ECLI:CZ:NSS:2009:1.AS.44.2009:101
sp. zn. 1 As 44/2009 - 101
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: J. K., zastoupeného
JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, Velká Hradební
3118/48, Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 131/DS/08/7291/Sur, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2009, č. j. 16 Ca 1/2008 - 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku ve výši 2856 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jeho zástupce.
Odůvodnění:
I.
Dle úředního záznamu k č. j. PSV-83-13/DO-2007 ze dne 13. 5. 2007 se měl žalobce
dopustit dne 13. 5. 2007 přestupku na dálnici D8 ve směru od Ústí nad Labem – Řehlovice
dle §22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále „zákon o přestupcích“),
porušením povinnosti stanovené dopravním značením B 21a „Zákaz předjíždění“, když „v daném
úseku dálnice ‚kde je snížena rychlost dopravním značením ze 130 – 100 – 80 km/hod. z důvodu rekonstrukce
D8‘ předjížděl v levém jízdním pruhu pomaleji jedoucí vozidlo v pravém jízdním pruhu. Těsně před snížením
jízdních pruhů v jeden průběžný za pomoci směrových desek s blikači Z 4b se řidič zařadil před předjížděné
vozidlo. V tomto úseku je ale předjíždění již zakázáno dopravním značením B 21a, z důvodu bezpečnosti
a plynulosti v silničním provozu.“ Žalobce s vyřízením přestupku v blokovém řízení nesouhlasil,
odmítl zaplatit blokovou pokutu a bylo s ním sepsáno oznámení o dopravním přestupku.
Magistrát města Ústí nad Labem („správní orgán I. stupně“), odbor kontroly, zahájil
dne 9. 7. 2007 s žalobcem přestupkové řízení. Při jednání, které se uskutečnilo dne 25. 7. 2007,
žalobce uvedl, že nespáchal žádný přestupek, protože nepředjížděl v zákazu předjíždění,
ani nepřekročil rychlost. Před předjížděné vozidlo se zařadil těsně před zákazem přejíždění,
je jasné, že ho policista nemohl vidět jet v levém pruhu. Jako svědka navrhl svou přítelkyni paní
J. H.. Jako svědkové byli vyslechnuti dva na místě zasahující policisté a paní J. H.. Správní orgán
při zjišťování skutkového stavu vycházel rovněž z fotodokumentace pořízené po odjezdu žalobce
z místa kontroly.
Dne 15. 1. 2008 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí,
č. j. MM/OK/PD/28787/07/R, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku
proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle §22 odst. 1 písm. f) bod 7 zákona
o přestupcích, a kterým žalobci uložil pokutu ve výši 8000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu
řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci
rozhodnutí a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
Proti rozhodnutí orgánu I. stupně podal žalobce odvolání. Uvedl, že orgán I. stupně
předně nezajistil všechny důkazy, nesprávně zhodnotil získané důkazy, nesprávně vyhodnotil
důkazy v souvislostech a tudíž nesprávně rozhodl. Zpochybnil zejména výpovědní hodnotu
důkazů, když uvedl, že fotografie byly pořízeny bez účasti žalobce, nebo že jako důkaz byla
použita výpověď policisty, který uvedl, že celý průběh předjíždění neviděl. Policisté dále chtěli
žalobci uložit pokutu za přestupek, jehož projednání v blokovém řízení však zákon neumožňuje.
Podle žalobce došlo rovněž k pochybení, když nebyly zajištěny jiné důkazy – svědecká výpověď
řidiče předjížděného automobilu, nebyl předložen seznam kontrolovaných aut (za účelem
možného svědectví) či služební zápis hlídky, byla zamítnuta rekonstrukce na místě samém,
která měla ověřit, zda policista mohl na dálku vidět a určit hranici zákazu přejíždění. Žalobce
navrhl provedení dokazování služebním záznamem hlídky a nákresem situace a rekonstrukcí
na místě samém.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 1. 2008, č. j. 131/DS/08/7291/Sur, odvolání žalobce
zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem,
v níž zdůraznil, že správním orgánem v dané věci nebyl správně zjištěn skutkový stav a zopakoval
stěžejní námitky uvedené v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Krajský soud
rozsudkem z 25. 2. 2009, č. j. 16 Ca 1/2008 - 70, rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Zároveň žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci
náhradu nákladů řízení v částce 16.280 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud rozsudek odůvodnil tak, že žalovaný se ve svém rozhodnutí vůbec
nevypořádal s námitkou žalobce vznesenou proti rozhodnutí orgánu I. stupně, tj. že byl zamítnut
návrh žalobce na provedení důkazu rekonstrukcí na místě samém, přičemž tímto důkazním
prostředkem mohlo být prokázáno, mohl-li policista na dálku vidět, kde došlo k předjížděcímu
manévru, a zda mohl přesně určit hranici zákazu předjíždění. Žalovaný ani neprovedl důkaz
záznamem hlídky ze dne, kdy ke spáchání přestupku došlo. Z uvedeného vyvozuje krajský soud
závěr, že z textu žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že předmětného přestupku se žalobce
dle názoru žalovaného dopustil, ať již ve skutečnosti předjížděl na místě, které policisté
dodatečně na místě označili, nebo na místě, které sám žalobce uvádí, tj. před dopravním
označením B 21a „Zákaz předjíždění“. V této skutečnosti spatřuje krajský soud závažné
pochybení správního orgánu, neboť v případě správního trestání musí být jednoznačným
způsobem zjištěn skutkový stav, tedy v daném případě je nutné v přestupkovém řízení postavit
zcela najisto, na kterém místě žalobce se svým vozidlem provedl předjížděcí manévr, aby bylo
možno jeho chování kvalifikovat jako přestupek. Dle krajského soudu tedy zjištění skutkového
stavu vyžaduje zásadní doplnění. Pokud tak žalovaný neučinil, zatížil rozhodnutí podstatnou
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Krajský soud nesouhlasil s žalovaným, že provedení rekonstrukce na místě samém
by bylo pouze bezdůvodným protahování řízení. Podle názoru krajského soudu nebylo možné
pouze z výpovědí policistů postavit najisto, že se žalobce dopustil přestupku právě na tom místě,
které policisté dodatečně, již bez přítomnosti žalobce, na vozovce označili. K tomuto závěru
soud dospěl v reakci na rozporuplnost výpovědí svědků - policistů. Výpovědi obou svědků
se podle krajského soudu liší v názoru na to, jaké bylo vozidlo, které měl žalobce přejíždět,
zda policisté kontrolovali v rozhodnou dobu, kdy mělo dojít k přestupku, i vozidla na pravé
krajnici, jak probíhala kontrola žalobce či jaká byla vzdálenost místa přestupku od místa
stanoviště obou svědků.
II.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V ní uvádí, že žalobce
se dle něj prokazatelně dopustil přestupku dle §22 odst. 1 písm. f) bod 7 zákona o přestupcích,
prvotní materiály zajištěné policejním orgánem nepochybně dokládají, že zasahující policisté
zřetelně viděli, že žalobce předjížděl vozidlo v místě, kde to bylo zakázáno dopravní značkou
B 21a „Zákaz předjíždění“. Výpovědi policistů učiněné na jednání u krajského soudu
se v podstatných věcech nerozcházejí a pokud se liší, tak je to způsobeno delším časovým
odstupem od spáchání přestupku. Výpovědi policistů nejsou ani v rozporu s výpovědí paní H.,
která v době spáchání přestupku jela s žalobcem ve vozidle. Z její výpovědi učiněné u správního
orgánu vyplývá, že zaregistrovala dopravní značku upravující snížení rychlosti v daném úseku a
dopravní značku upravující jízdu v jízdním pruhu, ale vůbec nezaregistrovala v tomto případě
rozhodující značku B 21a „Zákaz předjíždění“.
Co se týče soudem vytýkaného neprovedení důkazu rekonstrukcí na místě samém,
k tomu stěžovatel sděluje, že je pouze v kompetenci správního orgánu posoudit a rozhodnout,
které důkazy a v jakém rozsahu provede. Ačkoli je pravdou, že správní orgán vždy provede
důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci, v uvedeném případě byla na předmětném místě
dálnice D8 v době spáchání přestupku umístěna přechodná úprava provozu na pozemních
komunikacích. Tato přechodná úprava již zde nebyla v době přezkoumávání rozhodnutí
správního orgánu I. stupně stěžovatelem (odvolacím orgánem). V případě provedení požadované
rekonstrukce by proto žalovaný musel postupovat v souladu s ustanovením §77 odst. 1 písm. b)
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), a požádat o stanovení shodné přechodné úpravy provozu
na pozemních komunikacích Ministerstvo dopravy, které by mohlo stanovit tuto přechodnou
úpravu až po písemném vyjádření Ministerstva vnitra. Následně by se musel řešit i problém,
kdo bude hradit náklady za umístění schváleného dopravního značení. Vzhledem k tomu,
že v uvedeném případě se jednalo pouze o spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti
silničního provozu, který neměl za následek způsobení dopravní nehody, nepovažoval stěžovatel
provedení požadovaného důkazu rekonstrukcí za potřebné ani důvodné. Správní orgány
postupovaly shodně jako v obdobných případech přestupků (např. nepřipoutání řidiče na sedadle
bezpečnostními pásy, držení telefonního přístroje či jiného záznamového zařízení během jízdy
řidičem), jejichž spáchání následně řidič popírá. I v takovýchto případech většinou pro vydání
rozhodnutí postačí provedení důkazu v podobě svědecké výpovědi zasahujících policistů.
Výklad učiněný krajským soudem podle stěžovatele zásadním způsobem zasahuje
do zavedené praxe trestání dopravních přestupků, neboť s ohledem na skutečnost, že správní
orgány ve své rozhodovací praxi postupují v souladu s právními názory vyjádřenými soudy
ve správním soudnictví, finančně nákladné provedení důkazu na místě bude nutno využít v řadě
dalších skutkově obdobných případů, kdy základním podkladem pro rozhodnutí o přestupku
budou právě výpovědi zasahujících policistů a proti rozhodnutí bude následně podáno odvolání.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti z 30. 4. 2009 uvedl, že souhlasí
s postupem krajského soudu a s jeho posouzením dané věci. Dodal, že v řízení před správním
soudem byly dokonce dle jeho názoru zpochybněny nedostatečné důkazy, které měly oba správní
orgány k dispozici pro svá rozhodnutí, neboť před soudem zopakované výpovědi dvou policistů
se ukázaly natolik vzájemně rozporné v podstatných věcech, že i bez provedení objektivních
důkazů svědčí pro tvrzení žalobce, že totiž dvojice policistů, provádějících kontrolu více vozidel
v ne zcela přehledném úseku silnice, spáchání údajného přestupku neviděla, protože se nestal,
a i kdyby se stal, jak je popsáno ve správním spise, vidět jej nemohli s potřebnou jistotou.
Rozpory ve výpovědích policistů uskutečněných v rámci řízení před soudem jsou natolik zásadní,
že je nelze odůvodnit časovým odstupem od popisované události. Rovněž z pořízené
fotodokumentace má být podle žalobce patrné, že při dané situaci nebylo možné přesně
zadokumentovat místo, ve kterém mělo dojít k jednání, jež v rozmezí několika metrů buď bylo
nebo nebylo přestupkem. Před soudem pak mělo být rovněž poukázáno na fakt, že fotograficky
zdokumentovaná pozice přenosného dopravního značení buď neodpovídala technickým
předpisům a zásadám bezpečnosti silničního provozu, nebo neodpovídala skutečné pozici,
v jaké se značky nacházely v době, kdy mělo k přestupku dojít. Dále dle žalobce lze svědeckou
výpověď spolujezdkyně žalobce interpretovat tak, že v dané době a na daném úseku se přenosná
značka zákaz předjíždění nevyskytovala a byla zde umístěna až později, poté co žalobce opustil
místo silniční kontroly a před tím, než byla v nepřítomnosti žalobce pořizována fotodokumentace
údajného přestupku. Za těchto okolností je podle žalobce zřejmé, že soud musel dojít k závěru,
že provedení dalších navržených důkazů bylo ve správním řízení ke zjištění stavu nezbytné,
a že jejich neodůvodněné neprovedení je takovou vadou v řízení, která mohla mít za následek
nesprávné posouzení věci.
K stěžovatelovu poukazu na praxi správních orgánů při řešení obdobných přestupků
žalobce uvádí, že se jedná o zjednodušené srovnání. V jeho případě byl postup policistů jiný.
Byl vyzván k zaplacení blokové pokuty za údajné jiné porušení pravidel silničního provozu
podle §22 odst. 1 písm. l) přestupkového zákona, a poté, co odmítl zaplatit blokovou pokutu,
bylo jeho údajné jednání překvalifikováno na přestupek podle §22 odst. 1 písm. f) bod 7 zákona
o přestupcích, který vůbec v blokovém řízení nemůže být projednáván a jehož důsledkem
je správní potrestání závažného dopadu. Žalobce má dále za to, že nestandardnosti
svého postupu si byla policejní hlídka vědoma, a proto k podpoře svých tvrzení pořídila
dodatečně, neznámo kdy a za jakých okolností, v každém případě však bez přítomnosti žalobce,
jako další „důkaz“ pochybnou dokumentaci. Argument žalovaného, že výklad soudu,
podle kterého je v případě pochybností o podkladech pořízených policií k údajnému přestupku
nezbytné provést další důkazy, by zasáhl do zavedené praxe trestání dopravních přestupků,
je mimo kategorii právního posouzení věci a směřuje k presumpci pravdivosti tvrzení příslušníků
ozbrojených složek nadaných vrchnostenskou pravomocí bez možnosti zpochybnění
těchto tvrzení. Žalobce rovněž poukazuje na obecné právní principy presumpce neviny
a povinnosti rozhodnout v případě pochybností ve prospěch obviněného.
III.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přistoupil k přezkoumávání napadeného rozsudku krajského soudu,
a to v rozsahu v kasační stížnosti uvedených námitek a v rozsahu vymezeném v §109 odst. 2
a 3 s. ř. s. Shledal přitom, že řízení před soudem nebylo zatíženo vadami, k nimž musí
přihlédnout z moci úřední i bez návrhu účastníka řízení.
Kasační stížnost není důvodná.
V daném případě nastal spor mezi účastníky řízení o tom, zda na základě důkazů
provedených v průběhu řízení před správními orgány byl skutkový stav zjištěn natolik spolehlivě
a dostatečně, že bylo možno uznat žalobce vinným ze spáchání přestupku dle §22 odst. 1
písm. f) bod 7 zákona o přestupcích. S tím také souvisí otázka, zda zjištění ohledně skutkového
stavu vyžadovalo pro učinění závěru o naplnění skutkové podstaty přestupku jednáním žalobce
ještě doplnění, jak tvrdí krajský soud, či nikoli, jak namítá stěžovatel.
Zákon o přestupcích blíže neupravuje postup při zjišťování skutkového stavu a nestanoví
požadavky na míru jeho objasnění. Proto je nutno na základě §51 zákona o přestupcích,
který uvádí, že na řízení o přestupcích se subsidiárně použijí předpisy o správním řízení, vyjít
při posuzování těchto otázek primárně z ustanovení správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.,
dále jen „správní řád“). Zde je v §3 uvedeno, že správní orgán má postupovat tak, aby byl zjištěn
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu který je nezbytný pro soulad
jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2 správního řádu, tedy s požadavky na zákonnost
jeho postupu. Ustanovení §50 odst. 3 správního řádu pak správnímu orgánu ukládá povinnost
i bez návrhu zjišťovat všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho,
komu v řízení z moci úřední správní orgán ukládá nějakou povinnost. Správní orgán
přitom podklady pro rozhodnutí, zejména důkazy, hodnotí podle své úvahy, přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§50 odst. 4
správního řádu). Samotný postup správního orgánu při provádění dokazování pak upravuje
§51 a násl. správního řádu.
V přestupkovém řízení jsou však kladeny specifické nároky na rozsah a způsob
zjišťování podkladů pro rozhodnutí a v jejich světle je třeba vykládat obecná ustanovení
obsažená ve správním řádu (srov. Hendrych, D. a kol.: Správní právo. C. H. Beck, Praha 2009,
s. 466). Na zjišťování skutkového stavu v rámci přestupkového řízení je tak potřeba aplikovat
ještě přísnější měřítka než na správní řízení obecně, neboť obvinění z přestupku je obviněním
trestním ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(č. 209/1992 Sb.). Jak pak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku z 20. 1. 2006,
č. j. 4 As 2/2005 - 62, publikovaném pod č. 847/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí
NSS jsou přístupná na www.nssoud.cz): „Je na správním orgánu rozhodnout o tom, které důkazy v řízení
o přestupku provede; tím však nesmí omezit právo osob, které čelí obvinění trestní povahy v širším slova smyslu,
vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch
za stejných podmínek jako svědků proti sobě [článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod]. Výpověď svědka, již obviněný z přestupku navrhl k důkazu na svou obhajobu,
nelze předem hodnotit jako bezcennou, a proto ji jako důkaz neprovést, jen s poukazem na její účelovost
pro přátelský vztah obviněného ke svědkovi. Odmítnutí návrhu na provedení důkazu výslechem takového svědka
je porušením práva na spravedlivý proces. Tento postup, jenž vedl k faktickému vyloučení důkazů navržených
ve prospěch obviněného z přestupku a přijetí závěru o skutkovém stavu věci toliko na základě jednostranných
důkazů, je porušením čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“
Přestože v nyní posuzované věci nebyl spor o provedení dokazování výslechem svědka,
jedná se o situaci analogickou, kdy správní orgány odmítly provést důkazy navrhované žalobcem,
přestože tyto by, jak tvrdí žalobce, mohly prokázat existenci odlišného skutkového stavu,
než jaký byl vzat za základ při vyslovení viny žalobce za přestupek na podkladě výpovědí
zasahujících policistů a fotodokumentace pořízené bez přítomnosti žalobce. Nejvyšší správní
soud pak musí přisvědčit názoru krajského soudu v tom, že je pochybením stěžovatele,
pokud ten se v žalobou napadeném rozhodnutí s námitkou žalobce, že nebyly provedeny
jím navrhované důkazy, vůbec nevypořádal. Správní orgán sice hodnotí důkazy v rámci
své úvahy, jak vyplývá i z ustanovení správního řádu (§50 odst. 4) a v rámci těchto úvah některá
tvrzení přijímá a jiná odmítá, přičemž se opírá o logické, systematické, historické,
pravděpodobnostní, věrohodnostní atp. úsudky, které zmiňuje v odůvodnění svého rozhodnutí.
Takovýmto hodnocením však není, jestliže správní orgán jeden důkaz pouze přijme
a protichůdný pouze jako nevěrohodný odmítne, aniž by vyložil, proč tak učinil, když navíc
nevyužije možnosti provést k objasnění sporné skutečnosti dostupné důkazy další
(k tomu srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 28. 5. 1996, sp. zn. 9 A 561/94, publikované
v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 270/1998 a v Soudní judikatuře pod č. 10/1998,
str. 298).
Provedení důkazů navržených účastníky řízení pak správní orgán může odmítnout
v případě, pokud by získání nebo provedení důkazů bylo v rozporu s právními předpisy
(§51 odst. 1 správního řádu), pokud by byla v souladu s požadavky §3 zjištěna skutečnost,
která by znemožňovala žádosti vyhovět (§51 odst. 3 správního řádu) nebo v případě, že zjištění
skutkového stavu má takové kvality, že o skutkovém stavu již neexistují žádné důvodné
pochybnosti a případné další dokazování by již jen mohlo potvrdit okolnosti osvědčené
předchozím dokazováním a bylo by tak již nadbytečné. Pojem „důvodné pochybnosti“
je pak potřeba vykládat tak, že tyto pohybnosti nejen že již neexistují na straně správního orgánu,
ale že správní orgán vzal v úvahu možné zpochybnění jím zjištěného skutkového stavu ze strany
účastníků řízení, tj. vypořádal se rovněž s jejich připomínkami a námitkami a přihlédl
ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, jak požaduje také §50 odst. 4 správního řádu.
Pokud správní orgány neprovedly žalobcem navrhované důkazy, ani z odůvodnění
žalobou napadených rozhodnutí nejsou zřejmé myšlenkové pochody, jakými byly správní orgány
v rámci této úvahy vedeny, a přesto správní orgány dospěly k závěru o naplnění skutkové
podstaty přestupku žalobcem, porušily základní procesní práva žalobce, zejména základní
procesní zásady zakotvené v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád,
srov. §2 odst. 2 a 5), které jsou aplikovány rovněž v případě přestupkového řízení
(k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 - 135,
publikovaný pod č. 1338/2007 Sb. NSS). Jedná se zejména o zásadu presumpce neviny
a z ní vyplývající zásadu v pochybnostech rozhodovat ve prospěch obviněného (obdobně
rozsudek Nejvyššího správního soudu z 12.03.2009, č. j. 7 As 9/2009 - 66). Stejně tak na základě
aplikace zásady rovnosti zbraní musí být obviněnému umožněno uplatnit důkazy zpochybňující
závěry učiněné správním orgánem.
Stěžovatel uvádí ve své kasační stížnosti, z jakých důvodů nebylo možno navrhované
důkazy v rámci správního řízení provést. K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává,
že argument stěžovatele o případné finanční náročnosti provádění navržených důkazů neobstojí.
Žalovaný jednak mohl přistoupit k dokazování provedením rekonstrukce na místě
takovým způsobem, aniž by muselo být instalováno veškeré značení, které se v předmětnou dobu
na daném úseku dálnice nacházelo, jednak správní i trestní řád nabízejí více možností, jak sporné
okolnosti osvědčit. Navíc žalobce navrhl v rámci správního řízení provedení i jiných důkazů,
které by jistě z tohoto pohledu tolik problematické nebylo, např. předložení služebního zápisu
hlídky. Tento důkaz však rovněž během správního řízení proveden nebyl, ani se k jeho návrhu
stěžovatel nevyjádřil. Nejvyšší správní soud pak dodává, že ani případná finanční náročnost
provádění důkazů nemůže ospravedlnit nezákonný zásah do práv jedince v podobě vyslovení
viny o spáchání přestupku na podkladě nedostatečně zjištěného skutkového stavu,
a to i v případě, kdy, jak uvádí stěžovatel, se jednalo „pouze o spáchání přestupku proti bezpečnosti
a plynulosti silničního provozu, který neměl za následek způsobení dopravní nehody“. Nelze rovněž
přehlédnout, že žalobce je řidičem z povolání a uložený trest (kromě pokuty byl žalobci uložen
zákaz řízení spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců) by v jeho případě
znamenal citelnou újmu v podobě znemožnění výkonu jeho profese. Soud ještě poznamenává,
že neudržitelná je také námitka stěžovatele o případných možných důsledcích rozhodnutí
krajského soudu spočívajících ve zpochybnění dosavadní správní praxe, kdy je rozhodnutí
o přestupku opřeno právě jen o výpovědi policistů. K této námitce Nejvyšší správní soud
poznamenává již jen tolik, že v tomto případě žalobce zpochybnil tvrzení policistů v konkrétních
ohledech a navrhl k podpoře svého tvrzení důkazy. Jak pak uváděl již žalobce ve svém vyjádření
ke kasační stížnosti, nelze v žádném případě tvrzení policisty považovat za absolutně
nezpochybnitelné. Pokud žalobce svými tvrzeními založil důvodné pochybnosti o podobě
skutkového stavu, tak, jak byl policisty vylíčen, byl správní orgán povinen se jeho námitkami
zabývat.
IV.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalobce má pak proti neúspěšnému účastníku právo na náhradu nákladů,
které v řízení o kasační stížnosti důvodně vynaložil.
Žalobci takové náklady vznikly v podobě nákladů na právní zastoupení advokátem,
a to 1 x 2100 Kč za jeden úkon právní služby (písemné podání soudu – vyjádření ke kasační
stížnosti) a dále 1 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11
odst. 1 písm. d) a §13 odst. 1, 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, celkem 2400 Kč. Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani, kterou je povinen z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3
zákona o dani z přidané hodnoty činí 456 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení o kasační
stížnosti tedy činí 2856 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2009
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu