ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.66.2018:34
sp. zn. 1 As 66/2018 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: P. J., zastoupené
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha, proti žalovanému:
Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2016, č. j. 1723/DS/16-6, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 12. 2017, č. j.
17 A 120/2016 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně n emá pr á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Magistrát města Karlovy Vary uznal žalobkyni rozhodnutím ze dne 27. 4. 2016 vinnou
ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a změně některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“),
kterého se dopustila tím, že dne 10. 2. 2016, v 14:15 hodin, na pozemní komunikaci v Karlových
Varech, v ulici Celní, řídila motorové vozidlo zn. Citroen, registrační značky X, za jízdy držela
v ruce telefonní přístroj. Za to jí byla uložena pokuta ve výši 1.600 Kč a povinnost uhradit
náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalovaný k odvolání žalobkyně změnil ve výroku a v odůvodnění provstupňového
rozhodnutí ustanovení, dle kterého byla uložena pokuta, z §125c odst. 4 písm. f) na §125c
odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu. V ostatních částech napadené rozhodnutí potvrdil.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Plzni.
Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. Krajský soud shrnul průběh správního řízení
a uvedl, že je zřejmé, že byl opatřen dostatek důkazů (oznámení o přestupku, úřední záznam,
výpovědi zasahujících policistů) prokazujících bez pochybností skutkový stav věci. Především
z oznámení o přestupku a výpovědi zasahujících policistů je zřejmé, že žalobkyně v průběhu jízdy
držela mobilní telefon. Správní orgán I. stupně vyhodnotil svědeckou výpověď policistů jako
věrohodnou a tvrzení žalobkyně jako účelová s ohledem na další podklady, které měl při svém
rozhodování k dispozici. Soud se s jeho hodnocením ztotožnil. Policisté vypovídali
bez sebemenších pochyb nezainteresovaně. V jejich případě tak jde o nezávislé svědky, kteří
popsali skutečnosti, zjištěné v rámci výkonu své služební činnosti.
[4] Ke svědeckým výpovědím soud uvedl, že se v podstatných částech shodují. Oba policisté
viděli žalobkyni za jízdy telefonovat, resp. držet mobilní přístroj v pravé ruce u pravého ucha,
přičemž jim ve výhledu nic nebránilo. Dále se shodli i na tom, že žalobkyně se v podstatě
ke svému jednání přiznala, když uvedla, že držela mobilní přístroj, ale že odmítala hovor.
Ve výpovědích jsou i rozpory, jak poukazuje žalobkyně, nicméně tyto nejsou způsobilé učinit
výpovědi zasahujících policistů nevěrohodné či dokonce lživé. Dále se soud zabýval konkrétními
výtkami žalobkyně vůči výpovědím policistů, neshledal je však důvodnými.
[5] Návrh žalobkyně na provedení výslechu pana J. P. a slečny P. nebyl žalovaným
opomenut. Žalovaný se těmito návrhy dostatečným způsobem zabýval, přezkoumatelným
způsobem zdůvodnil, proč nebudou provedeny, přičemž v této souvislosti neporušil čl. 6 odst. 3
písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv.
[6] Soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007 č. j.
4 As 19/2007 – 114, a uvedl, že při posuzování, zda došlo ke spáchání přestupku nelze
bez bližšího zkoumání jednu či druhou „stranu“ označit za nevěrohodnou již z povahy věci.
Policistu obecně lze považovat za nestranného svědka, neprokáže-li se v konkrétním případě
něco jiného. Pokud jde o obviněného, také věrohodnost jeho verze událostí je třeba zkoumat
individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, nikoliv a priori předpokládat, že uvádí
nepravdivé údaje. Soud však v obecné rovině zdůraznil, že policisté jsou úředními osobami, proto
není v prvé řadě třeba o věrohodnosti jejich výpovědí pochybovat, což ovšem neplatí např. tehdy,
pokud z okolností konkrétního případu vyplyne zájem policisty na výsledku přestupkového
řízení.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[7] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.
[8] Stěžovatelka namítá, že bylo porušeno její právo vyplývající z čl. 6 odst. 3 písm. d)
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť jí nebylo umožněno slyšet
svědka ve svůj prospěch. Správní orgán vyslechl pouze hlídku policistů, o nichž bylo zřejmé,
že budou svědčit v neprospěch stěžovatelky (sami podali oznámení o přestupku). Nelze brát
za zjištěný takový skutkový stav, o kterém vypoví první ze svědků. V takovém případě by totiž
rozhodovalo, v jakém pořadí jsou svědci slyšeni.
[9] Dle stěžovatelky není možné, aby správní orgány selektivně vyslýchaly jen takové svědky,
kteří se jim „hodí“ pro podporu obvinění, a přitom zcela upřeli obviněnému právo
na to, aby se obhájil tím, že sám prokáže „svou“ verzi skutkového průběhu. Správní orgán
měl provést důkaz navržený stěžovatelkou, a teprve poté hodnotit, zda svědek je věrohodnější
než policisté a vzájemně porovnávat tyto výpovědi.
[10] Na věci nic nemůže měnit ani skutečnost, že dle spisu se na místě žádné další osoby
nenacházely. Za situace, kdy stěžovatelka tvrdila, že policisté nehovoří pravdu, že se skutkový
děj odehrál jinak, a navrhla k podpoře svého tvrzení slyšet svědky, pak lze jen stěží tyto svědky
odmítnout s poukazem na tvrzení policistů, že se na místě nenacházeli.
[11] O pravdivosti výpovědí přitom existovaly pochybnosti. V případě výpovědi svědka Š.,
tento měl současně kontrolovat předchozího řidiče a sledovat stěžovatelku (což nelze), následně
však uvedl, že řidiče již nekontroloval (odvolání výpovědi), neodpovídal na otázky – vždy jen
účelově konstatoval, že na tuto otázku již odpověděl, ač tomu tak nebylo. V případě výpovědi
svědka R., tento měl stěžovatelku pozorovat 4 vteřiny, přesto si nevšiml, zda telefonovala, svědek
si „všiml“, že na mobilu je čočka, nevšiml si však výrazného loga. Obě výpovědi přitom zní
naučeně, svědek Š. uvedl, že stěžovatelka nebyla při silniční kontrole vyzvána k předložení
mobilu, naopak svědek R. uvedl, že stěžovatelka vyzvána byla, ale výzvě nevyhověla (přičemž
svědek R. si nepamatoval, kdo stěžovatelku vyzval). Za těchto okolností bylo na místě minimálně
provedení dalšího dokazování, v podobě stěžovatelkou navržených svědků.
[12] Není ani na místě odkazovat na existenci „uceleného důkazního řetězce“, který
je spatřován ve vzájemné kohezi tvrzení policistů s úředním záznamem, oznámením o přestupku
a výpisem z registru řidičů. Úřední záznam a oznámení přestupku je pouze písemnou reprodukcí
téhož pramene důkazu, tj. tvrzení policisty. Jde jen o jinou formu jeho výpovědi, jen stěží
si lze představit, že by tyto podklady byly v rozporu. Výpis z registru řidičů neposkytuje žádnou
informaci o tom, zda stěžovatelka vskutku držela či nedržela telefonní přístroj.
[13] Držení mobilního telefonu za jízdy je velice těžce zachytitelné jednání, tím spíše
je pak na místě přistupovat k obdobným případům obezřetně a snažit se provést maximum
důkazů, jsou-li k dispozici. Za situace, kdy obviněný sporuje tvrzení policistů a navrhuje důkazy
na obhajobu, je na místě tyto důkazy provést.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační námitky jsou totožné
s námitkami obsaženými v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a žalobními námitkami,
a proto pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádření k žalobě.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[16] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[17] Se stěžovatelkou lze souhlasit, že držení hovorového zařízení řidičem při jízdě ve vozidle
patří mezi obtížně zachytitelné přestupky (taková jednání, která lze z velké vzdálenosti pozorovat
jen stěží a která se navíc odehrávají uvnitř jedoucího vozidla obviněného), byť pozorovatelné
pouhým okem.
[18] Takový přestupek je proto často prokazován pouze svědeckými výpověďmi zasahujících
policistů a není neobvyklé, že proti sobě stojí tvrzení policistů a obviněného z přestupku.
[19] Z toho důvodu je u těchto obtížně zachytitelných přestupků třeba klást vyšší nároky
na přesvědčivost důkazů (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010 - 86),
a tedy věrohodnost svědecké výpovědi policistů, kterou mohou mj. snižovat především důkazy
svědčící o jejich zaujatosti vůči osobě obviněného nebo o narušení jejich nestrannosti způsobené
např. způsobem jejich hodnocení a odměňování. Nedostatku nestrannosti policistů může
nasvědčovat také zbytečná a neobvykle důkladná prohlídka vozidla, která následovala poté,
co obviněný řidič odmítl podepsat souhlas s blokovou pokutou za přestupek (srov. rozsudek NSS
ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 - 63). U obtížně pozorovatelných přestupků je pak nutné
rovněž zhodnotit, zda měli strážníci či policisté vůbec možnost spatřit spáchání takového
přestupku.
[20] Správní orgán je dle §50 odst. 3 správního řádu povinen i bez návrhu zjistit všechny
skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být uložena povinnost. Zároveň
dle §3 správního řádu je úkolem správního orgánu zjistit stav věci tak, že o něm nejsou důvodné
pochybnosti. To však neznamená, že správní orgán je povinen provést každý důkaz, který
mu účastník řízení navrhne. Ustanovení §52 správního řádu stanoví, že správní orgán není
návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.
Před provedením důkazu je tedy správní orgán oprávněn posoudit, zda je navrhovaný důkaz
způsobilý přinést jakékoliv poznatky ke zjištění skutkového stavu či zda se jedná pouze
o obstrukční taktiky obviněného z přestupku s cílem vyhnout se hrozící sankci a navrhovaný
důkaz nemá ve vztahu ke skutkovému stavu věci žádnou vypovídající hodnotu. Neprovedení
navrhovaného důkazu je správní orgán povinen odpovídajícím způsobem odůvodnit (srov. nález
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94, Sb. ÚS, sv. 3, s. 51, či usnesení Ústavního soudu ze dne
23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05). I judikatura Evropského soudu pro lidská práva uvádí,
že není povinností soudu (resp. správního orgánu) bezpodmínečně připustit důkazní návrhy
obviněného (viz rozsudek ze dne 22. 4. 1992, č. 12351/86, Vidal proti Belgii, odst. 33).
[21] V projednávané věci ze správního spisu nevyplývají žádné indicie o tom, že by policisté
měli vůči stěžovatelce postupovat šikanózně, přehnaně horlivě či předpojatě. Nevěrohodnost
výpovědí policistů a tedy zjištěného skutkového stavu dovozuje stěžovatelka z údajných rozporů
mezi výpověďmi obou zasahujících policistů. Jejich podjatost z jiného důvodu netvrdí. Nejvyšší
správní soud však ve shodě s krajským soudem nevěrohodnost svědků plynoucí z jejich výpovědí
neshledal.
[22] Ze svědecké výpovědi svědka Š. nevyplývá, že by současně pozoroval stěžovatelku
a kontroloval jiného řidiče. Na kontrolu jiného řidiče odkazoval pro zdůvodnění místa stání
hlídky, na výslovný dotaz poté odpověděl, že předchozí řidič již byl zkontrolovaný. Je zřejmé,
že se nejedná ani o odvolání výpovědi, jak uvádí stěžovatelka. Svědek ani neodmítal odpovědět
na kladené otázky, pouze uvedl, že danou otázku již zodpověděl dříve, což vyplývá z protokolu
o výslechu svědka, neboť na stejnou otázku, jakou mu položil zmocněnec stěžovatelky,
byl již dříve tázán správním orgánem.
[23] Svědek R. pak jasně vypověděl, že viděl řidičku, jak držela v ruce mobilní telefon, nevšiml
si pouze, zda do telefonu hovořila či nikoliv, neboť se věnoval telefonu. Jako výrazný znak
telefonu pak uvedl čočku fotoaparátu, na základě něj rozpoznal, že se jedná o mobilní telefon,
nikoliv například přehrávací zařízení. Na takové výpovědi neshledává Nejvyšší správní soud nic
podezřelého, co by samotnou výpověď činilo nevěrohodnou. Je zřejmé, že v krátkém časovém
intervalu, jakým je několik vteřin, po který svědek řidičku pozoroval, si nelze detailně
zapamatovat veškeré skutečnosti, které se jiné osobě mohou zdát podstatné. Nadto logo telefonu
mohla řidička svou rukou zakrývat, není tedy ani jisté, že muselo být nutně viditelné.
[24] Stěžovatelka nikterak nerozporuje možný pozorovací úhel policistů, vzdálenost, na kterou
se od nich pohybovala, rychlost, kterou projížděla, pozorovací podmínky v daný den
ani zabarvení skel svého vozidla. Ani v těchto aspektech nejsou výpovědi obou policistů
rozporné.
[25] Ke stěžovatelkou namítanému rozporu ve výpovědích obou policistů ohledně výzvy
k předložení mobilního telefonu Nejvyšší správní soud ve shodě se žalovaným a krajským
soudem uvádí, že se jedná o dílčí nesrovnalost, která se netýká podstaty projednávaného
přestupku. Svědci se ve svých výpovědích shodovali v tom, že žalobkyni viděli spáchat
přestupkové jednání, oba popsali více méně totožný průběh událostí. Vzhledem ke skutečnosti,
že svědci jako policisté řeší obdobných případů větší množství, přičemž jejich výslech probíhal
více než 2 měsíce po události samé, je pochopitelné, že svědci některé detaily nemuseli uvést
přesně. Podstatná je však shoda ve vnímání přestupkového jednání.
[26] Se stěžovatelkou lze souhlasit, že oznámení o přestupku, úřední záznam a výpovědi
zasahujících policistů jsou podklady, které pochází všechny z jednoho zdroje, tedy zasahujících
policistů. Jsou-li však vzájemně souladné a nevyskytují-li se v nich rozpory, může se jednat
o indicii, že popisované jednání se skutečně stalo tak, jak tyto materiály zachycují. Ostatně
konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu aprobovala možnost prokázání spáchání
přestupku pouze na základě těchto „trojjediných“ podkladů (srov. rozsudek ze dne 27. 9. 2007,
č. j. 4 As 19/2007 – 114, na který odkázal již krajský soud, rozsudek ze dne 21. 9. 2011, č. j.
2 As 52/2011 – 47, ze dne 21. ledna 2016, č. j. 6 As 125/2016 – 42, či ze dne 16. 5. 2018, č. j.
7 As 69/2018 – 37).
[27] Lze tedy uzavřít, že svědectví zasahujících policistů nebyla žádným způsobem
znevěrohodněna. Vzhledem k tomu, že oba uvedli, že na místě samém se nenacházela jiná osoba,
přičemž toto potvrzuje oznámení o přestupku, žalovaný nepochybil, pokud odmítl návrh
na výslech údajné spolujezdkyně stěžovatelky a známého, který na ni měl na místě čekat,
s poukazem, že se jedná o účelový návrh se snahou prodlužovat řízení.
[28] Závěrem považuje kasační soud za vhodné poznamenat, že v projednávaném případě
se nejedná o situaci obdobnou řešené v rozsudku ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005 - 62,
ve kterém Nejvyšší správní soud shledal porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. V dané věci
zejména nebylo sporu o tom, že se na místě spáchání údajného přestupku další svědci nacházeli
a správní orgán jejich výslech odmítl s poukazem na účelovost pro přátelský vztah k osobě
obviněného.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[30] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi
právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2019
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu