ECLI:CZ:NSS:2011:1.AS.8.2011:64
sp. zn. 1 As 8/2011 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: AGRO produkt
PODYJÍ, s. r. o., se sídlem Horní Břečkov 72, zastoupený JUDr. Vladimírem Hodboděm, CSc.,
advokátem se sídlem Veveří 46, Brno, proti žalovanému Ministerstvu zemědělství, se sídlem
Těšnov 17, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 27. 9. 2007,
č. j. 30604/2007-10000, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 12. 11. 2010, č. j. 5 Ca 375/2007 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 30. 5. 2007, č. j. 20475/2007-14130, změnil žalovaný ve zkráceném
přezkumném řízení rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu (dále jen „Fond“)
ze dne 11. 9. 2006, č. j. SZIF/2006/0322657. Žalovaný tak zamítl žádost žalobce o zařazení
do programu Zakládání skupin výrobců podle nařízení vlády č. 655/2004 Sb., o stanovení
podmínek pro zařazení skupin výrobců, zajišťujících společný odbyt vybraných zemědělských
komodit, do programu Zakládání skupin výrobců a o stanovení podmínek pro poskytnutí dotace
k podpoře jejich činnosti (dále jen „nařízení vlády č. 655/2004 Sb.“). Důvodem bylo zjištění,
že žalobce byl do programu zařazen jako skupina výrobců zajišťujících společný odbyt
zemědělské komodity, ačkoli se jednalo o společnost s jediným společníkem. Rozklad proti
rozhodnutí žalovaného zamítl v záhlaví specifikovaným rozhodnutím ministr zemědělství
dne 27. 9. 2007. Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl městský soud výše uvedeným rozsudkem
ze dne 12. 11. 2010, který žalobce (dále též „stěžovatel“) napadal řádně podanou kasační
stížností.
[2] Městský soud se v odůvodnění svého rozsudku nejprve zabýval posouzením sporné
právní otázky, a to jaký subjekt může být skupinou výrobců dle článku 33d odst. 1 a 2 nařízení
Rady (ES) č. 1257/1999, o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského
orientačního a záručního fondu (EZOZF) a o změně a zrušení některých nařízení, a dle §2
písm. c) a d) nařízení vlády č. 655/2004 Sb. Nepřisvědčil přitom názoru žalobce, že jakákoli
společnost, tedy i společnost s jedním společníkem, vyhovuje vymezení pojmu „skupina
výrobců“ pro účely veřejnoprávního vztahu poskytování předmětné dotace. Seskupení
producentů (skupina výrobců) musí být vícečlenným subjektem, neboť jedině tak lze naplnit
smysl společného úsilí k odbytu příslušné zemědělské komodity dle uvedených právních
předpisů.
[3] Podle městského soudu správní orgán postupoval také v souladu s procesními předpisy -
správně zhodnotil důvody pro vedení zkráceného řízení a náležitě odůvodnil, proč změnou
rozhodnutí nedojde k neúměrné újmě na právech žalobce a proč změnu rozhodnutí nevylučuje
šetření práv žalobce nabytých v dobré víře [dle §94 odst. 4 a 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu (dále jen „správní řád“)]. Městský soud neshledal důvodnými ani námitky ohledně významu
dřívějších stanovisek Fondu a ministerstva. Tato stanoviska nejsou výstupem rozhodovací
činnosti správních orgánů a nezakládají tak správní praxi, kterou by bylo potřebné
se nezměnitelně řídit; nevylučují tak možnost přehodnocení rozhodnutí v přezkumném řízení,
zvláště je-li dotace spolufinancována z evropských fondů na základě přímo účinného nařízení ES.
Na závěr městský soud odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2010,
č. j. 1 As 87/2009 - 72 (publikován pod č. 2047/2010 Sb. NSS), a ze dne 11. 3. 2010, č. j.
9 As 67/2009 - 93 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), s tím, že Nejvyšší správní soud uvedenými rozsudky zamítl kasační stížnosti
směřující proti rozhodnutím městského soudu ve skutkově obdobných věcech.
II.
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že čl. 33d nařízení Rady (ES) č. 1257/1999 nechává
plně v kompetenci členských států stanovení podmínek pro zařazení do programu Zakládání
skupin výrobců a že z nařízení vlády č. 655/2004 Sb. vyplývá toliko povinnost splnit alternativně
podmínku roční produkce nebo podmínku počtu společníků. Stěžovatel dále uvedl, že v případě,
kdy je výklad právního předpisu sporný a vzbuzuje nejasnosti, nemůže být vykládán v neprospěch
účastníka řízení, který se ho dovolává proti orgánu státní správy. Poukázal přitom na skutečnost,
že učinil veškeré možné kroky k tomu, aby jednal v souladu výkladem zastávaným Fondem
a ministerstvem. Protože měl právní předpis od počátku za nejednoznačný, vyčkal se založením
jednočlenné společnosti na výklad Ministerstva zemědělství. Městský soud se dále nevypořádal
s argumentací stěžovatele, podle níž se jednočlenná společnost může kdykoli rozšířit a naopak
vícečlenná společnost se může stát společností jednočlennou. Dle stěžovatele jistě není smyslem
nařízení vlády č. 655/2004 Sb. vytvořit rigidní a nepružná seskupení producentů. Naopak, i zde
by měla fungovat tržní nabídka těchto seskupení, aby si každý prvovýrobce mohl vybrat
to uskupení, které se osvědčilo. Pružná členská základna potom umožňuje i přijímání nově
vzniklých zemědělských producentů do řad svých společníků nebo členů. V opačném případě
by tito zemědělci byli bezdůvodně diskriminováni oproti těm stávajícím. Dále v případě, že by
se vícečlenná společnost stala později společností jednočlennou, došlo by k situaci, kdy by tato
jednočlenná společnost měla nárok na dotace, a tím by byla neodůvodněně zvýhodněna oproti
ostatním jednočlenným společnostem. Nehledě na to, že řada jednočlenných společností byla
uznána jako seskupení producentů v počátcích běhu programu a úsporná opatření ministerstva
již na ně nedosáhla vzhledem k propadu lhůt. Dle stěžovatele se těmito otázkami městský soud
vůbec nezabýval.
[5] Stěžovatel dále vznesl řadu námitek procesního rázu. Správní orgány dle něj porušily §94
odst. 4 a 5 správního řádu, týkající se dobré víry stěžovatele a jeho práv, §98 správního řádu,
upravující mimo jiné nemožnost vydat rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení pokud
je třeba dalšího dokazování nebo vysvětlení účastníků, §94 odst. 2 téhož zákona, a konečně také
§96 odst. 1 správního řádu, stanovující prekluzivní lhůty pro přezkumné řízení.
[6] Ve vztahu k §94 odst. 4 a 5 správního řádu stěžovatel zdůraznil, že při podání žádosti
o zápis do předmětného programu jednal zcela v souladu s tehdejší rozhodovací praxí správních
orgánů. Podání žádosti nadto předcházela řada konzultací s Fondem i s ministerstvem. Nelze mu
tak upřít dobrou víru, opírající se o důvěru ve správnost aktů orgánů veřejné moci a své poctivé
jednání. V této souvislosti odkázal stěžovatel na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2003,
sp. zn. IV. ÚS 150/01, N 117/31 SbNU 57 (týkající se principu presumpce správnosti aktu
veřejné moci), a ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 163/02, N 169/35 SbNU 289 (pojednávající
o důvěře jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu) (všechna zde uváděná rozhodnutí
Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovateli tedy dle jeho názoru
vznikla škoda, kterou představuje finanční částka ve výši odpovídající neposkytnutým dotacím.
Újma, která mu takto vznikla, je přitom ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému
účastníkovi nebo veřejnému zájmu, neboť žádný jiný účastník v řízení nebyl a za veřejný zájem
není možno považovat úsporná opatření přijímaná ex post v důsledku neuspokojivého stavu
veřejných financí. Veřejným zájmem zde je podpora českých zemědělců a vytvoření rovných
podmínek pro odbyt zemědělských komodit na celoevropském trhu, ochrana právní jistoty
účastníků ve správním řízení, ochrana práv nabytých v dobré víře, víra jednotlivce ve fungující
materiální právní stát a zájem na kontinuitě výkladu právních předpisů bez ohledu na změnu
vládní garnitury.
[7] Porušení §98 správního řádu stěžovatel spatřuje v tom, že bylo povinností správního
orgánu provést v rámci přezkumného řízení důkaz přinejmenším aktuálním výpisem
z obchodního rejstříku, nebo si vyžádat stanovisko a vysvětlení účastníků řízení. Z povahy věci
tak nebylo možno rozhodnout ve zkráceném přezkumném řízení. Dle stěžovatele je totiž
pro vydání rozhodnutí ve správním řízení rozhodující stav v době vydání rozhodnutí. Nic přitom
nebrání tomu, aby se jednočlenná společnost později rozšířila o dalšího člena. Tuto skutečnost
by však bylo nutné před vydáním rozhodnutí zjistit, např. vysvětlením účastníků. Stěžovatel
k tomu dále uvedl, že se vždy řídil poučením správního orgánu a že tedy bylo povinností
správního orgánu jej nově (hmotněprávně) poučit.
[8] Stěžovatel dále vznesl námitku prekluze dvouměsíční subjektivní lhůty obsažené v §96
odst. 1 správního řádu. Za okamžik, kdy se správní orgán dozvěděl o důvodu zahájení
přezkumného řízení, nelze považovat účelovou změnu právního názoru ministerstva a vydání
mocenského rozhodnutí, aby bylo u veškerých jednočlenných společností vydáno rozhodnutí
ve zkráceném přezkumném řízení. Počátek běhu subjektivní lhůty je nutno vázat již na okamžik
vydání původního rozhodnutí Fondu, neboť to bylo vydáno na základě metodických pokynů
ministerstva, jakožto nadřízeného správního orgánu. Pouhá změna právního názoru správního
orgánu nemůže být dle stěžovatele důvodem k zahájení přezkumného řízení.
[9] Stěžovatel konečně také namítl porušení §94 odst. 2 správního řádu. Dané ustanovení
je dle něj nutno vykládat extenzivně a rozhodnutí Fondu chápat jako souhlas
k občanskoprávnímu nebo pracovněprávnímu úkonu, přičemž těmito úkony jsou veškeré kroky
činěné v návaznosti na kladné rozhodnutí Fondu. Zejména pak úkony týkající se vztahu
stěžovatele s jeho obchodními partnery a dále pak veškeré právní úkony směřující k poskytnutí
dotací. Rozhodnutí Fondu tedy nebylo možno zrušit v přezkumném řízení.
[10] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu
a odkázal na svá dřívější vyjádření k žalobě s tím, že kasační stížnost neobsahuje žádné nové
námitky.
III.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že skutečnostmi, které jsou předmětem
hmotněprávních námitek stěžovatele, tedy otázkou výkladu pojmů „seskupení producentů“
či „skupina výrobců“ dle nařízení Rady (ES) č. 1257/1999 a nařízení vlády č. 655/2004 Sb. (blíže
viz bod [4] výše), se již v minulosti podrobně zabýval. Odkázat lze např. na rozsudky ze dne
19. 1. 2010, č. j. 1 As 87/2009 - 72, ze dne 11. 3. 2010, č. j. 9 As 67/2009 - 93, nebo ze dne
19. 7. 2010, č. j. 2 As 47/2010 - 80. Zde se, ve skutkově i právně srovnatelných věcech, ztotožnil
s výkladem zaujatým žalovaným a městským soudem, podle nějž je tyto pojmy nutno vykládat
tak, že nezahrnují obchodní společnosti s jedním společníkem, ale pouze společnosti vícečlenné,
a že tedy pouze takové společnosti mohou být zařazeny do předmětného programu. V nyní
projednávaném případě pak soud neshledal žádný důvod se od svého dříve vysloveného právního
názoru odchýlit.
[13] Lze tak připomenout, že článek 33d nařízení Rady (ES) č. 1257/1999, nazvaný Seskupení
producentů, stanoví, že „1. Je poskytována paušální podpora na usnadnění zřizování a správního provozu
seskupení producentů, která mají za cíl: a) přizpůsobit produkci a výstup producentů, kteří jsou členy těchto
seskupení, požadavkům trhu; b) společně uvádět zboží na trh, včetně přípravy k prodeji, centralizaci prodeje
a dodávky velkoodběratelům a c) stanovit společná pravidla pro informace o produkci se zvláštním ohledem
na sklizeň a dostupnost. 2. Podpora je poskytována pouze seskupením producentů, která jsou úředně uznána
příslušnými orgány nových členských států mezi dnem přistoupení a koncem programového období na základě
vnitrostátního práva nebo práva Společenství.“ Dále je možno odkázat na §2 písm. c) nařízení vlády
č. 655/2004 Sb., podle nějž se skupinou výrobců rozumí „obchodní společnost nebo družstvo, jejichž
předmětem činnosti je zajištění společného odbytu příslušné zemědělské komodity.“ Z těchto ustanovení
pak Nejvyšší správní soud ve výše zmiňovaném rozsudku č. j. 1 As 87/2009 - 72 dovodil,
že „[P]odstatné pro věc v tomto ohledu tedy je, že se musí jednat o skupinu výrobců, jimiž jsou obchodní společnost
a nebo družstvo a současně musí být splněna podmínka, že jejich předmětem činnosti je zajištění společného odbytu
určité zemědělské komodity. Má-li být předmětem činnosti takové právnické osoby zajištění společného odbytu,
pak její obsah musí tvořit více prvků. Bylo by zřejmým protimluvem, aby předmětem činnosti jednočlenné
společnosti byl společný odbyt zemědělské komodity. Již z pouhého významu slova „společný“ (kolektivní,
hromadný) lze logickou úvahou vyložit, že se musí jednat o činnost či postup ve shodě více elementů.“ Pojetí
„seskupení producentů“ jako skupiny osob je v případě žádosti o zařazení do programu zakládání
skupin výrobců plně konvenující i se smyslem činností, které tyto skupiny mají provádět.
Hlavním cílem předmětného dotačního programu je totiž podpora zemědělců z nových
členských států EU v podmínkách společného evropského trhu cestou vytváření společných
skupin, a tím zvýšení jejich konkurenceschopnosti.
[14] K námitce stěžovatele, podle níž z dikce §3 písm. a) nařízení vlády č. 655/2004 Sb. plyne,
že k zařazení do programu stačí toliko splnit jednu ze zde alternativně uvedených podmínek,
uvádí Nejvyšší správní soud následující. Podstatné je, že prioritní právní úpravu definice skupiny
výrobců obsahuje přímo účinný akt sekundárního práva EU, a to nařízení Rady (ES)
č. 1257/1999, z nějž bezpochyby plyne, že skupina výrobců se musí skládat z více členů.
Uvedenému ustanovení nařízení vlády č. 655/2004 Sb. je tedy nutno rozumět tak, že nikoli
jakékoliv, ale pouze vícečlenné společnosti si mohou nárokovat zařazení do programu a teprve
u takových společností je posuzováno, zda splňují buď podmínku roční obchodované produkce
v hodnotě nejméně 3 000 000 Kč anebo podmínku nejméně 5 společníků nebo členů. Takový
výklad přitom neznamená, že by seskupení producentů musela být nutně „rigidní a nepružná“,
jak dále namítá stěžovatel. Nařízení vlády č. 655/2004 Sb. neomezuje skupiny výrobců v tom
směru, že by se vůbec nemohlo měnit jejich složení. Na druhou stranu neplatí ani to,
že by se jejich složení mohlo měnit libovolným způsobem, jakmile budou jednou zařazeny
do programu. Je totiž třeba rozlišit dvě fáze dotačního procesu. První je rozhodování o zařazení
skupiny výrobců do programu, druhou je rozhodování o poskytnutí dotace za příslušný
kalendářní rok. Při rozhodování o poskytnutí dotace pak správní orgán nepostupuje
„automaticky“ a nepřiřkne dotaci každému subjektu, který se programu účastní, ale posuzuje také
splnění dalších podmínek stanovených v právních předpisech; může tak např. neposkytnout
dotaci subjektu, který přestane splňovat podmínky pro zařazení do programu.
[15] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že splnění podmínky roční obchodované produkce
v hodnotě nejméně 3 000 000 Kč v případě stěžovatele nedostačovalo k tomu, aby bylo možno
učinit závěr, že splnil podmínky stanovené právními předpisy k zařazení do předmětného
dotačního programu.
[16] Stěžovatel dále namítá nedodržení jednotlivých ustanovení upravujících přezkumné řízení
ve správním řádu (blíže viz body [5] až [9] výše).
[17] Stěžovatel v zásadě zpochybňuje samotnou možnost změnit právní názor jednou
vyjádřený ministerstvem v různých jeho stanoviscích a Fondem v jeho rozhodnutí, kterým
stěžovatele zařadil do daného dotačního programu, cestou přezkumného řízení. K tomu Nejvyšší
správní soud uvádí následující. Přezkumné řízení dle §94 a násl. správního řádu představuje
mimořádný opravný prostředek směřující ke změně či zrušení již pravomocného rozhodnutí
správního orgánu. Jediným důvodem, pro který může příslušný správní orgán pravomocné
správní rozhodnutí v přezkumném řízení zrušit či změnit, je skutečnost, že přezkoumávané
rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy (§97 odst. 3 správního řádu). Kritériem
přezkoumávání je pak pouze zákonnost přezkoumávaného správního rozhodnutí,
nikoliv též věcná správnost nebo jiná hlediska (srov. Vedral, J.: Správní řád. Komentář. Praha: Bova
Polygon, 2006, s. 554-555). I v případě rozporu přezkoumávaného rozhodnutí s právními
předpisy však musí přezkoumávající orgán dbát na zachování zásady proporcionality vyjádřené
v §94 odst. 4 správního řádu: „Jestliže po zahájení přezkumného řízení správní orgán dojde k závěru,
že ačkoli rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, byla by újma, která by jeho zrušením nebo
změnou vznikla některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, ve zjevném nepoměru
k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení zastaví.“ Je tedy třeba dbát
na zachování proporcionality mezi právy účastníka nabytými v dobré víře a právní jistotou
na straně jedné a požadavkem na zákonnost na straně druhé (viz také rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 2. 2010, č. j. 6 As 36/2009 - 162).
[18] V posuzovaném případě dospěl žalovaný k závěru, že rozhodnutí Fondu bylo v rozporu
nejen s vládním nařízením, ale také s evropskými předpisy, tedy bylo nezákonné - v hodnocení
této otázky se s ním konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu shoduje. V nynějším
případě je však nutno podrobněji posoudit také v předchozím bodě zmíněnou otázku
proporcionality mezi právy účastníka nabytými v dobré víře a právní jistotou na straně jedné
a požadavkem na zákonnost na straně druhé. Městský soud k tomu uvedl, že pojmově lze
„šetření práv“ chápat jako zmírnění zásahu do práv, což lze vztáhnout spíše k takovým právům,
jejichž výkon již změnil, a to podstatně, právní sféru žadatele a povaha věci umožňuje zmírnit
rozsah změny. Dle městského soudu pak nelze předmětnou změnu rozhodnutí považovat
za takový zvrat ve výkladu právních předpisů, který by z hlediska dobré víry v nabytá práva vůbec
nebylo možné učinit. Žalobce vznikl krátce před tím, než podal žádost o zařazení do programu,
a namítanou újmu a škodu dovozuje z popření svého práva na vyplacení dotace. Žalovaný však
změnu rozhodnutí učinil ve fázi rozhodování o účasti žalobce na dotačním programu, nikoli
ve fázi rozhodování o vlastním poskytnutí dotace. Nejvyšší správní soud s tímto hodnocením
městského soudu souhlasí a dodává k němu, že pominout nelze ani skutečnost, že předmětné
dotace jsou spolufinancovány z prostředků EU. Dle vyjádření žalovaného k žalobě by přitom
nezákonné poskytnutí dotací společnostem, které nesplňovaly podmínky pro zařazení
do programu, v konečném důsledku mohlo způsobit neposkytnutí nebo snížení objemu
finančních prostředků z EU pro Českou republiku. Nejvyššímu správnímu soudu na tomto místě
nepřísluší hodnotit spekulativní úvahy stěžovatele o tom, zda a do jaké míry mohou být
zvýhodněny ty subjekty, kterých se již změna rozhodnutí v přezkumném řízení nemohla
dotknout. Za zjevné považuje, že původní rozhodnutí Fondu byla vydávána nezákonně,
a souhlasí se závěrem žalovaného, že v momentě, kdy tuto nezákonnost shledal, bylo, s ohledem
na popsaný kontext, v souladu se zákonem, že přistoupil ke změně alespoň těch rozhodnutí,
u nichž to ještě bylo možné. Nejvyššímu správnímu soudu pak nepřísluší hodnotit další politické,
či jiné mimoprávní okolnosti případu, naznačované stěžovatelem v jeho kasační stížnosti.
[19] K námitce stěžovatele, podle níž nebylo možné vydat rozhodnutí ve zkráceném
přezkumném řízení, neboť bylo povinností správního orgánu provést v rámci přezkumného
řízení důkaz přinejmenším aktuálním výpisem z obchodního rejstříku, Nejvyšší správní soud
poukazuje na §96 odst. 2 správního řádu, podle nějž se soulad rozhodnutí s právními předpisy
„posuzuje podle právního stavu a skutkových okolností v době jeho vydání.“ Uvedené ustanovení je přitom
nutno vykládat tak, že se soulad přezkoumávaného rozhodnutí s právními předpisy posuzuje
podle stavu v době vydání onoho přezkoumávaného rozhodnutí, nikoli podle stavu v době
rozhodování orgánu provádějícího přezkum. Orgán provádějící přezkum tak posuzoval pouze
právní otázky, což mohl učinit i v rámci zkráceného přezkumného řízení. O skutkových otázkách
nebylo v tomto řízení sporu.
[20] K námitce prekluze odkazuje Nejvyšší správní soud na dikci §96 odst. 1 správního řádu,
podle nějž „usnesení o zahájení přezkumného řízení lze vydat nejdéle do 2 měsíců ode dne, kdy se příslušný
správní orgán o důvodu zahájení přezkumného řízení dozvěděl.“ Je tedy patrné, že uvedené ustanovení
nelze z povahy věci aplikovat v případě rozhodování ve zkráceném přezkumném řízení,
neboť zde se řízení žádným usnesením nezahajuje, prvním úkonem správního orgánu je vydání
rozhodnutí. Právní jistota účastníků správního řízení je zde chráněna toliko prekluzivní lhůtou
stanovenou v §96 odst. 2 citovaného zákona, dle kterého „rozhodnutí ve věci v přezkumném řízení
v prvním stupni nelze vydat po uplynutí 15 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí ve věci.“ K obdobnému
výkladu srov. též Vedral, J., cit. dílo, s. 590.
[21] Stejně tak se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s hodnocením městského soudu, podle
nějž nelze rozhodnutí Fondu, které zařadilo stěžovatele do předmětného programu, chápat
jako souhlas k občanskoprávnímu, obchodněprávnímu nebo pracovněprávnímu úkonu ve smyslu
§94 odst. 2 správního řádu. Nejedná se totiž o úkon, na nějž by bezprostředně soukromoprávní
úkon navazoval. Stěžovatel o takové návaznosti zdejší soud svou obecně formulovanou kasační
námitkou nepřesvědčil.
IV.
[22] Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky stěžovatele nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109
odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[23] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. března 2011
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu