ECLI:CZ:NSS:2008:1.AS.61.2008:98
sp. zn. 1 As 61/2008 - 98
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně:
MCE Slaný, s. r. o. (dříve MCE VOEST Czech Republic, s. r. o.), se sídlem Slaný,
Netovická 538, zastoupené JUDr. Evou Šaškovou, advokátkou se sídlem Kladno, Štítného 1344,
proti žalované: České obchodní inspekci, se sídlem Praha 2, Štěpánská 15, o žalobě
proti rozhodnutí ústředního ředitele České obchodní inspekce ze dne 30. 10. 2003,
č. j. 4677/1100/2003/Kr/Št, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 27. 2. 2008, č. j. 7 Ca 89/2007 - 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Výše označeným rozhodnutím zamítl ústřední ředitel České obchodní inspekce
(dále jen „ústřední ředitel“) odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí ředitele inspektorátu České
obchodní inspekce Střední Čechy ze dne 10. 5. 2003, č. j. 22/06/11-03/Br., kterým byla
žalobkyni podle §19 odst. 1 písm. b) zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích
na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, uložena pokuta ve výši 70 000 Kč
pro porušení povinností stanovených v §13 odst. 2 citovaného zákona, jehož se žalobkyně
dopustila tím, že v období od 1. 10. 1999 do 31. 12. 2002 uvedla na trh stanovené výrobky,
aniž by před tím na ně, jakožto jejich výrobce, vydala prohlášení o shodě.
Žalobu, jíž žalobkyně brojila proti rozhodnutí ústředního ředitele, Městský soud v Praze
zamítl rozsudkem ze dne 28. 2. 2006, č. j. 7 Ca 2/2004 - 32. V odůvodnění shledal, že žalobkyně
byla výrobcem podle zákona o technických požadavcích na výrobky a před uvedením
stanovených výrobků (ocelových mostních konstrukcí) na trh byla povinna vydat prohlášení
o shodě výrobku s technickými předpisy a o dodržení stanoveného postupu posouzení shody
(dále jen „prohlášení o shodě“).
Tento rozsudek však Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalobkyně zrušil
rozsudkem ze dne 14. 3. 2007, č. j. 1 As 44/2006 - 58, neboť městský soud porušil právo
žalobkyně na veřejné projednání věci za její účasti. Z důvodu ekonomie řízení a za předpokladu,
že při nařízeném jednání nedojde ke změně skutkové situace, se pak kasační soud obsáhle vyjádřil
též k podstatě věci samé, přičemž se ztotožnil s hodnocením městského soudu v tom, že to byla
právě žalobkyně, kdo měl povinnost vypracovat písemné prohlášení o shodě předmětných
výrobků jako jejich výrobce, a to před jejich dodáním na trh.
Ve věci následně po provedeném jednání městský soud rozsudkem ze dne 27. 2. 2008,
č. j. 7 Ca 89/2007 - 70, žalobu opět zamítl a rozhodl též o tom, že žádný z účastníků řízení nemá
právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění ve shodě se svými původními závěry uvedl,
že podle zákona o technických požadavcích na výrobky (ve znění tehdy účinném) byla žalobkyně
jako výrobce kovových dílců a prvků používaných v pozemních komunikacích (mostních
konstrukcí) povinna před uvedením na trh vydat prohlášení o shodě. Konstatoval přitom,
že v předmětné věci nebyl mezi účastníky spor o tom, zda žalobkyně v uvedené době uváděla
dotčené výrobky na trh, a zda před jejich uvedením na trh nevydala prohlášení o shodě. Sporu
nebylo ani o tom, že na trh byly uváděny výrobky stanovené dle nařízení vlády a ani o tom,
že žalobkyně tyto výrobky fakticky vyrobila. Soud se však neztotožnil s námitkou žalobkyně,
že povinnost vydat prohlášení o shodě nastupuje pouze u osoby, která nese celkovou
odpovědnost za všechny faktory ovlivňující možná nebezpečí spojená s používáním výrobku.
Uvedl, že taková povinnost stíhá výrobce, kterým je podle §2 písm. c) zákona o technických
požadavcích na výrobky osoba, která vyrábí výrobek (ať jej navrhla či nikoliv) a také ta,
která jej pouze navrhla, aniž by ho nutně vyráběla. Závěr žalobkyně, že výrobcem nemůže být
osoba, která výrobek vyrábí, avšak nenavrhla jej, je zcela lichý.
Pokud jde o žalobkyní při jednání namítaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 8. 2007, č. j. 1 As 20/2007 - 57, poukázal městský soud na rozdíly mezi těmito případy
totožných účastníků. V namítané věci kasační soud shledal rozhodnutí žalované
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, neboť nebylo nijak zřejmé, že právě žalobkyně
uvedla stanovené výrobky na trh. V nyní souzené věci však bylo uvedení výrobků na trh
žalobkyní nesporné. Tato skutečnost se navíc nepochybně podává ze správního spisu. V souladu
s §2 písm. b) zákona o technických požadavcích na výrobky byl okamžikem uvedení výrobků
na trh žalobkyní přechod vlastnického práva stanovených výrobků (předmětu obchodněprávního
vztahu) z žalobkyně na jejího odběratele.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též stěžovatelka) včasnou kasační stížnost,
v níž setrvala na podstatě svých předchozích tvrzení. Nesporná faktická výroba ocelových
konstrukcí v jejím dílenském provozu totiž ještě neznamená, že tento výrobní subjekt
je výrobcem ve smyslu zákonné definice. Tyto výrobky žalobkyně pouze fakticky vyráběla,
aniž by je však zároveň navrhla. Veškeré povinnosti stanovené zákonem a nařízením vlády
nesměřují k dílenské provozovně, ale k osobě, která odpovídá za správné zpracování návrhu
výrobku, jakož i za další faktory ovlivňující proces vzniku výrobku až po jeho umístění
do konkrétní stavby. „Výrobcem“ výrobku přitom nemohou být zároveň dvě nebo více osob,
to však z rozsudku městského soudu plyne. Také okamžik uvedení výrobku na trh je vždy pouze
jeden. Všechny faktory spolu vytváří vlastní výrobek, žalobkyně je však nemůže znát ani ovlivnit
a proto okamžikem, kdy je tento výrobek poprvé uveden na trh ve smyslu zákona je až okamžik
kolaudace stavby, pro niž byla konstrukce vyrobena. Tato konstrukce nemůže být použita v jiné
stavbě. Prohlášení o shodě pak musí obsahovat sdělení, že konstrukce je v souladu s technickými
předpisy, ale jen pouze pro konkrétní stavbu. Žalobkyně může ovlivnit pouze podmínky
při samotné fyzické výrobě, tj. dodržení dokumentace co do jakosti materiálu, rozměrů, kvality
spojů, nátěrů, atd., a všech existujících technických norem a předpisů. Proto je žalobkyně
držitelkou certifikací udělených nezávislými autorizovanými osobami, jimiž je též pravidelně
kontrolována. Žalobkyně vystavuje ke každému svému výrobku prohlášení pro odběratele,
které však nenahrazuje prohlášení o shodě. Pokud tedy objednatel žalobkyni předal k výrobě
nevyhovující dokumentaci, mohou existovat i žalobkyní vyrobené nevyhovující ocelové
konstrukce, ohrožující zdraví osob a veřejný zájem ve smyslu zákona. Jestliže soud konstatoval,
že žalobkyně ve smyslu zákona vyrobila stanovené výrobky, uvedla je na trh a nevydala
o tom prohlášení o shodě, o čemž není mezi účastníky sporu, je zřejmé, že soud nerozpoznal
podstatu sporu. Přitom jedinou spornou otázkou je nepodložené tvrzení žalované, že žalobkyně
je ve smyslu zákona výrobcem, který uvádí stanovené výrobky na trh, a proti tomu stojí opačné,
o definice a jednotlivá ustanovení právních předpisů opřené tvrzení žalobkyně, že takovým
výrobcem, který je tedy povinen k tomu vydávat prohlášení o shodě, je osoba od žalobkyně
odlišná.
Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
V podání ze dne 14. 7. 2008 pak žalobkyně doplnila, že městský soud v napadeném
rozsudku rozhodl pouze o nákladech řízení před ním, nikoliv však o nákladech předchozího
řízení o kasační stížnosti, přestože jej k tomu kasační soud ve svém rozsudku ze dne 14. 3. 2007,
č. j. 1 As 44/2006 - 58, zavázal.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatovala, že žalobkyně uvádí obsahově
stejná tvrzení jako v průběhu správního řízení i předchozích soudních řízení. Při jednání
před městským soudem nedošlo ke změně skutkové situace, na věc je proto plně aplikovatelný
názor uvedený ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu. Navrhla zamítnutí kasační
stížnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
V daném případě se Nejvyšší správní soud právní podstatou věci [tedy otázkou,
zda žalobkyně byla podle zákona o technických požadavcích na výrobky povinna, jako výrobce
předmětných ocelových mostních konstrukcí, tedy částí posléze většího díla, vydat prohlášení
o shodě k těmto stanoveným výrobkům a nebo zda má takovou povinnost až zhotovitel finálního
díla] zabýval již v předchozím rozsudku ze dne 14. 3. 2007, č. j. 1 As 44/2006 - 58. Své závěry
přitom podmínil tím, že „mohou obstát toliko tehdy, nedojde-li při nařízeném jednání ke změně skutkové
situace“.
Jak vyplynulo z protokolu o jednání konaném dne 27. 2. 2008 (č. l. 68), k takové změně
nedošlo. Žalobkyně uvedla, že na žalobě trvá a přednesla žalobu shodně jako v soudním spisu.
Dále poukázala na svůj již dříve projevený právní názor, že není výrobcem, protože nesplňuje
legální definici výrobce. Žádný z účastníků pak nevznesl důkazní návrhy.
Za tohoto skutkového stavu nevidí Nejvyšší správní soud důvodu, pro nějž by se měl
odchýlit od svého, již v předchozím rozsudku vyjádřeného názoru, který nyní postačí
ve stručnější formě připomenout. V něm vycházel z předmětu, cíle a smyslu zákona
o technických požadavcích na výrobky, jimiž bylo zakotvit nejen požadavky na bezpečnost
výrobků uváděných na trh, ale i širší informační povinnost o nich. Výchozím předpokladem
přitom zůstává, že na trhu mají místo jen bezpečné výrobky. Proto zákon stanoví celou řadu
povinností všem, kdo uvádějí na trh výrobky, které by mohly ohrozit zdraví nebo bezpečnost
osob, majetek nebo přírodní prostředí. Z ustanovení §2 písm. c) uvedeného zákona vyplývá,
že výrobcem může být v konkrétním případě buď osoba, která výrobek vyrábí (bez ohledu na to,
zda jej též navrhla), nebo osoba, která jej navrhla, aniž by ho však nutně vyráběla. Určujícím
kritériem v případech, kdy se na výrobě (od fáze návrhu) stanoveného výrobku podílí více osob,
tak zůstává otázka, kdo tento výrobek hodlá uvést na trh pod svým jménem. Uvedením výrobku
na trh se i nadále považuje především okamžik, kdy došlo k prvnímu přechodu výrobku z fáze
výroby nebo dovozu do fáze distribuce. Tento pojem je nutno vnímat i na případy, kdy je
výrobek dodáván uživateli přímo, tj. s vyloučením distribuční sítě, a také případy výroby
či dovozu výrobků pro vlastní provozní potřeby výrobce.
V dané věci nebyla spornou skutečnost, že žalobkyně předmětné ocelové mostní
konstrukce v uvedeném období fakticky vyrobila (byť dle dokumentace zadavatele) a uvedla
na trh, a to pro zakázky silničních (Rokycany, Planá, Litol, Mladeč) a železničních mostů
(Bělehradská, Dasnice).
Bylo proto její povinností stanovit vlastnosti těchto výrobků a možnosti jejich užití,
a to bez ohledu na to, že je zhotovovala podle návrhu či na zakázku další strany. Byla to tedy
právě žalobkyně, kdo měl povinnost vypracovat písemné prohlášení o shodě dotčených výrobků
jako jejich výrobce, a to před jejich dodáním na trh. Tuto právní otázku tak zodpověděl městský
soud, stejně jako žalovaná, v souladu se shora zmíněnou právní úpravou.
Námitka žalobkyně, že městský soud nerozhodl o náhradě nákladů řízení o předchozí
kasační stížnosti (vedené pod sp. zn. 1 As 44/2006), je také nedůvodná. Městský soud ve výroku
č. II napadeného rozsudku rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Tento výrok pak opřel o §60 odst. 1 s. ř. s., přičemž uvedl, že i když byla žalovaná ve věci
úspěšná, žádné náklady řízení jí nevznikly. Tomuto výroku ani jeho odůvodnění nelze i přes jeho
stručnost nic vytknout. Podle §110 odst. 2 věty prvé s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud
rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Z toho plyne, že v novém rozhodnutí,
kterým se řízení končí (§61 odst. 1 s. ř. s.), tak krajský (zde městský) soud rozhoduje znovu
o náhradě nákladů řízení, a to komplexně. Do těchto nákladů řízení patří jak náklady vzniklé
v novém řízení před krajským soudem, tak i náklady, které vznikly v původním řízení
před krajským soudem a též náklady, které vznikly v řízení o kasační stížnosti. Tyto náklady
přitom tvoří jediný celek a krajský soud o jejich náhradě rozhodne jediným výrokem vycházejícím
z §60 s. ř. s. Ostatně ze stejných principů vychází i úprava civilního soudního řízení
(srov. např. §224 odst. 3 či §243d odst. 1 o. s. ř.; dále např. J. Bureš, L. Drápal, Z. Krčmář a kol.:
Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, str. 1185,
1298 - 1299).
Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky žalobkyně nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1
za použití §120 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla
úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu