ECLI:CZ:NSS:2008:1.AZS.66.2008:118
sp. zn. 1 Azs 66/2008 - 118
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary
Pořízkové v právní věci žalobkyně: G. A., zastoupené Mgr. Umarem Switatem, advokátem se
sídlem Kloknerova 2212/10, Praha 4, adresa pro doručování: V Tůních 11, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 2. 2007, č. j. OAM-1330/VL-10-11-2006, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2008,
č. j. 28 Az 27/2007 - 80,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2008, č. j. 28 Az 27/2007 - 80,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Výše označeným rozhodnutím žalovaný neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně podala žalobu ze dne 6. 4. 2007. Podáním ze dne
17. 7. 2007 (č. l. 31) dále požádala o nařízení jednání. Krajský soud jednání nařídil na 26. 9. 2007,
dne 24. 9. 2007 mu však byla doručena žádost žalobkyně o jeho odročení. V ní uvedla, že její
manžel, v jehož související věci mezinárodní ochrany vedené pod sp. zn. 28 Az 31/2007 krajský
soud nařídil jednání na týž den, je odkázán na její péči, neboť kvůli nemoci obou očí přestal být
soběstačný.
Při jednání konaném dne 26. 9. 2007 krajský soud s ohledem na tuto žádost žalobkyně
jednání odročil na 14. 11. 2007.
Dne 7. 11. 2007 byla krajskému soudu doručena další žádost žalobkyně o odročení
nařízeného jednání. Uvedla, že se nachází ve druhém měsíci rizikového těhotenství
a účast na jednání by mohla mít závažný vliv na její zdraví a bezprostředně ohrozit život
nenarozeného dítěte. Dodala, že v roce 2005 jí bylo v Kyrgyzstánu násilně přerušeno těhotenství
(pozn. kasačního soudu: tuto skutečnost uváděla již ve správním řízení i v žalobě), dvakrát
potratila v letech 2006 a 2007 již v České republice. Nyní se v souvislosti s probíhajícím řízením
a hrozbou návratu do vlasti nachází v těžké situaci, je pod stálou kontrolou psychologa
a gynekologa, bere léky. Ošetřující lékař jí ve zprávě ze dne 5. 11. 2007 účast na soudním jednání
nedoporučil. S ohledem na svůj status má též problémy se získáváním zdravotní péče.
Dále výslovně uvedla, že trvá na své účasti na soudním jednání. Ke své žádosti doložila kopie
lékařských zpráv ze dne 30. 7., 22. 8., 18. 10., 29. 10. a 5. 11. 2007, a propouštěcí zprávu ze dne
2. 6. 2007.
Krajský soud následně jednání odročil na 16. 1. 2008. V přípise, zaslaném žalobkyni
současně s usnesením o odročení jednání (č. l. 54), pak soud žalobkyni upozornil, že další žádosti
ze zdravotních důvodů již nevyhoví a vyzval ji, aby případnou neschopnost její osobní účasti
soudu oznámila včas, neboť v takovém případě by soud její stanovisko k žalobě zjistil osobní
návštěvou v místě pobytu. Dále ji poučil, že může udělit plnou moc k zastupování před soudem
manželovi.
Dne 10. 1. 2008 byla krajskému soudu doručena žádost žalobkyně ze dne 3. 1. 2008
o ustanovení advokáta, jíž soud vyhověl usnesením ze dne 15. 1. 2008 (č. l. 57; žalobkyni bylo
toto usnesení doručeno fikcí dne 24. 1. 2008). K jednání konanému dne 16. 1. 2008 se žalobkyně
nedostavila, a vzhledem k tomu, že usnesení o ustanovení advokáta ještě nenabylo právní moci,
soud jednání odročil na 20. 2. 2008.
Dne 7. 2. 2008 byla krajskému soudu doručena další žádost žalobkyně o odročení
nařízeného jednání. Poukázala na skutečnost, že je v současné době v pátém měsíci rizikového
těhotenství a účast na jednání by mohla mít závažný vliv na její zdraví a bezprostředně ohrozit
život nenarozeného dítěte. Zopakovala již dříve soudu sdělené údaje o průběhu jejích dřívějších
těhotenství a informovala ho o přetrvávajících ostatních těžkostech. Dále výslovně uvedla, že trvá
na své účasti na soudním jednání, jehož konání navrhla až na dobu po porodu předpokládaném
v červnu 2008. Ke své žádosti doložila kopie aktuálních lékařských zpráv, receptů, jakož i kopii
průkazky pro těhotné.
Přípisem ze dne 8. 2. 2008 (doručeným advokátovi žalobkyně dne 11. 2. 2008, žalobkyni
pak až dne 25. 2. 2008) krajský soud tuto žádost zamítl s poukazem na předchozí opakované
žádosti o odročení a dále na skutečnost, že účast žalobkyně při jednání není pro soud nutná,
neboť je zastoupena advokátem a řízení je ovládáno zásadou koncentrace, žalobní body tedy
již nelze rozšiřovat.
Dne 20. 2. 2008 krajský soud věc projednal bez přímé účasti žalobkyně (tedy pouze
za účasti jejího advokáta), přičemž rozsudkem (č. l. 80) žalobu zamítl. V závěru odůvodnění
poznamenal, že další žádosti o odročení jednání z důvodu těhotenství žalobkyně již nevyhověl,
neboť byla řádně zastoupena a měla dostatek času soudu sdělit dle jejího mínění potřebné
informace, projednáním věci tak nemohlo dojít ke krácení jejích práv.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též stěžovatelka) včas kasační stížnost,
kterou doplnila podáními ze dne 17. 4. 2008 a 6. 6. 2008. Uvedla, že žalovaný a krajský soud
nezjistili přesně a úplně skutkový stav věci, shromážděné důkazy nebyly úplné, chybí logická
vazba mezi rozhodnutím a jeho podklady. Politická a humanitární situace v Kyrgyzstánu
je obecně známá. Hlavním problémem současnosti je extrémní chudoba obyvatelstva, špatná
bezpečnostní situace a neschopnost státních orgánů tyto problémy řešit a ochránit obyvatelstvo.
Žalovaný neshromáždil poznatky o zemi původu z dostatečně nezávislých a objektivních zdrojů
(např. od Amnesty International). V zemi původu je stěžovatelka ohrožena na životě,
nemá se kam obrátit o pomoc, stát takové poměry trpí a podporuje je. Návrat do země původu
by znamenal přímé ohrožení jejího života. Stěžovatelka se zúčastnila na demonstracích, je velmi
aktivní členkou politické strany Mekenim Kyrgyzstán. V daném případě jde i o důvody
humanitární podle §14 zákona o azylu. Dále poukázala na porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně
lidských práv a svobod ve spojení s rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Cruz
Varas z roku 1991 a Vilvarajah z roku 1991. Odkázala též na čl. 53 Příručky k postupům
a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků (dále jen „Příručka“), podle nějž je nutno
přihlížet ke kumulativním efektům různých záporných faktorů, které samy o sobě ještě
nepředstavují pronásledování. Upozornila na čl. 43 uvedené příručky, který stanoví,
že opodstatněné obavy z pronásledování se nemusí nutně zakládat na vlastních osobních
zkušenostech žadatele o poskytnutí mezinárodní ochrany, dostatečné mohou být zkušenosti
např. jeho přátel, příbuzných, dalších členů stejné rasové nebo společenské skupiny atd.
Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud nerozhodoval, neboť zákon o azylu, ve znění účinném od 13. 10. 2005,
spojuje odkladný účinek přímo s podáním kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení se o případ přijatelnosti kasační stížnosti může
jednat mj. tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do právního postavení stěžovatele; příkladem toho může být
např. hrubé pochybení krajského soudu v jednotlivém případě při výkladu hmotného
či procesního práva. Nejvyšší správní soud z níže uvedených důvodů shledal, že se o tento případ
jedná v souzené věci, a proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná a je tedy zapotřebí
se jí meritorně zabývat.
Kasační soud se tak v souladu s §109 odst. 3 s. ř. s. zabýval otázkou, zda jednání konané
dne 20. 2. 2008 proběhlo v souladu se zákonem, přesněji řečeno, zda neodročení jednání
k žádosti žalobkyně bylo v souladu s §50 s. ř. s.
Podle §49 odst. 1 s. ř. s. nařídí předseda senátu krajského soudu rozhodujícího
ve správním soudnictví jednání a předvolá k němu účastníky tak, aby měli k přípravě alespoň
deset pracovních dnů; o jednání vyrozumí osoby zúčastněné na řízení. Podle odst. 3
téhož paragrafu neúčast řádně předvolaných účastníků nebrání projednání a skončení věci,
nejsou-li důvody pro odročení podle §50 s. ř. s. Podle §50 s. ř. s. může být jednání z důležitých
důvodů odročeno; soud může odročit jednání též tehdy, jestliže to účastníci shodně navrhnou.
Nutno zdůraznit, že právo na p rojednání věci před soudem, čítaje v to i právo na osobní
účast na jednání soudu a právo při tomto jednání tvrdit skutečnosti, navrhovat důkazy
a předkládat právní argumenty, je jedním ze základních pilířů práva na spravedlivý proces
a jako takové je zakotveno na ústavní úrovni jak v právu vnitrostátním, tak v mezinárodních
úmluvách o lidských právech [čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), čl. 14 odst. 1
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.)].
Obsahem práva na projednání věci soudem v přítomnosti účastníka řízení se zabýval
i Ústavní soud (byť ve vztahu k ustanovení občanského soudního řádu, stanovícímu však
pro odročení jednání obdobné podmínky jako soudní řád správní), přičemž v prvé řadě zdůraznil
„obecně platný princip, podle něhož případné zásahy do základních práv nebo svobod a tedy i jejich omezení musí
být interpretováno restriktivně a nikoliv extenzivně.“ Dále pak uvedl: „Zejména je třeba respektovat zásadu,
že při omezení základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a že taková omezení nesmějí
být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny). Jestliže tedy podle ustanovení
§101 odst. 2 o. s. ř. (poznámka: ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb.) platilo, že‚ nedostaví-li se
řádně předvolaný účastník k jednání, ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat
v nepřítomnosti takového účastníka ; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům‘, je zřejmé,
že tuto zákonnou výjimku ze základního práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny nelze chápat způsobem
rozšiřujícím.
Ústavní soud respektuje právo obecného soudu posoudit, zda žádost o odročení, podaná účastníkem
řízení, je v konkrétním případě podložena „důležitým důvodem“ ve smyslu citovaného ustanovení o. s. ř. Jinými
slovy, je zřejmé, že obecné soudy nejsou povinny akceptovat jakékoliv žádosti o odročení, neboť
pak by v konkrétních případech mohlo ze strany některých účastníků řízení docházet k záměrným procesním
obstrukcím.“ (viz nález ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. I. ÚS 729/01; obdobně též např. nález ze dne
03. 6. 2004, sp. zn. II. ÚS 102/03; http://nalus.usoud.cz).
Odepřít právo osobní účasti na jednání soudu proto lze jen výjimečně; jedním z takových
důvodů by mohlo být, pokud účastník řízení či jeho zástupce svým chováním svoji neúčast
způsobí a zaviní, a to z důvodů, které nelze omluvit. V těchto intencích je nutno vykládat
ustanovení §50 s. ř. s. - jednání musí být podle tohoto ustanovení odročeno vždy, když existuje
důležitý důvod, přičemž za důležitý důvod bude nutno považovat neúčast účastníka
nebo jeho zástupce na jednání z omluvitelných důvodů. Soud zde nemá možnost volby
a za splnění předpokladu existence důležitého důvodu odročit jednání vždy musí; právě takto
a nikoli výlučně za použití gramatického výkladu nutno vykládat slovo „může“, obsažené v tomto
ustanovení (srov. též č. 558/2005 Sb. NSS).
Jak v daném případě vyplynulo ze soudního spisu, odročil krajský soud jednání v průběhu
řízení o žalobě celkem třikrát (z toho dvakrát na přímou žádost žalobkyně) - poprvé s ohledem
na nemoc a ztrátu soběstačnosti manžela žalobkyně, podruhé kvůli rizikovému těhotenství
žalobkyně (ve stadiu druhého měsíce) a potřetí vzhledem ke skutečnosti, že usnesení
o ustanovení advokáta nenabylo ke dni konání jednání právní moci. Třetí žádosti žalobkyně
o odročení, již podruhé odůvodněné jejím rizikovým těhotenstvím (tentokrát ve stadiu pátého
měsíce), spojené s návrhem, aby jednání bylo nařízeno až na dobu po porodu, však již soud
nevyhověl. Neučinil tak však s tím, že by považoval žádost žalobkyně za procesní obstrukci,
nýbrž argumentoval tím, že účast žalobkyně při jednání není pro soud nutná,
neboť je zastoupena advokátem a řízení je ovládáno zásadou koncentrace, žalobní body tedy
již nelze rozšiřovat (viz přípis ze dne 8. 2. 2008), resp. že „další žádosti o odročení jednání z důvodu
těhotenství žalobkyně již nevyhověl, neboť tato byla řádně zastoupena, měla dostatek času soudu informace
dle jejího mínění potřebné sdělit, tudíž projednáním věci tak nemohlo dojít ke krácení jejích práv“ (viz závěr
odůvodnění napadeného rozsudku).
Takovou argumentaci však nelze v žádném případě přijmout. Zásada bezprostřednosti
soudního jednání není v čl. 38 odst. 2 Listiny zakotvena samoúčelně - jejím smyslem a účelem
je zajistit, aby soud přinejmenším v jedné soudní instanci s účastníkem vešel či mohl vejít
(požaduje-li to účastník) v osobní kontakt a aby účastník mohl soudu bezprostředně a přímo
sdělit svoji verzi toho, co je předmětem rozhodování, a poukázat na skutečnosti svědčící
ve prospěch této verze, a to i v případě, že soud na základě dosud získaných informací z vyjádření
účastníků a ze správního spisu má (a třeba i, jak se nakonec ukáže, oprávněně) za to, že účastník
soudu žádnou relevantní informaci neposkytne. Uvedená zásada je samozřejmě akceptována
v civilním i trestním soudnictví a není důvodu ji v soudnictví správním vytěsňovat. Ostatně mimo
jiné právě kvůli důsledné realizaci této zásady byla v roce 2002 přijata nová úprava správního
soudnictví a předtím Ústavní soud svými rozhodnutími zasahoval do předchozí právní úpravy,
která v původní podobě v některých případech jednání ve věcech správního soudnictví
vylučovala pouze na základě posouzení soudem, nikoli za podmínky souhlasu účastníků
(viz zejm. nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 18/96, zveřejněný
pod č. 269/1996 Sb.). Z hlediska výše uvedených ústavně zakotvených principů spravedlivého
procesu se tak důvody, kvůli nimž krajský soud nevyhověl poslední žádosti žalobkyně o odročení
jednání, jeví býti zcela nedostatečnými.
V daném případě by však nebylo ani důvodu považovat poslední žádost žalobkyně
o odročení jednání za úkon účelové povahy, vedený snahou prodlužovat soudní řízení,
a to jak sám o sobě, tak ani ve spojení s jejími ostatními procesními úkony. Pokud žalobkyně
žádala o odročení jednání, učinila tak vždy s minimálně týdenním předstihem, a žádost též řádně
doložila. Vzít v úvahu je též nutno povahu a časově omezený charakter osobní překážky
na straně žalobkyně (rizikové těhotenství). Za této situace měl krajský soud shledat i v poslední,
byť opakované, žádosti o odročení jednání ze zdravotních důvodů (doručené mu dne 7. 2. 2008)
důležitý důvod ve smyslu §50 s. ř. s. Pokud tak neučinil, závažným způsobem porušil právo
žalobkyně na projednání věci v její přítomnosti zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny a též ve shora
uvedených ustanoveních mezinárodních smluv o lidských právech a na úrovni jednoduchého
práva procesně upravené zejména v §49 odst. 1, odst. 3 a §50 s. ř. s. Tím zatížil řízení o žalobě
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§109 odst. 3, §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Vzhledem k povaze shledané vady řízení před krajským soudem se kasační soud
již nemohl zabývat samotnou podstatou věci, resp. se jí ani zabývat nemohl, neboť k tomu
by bylo lze přistoupit pouze poté, co by ve věci proběhlo procesně bezvadné řízení před krajským
soudem.
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. V něm, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110
odst. 3 s. ř. s.), rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. září 2008
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu