ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.312.2016:31
sp. zn. 1 Azs 312/2016 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: I. Ch.,
zastoupeného JUDr. Čestmírem Viktorjeníkem, advokátem se sídlem Partyzánská 37, Olomouc,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2016, č. j. OAM-1104/ZA-ZA14-H10-2015, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2016, č. j. 62
Az 19/2016 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 28. 7. 2016, č. j. OAM-1104/ZA-ZA14-H10-2015, žalovaný
neudělil mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal žalobu u Krajského soudu v Ostravě. Namítal,
že provedené důkazy rozhodnutím o rozvodu a dřívějším rozhodnutím o neudělení mezinárodní
ochrany ze dne 29. 4. 2002 byly vyhodnoceny nesprávně a tendenčně v jeho neprospěch. Dále
uváděl, že podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu §12 zákona o azylu jsou v jeho
případě naplněny, neboť jeho obavy o život a obavy z pronásledování stále existují, a navíc hodlá
v co nejbližší době uzavřít v České republice manželství s paní Z. V., se kterou žije ve společné
domácnosti již po dobu dvou let. Žalobce navrhl zrušit napadené rozhodnutí a žalovanému
uložit povinnost zaplatit náklady řízení.
[2] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalovaný nepochybil, pokud obavy žalobce
ze soukromé osoby nepovažoval za naplnění podmínek §12 zákona o azylu. Obava z věřitele
není obavou z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Žalobce nepřicestoval
do České republiky z obavy před pronásledováním ze strany státní moci v zemi původu, nýbrž
z důvodu obavy ze strany soukromé osoby a z důvodů ekonomických.
[3] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že by měla být žalobci udělena doplňková ochrana
podle §14a zákona o azylu. Obavu z eventuální povinnosti konat vojenskou službu nelze
pokládat za vážnou újmu podle §14a odst. 2 zákona o azylu. Uplatnění §14a odst. 2 písm. d)
zákona o azylu nesvědčí ani žalobcův vztah s paní Z. V., se kterou žije ve společné domácnosti.
Vycestování žalobce není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností podle
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tedy
z důvodu nesprávného posouzení právní otázky krajským soudem. Stěžovatel odkazuje
na nesprávné vyhodnocení důkazů v neprospěch stěžovatele, jak v případě žalovaného, tak před
krajským soudem. Podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu §12 zákona o azylu
totiž podle něj byly splněny. Stěžovatel se odvolává na svou žalobní argumentaci s tím, že jeho
obavy o život stále přetrvávají. Navíc se mu konečně podařilo obstarat dokumenty, které
potvrzují, že byl rozhodnutím Strýského městského soudu rozveden. Na základě těchto informací
pak je současná družka stěžovatele rozhodnuta uzavřít s ním manželství. Žalovaný ve svém
vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že námitky stěžovatele jsou nedůvodné a navrhuje kasační
stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, popříp. jako nedůvodnou zamítnout.
[5] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto
se podle §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost
odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[6] Stěžovatel se k přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. výslovně nevyjádřil.
[7] O zásadní pochybení krajského soudu se může jednat mj. tehdy, pokud soud „v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší
správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto
zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti“
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39).
[8] Rozhodnutí žalovaného vychází z relevantních podkladů a nevykazuje vady, k nimž byl
soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Stěžovatel v obecné rovině tvrdí, že v jeho případě
existují důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azylu. Nejvyšší správní
soud dlouhodobě zaujímá stanovisko, že u soukromých osob jakožto původců pronásledování musí
k podmínce samotného pronásledování přistoupit také záměrná nečinnost státních orgánů
či jejich neschopnost poskytovat ochranu před původci pronásledování. V této věci lze odkázat
například na rozsudek ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 – 41, podle kterého: „Aby bylo
možné shledat absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky
ochrany.“ V rozsudku ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 49/2007 – 68, Nejvyšší správní soud uvedl, že
skutečnost, že „žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez
dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat
se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“
[9] K možnosti domoci se ochrany u příslušných orgánů na Ukrajině se vyjádřil Nejvyšší
správní soud v rozhodnutí ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, když uvedl: „pokud
je zjevné, že orgány v zemi původu nejsou schopny či ochotny poskytnout účinnou ochranu před vážnou újmou
způsobenou nestátními subjekty, nelze po žadateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel. Pokud to však zjevné
není (…), žadatel musí v pohovoru se žalovaným uvést, proč se na poskytovatele ochrany s žádostí neobrátil;
břemeno tvrzení ohledně nedostupnosti (či nedostatečnosti) ochrany v zemi původu tudíž leží na straně [žadatele].“
Nejvyšší správní soud dále v rozhodnutí ze dne 7. 8. 2013, č. j. 1 Azs 9/2013 – 36, uvedl:
„V případě Ukrajiny se ovšem nejedná o zemi, ve které příslušné orgány vůbec nejsou schopny či ochotny
poskytnout účinnou ochranu před pronásledováním způsobeným nestátními subjekty.“
[10] Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu, že potřeba legalizace pobytu na území
České republiky není zákonným důvodem pro přiznání azylu (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 – 69). Pokud stěžovatel hodlá setrvat
na území České republiky a vést zde rodinný život se svou družkou, je třeba, aby o to usiloval
právě prostřednictvím institutů zákona o pobytu cizinců, nikoli na základě zákona o azylu, který
je určen pro specifické případy, o jaký se zde nejedná.
[11] Všechny stěžovatelem namítané otázky již byly řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu, a to bezrozporně; není zde ani důvod pro judikaturní odklon. Soud neshledal ani žádné
zásadní pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury,
či ve formě hrubého pochybení při výkladu či aplikaci hmotného nebo procesního práva. Kasační
stížnost proto svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a není tedy
důvod pro její přijetí k věcnému projednání. Soud proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s.
odmítl pro nepřijatelnost.
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla
kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu