ECLI:CZ:NSS:2010:1.AZS.22.2010:74
sp. zn. 1 Azs 22/2010 - 74
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. D aniely Zemanové
a Mgr. Bc. Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Q. D. X., zastoupený Mgr. Darinou
Kučerovou, advokátkou se sídlem Labská 137/17, 405 02 Děčín, proti žalovanému Ministerstvu
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2008,
č. j. OAM-132/LE-06-HA08-2006, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2010, č. j. 16 Az 3/2008 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 25. 2. 2008 neudělil žalovaný žalobci mezinárodní ochranu
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o azylu“).
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Ten rozsudkem ze dne 11. 12. 2008, č. j. 16 Az 3/2008 - 23, žalobu zamítl. Ke kasační stížnosti
stěžovatele byl uvedený rozsudek krajského soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 3. 2009, č. j. 1 Azs 8/2009 - 40, z důvodu nepřezkoumatelnosti.
V dalším řízení o žalobě krajský soud rozsudkem ze dne 14. 5. 2010,
č. j. 16 Az 3/2008 - 57, žalobu opět zamítl. Ve vztahu k námitce žalobce proti rozhodnutí
o neudělení doplňkové ochrany odkázal krajský soud na právní závěr vyjádřený v jeho prvním
rozsudku ze dne 11. 12. 2008, potvrzený Nejvyšším správním soudem. Další námitku, že zpráva
Ministerstva zahraničí Spojených států amerických o dodržování lidských práv ve Vietnamu
za rok 2005 je nevěrohodná a nepoužitelná na posuzovaný případ, krajský soud neshledal
důvodnou. Konstatoval, že uvedená zpráva představuje oficiální dokument, který je veřejně
přístupný. Tato zpráva je v souladu s ostatními zprávami a informacemi obsaženými ve správním
spise, které krajský soud považoval za věrohodné také z toho důvodu, že byly vypracovány
státními orgány Spojených států amerických a České republiky ve spolupráci s Velvyslanectvím
České republiky ve Vietnamu. Z listin založených ve správním spise pak vyplývá, že lidská práva
jsou ve Vietnamu dodržována, a že žalobci nehrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí
pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu. V posuzovaném případě se žalobce obává
pronásledování či potrestání za účast na hazardních hrách, která je ve Vietnamu trestným činem,
nikoliv však trestným činem s politickým podtextem. Podle krajského soudu si žalobce musel být
svého nezákonného jednání vědom, snažil se uniknout trestní odpovědnosti, a proto Vietnam
opustil. Nebyly shledány žádné politické důvody, pro které by byl žalobce nucen zemi původu
opustit, proto považoval krajský soud tvrzení žalobce za účelová a uzavřel, že jediným skutečným
důvodem k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla snaha o legalizaci pobytu
na území České republiky.
Žalobce (dále též „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu včas podanou
kasační stížností namítaje, že je dán důvod podle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. vada řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského
soudu, že účelem podání jeho žádosti byla snaha o legalizaci pobytu, a domnívá se, že krajský
soud v předmětném řízení dostatečně nevyvrátil námitky stěžovatele v tomto směru vedené.
Zprávu Ministerstva zahraničí Spojených států amerických p ovažuje stěžovatel za nevěrohodnou
a na jeho případ neaplikovatelnou. Současně stěžovatel požádal Nejvyšší správní soud o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti podle §107 s. ř. s.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědí stěžovatele učiněné v průběhu správního řízení, a uvedl, že jak rozsudek
krajského soudu tak napadené rozhodnutí byly vydány v souladu s právními předpisy. K návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti odkázal žalovaný na §32 odst. 5 zákona o azylu.
Dále poznamenal, že na zprávy Ministerstva zahraničí Spojených států amerických o stavu
dodržování lidských práv v jednotlivých zemích běžně odkazují soudy i žadatelé o mezinárodní
ochranu, jsou tudíž obecně vnímány jako objektivní. Uvedená zpráva navíc nebyla jediná,
z níž správní orgán a soud při rozhodování v případě stěžovatele vycházel. Závěrem žalovaný
podotkl, že v průběhu správního řízení byl náležitě zjištěn skutkový stav věci, na jehož základě
byla žádost stěžovatele posouzena. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, případně aby ji zamítl.
Kasační stížnost je nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, z da jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS; všechna
citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná na www.nssoud.cz).
Stěžovatel v kasační stížnosti nesouhlasil s právním závěrem krajského soudu o tom,
že zpráva Ministerstva zahraničí spojených států amerických o dodržování lidských práv
ve Vietnamu za rok 2005 z 8. 3. 2006 je věrohodná a aplikovat elná na posuzovaný případ.
Tuto námitku lze podřadit pod důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Předně
Nejvyšší správní soud konstatuje, že „při používání informací o zemích původu je nutné dodržovat
následující pravidla. Informace o zemi původu musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné
a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné (srov. kritéria
pro nakládání s informacemi o zemích původu v azylovém řízení, in: GYU LAI, G.: Country Information
in Asylum Procedures: Quality as a Legal Requirement in EU, Budapest, 2007)“ (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 - 71). Podrobněji
se k podmínkám posuzování zpráv o zemi původu zdejší soud vyjádřil v rozsudku
ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, publikovaném pod č. 1825/2009 Sb. NSS.
Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva dovodil, že věrohodnost informací o zemi původu
je třeba posuzovat s ohledem na autoritu a pověst autorů zprávy, serióznost p rovedených šetření, návaznost
a souvislost závěrů a skutečnost, zda uvedená tvrzení jsou potvrzena i jinými zdroji. Při hodnocení zprávy
obsahující informace o zemi původu je nezbytné posoudit nezávislost, spolehlivost a objektivnost autora zprávy.
Důležité je taktéž vzít v úvahu, jakou měrou je autor zprávy zastoupen v zemi původu, jaké jsou jeho schopnosti
získávat informace přímo na místě. Soud připouští, že situací v zemi původu se zabývá větší počet zpráv,
je nezbytné upřednostnit ty, které se zabývají stavem lidských práv v zemi původu a přímo uvádějí okolnosti
rozhodné pro posouzení reálnosti hrozby nelidského či krutého zacházení. Relevanc e a váha zprávy je závislá
na tom, do jaké míry se přímo věnuje otázkám posuzovaným v daném řízení. Zprávě, která obecně popisuje
socioekonomické podmínky v zemi původu a nepojednává o specifických otázkách, jež musí být v řízení objasněny,
pak bude zpravidla přiznána menší váha. S ohledem na výše uvedenou judikaturu krajský soud
správně uzavřel, že není důvodu pochybovat o objektivitě citované zprávy Ministerstva zahraničí
Spojených států amerických nebo o její aplikovatelnosti na daný případ.
Dále stěžovatel namítal, že krajský soud dostatečně neposoudil jeho námitky, že účelem
podání žádosti o mezinárodní ochranu nebyla pouze snaha o legalizaci pobytu. K tomu Nejvyšší
správní soud podotýká, že stěžovatel brojí spíše proti samotnému posouzení této otázky krajským
soudem, nikoliv proti nedostatečnému vypořádání se s jeho námitkami v napadeném rozsudku,
což lze podřadit pod důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V tomto ohledu
lze odkázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 6. 11. 2003, č. j. 6 Azs 12/2003 - 49,
podle něhož „azyl je právním institutem výjimečným, jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu. Nejde
však o ochranu před jakýmikoliv negativními jevy v zemi původu, nýbrž jen z důvodů upravených v zákoně
o azylu. Udělení azylu podle výše uvedeného ustanovení není možné za jaké koli pronásledování,
ale jen za pronásledování, které je zapříčiněno uvedenými důvody. Tyto však stěž ovatel neuvádí. Obecné potíže
s policií tak neodůvodňují udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb.“ Nejvyšší správní soud
dále připomíná svůj rozsudek ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, z něhož dovozuje,
že o azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného,
ale i časového, a rozsudek ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 - 55, ve kterém konstatoval,
že „azylové řízení je zcela mimořádný institut sloužící k ochraně cizinců, kte ří pociťují důvodnou obavu
před pronásledováním v zemi původu. Prostřednictvím azylového řízení tak nelze žádat o legalizaci pobytu v ČR,
neboť pro takový účel obsahuje právní řád ČR jiné nástroje “. Rovněž v tomto ohledu nelze krajskému
soudu ničeho vytknout, neboť ten ustálenou judikaturu zdejšího soudu na posuzovaný případ
správně aplikoval.
Námitky, jež stěžovatel učinil předmětem sporu, byly v jud ikatuře zdejšího soudu řešeny
a krajský soud se nedopustil žádného pochybení, které by mohlo přivodit odlišnost rozhodnutí
ve věci samé, a které by tak založilo přijatelnost kasační stížnosti.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky, které stěžovatel vznesl v kasační stížnosti. Kasační stížnost
tedy svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžov atele; Nejvyšší správní soud
ji proto shledal ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že žádost o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti je bezpředmětná, neboť podle ustanovení §32 odst. 5 zákona o azylu je kasačn í stížnosti
podané ve věci mezinárodní ochrany přiznán odkladný účinek přímo ze zákona.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, poku d byla
kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu