ECLI:CZ:NSS:2006:1.AZS.192.2005
sp. zn. 1 Azs 192/2005 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: A. K.,
zastoupeného Michalem Benčokem, advokátem se sídlem Václavské nám. 17, 110 00
Praha 1, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 4. 6. 2004,
č. j. OAM-1175/VL-07-ZA04-2004, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 28. 7. 2005, č. j. 55 Az 167/2004-28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 4. 6. 2004 neudělil žalovaný žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1,
2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu; zároveň vyslovil, že se na žalobce nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce napadl výrok o neudělení azylu; žalovanému
zejména vytkl, že nepřihlédl k diskriminaci Berberů v marocké společnosti a k postupnému
zatlačování jejich kultury, ačkoli oficiální zprávy o těchto jevech vypovídají. Práva Berberů
jsou v žalobcově vlasti porušována, a žalobce se tak důvodně obává pronásledování ze strany
marocké vlády. Navrhl proto, aby Krajský soud v Brně zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu
vrátil k dalšímu řízení; krajský soud však žalobu zamítl rozsudkem ze dne 28. 7. 2005.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce včas kasační stížnost.
Domnívá se jednak, že řízení před žalovaným trpělo vadami, které vymezil pomocí
paragrafového označení a slovního obsahu jednotlivých ustanovení správního řádu (§3 odst.
4, §32 odst. 1, §34 odst. 1, §46 a §47 odst. 3), jakož i pomocí citace ustanovení §103 odst.
1 písm. b) s. ř. s., které se obecně zmiňuje o tomto typu vad. Dále má žalobce s odkazem
na §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. za to, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku
pronásledování Berberů v Marockém království. Situace Berberů obecně ani příslušníků
kmene Rifi konkrétně není rozhodně stabilizovaná; policejní a vládní orgány soustavně
porušují lidská práva osob berberské národnosti, a žalobce se tak důvodně obává
pronásledování kvůli své národnosti. Pokud by žalobcovy důvody nebylo možno podřadit
pod ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, domnívá se žalobce, že by mu mohl být udělen
azyl z humanitárních důvodů podle §14 tohoto zákona. Konečně bylo podle žalobce vadné
i řízení před soudem [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]: krajský soud totiž nezjistil v úplnosti
skutečný stav věci a vycházel jen z dokladů obsažených ve správním spisu.
Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského
soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem žalobce požádal o to, aby jeho
kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se však – s ohledem na zamítnutí
kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.
Kasační stížnost je částečně nepřípustná; ve zbytku pak není důvodná.
Co se týče poukazu na ustanovení správního řádu, která žalovaný údajně porušil,
nelze jej považovat za řádně uplatněný důvod kasační stížnosti, jak jej vymezuje ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s. Jednou ze zvláštních náležitostí kasační stížnosti (§106 odst. 1 s. ř. s.)
je i označení důvodů, pro něž stěžovatel (jímž je zde žalobce) napadá rozhodnutí krajského
soudu – tzv. stížních bodů. Stížní bod musí zpravidla zahrnovat jak skutkové, tak právní
důvody, pro něž stěžovatel považuje rozhodnutí soudu za nezákonné. Důvody uvedené
v §103 odst. 1 s. ř. s. jsou však jen obecnými kategoriemi, které musí stěžovatel v kasační
stížnosti naplnit konkrétním a jedinečným obsahem, tedy vylíčit, k jakým konkrétním vadám
došlo podle jeho názoru v řízení před správním orgánem či před soudem, jakými blíže
určenými vadami trpí podle něj rozhodnutí soudu, v čem přesně spatřuje stěžovatel nesprávné
posouzení právní otázky soudem apod. Pouhá paragrafová či slovní citace některého
zákonného ustanovení – v případě žalobce ustanovení správního řádu a ustanovení §103 odst.
1 písm. b) s. ř. s. – tak jako stížní bod neobstojí. Žalobce sice uvedl v kasační stížnosti
ustanovení totožná s těmi, která byla obsažena již v žalobě, ovšem ani v kasačním řízení
nenabídl soudu žádné konkrétní námitky proti postupu správního orgánu, kterými by se soud
mohl zabývat. Takto nekvalifikované tvrzení není stížním bodem, jak jej má na mysli §103
odst. 1 s. ř. s., nýbrž tzv. jiným důvodem podle §104 odst. 4 s. ř. s. Opírá-li se kasační
stížnost o takový důvod, je v této části nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Nepřípustná je kasační stížnost i v té části, v níž žalobce namítá, že mu měl být udělen
azyl z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu. Podmínkou pro to, aby se kasační
soud vůbec mohl zabývat konkrétní námitkou vznesenou v kasační stížnosti, je skutečnost,
že žalobce uplatnil stejnou námitku již v řízení o žalobě; tak tomu však u námitky založené
na ustanovení §14 zákona o azylu není. Žalobce v žalobě zpochybnil pouze výrok
o neudělení azylu podle §12 zákona o azylu; v závěrečné větě žaloby se sice praví
„tím, že (žalovaný) mojí osobě azyl dle ustanovení §§12 a 14 neudělil, (...) moji žádost
o udělení azylu v ČR posoudil nesprávně...“, ovšem samotné uvedení číslice „14“ jistě nelze
považovat za námitku proti neudělení azylu podle tohoto ustanovení. Z obsahu žaloby plyne
pouze tolik, že žalobce se cítí být pronásledován z důvodu národnosti, kteréžto tvrzení
odpovídá obsahu ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu [„má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu (...) národnosti“]; aplikaci §14 lze pak zvažovat pouze tehdy,
pokud u žalobce není dán důvod pro udělení azylu podle §12. To ale žalobce v žalobě
netvrdil: naopak veškerou argumentaci založil na tom, že je pronásledován, nikoli na tom,
že ačkoli pronásledován není, měla by mu být poskytnuta ochrana formou humanitárního
azylu. Důvod kasační stížnosti opírající se o §14 zákona o azylu tak nebyl uplatněn v řízení
před krajským soudem, ačkoli uplatněn být mohl, a je proto nepřípustný (§104 odst. 4 s. ř. s.).
K věcnému posouzení tak zbývá v prvé řadě námitka nesprávného právního posouzení
věci podle §12 písm. b) zákona o azylu; této námitce však Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil. Žalobce dovozuje svůj nárok na udělení azylu podle tohoto ustanovení
z obecného tvrzení, podle nějž marocké orgány porušují lidská práva Berberů;
přehlíží však několik zákonných podmínek pro udělení azylu. Zákon o azylu – nebo spíše
institut azylu jako takový – jednak vyžaduje, aby se tvrzené azylové důvody vztahovaly přímo
k žadateli; nestačí tedy obecně poukazovat na autoritářství režimu, nedemokratické praktiky,
porušování občanských práv apod., nýbrž je třeba objasnit, jak konkrétně se tyto neblahé jevy
projevily v životě žadatele a jak jej svou intenzitou přiměly k odchodu ze země.
Další podmínkou je pak uplatňování politických práv a svobod ze strany žadatele
[§12 písm. a) zákona o azylu] nebo jeho sociální charakteristika [§12 písm. b) tamtéž]
- ať už vrozená, nebo zvolená. Konečně poslední podmínkou je buď pronásledování žadatele,
nebo odůvodněná obava z něj.
Splnění všech těchto podmínek nebylo u žalobce prokázáno. Nesporně je splněna
podmínka druhá, tj. příslušnost k sociální skupině osob určité národnosti; ostatní
dvě podmínky však u žalobce nejsou dány. Jak v průběhu řízení před žalovaným, tak během
následných řízení soudních žalobce uplatňoval především obecná tvrzení o tom, že osoby
berberské národnosti jsou v jeho vlasti pronásledovány a diskriminovány; k žádosti
o upřesnění byl schopen dodat pouze tolik, že mu rodný list nebyl vydán do dvou dnů,
nýbrž do týdne, a jinak zůstal jen u neurčitých prohlášení, podle nichž byl na úřadech více
kontrolován než Arabové a bylo s ním špatně zacházeno. V žalobě žalobce citoval část zprávy
o dodržování lidských práv v Maroku za rok 2003, z níž plyne, že berberské kulturní dědictví
postupně mizí. Ze zprávy je sice patrné, že marocká vláda nemá žádnou zvláštní kulturní
politiku, který by podporovala berberské tradice a jazyk, ovšem proarabská koncepce kulturní
politiky ještě o pronásledování nesvědčí. V kasační stížnosti už jsou pak obsaženy jen obecné
proklamace o diskriminační politice marocké administrativy vůči Berberům; z ničeho není
možno seznat, jak konkrétně se takové zacházení projevilo u žalobce, a pokud ke konkrétním
útokům na žalobcova práva došlo, zda byly projevem vládní politiky a zda byly natolik
intenzivní, aby žalobce přiměly k odchodu ze země. Nedostatek konkrétních tvrzení však není
dán tím, že by se snad žalobce opomněl zmínit o něčem podstatném: naopak již ze správního
spisu je zřejmé, že žalobce nemůže popsat určitější a intenzivnější projevy pronásledování
proto, že jim osobně nikdy nebyl vystaven. Z popisu žalobcova příběhu je zřejmé,
že samotnému žalobci nikdy žádná závažná újma na právech způsobena nebyla (považovat
za pronásledování skutečnost, že žalobcova žádost byla vyřízena ve lhůtě o několik dnů delší,
než stanoví zákon, je značně přepjaté), a pokud se přece jen cítil být dotčen nevlídným
chováním úředníků, nevyplynulo to z oficiální politiky marockého státu, nýbrž z negativních
osobních postojů úředníků, jak správně vyslovil žalovaný.
Nedůvodná je i námitka vad řízení před soudem spočívajících v tom, že soud nezjistil
skutečný stav věci a vycházel jen ze skutečností doložených ve správním spisu; ostatně tato
námitka svědčí o nepochopení role soudu, zejména pak soudu správního, a popírá rozdíl
v míře procesní aktivity, kterou zákon vyžaduje od účastníků na straně jedné a od soudu
na straně druhé. Soud ve správním soudnictví zpravidla vychází ze skutečností doložených
ve správním spisu, kde je obvykle zachyceno vše podstatné, co se týká žalobcovy věci. Pokud
některé údaje chybí, ač bylo na místě je zjišťovat, může to žalobce namítat u soudu; nepostačí
ovšem neurčitě prohlásit, že správní orgán nesprávně zjistil skutkový stav, nýbrž je třeba též
uvést, v čem tato nesprávnost či neúplnost tkví, jakých informací je třeba k doplnění
skutkového stavu věci a jakým způsobem by měly být opatřeny. Nic takového ovšem žalobce
neučinil. Ve své žalobě citoval část ze zprávy o dodržování lidských práv v Maroku,
která byla součástí správního spisu, a dodal, že žalovaný nedostatečně zjistil (a nesprávně
zhodnotil) skutkový stav; nenavrhl ale, jak by tato vada měla být zhojena. Není úkolem soudu
domýšlet se, v čem přesně spatřoval žalobce neúplnost zjištěného skutkového stavu;
je naopak na žalobci, aby svou výtku upřesnil a dal jasně najevo, v kterých směrech
a případně jakým způsobem by měl soud doplnit dokazování provedené správním orgánem.
Žalobce však pouze zahrnul do své žaloby informace, které byly obsahem správního spisu,
a s kterými se tak soud sám poté seznámil; soud pak nemohl než shledat, že to, co uvádí
žalobce, bylo při rozhodování známo i správnímu orgánu. Souhrn skutkových zjištění byl tak
i z pohledu žalobce obsažen ve správním spisu ve své úplnosti (kdyby tomu tak nebylo,
žalobce by přece uváděl skutečnosti jiné, ve správním spisu nezahrnuté), a žalobce a žalovaný
se tedy lišili jen v právním posouzení totožných informací a v jejich významu pro azylové
řízení. Krajský soud proto důvodně považoval souhrn skutkových zjištění za dostačující
pro posouzení věci, a pokud žalobce sám nenavrhl jeho doplnění, nemůže soudu vytýkat,
že nedoplňoval ze své vlastní iniciativy.
Sluší se ještě dodat, že skutkový příběh žalobce spíše než o pronásledování
z národnostních důvodů svědčí o tom, že žalobce je své vlasti obecně nespokojen, zejména
z ekonomických důvodů, a zkouší žít v jiné zemi, kterou zvolil proto, že jej sem pozvali
přátelé. Po svém prvním pobytu v České republice se žalobce ostatně do vlasti vrátil
a před svým opětovným příchodem do České republiky tu žil ještě několik let; v České
republice pak primárně nehledal ochranu před orgány vlastního státu, nýbrž „poznával Prahu“
a uvažoval o tom, jak by tu mohl legálně zůstat. Bezprostředním důvodem jeho žádosti o azyl
pak byla snaha o legalizaci pobytu. I z ostatních žalobcových výpovědí je zřejmé, že v zemi
původu nebyla porušována jeho základní lidská práva ani nebyl nijak ohrožen; jak sám uvedl,
mohl by se vrátit, protože nebyl nijak „oficiálně“ pronásledován, ale nechce. Pouhá nevůle žít
ve vlastní zemi však není důvodem pro udělení azylu. Institut azylu je krajním prostředkem
k ochraně cizinců v poměrně úzce vymezených případech porušování lidských práv;
jeho účelem naproti tomu není zprošťovat cizince povinnosti zdržovat se na území cizího
státu zásadně jen s platným vízem nebo na základě povolení k pobytu v souladu se zákonem
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.
Jelikož u žalobce nejsou dány důvody pro udělení azylu, musí si své poměry uspořádat
v souladu s tímto zákonem, pokud chce nadále pobývat na území České republiky.
Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. července 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu