ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.158.2004
sp. zn. 1 Azs 158/2004 – 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: V. P.,
zastoupeného JUDr. Milanem Říhou, advokátem se sídlem Nováčkova 11, Brno,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě
proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 17. 9. 2002, č. j. OAM-2471/AŘ-2001, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2004,
č. j. 36 Az 399/2003-29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 17. 9. 2002, č. j. OAM-2471/AŘ-2001, ministr vnitra zamítl
rozklad proti rozhodnutí žalovaného, kterým byla žádost žalobce o udělení azylu posouzena
jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
zákona č. 2/2002 Sb. Rozhodnutí žalobce napadl včas žalobou u Krajského soudu v Brně.
V žalobě žalobce shrnul dosavadní průběh řízení ohledně jeho žádosti o udělení azylu,
výše uvedené rozhodnutí ministra vnitra napadl v celém rozsahu, neboť má za to, že byla
porušena ve správní řízení ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb.,
správní řád. Žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci, neprovedl všechna šetření
nutná k objasnění všech okolností rozhodných pro posouzení věci, v důsledku
čehož je vydané rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů.
Odkázal na svoji žádost o udělení azylu a na protokol o pohovoru a uvedl, že splňuje
podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, respektive minimálně pro vztažení
překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Krajský soud v Brně rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Ani jednu z procesních námitek krajský soud neuznal
za důvodnou, stejně pak uzavřel i ohledně námitky věcné. Žalobce měl o azyl požádat hned
v první zemi, Polsko, kterým žalobce projížděl, přitom je tzv. třetí bezpečnou zemí ve smyslu
§2 zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku žalobce (dále též „stěžovatel“) brojil včas podanou kasační
stížností. Namítl, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda byly dány
předpoklady pro rozhodnutí žalovaného podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Krajský soud nevzal v úvahu, že správní orgán přešel
bez povšimnutí otázku porušování lidských práv na Ukrajině, rovněž nedostatečně zhodnotil
reálnou možnost žalobce podat žádost o azyl v Polsku, touto zemí pouze projížděl. Napadené
rozhodnutí ministra vnitra je nesprávně označeno, v jeho záhlaví je totiž uvedeno Ministerstvo
vnitra a není opatřeno otiskem kulatého razítka orgánu, který ve věci rozhodoval.
Z toho důvodu se jedná o rozhodnutí nicotné. Požádal rovněž o osvobození od soudního
poplatku v této věci.
V závěru požádal o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti a navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti oprávněnost všech stížních námitek popřel.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Stěžovatel namítal, že krajský soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku,
zda v jeho případě je možné postupovat podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Nemá
ale pravdu. Podle zmíněného ustanovení se totiž žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel o azyl přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí
bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento
stát za takovou zemi považovat nelze. Bezpečnou třetí zemí se přitom v souladu s §2 odst. 2
zákona o azylu rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě
osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval
před vstupem na území a do kterého se může vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka
podle mezinárodní smlouvy (scil. Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951
a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků z roku 1967, uveřejněné
pod č. 208/1993 Sb.), aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému
nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Stát není bezpečnou třetí zemí, pokud na něj lze
vztáhnout překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel z Ukrajiny do České republiky přicestoval
autem, a to přes Polsko, kde mu byly při hraniční kontrole zkontrolovány doklady
a zavazadla. Na území Polska čekal několik hodin na provedení celní kontroly. Stěžovatel
tedy v Polsku pobýval poměrně dlouhou dobu, měl možnost tu kontaktovat zástupce státních
orgánů a požádat o azyl. Úsudku správního orgánu a krajského soudu o tom, že Polsko
je tzv. třetí bezpečnou zemí, přitom nelze nic vytknout. Polsko je smluvní stranou Úmluvy
o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Protokolu týkajícího se právního postavení
uprchlíků z roku 1967, polská právní úprava azylové problematiky odpovídá principům touto
úmluvou založených a tyto principy jsou také v praxi dodržovány. Státní orgány této země
nevracejí uprchlíky do zemí, kde by jejich život nebo osobní svoboda byly ohroženy
na základě rasy, náboženského vyznání, národnosti, příslušnosti k určité společenské skupině
nebo politického přesvědčení nebo kde jim hrozí nebezpečí mučení, nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestu smrti anebo jejich život je ohrožen v důsledku
válečného konfliktu. Otázky azylu jsou v Polsku upraveny cizineckým zákonem z roku 1997.
O udělení azylu rozhoduje nezávislý uprchlický úřad, proti jehož rozhodnutí se lze odvolat
k soudu. Osoby, které jsou vráceny do Polska na základě readmisních dohod, mají právo
požádat o azyl. Na Polsko rovněž nelze vztáhnout překážku vycestování.
Nejvyšší správní soud dále opakovaně připomíná (srov. č. 18/2003 Sb. NSS,
č. 327/2004 Sb. NSS), že azylové řízení je do značné míry založeno na principu, že cizinec
pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi (čl. 43 Listiny
základních práv a svobod) má o azyl požádat vždy již v první zemi, v níž má reálnou
příležitost tento status obdržet nejdříve a v níž budou garantována jeho základní práva
a svobody. Touto zemí je zpravidla tzv. bezpečná třetí země ve smyslu §2 zákona o azylu.
Subjektivní právo na azyl je přitom právem na nezbytnou ochranu před pronásledováním
v zemích původu, nikoliv právem vybrat si zemi, v které žadatel o azyl bude chtít toto své
právo uplatnit.
Posuzování žádosti o udělení azylu se sestává z řady procesních a materiálních hledisek
obsažených v zákoně o azylu, na které je třeba nahlížet v jejich vzájemné provázanosti
a časové souslednosti. Jestliže tedy v daném případě byla stěžovatelova žádost zamítnuta
proto, že žadatel přichází z třetí bezpečné země [§16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu], nelze
žalovanému vytýkat, že se podrobně nezabýval podstatou žádosti. To by bylo nadbytečné.
Řečeno jinak: i když by žalovaný shledal, že stěžovatel byl v zemi původu skutečně
pronásledován z politických důvodů, nezakládalo by to jeho právo na udělení azylu, jestliže
by přišel do České republiky z bezpečné třetí země. Přitom Nejvyšší správní soud již shora
uzavřel, že žalovaný i krajský soud se dostatečně podrobně a přesvědčivě vypořádaly
s tím, že Polsko je bezpečnou třetí zemí, respektující základní práva a svobody
a demokratické principy právního státu. Své úvahy žalovaný přitom v rozhodnutí dostatečným
způsobem popsal a z rozhodnutí je tak zcela seznatelné, které skutečnosti byly podkladem
rozhodnutí a jakými důvody byl žalovaný veden při hodnocení důkazů. Nejvyšší správní soud
tak nezjistil naplnění tvrzeného kasačního důvodu.
Krajský soud rozhodnutí žalovaného z hlediska procesních žalobních námitek v souladu
s §75 odst. 2 s. ř. s přezkoumal; na obecně formulované procesní žalobní námitky soud
reagoval a v obecné rovině se s nimi také řádně vypořádal. Krajský soud k těmto námitkám
po přezkoumání rozhodnutí uvedl, že žalovaný si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí
a vycházel tak ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Z odůvodnění rozhodnutí
žalovaného rovněž vyplývá, jakými důvody byl veden při hodnocení důkazů. Krajský soud
tedy své rozhodnutí i dostatečným způsobem odůvodnil.
Poslední stěžovatelova námitka mířila do pochybení soudu, který se nezabýval
nicotností napadeného rozhodnutí ministra vnitra, ač toto rozhodnutí postrádalo otisk razítka
orgánu, který rozhodnutí vydal. Ani této námitce však nemůže Nejvyšší správní soud
přisvědčit. Napadené rozhodnutí, jež je součástí předloženého správního spisu, obsahuje sice
označení Ministerstva vnitra, v obsahu rozhodnutí (v jeho záhlaví) je však zřetelně uvedeno,
že napadené rozhodnutí o rozkladu vydává ministr vnitra, ten také vlastnoručně
a nezaměnitelně toto rozhodnutí podepsal. Pod podpisem se nachází otisk kulatého razítka
se státním znakem.
Užívání státních symbolů je upraveno zákonem č. 352/2001 Sb., o užívání státních
symbolů České republiky a o změně některých zákonů. Podle jeho §2 písm. e) jsou oprávněni
užívat státního znaku ministerstva a jiné správní úřady. Je-li rozhodnutí o rozkladu opatřeno
razítkem (se státním symbolem) ministerstva vnitra, jehož vrcholným představitelem
je ministr vnitra, který napadené rozhodnutí vydal a podepsal, pak jsou splněny v tomto
ohledu požadavky §47 zákona č. 71/1967 Sb. na náležitosti správních rozhodnutí. K tomu
soud pouze nad rámec poznamenává, že chybějící zákonné náležitosti správního aktu mohou
vyvolávat jeho nicotnost pouze tehdy, jestliže je tento nedostatek natolik intenzivní a zřejmý,
že po účastnících dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě žádat, aby tento správní akt
respektovali.
K žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků soud pouze připomíná, že žalobce
je dle §11 odst. 2 písm. ch) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, od těchto poplatků
osvobozen.
Nejvyšší správní soud tedy zhodnotil všechny stížní námitky jako nedůvodné.
Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O žádosti o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti soud již samostatně
nerozhodoval, neboť rozhodl o kasační stížnosti samotné.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému
správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu
nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n ej so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 17. srpna 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu