ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.310.2016:20
sp. zn. 1 Azs 310/2016 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: S. M. S A.,
zastoupený JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamele, Ph.D., advokátem se sídlem Pod Štandlem
2218, Frýdek-Místek, proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se
sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 6. 2016,
č. j. CPR-10404-2/ČJ-2016-930310-V236, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2016, č. j. 19 A 11/2016 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a kasační stížnost
[1] Žalovaná v záhlaví popsaným rozhodnutím zamítla žalobcovo odvolání a potvrdila
rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje,
odboru cizinecké policie ze dne 29. 3. 2016, č. j. KRPT-67983-18/ČJ-2016-070022, kterým bylo
žalobci uloženo správní vyhoštění (s dobou třiceti dnů k vycestování z území České republiky)
a stanovena doba pěti měsíců, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států
Evropské unie. Žalobu proti rozhodnutí žalované zamítl Krajský soud v Ostravě (dále
jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2016, č. j. 19 A 11/2016 – 17, který Nejvyšší správní
soud k žalobcově kasační stížnosti rozsudkem ze dne 3. 8. 2016, č. j. 1 Azs 186/2016 – 26, zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud pochybil, neboť žalobce nepoučil
a nevyzval podle §51 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[2] Krajský soud o žalobě opětovně rozhodl v záhlaví popsaným rozsudkem a žalobu zamítl.
Kasační stížností se žalobce (stěžovatel) domáhá zrušení tohoto rozsudku krajského soudu.
Namítá, že prostřednictvím svého zástupce výslovně požádal, aby byl přítomen jednání
u krajského soudu. Jednání se nemohl zúčastnit, neboť mu to nedovoloval jeho zdravotní stav.
Omluvu soudu řádně zaslal a očekával, že bez jeho přítomnosti jednání neproběhne. Stěžovatel
se chtěl k celé věci vyjádřit, jakmile mu to dovolí zdravotní stav, ve svém rodném jazyce
a za přítomnosti tlumočníka.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[3] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu, přičemž neshledal důvody, k nimž by musel
přihlížet z úřední povinnosti. Ačkoli jde o opakovanou kasační stížnost, je s ohledem na §104
odst. 4 s. ř. s. přípustná, neboť v ní stěžovatel uplatňuje důvody, které nemohl uplatnit
v předcházející kasační stížnosti.
[4] Kasační stížnost není důvodná.
[5] Podle §49 odst. 1 s. ř. s. k projednání věci samé nařídí předseda senátu jednání a předvolá
k němu účastníky tak, aby měli k přípravě alespoň deset pracovních dnů. Dle odst. 3 citovaného
ustanovení neúčast řádně předvolaných účastníků nebrání projednání a skončení věci, nejsou-li
důvody pro odročení podle §50. Podle §50 s. ř. s. platí, že „[z] důležitých důvodů může být jednání
odročeno. Soud může odročit jednání též tehdy, jestliže to účastníci shodně navrhnou“.
[6] Stěžovatel jako jediný důvod své kasační stížnosti uvedl skutečnost, že krajský soud ve věci
rozhodl, aniž by odročil jednání, ačkoliv se stěžovatel z tohoto jednání omluvil, neboť se jej
nemohl pro svou nemoc (zánět dásní) zúčastnit. V tomto spatřuje vadu soudního řízení,
která měla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Předmětem sporu je tedy otázka,
zda krajský soud měl jednání pro omluvenou nepřítomnost stěžovatele odročit, nebo zda byly
dány podmínky pro pokračování jednání ve stěžovatelově nepřítomnosti.
[7] Otázkou tedy je, zda popsaným postupem soudu nebylo dotčeno právo účastníka řízení,
v tomto případě stěžovatele, aby jednání bylo vedeno zásadně v jeho přítomnosti a s možností
činit procesní návrhy a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Toto právo lze považovat
za součást práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu, která jsou zakotvena v čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 90 a čl. 96 odst. 2 Ústavy České
republiky a čl. 36 a 38 odst. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
[8] Toto právo nebylo stěžovateli v daném případě postupem krajského soudu upřeno. Krajský
soud totiž v souladu s odmítavým stanoviskem stěžovatele k možnosti soudu rozhodnout bez
jednání takové jednání k projednání žaloby nařídil. Stěžovatel si, ačkoliv k tomu nebyl povinen,
zvolil pro řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí jako svého zástupce advokáta, který byl
k nařízenému jednání předvolán, tohoto jednání se zúčastnil a činil v rámci něj jménem
stěžovatele procesní úkony. Za této situace nemožnost osobní účasti stěžovatele na nařízeném
jednání, byť byla způsobena jeho nemocí, sama o sobě nepředstavuje důležitý důvod pro
odročení jednání ve smyslu věty první §50 s. ř. s. Práva stěžovatele v tomto řízení byla
dostatečně hájena zvoleným zástupcem účastným na nařízeném jednání (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2004, č. j. 2 Azs 101/2004 – 56, či ze dne 14. 3. 2007,
č. j. 3 Azs 240/2006 – 130). Nadto stěžovatel v kasační stížnosti ani neuvádí, jaká konkrétní
vyjádření či námitky nemohl při nařízeném jednání vznést, případně jaké skutečnosti nemohl
stěžovatel sdělit soudu prostřednictvím svého zástupce, ale toliko osobně.
[9] Vzhledem k tomu, že krajský soud při posouzení předpokladů pro možnost pokračovat
v nařízeném jednání postupoval v souladu s §50 s. ř. s., neboť neshledal k odročení jednání
důležité důvody, nelze tento jeho postup považovat za vadu řízení, která by mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
[10] Nejvyšší správní soud dospěl vzhledem ke shora uvedenému k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji na základě §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[11] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaná sice ve věci úspěch měla, podle
obsahu spisu jí však nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu