ECLI:CZ:NSS:2006:1.AS.39.2005
sp. zn. 1 As 39/2005 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: H. N. T.,
advokátkou se sídlem Mikulášská tř. 9, 326 00 Plzeň, proti žalované České obchodní
inspekci se sídlem Štěpánská 15, 120 00 Praha 2, proti rozhodnutí ústředního ředitele České
obchodní inspekce ze dne 24. 9. 2004, č. j. 5421/2200/2003/2004Šu/Št, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2005, č. j. 10 Ca 228/2004-
34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně n e má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Dne 25. 6. 2004 uložil ředitel České obchodní inspekce – inspektorátu v Plzni
žalobkyni pokutu ve výši 20 000 Kč za porušení §8 odst. 1 a 2 zákona č. 634/1992 Sb.,
o ochraně spotřebitele, kterého se žalobkyně dopustila tím, že klamala spotřebitele nabízením
výrobků porušujících některá práva duševního vlastnictví. Zároveň ředitel rozhodl
o propadnutí a zničení 467 ks padělků textilních výrobků a obuvi.
Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl ústřední ředitel České obchodní inspekce
dne 24. 9. 2004.
Žalobkyně napadla toto rozhodnutí žalobou; tu však Městský soud v Praze zamítl
rozsudkem ze dne 14. 7. 2005.
Žalobkyně brojila proti rozsudku kasační stížností. Namítla zde, že městský soud
nesprávně zhodnotil předložené důkazy. Vzal sice za prokázané, že žalobkyně
nebyla v ČR v době kontroly v provozovně, tedy dne 19. 4. 2003, ale nevzal v úvahu
to, že žalobkyně byla mimo území po celou dobu od 11. 2. 2003 do 3. 6. 2003. Po dobu
své nepřítomnosti přenechala žalobkyně provozovnu k podnikání paní M. N. T.; zboží, které
se v době kontroly v provozovně nacházelo, tak nemohlo být zbožím, které by opatřila
a k prodeji připravila žalobkyně, a žalobkyně za toto zboží tedy nemůže nést odpovědnost.
Paní M. N. T. nebyla zaměstnankyní žalobkyně – měla pouze právo na základě svolení
žalobkyně podnikat v její provozovně pod svým jménem a se svým zbožím. Žalobkyně tak
nemůže odpovídat za zboží, které nebylo v jejím vlastnictví a k němuž neměla ani jiný právní
vztah. Osobu, která podnikala s kontrolovaným zbožím, žalobkyně označila a kontrolní orgán
s touto osobou skutečně jednal. Odpovědnost za podnikání jiného podnikatelského subjektu,
které bylo shodou okolností uskutečněno v nebytových prostorách dočasně nevyužívaných
žalobkyní, tak nemůže nést žalobkyně. Žalobkyně proto navrhla, aby byl rozsudek Městského
soudu v Praze zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svých právních závěrech; uvedl
rovněž, že žalobkyně se v průběhu řízení dovolávala různých dat své nepřítomnosti v ČR,
a upozornil na rozpory ve výpovědích žalobkyně týkajících se osob, které za ni v den kontroly
prodávaly.
Kasační stížnost není důvodná.
Žalobkyně v kasační stížnosti stejně jako v žalobě namítá, že nemůže nést
odpovědnost za správní delikt, pokud po dobu několika měsíců, kdy bylo klamavě označené
zboží v její provozovně prodáváno, nebyla na území ČR; touto skutečností se však
její odpovědnost nevyvrací. Žalobkyně stále přehlíží podstatu objektivní odpovědnosti
pramenící z toho, že je podnikatelkou, provozovnu má pronajatu k podnikatelským účelům,
konkrétně k prodeji zboží, a je tak povinna zajistit, aby prodej zboží v této provozovně
probíhal v souladu s právními předpisy – bez ohledu na to, zda zboží prodává samotná
žalobkyně, její případní zaměstnanci, osoby, které jí nezištně pomáhají, nebo osoby, jimž
žalobkyně svou provozovnu přenechala na základě domluvy či soukromoprávního ujednání.
Je tedy skutečně nepodstatné, zda se žalobkyně v provozovně nevyskytovala právě
jen v den kontroly, nebo několik měsíců předtím a poté: důležité pro založení
její odpovědnosti je jen to, že i přes svůj delší pobyt mimo území České republiky zůstala
nájemkyní provozovny. Neobstojí tak tvrzení, že prodávané zboží nemohlo být zbožím,
které by opatřila a k prodeji opatřila žalobkyně. Poznamenává se, že zboží, které prodávala
žalobkyně – tj. textil a obuv – je zbožím trvanlivým, nikoli podléhajícím rychlé zkáze, a nelze
tedy z podstaty věci vyloučit, že zboží skutečně nakoupila a k prodeji připravila žalobkyně.
Ani vlastnictví zboží prodávaného v době kontroly však nemá význam pro odpovědnost
žalobkyně. Nelze než zopakovat již několikrát řečené: tím, že si žalobkyně pronajala
provozovnu k podnikání, na sebe převzala odpovědnost za veškeré úkony související
s prodejem zboží v těchto prostorách.
Je vhodné připomenout, že žalobkyni byla uložena pokuta podle zákona o ochraně
spotřebitele, který – jak už o tom svědčí jeho název – vyjímá spotřebitele z množiny
jednotlivců vyskytujících se na trhu proto, aby jim jakožto subjektům potenciálně
znevýhodněným nedostatkem informací a odborných dovedností (jimiž naopak disponují
podnikatelé) poskytl zvláštní ochranu. Činí tak mj. také prostřednictvím objektivní
odpovědnosti podnikatelů – prodávajících, výrobců, dovozců a dodavatelů. Volba právě
tohoto typu odpovědnosti, který je ve správním trestání pravidlem, je zde navíc vedena
snahou o zmírnění přirozeně nerovného tržního postavení podnikatelů a spotřebitelů.
Zcela konkrétně řečeno, spotřebitel přicházející do provozovny nemá povědomí o tom,
kdo nakoupil zboží zde prodávané a kdo jej obsluhuje, a může mu to být lhostejné; má však
právo na to, aby v provozovně nebyl při prodeji klamán, a to m usí zajistit osoba odpovědná
za chod provozovny, v daném případě tedy žalobkyně. Z pohledu kontrolních orgánů je zcela
na úvaze žalobkyně, zda svou provozovnu přenechá dočasně jinému (čemuž nic nebrání)
a zda za to případně bude – v rozporu s nájemní smlouvou – požadovat úplatu; tato volnost
jednání je však spojena i s rizikem, že osoba bez právního vztahu k provozovně,
která zde bude podnikat, se dopustí protiprávního jednání: i za ně totiž – v souladu
s principem objektivní odpovědnosti – bude potrestána samotná žalobkyně.
Jen pro úplnost pak lze dodat, že paní M. N. T., která podle žalobkyně
v inkriminované době prodávala v její provozovně, není osobou, s níž by správní orgán
I. stupně jednal a mohl jednat. Osobou odlišnou od žalobkyně, s níž správní orgán jednal, byla
paní T. N. T., jak plyne z úředního záznamu o provedené kontrole, sepsaného dne 19. 4. 2003,
jakož i z dalších písemností založených ve správním spisu. Řízení s touto osobou bylo
zastaveno rozhodnutím ze dne 6. 10. 2003 po zjištění, že paní T. N. T. v dané provozovně
nepodniká a že zde podniká žalobkyně. O paní M. N. T. naopak není v záznamu o kontrole či
jinde ve správním spisu ani zmínka; z toho je zřejmé, že tato osoba v provozovně v době
kontroly neprodávala, a není jasné, proč žalobkyně – ač při podávání vysvětlení dne
29. 9. 2003 hovořila pouze o paní T. N. T. – v průběhu řízení předkládala úřední dokumenty
týkající se paní M. N. T.. Bez ohledu na tyto okolnosti, které jen svědčí o účelovosti
některých tvrzení žalobkyně, však počet či totožnost osob, kterým se žalobkyně snažila
připsat odpovědnost za klamání spotřebitele prodejem padělků, nejsou důležité. Podstatná pro
určení odpovědnosti je pouze skutečnost, že právě žalobkyně, a nikdo jiný, měla danou
provozovnu pronajatu k prodeji zboží. Tato skutečnost byla ve správním řízení zjištěna
dostatečně, správní orgán I. stupně i žalovaný z ní vyvodili správné závěry a Městský soud
v Praze nepochybil, pokud žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl.
Žalobkyně se svou námitkou tedy neuspěl a. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl a úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e js o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu