ECLI:CZ:NSS:2006:1.AZS.178.2005
sp. zn. 1 Azs 178/2005 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: S. A.,
zastoupené JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Žitná 45, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 6. 2004, č. j. OAM-6078/VL-07-P08-2003, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2005,
č. j. 24 Az 474/2004-26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 14. 6. 2004, č. j. OAM-6078/VL-07-P08-2003, žalovaný neudělil
žalobkyni azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu). Současně rozhodl tak, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně citovala řadu ustanovení zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, účinného do 31. 12. 2005 (dále jen správní řád),
která žalovaný v řízení porušil a trvala na tom, že splnila zákonné podmínky pro udělení azylu
dle §12, §14 zákona o azylu, resp. minimálně pro vztažení překážky vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu. Ke skutkovým důvodům odkázala na žádost o udělení azylu,
protokol o pohovoru a další spisový materiál. Navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2005 žalobu zamítl. V řízení před správním
orgánem neshledal krajský soud vady vytýkané žalobkyní ani jiné vady,
pro které by měl napadené rozhodnutí zrušit; v odůvodnění rozsudku se rovněž ztotožnil
se žalovaným v posouzení důvodů, pro něž žalovaný neudělil žalobkyni azyl,
resp. na ni nevztáhl překážku vycestování. Ze správního spisu vyplynulo, že příčina odchodu
žalobkyně ze země původu tkvěla v obavách z jednání islámských extremistů, kteří ji nutili
ke spolupráci. Toto negativní jednání však bylo vedeno ze strany soukromých osob,
které kyrgyzské státní orgány potlačují, neboť konzervativní islámské skupiny považují
za nežádoucí hrozbu. Žalovaný po provedeném řízení usoudil, že azyl nelze žalobkyni udělit,
neboť nesplňuje podmínky pro jeho udělení podle §12, §13, §14 zákona o azylu,
a dále neshledal ani překážku vycestování podle §91 zákona o azylu, a krajský soud
mu dal po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů svým rozsudkem
za pravdu.
Proti zamítavému rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též stěžovatelka)
včas kasační stížnost. Namítla, že splnila podmínky pro udělení azylu minimálně
dle §14 zákona o azylu, jakož i pro vztažení překážky vycestování. Závěry vyplývající
ze zpráv o zemi původu shromážděných žalovaným neznamenají, že k šíření islámských
radikálních myšlenek nedochází v mnohem větší míře, než se je daří omezovat,
a že jejich zastánci nejsou v silových složkách a ve státním aparátu zastoupeni. Ze zpráv
samotných je zřejmé rozsáhlé porušování lidských práv v zemi původu.
Současně ve správním i soudním spise chybí zprávy nezávislých nevládních organizací.
Předmětná ustanovení zákona o azylu tak nemohla být adekvátně posouzena. Co se týče
humanitárního azylu, byl opomenut fakt, že Kyrgyzstán je autoritářský stát, kde nefungují
standardní demokratické principy, ženy nemají rovné postavení s muži, dochází k porušování
lidských práv, a který je na hraně občanské války. Jako důkaz teroru v zemi původu
žalobkyně přiložila kopii článku z I. P. č. 29 z července 2005. Z uvedených důvodů navrhla,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalobkyně též požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Soud se ztotožnil s krajským soudem v závěru, že životní situace stěžovatelky
v Kyrgyzstánu nesvědčí o tom, že by byla pronásledována, případně že by zakoušela
odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu. Stěžovatelka v kasační
stížnosti poukázala na porušování lidských práv a na šíření islámských radikálních myšlenek.
Jak vyplynulo ze správního spisu, důvodem podání žádosti o udělení azylu byla skutečnost,
že se ji islámští extremisté snažili získat ke spolupráci, přitom jí vyhrožovali smrtí. Z žádného
tvrzení stěžovatelky ani z žádného jiného podkladu pro rozhodnutí (žalovaný vycházel
zejména ze zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Kyrgyzstánu
za rok 2003, ze dne 25. 2. 2004, informací Ministerstva zahraničních věcí České republiky
a informační databáze České tiskové kanceláře) však nevyplynulo, že by výskyt těchto jevů
byl součástí státní politiky, resp. že by státní moc taková jednání tajně podporovala,
vědomě trpěla či nebyla schopna jim dostatečně zabránit. Článek 299 trestního zákoníku
zakazuje distribuci literatury podněcující k etnické, rasové a náboženské nenávisti;
na jeho základě byly v roce 2003 zadrženy a obviněny desítky osob. Závěr správního orgánu
i krajského soudu, že v daném případě nebylo jednání soukromých osob,
nutících stěžovatelku k činnosti ve prospěch radikálních islámských aktivistů,
pronásledováním ve smyslu zákona o azylu, je správný. Stěžovatelka se sice obrátila
na policii, po podání trestního oznámení však nevyčkala výsledků šetření a odcestovala
ze země. Tím však státním orgánům neumožnila k její ochraně zasáhnout. Z příslušných
informací o zemi původu je přitom zřejmé, že státní moc čelí šíření radikálního islámského
hnutí, neboť je sama považuje za hrozbu. Nepokusila-li se stěžovatelka dostatečným
způsobem (využitím dostupných prostředků, které jí právní řád země původu k ochraně
jejích práv a zájmů poskytuje) získat ochranu prostředky vnitrostátního práva,
nemůže jí být poskytnuta ochrana formou azylu: ta je totiž až poslední možností v situaci,
kdy všechny ostatní nástroje práva selhaly.
K otázce stěžovatelkou namítaného neudělení humanitárního azylu má Nejvyšší
správní soud zato, že ani v tomto smyslu nejsou splněny zákonné podmínky pro jeho udělení.
Podle §14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení
azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Institut humanitárního azylu tak spočívá v kombinaci neurčitého právního pojmu
„případ zvláštního zřetele hodný“ a správního uvážení, které je vlastním rozhodnutím
správního orgánu a je vyjádřeno slovy „lze udělit humanitární azyl“. Míra volnosti
tohoto rozhodování správního orgánu je pak omezena pouze zákazem libovůle,
jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu. Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný zkoumal,
zda v jejich případě nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl k závěru,
že tomu tak není. Udělení humanitárního azylu je na volné úvaze příslušného správního
orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Protože žalovaný
řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatelky, tak i stav v její zemi původu,
a pokud z toho sám nedovodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí
v jeho pravomoci, zejména když stěžovatelka ve správním řízení ani žádné důvody hodné
zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu sama neuváděla. V daném případě nelze
vytýkat žalovanému, jestliže konstatoval, že neshledal důvody pro udělení humanitárního
azylu, neboť žádný takový důvod zde nebyl nabídnut. Správní uvážení žalovaného spočívající
ve volbě rozhodnutí azyl z humanitárního důvodu neudělit, nevybočilo z mezí a hledisek
stanovených zákonem, bylo v souladu s pravidly logického usuzování a premisy takového
úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem; nelze tedy hovořit o voluntaristickém
přístupu správního orgánu. Nelze vytýkat ničeho ani krajskému soudu, který byl vázán
rozsahem žaloby (§75 odst. 2 s. ř. s.), její obsah zcela vyčerpal. V těch limitech, kde soudní
přezkum neudělení humanitárního azylu proveden být měl, byl krajským soudem proveden
řádně a v přiměřeném rozsahu. Nebyla-li pak zjištěna na straně žalovaného libovůle,
postupoval krajský soud zcela správně, když ve svém přezkumu do správního uvážení
žalovaného o samotné otázce, zda byly v případě stěžovatelky dány důvody hodné zvláštního
zřetele, dále nezasahoval a zaměřil tento přezkum pouze na otázky procesní. Úkolem soudu
ve správním soudnictví totiž obecně je přezkum pohledem zákonnosti, byť v takzvané plné
jurisdikci, a volné uvážení při rozhodování o udělení azylu z humanitárních důvodů
podle okolností konkrétní věci je vyhrazeno toliko žalovanému.
Nelze tak než souhlasit s rozsudkem krajského soudu, že stěžovatelka neuváděla žádné
skutečnosti, které by svědčily o přítomnosti důvodů pro poskytnutí azylu podle §12 zákona
o azylu, či podle §14 tohoto zákona.
Soud se ztotožnil též se závěrem žalovaného i krajského soudu o neexistenci překážek
vycestování. Z údajů uváděných stěžovatelkou v návaznosti na výše uvedenou Zprávu
Ministerstva zahraničí USA a informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky,
nevyplynuly důvody zakládající překážku vycestování dle §91 zákona o azylu,
spočívající zejména v tom, že by stěžovatelka byla nucena vycestovat do státu,
v němž by byl ohrožen její život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, popř. kde by jí hrozilo
nebezpeční mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu. Z návrhu na zahájení
řízení o udělení azylu, z písemného prohlášení i z protokolu o pohovoru vyplynulo,
že stěžovatelce bylo vyhrožováno soukromými osobami. Tyto tvrzené skutečnosti
však nenaplňují podmínky pro vztažení překážky vycestování taxativně stanovené
v §91 zákona o azylu, jak správně uzavřel správní orgán i městský soud. Svůj postup
a závěry též náležitě odůvodnili.
Dále je nutno zdůraznit, že jak řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
(§65 a násl. s. ř. s.), tak řízení o kasační stížnosti (§102 a násl. s. ř. s.), je ovládáno zásadou
dispoziční, v jejímž důsledku leží vymezení rozsahu žaloby (kasační stížnosti) a specifikace
jejích důvodů na žalobci (stěžovateli). Dalším odrazem dispoziční zásady ve správním
soudnictví je však též nemožnost vnášení nových důvodů, které stěžovatel v řízení
před krajským soudem neuplatnil, ač tak učinit mohl. Takové důvody jsou v řízení o kasační
stížnosti nepřípustné (§104 odst. 4 s. ř. s.). V daném případě tak stěžovatelka v kasační
stížnosti nepřípustně uplatnila důvody poukazující na neobstarání si zpráv nevládních
organizací žalovaným, a dále na skutečnost, že Kyrgyzstán je autoritářský stát,
který je na hraně občanské války, kde nefungují standardní demokratické principy,
ženy nemají rovné postavení s muži, dochází k porušování lidských práv, a kde zastánci
radikálního islámu jsou zastoupeni v silových složkách a ve státním aparátu. Ze stejného
důvodu soud nepřihlížel ke kopii článku z I. P. č. 29 z července 2005, která měla, dle tvrzení
stěžovatelky, výše uvedené skutečnosti dokládat.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny stěžovatelčiny námitky dílem
nedůvodnými, dílem nepřípustnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady,
k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 za použití
§120 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu