ECLI:CZ:NSS:2012:1.AZS.1.2012:20
sp. zn. 1 Azs 1/2012 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Barbary Pořízkové
a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: M. G., státní příslušnost Gruzie, zastoupené
Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. Legií 5, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2010, č. j.
OAM-216/LE-BE02-ZA04-2009, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2011, č. j. 61 Az 3/2010 - 70,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2011, č. j. 61 Az 3/2010 - 70,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a shrnutí kasačních námitek
[1] Žalobkyně požádala v roce 2009 v České republice o udělení mezinárodní ochrany.
Ve správním řízení uvedla, že v roce 1992 uprchla z Gruzie (Abcházie) před válečným konfliktem
do Ruska. Odtud odešla v roce 2007 na Ukrajinu a v roce 2009 do Maďarska, odkud přicestovala
téhož roku do České republiky. Do Abcházie se již nikdy nevrátila proto, že zde stále operují
ozbrojené skupiny a žalobkyně by s ohledem na svůj původ byla z jejich strany ohrožena
na životě (pochází ze smíšeného manželství, matka byla gruzínské, otec abchazské národnosti).
Žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím žalobkyni mezinárodní ochranu neudělil
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Žalobu proti uvedenému rozhodnutí zamítl krajský soud v záhlaví vymezeným
rozsudkem. Soud v odůvodnění rozsudku předně uvedl, že udělení azylu podle §12 zákona
o azylu nebylo na místě. V daném období opustilo Gruzii v důsledku bojů mezi abchazskými
separatisty a gruzínskou armádou více než 200 tisíc lidí, na případy opuštění země původu
z důvodu válečného konfliktu se však vztahují jiné právní instituty než mezinárodní ochrana.
K poukazu žalobkyně na potíže jejího manžela soud uvedl, že ani on v rámci řízení o jeho žádosti
o udělení mezinárodní ochrany neuvedl žádné skutečnosti prokazující existenci problémů
se státními orgány, respektive to, že by v Gruzii vyvíjel činnost směřující k uplatnění práv
a svobod nebo k prosazování určitých politických názorů. Ve vztahu k možnosti udělení
doplňkové ochrany podle §14a téhož zákona krajský soud konstatoval, že při posuzování
této otázky je nutno vycházet z osobní situace žalobkyně a z poměrů v zemi původu v době
vydání napadeného rozhodnutí žalovaného. Žalobkyně se v průběhu správního řízení nezmínila
o tom, že by měla v zemi původu problémy se státními orgány, a abchazsko-gruzínský konflikt
byl ukončen již v roce 1994, kdy obě strany podepsaly dohodu o příměří. Soud dále odkázal
na použité informace o zemi původu, na jejichž základě dle jeho názoru nelze učinit závěr,
že by žalobkyni v případě návratu do země původu hrozila újma vymezená v §14a zákona
o azylu. Z těchto informací plyne, že většina bývalých uprchlíků, kteří Abcházii
kvůli zmiňovanému konfliktu opustili, doposud čeká na politické řešení, jež by jim umožnilo
bezpečný návrat., přičemž gruzínská vláda v roce 2007 vypracovala akční plán strategie
pro pomoc vnitřně vysídleným osobám.
[3] Rozsudek krajského soudu žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla řádně podanou
kasační stížností. Namítla, že se soud dostatečně nevypořádal s možností udělení doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu. Dle stěžovatelky v Gruzii nadále panuje situace,
která jí ani jejímu manželovi neumožňuje se bez obav vrátit zpět. Soud neprovedl dostatečné
dokazování ohledně svých závěrů ve vztahu k dané otázce. Soud pouze nesprávně konstatoval,
že v Gruzii již neprobíhá žádný ozbrojený konflikt, což však není pravda. Stěžovatelka
dále uvedla, že podrobně popsala situaci, ve které se s manželem nacházejí, že její žádost
o pomoc je skutečná, nikoliv účelová, což však soud nereflektoval. Při posuzování sporů
týkajících se udělení mezinárodní ochrany by se soudy měly více zamýšlet nad smyslem a účelem
zákona o azylu. Před rokem 1989 se mnoho občanů tehdejšího Československa setkalo v zemích,
v nichž žádali o poskytnutí mezinárodní ochrany, s větší benevolencí, než jakou projevuje
v současnosti vůči obdobným žádostem Česká republika. ČR by si měla více vážit
toho, že je demokratickým právním státem, a poskytovat mezinárodní ochranu těm,
kteří ji skutečně potřebují.
[4] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud se následně zabýval ve smyslu §104a s. ř. s. otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[6] K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany (azylu) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS; všechna
zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Podle tohoto usnesení se o případ přijatelnosti kasační stížnosti může jednat mj. tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[7] Zároveň je třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoli pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. V nyní souzené věci k takto výraznému pochybení
krajského soudu došlo. Nejvyšší správní soud totiž dospěl k závěru, že kasační stížností napadený
rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Podanou kasační stížnost lze tedy ve smyslu §104a s. ř. s. kvalifikovat jako přijatelnou.
[8] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že jí měla být udělena doplňková ochrana
podle §14a zákona o azylu (respektive že krajský soud nedostatečně posoudil danou otázku).
S ohledem na skutečnost, že řízení před Nejvyšším správním soudem je ovládáno dispoziční
zásadou (§109 odst. 4 s. ř. s.), přezkoumal zdejší soud napadený rozsudek toliko v rozsahu
této námitky; nezabýval se tak blíže přezkumem závěrů krajského soudu ohledně žalobních
námitek stěžovatelky týkajících se jejího nároku na udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud podotýká, že vedle stěžovatelky žádal o udělení
mezinárodní ochrany v České republice také její manžel Z. L. a jejich (stejnojmenný) syn.
V případě stěžovatelčina manžela a syna přitom rozsudek krajského soudu, který zamítl žalobu
proti rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud zrušil pro
nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů (viz rozsudek NSS ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 Azs
22/2011 - 104). Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, ke které má zdejší soud
povinnost přihlížet z úřední povinnosti, v uvedeném případě shledal i v části odůvodnění
zabývající se nárokem na udělení azylu. V nynějším případě se však krajský soud vypořádával
se zčásti odlišnými žalobními námitkami a Nejvyšší správní soud neshledal, že by některé žalobní
námitky vztažené k §12 zákona o azylu zcela opominul, jako tomu bylo v případě řízení o žalobě
stěžovatelčina manžela a syna.
[9] Stěžovatelka v doplnění žaloby namítla, že do Gruzie se nyní nemůže vrátit vzhledem
k nejisté politické situaci v zemi a k častým ozbrojeným konfliktům (konflikt s Ruskou federací,
situace v Jižní Osetii). Měla za to, že v důsledku těchto konfliktů by zde byla ohrožena na životě
a že tedy splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Dále poukázala na situaci
svého manžela, kterému dle jejích tvrzení v Gruzii hrozilo (a nadále hrozí) mučení a nelidské
zacházení, a to jednak z politických důvodů, jednak z důvodů krevní msty (platící pro celou
rodinu).
[10] Krajský soud ve vztahu k námitkám o nebezpečí plynoucím z ozbrojených konfliktů
odkázal na příměří, které gruzínská vláda a abcházští povstalci uzavřeli v roce 1994, dále poukázal
na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 1998, sp. zn. 6 A 517/96,
podle nějž se na případy opuštění země původu z důvodu válečného konfliktu vztahují
jiné právní instituty než udělení mezinárodní ochrany. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí,
že krajský soud zřejmě přehlédl, že současný zákon o azylu v §14a odst. 2 písm. c) výslovně
označuje za jeden z důvodů pro udělení doplňkové ochrany (jakožto jedné z forem mezinárodní
ochrany) hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy spočívajícího ve vážném ohrožení života
nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu. Zákon o azylu navíc v daném bodě odráží (byť ne zcela přesně)
ustanovení čl. 15 písm. c) směrnice Rady č. 2004/83/ES o minimálních normách,
které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti,
aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní
ochranu, a o obsahu tohoto postavení, ze dne 29. 4. 2004 (dále jen „kvalifikační směrnice“).
Přiléhavý není ani odkaz krajského soudu na příměří uzavřené v roce 1994, neboť stěžovatelka
upozorňovala na novou eskalaci konfliktu v dané oblasti, ke které došlo v roce 2008.
K té se však krajský soud vůbec nevyjádřil a jeho rozhodnutí je tak ve vztahu k uvedeným
námitkám nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[11] Za nedostatečné považuje Nejvyšší správní soud také vypořádání žalobních námitek
ohledně hrozeb, kterým by v případě návratu do země původu čelil (primárně) stěžovatelčin
manžel. Připomíná, že v případě stěžovatelčina manžela zrušil rozsudek krajského soudu
pro nepřezkoumatelnost jeho závěru, podle nějž manželovi stěžovatelky v případě návratu
do země původu nehrozí nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu, s tím, že krajský
soud se vůbec nezabýval hrozbami ze strany soukromých osob. Nejvyšší správní soud
přitom poukázal na svou judikaturu, z níž plyne, že podmínka účelné státní ochrany
proti pronásledování ze strany soukromých osob je jednou z okolností, jež je nutno při zvažování
možnosti udělit azyl či doplňkovou ochranu posuzovat (rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 - 101, a ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74).
Také v nynějším případě však krajský soud toliko konstatoval, že stěžovatelčin manžel neuvedl
žádné skutečnosti prokazující existenci problémů se státními orgány. Namítané nebezpečí
z důvodů krevní msty, mající svůj původ v gruzínsko-abcházském konfliktu z 90. let 20. století,
je přitom nebezpečím plynoucím spíše ze strany soukromých osob, nikoliv státních orgánů.
[12] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud je povinen opětovně posoudit otázku,
zda má stěžovatelka nárok na udělení doplňkové ochrany. Zabývat se přitom musí zejména
tím, zda stěžovatelce v zemi původu nehrozí vážná újma z důvodu svévolného násilí v situacích
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona
o azylu (k podrobnému výkladu daného ustanovení lze odkázat např. na rozsudek NSS ze dne
13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68). Dále je povinností krajského zabývat se tvrzenou hrozbou
vážné újmy ze strany soukromých osob, které má čelit (primárně) stěžovatelčin manžel,
a případně související otázkou, zda je ochrana poskytovaná proti této hrozbě orgány veřejné moci
dostatečná.
III. Závěr
[13] Krajský soud se dostatečně nevypořádal s argumentací uvedenou v žalobě
a jeho rozhodnutí je tím pádem nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Z uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení [§110 odst. 1 s. ř. s.], v němž bude vázán právním
názorem vysloveným v tomto rozsudku [§110 odst. 4 s. ř. s.]. Krajský soud v novém rozhodnutí
rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti [§110 odst. 3 s. ř. s.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. února 2012
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu