ECLI:CZ:NSS:2018:1.AZS.228.2017:24
sp. zn. 1 Azs 228/2017 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: M. M., zastoupeného Mgr.
Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti žalované:
Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha
4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 3. 2017, č. j. KRPA-109861-19/ČJ-2017-
000022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
4. 5. 2017, č. j. 4 A 42/2017 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá p rá v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 27. 3. 2017 zajistila žalobce za účelem správního vyhoštění
podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Doba zajištění byla stanovena
na 30 dnů od omezení osobní svobody.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze, který
ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Městský soud poukázal na to, že usnesení rozšířeného
senátu ze dne 28. 2. 2016, č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, č. 3559/2017 Sb. NSS, jehož se žalobce
dovolával, se týkalo zajištění cizinců podle §124 odst. 1 písm. c) a d) zákona o pobytu cizinců,
tedy jiných ustanovení než v případě žalobce. Na základě podkladů shromážděných žalovanou
bylo jednoznačně prokázáno, že se žalobce prokázal padělaným dokladem totožnosti. Tvrzení
žalobce, že si nebyl padělku vědom, soud neuvěřil. Padělaný doklad obsahoval údaje týkající
se trvalého pobytu, občanství a místa narození žalobce, které neodpovídaly skutečnosti. Správné
údaje přitom byly uvedeny v pravém cestovním dokladu žalobce vystaveném Ukrajinou.
[3] Podle městského soudu žalovaná hodnotila nemožnost uložení zvláštních opatření
na základě dostatečně zjištěného stavu věci. Předpoklad žalované, že žalobce nebude respektovat
rozhodnutí o správním vyhoštění a nebude s policií spolupracovat, byl dostatečně podložen.
Žalobce porušil zákony, prokazoval se padělaným dokladem a dlouhodobě pobýval na území ČR
bez pobytového oprávnění. Žalovaná vyhodnotila dosavadní chování žalobce v souladu
se závěry usnesení rozšířeného senátu č. j. 5 Azs 20/2016 – 38. Zabývala se také osobními,
majetkovými a rodinnými poměry žalobce. Žalobce nijak nedoložil žalobní námitku, že musí živit
svého otce, který má na území ČR povolen trvalý pobyt. Navíc, v průběhu správního řízení nic
takového netvrdil. Skutečnosti zjištěné žalovanou svědčí pro závěr, že vycestováním žalobce
nebude nepřiměřeně zasaženo do jeho soukromých nebo rodinných vazeb. V žalobě žalobce
nedoložil, že by byl tento závěr nesprávný.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel namítl, že žalovaná nesprávně a nedostatečně vyhodnotila možnost uložení
zvláštních opatření podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců, situaci stěžovatele dostatečně
nezvážila a svůj postoj založila pouze na skutečnosti, že se stěžovatel prokázal padělaným
rumunským dokladem. Stěžovatel nesouhlasí s názorem městského soudu, podle nějž je možné
aprobovat soustavnou praxi žalované, která přistupuje k zajištění každého cizince, jenž
se prokázal padělanými osobními doklady bez ohledu na konkrétní okolnosti případu.
[6] Názor městského soudu, že si stěžovatel musel být vědom toho, že předložený doklad
je padělaný, je podle stěžovatele zcela spekulativní a je založen pouze na úvaze,
že ve stěžovatelově „rumunském“ dokladu nekorespondují některé údaje s údaji v jeho
ukrajinských dokladech. Soud se nezabýval tím, jakým způsobem probíhá oficiální opatření
rumunského občanství obyvateli území, která dříve náležela k Rumunsku,
ani tím, že i na „rumunském“ dokladu bylo uvedeno jeho pravé, zjevně ukrajinsky znějící jméno.
[7] Smyslem zavedení institutu zvláštních opatření do zákona o pobytu cizinců byla
implementace čl. 15 návratové směrnice (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES
o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících
státních příslušníků třetích zemí). Právní předpis členského státu musí být vykládán v souladu
se smyslem, cíli a požadavky této směrnice, což potvrdil i Nejvyšší správní soud ve své judikatuře
Podle rozsudku ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 32/2011 – 51, je smyslem zavedení zvláštních
opatření snaha o minimalizaci omezování osobní svobody cizinců tím, že je správní orgán
povinen provést úvahu o možnosti aplikace mírnějších opatření.
[8] V případě stěžovatele nemůže vést samotná skutečnost, že využil padělaný doklad,
k závěru o nemožnosti použití zvláštních opatření, a to s ohledem na nepřípustnou paušalizaci
takového závěru. Obdobně jako předkládající senát ve věci sp. zn. 5 Azs 20/2016 výslovně
odmítl rozšířenou praxi, která fakticky vylučuje možnost užití zvláštních opatření v případech,
kdy cizinec po pravomocném rozhodnutí o vyhoštění nevycestoval, je třeba odmítnout jakékoliv
paušalizované a neindividualizované zajišťování cizinců.
[9] Žalovaná i městský soud vyšly pouze z existence padělaného dokladu, aniž posuzovaly
individuální okolnosti případu, zejm. skutečnost, že nešlo o úmyslné využití padělaného dokladu.
Stěžovatel pochází z Černovické oblasti, tedy z území, které v minulosti náleželo Rumunsku
a jehož občané mají v případě doložení místa pobytu svých předků fakticky nárok na získání
potvrzení o trvajícím rumunském občanství. Nebylo proto možné beze všeho odmítnout
argument, že se stěžovatel domníval, že disponuje skutečným rumunským průkazem, který
mu vyřídil zprostředkovatel specializující se na takovou činnost. Zvlášť na území východní
Evropy je činnost takových zprostředkovatelů zcela běžná, proces vyřízení potvrzení
o rumunském občanství nemusí zahrnovat řadu formálních kroků a skutečně může proběhnout
pouze za pomoci pověřeného prostředníka. Paušální závěr o nedůvěryhodnosti stěžovatele
je tak zcela nepřijatelný. Naprosté odmítnutí využitelnosti zvláštních opatření proto nemůže
obstát. Nezohledněním popsaných pochybení žalované zatížil městský soud svůj rozsudek
nezákonností.
[10] Stěžovatel nesouhlasil, se závěrem o nedůvodnosti námitky, v níž namítl nedostatečné
zhodnocení zásahu do jeho soukromého života. Zajištění podle §124 zákona o pobytu cizinců
je možné pouze tehdy, neexistují-li překážky vyhoštění, proto je povinností žalované zabývat
se přiměřeným a přezkoumatelným způsobem také případným zásahem do soukromého života
zajišťované osoby. Stěžovatel výslovně zmínil, že se na území ČR nachází jeho otec (tedy osoba,
vůči níž má zákonnou vyživovací povinnost), který zde má pobytové oprávnění. Žalovaná proto
měla zvážit, zda pobyt stěžovatelova otce na území ČR nebrání vyhoštění stěžovatele z důvodu
zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele. V rozhodnutí však chybí jakékoliv úvahy
týkající se pobytu stěžovatelova otce, není v něm ani případný závěr o nedůvěryhodnosti tvrzení,
že stěžovatelův otec na území ČR skutečně pobývá. Rozhodnutí žalované tak trpí zásadní vadou
nepřezkoumatelnosti. Stěžovatel nesouhlasil s městským soudem, podle kterého žalovaná nebyla
povinna se s tímto argumentem vypořádat, protože stěžovatel zmínil pouze prostou skutečnost
pobytu svého otce, nenabídl však kvalifikované zdůvodnění, proč by tato skutečnost měla
být překážkou vyhoštění.
[11] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli, že by žalovaná vyloučila možnost využití
zvláštních opatření na základě paušálního úsudku, aniž by zohlednila konkrétní skutkové
okolnosti. Z rozhodnutí žalované je zřejmé, že bylo dostatečně individualizované a zohledňovalo
všechny podstatné skutečnosti, které stěžovatel tvrdil nebo které vyšly v řízení najevo.
[15] Podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců je zvláštním opatřením za účelem
vycestování „a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu
oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem
provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných
nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření
za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo
cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo c) povinnost cizince
osobně se hlásit policii v době policií stanovené “.
[16] Žalovaná dospěla k závěru, že ani jedno z výše uvedených opatření by nebylo účelné.
Vyšla především ze zjištění, že stěžovatel pobýval na území ČR od 30. 3. 2016 do 24. 3. 2017
neoprávněně a při kontrole policejní hlídkou se prokázal padělanými doklady – rumunskou ID
kartou a rumunským řidičským průkazem, přestože byl státním občanem Ukrajiny. Na základě
uvedené pobytové historie a protiprávního jednání stěžovatel podle žalované neskýtá
dostatečnou záruku, že bude plnit povinnosti uložené správním orgánem. Zároveň stěžovatel
sdělil, že na složení finanční záruky nemá dostatečné finanční prostředky.
[17] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem i žalovanou, že stěžovatelovo tvrzení
o jeho dobré víře v pravost předložených dokladů je ve světle skutkových okolností a vyjádření
samotného stěžovatele nevěrohodné. Ve vyjádření ze dne 25. 3. 2017 stěžovatel uvedl,
že si rumunské doklady pořídil asi před pěti měsíci od dívky jménem M., která mu je za 3.000 Kč
předala v autě na Václavském náměstí v Praze. Dále připustil, že o rumunské občanství nikdy
nežádal. Za této situace je stěží hájitelné tvrzení, že se stěžovatel domníval, že je rumunská ID
karta pravá, neboť pochází z území, které v minulosti náleželo Rumunsku a jehož občané mají
v případě doložení místa pobytu svých předků fakticky nárok na získání potvrzení o trvajícím
rumunském občanství. K závěru o nevěrohodnosti této stěžovatelovy argumentace Nejvyšší
správní soud dospěl i v rozsudku ze dne 4. 1. 2018, č. j. 2 Azs 234/2017 - 39, v němž posuzoval
zákonnost „přezajištění “ stěžovatele dne 31. 3. 2017 podle §46a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
které následovalo poté, kdy stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu. V citované věci
stěžovatel zdůvodnil předložení padělaných dokladů stejnými argumenty jako v nyní posuzované
věci. Na odůvodnění tohoto rozsudku soud pro stručnost odkazuje.
[18] Městský soud správně poukázal také na skutečnost, že ve stěžovatelem předložené ID
kartě údajně vystavené Rumunskem, nebyly správně uvedeny kromě občanství také údaje o místě
narození a místě trvalého pobytu, tedy údaje, jejichž nesprávnosti si stěžovatel musel
být nepochybně vědom. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že platnost uvedené ID karty měla
být od 24. 11. 2014. Pokud stěžovatel obdržel tento doklad podle svého tvrzení
ze dne 25. 3. 2017 „asi před pěti měsíci “, tedy někdy zhruba v říjnu 2016, stěží si mohl
nepovšimnout, že byl údajně vydán již dva roky před tím.
[19] Na základě výše popsaných skutečností se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem
městského soudu, že žalovaná neuložení zvláštních opatření odůvodnila dostatečně. Shodně jako
v rozsudku č. j. 2 Azs 2 34/2017 – 39 soud doplňuje, že stěžovatel neuvedl žádné mimořádné
okolnosti, na které by měl být žalovanou v rozhodnutí kladen zvláštní důraz a které
by vyvažovaly nedůvěru ve stěžovatele plynoucí z jeho pobytové historie a protiprávního
jednání. V posuzované věci se nejednalo o „posvěcení zavedené praxe žalované “, neboť napadené
rozhodnutí bylo jednoznačně konkretizováno ve vztahu k osobě stěžovatele. V posuzované věci
nevyšly najevo další okolnosti, které by žalovaná byla povinna zvážit a neučinila tak.
[20] Odůvodnění žalované odpovídá také judikatorním požadavkům na výjimečnost institutu
zajištění a na náležité zvážení mírnějších alternativ v podobě zvláštních opatření (blíže
viz např. usnesení rozšířeného senátu č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, nebo ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 – 150, rozsudek ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 – 74, či nález Ústavního
soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08). Pro úplnost však Nejvyšší správní soud považuje
za nezbytné částečně korigovat názor městského soudu, podle něhož se požadavky vyslovené
v usnesení rozšířeného senátu č. j. 5 Azs 20/2016 – 38 vztahují pouze na zajištění cizinců podle
§124 odst. 1 písm. c) a d) zákona o pobytu cizinců. Rozšířený senát v citovaném usnesení
uzavřel, že při posuzování možností zvláštních opatření je povinností správního orgánu zvážit
zejména osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností
souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních
povinností stanovených Českou republikou nebo jinými státy EU (včetně charakteru porušení
těchto povinností ze strany cizince). Byť rozšířený senát vyslovil tyto závěry v kontextu
§124 odst. 1 písm. c) a d) zákona o pobytu cizinců, neboť tato ustanovení byla aplikovatelná
v jím posuzované věci, lze je nepochybně vztáhnout i na zajištění podle ostatních ustanovení
§124 zákona o pobytu cizinců. Ostatně v rozsudku ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 – 48,
Nejvyšší správní soud potvrdil, že rozšířeným senátem uvedená hlediska je třeba přiměřeně
zohlednit i pro posouzení alternativ k zajištění podle §46a zákona o azylu. Uvedená dílčí
nesprávnost odůvodnění městského soudu však neměla dopad na zákonnost jeho rozhodnutí.
Navíc v závěru napadeného rozsudku městský soud konstatoval soulad rozhodnutí žalované
s usnesením rozšířeného senátu č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, je tedy zřejmé, že se požadavky
citovaného usnesení na odůvodnění rozhodnutí o zajištění zabýval.
[21] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem i v hodnocení případného zásahu
do rodinného a soukromého života stěžovatele. Prosté tvrzení o tom, že se na území nachází
otec stěžovatele, nezaložilo povinnost žalované podrobně zkoumat případný zásah do rodinného
života. Stěžovatel v řízení o zajištění netvrdil, že by byl otec na něm závislý nebo
že by byl na něj odkázán péčí nebo výživou. Žalobní námitku, podle níž je stěžovatelův otec
osobou, vůči níž má stěžovatel vyživovací povinnost, stěžovatel patrně uplatnil jako reakci
na závěr žalované, že se „na území ČR se nenachází žádná osoba, vůči níž by měl stěžovatel vyživovací
povinnost nebo ji měl v péči “. Vyživovací povinnost zletilých dětí vůči rodičům v obecné rovině
nepochybně existuje, zpravidla však v jakési latentní podobě a aktivuje se až v okamžiku,
kdy rodiče nejsou schopni se sami o sebe postarat. Stěžovatel své tvrzení o vyživovací povinnosti
vůči otci nijak nedoložil, ani neuvedl bližší okolnosti (např. nepříznivý zdravotní stav apod.),
z nichž by byla patrná nezbytnost přítomnosti stěžovatele na území ČR. Žalovaná proto
nepochybila, pokud uzavřela, že v případě stěžovatele neexistuje překážka trvalejší povahy, která
by znemožňovala jeho vyhoštění z území členských států EU, a která by tak bránila i zajištění
za účelem správního vyhoštění. Sám stěžovatel ostatně ve správním řízení uvedl, že mu v návratu
na Ukrajinu nebrání žádná překážka.
[22] Závěrem soud doplňuje, že žaloba i kasační stížnost byly podány přede dnem 15. 8. 2017,
v posuzované věci proto není použitelný §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, ve znění novely
provedené zákonem č. 222/2017 Sb., která nabyla účinnosti dne 15. 8. 2017 a podle kterého
soud řízení o žalobě či kasační stížnosti zastaví, pokud je zajištění cizince ukončeno před
vydáním rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, resp. před rozhodnutím
soudu o kasační stížnosti (v podrobnostech viz např. rozsudky ze dne 26. 10. 2017,
č. j. 10 Azs 272/2017 – 22, nebo ze dne 13. 12. 2017, č. j. 1 Azs 378/2017 – 21).
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[23] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože
jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu