ECLI:CZ:NSS:2011:1.AZS.31.2010:69
sp. zn. 1 Azs 31/2010 - 69
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. D aniely Zemanové a Mgr. Bc.
Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobce: H. H., Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem
Čs. legií 5, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odboru
azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 , proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 12. 6. 2009, č. j. OAM-349/VL-18-08-2009, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2010, č. j. 63 Az 36/2009 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna ustanoveného advokáta Mgr. Petra Kausty se u r č u je částkou 2880 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 12. 6. 2009 žalovaný zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní
ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azy lu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
též „zákon o azylu“).
Žalobce brojil proti citovanému rozhodnutí žalobou podanou u Krajského soudu
v Ostravě; ten rozsudkem ze dne 5. 10. 2010, č. j. 63 Az 36/2009 - 36, žalobu zamítl.
V odůvodnění uvedl, že žalovaný měl dostatečné podklady pro posouzení důvodnosti žádosti
žalobce o mezinárodní ochranu v České republice. Soud se ztotožnil se závěrem žalovaného,
že v posuzovaném případě byly dány důvody pro aplikaci §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu.
Žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti ohledně možného pronásledování
z důvodů vymezených v §12 zákona o azylu. Nebylo rovněž prokázáno, že by mu hrozilo
nebezpečí vážné újmy v případě jeho vrácení do země původu.
Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační
stížností namítaje, že jsou dány důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“).
Stěžovatel se domnívá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu. Podle něj nelze otázku porušování jeho hospodářských práv
bagatelizovat. Právo člověka na práci je jedním ze základních lidských práv, které může být
v zemi původu porušováno. Stěžovatel se domnívá, že jeho případ nelze podřadit pod klasický
případ ekonomického migranta hledajícího neodůvodněnou ochranu v cizím státě. Všechno musí
být chápáno v širších souvislostech, které jednoznačně hovoří ve prospěch stěžovatele.
Stěžovatel dále namítal, že krajský soud provedl nedostatečné dokazování a příliš
se soustředil pouze na jím uváděné důvody. Nehodnotil však situaci Ukrajiny v kontextu celkové
politické situace a mezinárodního postavení. Dokazování mělo být doplněno i o zprávu o zemi
původu, což by lépe dokreslilo účel žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu. Rovněž žalovaný
měl postupovat při posuzování žádosti obezřetněji a uvážlivěji a měl věc posoudit komplexně
podle zásady oficiality. Žadatelé se mnohdy nacházejí ve stresový ch situacích daleko od domova
a nemusí při své výpovědi vždy uvést veškeré rozhodné skutečnosti. Závěrem stěžovatel
konstatoval, že jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany nebyla do statečně prošetřena,
neboť nebyly vyčerpány veškeré možnosti k provedení potenciálních důkazů.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost kasační stížnosti. Odkázal
především na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněné v průběhu
správního řízení, a uvedl, že jak rozsudek krajského soudu tak napadené rozhodnutí byly vydány
v souladu s právními předpisy. Konstatoval, že v případě stěžovatele neshledal existenci důvodů
k udělení doplňkové ochrany, neboť nedošlo k naplnění definičních znaků vážné újmy podle
§14a zákona o azylu. Žalovaný nesdílí názor stěžovatele, že hospodářská práva, zejména právo
na práci, jsou základními lidskými právy a požívají ochrany podle zákona o azylu. Tento názor
koresponduje se závěry teorie i judikatury.
K otázce dokazování žalovaný uvedl, že je to právě stěžovatel, kdo v řízení svými
tvrzeními určuje směr dalšího postupu správního orgánu. Je na stěžovateli, aby pravdivě vylíčil
důvody, jež ho vedly k opuštění země původu, a těmito důvody se pa k správní orgán musí
zabývat. Důkazní břemeno tedy leží na stěžovateli. Ten musí doložit, že je skutečně
pronásledován či že mu hrozí vážná újma. Správnímu orgánu nelze vyčítat, že sám z vlastní
iniciativy nevyhledal skutečné příčiny podání žádosti a vyvracel stěžovatelem uváděné
ekonomické problémy ve vlasti. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost pro nedůvodnost zamítl.
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně př esahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být kasační stížnost podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti
ve věcech mezinárodní ochrany lze pro st ručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaného pod č. 933/2006 Sb.
NSS; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná na www.nssoud.cz).
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů st ěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jedn otlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k ur čitému typu případů či právních
otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené
právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Nejvyšší správní soud se prvně zabýval námitkou nesprávného právního posouzení
krajského soudu ohledně naplnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona
o azylu [důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. K ekonomickým problémům
žadatele o azyl v zemi původu lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 8. 2007, č. j. 5 Azs 15/2007 - 79, podle něhož „[o]bavy stěžovatele, že v případě návratu do vlasti bude
nezaměstnaný, že bude pronásledován pro své (doposud neprojevené) politické přesvědčení, nelze považovat
za hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy, jak je vymezena v ustanovení §14a zákona o azylu.“ Obdobně
v rozsudku ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 - 43, zdejší soud uvedl, že nespokojenost
s ekonomickou situací žadatele o mezinárodní ochranu, že ve vlasti neměl dostatek finan čních prostředků, nemohl
sehnat práci, subjektivní pocit nespokojenosti se státním režimem, byť reálně podložený s hospodářskou situací,
nezakládá sám o sobě strach z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu a tento pocit není také ještě
politickým přesvědčením. Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že stížnostní námitky ohledně
možné újmy způsobené horší ekonomickou situací v zemi původu jsou z hlediska azylově
relevantních důvodů neopodstatněné a byly již ve správním řízení dostatečně vyvráceny.
Ze stejného důvodu nelze přisvědčit ani tvrzení ohledně doplňkové ochrany podle §14a zákona
o azylu, jelikož stěžovateli v případě jeho návratu na Ukrajinu zjevně nehrozí nebezpečí vážné
újmy, tak jak je vymezena v §14a odst. 2 zákona o azylu, tj. mučení, n elidské či ponižující
zacházení ani trest (obdobně srov. rozsudek ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 463/2004 - 43).
Krajský soud tak v souladu s konstantní judikaturou zdejšího soudu dospěl k závěru, že v daném
případě nebyly dány důvody pro udělení doplňkové ochrany.
K námitce nedostatečně provedeného dokazování v řízení před správním orgánem
a následně i krajským soudem [důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]
Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 20. 11. 2003, č. j . 2 Azs 27/2003 - 59,
publikovaný pod č. 181/2004 Sb. NSS, podle něhož „správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti
rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň
tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. V opačném
případě žádost jako zjevně nedůvodnou zamítne.“ Z ustálené judikatury zdejšího soudu dále vyplývá,
že „[v] řízení o azylu je rozhodující pro posouzení naplnění zákonných podm ínek, ale i pro rozsah dokazování,
uvedení důvodů žadatelem v žádosti, při pohovoru, nebo v jiných podáních učiněných do vydání rozhodnutí. Je to
žadatel, který se domáhá udělení azylu, který tvrdí určité skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo být vyh ověno.
Správní orgán není povinen seznamovat žadatele o azyl s důvody, pro které by mohlo být jeho žádosti vyhověno.
K zajištění možnosti úplného vyjádření má podle §22 odst. 1 zákona o azylu ú častník řízení právo jednat
v řízení o udělení azylu v ma teřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět.“
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 - 48).
Obdobně lze konstatovat, že „[p]okud stěžovatel v průběhu správní ho řízení (…) neuváděl jiné
než ekonomické důvody, nelze potom žalovanému, následně poté i soudu vytýkat, že nevyhledával důvody jiné“
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 162/2004 - 42).
Zmínit lze rovněž rozsudek zdejšího soudu ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 - 63,
podle něhož „je to právě stěžovatel, kdo v azylovém řízení určuje a svými tvrzeními vymezuje směr dalšího
postupu správního orgánu rozhodujícího o jeho žádosti o udělení azylu tím, že pravdivě vylíčí všechny důvody, které
ho vedly k opuštění země původu, a jen na stěžovateli je, jaké důvody v žádosti a následném pohovoru uvede.
Jen důvody stěžovatelem uvedenými je pak správní orgán povinen se zabývat, neb oť by bylo zcela proti smyslu
a účelu azylového řízení, aby správní orgán, potažmo soud, posuzoval důvody jiné, stěžovatelem nesdělené, zvláště
když správní orgán dal stěžovateli dostatečnou možnost uvést všechny důležité skutečnosti na podporu stěžovatelem
podané žádosti o udělení azylu.“
V této souvislosti lze zmínit rovněž judikaturu zdejšího soudu týkající se zjevně
nedůvodných žádostí o mezinárodní ochranu podle §16 zákona o azylu. Z této judikatury
vyplývá, že žádost o mezinárodní ochranu nelze zamítnout jako zjevně ne důvodnou podle §16,
aniž by se správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s tím, proč je tato žádost zjevně nedůvodná
jak z hlediska azylu podle §12, tak z hlediska doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48,
publikovaný pod č. 1742/2008 Sb. NSS). Na citovaný rozsudek navázal Nejvyšší správní soud
rovněž v rozsudku ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, podle něhož správní orgán
postupující podle §16 zákona o azylu má povinnost „své rozhodnutí zdůvodnit ve vztahu k oběma
formám ochrany: zatímco však odůvodnění ve vztahu k neudělení azylu postrádá smysl tam, kde nejsou žádné
azylově relevantní důvody tvrzeny, s otázkou doplňkové ochrany má správní orgá n povinnost se vypořádat
vždy a sám z úřední povinnosti zjistit (ze zpráv o zemi původu a jemu dostupných databází), zda skutečně
žadateli nehrozí závažná újma v případě návratu do země původu. Ze zásady non -refoulement totiž vyplývá
primární povinnost státu nevystavit žadatele reálné hrozbě závažné ú jmy, přičemž k této povinnosti se musí vázat
i povinnost státu zjistit si příslušné skutečnosti, které k aplikaci této zásady nutně vedou. K zajištění zásady non -
refoulement tedy musí správní orgán vyvinout přiměřenou aktivitu i z moci úřední. Rozsah vyhle dávací aktivity
přitom bude dán povahou vážné újmy, jež by mohla žadateli o mezinárodní ochranu v případě navrácení do země
původu hrozit.“ Z uvedené judikatury zdejšího soudu je zřejmé, že postupoval-li správní orgán
podle §16 zákona o azylu, byl povinen řádně odůvodnit, proč je žádost o mezinárodní ochranu
zjevně nedůvodná jak z hlediska azylu, tak z hlediska doplňkové ochrany. To v posuzovaném
případě správní orgán učinil a krajský soud jeho závěry aproboval.
Nad rámec Nejvyšší správní soud odkazuje na svoji konstantní judikaturu a uzavírá,
že azylové řízení je třeba chápat jako zcela mimořádný institut sloužící k oc hraně cizinců,
kteří pociťují důvodnou obavu před pronásledováním v zemi svého původu. Legalizace pobytu
prostřednictvím řízení o udělení mezinárodní ochrany je proto nepřijatelná ( srov. rozsudek
ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 - 55).
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že námitky, jež stěžovatel učinil
předmětem sporu, byly v judikatuře zdejšího soudu řešeny a k rajský soud se nedopustil žádného
pochybení, které by mohlo přivodit odlišnost rozhodnutí ve věci samé, a které by tak založilo
přijatelnost kasační stížnosti.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky, které stěžovatel vznesl v kasační stížnosti. Kasační stížnost
tedy svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele ; Nejvyšší správní soud
ji proto shledal ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji o dmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s §120
s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační
stížnost odmítnuta.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2009, č. j. 63 Az 36/2009 - 23, byl
stěžovateli ustanoven zástupcem advokát Mgr. Petr Kausta; v takovém případě platí hotové
výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s.). Ustanovené mu zástupci náleží
mimosmluvní odměna podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu).
Soud proto přiznal ustanovenému zástupci v souladu se sazbou mimosmluvní odměny 2100 Kč
za jeden úkon právní služby, jímž bylo podání kasační stížnosti [ust. §7 bod 5 ve spojení
s ust. §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhradu výdajů s tímto
úkonem spojených [ust. §13 odst. 3 advokátního tarifu]. Jelikož zástupce stěžovatele je plátcem
daně z přidané hodnoty, zvýšil soud náklady řízení ve smyslu §35 odst. 8 s. ř. s. o 480 Kč.
Celkem tedy zástupci náleží 2880 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 17. února 2011
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu