ECLI:CZ:NSS:2013:1.AS.69.2013:36
sp. zn. 1 As 69/2013 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: S. H., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 4. 2013, čj. CPR-3354/ČJ-2013-930310-V237, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2013,
čj. 4 A 32/2013 – 51.
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie,
odd. pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“), rozhodnutím ze dne
1. 2. 2013 rozhodla o správním vyhoštění žalobce podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“). Správní orgán I. stupně měl za prokázané, že žalobce pobýval
nejméně od června roku 2011 do dne 19. 7. 2011 na území České republiky bez platného víza.
Tvrzení o žalobcově zájmu o syna a o přispívání na jeho výživu považoval za ryze účelové
a neprokázané. Zásah do soukromého a rodinného života cizince je proto přiměřený.
[2] Žalovaná rozhodnutím ze dne 22. 4. 2013 zamítla odvolání žalobce a potvrdila
rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou k Městskému soudu v Praze. Soud žalobu
zamítl. Ve svém rozhodnutí uvedl, že vymezení doby neoprávněného pobytu považuje
za dostatečné. Ostatně přesný počátek doby neuvedl ani sám žalobce. Osobní dostavení
se žalobce na cizineckou policii není skutečností, která by dle městského soudu zbavovala žalobce
odpovědnosti za nezákonný pobyt na území České republiky. Námitku žalobce, že správní
orgány nevzaly v potaz vyjádření Městského úřadu Roudnice nad Labem, nepovažoval městský
soud za důvodnou, neboť ve zmíněném vyjádření se jedná pouze o interpretaci sdělení matky
nezletilého a správní orgán I. stupně vycházel jak z jejích novějších vyjádření, tak i z vyjádření
babičky nezletilého, což nelze považovat za pochybení správního orgánu. Ohledně přiměřenosti
rozhodnutí o správním vyhoštění poukázal soud na to, že žalovaná se otázkou přiměřenosti
podrobně zabývala a nelze jí vytýkat, že se v rámci řešení této otázky zabývala i vztahem žalobce
a matky jeho syna. Soud zároveň neshledal, že by rozhodnutí bylo nepřiměřeným zásahem
do soukromého nebo rodinného života žalobce.
II.
Shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti směřující proti v záhlaví označenému
rozsudku uplatňuje stížní důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudu, že není podstatná doba, po níž cizinec pobývá
na území České republiky bez víza a že již jeden den pobytu bez víza postačuje k postižení
cizince. Stěžovatel odkazuje na ustanovení §174a zákona o pobytu cizinců, dle kterého platí,
že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí se přihlíží rovněž k délce pobytu cizince
na území. Dle názoru stěžovatele je nepochybné, že nelegální pobyt po dobu jednoho dne
neporušuje zájmy společnosti stejně intenzivně jako nelegální pobyt v řádu měsíců nebo dokonce
let. Pokud tedy správní orgány nezjistily přesně délku nelegálního pobytu stěžovatele, nemohly
vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věcí a rozhodnutí na těchto poznatcích založené nemůže
být rozhodnutím přiměřeným. Soud tedy nesprávně vyložil právní otázku ohledně dopadu §174a
zákona o pobytu cizinců na posuzování délky nelegálního pobytu a zároveň nenapravil pochybení
správních orgánů, které vycházely ze zjištění nemajících oporu ve spisovém materiálu.
[6] Soud se také naprosto nedostatečně vypořádal s námitkou žalobce ohledně nesprávného
hodnocení vyjádření Městského úřadu Roudnice nad Labem. Aproboval totiž postup správních
orgánů, které vycházely z výpovědi matky učiněné přímo před správními orgány, ale vyjádření
městského úřadu nevzaly vůbec v potaz. Dle názoru stěžovatele je nepochybné, že pokud jsou
k dispozici dva podklady k totožné skutečnosti, přičemž si navzájem protiřečí, nemůže správní
orgán zvolit jeden čistě na základě toho, že se mu líbí víc. Správní orgán samozřejmě může
přiznat některému z důkazů větší váhu, ale takový postup je povinen ve svém rozhodnutí řádně
odůvodnit. Tyto požadavky klade na správní orgán i Nejvyšší správní soud. V rozsudku
čj. 4 Ads 17/2007 – 66 totiž konkretizoval požadavky kladené na odůvodnění správních
rozhodnutí. Pokud tedy správní orgán vyšel bez dalšího z matčiny výpovědi, ačkoliv
měl k dispozici podklad, který osvědčuje pravý opak, byl povinen vyjasnit vzniklé rozpory
a ne jeden z podkladů bezdůvodně upřednostnit na úkor jiného.
[7] Dále stěžovatel poukazuje na to, že správní orgány v předmětném řízení zjišťovaly
skutečnosti v neprospěch stěžovatele, avšak v jeho prospěch nezjišťovaly nic. Porušily tak §50
odst. 3 správního řádu.
[8] Za vrchol nedostatečnosti a tím pádem i nezákonnosti přezkumu rozhodnutí soudem
pak stěžovatel považuje vyhodnocení otázky přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění
s ohledem na přítomnost syna stěžovatele na území České republiky. Dle ustanovení §174a
zákona o pobytu cizinců platí, že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto
zákona zohlední správní orgán mimo jiných skutečností zejména povahu a pevnost rodinných
vztahů. Stěžovatel si nedovede představit pevnější vztah než takový, který existuje mezi otcem
a jeho synem. Skutečnost, že matka nezletilého nemá o soužití se stěžovatelem zájem,
je zde naprosto irelevantní, neboť stěžovatel zdůrazňuje právě svůj zájem být ve styku se svým
synem, nikoliv s matkou. Pro posouzení přiměřenosti je tedy nutné posuzovat újmu způsobenou
stěžovateli odloučením od jeho dítěte. Soud cynicky konstatoval, že „nezletilý je dítětem
z jednorázového dovolenkového sexu“. Tato skutečnost je naprosto bez významu, neboť jakékoliv dítě
si zaslouží mít oba rodiče, bez ohledu na to, je-li na této planetě díky jednorázovému
dovolenkovému sexu nebo jako produkt dlouhého a spokojeného manželství. Tento názor
podporuje i čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Odmítnutí pevnosti vazeb stěžovatele
a jeho syna pouze s ohledem na způsob početí je zcela v rozporu se zákonem. Jde-li o samotné
hodnocení vztahu stěžovatele s jeho synem, je rozhodnutí správních orgánů v rozporu s obsahem
správního spisu, neboť má podobu pouze nijak nepodložených spekulací.
[9] Stěžovatel vytýká soudu také to, že se nijak nevypořádal s jeho námitkou ohledně
skutečnosti, že pokud jde o jeho zájem podílet se na výchově vlastního syna, byl stěžovatel
odkázán na možnost přispívat finančně ze zahraničí. Takovýto pohled na daný případ svědčí
o rozporu rozhodnutí správních orgánů s §2 správního řádu. Aprobace tohoto pohledu soudem
svědčí pak o nezákonnosti jeho rozhodnutí.
[10] Z výše uvedených důvodů má stěžovatel za to, že postup správních orgánů je v rozporu
se základními zásadami činnosti správního orgánu, především pokud jde o zjištění stavu věci
bez důvodných pochybností, jak to vyžaduje §3 správního řádu. Dle názoru stěžovatele zakládá
zjištěný stav věcí důvodné pochybnosti o přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění a je tedy
nutné v takovém případě od správního vyhoštění upustit.
[11] Stěžovatel se domnívá, že výkon napadeného rozhodnutí by pro něj znamenal zásadní
újmu, a proto žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[12] Na závěr stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek z výše
uvedených důvodů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
[13] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[14] Návrhem na přiznání odkladného účinku se Nejvyšší správní soud nezabýval, protože
rozhodl bez odkladu o samotné kasační stížnosti, a otázka odkladného účinku se tak stala
bezpředmětnou.
[15] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu,
soud neshledal.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Soud předně posoudil výtku stěžovatele, že se městský soud nevypořádal s jednou
z žalobních námitek [kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; III.A.], poté se vypořádal
se souborem námitek podřaditelných pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. [III.B.] a s námitkou
nesprávného posouzení právní otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; III.C.].
III.A.
Nevypořádání se s žalobními námitkami
[18] Nevypořádání se s některou ze žalobních námitek je závažnou vadou, která má pravidelně
za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Proto se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval
touto otázkou.
[19] Stěžovatel se domnívá, že městský soud zcela opomenul jeho námitku, podle níž správní
orgány jej co do jeho zájmu podílet se na výchově syna odkázaly na možnost přispívat finančně
ze zahraničí.
[20] Nejvyšší správní soud zjistil ze soudního spisu, že stěžovatel v žalobě skutečně napadl
výše zmíněné tvrzení žalované a dále uvedl, že takový přístup správního orgánu „nezohledňuje
daleko zásadnější složku rodičovské zodpovědnosti, kterou představuje kontakt otce s dítětem, a jeho výchova,
což je v rozporu s moderní rozhodovací praxí tuzemských i evropských soudů“. Městský soud
se v napadeném rozsudku na s. 6 námitkou žalobce zabýval. Poukázal na to, že zdůrazňuje-li
žalobce zásadnější složku rodičovské odpovědnosti, totiž kontakt otce s dítětem a jeho výchovu,
vycházely správní orgány ze zjištěných skutečností, z nichž je zřejmé, že žalobce s dítětem
v kontaktu není, na jeho výchově se nepodílí a na jeho výživu nepřispívá.
[21] Městský soud tedy dostál své povinnosti zabývat se všemi žalobními námitkami. Námitka
stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu není důvodná.
III.B.
Námitky proti postupu správních orgánů
III.B.1.
Porušení §3 správního řádu
[22] Stěžovatel je toho názoru, že pokud správní orgány neurčily přesně délku jeho
nelegálního pobytu, nemohly vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu, tudíž nemohly vydat
rozhodnutí přiměřené konkrétnímu případu. To stěžovatel kvalifikoval jako porušení §3
správního řádu. Zároveň poukázal na to, že tímto postupem operovaly správní orgány
se zjištěními, která nemají oporu ve spisovém materiálu.
[23] Doba, po kterou stěžovatel pobýval na území České republiky neoprávněně, byla
správními orgány vymezena formulací „nejméně od června roku 2011 do dne 19. 7. 2011“.
Ze spisového materiálu zjistil Nejvyšší správní soud, že v protokolu o vyjádření účastníka
správního řízení ze dne 19. 7. 2011 uvedl stěžovatel, že do České republiky přicestoval
v květnu 2011.
[24] Ustanovení §3 správního řádu stanoví povinnost správních orgánů zjistit stav věci tak,
aby o něm nebyly důvodné pochybnosti (zásada materiální pravdy), a to v rozsahu, který
je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky §2 správního řádu.
[25] Pokud správní orgán stanovil dobu počátku nelegálního pobytu stěžovatele výše
zmíněnou formulací, popsal zjištěné skutečnosti v podobě, o které nelze důvodně pochybovat.
Správní orgány vycházely z vyjádření samotného stěžovatele, který uvedl, že do České republiky
přicestoval během května 2011. O této skutečnosti nevyvstaly v řízení žádné pochybnosti. Pokud
správní orgány nebyly s to přesně stanovit počátek doby, určily ji z dostupných důkazů způsobem
souladným se zásadou v pochybnostech ve prospěch, čímž naplnily požadavky na ně kladené §2
správního řádu. Skutkový stav vyložily ve prospěch stěžovatele. Pokud stěžovatel sám tvrdí,
že na území České republiky přicestoval v květnu 2011, aniž tuto dobu upřesňuje, je naprosto
jisté, že se na území České republiky nacházel nejpozději od 1. června 2011. Současně je jasné,
že se na území České republiky nacházel nelegálně nejméně 49 dnů.
[26] Soudu nezbývá než zopakovat, že správní orgán skutkové pochybnosti vyložil
ve stěžovatelův prospěch. Námitka stěžovatele ohledně porušení §3 správního řádu a nesouladu
výše zmíněných skutečností se spisovým materiálem není důvodná.
III.B.2.
Porušení §50 odst. 3 správního řádu
[27] Nejvyšší správní soud přezkoumal dále napadený rozsudek v rozsahu námitky porušení
§50 odst. 3 správního řádu. Podle tohoto ustanovení je správní orgán povinen v řízení, v němž
má být z moci úřední uložena povinnost, i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící
ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.
[28] Stěžovatel má za to, že správní orgány této povinnosti nedostály, neboť zjišťovaly
„co se dalo v neprospěch stěžovatele, avšak v jeho prospěch nebylo zjištěno vůbec nic“. Městský soud
v napadeném rozsudku uvedl, že stěžovatel pro podporu svých tvrzení nenavrhl žádné důkazy.
Nelze proto klást za vinu správním orgánům, že takové důkazy neprovedly. Tuto argumentaci
městského soudu považuje stěžovatel za schválení nezákonného postupu správního orgánu,
což dle jeho názoru vede k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
[29] Nejvyšší správní soud posuzuje důvody kasační stížnosti podle jejich obsahu a nikoliv
podle formálního označení (rozhodnutí ze dne 18. 3. 2004, čj. 1 As 7/2004 – 47). Soud tedy
posuzoval námitku jako stížný důvod podřaditelný pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[30] Nejvyšší správní soud ze spisu zjistil, že výše zmíněné obecné tvrzení stěžovatele ohledně
nečinnosti správních orgánů při zjišťování důkazů v jeho prospěch není důvodné. Správní orgány
provedly mj. šetření v místě pobytu stěžovatele, ve kterém měli dle jeho tvrzení pobývat také jeho
přítelkyně a syn. Toto šetření stejně jako opakované sepisování protokolu o vyjádření účastníka
správního řízení, kterými měly být vyjasněny nejasnosti a rozpory ve stěžovatelových vyjádřeních,
nelze považovat za úkony, které by jednostranně směřovaly ke zjišťování skutečností pouze
v neprospěch stěžovatele. Správní orgán tudíž postupoval v souladu se zásadou vyhledávací
obsaženou v ustanovení §50 odst. 3 správního řádu (srov. např. rozsudek NSS ze dne
27. 4. 2012, čj. 4 Ads 177/2011 - 120). Není a nemůže být pochybením správního orgánu,
že důkazy takto vzešlé vyzněly ve stěžovatelův neprospěch.
[31] Pokud stěžovatel rozporoval některá zjištění správních orgánů, měl pro tato svá tvrzení
uvést důkazy, jak mu ostatně ukládá §52 správního řádu. Pokud tak neučinil, nelze správnímu
orgánu vytýkat, že nepřihlížel ke skutečnostem jemu neznámým, které mohl uvést pouze
sám stěžovatel.
[32] Námitka stěžovatele tvrdící porušení §50 odst. 3 správního řádu není důvodná.
III.B.3.
Nesprávné hodnocení vztahu stěžovatele s jeho synem
[33] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že hodnocení jeho vztahu se synem nemá oporu
ve spise, skládá se z nepodložených spekulací. Zdůraznil nedostatečné zdůvodnění způsobu,
jakým správní orgán naložil s vyjádřením Městského úřadu Roudnice nad Labem, pokud
jde o částku, kterou stěžovatel přispívá na výživu syna. Dále uvedl, že správními orgány byla
snižována hodnota jeho výpovědí na úkor výpovědí matky.
[34] Jde-li o hodnocení vztahu stěžovatele s jeho nezletilým synem, nar. 23. 1. 2010, Nejvyšší
správní soud ze spisu zjistil, že správní orgány hodnotily tento vztah mj. na základě výpovědí
stěžovatele, matky nezletilého stěžovatelova syna a babičky nezletilého, která o syna pečuje,
provedly šetření na adrese, na které měl stěžovatel dle svého vyjádření bydlet se svým synem
a jeho matkou a vyžádaly si rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích, kterým byl nad výchovou
nezletilého stanoven dohled. Z výpovědi matky stěžovatelova syna správní orgány zjistily,
že se stěžovatelem měla jen jednorázový sexuální styk na dovolené ve Španělsku. O jeho
přítomnosti v České republice sice ví, kontaktoval jí přes známého, na návštěvě
u ní byl ale jen dvakrát. Poprvé to bylo z důvodu návštěvy matriky, kde byl zapsán jako otec
jejího dítěte. Stěžovatel na dítě nepřispívá, a to ani drobnými dárky. Babička stěžovatelova syna
z matčiny strany tyto skutečnosti potvrdila. Navíc, jakkoliv to byla v rozhodné době právě ona,
která o svého vnuka a stěžovatelova syna pečovala, uvedla, že stěžovatele nikdy neviděla.
Při šetření v místě pobytu stěžovatele jeho sousedé uvedli, že stěžovatel sice pořádal pravidelné
večírky, nikdy však u něj neviděli žádné dítě. Naproti tomu stěžovatel uvedl, že matku svého
dítěte navštěvuje 2x týdně, celkem u ní byl asi 20x, při každé návštěvě jí dává 1.000 Kč
až 2.000 Kč, synovi koupil oblečení. V odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí
dne 19. 2. 2013 pak uvedl, že „nějaký vztah“ k synovi rozhodně projevuje, intenzitu těchto
projevů považuje za bezvýznamnou. V průběhu správního řízení stěžovatel uváděl, že bude
usilovat o svěření dítěte do své péče (matka byla ve věznici), aniž tento záměr kdy realizoval.
[35] Výše uvedené skutečnosti vskutku plně potvrzují závěr správních orgánů, že stěžovatel
se na výchově syna nepodílí a jeho obecné proklamace se nijak neodrážejí ve skutečných činech.
Nelze proto přijmout námitku stěžovatele, že se hodnocení skládá pouze z nepodložených
spekulací, neboť správní orgány vycházely v tomto případě z celé řady důkazů. Stěžovateli
lze přisvědčit v tom, že hodnota jeho výpovědi nemá automaticky nižší hodnotu jen proto,
že se proti němu vede řízení o vyhoštění. V daném případě však proti sobě stojí výpovědi matky
stěžovatelova dítěte, babičky dítěte i stěžovatelových sousedů, na straně jedné, a ničím
nepodložená tvrzení stěžovatele na straně druhé. To vše v souvislosti se vzájemnými rozpory
stěžovatelových tvrzení (např. změny výpovědi ohledně bydlení nezletilého a jeho matky
společně se stěžovatelem na adrese jeho bydliště, jeho nevědomost, kde přesně matka s dítětem
vlastně bydlela). Stěžovatel navíc opakovaně sliboval doplnit svá tvrzení patřičnými důkazy, aniž
k tomu došlo (např. opakované tvrzení o založení účtu nezletilému, doklady ohledně přispívání
na nezletilého). Babička ani matka stěžovatelova dítěte přitom neměly žádný důvod stěžovateli
škodit, ostatně již jen proto, že vynucování vyživovací povinnosti bude jistě mnohem
komplikovanější, bude-li stěžovatel vyhoštěn do zahraničí. Z výše zmíněných důvodů neshledal
Nejvyšší správní soud nezákonným postup správních orgánů při hodnocení vztahu stěžovatele
s jeho synem, neboť jejich závěry vycházejí ze spisového materiálu.
[36] Namítá-li dále stěžovatel, že správní orgány nesprávně hodnotily vyjádření Městského
úřadu Roudnice nad Labem, pokud jde o částku, kterou stěžovatel přispívá na výživu svého syna,
a že se městský soud s touto námitkou nedostatečně vypořádal, Nejvyšší správní soud k tomu
uvádí následující. Městský soud ve svém rozsudku s výše zmíněnou námitkou vypořádal.
Na s. 6 rozsudku uvedl, že v postupu orgánu nespatřuje pochybení, neboť v předmětném
vyjádření se jednalo pouze o reprodukované sdělení matky nezletilého, která opakovaně uvedla
do protokolu o vyjádření účastníka správního řízení, že stěžovatel na dítě nijak nepřispívá, a tuto
skutečnost dále potvrdila i babička nezletilého. Pokud tedy správní orgány vycházely z vyjádření
matky provedené přímo před nimi a z dalších důkazů, nelze takový postup považovat za vadný.
Takové odůvodnění je dostačující a v souladu se zákonnými požadavky.
[37] Správní orgán I. stupně se ve svém rozhodnutí v argumentační části s předmětným
vyjádřením nevypořádal, třebaže jej provedl jako důkaz. Přesto má zdejší soud za to,
že se nejedná o skutečnost, která by způsobovala vadnost rozhodnutí v takové míře,
že by jej bylo nutno zrušit pro rozpor zjištěné skutkové podstaty se spisovým materiálem. Správní
orgány v řízení nevycházely pouze z výpovědi matky, postavené proti výpovědi stěžovatele,
ale z celého souboru důkazů. Ostatně, i pokud by se potvrdila skutečnost, že stěžovatel
v neurčitých intervalech přispívá na svého syna částkami 500 korun, jak matka sdělila Městskému
úřadu Roudnice nad Labem, nezměnilo by to na existenci a hodnocení zásahu do rodinného
a soukromého života vůbec nic. Tato jedna sporná skutečnost nemůže způsobit vadnost
rozhodnutí, které vychází z celé řady důkazů obsažených ve spise. Zejména by nemohla
zpochybnit jádro případu, totiž neexistenci opravdového a skutečného zájmu otce o svého syna.
Nelze tak dojít k závěru, že rozhodnutí je v rozporu se spisem.
[38] Tato námitka stěžovatele tedy také není důvodná.
III.C.
Nesprávná interpretace §174a zákona o pobytu cizinců
[39] Stěžovatel je toho názoru, že Městský soud nesprávně vyložil ustanovení §174a zákona
pobytu cizinců. Bylo to prý jednak tím, že na žalobní námitku ohledně porušení §3 správního
řádu správními orgány přisvědčil žalované, že pro naplnění podmínek pro správní vyhoštění
dle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců postačí, aby cizinec pobýval na území
schengenského prostoru bez víza i jeden den, jednak tím, že samotné rozhodnutí o správním
vyhoštění hodnotí jako přiměřené.
[40] Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že při posuzování přiměřenosti rozhodnutí o správním
vyhoštění je jednou z podmínek, kterou nutno zvážit, i délka pobytu cizince na území. Tento
názor nicméně není v rozporu s názorem městského soudu. Lze si představit jednání, které bude
naplňovat podmínky obsažené v §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Toto
jednání může poté být vyhodnoceno jako nedostatečně závažné, aby bylo přiměřené za něj uložit
správní vyhoštění (viz dále v bodě [42] cit. §174a). Otázka, co by se bylo bývalo stalo, pokud
by snad stěžovatel byl na území schengenského prostoru nelegálně jen jeden den, se míjí
s podstatou tohoto řízení. Stěžovatel zde byl nelegálně téměř dva měsíce.
[41] Ohledně hodnocení rozhodnutí o správním vyhoštění jako přiměřeném, uvádí stěžovatel,
že se jedná o nesprávnou interpretaci §174a zákona o pobytu cizinců, neboť soud nesprávně
interpretoval význam povahy a pevnosti rodinných vztahů pro rozhodnutí o přiměřenosti.
[42] Soud předně podotýká, že ve smyslu zákona o pobytu cizinců stěžovatel není rodinným
příslušníkem občana Evropské unie. Tím by byl jen za předpokladu, že by, vedle nezpochybněné
skutečnosti, že je otcem občana Evropské unie mladšího 21 let, také své dítě vyživoval a žil s ním
ve společné domácnosti [§15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců]. Stěžovatel s dítětem
rozhodně ve společné domácnosti nežije. Tento závěr správních orgánů stěžovatel
nezpochybňuje. Zpochybňuje jen výklad přiměřenosti podle §174a téhož zákona (Při posuzování
přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh
protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných
vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož
je cizinec státním občanem …).
[43] Soud připouští, že by vyhoštění mohlo být za určitých okolností nepřiměřené, třebaže
by cizinec nebyl ve smyslu §15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců rodinným příslušníkem
občana Evropské unie. Tvrdí-li stěžovatel, že si nedovede představit pevnější vztah než takový,
který existuje mezi otcem a jeho synem, lze mu přisvědčit. To ovšem za podmínky, že vztah
funguje normálně, otec se se synem pravidelně stýká, projevuje o něj opravdový zájem atd.
Samotná existence biologického vztahu otce a syna bez dalšího neznamená nepřiměřenost
rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní vyhoštění je často zásahem do soukromého
a rodinného života cizince a posuzování přiměřenosti je vždy otázkou poměřování zájmů státu
proti právům cizince. Při posuzování je pak velký důraz kladen na okolnosti rodinného života.
Právě v tomto případě však správní orgány zjistily, že mezi stěžovatelem a jeho synem opravdové
rodinné pouto otce a syna není, stěžovatel o syna opravdový zájem nejeví. Stěžovatel žádné
důkazy tomu odporující nepředložil a zůstal pouze u obecných proklamací.
[44] Soud souhlasí s tvrzením stěžovatele, že nelze odmítnout pevnost vazeb stěžovatele
a jeho syna jen proto, že byl syn počat při náhodném sexuálním styku. Takovýto závěr
by byl vskutku protiústavní, vracející české právo hluboko do doby předmoderní. V tomto
případě nebyla ovšem pevnost vazeb hodnocena správními orgány a městským soudem
na základě způsobu početí, ale na základě celého souboru důkazů, jak je rozebráno výše. Způsob
početí může maximálně vypovídat o vztahu stěžovatele s matkou dítěte (ta ostatně neznala
ani stěžovatelovu národnost, a domnívala se, že jde „asi o Španěla“, neboť ho potkala a dítě
s ním zplodila ve Španělsku), nikoliv s jeho dítětem.
[45] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že námitky ohledně nesprávné interpretace ustanovení
§174a zákona o pobytu cizinců nejsou důvodné.
IV.
Závěr a náklady řízení
[46] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů kasační stížnost podle
§110 odst. 1 in fine, soudního řádu správního, zamítl jako nedůvodnou.
[47] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1 ve spojení s §120 soudního řádu správního. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto
mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalované podle obsahu spisu žádné náklady
nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly. Žalovaná náhradu nákladů řízení
ani nepožadovala.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu