ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.26.2020:43
sp. zn. 1 Azs 26/2020 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: V. L. N., zastoupen
Mgr. Hynkem Švarcem, advokátem se sídlem Kolbenova 609/38, Praha 9, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 9. 2018, č. j. OAM-277/ZA-ZA11-HA08-2018, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, č. j. 45 Az 18/2018 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 27. 3. 2018 žádost o udělení mezinárodní ochrany. Uvedl, že v České
republice žije od roku 1992. Povolení k pobytu mu nicméně bylo zrušeno, neboť byl rozsudkem
Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 1 T 19/2013 (ve spojení s rozhodnutím
odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 10 To 178/2013) odsouzen k nepodmíněnému
trestu odnětí svobody na 48 měsíců za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. V zemi původu nikoho nemá, neměl
by kde bydlet a obává se problémů kvůli odsouzení za distribuci drog. Žalovaný napadeným
rozhodnutím žalobci neudělil mezinárodní ochranu dle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu (dále jen „zákon o azylu“), přičemž zároveň rozhodl, že doplňkovou ochranu žalobci
nelze udělit pro existenci důvodů podle §15a zákona o azylu.
[2] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Krajský soud v Praze (dále
jen „krajský soud“) zamítl. Námitky ohledně obav žalobce z návratu do vlasti neshledal
důvodnými. K uplatnění vylučující klauzule podle §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu krajský
soud uvedl, že pojem vážný zločin ve smyslu tohoto ustanovení musí být vykládán v souladu
s významem, jaký je mu ve vztahu k mezinárodní ochraně připisován v režimu Úmluvy
o právním postavení uprchlíků (Ženevská úmluva, vyhlášená pod č. 208/1993 Sb.), a směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011, o normách, které musí
splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat
mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok
na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“). Krom
kvalifikace činu z hlediska trestního práva je třeba, aby správní orgány posoudily závažnost činu
(zločinu) ve světle všech polehčujících a přitěžujících okolností, a rovněž všech dalších
relevantních subjektivních nebo objektivních okolností, ať již nastaly před předmětným činem
nebo po něm (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016 - 28).
[3] Této povinnosti dle krajského soudu žalovaný dostál. V napadeném rozhodnutí vycházel
ze skutečnosti, že žalobce byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody
v trvání 4 let za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy (krajský soud upozornil, že žalobce byl shledán vinným dokonce z celkem
4 trestných činů). Žalovaný zohlednil, že se jednalo o úmyslný zvlášť závažný zločin a žalobce
jej spáchal ve značném rozsahu, neboť distribuoval drogu pervitin (tj. tvrdou drogu) po více
než 4 roky, jednalo se o nejméně 124 případů a žalobce tak získal částku nejméně 151.300 Kč.
Žalovaný dále odpovídajícím způsobem vyhodnotil, že toto jednání je vysoce společensky
nebezpečné a žalobce se na něm ve značném rozsahu aktivně podílel v úmyslu opatřit si tímto
způsobem materiální prospěch.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Namítá, že krajský soud rezignoval na individuální posouzení případu a pouze přepsal části
napadeného rozhodnutí. Zejména nezohlednil (což neučinil ani žalovaný), že odsuzující
rozsudek ze dne 25. 3. 2013 je již sedm let starý, stěžovatel byl již dne 27. 3. 2015 podmíněně
propuštěn a od té doby nespáchal žádný jiný trestný čin a žije řádným životem. Lze tedy mít
za to, že se stěžovatel osvědčil, resp. jeho odsouzení bude následně zahlazeno. Závažnost činu
nelze považovat za jediné kritérium. To ostatně uvádí i Nejvyšší správní soud v citovaném
rozhodnutí ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016 – 28, kde poukazuje na rozsudek Soudního
dvora EU ze dne 9. listopadu 2010 ve spojených věcech C-57/09 a C-101/09, Spolková republika
Německo proti B a D. V něm Soudní dvůr mimo jiné dospěl k závěru, že okolnostmi, které
je třeba vzít v úvahu, jsou povaha a závažnost činu a výše uloženého trestu, míra účasti na trestné
činnosti, skutečnost, že nedošlo k dokonání trestného činu (včetně příčiny, proč se tak nestalo)
či skutečnost, že žadatel již trest odnětí svobody vykonal. Jelikož krajský soud se vůbec nezabýval
otázkou, kdy ke spáchání daného trestného činu došlo a zda již byl trest vykonán, je napadený
rozsudek nepřezkoumatelný.
[5] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dosud zcela nevyložil, jaké individuální okolnosti
žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří se dopustili závažného zločinu, mohou být při posuzování
žádosti klíčové. Podle stěžovatele je takovou klíčovou okolností právě vykonání trestu, doba
od jeho vykonání, či osvědčení se v rámci nepodmíněného (pozn. NSS: patrně myšleno
podmíněného) výkonu trestu. Stěžovatel má proto za to, že kasační stížnost není nepřijatelná.
[6] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud při posouzení věci vycházel ze spisu žalovaného,
který hodnotil politické prostředí ve Vietnamu již počátkem roku 2018. Tím ovšem porušil čl. 46
odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013, o společných
řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální
směrnice“), který vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ podle právního a skutkového stavu ke dni
rozhodnutí soudu.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že krajský soud nerezignoval na vlastní posouzení
žaloby pouze proto, že dal za pravdu žalovanému a odkázal na jeho argumentaci. Trvá na tom,
že stěžovatel se dopustil vážného trestného činu, žalovaný správně aplikoval §15a zákona
o azylu, a relativizovat výrobu a distribuci tvrdých drog není na místě. Informace o zemi původu
shromážděné žalovaným byly relevantní a pro soudní přezkum zcela dostatečné. Stěžovatel
ani nekonkretizuje, jakými aspekty situace ve Vietnamu se měl krajský soud nad jejich rámec
zabývat.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto
se soud podle §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)
zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele.
Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.
[9] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006
Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
O přijatelnou kasační stížnost se dle tohoto rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které
jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
judikaturní odklon; 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. O žádný
z těchto případů se však ve věci stěžovatele nejedná.
[10] Není pravdou, že by krajský soud pouze přepsal části napadeného rozhodnutí
a rezignoval na vlastní posouzení. Krajský soud se naopak výkladem pojmu „vážný zločin“
v souvislosti s aplikací vylučující klauzule dle §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu na případ
stěžovatele zevrubně zabýval v bodech 27 – 30 napadeného rozsudku. Zhodnotil, že žalovaný
krom kvalifikace jednání vnitrostátním právem odkázal na mezinárodní dokumenty, které
drogovou kriminalitu obecně kvalifikují (taktéž) jako závažná protiprávní jednání. Posoudil
povahu a závažnost spáchaného činu, výši uloženého trestu, míru účasti stěžovatele na trestné
činnosti (četnost případů), úmysl, i prospěch, který stěžovatel skutečně získal, stejně jako míru
škodlivosti konkrétní psychotropní látky (pervitinu).
[11] Toto posouzení přitom odpovídá judikatuře Nejvyššího správního soudu (zejména
opakovaně zmiňovaný rozsudek ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016 – 28). V něm kasační
soud krom jiného uvedl, že okolnostmi, které je třeba vzít v úvahu, jsou v jím souzené věci
povaha a závažnost činu spáchaného stěžovatelem a v souvislosti s ní výše uloženého trestu, míra
účasti stěžovatele na trestné činnosti, skutečnost, že nedošlo k dokonání trestného činu (včetně
příčiny, proč se tak nestalo) či skutečnost, že stěžovatel již trest odnětí svobody vykonal. Nejvyšší
správní soud dále výslovně upozornil, že „podle výše citovaného rozsudku Soudního dvora ve věci Spolková
republika Německo proti B. a D. skutečnost, zda cizinec je či není aktuální hrozbou pro bezpečnost ve státě,
v němž žádá o mezinárodní ochranu, není pro aplikaci vylučovací klauzule zahrnující spáchání vážného zločinu
relevantní (odstavce 104 a 105 odůvodnění). Nejvyšší správní soud považuje také za potřebné postavit na jisto,
že uvedená kritéria reflektují specifické okolnosti projednávaného případu a jejich účelem není stát se obecným
a závazným návodem pro žalovaného“.
[12] Není ani pravdou, že by Nejvyšší správní soud dosud nevyložil, jaké okolnosti mohou být
významné pro aplikaci vylučující klauzule. Kasační soud se v citovaném rozsudku interpretací
pojmu „vážný zločin“ a vodítky pro použití §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu zevrubně
zabýval, krajský soud jeho závěry reprodukoval, přičemž hodnocení jednotlivého případu bude
zpravidla záviset na souhrnu všech konkrétních relevantních okolností.
[13] Pokud stěžovatel namítá, že klíčovou okolností je vykonání trestu, doba od jeho
vykonání, či osvědčení se v rámci podmíněného výkonu trestu (soud zde jen na okraj
poznamenává, že z podkladů ve správním spise vyplývá, že zkušební doba po podmíněném
propuštění stěžovatele uplynula nejdříve v březnu 2020, v době vydání napadeného rozhodnutí
ani napadeného rozsudku tudíž nemohl soud rozhodnout, že se stěžovatel osvědčil, srov. §91
zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku), stěžovatel v žalobě nenamítal, že §15a odst. 1 písm.
b) zákona o azylu není možné použít v případech, kdy byl trest vykonán, nebo kdy byl žadatel
podmíněně propuštěn. Jedná se tudíž o námitku nepřípustnou dle §104 odst. 4 s. ř. s.
Ze stejného důvodu se otázkou, kdy ke spáchání trestného činu došlo a zda již byl trest vykonán,
nezabýval ani krajský soud. Ten naopak adekvátně reagoval na obecnou žalobní námitku,
že žalovaný ve vztahu k pojmu „vážný zločin“ staví „pojmosloví do jiné pozice“ než judikatura
správních soudů. Napadený rozsudek proto není v této části nepřezkoumatelný.
[14] Z čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice plyne, že krajský soud při svém rozhodování
vychází ze skutkového i právního stavu, který tu je ke dni jeho rozhodování. Může proto jít
o stav jiný, než který byl rozhodný pro žalovaného při vydání napadeného rozhodnutí.
Jedná se ovšem o úpravu, která má zamezit nesprávnému posouzení situace žadatelů ve světle
aktuálních poměrů a závažných změn situace v zemi jejich původu či jejich osobních poměrů,
nikoliv o nástroj roztříštění vylíčení skutkového příběhu (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015 - 32). Rozhodnutí soudu není v rozporu s čl. 46
odst. 3 procedurální směrnice, pokud soud vychází z relevantních a aktuálních informací o zemi
původu shromážděných správním orgánem a zároveň se stav v zemi původu nijak zásadně
nezměnil od situace v době vydání napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 12. 2019, č. j. 2 Azs 189/2019 – 37). Námitka stěžovatele je zcela obecná
a na žádnou konkrétní změnu skutkového stavu po vydání napadeného rozhodnutí stěžovatel
nepoukazuje ani v žalobě, ani v kasační stížnosti.
[15] Napadený rozsudek tedy splňuje požadavky judikatury Nejvyššího správního soudu
na přezkoumatelnost soudních rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, nebo ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91),
judikatura Nejvyššího správního soudu nabízí dostatečnou odpověď na vznesené námitky
a krajský soud se nedopustil hrubého pochybení při výkladu hmotného či procesního práva.
Kasační stížnost proto svým významem nepřesahuje podstatně zájmy stěžovatele a soud ji odmítl
jako nepřijatelnou ve smyslu §104a s. ř. s.
[16] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3,
větu první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu