
toliko přerušení fakultativní, a to dle §48 odst. 2 písm. d) s. ř. s. K tomu lze konstatovat,
že ani Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi tato řízení ne vždy přerušuje (viz usnesení
kasačního soudu o zastavení řízení ze dne 7. 3. 2018, č. j. 3 Azs 361/2017 – 28, a probíhající
řízení o návrhu na zrušení ustanovení zákona o pobytu cizinců, vedené u Ústavního soudu
pod sp. zn. Pl. ÚS 41/17).
[37] Stěžovatel namítá i to, že se krajský soud v napadeném rozsudku nepřípadně vypořádal
s (ne)naplněním materiální stránky přestupku. Krajský soud v odůvodnění toliko nad rámec
konstatoval: „Lze dodat, že uvedené zaparkované vozidlo, když právě jeho zaparkováním došlo k významnému
zúžení zbývajícího prostoru na uvedené vozovce, by v případě nutnosti zásahu některé ze složek integrovaného
záchranného systému, mohlo dle konkrétní situace představovat nezanedbatelnou překážku.“ Ani podle
kasačního soudu nevyvstaly v průběhu správního, jakož i soudního řízení žádné významné
okolnosti, které by vylučovaly naplnění materiálního znaku přestupku ve smyslu §2 odst. 1
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, (tedy, že by se nejednalo o takové zaviněné jednání, které
porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti). Rovněž tato námitka stěžovatele je tak nedůvodná.
V. Závěr a náklady řízení
[38] S ohledem na nedůvodnost všech stěžovatelových námitek Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl
[39] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v tomto řízení nevznikly žádné náklady převyšující
náklady běžné administrativní činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. června 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu