ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.145.2017:32
sp. zn. 1 Azs 145/2017 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: V. G., zastoupen
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Sevastopolská 16, Praha 10, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
1. 6. 2016, č. j. OAM-486/DS-PR-P14-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2017, č. j. 78 Az 24/2016 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna ustanoveného zástupce Mgr. Jindřicha Lechovského,
advokáta se u r č u je částkou 4.114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný v záhlaví popsaným rozhodnutím zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany
podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neboť shledal, že žalobcova žádost
je nepřípustná podle §10a odst. 1 písm. b) téhož zákona, protože státem příslušným k posouzení
žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady
č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou
bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), Rakouská
republika.
[2] Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu proti
rozhodnutí žalovaného.
[3] Krajský soud konstatoval, že žalovaný provedl test aplikovatelnosti jednotlivých kritérií,
dokud nedospěl ke kritériu, které bude moci na žalobcův případ použít. Z napadeného rozhodnutí
je zřejmé, že žalovaný postupně vyloučil uplatnění všech kritérií uvedených v článcích 8 až 15
nařízení Dublin III, a z tohoto důvodu byl nucen aplikovat kritérium dle čl. 3 odst. 2 první
pododstavec nařízení, kdy z provedené lustrace v databázi EURODAC zjistil, že prvním členským
státem, ve kterém žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany, bylo Rakousko. Soud dále
odkázal na judikaturu, podle které není využití diskrečního oprávnění dle čl. 17 odst. 1 nařízení
Dublin III vynutitelné, a to ani soudní cestou. Dále soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 5. 2016, č. j. 6 Azs 67/2016 – 34, č. 3447/2016 Sb. NSS, podle kterého lze
diskreční oprávnění zakotvené v čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III využít jen v případech, kdy
je příslušnost určena dle čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení, tedy dle kritérií kapitoly III, nikoliv dle
čl. 3 odst. 2 tohoto nařízení („zbytkové“ kritérium).
[4] Žalovaný žádost žalobce o využití diskrečního oprávnění přezkoumal i přesto, že příslušnost
členského státu k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu byla určena dle čl. 3 odst. 2 první
pododstavec nařízení Dublin III. Žalovaný dle krajského soudu zvážil všechny okolnosti a dospěl
k závěru, že tohoto institutu nevyužije. Své rozhodnutí v napadeném rozhodnutí náležitě odůvodnil.
[5] Žalobce (stěžovatel) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, kterou opírá
o důvody dle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“).
[6] Dle stěžovatele žalovaný nesprávně vyhodnotil možnost aplikace čl. 17 nařízení Dublin III.
Jeho žádost o mezinárodní ochranu by měla posoudit Česká republika, neboť Rakousko, které
má být příslušné k rozhodnutí o žádosti, již v minulosti nedokázalo věc efektivně řešit. Žalovaný
sice uvedl, že Rakousko má řadu možností, jak postupovat, dle stěžovatele ale Rakousko žádnými
možnostmi nedisponuje. Může (stejně jako Česká republika) na omezenou dobu zajistit, může
požádat Rusko či Gruzii o vydání cestovních dokladů a po uplynutí zákonem určené lhůty jej musí
propustit. Rakousku tedy nezbývá nic jiného než spoléhat na to, že stěžovatel po uplynutí zajištění
ilegálně odcestuje mimo jeho území. Stěžovatel považuje za svou vlast Českou republiku, má zde
těžiště svých soukromých zájmů, veškeré rodinné a partnerské vztahy. Dle stěžovatele je očividné,
že striktní trvání na aplikaci dublinských kritérií povede pouze k absurdnímu řetězení problému,
a bylo proto namístě posoudit věc více individualizovaným způsobem.
[7] Žalovaný ve vyjádření konstatoval, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu nelze
diskreční oprávnění dle čl. 17 nařízení Dublin III ve stěžovatelově případě vůbec aplikovat.
Z tohoto důvodu navrhuje kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, resp. zamítnout jako
nedůvodnou.
II. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Stěžovatel spojil s kasační stížností žádost o přiznání odkladného účinku. Vzhledem k tomu,
že Nejvyšší správní soud přistoupil ihned po provedení všech nutných procesních úkonů
k projednání kasační stížnosti, o této žádosti již samostatně nerozhodoval.
[9] Kasační stížnost je přípustná. Vzhledem k tomu, že jde o věc mezinárodní ochrany, zabýval
se následně soud otázkou její přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s.
[10] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ byl v usnesení
Nejvyššího správního soudu dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, vyložen
tak, že kasační stížnost bude posouzena jako přijatelná v případě, že (1) vznáší ne plně
prejudikovanou právní otázku; (2) obsahuje právní otázku, která je dosavadní judikaturou řešena
rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[11] Dle stěžovatele je jeho kasační stížnost přijatelná, neboť se týká otázek, které dosud nebyly
(vůbec či plně) judikaturou řešeny. Konkrétně jde o otázku, zda je možné rozhodnout o zastavení
azylového řízení pro nepříslušnost České republiky v situaci, kdy se již ukázalo předchozí zastavení
azylového řízení a předání věci jinému státu jako zcela neefektivní. Dle Nejvyššího správního soudu
nejde o otázku judikatorně neřešenou. Soud neshledal ani jiný důvod, pro který by měl kasační
stížnost považovat za přijatelnou.
[12] Stěžovatel dovozuje neefektivnost jeho předání ze skutečnosti, že byl již v minulosti
do Rakouska předán a tento stát nebyl schopen řešit jeho „pobytovou situaci“. Skutečnost, že již
příslušný stát o stěžovatelově žádosti jednou rozhodl, není pro posouzení jeho příslušnosti
dle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III rozhodná (rozsudek NSS ze dne 5. 10. 2016,
č. j. 8 Azs 123/2016 – 30, č. 3514/2017 Sb. NSS). Taktéž není rozhodný subjektivní názor
na efektivnost řízení o jeho žádosti v příslušném státě (systémové nedostatky stěžovatel nenamítá).
Stěžovatel sám v kasační stížnosti konstatuje, že Rakousko má ve vztahu k němu stejné možnosti
procesního postupu jako Česká republika; není tedy zjevné, v čem by mohla Česká republika
postupující podle stejných právních předpisů, stěžovateli zajistit „efektivnější“ ochranu. To je zcela
logickým důsledkem toho, že obě země jsou součástí dublinského systému. Dle zmíněného
rozsudku č. j. 8 Azs 123/2016 - 30 pro žadatele o udělení mezinárodní ochrany má dublinský
systém znamenat právě to, že žadatel má právo na meritorní posouzení své žádosti o udělení
mezinárodní ochrany pouze v jednom členském státě Evropské unie (tzv. „one-chance-only princip“).
[13] Cíli dublinského systému jsou nejen racionalizace posuzování žádostí o udělení
mezinárodní ochrany a zabránění zahlcení systému povinností státních orgánů zabývat
se několikanásobnými žádostmi podanými stejným žadatelem, ale také zvýšení právní jistoty, pokud
jde o určování státu odpovědného za posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Tím
dublinský systém směřuje k omezení až vyloučení jevu zvaného „forum shopping“, resp. „asylum
shopping“ (srov. např. rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011, ve spojených
věcech N. S. a další, C-411/10, a M. E. a další, C-493/10, odst. 79). Dublinský systém proto naopak
předpokládá, že žadatel podal alespoň jednu žádost, kterou je členský stát povinen přezkoumat,
přezkoumává ji, nebo o ní již rozhodl (rozsudek Soudního dvora ze dne 3. 5. 2012 ve věci Kastrati,
C-620/10, odst. 45).
[14] Postup, kterého se stěžovatel domáhá (tj. posouzení jeho žádosti v České republice, nikoli
v Rakouské republice, která je podle čl. 3 odst. 2 věty první nařízení Dublin III příslušná), by proto
ve své podstatě obcházel pravidla a smysl nařízení Dublin III. Okolnosti projednávané věci svědčí
o tom, že stěžovatel se snažil dosáhnout posouzení své žádosti v České republice i proto,
že se domnívá, že rozhodnutí zdejších orgánů by pro něj mohlo být příznivější. Jakkoli může být
tato snaha lidsky pochopitelná, požaduje stěžovatel postup, kterému má existence nařízení Dublin
III zabránit (zmiňovaný asylum shopping).
[15] Stěžovatel dále požaduje, aby jeho žádost byla posouzena v České republice z důvodu
existujících soukromých a rodinných vazeb. Dle judikatury (srov. rozsudek ze dne 5. 1. 2017,
č. j. 2 Azs 222/2016 – 24, či ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016 – 44) je povinností správního
orgánu v případech hodných zvláštního zřetele odůvodnit nevyužití diskrečního oprávnění dle
čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. Mezi okolnosti hodné zvláštní zřetele je dle této judikatury nutno
zařadit též tvrzení o existenci družky či přítelkyně na území České republiky. Dle rozsudku NSS
ze dne 28. 3. 2017, č. j. 6 Azs 16/2017 – 61, shora uvedené závěry neznamenají, že žalovaný
má povinnost diskreční ustanovení aplikovat, má se však otázkou jeho nevyužití zabývat s ohledem
na specifické okolnosti hodné zřetele. Ve stěžovatelově případě žalovaný této povinnosti dostál
- jeho tvrzení při posuzování možnosti využití diskrečního oprávnění zvažoval (s. 5 – 6 rozhodnutí
žalovaného), přičemž nepřekročil zákonné limity svého správního uvážení (srov. podrobněji
k limitům správního uvážení ve vztahu k čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III rozsudek ze dne
5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016 – 24). Ani zde tedy není dán žádný z důvodů přijatelnosti kasační
stížnosti.
III. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje, a proto ji jako nepřijatelnou dle §104a s. ř. s. odmítl.
[17] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[18] Krajský soud usnesením ze dne 12. 7. 2016, č. j. 78 Az 24/2016 - 14, ustanovil zástupcem
stěžovatele Mgr. Jindřicha Lechovského, advokáta, a v takovém případě platí jeho odměnu včetně
hotových výdajů stát (§35 odst. 8 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, náleží ustanovenému zástupci stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti
odměna za jeden úkon právní služby. Tím bylo písemné podání ve věci samé – kasační stížnost
[§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], za něž přísluší částka 3.100 Kč (§7 ve spojení
s §9 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3
advokátního tarifu). Celkem tak odměna ustanoveného zástupce činí 3.400 Kč. Protože je advokát
stěžovatele plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této
dani, kterou je povinen odvést podle zákona o dani z přidané hodnoty, tj. o 714 Kč (tj. 21 %
ze 3.400 Kč). Odměna ustanoveného zástupce tedy činí celkem 4.114 Kč a bude mu vyplacen
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. června 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu