ECLI:CZ:NSS:2015:1.AZS.224.2014:35
sp. zn. 1 Azs 224/2014 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: B. T. H.,
zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí
Hrdinů 3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 6. 2014,
č. j. MV-138884-3/SO-2012, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 29. 10. 2014, č. j. 30 A 81/2014 – 30,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 10. 2014, č. j. 30 A 81/2014 – 30,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí žalované ze dne 19. 6. 2014, č. j. MV-138884-3/SO-2012, se z r u š u j e
a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 16.228 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce, Mgr. Petra Václavka.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce uzavřel dne 21. 12. 2004 sňatek s paní Ž. N., nar. X, občankou České republiky, a
dne 23. 12. 2004 získal povolení k trvalému pobytu za účelem sloučení rodiny s občanem ČR, na
základě tehdy účinného §87e odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
[2] Ministerstvo vnitra uvedené povolení zrušilo rozhodnutím ze dne 3. 8. 2012,
č. j. OAM-2916-18/Zr-2011, vydaným podle §87l odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců,
a dle §50 odst. 1 písm. b) téhož zákona udělilo žalobci výjezdní příkaz s platností na 30 dnů
od právní moci daného rozhodnutí. Své rozhodnutí zdůvodnilo tím, že žalobce získal povolení
k trvalému pobytu na základě účelového sňatku s paní N. Účelovost sňatku potvrdila samotná
manželka žalobce, která vypověděla, že se s žalobcem před svatbou neznali, žalobce viděla
poprvé a naposledy na svatbě, přičemž za sňatek obdržela částku 10.000 Kč.
[3] Odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně zamítl žalovaný v záhlaví
specifikovaným rozhodnutím. Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl krajský soud v záhlaví
vymezeným rozsudkem. Proti tomuto rozsudku nyní žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí kasační
stížností.
II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
[4] Krajský soud přisvědčil žalobci v tom, že ministerstvo vnitra porušilo §51 odst. 2 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, neboť žalobce ani jeho zástupce nevyrozumělo o provádění
důkazu výslechem paní N., přičemž nebyly splněny podmínky předepsané uvedeným
ustanovením, tj. nehrozilo nebezpečí z prodlení. Ministerstvo vnitra nařídilo předvedení svědkyně
N. na 22. 5. 2012 dne 2. 5. 2012 a téhož dne požádalo příslušný orgán Policie ČR, aby předvedení
svědkyně uvedený den realizoval. Žádná překážka nebránila správnímu orgánu, aby současně
s nařízením předvedení svědkyně vyrozuměl o provádění tohoto důkazu mimo ústní jednání
žalobce a jeho zástupce.
[5] Krajský soud však neshledal, že by daná procesní vada byla vadou ve smyslu
§76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
tj. že by v příčinné souvislosti s touto procesní vadou mohl správní orgán dospět k vydání
nezákonného rozhodnutí. Správní orgán I. stupně i žalovaný dospěli k závěru, že žalobce
se dopustil obcházení zákona o pobytu cizinců s cílem získat povolení k trvalému pobytu
tím, že účelově uzavřel manželství se Ž. N. Podle záznamu o podání vysvětlení ze dne 7. 2. 2011,
učiněného dle §61 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, paní N. uvedla, že v roce 2004
uzavřela sňatek se žalobcem účelově za úplatu 10.000 Kč. Podrobněji se k okolnostem uzavření
manželství se žalobcem vyjadřovala ve své svědecké výpovědi, kterou podala dne 22. 5. 2012 před
správním orgánem I. stupně. Okolnosti uzavření sňatku a okolnosti po uzavření sňatku
následující líčila shodně jako při podaném vysvětlení. Tyto okolnosti se staly podkladem pro
posouzení naplnění důvodů pro zrušení a zánik platnosti povolení k trvalému pobytu žalobci.
Žalobce naproti tomu v průběhu správního řízení neuváděl žádné skutkové okolnosti, které by
vylučovaly existenci důvodu pro zrušení a zánik platnosti jeho povolení k trvalému pobytu ve
smyslu §87l odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, ani okolnosti, které by alespoň existenci
těchto důvodů zpochybňovaly. Žalobce se omezil na to, že namítal neúčinnost provedeného
důkazu výpovědí svědkyně N. Žalobce se tedy dovolával zásadní procesní vady řízení před
správním orgánem I. stupně, aniž by uváděl další skutečnosti, které by v hmotněprávní rovině
mohly přivodit nezákonnost vydaného rozhodnutí.
[6] Výrazně jiná situace by dle krajského soudu nastala, pokud by žalobce při tvrzení
existence zásadní procesní vady spočívající v porušení postupu podle §51 odst. 2 správního řádu
současně vyvracel skutečnosti, ke kterým se paní N. vyjadřovala v podaném vysvětlení a posléze
ve svědecké výpovědi učiněné mimo ústní jednání. Tedy kdyby vyvracel (nebo alespoň
zpochybňoval) účelové uzavření jeho manželství s paní N. s cílem získat povolení k trvalému
pobytu.
III. Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti a ve vyjádření žalovaného
[7] Stěžovatel namítá, že krajský soud se nevypořádal s uplatněnými žalobními námitkami
dostatečně a přezkoumatelně. Krajský soud potvrdil, že správní orgány pochybily při provádění
dokazování. K tomuto pochybení navíc došlo při získávání pro věc zcela klíčového důkazu,
kterým je svědecká výpověď paní N. (správní orgán neměl možnost zjistit pro něj zásadní
informace jiným způsobem než právě provedenou svědeckou výpovědí, záznam o podání
vysvětlení ze dne 7. 2. 2011 nemohl být ve správním řízení jako důkaz použit). Zároveň však
soud dospěl k závěru, podle nějž by stěžovatel mohl „dokázat“ nepoužitelnost této výpovědi
pouze tehdy, pokud by aktivně tvrdil opak. S takovým závěrem stěžovatel nesouhlasí.
Svůj nesouhlas se zjištěnými skutečnostmi deklaroval již tím, že nesouhlasil se způsobem,
jakým byl proveden uvedený důkaz. Nebylo třeba aktivně tvrdit skutečnosti jiné, než jsou
v protokole o výslechu svědkyně N. zachyceny. Stěžovatel se svou manželkou již dlouhou dobu
nežije a sám necítí nutnost „probírat takto svůj vztah a házet na druhého špínu“.
[8] Již samotný způsob provádění daného důkazu je dle přesvědčení stěžovatele dostatečným
dokladem pro závěr o irelevanci získaných zjištění. Správní orgán porušil práva účastníka řízení,
neboť mu neumožnil účast při získání zcela klíčového důkazu pro rozhodnutí ve věci,
aniž by hrozilo jakékoliv nebezpečí z prodlení. Správní orgán přitom měl z předchozích
neúspěšných pokusů o výslech manželky stěžovatele jednoznačné indicie o tom, že stěžovatel
si přeje být prostřednictvím právního zástupce účasten tohoto výslechu. Stěžovatel je přesvědčen,
že pochybení správního orgán nelze bagatelizovat způsobem, jakým činí správní soud. Stěžovatel
byl zásadně zkrácen na svých právech zaručených správním řádem, přičemž v důsledku tohoto
pochybení bylo zrušeno jeho pobytové oprávnění.
[9] Stěžovatel zároveň navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný
účinek dle §107 odst. 1 s. ř. s. O tomto návrhu však Nejvyšší správní soud samostatně
nerozhodoval, neboť bezprostředně po vykonání všech přípravných procesních úkonů rozhodl
rovnou o věci samé.
[10] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry
krajského soudu. Obsah obou výpovědí bývalé manželky stěžovatele je totiž jednak
v podstatných bodech totožný (navzdory časovému odstupu delšímu než rok), a především
je ve vzájemné korelaci s dalšími vyplynulými skutečnostmi, jež dohromady vytváří celistvý obraz
bez jakýchkoliv vnitřních rozporů. Stěžovatel měl před i po uzavření sňatku hlášen trvalý pobyt
a provozovnu pro výkon živnostenského podnikání cca 100 km od místa pobytu své manželky.
O povolení k trvalému pobytu požádal dne 22. 12. 2004, tedy pouhý den po uzavření sňatku,
ačkoliv byl v té době držitelem povolení k dlouhodobému pobytu s platností až do dne
31. 12. 2007. Necelý rok před uzavřením sňatku (dne 31. 12. 2003) se paní N. narodil syn R. Č.
Paní N. dle svého tvrzení žije od narození syna ve společné domácnosti se svým druhem, jenž se
taktéž jmenuje R. Č.
[11] Žalovaná ohledně posuzování účelovosti manželství dále odkázala na Sdělení Komise
o pokynech pro lepší provádění směrnice 2004/38/ES, KOM(2009) 313, jež vymezilo indikativní
kritéria pro posuzování účelovosti sňatků. Konstatovala, že v daném případě nebylo naplněno
ani jedno z pozitivních kritérií kromě kritéria (5), což svědkyně odůvodnila neznalostí místa
pobytu stěžovatele. Z negativních faktorů jsou pak naplněny poměrně zásadní faktory (1) a (4).
[12] Pochybnosti o pravdivosti zjištěného skutkového stavu nevyvolal ani sám stěžovatel
(popř. jeho právní zástupce), jenž v průběhu všech řízení nejenže neuvedl jinou verzi reality,
ale dokonce ani jednou přímo nezpochybnil skutkové závěry Ministerstva vnitra ohledně
účelovosti předmětného manželství. Po celou dobu pouze opakovaně argumentoval procesním
pochybením Ministerstva vnitra. Daný případ je navíc v podstatných detailech totožný
s desítkami podobných případů, známých žalované z její úřední činnosti. V těchto případech
si vždy občan Vietnamské socialistické republiky za účelem získání povolení k trvalému pobytu
vzal státní občanku České republiky, jež byla v daný moment ve finanční tísni a zpravidla
pocházela z vyloučených lokalit Ústeckého kraje. Dohodnutá částka se obvykle pohybovala
v rozmezí 8.000 Kč až 15.000 Kč.
[13] Pokud by i přes prokázání účelového manželství bylo povolení k trvalému pobytu
stěžovateli ponecháno, došlo by dle žalované k porušení právní zásady, podle níž nikdo nemůže
těžit ze svého nečestného jednání. Odnětí povolení k trvalému pobytu je v takové situaci zcela
legitimním cílem, neboť stěžovateli budou odepřeny pouze ty výhody, které získal svým
jednáním, jímž klamal české úřady a obcházel ustanovení zákona o pobytu cizinců.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Stěžovatelem napadené správní rozhodnutí bylo vydáno na základě §87l odst. 1 písm. c)
zákona o pobytu cizinců, podle nějž ministerstvo zruší povolení k trvalému pobytu, jestliže
se držitel tohoto povolení „dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k trvalému pobytu,
zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství“.
Zároveň musí být splněna podmínka, že rozhodnutí „bude přiměřené z hlediska zásahu
do jeho soukromého nebo rodinného života“. Uvedené ustanovení je systematicky řazeno v hlavě
Iva citovaného zákona, upravující pobyt občana Evropské unie a jeho rodinných příslušníků
na území České republiky.
[16] Podle správních orgánů získal stěžovatel povolení k trvalému pobytu díky účelově
uzavřenému manželství s Ž. N. Závěr, podle nějž byl předmětný sňatek „ryze účelovou záležitostí“,
správní orgány vyvodily zejména z výpovědi paní N., kterou dne 22. 5. 2012 vyslechly oprávněné
úřední osoby ministerstva vnitra [na základě §165a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců ve
spojení s §55 správního řádu].
[17] Krajský soud zamítl žalobu s tím, že ministerstvo vnitra sice porušilo §51 odst. 2
správního řádu, neboť žalobce ani jeho zástupce nevyrozumělo o provádění důkazu výslechem
paní N., avšak daná procesní vada nemohla mít za následek nezákonnost napadeného
rozhodnutí. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí a namítá, že pokud byl v podstatě jediný
podklad pro rozhodnutí ve věci získán v rozporu se zákonem, je nutno konstatovat nezákonnost
správního rozhodnutí.
[18] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že z rozhodnutí správních orgánů
(ale ani ze správního spisu) není patrné, že by byly splněny podmínky k provedení výslechu
paní N. bez předchozího vyrozumění stěžovatele.
[19] Podle §51 odst. 2 správního řádu o „provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas
vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení“. Toto pravidlo je odvozeno ze základních zásad činnosti
správních orgánů, zejména z §4 odst. 3 správního řádu (podle nějž správní orgán „s dostatečným
předstihem uvědomí dotčené osoby o úkonu, který učiní, je-li to potřebné k hájení jejich práv a neohrozí-li to účel
úkonu“) a z §4 odst. 4 téhož zákona (který stanoví, že správní orgán „umožní dotčeným osobám
uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy“). Smyslem §51 odst. 2 správního řádu je umožnit
účastníkům řízení, aby mohli být přítomni při provádění důkazů, nebylo-li k jejich provedení
nařízeno ústní jednání. Díky přítomnosti při provádění důkazů se mohou účastníci lépe seznámit
s jejich obsahem (komplexně všemi vjemy vnímat výpověď svědka, ohledávaný předmět apod.)
a v návaznosti na to se detailněji vyjádřit k důkazu. Účastník řízení tak může bezezbytku
realizovat svá procesní práva, včetně toho, že je oprávněn klást vyslýchanému svědku otázky,
a konfrontovat ho tak se svou skutkovou verzí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soud ze dne
13. 3. 2013, č. j. 1 As 157/2012 – 40, a ze dne 29. 5. 2014, č. j. 5 Azs 2/2013 – 26).
[20] Správní orgány argumentovaly tím, že výpověď paní N. učiněná dne 22. 5. 2012 byla
procesně použitelná, neboť v daném případě hrozilo zmaření úkonu (provedení důkazu).
Svědkyně byla totiž nejprve dvakrát neúspěšně předvolána k podání svědecké výpovědi,
a to 1. 11. 2011 a 30. 11. 2011. Ačkoliv obě předvolánky byly řádně doručeny, svědkyně se nikdy
nedostavila. Proto ministerstvo vnitra dne 21. 12. 2011 nařídilo její předvedení. Pokus o realizaci
tohoto předvedení však byl neúspěšný, neboť svědkyně se na adrese svého trvalého pobytu
nezdržovala. Na nově zjištěnou adresu pobytu svědkyně bylo zasláno další předvolání k výslechu,
které se svědkyni podařilo dne 23. 3. 2012 doručit, přesto se k výslechu opět nedostavila.
Dne 2. 5. 2012 bylo proto vydáno další usnesení o jejím předvedení, toto předvedení
bylo úspěšné a svědkyně byla dne 22. 5. 2012 konečně vyslechnuta.
[21] Ministerstvo vnitra následně stěžovateli umožnilo seznámit se s protokolem o výpovědi
svědkyně a poskytlo mu možnost vyjádřit se k němu (v přípise ze dne 30. 5. 2012, kterým správní
orgán stěžovatele vyrozuměl o provedení výslechu, je kromě jiného uvedeno, že účastník řízení
nebyl dle §4 odst. 3 obeznámen s provedením úkonu v dostatečném předstihu, neboť hrozilo
zmaření tohoto úkonu). Stěžovatel ve vyjádření zaslaném ministerstvu namítl, že svědkyně byla
vyslechnuta v rozporu s §51 odst. 2 správního řádu a navrhl opakování úkonu tak, aby o novém
výslechu byl vyrozuměn a mohl se jej zúčastnit. Ministerstvo tomuto návrhu nevyhovělo a vydalo
rozhodnutí ve věci samé. V odůvodnění daného rozhodnutí ministerstvo zopakovalo výše
uvedené stanovisko, tedy že v případě výpovědi paní N. hrozilo zmaření úkonu, a dodalo, že až
do faktického předvedení svědkyně Policií ČR nebylo zřejmé, zda se podaří svědkyni
vyslechnout. Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí poukázala rovněž na komentářovou
literaturu, která údajně podporuje uvedený závěr. Podle závěrů doktríny je totiž třeba
§4 odst. 3 a 4 a §51 odst. 2 vykládat ve vzájemné souvislosti, což znamená, že správní orgán
nemusí účastníka řízení vyrozumět o provádění důkazu mimo ústní jednání také v případě, že by
tím byl ohrožen účel úkonu, nikoliv pouze v případě existence úzce chápaného nebezpečí z prodlení
(viz Vedral, J. 2012. Správní řád. Komentář. Praha: BOVA POLYGON, str. 520).
[22] Nejvyšší správní soud se s uvedenými závěry správních orgánů neztotožňuje. Zákonem
předvídané podmínky k provedení důkazu mimo ústní jednání a bez předchozího vyrozumění
účastníka nastanou typicky tehdy, když existuje důvodná obava, že pokud určitý důkaz nebude
proveden ve velmi krátkém čase, nebude možné jej provést vůbec anebo jen s nepřiměřeně
velkými obtížemi; taková situace zároveň nesmí být vyvolána předchozí liknavostí správního
orgánu. Toliko skutečnost, že obstarání určitého důkazu je nějakým způsobem komplikované
a není tak jisté, zda se jej v plánovaném termínu podaří provést, nemůže mít za důsledek,
že správní orgán nevyrozumí účastníky o tom, kdy hodlá důkaz provést. Převedeno na nynější
případ: skutečnost, že se svědkyně v minulosti opakovaně nedostavila k výslechu, nemohla
být sama o sobě důvodem k tomu, aby správní orgán stěžovatele o jejím dalším předvolání
či o jejím předvedení nevyrozuměl. Správní orgán nařídil předvedení s téměř třítýdenním
předstihem, a tak měl dostatek času zpravit o něm stěžovatele.
[23] Nejvyšší správní soud připouští, že důvodem k tomu, aby správní orgán předem
nevyrozuměl účastníka o provádění důkazu mimo ústní jednání, může být i ohrožení účelu
úkonu. Správní orgán však může tímto způsobem postupovat pouze v případě, že existují
významné indicie svědčící o nebezpečí zmaření důkazu, pokud by účastník o jeho provádění
byl předem vyrozuměn. Existenci takových indicií pak musí správní orgán pečlivě odůvodnit.
Jestliže byl postup správních orgánů v nynějším případě veden úvahou, že existovala příčinná
souvislost mezi selháním předchozích pokusů o výslech svědkyně a skutečností, že o jejím
předvolání nebo předvedení byl vždy dopředu vyrozuměn stěžovatel, měly tuto úvahu ve svých
rozhodnutích výslovně uvést. Nejvyšší správní soud nemůže za správní orgány domýšlet důvody
jejich postupu. Tvrzení správního orgánu, podle nějž je „z obsahu spisového materiálu naprosto zřejmé,
že v případě svědecké výpovědi Ž. N. hrozilo zmaření úkonu“, v tomto ohledu zcela jistě neobstojí.
Obzvláště když z obsahu správního spisu nic takového zřejmého není. Ze spisu není ani zřejmé,
zda byl stěžovatel předem vyrozuměn o všech předchozích předvoláních a o prvním pokusu o
předvedení svědkyně. Policie ČR navíc nejprve marně hledala svědkyni na adrese jejího trvalého
pobytu a teprve při druhém pokusu o její předvedení zamířila na její doručovací adresu.
[24] Potud se tedy hodnocení Nejvyššího správního soudu shoduje s hodnocením krajského
soudu. Kasační soud však nesouhlasí se závěrem, podle nějž daná vada řízení nebyla vadou
ve smyslu §76 odst. 1 s. ř. s.
[25] Obecně jistě platí závěr, podle nějž ne každá vada řízení způsobuje nezákonnost
napadeného správního rozhodnutí. Judikatura Nejvyššího správního soudu zároveň potvrzuje,
že i pokud je ve správním řízení použit důkaz získaný v rozporu se zákonem, nemusí to být vždy
bez dalšího důvodem pro zrušení rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení. Klíčovou
otázkou, kterou soud musí hodnotit při zvažování dané otázky (tj. jestli pochybení při provádění
určitého důkazu představuje vadu ve smyslu uvedeného ustanovení) je, zda lze i při odhlédnutí
od nezákonného důkazu z ostatních důkazů provedených ve správním řízení učinit jednoznačný
závěr, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, obstojí
(viz rozsudek ze dne 2. 8. 2013, č. j. 4 As 28/2013 – 24). Jestliže skutkové závěry správních
orgánů nemohou obstát bez použití důkazu, při němž nebyla respektována procesní práva
účastníka řízení, je třeba dovodit, že došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení
před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
ve smyslu §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 3. 2009, č. j. 5 Afs 51/2008 – 95).
[26] V posuzovaném případě ale krajský soud dovodil, že v rozporu se zákonem byl proveden
důkaz, který byl pro rozhodnutí ve věci zcela klíčový. Jako důkazní prostředek totiž správním
orgánům nemohl sloužit úřední záznam o podání vysvětlení sepsaný s paní N. dne 7. 2. 2011.
Význam úředního záznamu o podaném vysvětlení dle §61 zákona o Policii České republiky
spočíval v tom, že sloužil ministerstvu vnitra jako podklad k vyhodnocení otázky, zda je dán
důvod k zahájení řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu udělenému stěžovateli. V následně
vedeném správním řízení dále sloužil k určení, zda je třeba získat svědeckou výpověď paní N. a
při samotném výslechu svědkyně jako informační zdroj pro formulaci otázek kladených správním
orgánem svědkyni směřujících k podrobnému objasnění skutečností obsažených v úředním
záznamu. Pokud je však důkaz výpovědí paní N. nezákonný, nebylo možno namísto něj vycházet
přímo z úředního záznamu o podání vysvětlení. Obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010 – 73 (který se sice zabývá použitelností úředního
záznamu o podaném vysvětlení dle §61 zákona o Policii České republiky v přestupkovém řízení,
ale zde vyslovené závěry je možné přiměřeně aplikovat i na nynější věc). Podpůrně lze rovněž
odkázat na §137 odst. 4 správního řádu, podle nějž platí, že záznam o podání vysvětlení
(opatřený správním orgánem před zahájením správního řízení postupem dle §137 odst. 1 téhož
zákona) nelze ve správním řízení použít jako důkazní prostředek.
[27] Žalovaná sice ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že skutečnosti zjištěné z výpovědi
svědkyně N. jsou v souladu s dalšími vyplynulými skutečnostmi (například s tím, že stěžovatel
měl před i po uzavření sňatku hlášen trvalý pobyt a provozovnu pro výkon živnostenského
podnikání cca 100 km od místa pobytu své manželky), žalovaná ani správní orgán I. stupně však
tyto skutečnosti nijak nezmiňovali ve svých rozhodnutích. Ve vyjádření ke kasační stížnosti
přitom nelze nahrazovat případné nedostatky odůvodnění přezkoumávaných správních
rozhodnutí.
[28] Vzhledem k tomu, že výslech svědkyně N. byl dne 22. 5. 2012 proveden v rozporu se
zákonem, protokol o její výpovědi správním orgánům nemohl sloužit jako podklad pro vydání
rozhodnutí (viz §51 odst. 1 správního řádu). Jelikož se jednalo o klíčový důkaz, z nějž správní
orgány při svém rozhodování vycházely, jedná se o podstatné porušení ustanovení o řízení před
správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, ve smyslu §
76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
[29] Nic na tom nemění skutečnost, že stěžovatelova obrana se ve správním řízení i v následně
vedeném soudním řízení omezovala v podstatě pouze na namítání procesní vady (tj. absence
předchozího vyrozumění o provádění výslechu svědkyně) a že stěžovatel konkrétně
nezpochybňoval žádný aspekt skutkové verze, kterou prezentovala svědkyně. V daném případě
se jednalo o řízení, v němž byl správní orgán v souladu s §50 odst. 3 správního řádu povinen
i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch stěžovatele.
Stěžovateli tak nemůže být tímto způsobem přičítána k tíži určitá procesní pasivita.
[30] Jinak by tomu bylo v případě, že by správní orgány dokázaly obhájit svůj postup
při provádění předmětného důkazu z hlediska požadavků plynoucích z §51 odst. 2 správního
řádu. Pak by skutečně bylo na stěžovateli, aby nějakým způsobem zpochybnil věrohodnost
výpovědi svědkyně, například tím, že by uvedl odlišnou skutkovou verzi a doložil svá tvrzení
důkazy. Uvedená situace ale v posuzované věci nenastala.
[31] Nejvyšší správní soud přisvědčuje žalované, že právní zásada, podle níž nikdo
nemůže těžit ze svého nečestného jednání, je důležitou součástí právního řádu. Ostatně
§87l odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců má svůj předobraz v článku 35 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich
rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně
nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS,
73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS
(Úř. věst. L 158, 30. 4. 2004, s. 77–123, zvláštní vydání v českém jazyce: Kapitola 05, Svazek 05,
s. 46–61). Podle tohoto článku mohou členské státy přijmout potřebná opatření k odepření,
pozastavení nebo odnětí jakéhokoliv práva přiznaného touto směrnicí v případě zneužití práv
nebo podvodu, například účelových sňatků. V citovaných ustanoveních zákona o pobytu cizinců
a směrnice 2004/38/ES se žalovanou zmiňovaná zásada zřetelně zrcadlí. Ve svém úsilí
o její naplnění však správní orgány nemohou zcela pomíjet ostatní právní zásady, včetně zásad
vyjádřených v §4 odst. 3 a 4 správního řádu.
V. Závěr a náklady řízení
[32] Podle §110 odst. 1 s. ř. s. dospěje-li Nejvyšší správní soud k tomu, že kasační stížnost
je důvodná, rozsudkem zruší rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení,
pokud ve věci sám nerozhodl způsobem podle odst. 2. Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zruší-li
Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem
byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může
podle povahy věci sám rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu nebo vyslovení
jeho nicotnosti; ustanovení §75, §76, a §78 se použijí přiměřeně.
[33] Pravomoc Nejvyššího správního soudu k současnému zrušení rozhodnutí správního
orgánu není vázána na návrh stěžovatele; je to tento soud, který zváží, zda je namístě pouze
zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení,
či zda je racionální současné zrušení rozhodnutí správního orgánu.
[34] V daném případě je zřejmé, že krajský soud by s odkazem na tento rozsudek pouze
přenesl závazný právní názor svým novým rozsudkem správním orgánům. Z těchto důvodů
Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený rozsudek
krajského soudu. Věc mu však nevrátil k dalšímu řízení a podle §110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s. a §78 odst. 3 užitého přiměřeně na základě tohoto ustanovení současně zrušil žalobou
napadené rozhodnutí žalované. Žalované podle §78 odst. 4 s. ř. s. kasační soud věc vrací
k dalšímu řízení, v němž je podle odst. 5 téhož ustanovení vázána právním názorem v tomto
rozsudku vysloveným.
[35] Nejvyšší správní soud tak je posledním soudem, který o věci rozhodl; proto musí
rozhodnout o náhradě nákladů celého soudního řízení. Podle §60 odst. 1 a §120
s. ř. s. má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Tyto náklady jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem
za žalobu ve výši 3.000 Kč a za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč, celkem tedy 8.000 Kč.
Náklady řízení stěžovatele dále tvoří mimosmluvní odměna jeho zástupce podle
§11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif). Nejvyšší správní soud proto přiznal stěžovateli částku 6.200 Kč
za dva úkony právní služby, spočívající v podání žaloby a podání kasační stížnosti [§7 ve spojení
s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Dále přiznal částku 600 Kč jako paušální náhradu
výdajů s těmito úkony spojenou (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože advokát je plátcem
daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady o částku odpovídající dani, kterou je povinen odvést
podle zvláštního zákona z odměny za zastupování a náhrad. Celkem tedy je žalovaná povinna
uhradit stěžovateli na nákladech řízení částku 16.228 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci
tohoto rozsudku, k rukám jeho právního zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu