ECLI:CZ:NSS:2006:1.AS.4.2004
sp. zn. 1 As 4/2004 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce J. Č.,
zastoupeného JUDr. Petrem Hrabákem, advokátem v Mostě, se sídlem K. H. Máchy 334,
434 01 Most, proti žalovanému Ředitelství služby cizinecké a pohraniční
policie, Olšanská 2, 130 51 Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2002, čj.
SCPP 3539/C-215-2002, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, čj. 11 Ca 104/2003-36
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 29. 10. 2002 žalovaný zamítl odvolání žalobce proti výzvě
Oddělení cizinecké policie v Chomutově k zaplacení správního poplatku ve výši 200 Kč
za vydání cestovního průkazu totožnosti ze dne 24. 9. 2002. Žalobce podal žádost o
vydání cestovního průkazu totožnosti spolu se žádostí o osvobození od správního
poplatku, a dále se žádostí o udělení víza za účelem strpění pobytu.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 7. 1. 2003 žalobu, ve které především
namítl, že podle výslovného ustanovení §34 zákona o azylu, ve znění před novelou č.
2/2002 Sb., náklady spojené s azylovým řízením a náklady s tím bezprostředně související
nese Ministerstvo vnitra. Podle přesvědčení žalobce je vydání cestovního průkazu
totožnosti účastníku soudního řízení proti rozhodnutí ministra vnitra úkon bezprostředně
související s řízením o udělení azylu. Svá tvrzení žalobce dále opřel o §33 zákona o azylu,
z něhož vyvozoval, že se na něj vztahují všechna ustanovení zákona o azylu, pokud tento
zákon nestanoví jinak. Rovněž namítal nepříslušnost Oddělení cizinecké policie v
Chomutově a žalovaného k rozhodování o žádosti žalobce o osvobození od správních
poplatků. Příslušným orgánem bylo podle názoru žalobce Ministerstvo financí. Teprve po
případném zamítnutí žádosti žalobce o osvobození od správních poplatků Ministerstvem
financí mohla být vydána výzva k zaplacení správního poplatku. Podle žalobce bylo
povinností žalovaného mu vydat požadovaný cestovní průkaz totožnosti a následně
vyčkat rozhodnutí Ministerstva financí ve věci osvobození od správních poplatků.
Žalobce dále považuje za nesprávný odkaz žalovaného na písm. a) Sazebníku správních
poplatků tj. přílohy k zákonu ČNR č. 368/1992 Sb. o správních poplatcích, neboť toto
ustanovení stanoví výši správního poplatku za vydání cestovního dokladu, nikoliv
cestovního průkazu totožnosti, který cestovním dokladem není. Žalobce poukázal na §
108 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, podle něhož je cestovní průkaz
totožnosti považován za cestovní doklad, avšak, jak žalobce zdůraznil, pouze pro účely
zákona o pobytu cizinců. Konečně žalobce tvrdil, že i v případě, že by měl zákonnou
povinnost zaplatit správní poplatek a přesto tak neučinil, žalovaný byl přesto povinen
žalobci cestovní průkaz totožnosti vydat, jelikož neměl právo žalobce ponechat na území
České republiky bez platných dokladů a tím i omezit právní způsobilost žalobce a
možnost účasti v probíhajícím soudním řízení ve věci azylu. Jednáním žalovaného vznikla
dle žaloby žalobci škoda ve výši 200 Kč za nezákonné zaplacení správního poplatku a
morální škoda ve smyslu §11 až 13 občanského zákoníku.
Napadeným usnesením ze dne 30. 10. 2003 Městský soud v Praze odmítl návrh v
části, v níž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2002,
zastavil řízení o návrhu, kterým se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena
povinnost zaplatit žalobci škodu a rozhodl o nákladech řízení. Podle odůvodnění se
Městský soud v Praze nejprve zabýval otázkou, zda napadené rozhodnutí podléhá
soudnímu přezkumu. Rozhodnutí o povinnosti žalobce zaplatit správní poplatek není
konečným rozhodnutím o vydání či nevydání cestovního průkazu totožnosti. Podle
názoru soudu se jedná toliko o rozhodnutí o tom, zda žalobci vznikla poplatková
povinnost, tedy o rozhodnutí, kterým se pouze upravuje vedení řízení před správním
orgánem. S odkazem na §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e) a §70 písm. c) s. ř.
s. soud konstatoval, že napadené rozhodnutí je ze soudního přezkumu vyloučeno a
žalobu odmítl jako nepřípustnou. V části žaloby o přiznání náhrady škody soud řízení
zastavil s ohledem na to, že žalobce vzal žalobu v této části při ústním jednání zpět.
Proti usnesení Městského soudu v Praze v rozsahu výroku o odmítnutí žaloby podal
žalobce (stěžovatel) v zákonné lhůtě kasační stížnost. Napadený výrok považuje za
nesprávný pro jeho nezákonnost a nesprávné právní posouzení věci, resp. pro svévolné
uplatnění práva, tedy tvrdí důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. Městský soud se
dle názoru stěžovatele vůbec nevypořádal s žalobními námitkami. Se závěrem soudu o
tom, že napadené rozhodnutí žalovaného nepodléhá soudnímu přezkumu, stěžovatel
nesouhlasí, neboť má za to, že řízení o odvolání proti výzvě k zaplacení správního
poplatku je samostatným řízením, po jehož skončení vydá správní orgán samostatný
správní akt (rozhodnutí), nezávislý na výsledku správního řízení o vydání cestovního
průkazu totožnosti. Dále stěžovatel uvedl, že pokud by toto rozhodnutí bylo soudem
nepřezkoumatelné, byla by tím účastníku správního řízení de facto odebrána možnost
vrácení nezákonně zaplaceného správního poplatku, protože pravomocné rozhodnutí
orgánu II. stupně zavazuje ve všech dalších řízením o předmětném správním poplatku,
tedy včetně řízení o vrácení poplatku, veškeré orgány státní správy. Konečně uvedl, že
správní poplatek za vydání cestovního průkazu totožnosti podle §65 odst. 3 zákona o
azylu, ve znění účinném před 1. 2. 2002, je v hrubém rozporu s §34 téhož zákona,
protože se jedná o úkon bezprostředně související s azylovým řízením. Žalobce navrhl,
aby Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze v napadené části z výše
uvedených důvodů zrušil a věc vrátil prvému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se přes výzvu soudu ke kasační stížnosti žalobce nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze v
mezích důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 soudního řádu správního) a
dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze z důvodů podle §103 písm. a) a
e) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). K tomu je třeba uvést, že rozhodnutí
soudu o odmítnutí žaloby nebo zastavení řízení je nezákonné mimo jiné i tehdy, byla-li v
něm soudem nesprávně posouzena právní otázka. Ustanovení písmene e) má tedy vůči
ustanovení písmene a) speciální povahu; pro kasační soud je relevantní namítaná
nezákonnost napadeného usnesení.
Městský soud v Praze odmítl žalobu s odkazem na §68 písm. e) s. ř. s. ve spojení s §
70 písm. c) s. ř. s. Protože dle těchto ustanovení zhodnotil, že žaloba je nepřípustná,
nezabýval se již jednotlivými žalobními body. Podle §68 písm. e) s. ř. s. je žaloba proti
rozhodnutí správního orgánu nepřípustná tehdy, domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí,
které je z přezkoumání podle soudního řádu správního nebo podle zvláštního zákona
vyloučeno. Podle §70 písm. c) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumávání vyloučeny úkony
správního orgánu, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem. Ačkoliv soudní
řád správní ani správní řád tento pojem blíže nespecifikují, soudní praxe se ustálila na
výkladu, že se jedná o úkony, jimiž se správní orgán nedotkl přímo těch práv účastníka,
která zakládá hmotné právo, ale zasáhl jen do práv daných pro vlastní vedení řízení.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného, kterým zamítl
odvolání stěžovatele a potvrdil výzvu k zaplacení správního poplatku, je ve smyslu výše
uvedeném bezesporu úkonem, kterým se upravuje vedení řízení. Práva stěžovatele, která
mu vyplývají z hmotněprávních předpisů, tím nebyla nikterak dotčena. Nejvyšší správní
soud se ztotožňuje s odůvodněním Městského soudu v Praze, že výzva k úhradě
správního poplatku je úkonem čistě procesním, jímž se stanoví povinnost stěžovatele
zaplatit správní poplatek. Teprve rozhodnutí o žádosti o vydání cestovního průkazu
totožnosti, resp. zastavení řízení jako následek nezaplacení správního poplatku, by mohla
zasáhnout do práv stěžovatele a jako taková by také plně podléhala soudnímu přezkumu.
Stěžovatel se mýlí, pokud tvrdí, že rozhodnutí o odvolání proti výzvě k zaplacení
správního poplatku je samostatným správním rozhodnutím, přičemž ani právní názor, že
nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí soudem by vedla k odnětí možnosti stěžovatele
požadovat vrácení správního poplatku zaplaceného bez zákonného důvodu, není správný.
K tomu je třeba uvést, že v případě, že by stěžovatel správní poplatek zaplatil a později se
domáhal jeho vrácení, správní orgán by tuto žádost přezkoumal a buď by rozhodl o
vrácení poplatku nebo by tuto žádost zamítl. Proti takovému rozhodnutí lze podat
odvolání a rozhodnutí o něm bude podléhat soudnímu přezkumu.
S ohledem na to, že Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že postup Městského soudu v
Praze byl správný a bylo na místě žalobu pro nepřezkoumatelnost odmítnout, nezabýval
se věcnými námitkami stěžovatele, jimiž stěžovatel brojil proti samotné povinnosti platit
správní poplatek v řízení o vydání cestovního průkazu totožnosti.
Jelikož Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není důvodná a v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž by musel Nejvyšší správní soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §
60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl
úspěch, žalovanému správnímu orgánu náklady řízení nevznikly. Stěžovateli byl pro toto
řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém případě platí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Advokát však soudu do
dne rozhodnutí neprokázal, že v daném případě proběhla první porada s klientem včetně
převzetí a přípravy zastoupení ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění pozdějších předpisů, a ani o přiznání nepožádal. Proto soud o odměně advokáta za
zastupování v řízení o této kasační stížnosti nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. února 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu