ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.41.2005
sp. zn. 1 Azs 41/2005 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: O. A.,
zastoupené JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 5. 12. 2003, č. j. OAM-1833/AŘ-
2002, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
7. 9. 2004, č. j. 47 Az 65/2004-32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 5. 10. 2001 neudělil žalovaný žalobkyni azyl podle §12 odst. 1,
2, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu; zároveň vyslovil, že se na žalobkyni
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 tohoto zákona.
Rozklad, jímž žalobkyně napadla toto rozhodnutí, ministr vnitra zamítl
svým rozhodnutím ze dne 5. 12. 2003 a rozhodnutí vydané v I. stupni potvrdil.
Žalobu, jíž žalobkyně brojila proti rozhodnutí ministra vnitra, Krajský soud v Praze
zamítl rozsudkem ze dne 7. 9. 2004. Poté, co zrekapituloval skutkové okolnosti případu
a dosavadní průběh správního řízení, se zabýval spornou právní otázkou, tj. zda jsou
u žalobkyně dány důvody pro udělení azylu; zhodnotil však věc stejně jako žalovaný.
Jak vyplynulo z dokazování ve správním řízení, žalobkyně nebyla ani pronásledována
za uplatňování politických práv a svobod [§12 písm. a) zákona o azylu], ani u ní není
dán důvod k udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu. Žalobkyně sama se toliko
obávala osob, kterým dluží peníze, a chtěla legalizovat svůj pobyt v České republice;
jednání spoluobčanů vůči manželu žalobkyně, které bylo motivováno jeho národností,
žalobkyni důvod pro udělení azylu nezakládá.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka)
včas kasační stížnost, která svým obsahem naplňuje kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) – tj. nesprávné
právní posouzení věci, §103 odst. 1 písm. b), tj. vady správního řízení, a §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., tj. nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu. Stěžovatelka obsáhle a emotivně
popsala situaci ve své vlasti jak v rovině obecné, tak ze svého osobního pohledu. Zdůraznila,
že její manžel byl pronásledován kvůli své ázerbajdžánské národnosti, popřípadě i kvůli rase
a náboženství (je totiž z Kavkazu a muslimského vyznání); v důsledku různých výhrůžek,
šikanování i násilných útoků pak byla stěžovatelka i s manželem v podstatě vypuzena
ze země. Správní orgán se spokojil s obecnými informacemi o ukrajinské společnosti
a dostatečně se nezabýval postavením národnostních skupin, které jsou na Ukrajině
považovány za nepřátelské. Tak došlo i k nesprávnému právnímu posouzení věci, protože
stěžovatelka má – navzdory závěrům žalovaného i soudu – odůvodněný strach
z pronásledování pro svou příslušnost k „určité náboženské a národnostní a sociální“ skupině
podle §12 písm. b) zákona o azylu. Rozhodnutí soudu je navíc nepřezkoumatelné: soud
totiž uvedl, že existence azylově relevantních důvodů neplyne ani ze stěžovatelčiných
výpovědí, ani z důkazů shromážděných správním orgánem, a že pronásledování manžela
pro jeho odlišnou národnost nezakládá stěžo vatelce důvod pro udělení azylu.
Odkázal však pouze na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu, aniž sám své rozhodnutí
zdůvodnil. Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Kasační stížnost není důvodná.
Soud k námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu neshledal ve správním
řízení žádné pochybení. Správní orgán měl k dispozici četné dokumenty,
s nimiž se stěžovatelka seznámila při pohovoru podle §23 zákona o azylu; při samotném
rozhodování o stěžovatelčině žádosti, resp. při odůvodňování svého rozhodnutí, je nicméně
nevyužil. Vycházel toliko ze stěžovatelčiných výpovědí a soud jeho postup schvaluje:
již z informací poskytnutých samotnou stěžovatelkou bylo totiž zřejmé, že stěžovatelka
nesplňuje žádný z důvodů pro udělení azylu – tj. že není ani pronásledována z politických
příčin, ani že se nevyznačuje žádnou ze sociálních charakteristik podle §12 písm. b) zákona
o azylu, pro niž by se mohla důvodně obávat pronásledování. Sama stěžovatelka ostatně
ve svém rozkladu zdůraznila, že žádný z těchto důvodů – na rozdíl od jejího manžela
- u ní není dán: ona sama by jen chtěla žít a pracovat v České republice a nebýt vystavena
obavám o život svých blízkých. Nebyl zde tedy důvod pro to, aby se žalovaný podrobně
zabýval existencí a postavením menšinových etnických skupin na Ukrajině či aby v tomto
směru vedl další dokazování.
Námitku nesprávného právního posouzení věci posuzoval soud ve dvou krocích.
Jednak se zabýval tím, zda stěžovatelka vůbec může odvozovat své vlastní předpoklady
pro udělení azylu od tvrzeného pronásledování jiné osoby, byť je tato osoba jejím manželem.
Zákon o azylu s takovým rozšiřováním azylových důvodů i na rodinné příslušníky počítá
(ovšem jen v případě hodném zvláštního zřetele) ve svém §13 u těch žadatelů o azyl,
jejichž manželovi, dítěti mladšímu 18 let nebo (u svobodných žadatelů mladších 18 let)
rodiči byl udělen azyl podle §12 nebo §14 zákona o azylu. Jak je však soudu známo z úřední
činnosti, stěžovatelčinu manželovi azyl udělen nebyl a jeho žaloba směřující proti rozhodnutí
o neudělení azylu byla zamítnuta. Stěžovatelka by tedy nemohla být úspěšná ani podle §13
zákona o azylu; námitka dovolávající se ustanovení §12 tak ale už vůbec neobstojí.
Toto ustanovení totiž nemůže (na rozdíl od §13) nikdy působit zprostředkovaně,
nýbrž se vždy vztahuje k osobní situaci jednotlivého žadatele. Je zřejmé, že rasa, náboženství
a národnost, které charakterizují samotnou stěžovatelku, nikdy nebyly zdrojem obtíží
či pocitů nespravedlnosti a diskriminace, jež by stěžovatelka mohla vnímat
jako pronásledování. Stěžovatelka se tedy pro sebe nemůže s úspěchem domáhat užití
ustanovení §12 zákona o azylu, jehož podmínky zjevně nesplňuje.
Již jen tyto argumenty činí stěžovatelčinu námitku nedůvodnou; pro úplnost
je však vhodné krátce vyložit i další aspekt věci – tedy proč ani Nejvyšší správní soud
(ve shodě se žalovaným a s krajským soudem) nepovažuje jednání soukromých osob popsané
stěžovatelkou za pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Již Vrchní soud
v Praze ve svém rozhodnutí sp. zn. 7A 754/2000 vyslovil, že osoby určitého národnostního
původu se mohou stát terčem ústrků, slovních útoků a podobně, které pramení ze špatných
lidských vlastností a postojů, jakými mohou být pocit vlastní nadřazenosti či xenofobie;
to však samo o sobě ještě není pronásledováním ve smyslu §12 zákona o azylu, pokud státní
moc takové jevy nevyvolává a tajně nepodporuje, případně pokud je vědomě netrpí
či je záměrně nedostatečně potlačuje. O takovém jednání státu přitom příběh stěžovatelky,
resp. jejího manžela, nesvědčí. Soud tak opětovně uzavírá, že žalovaný nepochybil,
když obecněji nezkoumal postavení osob ázerbajdžánské národnosti na Ukrajině,
neboť stěžovatelčiny poukazy k nevlídnému zacházení s jejím manželem se povětšinou týkaly
sousedů a spoluobčanů.
Ani poslední námitce, v níž stěžovatelka dokládá nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku, soud nepřisvědčil. Stěžovatelka uvádí obě varianty nepřezkoumatelnosti
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nesrozumitelnost i nedostatek důvodů.
Rozhodnutí krajského soudu ale nesrozumitelností netrpí: jeho výrok je v souladu
s odůvodněním a odůvodnění samo neobsahuje žádné nejasnosti, které by znemožňovaly
pochopení tam obsažené argumentace. Co se pak namítaného nedostatku důvodů týče,
je třeba přisvědčit stěžovatelce v tom, že vlastní důvody rozhodnutí soudu jsou formulovány
krajně stroze; krajskému soudu lze vytknout též to, že rekapitulační část rozhodnutí je zřetelně
obsáhlejší než argumentační část, aniž by to v této věci bylo nezbytné. Přes veškerou
stručnost a dílčí nedostatky odůvodnění však rozhodnutí obstojí. Pouhý odkaz na rozhodnutí
správního orgánu jako odůvodnění nepostačuje; krajský soud ovšem – byť velmi stručně
- provedl vlastní argumentační postup, když srovnal podmínky pro udělení azylu,
jak je stanovuje zákon, se skutečnostmi, které byly zjištěny během správního řízení
ve stěžovatelčině věci. Své úvahy vedoucí k zamítnutí žaloby pak popsal v závěrečné části
rozhodnutí.
Stěžovatelka se svou kasační stížností tedy neuspěla. Jelikož v řízení nevyšly najevo
ani žádné jiné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka (žalobkyně) nemá právo na náhradu nákladů řízení,
neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak
jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu