ECLI:CZ:NSS:2016:1.AS.39.2016:35
sp. zn. 1 As 39/2016 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: L. K., zastoupen
Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem Milešovská 6, Praha 3, proti žalovanému:
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/7, Praha 1, o žalobě
na ochranu proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016, čj. 3 A 116/2015 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal žalovanému žádost ze dne 5. 8. 2015 o poskytnutí informací podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Konkrétně požadoval následující
informace:
a) jméno a příjmení všech úředních osob, které byly ve smyslu §15 odst. 2 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, oprávněny činit úkony v řízeních o uznání zahraničního
vysokoškolského vzdělání a kvalifikace vedených u Ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy v období od 1. 1. 2011 do 5. 8. 2015,
b) kopie všech aktů opravňujících osoby uvedené v písm. a) této žádosti činit úkony
v řízeních uvedených v písm. a) této žádosti.
[2] Z důvodu marného uplynutí lhůty pro poskytnutí informací či vydání rozhodnutí
o odmítnutí, podal žalobce dne 21. 8. 2015 stížnost na postup při vyřizování žádosti. Žalovaný
zaslal žalobci písemnost ze dne 1. 9. 2015 nazvanou jako „Vyřízení žádosti o informace“, v jejíž
příloze poslal požadované informace, tj. seznam zaměstnanců odboru vysokých škol, který
má na starost problematiku řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání, a organizační
řád, ze kterého vyplývá oprávnění dotyčných osob činit úkony v rámci tohoto řízení. Žalobce
reagoval písemností ze dne 9. 9. 2015 nazvanou „Doplnění argumentace do řízení o stížnosti
na postup při vyřizování žádosti ze dne 21. 8. 2015“, kde uvedl, že dle jeho názoru nebyla jeho
žádost o informace dosud řádně vyřízena. Dle jeho názoru mu také pravděpodobně nebyl
poskytnut kompletní seznam příslušných zaměstnanců, což dovodil z toho, že v řízeních, jichž
byl sám účastníkem, prováděl úkony Mgr. J. N., LL.M., který na tomto seznamu nebyl.
[3] Proti postupu žalovaného se žalobce bránil žalobou na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu ze dne 21. 9. 2015, ve které namítal, že mu nebyly poskytnuty kompletní
informace, a navrhl, aby soud uložil žalovanému tuto žádost vyřídit.
[4] Městský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť žalovaný požadované informace
poskytl, a to přípisem ze dne 1. 9. 2015 doplněným přípisem ze dne 23. 9. 2015, ve kterém
byl doplněn kompletní seznam zaměstnanců, kteří měli na starosti problematiku řízení o uznávání
zahraničního vysokoškolského vzdělávání v požadovaném období. Kompetence oprávněných
osob vyplývala z vnitřního předpisu správního orgánu, tj. z Organizačního řádu Ministerstva
školství, mládeže a tělovýchovy, který byl žalobci poskytnut.
II. Argumentace kasační stížnosti
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů
jeho nezákonnosti dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), vady řízení podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a nepřezkoumatelnosti
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Nejprve namítl, že rozsudek neobsahuje všechny náležitosti, které by obsahovat měl,
neboť dle §54 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §157 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) musí rozsudek v záhlaví mimo jiné obsahovat označení
projednávané věci. Ve výroku napadeného rozsudku však není projednávaná věc označena,
resp. je označena nedostatečně, a je tedy třeba ho považovat za materiálně nevykonatelný.
V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2011,
čj. 1 As 33/2011 – 58, a také na odbornou literaturu.
[7] Nepřezkoumatelnost dle stěžovatele spočívá v tom, že v souvislosti s žalobní námitkou,
že z poskytnutého organizačního řádu nevyplývá okruh oprávněných úředních osob vystupujících
v předmětných řízeních, soud toliko konstatoval, že tato skutečnost z organizačního řádu
vyplývá. Z rozsudku však není zřejmé, proč by z věty „Vydávání rozhodnutí ve věcech uznání
zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice.“ (část III Organizačního řádu,
čl. 5 oddílu 30 - odbor vysokých škol) mělo plynout oprávnění pro všechny zaměstnance
zařazené do odboru vysokého školství provádět úkony v řízení o uznání zahraničního
vysokoškolského vzdělání a kvalifikace. Uvedený výklad soudu není podle názoru stěžovatele
možný. V souladu s §15 odst. 2 správního řádu provádějí úkony v řízení úřední osoby, které jsou
k tomu dle vnitřních předpisů správního orgánu oprávněny. Citované ustanovení organizačního
řádu však zakládá toliko odpovědnost konkrétního útvaru za vydávání rozhodnutí ve věcech
uznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, nikoliv oprávnění jakéhokoliv zaměstnance
v rámci tohoto útvaru úkony provádět. Navíc se týká pouze vydávání rozhodnutí; stěžovatel
se však domáhal sdělení, jaké osoby mohou provádět veškeré úkony v předmětném řízení.
Je tedy zřejmé, že poskytnutá informace nemohla být kompletní. Stěžovatel se proto domnívá,
že nebyl správně zjištěn skutkový stav, což naplňuje kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.
[8] Za až „úsměvný“ považuje stěžovatel názor městského soudu, že by měl nést důkazní
břemeno týkající se existence aktů opravňujících úřední osoby činit úkony v řízeních o uznání
zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace. Prokazatelně totiž musí existovat akt,
kterým byli příslušní zaměstnanci zařazeni do odboru vysokých škol; tím může být například
pracovní smlouva, vnitřní předpis či akt vyplývající ze vztahů nadřízenosti a podřízenosti.
Z organizačního řádu stěžovatel vyvozuje, že akty, z nichž vyplývá pracovní zařazení a pracovní
náplň jednotlivých zaměstnanců, existují, a že jsou evidovány na personálním oddělení.
[9] Stěžovatel dále městskému soudu vytkl, že mu výzvu dle §51 odst. 1 s. ř. s. (zda souhlasí
s projednáním věci bez nařízení jednání) zaslal tak, že ji „přilepil“ na druhou stranu výzvy
k zaplacení soudního poplatku. Tento způsob zaslání výzvy nepovažuje stěžovatel za obvyklý
ani vhodný a může tak vyvstat otázka, do jaké míry se jedná o kalkul soudu, že dojde k jejímu
přehlédnutí. Soud také opomněl stěžovatele v souladu s §36 odst. 1 s. ř. s. vyzvat, aby doložil
své tvrzení o existenci výše zmiňovaných aktů, jinak neunese své důkazní břemeno. To navíc lpí
na žalovaném, neboť důkazní břemeno je vždy na tom, kdo pro sebe z právní normy dovozuje
příznivé účinky. Žalovaný byl tedy povinen prokázat, že předložené seznamy zaměstnanců jsou
kompletní a že neexistuje žádný akt, kterým by zaměstnanci byli zařazeni od odboru vysokého
školství. Městský soud ani neuvedl, čím by jeho skutkový závěr, že předložené seznamy
představují úplný seznam oprávněných zaměstnanců, měl být dokázán.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[10] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se v tomto sporu řeší vcelku
absurdní věc, kdy stěžovatel ze své žádosti o informace dovozuje ještě požadavky na další
dokumenty, které mu dle jeho názoru nebyly poskytnuty. Stěžovatel si však namísto vedení
soudních sporů mohl podat novou žádost o informace.
[11] Nesouhlasí s tím, že z poskytnutého organizačního řádu neplyne, kdo může být
oprávněnou úřední osobou. Jde o vnitřní předpis dle §15 odst. 2 správního řádu, který vymezuje,
jaký odbor odpovídá za danou agendu svěřenou ministerstvu. V konkrétní věci se pak provádí
záznam do spisu o tom, které osoby z daného útvaru jsou oprávněnými úředními osobami
dle §15 odst. 4 správního řádu; určení konkrétních osob pro jednotlivá řízení je pak již
manažerským rozhodnutím odvislým kupříkladu od množství vedených řízení. Textuální
vyjádření Organizačního řádu „Vydávání rozhodnutí ve věcech uznávání…“ je přitom třeba vykládat
tak, že odbor vysokých škol provádí veškeré úkony v daných věcech a nikoliv pouze vlastní
vydání rozhodnutí. Dle žalovaného z textu žádosti stěžovatele nevyplývá požadavek na zaslání
listin dokládajících zařazení zaměstnanců do odboru vysokých škol nebo na post náměstka.
Pokud žadatel takové informace požaduje, nic mu nebrání podat si novou žádost o informace.
[12] Ostatní kasační body nepovažoval žalovaný za relevantní, a proto se k nim nevyjádřil.
Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl.
IV. Replika stěžovatele k vyjádření žalobce
[13] Stěžovatel ve své replice k vyjádření žalovaného předložil soudu písemnost žalovaného
ze dne 16. 2. 2016, která dle jeho názoru dokládá existenci aktu, jímž jsou zaměstnanci
žalovaného zařazováni do jednotlivých útvarů žalovaného. Jedná se o dokument s názvem
„Pracovní náplň“. Dále stěžovatel upozornil, že žalovaný ve svém vyjádření sám potvrdil,
že existují akty, které opravňují úřední osoby provádět v řízeních úkony, jež neposkytl.
Pak nemůže obstát argument, že o poskytnutí těchto aktů stěžovatel nežádal.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Klíčovou pro posouzení projednávané věci je otázka, zda byl žalovaný jako povinný
subjekt dle zákona o svobodném přístupu k informacím při vyřizování žádosti stěžovatele
o poskytnutí informací nečinný.
[17] V posuzovaném případě stěžovatel požádal o poskytnutí informací dne 5. 8. 2015.
Jelikož požadované informace do 15 dnů neobdržel, podal dne 21. 8. 2015 stížnost na postup
při vyřizování žádosti [tedy stížnost dle §16a písm. b) zákona o svobodném přístupu
k informacím]. Přípisem ze dne 1. 9. 2015 žalovaný na žádost o poskytnutí informace zareagoval
a zaslal stěžovateli jmenný seznam zaměstnanců odboru vysokých škol, který má problematiku
řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání na starost, a organizační řád, ze kterého
vyplývá oprávnění dotčených osob činit úkony v rámci těchto řízení. Uvedl, že jiné akty speciálně
opravňující určité osoby toto konat neexistují. Dne 9. 9. 2015 stěžovatel poslal žalovanému
doplnění argumentace do řízení o stížnosti na postup při vyřizování žádosti ze dne 21. 8. 2015,
ve kterém sdělil, že dle jeho názoru nebyla žádost dosud řádně vyřízena. Z organizačního řádu,
který nevyjmenovává jednotlivé zaměstnance, totiž podle stěžovatele nevyplývá oprávnění
jakéhokoliv zaměstnance povinného subjektu provádět úkony v řízeních o uznání zahraničního
vysokoškolského vzdělání a kvalifikace. Musí existovat i jiný akt, kterým byli určití zaměstnanci
povinného subjektu zařazeni do odboru vysokých škol, a dále akt, kterým bylo prováděním
úkonů v rámci řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace zařazeno
do jejich pracovní náplně. Dne 23. 9. 2015 pak žalovaný zaslal žalobci doplnění poskytnutých
informací – jména zaměstnanců, kteří nebyli zahrnuti v původně poskytnuté informaci, ve zbylé
části postoupil stížnost nadřízenému orgánu. Nadřízený orgán žalovaného – Ministryně školství,
mládeže a tělovýchovy – svým rozhodnutím ze dne 29. 9. 2015, čj. MSMT-27618/2015-8, postup
žalovaného při vyřízení žádosti o poskytnutí informace potvrdila. Mezitím, dne 21. 9. 2015,
podal stěžovatel žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného, kterou odůvodnil tím,
že jeho žádost nebyla řádně vyřízena (nebyly mu poskytnuty kompletní informace) a ve lhůtě
dle §14 odst. 5 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím nebylo ani vydáno
rozhodnutí o odmítnutí žádosti; žalovaný je proto stále nečinný.
[18] Podle §14 odst. 5 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím povinný subjekt
posoudí žádost o poskytnutí informace a „nerozhodne-li podle §15 (rozhodnutí o odmítnutí žádosti
– pozn. NSS), poskytne informaci v souladu se žádostí ve lhůtě nejpozději do 15 dnů ode dne přijetí žádosti nebo
ode dne jejího doplnění; je-li zapotřebí licence podle §14a, předloží v této lhůtě žadateli konečnou licenční
nabídku“. Pokud žadatel o informaci považuje postup povinného subjektu za nesouladný
se zákonem o svobodném přístupu k informacím, může podat dle §16a odst. 1 stížnost
na postup při vyřizování žádosti o informace. Stížnost může podat žadatel
„a) který nesouhlasí s vyřízením žádosti způsobem uvedeným v §6,
b) kterému po uplynutí lhůty podle §14 odst. 5 písm. d) nebo §14 odst. 7 nebyla poskytnuta informace nebo
předložena konečná licenční nabídka a nebylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti,
c) kterému byla informace poskytnuta částečně, aniž bylo o zbytku žádosti vydáno rozhodnutí o odmítnutí, nebo
d) který nesouhlasí s výší úhrady sdělené podle §17 odst. 3 nebo s výší odměny podle §14a odst. 2,
požadovanými v souvislosti s poskytováním informací.“
[19] Ustanovení §16a odst. 6 tohoto zákona upravuje postup nadřízeného orgánu
při vyřizování stížnosti žadatele. Nadřízený orgán při rozhodování o stížnosti podané podle
§16a odst. 1 písm. a), b) nebo c) přezkoumá postup povinného subjektu a rozhodne tak, že:
„a) postup povinného subjektu potvrdí,
b) povinnému subjektu přikáže, aby ve stanovené lhůtě, která nesmí být delší než 15 dnů ode dne doručení
rozhodnutí nadřízeného orgánu, žádost vyřídil, případně předložil žadateli konečnou licenční nabídku, nebo
c) usnesením věc převezme a informaci poskytne sám nebo vydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti; tento postup nelze
použít vůči orgánům územních samosprávných celků při výkonu samostatné působnosti.“
[20] Možnost podání žaloby proti nečinnosti správního orgánu je stanovena v §79 s. ř. s.,
podle kterého „[t]en, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního
orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil
správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon
s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek.“
Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v případě žadatelů o informace v režimu
zákona o svobodném přístupu k informacím se za bezvýsledné vyčerpání prostředků k ochraně
proti nečinnosti povinného subjektu považuje podání stížnosti dle §16a odst. 1 písm. b) tohoto
zákona (viz např. rozsudek NSS ze dne 29. 10. 2009, čj. 4 Ans 4/2009 – 86).
[21] Žalobu na ochranu proti nečinnosti však nelze podat v případě, kdy byl ke stížnosti
žadatele postup povinného subjektu nadřízeným orgánem dle §16a odst. 6 písm. a) potvrzen.
Rozhodnutí nadřízeného orgánu, kterým byl postup povinného subjektu při vyřizování stížnosti
potvrzen, je totiž rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., tj. úkonem správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti žalobce. Je proto namístě
se proti němu bránit žalobou proti rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.). Žaloba
na ochranu proti nečinnosti má naopak řešit situace, kdy i po marném vyčerpání prostředků
na ochranu proti nečinnosti na straně správního orgánu nečinnost přetrvává, nikoliv však
případy, kdy na základě prostředku na ochranu proti nečinnosti byla tato nečinnost odstraněna,
a to ať už vydáním rozhodnutí ve věci samé či jiným zákonem požadovaným postupem
či úkonem (viz rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2008, čj. 9 As 76/2007 – 52).
[22] V projednávané věci je ze zmiňovaného průběhu řízení o poskytnutí informací
(viz odst. [17] tohoto rozsudku) zjevné, že žalovaný v přípisu, včetně jeho příloh, ze dne
1. 9. 2015 odpověděl na oba body stěžovatelovy žádosti; v přípisu, včetně přílohy, ze dne
23. 9. 2015 pak poskytnuté informace ještě doplnil. Jelikož se neztotožnil s názorem stěžovatele,
že organizační řád není dostatečnou odpovědí na bod b) jeho žádosti, postoupil v této části
stížnost stěžovatele (ze dne 21. 8. 2015 doplněnou o další argumentaci podáním ze dne
9. 9. 2015) nadřízenému orgánu. Ten pak postup povinného subjektu svým rozhodnutím
dle §16 odst. 6 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím potvrdil s tím, že na základě
žádosti ze dne 5. 8. 2015 nemůže stěžovateli poskytnout žádné další listiny, o kterých se zmiňuje
v podání ze dne 9. 9. 2015. Tímto rozhodnutím se tedy správní orgán s konečnou platností
vypořádal se stěžovatelovou žádostí tak, že mu fakticky odmítl poskytnout část požadovaných
informací.
[23] Ačkoliv tedy žalovaný byl ohledně poskytnutí určitých informací (aktů, na základě nichž
byli konkrétní zaměstnanci žalovaného zařazeni do příslušného odboru) de facto nečinný,
v důsledku vydání rozhodnutí nadřízeného orgánu ze dne 29. 9. 2015 potvrzující jeho postup,
byla tato nečinnost odstraněna. Toto rozhodnutí sice bylo vydáno až po podání žaloby, nicméně
v řízení o nečinnostní žalobě rozhoduje soud na základě skutkového stavu zjištěného ke dni
svého rozhodnutí (viz §81 odst. 1 s. ř. s.). Městský soud tak správně zahrnul existenci tohoto
rozhodnutí do svých úvah, nicméně výslovně jej neoznačil za důvod ukončení nečinnosti
žalovaného. To lze považovat za určité pochybení městského soudu, avšak Nejvyšší správní soud
nepovažoval za účelné ani hospodárné z tohoto důvodu napadený rozsudek zrušit. Ani z hlediska
ochrany práv stěžovatele se nejeví jako praktické, aby byla věc městskému soudu vrácena
k novému projednání, pokud by soud dospěl ke stejnému závěru (že je třeba žalobu
pro nedůvodnost zamítnout), byť na základě odlišné argumentace. Podstatné v této věci
je, že k ukončení nečinnosti žalovaného nepochybně došlo, neboť po povinném subjektu nelze
požadovat, aby určité informace poskytl v rozporu s názorem nadřízeného orgánu vyjádřeným
v rozhodnutí o stížnosti na jeho postup při vyřizování žádosti o informace. Žaloba na ochranu
proti nečinnosti podle §79 odst. 1 s. ř. s. proto nebyla namístě (obdobně rozhodl NSS ve výše
citovaném rozsudku čj. 9 As 76/2007 – 52).
[24] Soudu tak nyní (v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti) nepřísluší se zabývat
otázkou, zda byly informace poskytnuty v kompletní podobě. Nebylo proto namístě věnovat
se stěžovatelově argumentaci, zda poskytnutí organizačního řádu představuje dostatečnou
odpověď na bod b) žádosti stěžovatele o informace. I městský soud tak v odůvodnění svého
rozsudku činil v podstatě nadbytečně. Předmětná tedy není ani kasační námitka, že městský soud
měl stěžovatele v souladu s §36 odst. 1 s. ř. s. vyzvat k doložení existence jím požadovaných
aktů. Stěžovatel se však proti neposkytnutí informací v požadovaném rozsahu může bránit
prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí nadřízeného orgánu žalovaného ze dne 29. 9. 2015,
kterým byl dle §16 odst. 6 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím potvrzen postup
povinného subjektu. Z repliky stěžovatele navíc vyplývá, že po vydání napadeného rozsudku
podal novou žádost o informaci, na kterou mu žalovaný odpověděl přípisem ze dne 22. 2. 2016.
Pokud tuto odpověď stěžovatel nepovažuje za dostatečnou, může proti ní využít prostředku
obrany v podobě stížnosti dle §16a zákona o svobodném přístupu k informacím.
[25] Vzhledem k výše uvedenému se tedy Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem
městského soudu, že žalovaný nebyl při vyřizování žádosti stěžovatele nečinný. Argumentaci
městského soudu je nicméně třeba do určité míry korigovat výše uvedeným způsobem.
[26] Dále se soud věnoval kasační námitce, podle níž napadený rozsudek neobsahuje všechny
náležitosti dle §54 odst. 2 s. ř. s. a je z tohoto důvodu materiálně nevykonatelný. Stěžovatel
má pravdu v tom, že záhlaví rozsudku by mělo obsahovat označení věci, o které soud
rozhodoval. V případě nečinnostní žaloby, o kterou se nyní jednalo, by tak bylo vhodné, aby byla
v záhlaví uvedena alespoň spisová značka správního řízení, v němž se stěžovatel domáhal vydání
rozhodnutí. O určité pochybení městského soudu se tak jedná, ale zajisté ne o pochybení takové
intenzity, které by způsobovalo materiální nevykonatelnost výroku rozsudku. Z jeho odůvodnění
je totiž jednoznačně seznatelné, o jaké řízení se jedná, neboť městský soud hned v úvodu
specifikuje stěžovatelovu žádost o poskytnutí informací, a mezi účastníky řízení tak nemohlo být
sporu o tom, o jakou věc se jde. Bylo by tedy přepjatě formální považovat výrok napadeného
rozsudku za nevykonatelný, ba dokonce celý rozsudek za zmatečný.
[27] Opodstatněná není ani výtka stěžovatele, že městský soud „přilepil“ výzvu a poučení
dle §51 odst. 1 s. ř. s. na druhou stranu výzvy k zaplacení soudního poplatku. Ze spisu
městského soudu Nejvyšší správní soud ověřil, že tato výzva byla uvedena na druhé straně výzvy
k zaplacení soudního poplatku. Nevidí však důvod, proč by se mělo jednat o kalkul městského
soudu, pokud je navíc výzva dle §51 odst. 1 s. ř. s. napsána stejným písmem a není na druhé
straně nijak skryta. Naopak lze považovat spíše za nepozornost stěžovatele (resp. jeho zástupce),
pokud si takovéto výzvy nevšiml.
VI. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[28] Nejvyšší správní soud tedy neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
[29] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2016
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu