ECLI:CZ:NSS:2014:1.AZS.102.2014:23
sp. zn. 1 Azs 102/2014 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: T. A. H.,
zastoupeného Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2013, č. j. OAM-354/ZA-ZA08-
HA08-2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem, pobočce v Liberci ze dne 26. 6. 2014, č. j. 58 Az 3/2013 - 66,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 5. 11. 2013 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice,
v níž uvedl, že je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky, není a nikdy nebyl
členem žádné politické strany, nikdy proti němu nebylo a ani v současnosti není vedeno trestní
stíhání. Svou vlast opustil dne 14. 8. 2012 za účelem studia v České republice. K důvodům své
žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že v České republice již neměl platný pobyt, a protože
chtěl i nadále setrvat na jejím území a pokračovat ve studiu, využil k tomuto účelu řízení o udělení
mezinárodní ochrany. Při pohovoru vedeném ve správním řízení žalobce doplnil, že se obává,
že po návratu do Vietnamu bez dokončeného vysokoškolského vzdělání nezíská práci a proto
by zde studium rád dokončil.
[2] V záhlaví specifikovaným rozhodnutím žalovaný rozhodl, že se žalobci mezinárodní
ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neuděluje.
[3] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce včasnou žalobou. K dotazu krajského soudu
uvedl, že má zájem, aby v jeho věci bylo nařízeno ústní jednání, z jednání se však opakovaně
omlouval z důvodu pracovní neschopnosti. V prvním případě (jednání nařízeného na 22. 4. 2014)
dokládal svou pracovní indispozici zprávou svého praktického lékaře MUDr. N. N. ze dne
17. 4. 2014, podle níž byl v léčení a měl doporučen klid na lůžku, eventuálně hospitalizaci. Další
jednání soud nařídil na 22. 5. 2014, žalobce se z jednání omluvil dne 12. 5. 2014 s tím,
že je nemocen. Předložil zprávu svého praktického lékaře ze dne 6. 5. 2014, ve které se uvádí,
že má bolesti v kloubech, bolesti hlavy, kašel a rýmu, doporučen měl klid na lůžku. Také této
omluvě soud vyhověl. V pořadí třetí jednání bylo nařízeno na 26. 6. 2014. I z tohoto jednání
se žalobce omluvil a předložil další zprávu svého praktického lékaře ze dne 30. 5. 2014.
MUDr. N. N. ve zprávě uvedl, že žalobce pokračuje v léčení, spadl, má bolesti páteře, obtížně
chodí, má silné bolesti s propagací do pravé dolní končetiny, na kontrolu se měl dostavit dne
26. 6. 2014. Uvedená omluva byla soudu doručena 13. 6. 2014. Podle úředního záznamu
založeného v soudním spise dne 25. 6. 2014 kontaktovala pracovnice soudu telefonicky zástupce
žalobce a sdělila mu, že jednání ve věci se následující den bude konat, neboť soud neshledal
žádné důležité důvody pro jeho odročení. Zástupce žalobce pracovnici soudu sdělil,
že se předchozí den od svého klienta dozvěděl, že je upoután na lůžko. Dále sdělil, že žalobce
požaduje osobní účast na ústním jednání a že on jako právní zástupce se na jednání nedostaví,
neboť musí respektovat jeho požadavky. K tomu všemu slíbil zástupce žalobce vypracovat
písemnou zprávu. Téhož dne zaslala soudkyně rozhodující ve věci zástupci žalobce přípis, kterým
jej vyzvala, aby doložil své tvrzení o hospitalizaci žalobce potvrzením z nemocnice, jinak žádosti
o odročení jednání nevyhoví. Ještě téhož dne reagoval zástupce žalobce přípisem, v němž
„po telefonickém rozhovoru s klientem“ uvedl, že žalobce opětovně omlouvá svou neúčast u soudního
jednání z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu. Zástupce žalobce v uvedeném přípisu
dále konstatoval, že s ohledem na termín jednání není v jeho možnostech předložit soudu další
zprávu o zdravotním stavu stěžovatele. Znovu tedy předložil pouze kopii lékařské zprávy
z 30. 5. 2014.
[4] Soud následně provedl ústní jednání nařízené na 26. 6. 2014 a téhož dne žalobu zamítl
v záhlaví uvedeným rozsudkem. Proti tomuto rozsudku nyní žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí
kasační stížností.
II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku a argumentace obsažené v kasační
stížnosti
[5] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku předně uvedl, z jakých důvodů
nevyhověl žádosti žalobce o odročení jednání nařízeného na 26. 6. 2014. Konstatoval,
že předvolání k předmětnému jednání bylo právnímu zástupci žalobce doručeno dne 20. 5. 2014
a ke kontrole u lékaře byl žalobce dne 30. 5. 2014 pozván právě na datum ústního jednání ve věci.
Ze zprávy MUDr. N. N. navíc nevyplývá, že by žalobce nebyl pro svůj zdravotní stav schopen
účasti při ústním jednání dne 26. 6. 2014. MUDr. N. N. má ordinaci v Praze a pokud žalobcův
zdravotní stav umožňuje, aby v den nařízeného ústního jednání podstoupil cestu do Prahy a zpět,
neviděl soud důvod, proč by mu měl bránit v účasti na jednání ve městě, v němž žije. Z veřejně
přístupných zdrojů soud také ověřil, že ordinační hodiny uvedeného lékaře jsou ve čtvrtek od 13
do 18 hodin, jednání nařízené na 9 hodin tedy s jeho návštěvou nijak nekolidovalo. Zástupce
žalobce byl proto vyrozuměn o tom, že předloženou lékařskou zprávu soud nepovažuje za
prokazující důležitý důvod pro odročení jednání dle §50 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen ,,s. ř. s.“). Zástupce žalobce následně soudu sdělil, že žalobce je upoután na
lůžko v nemocnici, tuto skutečnost však ani přes výzvu soudu nijak nedoložil. Soud tedy
nepovažoval za prokázané, že by žalobci jeho zdravotní stav neumožňoval účast na nařízeném
jednání. Svou žádostí o odročení jednání se pouze snažil oddalovat skončení řízení
[6] Dále se soud vypořádal s námitkami uplatněnými v žalobě. Konstatoval, že žalovaný
dostatečně zjistil skutkový stav věci. Ze správního spisu soud také ověřil, že žalobci byl dán
dostatečný prostor k tomu, aby uvedl všechny relevantní důvody, které ho k žádosti
o mezinárodní ochranu vedly. Při pohovorech byl přítomen tlumočník z jazyka vietnamského,
před započetím pohovoru byl žalobce vždy poučen o tom, že je povinen poskytovat správnímu
orgánu součinnost a uvádět pravdivé a úplné informace. Žalobce měl možnost se s obsahem
protokolů seznámit, svou výpověď nijak nedoplňoval, ani nežádal změny v protokolaci. Žalobcův
požadavek na zopakování nebo doplnění protokolu proto soud nepovažoval za důvodný.
Žalobce od počátku tvrdil, že přijel do České republiky studovat. V době platnosti studijního víza
si však nezajistil jeho prodloužení a povolení k pobytu mu bylo zrušeno. O mezinárodní ochranu
požádal proto, aby svůj pobyt legalizoval, neboť jen tak může dostudovat. Nedůvodnou shledal
soud konečně také námitku, podle níž žalovaný pominul existenci žalobcova soukromého života
na území České republiky.
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že nebyly splněny zákonem (§49 odst. 3 a §50
s. ř. s.) stanovené podmínky pro to, aby soud mohl v jeho nepřítomnosti rozhodnout. Stěžovatel
se prostřednictvím svého zástupce z jednání nařízeného na 26. 6. 2014 řádně omluvil a důvody
své omluvy na výzvu soudu doložil. Důležité důvody pro odročení jednání (ve smyslu §50 s. ř. s.)
vyplývaly ze zdravotních problémů stěžovatele, které byly doloženy potvrzením MUDr. N. N. ze
dne 30. 5. 2014. Z uvedeného potvrzení vyplývá, že stěžovatel se léčil s bolestmi páteře, byla pro
něj obtížná chůze, trpěl silnými bolestmi s propagací do pravé dolní končetiny a pro léčbu byl
nutný klid na lůžku. Stěžovatel byl limitován popsanými zdravotními problémy delší dobu a soud
z těchto důvodů dvakrát jednání odročil. Ve třetím případě, kdy soud žádosti o odročení jednání
nevyhověl, tak došlo k výraznému zásahu do právní jistoty, neboť stěžovatel očekával, že soud
jednání opět odročí. Soud zástupce stěžovatele sice vyrozuměl o skutečnosti, že omluvu
nepovažuje za důvodnou. Sdělení soudu však bylo zástupci stěžovatele doručeno až 25. 6. 2014 a
ten tak neměl dostatek prostoru k jejímu doplnění. Mezi stěžovatelem a jeho zástupcem je
jazyková bariéra, komunikovat mezi sebou musí prostřednictvím tlumočníka, získat potřebné
potvrzení za necelý den proto bylo nemožné. Porušením procesních předpisů ze strany krajského
soudu došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť přítomnost účastníků při
soudním řízení je pro zachování spravedlivého procesu esenciální. Samotné ničím nepodložené
pochybnosti a z nich vyplývající spekulace nemohou být dostatečným důvodem pro to, aby soud
rozhodl v nepřítomnosti účastníka, který na osobní účasti trvá, ačkoliv jí není přechodně
schopen. Osobní účast stěžovatele na jednání byla nezbytná, neboť stěžovatel napadal
rozhodnutí žalovaného i z toho důvodu, že pohovory mezi úředníky žalovaného a stěžovatelem
neproběhly zákonem stanoveným způsobem. Stěžovateli se nedostalo náležitého poučení,
v důsledku čehož nemohl uplatnit všechna svá práva a dosáhnout příznivého rozhodnutí ve věci.
Proto bylo nutné, aby byl při jednání přítomen a mohl svá tvrzení doplnit.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Okruhy typových případů, v nichž se může jednat
o přijatelnou kasační stížnost, vymezil Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39. V prvním případě se kasační stížnost dotýká právních otázek, které
dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ve druhém
případě se kasační stížnost týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Kasační stížnost dále může být přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon.
A konečně čtvrtý okruh typických případů přijatelnosti spočívá v tom, že v napadeném
rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud shledá zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Takové pochybení může spočívat buď v tom,
že krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo v tom,
že krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil toliko námitku, podle níž došlo k vadě řízení
před krajským soudem, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Tuto vadu spatřuje ve skutečnosti, že krajský soud provedl
dne 26. 6. 2014 ústní jednání ve věci a zamítl při něm jeho žalobu, ačkoliv mu stěžovatel
prostřednictvím svého zástupce v dostatečném předstihu doručil omluvenku z jednání,
podloženou lékařskou zprávu.
[11] Podle §49 odst. 1 s. ř. s. nařídí předseda senátu krajského soudu rozhodujícího
ve správním soudnictví jednání a předvolá k němu účastníky tak, aby měli k přípravě alespoň
deset pracovních dnů; o jednání vyrozumí osoby zúčastněné na řízení. Podle odst. 3
téhož ustanovení neúčast řádně předvolaných účastníků nebrání projednání a skončení věci,
nejsou-li důvody pro odročení podle §50 s. ř. s. Podle §50 s. ř. s. může být jednání z důležitých
důvodů odročeno; soud může odročit jednání též tehdy, jestliže to účastníci shodně navrhnou.
Podle §51 odst. 1 s. ř. s. může soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci
shodně navrhli nebo s tím souhlasí.
[12] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu pak plyne, že odepřít právo osobní
účasti na jednání soudu lze jen výjimečně. Právo na projednání věci před soudem, čítaje
v to i právo na osobní účast na jednání soudu a právo při tomto jednání tvrdit skutečnosti,
navrhovat důkazy a předkládat právní argumenty, je jedním ze základních pilířů práva
na spravedlivý proces. Ustanovení §50 s. ř. s. je tedy nutno vykládat tak, že pokud k tomu existují
důležité důvody, jednání být odročeno musí (soud nemá v tomto ohledu diskreci, ačkoliv by čistě
jazykový výklad uvedeného ustanovení mohl svádět k opačnému závěru). Pokud se účastník
řízení omluví z jednání z důležitých důvodů, osvědčí existenci těchto důvodů a soud přesto jeho
žádosti o odročení jednání nevyhoví a rozhodne v jeho nepřítomnosti o věci samé, dopustí
se vady řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Takovým důležitým důvodem přitom
typicky může být i pracovní neschopnost účastníka řízení doložená lékařským potvrzením
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2004, č. j. 5 Ads 63/2003 – 35,
a ze dne 17. 2. 2005, č. j. 2 Afs 5/2005 – 96). Při posuzování toho, jestli je dán důležitý důvod
k odročení jednání, by však soud měl zvažovat také otázku, zda omluva účastníka řízení
není účelové povahy, vedená snahou prodlužovat soudní řízení. I když tak účastník řízení
ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání, není soud vždy
povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, pokud shledá, že jej účastník řízení
využívá k záměrným procesním obstrukcím (srov. výše citovaný rozsudek č. j. 2 Afs 5/2005 – 96,
anebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2011, č. j. 1 Azs 16/2011 – 208).
[13] Kasační stížnost se tedy dotýká právních otázek, které již byly judikaturou Nejvyššího
správního soudu řešeny, tato judikatura není vnitřně rozporná a Nejvyšší správní soud nevidí
důvod se od ní jakkoliv odchylovat. Nejvyšší správní soud zároveň neshledal, že by krajský soud
v daném případě hrubě pochybil při výkladu procesního práva. Krajský soud podrobně vysvětlil,
z jakých důvodů považoval (opakovanou) žádost stěžovatele o odročení jednání za účelovou
(blíže viz bod [5] výše). Nejvyšší správní soud považuje toto vysvětlení za přesvědčivé a plně
souladné s jeho judikaturou.
[14] Za těchto okolností soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a z tohoto důvodu ji odmítl.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2014
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu