ECLI:CZ:NSS:2006:1.AS.44.2005
sp. zn. 1 As 44/2005 - 123
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně B. Š.,
zastoupené JUDr. Jiřím Švihlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí
Přemysla Otakara II/6, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem
v Českých Budějovicích, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 8. 4. 2005, č. j. KUJCK 27489/2004 OZZL/Ad/0143 a o žalobě proti rozhodnutí
Okresního úřadu České Budějovice ze dne 12. 12. 2002, č. j. RR 522/02-Vob/VÚP-334,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 21. 9. 2005, č. j. 10 Ca 59/2005-78,
takto:
I. Kasační stížnost proti výroku, kterým krajský soud zamítl návrh na předběžné
opatření, se odmítá .
II. Kasační stížnost proti zbývajícím výrokům se zamítá .
III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
V. Odměna advokáta JUDr. Jiřího Švihly se u r č u je částkou 2 558,50 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včasnou kasační stížností se žalobkyně (dále i „stěžovatelka“) domáhala zrušení shora
označeného pravomocného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti citovanému rozhodnutí žalovaného, odmítnuta žaloba proti rozhodnutí Okresního úřadu
České Budějovice a zamítnut návrh na předběžné opatření, aby Ing. S. bylo soudem zakázáno
pokračovat v pracích na stavbě dotčené studny.
Žalovaný zmíněným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí
Městského úřadu Týn nad Vltavou ze dne 31. 8. 2004, č. j. ŽP/3646/pok/roz/2003/F,
o povolení k odběru podzemní vody ze studny Ing. S. na pozemku p. č. 210/7 v k. ú. V.
a o vydání stavebního povolení ke stavbě této studny.
Označeným rozhodnutím Okresního úřadu České Budějovice bylo pravomocně
ukončeno územní řízení o umístění stavby zmíněné studny.
V úvodu kasační stížnosti žalobkyně odkázala na důvody jejího podání vymezené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Žalovanému předně vytkla, že stavba studny byla umístěna v prostředí, kde hrozí
znečištění podzemních vod, což je v rozporu s vyhláškou č. 137/1998 Sb. Možným zdrojem
znečištění je třeba suchý záchod na jejím pozemku. Voda ale může být kontaminována třeba
také tím, že žalobkyně na svém pozemku sousedícím s pozemkem, na němž je umístěna
studna, provádí zahradnické práce včetně postřiků, kompostování nebo hnojení.
Tyto skutečnosti žalovaný ale v potaz nevzal. V souvislosti s tím žalobkyně také namítla,
že povolenou stavbou studny bude omezena na svých vlastnických a užívacích právech
ke svému pozemku, protože bude limitována omezeními vyplývajícími z ochranného pásma
studny, které zasahuje i na její pozemek. V důsledku toho vznikne Ing. S. na její úkor
bezdůvodné obohacení. Ten již byl zvýhodněn tím, že jeho studna byla posuzována jako
studna domovní. V návaznosti na to žalobkyně porovnávala, jaké podmínky musela
pro stavbu studny v dané lokalitě splnit jiná stavebnice.
V další námitce stěžovatelka brojila proti tomu, že nová studna ovlivní stav vody
v její studni. To bude dáno zejména velkou hloubkou povolované studny oproti hloubce
studny žalobkyně, neboť v důsledku principu spojených nádob se bude voda stahovat
do hlubší studny. Pochybení spatřovala také v tom, že průzkumný hydrogeologický vrt
vybudoval Ing. S. bez jakéhokoliv povolení již v době, kdy nebylo ukončeno územní řízení
o umístění stavby. Neměl k tomu žádné povolení a nebylo před tím ani provedeno měření
stavu vody v sousedních studních. Jejím návrhům na odstranění tohoto vrtu však vyhověno
nebylo.
Skutkový stav věci nebyl podle stěžovatelky zjištěn dostatečně, protože správní orgány
vycházely z podkladů vypracovaných Mgr. D., který je však vyhotovil na objednávku Ing. S.
Navíc je majitelem společnosti, která průzkumný vrt prováděla. O objektivitě údajů
v podkladech, které vyhotovil, proto žalobkyně pochybovala. Krajskému soudu vytkla, že
přes její žádost nevyčkal s rozhodnutím ve věci do doby, než Nejvyšší správní soud rozhodne
o její kasační stížnosti ve věci územního rozhodnutí o umístění stavby.
Ohledně odmítnutí její žaloby proti rozhodnutí Okresního úřadu České Budějovice
stěžovatelka nesouhlasila s tím, že by tato žaloba byla podána opožděně. Ostatně soud
o ni rozhodoval v řízení vedeném pod spisovou značkou 10 Ca 66/2003 a proti rozsudku
ve věci podala kasační stížnost.
Pokud soud zamítl její návrh na předběžné opatření, předjímá rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu o kasační stížnosti ve věci územního rozhodnutí o umístění stavby studny.
Pokud by totiž Nejvyšší správní soud této kasační stížnosti vyhověl, bude muset Ing. S.
dokončenou stavbu studny stejně odstranit.
Po ustanovení právního zástupce žalobkyně svoji kasační stížnost ještě doplnila.
Uvedla, že z obsahu její kasační stížnosti plyne, že napadený rozsudek napadla také z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy pro nepřezkoumatelnost, která dle žalobkyně
spočívala ve vadě řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí
ve věci samé. Tuto vadu spatřovala v tom, že jí krajský soud zamítl žádost na ustanovení
zástupce pro řízení před soudem, ačkoliv důvody pro ustanovení zástupce stanovené
v §35 odst. 7 s. ř. s. splněny byly. V souvislosti s tím odkázala na rozsudek Nejvyššího
správního soudu z 9. 2. 2005, sp. zn. 3 As 49/2003, týkající se posouzení dané otázky přímo
u její osoby, byť v jiném soudním řízení. Zamítnutím žádosti o ustanovení právního zástupce
mělo dojít také k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces.
Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí,
jakož i na odůvodnění rozsudku krajského soudu, s nímž se plně ztotožnil.
Navrhl, aby kasační stížnost byla jako bezdůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), přičemž vycházel z následujících skutečností,
úvah a závěrů.
S ohledem na možné procesní následky přezkoumal předně, zda řízení před soudem
bylo skutečně stiženo vadou, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci
samé, jak tvrdila žalobkyně. Ze soudního spisu zjistil, že o návrhu žalobkyně na ustanovení
právního zástupce v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl krajský soud
usnesením ze dne 22. 5. 2005, č. j. 10 Ca 59/2005-13. Tímto usnesením jednak nepřiznal
žalobkyni osvobození od soudních poplatků, jednak její návrh na ustanovení právního
zástupce zamítl. Svoje rozhodnutí o neustanovení zástupce odůvodnil tím, že není naplněna
jedna z podmínek §35 s. ř. s., tedy že u žalobkyně nejsou předpoklady pro osvobození
od soudních poplatků. Současně poučil žalobkyni, že proti tomuto usnesení lze podat kasační
stížnost ve lhůtě do dvou týdnů od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu
správnímu soudu v Brně, z důvodů podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. prostřednictvím soudu
podepsaného ve dvou stejnopisech. Proti tomuto usnesení žalobkyně kasační stížnost
nepodala, zareagovala pouze zaplacením vyměřeného soudního poplatku.
Dle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. může předseda senátu navrhovateli,
u něhož je předpoklad, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li toho třeba k ochraně
jeho práv, ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Jak shora uvedeno,
v přezkoumávané věci krajský soud návrh žalobkyně na ustanovení zástupce pro řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu zamítl a tento svůj postup odůvodnil.
Podstatné dále je, že žalobkyně byla řádně poučena o možnosti opravného prostředku
proti tomuto rozhodnutí. Ta však této možnosti nevyužila, tedy rezignovala na ni.
Nejvyšší správní soud nezjistil, že by v řízení před krajským soudem byla žalobkyně ve svých
procesních právech jakkoliv poškozena, ostatně v tomto řízení to netvrdila ani ona sama.
Pokud tedy přišla až ve své kasační stížnosti s obecným tvrzením, že neustanovením zástupce
bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, že řízení bylo v důsledku toho zatíženo vadou
ovlivňující zákonnost rozhodnutí ve věci samé a že rozsudek soudu je kvůli tomu
nepřezkoumatelný, nelze tomuto jejímu názoru přisvědčit. Nejvyšší správní soud opakuje,
že neshledal v postupu krajského soudu v průběhu soudního řízení žádné pochybení
a to ani ve vztahu k žádosti žalobkyně o ustanovení zástupce.
Nejvyšší správní soud dále přezkoumal důvodnost stížních námitek napadajících
splnění zákonných podmínek pro nakládání s vodami a pro povolení stavby studny.
Dle vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu,
konkrétně jejího §5, musí být studna individuálního zásobování vodou situována v prostředí,
které není zdrojem možného znečištění ani ohrožení jakosti vody ve studni, a v takové poloze,
aby nebyla ovlivněna vydatnost sousedních studní. Nejmenší vzdálenost studny od zdrojů
možného znečištění a od sousedních studní je dána normovými hodnotami.
Konkrétně se jedná o účastníky řízení mnohokráte zmiňovanou ČSN 75 5115 – Studny
individuálního zásobování vodou (dále jen „norma“).
Otázka umístění stavby ve vztahu ke zdrojům možného znečištění byla správními
orgány řešena již v územním řízení o umístění stavby. K námitkám žalobkyně týkajícím se
této problematiky se proto Nejvyšší správní soud vyjádří velmi stručně a v podstatě nad rámec
projednávané věci. Žalobkyně nemá pravdu pokud tvrdí, že nebyla dodržena nejmenší
vzdálenost stanovená normou mezi umisťovanou stavbou a nejbližším zdrojem možného
znečištění, tedy žumpou žalobkyně využívanou jako suchý záchod. Podle údajů ze správního
spisu je totiž nesporné, že faktická vzdálenost těchto dvou staveb bude více jak 20 m.
Dle tabulky č. 2 normy je nejmenší vzdáleností domovních studní (a umisťovaná studna
domovní studní ve smyslu definice dle bodu 2.4. normy nepochybně je) od zdroje možného
znečištění typu žumpy, vzdálenost 5 m v málo propustném prostředí a 12 m v propustném
prostředí.
Žalobkyně se také mýlí, pokud rozporuje vzdálenost povolované studny od hranice
svého pozemku, neboť žádný právní předpis ani norma minimální vzdálenost stavby studny
od hranice sousedního pozemku nestanoví. Bod 3. 2. 1. normy pouze stanoví,
že do vzdálenosti 2 m od vnější konstrukce studny nesmí být území kolem ní znečišťováno
ani jinak dodatečně ohrožováno, např. jinou stavbou či činností. Dle bodu 6.1. normy
pak plocha kolem studny do vzdálenosti 10 m nesmí být jakkoliv znečišťována a nejsou na ní
dovoleny činnosti, které by mohly zhoršovat jakost podzemní vody. Tím ovšem nejsou
samozřejmě nijak dotčena práva žalobkyně ve smyslu §127 občanského zákoníku,
ani nedošlo k bezdůvodnému obohacení stavebníka studny. Běžné užívání tohoto pozemku
dané tím, že je veden v kultuře zahrada, nemůže umístěná studna nijak ohrozit. Povinnost
neznečišťovat podzemní zdroje vody navíc plyne každému, například z příslušných
ustanovení zákona o vodách nebo zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí.
Nedůvodnou je námitka žalobkyně týkající se nutnosti stavebního povolení
pro průzkumný vrt. Krajský soud správně uzavřel, když odkázal na §55 odst. 2 zákona
o vodách, podle něhož se za vodní díla nepovažují průzkumné hydrogeologické vrty,
a na §8 odst. 3 písm. a) téhož právního předpisu, podle něhož povolení k nakládání s vodami
není třeba k čerpacím pokusům při provádění hydrogeologického průzkumu. Proto před jeho
zhotovením nebylo ani nutné provádět měření hladin vody v sousedních studních.
Neobstály ani námitky žalobkyně týkající se vlivu umisťované stavby na hladinu vody
v její studni. Předně je třeba zmínit, že k připomínkám žalobkyně v řízení o nakládání
s vodami a o povolení stavby byla hranice maximálního denního odběru ze studny Ing. S.
oproti původně plánovanému množství snížena na polovinu a to i s přihlédnutím k dosahu
depresního kužele. V průběhu správního řízení provedly správní orgány v okolních studních
několik čerpacích pokusů, které neprokázaly, že by odběrem vody z nové studny byla
ohrožena vydatnost studní stávajících. Žalobkyně nemá pravdu, pokud své obavy zdůvodňuje
odkazem na princip spojených nádob. Tím, že je povolovaná studna hlubší, čerpá vodu ze
zcela jiných podzemích vrstev, než studny o hloubce zhruba poloviční, a i z tohoto důvodu
nemůže dojít k vzájemnému ovlivnění. Ostatně žalobkyně nikdy nenamítla, že by k poklesu
vody v její studni skutečně došlo, vyjadřovala pouze své obavy. Ty se však s ohledem na
shora uvedené neukázaly opodstatněnými.
Poslední ze stížních námitek žalobkyně brojila proti závěrům znaleckého posudku
Mgr. A. D. ze dne 25. 7. 2000 a závěrům zprávy o hydrogeologickém průzkumu ze dne
12. 7. 2001. Namítala, že tyto podklady byly vypracovány k objednávce Ing. S., což podle ní
mohlo ovlivnit jejich obsah, v důsledku čehož nebyl zjištěn správně skutkový stav věci.
Nejvyšší správní soud tyto názory žalobkyně nesdílí. Mgr. A. D. je soudním znalcem v oboru
těžba, odvětví geologie, specializace hydrogeologie. Byl tedy plně kvalifikovanou osobou jak
k vypracování znaleckého posudku, tak (za obchodní společnost H. Č. B. , s. r. o.) zprávy
o hydrogeologickém průzkumu. S ohledem na statut soudního znalce bylo tedy jeho
povinností vyhotovit zmíněné podklady zcela nestranně, bez ohledu na to, kdo je jejich
objednavatelem. Že jím byla zúčastněná osoba Ing. S. není navíc ničím nestandardním,
protože uvedené podklady je povinen předložit investor k návrhu na umístění a povolení
stavby studny. V zásadě se tedy předpokládá, že budou vypracovány k objednávce
stavebníka. Správní orgány ani krajský soud nenaznaly v průběhu projednávání věci, že by
tyto důkazy obsahovaly nesprávné či nepravdivé údaje. Po přezkoumání věci neshledal
důvody pro zpochybnění těchto důkazů ani Nejvyšší správní soud.
Pokud jde o kasační stížnost žalobkyně proti výroku soudu, kterým odmítl její žalobu
proti rozhodnutí Okresního úřadu České Budějovice ze dne 12. 12. 2002,
č. j. RR 522/02-Vob/VÚP-334, nemá oporu v zákoně. Sama žalobkyně v kasační stížnosti
uvedla, že toto rozhodnutí již v minulosti napadla samostatnou žalobou, o které bylo vedeno
soudní řízení. Tato skutečnost je Nejvyššímu správnímu soudu známa i z úřední činnosti.
Krajský soud proto odmítnutím této žaloby pro překážky řízení (překážka litispendence)
nepochybil a své rozhodnutí i přiléhavě odůvodnil.
Kasační stížnost žalobkyně proti výroku, kterým soud zamítl návrh na předběžné
opatření, musel Nejvyšší správní soud odmítnout jako nepřípustnou dle §104 odst. 3 písm. c)
s. ř. s., protože rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření je rozhodnutím
dočasným, neboť má pouze omezené trvání.
Kasační stížnost žalobkyně proti zbývajícím výrokům soudu potom dle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl. Z výše uvedených důvodů totiž nepřisvědčil stížním námitkám v důvodech
podřazených pod ust. §103 odst. 1 písm. a ) a b) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Žalobkyně nedosáhla v řízení procesního úspěchu, nemá tedy právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti (§120, §60 odst. 1 s. ř. s.), žalovanému náklady řízení
o kasační stížnosti nevznikly. Ustanovenému zástupci žalobkyně byla určena odměna
v celkové výši 2 558,50 Kč, což představuje odměnu za dva úkony právní služby (příprava
a převzetí zastoupení, sepis doplnění kasační stížnosti) ve výši 2 000 Kč a náhradu hotových
výdajů za dva paušály ve výši 150 Kč, vše povýšeno o 19 % DPH, v souladu s §11 a §13
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátního tarifu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu