ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.256.2019:30
sp. zn. 1 Azs 256/2019 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní žalobce: V. T. N., zastoupen JUDr.
Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 20. 3. 2019, č. j. OAM-120/LE-BA02-P12-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2019, č. j. 60 Az 25/2019 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna ustanoveného advokáta JUDr. Ing. Jakuba Backy se u rč u je částkou
4.114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Žalobce usiloval o poskytnutí mezinárodní ochrany v České republice. Ve správním řízení
uvedl, že je svobodný a bezdětný. Ze země původu vycestoval letadlem do Rumunska,
kde pobýval tři měsíce. Kvůli špatným platovým podmínkám se rozhodl Rumunsko opustit.
Cílem jeho cesty byla Spolková republika Německo. Dne 15. 2. 2019 byl na území České
republiky zadržen.
[2] Dne 20. 2. 2019 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky.
V řízení o udělení mezinárodní ochrany však žalovaný zjistil, že žalobce byl v době podání
žádosti držitelem pobytového oprávnění v Rumunsku. Žádost proto shledal nepřípustnou podle
§10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), řízení zastavil
podle §25 písm. i) téhož zákona a státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy
pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané
státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států
(dále jen „nařízení Dublin III“), určil Rumunsko.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného žalobce podal správní žalobu, ve které zejména zdůraznil,
že rumunský azylový systém vykazuje systémové nedostatky.
[4] Krajský soud v Plzni žalobu zamítl. V rozsudku především odkázal na závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 27/2016 - 37, podle něhož k prokázání
systémových nedostatků v členském státě je nutné přeložení důkazních prostředků určité kvality
(nestačí např. pouhé tvrzení). Žalobce však systémové nedostatky v rumunském azylovém
řízení toliko tvrdil a svá tvrzení ničím nedoložil. Žalovaný v posouzení systematických
nedostatků vycházel ze zprávy OAMP (Odbor azylové a migrační politiky) ze dne 5. 4. 2018
týkající se azylového systému v Rumunsku a uzavřel, že ani z této zprávy, ani z rozhodnutí
evropských soudů či činnosti UNHCR (Úřad vysokého komisaře Organizace spojených národů
pro uprchlíky) mu nejsou známy, byť indicie, o systémových nedostatcích. Podklady, ze kterých
žalovaný vycházel, soud vyhodnotil jako dostatečně podrobné a přiměřeně aktuální.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (stěžovatel) kasační stížností. Je přesvědčen,
že jeho předání do Rumunska za účelem azylového řízení je nepřípustné, neboť Rumunsko není
schopné zabezpečit řádný průběh azylového řízení a v rumunském azylovém řízení jsou dány
systematické nedostatky. Krajský soud námitky stěžovatele vypořádal jen velmi stručně
a nekonkrétně, jestliže uvedl, že problémy, kterých se stěžovatel obává, nedosahují úrovně, která
by mohla založit nepřijatelnost jeho předání do Rumunska. Zdůrazňuje, že sociální situace
žadatelů o mezinárodní ochranu v Rumunsku je tristní, a jejich podmínky dosahují intenzity rizik
nelidského a ponižujícího zacházení. Tyto problémy dle stěžovatele pramení především ze špatné
koordinace rumunského azylového práva a práva sociálního zabezpečení, jehož záchrannou síť
žadatelé o mezinárodní ochranu často nemohou využít, a nemají tak přístup k sociální podpoře.
Stěžovatel dále namítá nedostatečnou výuku rumunštiny, která žadatelům komplikuje integraci
do rumunské společnosti. Žadatelé i držitelé mezinárodní ochrany v Rumunsku často čelí
diskriminaci a nedostává se jim potřebné spolupráce ze strany státu. Rovněž neexistuje záruka
dostatečného ubytování žadatelů ani úhrady jejich zdravotní péče ze strany Rumunska. Shrnuje,
že žadatelé jsou v Rumunsku ohroženi nelidským zacházením, které činí předání stěžovatele
do Rumunska nepřípustným.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrval na dosavadní argumentaci
a ztotožnil se s právními závěry krajského soudu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Kasační stížnost je včasná, projednatelná a přípustná. Jelikož se jedná o věc mezinárodní
ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s §104a zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne ji jako nepřijatelnou.
[8] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[9] Stěžovatel k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti, respektive podstatnému přesahu
vlastních zájmů, uvedl, že v projednávané věci je třeba posoudit otázku, která dosud nebyla plně
řešena judikaturou Nejvyššího správního soudu. Za takovou otázku stěžovatel označil
to, zda současné existující nedostatky sociálního zabezpečení žadatelů o mezinárodní ochranu a zabezpečení jejich
integrace v Rumunsku lze považovat za natolik závažné, aby byly důvodem pro aplikaci článku 3 odst. 2
nařízení Dublin III.
[10] S otázkou, zda jsou v Rumunsku v řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně
zacházení se žadateli o ni, přítomny takové systematické (přesněji řečeno systémové, viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016 - 44, č. 3560/2017 Sb. NSS)
nedostatky, které by vedly k aplikaci článku 3 odst. 2 nařízení Dublin III, se soud komplexně
vypořádal v rozsudku ze dne 21. 3. 2018, č. j. 2 Azs 33/2018 - 20. Zde jasně konstatoval,
že z obecně známých informací, ani z informací předkládaných stěžovatelem v onom řízení, které
se stejně jako nyní týkaly údajných nedostatků rumunského sociálního systému a integračních
programů, nelze dovozovat, že by Rumunsko nebylo schopné zajistit adekvátní podmínky
žadatelům o mezinárodní ochranu, a že by tedy bylo namístě aktivovat článek 3 odst. 2 nařízení
Dublin III.
[11] V nyní projednávané kasační stížnosti stěžovatel neuvedl nic, co by nasvědčovalo tomu,
že se od vydání tohoto rozsudku NSS, z nějž vycházel v jeho věci krajský soud, situace
v Rumunsku podstatně změnila. Poukazoval pouze obecně na údajně nedostatečnou koordinaci
rumunského práva sociálního zabezpečení a rumunského azylového práva a na nedostatky
integračních programů pro žadatele o mezinárodní ochranu. To však nejsou skutečnosti, které
by mohly dosahovat intenzity mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu
čl. 4 Listiny základních práv EU (srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 10. 2019 č. j. 9 Azs 236/2019 - 28). Není tedy důvod k přehodnocení judikatury soudu k otázce
neaplikování článku 3 odst. 2 nařízení Dublin III ve vztahu k Rumunsku, z níž vycházel v nyní
napadeném rozsudku krajský soud.
[12] Soud tedy neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání, neboť
kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Posuzovaná
věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou soudu, ani těch, které jsou
judikaturou řešeny rozdílně. Nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikaturnímu odklonu.
Soud neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené
a jasné soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního
práva. Kasační stížnost je pro výše uvedené podle §104a s. ř. s. nepřijatelná.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3 větu
první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[14] Usnesením krajského soudu ze dne 2. 4. 2019, č. j. 60 Az 25/2019 - 19, byl zástupcem
stěžovatele ustanoven JUDr. Ing. Jakub Backa, advokát se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6.
Podle §35 odst. 9 s. ř. s. odměnu a hotové výdaje ustanoveného zástupce hradí stát. Podle
§7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., náleží advokátovi za jeden úkon právní služby
v řízení o kasační stížnosti odměna ve výši 3.100 Kč. K této částce je podle §13 odst. 3 citované
vyhlášky dále třeba připočíst náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč. Zástupci stěžovatele náleží
odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti (podání kasační
stížnosti). Protože je zástupce stěžovatele plátcem DPH, byla odměna za zastupování
dále navýšena o částku odpovídající této dani (21 % z 3.100 Kč). Celkově proto zástupci
stěžovatele náleží odměna za zastupování ve výši 4.114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu
kasačního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2019
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu