ECLI:CZ:NSS:2010:1.AS.47.2010:65
sp. zn. 1 As 47/2010 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně:
GlaxoSmithKline, s. r. o., se sídlem Na Pankráci 17, Praha 4, zast. JUDr. Filipem Winterem,
advokátem, se sídlem Na Příkopě 25, Praha 1, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní
vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 2. 2009,
sp. zn. 2008/681/had/Gla, čj. had/2309/09, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2010, čj. 5 Ca 65/2009 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ve výši 2880 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. Filipa Wintera, advokáta.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též „žalovaná“) dne 3. 2. 2009 vydala
rozhodnutí specifikované v záhlaví tohoto rozsudku. Toto rozhodnutí posuzovalo reklamní spot
žalobkyně na zubní pastu Parodontax. Reklamní spot Parodontax mutace 1, který měl premiéru
10. 3. 2008 v 09:48:33 na programu televize Prima a následně byl reprízován do 1. 6. 2008
na programech ČT 1, ČT 2, televize Prima a Nova, byl žalovanou popsán
takto:V obraze pohled
na dno umyvadla. Obraz je doprovázen zvukovou stopou znázorňující zvuky při čištění zubů. Poté následuje
odplivování zbytků zubní pasty a slin do umyvadla spolu s příměsí krve. Výjev se opakuje. Do tře tice je doplněn
o vypadlý zub. Ve 21. sekundě spotu se objevuje nápis „Kdy si k onečně uvědomíte, že je to problém?“. V obraze
se objevuje vyplivnutá krev tentokrát i s vypadlým zubem. Ve 28. sekundě hlas muže oznamuje: „Zubní pasta
Parodontax pomáhá proti krvácení dásní.“ V obraze je současně znázorněna horizontálně zubní pasta.
Spolu s nápisem „PROTI KRVÁCENÍ DÁSNÍ“. Délka spotu je 30 sekund.
[2] Žalovaná dospěla k názoru, že žalobkyně porušila zákaz reklamy v rozporu s dobrými
mravy podle §2 odst. 3 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona
č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších
předpisů. K porušení došlo tak, že její reklamní spot využíval mot ivu strachu, který vyznívá
jako ultimativní výhrůžka typu „buď krev a paradentóza s následnou ztrátou chrupu,
nebo náš výrobek“. Proto byla žalobkyni udělena pokuta 50 000 Kč
[3] Proti rozhodnutí podala žalobkyně žalobu. V žalobě popsala průběh onemocnění
paradentózou, ve kterém chronický zánět dásní postupně přestoupí na kostní lůžko, začne
ho rozrušovat, projevem je otok dásní, její začervenání a krvácení dásní. Zánět dásní
v počátečním stadiu nebolí, neléčený však časem postihne vazy zubů a čelistní kost a může končit
i vypadnutím zubu. Vedle včasné diagnózy a odborného ošetření je důležitá i spolupráce pacienta,
která představuje zejména pravidelnou péči o ústní dutinu. Žalobkyně dále namítla,
že ve věci nebyl řádně zjištěn stav věci, neboť nebyl opatřen žádný důkaz o tom, že reklamní spot
užívá strachu. Reklama má za cíl informovat o produktech a službách dostupných na trhu,
za tím účelem musí podporovat vzdělanost svých adresátů, aby by li schopni reklamu vyhodnotit
a vybrat pro sebe nejlepší produkt. Žalobkyně neměla v úmyslu používat motiv strachu.
Z reklamy nijak nevyplývá příčinná souvislost mezi reklamou a pocitem strachu či ohrožení
z onemocnění paradentózou. Spot uvádí, že pasta Parodontax pomáhá proti krvácení,
tedy pouze proti jedinému z mnoha dalších příznaků rozvíjející se paradentózy.
[4] Při ústním jednání před soudem zástupce žalobkyně dále uvedl, že reklama byla vytvořena
podle moderních trendů v reklamě. Podle nich má reklama přinést něco sociálně odpovědného
a nebýt pouze reklamou se smějícími se krasavci. Výše pokuty není pro žalobkyni nijak
dramatická, její nebezpečí tkví v tom, že by reklama reflektující nový sociálně odpovědný trend
měla u nás zavřené dveře. Zástupce žalované ve své reakci uvedl, že reklama sice může odpovídat
moderním trendům, neodpovídá však zákonu.
[5] Městský soud v Praze rozhodnutí žalované zrušil a vrátil jí věc k dalšímu řízení.
K dané věci uvedl, že výčet provedený v §2 odst. 3 zákona č. 40/1995 Sb. je demonstrativní.
Toto je třeba chápat tak, že přítomnost prvků využívající motiv strachu je jednou ze skutečností,
které způsobují rozpor reklamy s dobrými mravy. Protože výčet uvedený v §2 odst. 3
je demonstrativní, je na správním orgánu, aby řádně odůvodnil, na základě jaké skutečnosti
a z jakých konkrétních důvodů rozpor reklamy s dobrými mravy v konkrétním případě shledává.
Výklad žalované, že toto ustanovení zakazuje jednak reklamu, která je v rozporu s dobrými
mravy, jednak reklamu, která obsahuje prvky využívající motivu strachu , je nesprávný. Městský
soud byl toho názoru, že zvukovou část reklamy „Zubní pasta Paradontax pomáhá proti krvácení
dásní“ nelze vnímat jako ultimátum „buď paradontóza nebo zubní pasta Paradontax“,
neboť zjevně nabízí možné řešení problému s dásní. Ani v tomto bodu tedy nesouhlasí
s odůvodněním rozhodnutí žalované.
[6] K tomu, zda-li reklama využívá motivu strachu, a zda je z těchto důvodů v rozporu
s dobrými mravy, soud uvedl, že cílem reklamy je bezpochyby na prvém místě propagace
výrobku. Reklama nabízí možné řešení krvácení dásní. Znázorněním vypadnutí zubu reklama
upozorňuje na možné onemocnění paradentózou, byť toto není v reklamě zmíněno výslovně.
Městský soud přijal i úvahy žalované potud, že obavy o zdraví jsou přirozené, onemocnění
paradentózou má kromě dopadu na zdravotní stav i dopady estetické. Soud však měl za to,
že reklama spíše pouze upozorňuje na možné onemocnění, než aby vyvolávala pocit strachu.
II.
Stručné shrnutí základních argumentů uvedených v kasační stížnosti
[7] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) podala včas kasační stížnost, kterou řádně odůvodnila.
Stěžovatelka namítá, že soud nesprávně posoudil právní otázku ohledně výkladu §2 odst. 3
zákona o regulaci reklamy. Výčet zde stanovených možností, kdy je reklama v rozporu s dobrými
mravy, je demonstrativní, a z toho důvodu může být reklama v rozporu s dobrými mravy
i v takovém případě, na který dané ustanovení výslovně nepamatuje. Bude vždy na správním
orgánu, aby rozpor s dobrými mravy řádně odůvodnil. Stěžovatelka se domnívá,
že tomuto požadavku bylo učiněno zadost. Stěžovatelka totiž „zcela pregnantně“ vyjádřila,
v čem shledává pochybení - a to v ultimativní výhružce „buď krev a paradentóz a s následnou
ztrátou chrupu, nebo náš výrobek“, která z reklamy čiší.
[8] Z hlediska hodnocení, zda reklama obsahuje prvky využívající motivu strachu, soud
nesprávně dochází k názoru, že nikoli. Soud má za to, že přestože reklama na možné onemocnění
poukazuje, a činí tak způsobem, který může vyvolat rozp oruplné reakce, v celkovém
svém vyznění vzbuzuje spíš než strach z onemocnění uvědomění si možných následků
a odpovědnost za vlastní zdraví. Vnímání strachu je individuální, každý proto nemusí strach
vnímat stejně, přesto má soud za to, že předmětná reklama nestaví na pocitu strachu
z paradentózy, jak dovozuje stěžovatelka. Taková úvaha soudu však nemá oporu v odůvodnění
a je jako taková nepřezkoumatelná. Soud hodnotil věcnou stránku řízení bez provedení důkaz u
zhlédnutím reklamy. Svým rozsudkem významně zasáhl do autonomie rozhodování správního
orgánu, který v rámci kolegia shledal reklamu jako rozpornou se zákonem.
[9] Stěžovatelka má rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný pro neznalost věci,
neboť nebylo provedeno žádné dokazování a ani z rozsudku nevyplývá, že by se byl městský
soud seznámil s obsahem reklamy. V rozsudku městského soudu je zřejmý vnitřní rozpor,
když na jedné straně uvádí, že výrok obsahuje výstižný popis skutku , a na druhé straně naopak
uvádí, že mu skutkový stav není zřejmý.
[10] Dalším argumentační bodem kasační stížnosti je vada řízení a nepřezkoumatelnost
rozsudku. Městský soud totiž v rozsudku zmiňuje skutky, ohledně kterých nebylo stěžovatelkou
správní řízení o správním deliktu vůbec z ahajováno a které v rámci správního řízení o správním
deliktu nebyly stěžovatelkou vůbec posuzovány.
[11] Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského
soudu zrušil a vrátil k dalšímu řízení.
III.
Stručné shrnutí vyjádření žalobkyně
[12] Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti shledává rozsudek městského soudu
správným a zdůrazňuje, že z dikce §2 odst. 3 zákona o regulaci reklamy je zřejmé, že má-li být
jednání označeno za nepřípustně užívající motiv strachu, musí být zároveň v rozporu s dobrými
mravy. Žalobkyně je přesvědčena, že důležitost informace o prevenci zánětu dásní je té intenzity,
že bohatě vyvažuje i drobné zobrazení stop krve a vypadlého zubu. Spot jako takový je tedy
v souladu s dobrými mravy, neboť propagovaný produkt je skutečně věcně určen k prevenci
zánětu dásní. Hodnotí-li stěžovatelka spot coby ultimativní výhružku „buď krev a paradentóza
s následnou ztrátou chrupu, nebo náš výrobek“, pak tak činí nesprávně. Něco takového vůbec
neodpovídá obsahu spotu: nic takového v něm není ani řečeno, ani naznačeno, natož řečeno
„ultimativním“ způsobem.
IV.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[13] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), neshledal přitom va dy, jimiž by se musel zabývat
i bez návrhu.
[14] Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (IV.A.) Poté se zabýval námitkou nesprávné interpretace
§2 odst. 3 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změn ě a doplnění zákona
č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., viz IV.B.].
IV.A.
Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
[15] Stěžovatelka tvrdí, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný, neboť soud vůbec
neprovedl důkaz nahrávkou reklamního spotu, čímž se měl do pustit vady řízení s dopadem
na zákonnost rozhodnutí (IV.A.1.). Navíc je nepřezkoumatelný, neboť v rozsudku zmiňuje
skutky, ohledně kterých nebylo stěžovatelkou správní řízení o správním deliktu vůbec zahajováno
a které v rámci správního řízení o správním deliktu nebyly stěžovatelkou vůbec posuzovány
(IV.A.2.). V neposlední řadě je i vnitřně rozporný (IV.A.3.).
IV.A.1.
[16] Ohledně prvé námitky uvádí Nejvyšší správní soud následující. Povinností městského
soudu bylo přezkoumat napadené rozhodnutí stěžovatelky v mezích žalobních námitek (§75
odst. 2 s. ř. s.). Soud námitky v plné šíři posoudil, přičemž z protokolu je zřejmé, že v průběhu
jednání byl konstatován též podstatný obsah správního spisu. Součástí správního spisu
je též DVD s nahrávkou reklamního spotu. Jednání soudu je určeno k tomu, aby věc před ním
byla řádně projednána. Soudní řád správní předpokládá, že soud zkoumá skutkový a právní stav
věci, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumává
v mezích žalobních bodů (§75 odst. 1). Při jednání také předseda senátu vede účastníky
k vyjádřením včetně vyjádření k dalším okolnostem, které považuje za potřebné pro rozhodnutí
(§49 odst. 4 s. ř. s.). Není-li důkazních návrhů a neprovádí-li se dokazování, posuzuje soud
důvodnost žaloby na základě žalobních námitek, vyjádření žalovaného a obsahu správního spisu.
S jeho úplným obsahem se proto musí soud před rozhodnutím seznámit, a to se všemi
skutečnostmi z něho plynoucími, které mají pro rozhodnutí význam (srov. k tomu přiměřeně
rozsudek NSS ze dne 12. 12. 2007, čj. 2 Afs 13/2007 - 73, všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou
dostupná na www.nssoud.cz). Tak se soud seznámil i s obsahem reklamního spotu na přiloženém
DVD. Z rozsudku lze také snadno vyčíst, že městský soud reklamní spot zná a několikrát
jej v odůvodnění rozsudku popisuje (srov. s. 1, 5 a 7 rozsudku). Ostatně stejným způsobem
se s obsahem reklamního spotu seznámil též tuto věc rozhodující senát Nejvyššího správního
soudu.
[17] Jestliže tedy v daném případě soud ze správního spisu konstatoval jeho podstatný obsah
a současně žalobkyně ani stěžovatelka se nedomáhaly přehrání reklamního spotu na DVD,
je nutno toto seznámení se rozhodujícího senátu městského soudu s obsahem spotu považovat
za dostatečné.
[18] Pokud nyní stěžovatelka nekonkrétně argumentuje, že mělo před soudem proběhnout
rovněž dokazování, není jasné, jakého dokazování se vlastně domáhá. Navíc ani žalobkyně
ani stěžovatelka žádné nové důkazy městskému soudu nenavrhly. Námitka je proto nedůvodná.
IV.A.2.
[19] Dále stěžovatelka tvrdí vady řízení a nepřezkoumatelnost, neboť městský soud
v rozsudku zmiňuje skutky, ohledně kterých nebylo správní řízení o správním deliktu vůbec
zahajováno a které v rámci správního řízení o správním deliktu nebyly stěžovatel kou vůbec
posuzovány a nebylo k nim ani nijak přihlíženo při stanovování pokuty.
[20] Nutno podotknout, že přes naprosto nekonkrétní tvrzení stěžovatelky (srov. rozsudek RS
NSS ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 - 58, publikován též pod č. 835/2006 Sb. NSS)
Nejvyšší správní soud tuto námitku zvážil, neboť k případné nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu by musel v každém případě přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Rovněž tuto námitku je ovšem třeba pokládat za nedůvodnou. Žádné skutky, ohledně
kterých správní řízení nebylo vedeno, v odůvodnění rozsudku popsány nejsou. Všechna tvrzení
a všechny důkazy, které městský soud v rozsudku zmiňuje, jsou součástí správního
nebo soudního spisu.
IV.A.3.
[21] Konečně stěžovatelka tvrdí, že v rozsudku městského soudu je rozpor. Na jedné straně
prý městský soud uvádí, že výrok rozhodnutí obsahuje výstižný popis skutku , a na druhé straně
naopak uvádí, že mu skutkový stav není jasný.
[22] Tato námitka stěžovatelky dezinterpretuje rozsudek městského soudu. Městský soud
totiž uvedl, že část odůvodnění rozhodnutí stěžovatelky se míjí s výrokem. Jde konkrétně o pasáž
odůvodnění, v níž stěžovatelka dovozuje rozpor s §2 odst. 3 zákona o regulaci reklamy
rovněž proto, že reklama může vyvolat dojem o léčivém účinku (s. 8 rozsudku). Tato pasáž
je podle městského soudu v rozporu s výrokem rozhodnutí stěžovatelky. To míří jen na rozpor
s §2 odst. 3, tedy rozpor s dobrými mravy z důvodu zakomponování prvků využívajících motivu
strachu. Tento závěr městského soudu je pro Nejvyšší správní soud naprosto srozumitelný.
Nadto je i věcně správný. Stěžovatelka totiž v odůvodnění svého rozhodnutí zčásti směšuje
důvody podle §2 odst. 3 s důvody pod toto ustanovení zjevně nespadajícími. Konkrétně tvrdí,
že reklama může vyvolat dojem o léčivém účinku zubní pasty a vybízet konzumenty k podcenění
odborné péče zubního lékaře (část III. rozhodnutí stěžovatelky). Takovéto úvahy však nemají
naprosto žádný vztah k výroku č. 2 rozhodnutí stěžovatelky, který míří toliko na porušení
§2 odst. 3 zákona o regulaci reklamy.
[23] Ani tato námitka není proto důvodná.
IV.B.
Posouzení správnosti interpretace zákona o regulaci reklamy
[24] Jádrem kasační stížnosti se jeví námitka, že městský soud nesprávně interpretoval
§2 odst. 3 zákona o regulaci reklamy. Podle tohoto ustanovení reklama nesmí být v rozporu s dobrými
mravy, zejména nesmí obsahovat jakoukoliv diskriminaci z důvodů rasy, pohlaví nebo národnosti nebo napadat
náboženské nebo národnostní cítění, ohrožovat obecně nepřijatelným způsobem mravnost, snižovat lidskou
důstojnost, obsahovat prvky pornografie, násilí nebo prvky využívající motivu strachu.
[25] Stěžovatelka nejprve upozorňuje, že výčet §2 odst. 3 je demonstrativní. Proto lze rozpor
reklamy s dobrými mravy shledat i ve skutečnosti, kterou §2 odst. 3 výslovně nejmenuje.
Na stěžovatelce bude nicméně vždy povinnost řádně odůvodnit, na základě jaké skutečnosti
a z jakých konkrétních důvodů rozpor reklamy s dobrými mravy v konkrétním případě shledává.
To prý stěžovatelka ve svém rozhodnutí učinila.
[26] Smysl této námitky není Nejvyššímu správnímu soudu zřejmý. Obecně je třeba
této námitce přisvědčit. Opačný závěr však neplyne ani z rozsudku městského soudu.
Ten rovněž vychází z toho, že výčet uvedený v §2 odst. 3 zákona o regulaci reklamy je toliko
příkladmý. Jak správně vyvodil městský soud a jak dovozuje i odborná literatura
(například Chaloupková, H. - Holý, P. Regulace reklamy. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK,
2009, s.14), §2 odst. 3 vymezuje okruh nejčastějších skutkových podstat porušení dobrých
mravů. V každém případě se však tato námitka stěžovatelky míjí s nyní posuzovaným případem.
Z rozhodnutí stěžovatelky jasně vyplývá, že stěžovatelka ve svém rozhodnutí subsumovala
reklamu žalobkyně pod skutkovou podstatu reklamy projevující se „prvky využívajícími motivu
strachu“. Stěžovatelka tedy neaplikovala důvod v §2 odst. 3 neuvedený. Proto zdejší soud mohl
právnímu závěru stěžovatelky uvedenému v kasační stížnosti v obecné rovině přisvědčit,
aniž by to však přinášelo cokoliv podstatného pro nyní posuzovanou věc.
[27] Dále stěžovatelka tvrdí, že „pregnantně“ vyjádřila, v čem shledává pochybení
a proč reklama žalobkyně naplňuje skutkovou podstatu §2 odst. 3 zákona o regulaci reklamy.
Městský soud prý významně zasáhl do autonomie rozhodování stěžovatelky jako žto správního
orgánu.
[28] K tomu nutno zdůraznit, že stěžovatelčino rozhodnutí je zčásti nepřezkoumatelné
(k tomu srov. bod [22] shora). Navíc stěžovatelka vyšla při svém hodnocení z nesprávné
interpretace §2 odst. 3 zákona o regulaci reklamy. Ve svém rozhodnutí totiž zjevně chápe
skutkovou podstatu §2 odst. 3 alternativně, tedy určité jednání je buď v rozporu s dobrými
mravy, anebo obsahuje prvky využívající motiv strachu. Již z bodu 2 výroku stěžovatelky plyne,
že reklama svým zpracováním vyvolává pocit strachu, aniž by bylo jakkoliv zmíněno, že reklama
je v rozporu s dobrými mravy. Rovněž další části odůvodnění rozhodnutí stěžovatelky
argumentují toliko motivem strachu, aniž jakkoliv zvažují, nakolik je dán rozpor s dobrými mravy
(část III. a IV.).
[29] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem v závěru o nesprávnosti
tohoto výkladu. Jednoduchým jazykovým výkladem §2 odst. 3 (ustanovení cit. v bodě [24] shora)
lze snadno dospět k závěru, že norma v §2 odst. 3 zakotvená zakazuje reklamu,
která je v rozporu s dobrými mravy. Dále pak demonstrativně podává příklady reklamy,
která je v rozporu s dobrými mravy. Těmito příklady jsou např. reklama obsahující prvky
pornografie (k tomu rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2007, čj. 5 As 32/2007 - 83) nebo právě reklama
využívající motivy strachu. K naplnění skutkové podstaty podle §2 odst. 3 je proto třeba,
aby reklama využívala motivy strachu, a to takovým způsobem, že bude současně rozporn á
s dobrými mravy. Ne každý eventuální motiv strachu v reklamě proto bude automaticky
protiprávní. Například upoutávka na hororový film bude nepochybně s prvkem strachu pracovat.
Jen z tohoto faktu však samozřejmě nelze dovodit, že by se tím dostala také do rozporu
s dobrými mravy. K porušení §2 odst. 3 zákona o regulaci reklamy tedy samotné využití prvků
strachu nestačí a eventuelní rozpor s dobrými mravy je nutno řádně odůvodnit. Této povinnosti
však stěžovatelka ve svém rozhodnutí nedostála.
[30] Pojem „prvky využívající motivu strachu“ spadá do kategorie tzv. neurčitých právních
pojmů; jejich definování obecně v právních předpisech pro jejich povahu samu nemusí být
vhodné, dokonce ani možné. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy nebo skutečnosti, které nelze
úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah se může měnit, často bývá
podmíněn časem a místem aplikace normy. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní
orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu,
přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit,
a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu
zařadit. Proto se zjištění, zda v daném případě reklama obsahuje prvky využívající motivu strachu,
musí odvíjet od hodnocení všech okolností konkrétního případu, z nichž správní orgán učiní
závěr, zda je daný pojem naplněn či nikoli. Zákonodárce užitím neurčitých pojmů dává orgánu
aplikujícímu právní předpis prostor, aby posoudil, zda konkrétní situace patří do rozsahu
neurčitého pojmu či nikoli. To, zda předmětná reklama obsahuje prvky využívající motivu
strachu, je nepochybně otázkou právní, s níž se správní orgán i soud musí řádně vypořádat
(srov. k tomu rozsudek čj. 5 As 32/2007 - 83, cit. v bodě [29] shora).
[31] Stěžovatelka se svém rozhodnutí poměrně obšírně zabývá samotným prvkem strachu.
Strach je podle stěžovatelky vyvolán zobrazením krve a vypadlého zubu. Stěžovatelka
si však nepoložila otázku, zda-li využití motivu strachu je samo o sobě vždy bez dalšího
v rozporu s dobrými mravy. Již ze shora podaného výkladu (bod [29]) je přitom patrné,
že tomu tak vždy není.
[32] Vnímání strachu je bezesporu individuální záležitost. Každý člověk se „bojí“ za jiných
okolností. Vnímání strachu proto může být v jednotlivých případech odlišné podle adresáta
reklamy. Nicméně je nepochybné, že se dá říci, z čeho má většinová společnost strach. Samotné
použití motivů, které mohou způsobit strach, nezpůsobuje strach v jakékoliv myslitelné situaci.
Proto je třeba každou jednotlivou situaci posoudit zvlášť vzhledem ke všem okolnostem
a s ohledem na dobré mravy, o kterých §2 odst. 3 výslovně hovoří. Zákon o regulaci reklamy
má na mysli především mravnost v obecnějším významu tohoto slova. V tomto případě zřejmě
půjde o takové způsoby jednání, na jejichž odsouzení se shodne naprosto převažující většina
společnosti (srov. k tomu rozsudek čj. 5 As 32/2007 - 83, cit. v bodě [29] shora). Předpoklad
skutkové podstaty zakládající rozpor reklamy s dobrými mravy tedy dále objektivizuje „motivy
strachu“, o kterých hovoří část hypotézy právní normy obsažené v §2 odst. 3. Stěžovatelka
tedy musí ve svém rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit, proč je daná reklama v rozporu s dobrými
mravy.
[33] Městský soud má proto pravdu, pokud uvádí, že s těžovatelka porušení dobrých mravů
řádně neodůvodnila, ale pouze popsala jednotlivé údajně stresující faktory. Stěžovatelka
toto ostatně ani učinit nemohla, neboť nesprávně interpretovala §2 odst. 3 zákona o regulaci
reklamy. Důsledkem toho stěžovatelka naprosto opominula podmínku, aby reklama s motivy
strachu byla v rozporu s dobrými mravy.
[34] Na závěr nutno dodat, že informace spotřebitele o možné nemoci (paradentóza,
encefalitida, rýma, rakovina atd.) a jejím průběhu není vždy bez dalšího využitím motivu strachu.
Účelem reklamy je bezesporu propagace výrobku, je tedy zcela logické, že reklama na daný
problém nabízí jako řešení svůj výrobek. Předmětná reklama sice upozorňuje na riziko nemoci
poněkud naturalistickým způsobem, nicméně v tom nelze shledávat rozpor s dobrými mravy tím,
že reklama může též u některých diváků vyvolat strach. Je nutno se ztotožnit se závěrem
městského soudu, že nikde v reklamě nezaznívá ultimativní výhružka „buď nemoc,
nebo náš výrobek“, což by jistě porušením dobrých mravů s využitím prvků strachu bylo.
Pokud stěžovatelka ve svém rozhodnutí vůbec nevysvětlila, jak k tomu jednoznačnému
závěru o vyznění reklamy dospěla, je nutno považovat její rozhodnutí v této dílčí části
rovněž za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
V.
[35] Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny námitky stěžovatelky nedůvodnými,
a proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[36] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch. Žalobkyně dosáhla v řízení o kasační stížnosti plného úspěchu, a proto má právo
na náhradu nákladů řízení vůči stěžovatelce. Náklady řízení byly stanoveny podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v tomto případě za jeden úk on právní služby spočívající
v písemném vyjádření ke kasační stížnosti, a náhradě hotových výdajů, ve výši 2100 Kč a 300 Kč
[§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 citované vyhlášky], tedy 2400 Kč.
Protože advokát žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízen í o částku
480 Kč, odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
(§57 odst. 2 s. ř. s.), na celkovou částku 2880 Kč. Ke splnění povinnosti byla stanovena
přiměřená lhůta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2010
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu